Náš den

Josef Bartoš

Náš den

„Táto, jestli vyhraješ, musíš udělat to, co Frankie Dettori.“

S těmihle slovy se se mnou loučil syn Pepík, když jsem v září odjížděl do italského Merana na Gran Premio. Na jeden z nejsledovanějších překážkových dostihů, který někdy bývá díky konkurenci kvalitních koní ceněný v zahraničí víc než Velká pardubická.

Frankie Dettori. Takhle se jmenuje nejlepší světový žokej. Má rituál, po každém velkém vítězství seskakuje z koně tak, až se člověk diví, že si u toho ještě nerozbil hubu. Zvedne ruce nad hlavu, odrazí se ze třmenů, v letu přehodí jednu nohu přes hřbet a dopadne na zem.

Letos, při čtrnáctém startu v kariéře, jsem Gran Premio konečně vyhrál. V sedle šestiletého hnědáka L´Estrana. Nohy byly v cíli po pětikilometrovém dostihu celkem unavené, ale hned jsem si vzpomněl na to, co si přál mladej. Já to musel udělat. Zahrál jsem si na Dettoriho a zjistil, že když je člověk v euforii, ustojí všechno.

První, co jsem ze země viděl, byl dojatý Pepča Váňa mladší. Syn legendy našeho sportu, která osmkrát vyhrála Velkou pardubickou. Jezdím teď prvním rokem koně z jeho tréninku, nasbíral jsem za sezonu přes třicet vítězství a daří se nám doma i v cizině. Dá se říct, že jsme zvyklí, když všechno šlape, ale tenhle úspěch ho rozbrečel. I proto, že největší italský dostih sám dvakrát vyhrál jako žokej a teď premiérově i jako manažer.

Na startu jsme přitom chtěli s kurzem 6:1 bojovat maximálně o druhé místo.

Čtyři super koně z francouzského tréninku neměli mít konkurenci. Ten nejlepší sice hned po startu odskočil o pět délek, jenže si na desáté překážce spletl kurz. Tohle je blbá chyba, ale stává se celkem často. Šel jsem do čela a udával tempo. V klidu jsem překonal i Oxer Grande. Jde o nejtěžší skok v Meranu, je to čtyřmetrový živý plot, který má metr devadesát do výšky. Představte si túje, kterými se musí proletět, jsou ve dvou řadách a mezi nimi je metrová mezera. Je to opravdu náročná věc, která koním bere strašně moc rovnováhy.

Jel jsem první, což bývá zrádné. Kůň, který táhne dostih, obvykle skončí druhý. V cílové rovince se často najde někdo, kdo se za ním vyveze a předjede ho. Jenže já nápor soupeřů ustál, protože jsem neudělal žádnou chybu. Nic, co by mě zbrzdilo. Nikoho jsem před sebe nepustil, i když mi přišlo, že cílovou rovinku jedu snad deset minut.

Vyhrál jsem Gran Premio. Žiju z toho doteď.

Ještě tři dny po vítězství jsem si přehrával, co se stalo, pohyboval jsem se v jiném světě. Bál jsem se řídit auto, protože jsem se vůbec nesoustředil. Pořád jsem si vybavoval, jak jedeme jako první do cíle. Jak se pak kolem seběhne celý tým Váňů a slavíme. Jak nám pan Josef Aichner, majitel L´Estrana, jako poděkování zaplatil let helikoptérou z Merana do Karlových Varů. Nemůžu teda říct, že bych si cestu po oslavě pamatoval ve všech detailech, ale byl to zážitek.

Celou dobu jsem věděl, že si tyhle chvíle musím užít, protože kvůli nim dělám svou práci.

Říkám si to i dnes, den před startem Velké pardubické, která je u nás považovaná za středobod všeho. V atmosféře, kdy mi kamarádi a sousedi často říkají: „Hele, co tam jako děláš? My na to čumíme už pět let, a ty jsi ještě nevyhrál… Tak jak je možný, že o tobě říkají, že jsi nejlepší žokej v Čechách?“

V těchhle větách je kus symboliky a vracejí mě na zem i po zážitku v Meranu.

DOKUMENT BEZ FRÁZÍ - "CESTA NA VELKOU PARDUBICKOU" O ŽIVOTĚ ŽOKEJŮ JOSEFA BARTOŠE, MARKA STROMSKÉHO A PAVLA KAŠNÉHO NAJDETE POD TÍMTO ODKAZEM V SEKCI VIDEO

Lidi u nás znají překážkové dostihy hlavně díky Velké pardubické, díky její nejtěžší překážce Taxis, a díky jménu Josef Váňa. Tohle jsou tři legendy našeho sportu a vlastně vůbec nemám důvod to zpochybňovat. Naopak, je dobře, že tyhle pojmy mají zvuk.

Všechno ostatní je pro normální lidi spíš doplněk.

I já. Navzdory tomu, že jsem vyhrál na překážkách do dnešního dne 527 dostihů a v téhle statistice opravdu nemám konkurenci. Dvakrát šlo mimo jiné o Velkou pardubickou, i když jde o zápis z let 2006 a 2008. V roce 2015 jsem zvládnul nasbírat padesát vítězství, to je meta, na kterou hodně rajťáků myslí celou kariéru, protože jim zajistí, že můžou používat titul žokej. Majitelům a stájím, pro které jezdím, jsem za 24 sezon v sedle vydělal přes 150 milionů korun. No a teď jsem dostal i pohár za Gran Premio.

Lidi, kteří se dostihům věnují, o mně proto tvrdí, že jsem nejlepší v Česku.

Sám to beru tak, že si klidně kdykoliv můžu říct, že mám v osmatřiceti splněno. Jenže vím i to, že mainstream mě hodnotí podle toho, jak se každý rok předvedu druhou říjnovou neděli, kdy se běží Velká pardubická. Mohl bych na to nadávat, ale víte co, já to přijímám. Vnímám to v něčem podobně jako laici, kteří si jeden den v roce zapnou televizi, aby se podívali na koníčky.

Sice mám odježděno přes dva a půl tisíce dostihů, ale v den, kdy se jede Velká pardubická, jsem vždycky mnohem víc nervózní. Stejně jako všichni ostatní jezdci v paddocku. Jsou chvíle, kdy se s některými soupeři ani nepozdravíme, ale před vrcholem sezony si najednou přejeme hodně štěstí, jsme na sebe milí a vnímáme, že teď přichází opravdu velká věc.

Tohle je náš svátek. Náš den.

Při každé z celkem šestnácti účastí jsem vnímal, že opravdu zajímáme miliony lidí. Pro českého žokeje je tahle tradice, která trvá skoro sto padesát let, odměnou za to, jak sebou celý rok, týden co týden, mimo zájem veřejnosti mlátí v sedle, padá a riskuje zdraví. S výjimkou Velké pardubické jsme zajímaví jen v případě, že se někdo z nás hodně rozseká a skončí na vozíku, v kómatu, nebo si aspoň zlomí pár obratlů a žeber. Pak má o publicitu postaráno.

Druhou říjnovou neděli ale stojíme v centru dění díky sportu a dostáváme šanci se předvést.

Máme deset minut na to ukázat, za co stojíme. Jednomu to vyjde, ostatní čekají další rok.
Můžu mít statistiky, jaké chci.
Můžu se po triumfu v Gran Premiu uklidňovat, že tohle byla skvělá sezona.

Ve finále ale stejně tuším, že pro drtivou většinu lidí něco znamenám jen jako vítěz Velké pardubické.

Kůň je ohromně citlivý. Je potřeba to respektovat, jinak se to obrátí proti člověku.

Už dvacet let jezdím každou sezonu sto až dvě stě dostihů a často se stane, že dostanu zvíře, které vidím úplně poprvé. Jakmile si na něj sednu, pozná, jakou mám náladu. Mým úkolem je umět se na něj naladit.

Rukama mi prošly tisíce koní. Troufám si říct, že jsem zažil už skoro všechno. Dokonale vytrénované profesionály, kteří fungují jako automat. A pak taky případy, které po nějakém zážitku získaly blok k práci a jednoduše nechtěly běhat ani skákat. Řešíte, z které strany jim dát beránek, aby neviděli pod sebe, nebo dva beránky, aby neviděli za sebe. Nic nezabírá, tak vytáhnete bičík, ale rychle zjistíte, že vás půltuna živé váhy asi za chvíli zabije, protože sebou začne mlátit do stran. Nakonec aspoň rychle uklidňujete situaci, abyste odstartovali v dostihu.

S každým koněm vyrazím na zkušební jízdu, a pokud na něm sedím poprvé, už po deseti cvalových skocích si udělám obrázek, jak je ovladatelný a jakou má kvalitu.

Mým úkolem je, abychom spolupracovali. Kůň je pro mě pracovní nástroj i parťák, kterého respektuju. Může se na mě vždycky spolehnout. I když budu pohádaný s manželkou, s trenérem a někdo mě bude štvát, přijdu do boxu a nebudu si na něm vybíjet vztek. Nemám rád, když vidím, že to někdo dělá přesně obráceně. Žokej má blbej den, zvíře se špatně pohne a první, co dostane, je kopanec nebo rána pěstí.

V mých očích to nedává žádný smysl. Šanci vyhrát má totiž jen ten, kdo koni v dostihu nejvíc vyhoví. Tím mu ušetří síly.

Dobrý anglický plnokrevník, který běhá dostihy, má všechno naučené z tréninku a dělá věci automaticky. Nepotřebuje kočírovat, stačí ho pobídnout nebo ho někam nasměrovat. Žokej je na něm od toho, aby udržoval pohodu. Čím líp se dvojice zná z tréninku nebo z dostihů, tím líp na sebe reaguje. Když koni uděláte komfort a nerušíte ho, jen sedíte. Vezete se a pobízíte ho ve skocích. Pak čistě vyjedete v cílové rovině, on přidá a vyhrajete, v ideálním případě to vypadá hodně jednoduše.

Dobrý žokej jede nejkratší cestou, proto je základ mít i skvěle načtenou dráhu.

Třeba v Pardubicích se na závodišti kurzy hodně točí, jednou tam, podruhé tam, osmičky, diagonály… Aby to člověk rozluštil, musí mít léta zkušeností z desítek dostihů, je potřeba zažít si složitá místa a vědět, jak se připravit na určité překážky.

Povedený skok znamená, že ušetříte třeba pět metrů.

Vše je o spojení kůň plus jezdec.

Kvůli tomu hodně dbám na styl ježdění. Zakládám si na tom, abych už na první pohled vypadal dobře. Žádné velké vysedávání, poloha se drží v nohách, ruce jsou klidné a zbytečně se nezvedají. Nesmíte být v křeči, nesmíte lítat v sedle, mlátit kolem sebe bičem a furt tahat otěžemi. V nejlepším případě jste na koňském hřbetu taková tichá myš.

Tohle přispívá k dobrému najetí na skoky, ideální je mířit na ně hezky rovně, dobrou stopou. Povedený skok znamená, že ušetříte pár délek, třeba pět metrů. Když takhle překonáte třicet překážek, které jsou v kurzu Velké pardubické, neznamená to, že máte k dobru sto padesát metrů. Zbyde vám ale mnohem víc sil do finiše. Skočíte poslední proutěnku a ve finále za to můžete vzít. Pokud nemáte klidný sed, uděláte pár chyb při odrazu a necháte se zavřít v zatáčce od jiného žokeje, takže ho musíte objet, nevyhrajete.

Souboj v cílové rovince nerozhoduje jen třída koně a to, jak dobře ho připravil trenér. Právě v téhle fázi se často projeví, kdo je v sedle.

My, žokejové, musíme ostatním pořád potvrzovat, že jsme potřeba.

Dostihové koně si totiž pořizují hlavně bohatí lidé, kteří většinou přišli k penězům tak, že dokázali být úspěšní v byznysu. Logicky pak očekávají totéž i ve sportu a mají plné právo vybrat si, komu svěří svoji investici.

O to, aby měl žokej nějakou jistotu, se má starat trenér. Jeho pozice je nejtěžší. Komunikuje s majitelem a vysvětluje mu problémy v případě, že se něco nepovede tak, jak se naplánuje. Ideální je, pokud kouč stojí za jezdcem, ale místo toho se často stává, že ve finále se obvykle majitel s trenérem shodnou na tom, že chybu udělal ten, kdo seděl na koni.

Sice mám úspěšnost téměř dvacet procent a za sezonu obvykle nasbírám přes třicet vítězství, ale ani to není záruka oblíbenosti. V létě 2019 jsem spadnul. Přecválal mě kůň a zlomil mi předloktí. Po šesti týdnech jsem byl zpátky, ale nemohl jsem se dostat do formy a měsíc jsem v Itálii nevyhrál jediný dostih. Bylo cítit, že majitelům přestává stačit, že na jejich koních jede „ten Bartoš“, co má v Česku nejvíc vítězství.

Pak jsem naštěstí vyhrál Gran Premio a zachránil si reputaci.

Pro mě je totiž Itálie dlouhé roky klíčová věc. Merano, Milán, Pisa, Treviso, Řím. V těchhle městech se jezdí celoročně hodně dostihů za dobré peníze. Když se mi povede víkend, vím, že si přivezu domů přes dvacet tisíc korun. A pak, při vrcholech sezony, jako bylo třeba Gran Premio, to může být i sto padesát tisíc. V tomhle světle se mi těch sedmdesát tisíc kilometrů, které každý rok strávím v autě, vyplatí. Už jsem si zvykl, že skoro každý týden osm hodin pendluju z Mělníka přes Alpy do Jižního Tyrolska a pak zase zpátky. Tamní sezona jede skoro furt, pauza je jen tři týdny v zimě a tři týdny v létě.

Pokud dostanu nabídku jet v Itálii dobrého koně, je nutné ji využít a vážit si toho.

V Česku je nás maximálně pět, co pravidelně startujeme v zahraničí. Ostatní kluci fungují převážně doma, a to se upřímně úplně nevyplatí. Odjezdí třeba deset dostihů za víkend, neskončí na dotovaných pozicích a za každý start jim majitelé vyplatí jen řády předepsané pětikilo.

To je fakt málo za riziko, jaké podstupujeme. Žokej není zaměstnanec klubu, sice bývá placený ve stáji za to, že jezdí koně v práci, ale to je spíš jen na přežití. Když chce jet na dostihy, musí si zařídit, jak se na místo dopraví a kde případně bude stát, aby stihl být včas připravený v paddocku. Je to vyčerpávající a pak se stane, že víkend na mítinku někde v Kolesách nebo ve Slušovicích ani nepokryje náklady. Menší dostihy se u nás totiž většinou běhají o třicet až sto tisíc korun. Vítěz bere maximálně polovinu a jezdec dostane pět procent.

V zahraničí to funguje líp. Dá se narazit na dobře dotované akce, které jsou lehčí, se slabší konkurencí.

U nás se v tomhle směru opravdu vyplatí jen Velká pardubická s dotací pět milionů korun. Na druhou stranu, Gran Premio je o dva kilometry kratší a odměna je o milion a půl vyšší. Tohle je hlavní důvod, proč k nám na vrchol sezony nejezdí moc zahraničních účastníků. Je to příliš náročný dostih, s příliš specifickými překážkami, s příliš vysokým rizikem pro toho, kdo nezná místní dráhu. Když se k tomu připočítá, že některé koně ve Velké pardubické jezdí v práci naši kluci, ale pro vrchol sezony si majitel a trenér domluví cizince, který přijde k hotovému, je to demotivující.

Chápu, že kvůli tomuhle ubývá českých žokejů. Je nás málo.

Za práci ve stájích rozhodně nedostanete průměrný plat, a pokud nevyhráváte, semele vás to. Jeden mladý kluk, Patrick Boekhout, prostě půl roku nezajel, neuchytil se a teď musí třikrát týdně vozit kamionem zboží do Hamburku, aby se uživil.

Rozhodnul jsem se, že budu jezdit co nejvíc. Sedl jsem na kteroukoli herku na kterémkoli závodišti v jakémkoli dostihu.

Sám nevím, co jiného bych na jeho místě dělal, protože od osmi let řeším jen koně a nic jiného pořádně neumím.

Dokud jezdím, chci podávat výkony, aby po mně vždycky nějaký majitel a trenér sáhnul. Je to o přístupu. Po nepovedeném dostihu, kterých je většinou víc než vyhraných, nikam nezalezu, ale přijdu do paddocku a snažím se všem vysvětlit, co bylo špatně, abych předešel tomu, že mě někdo bude pomlouvat za zády.

Už se mi to samozřejmě stalo, ale pro tyhle lidi nejezdím, pro ně bych ani neměl chuť vyhrávat.

Na začátku jsem se ale přirozeně musel chovat jinak a vydržet, když se mnou někdo zametal. Byl jsem klučina z Hluboké nad Vltavou, který si nemohl vybírat. Učil jsem se jezdit u táty. Je trenérem převážně rovinových koní, ale jako žokej jel pětkrát i Velkou pardubickou. Poprvé, když jsem ještě nebyl na světě. Moc jsem tuhle část jeho života nepochytil, byl jsem hodně malý. Jeho kariéru znám jen z videí. Já byl fanatik, sháněl jsem všude VHS kazety a koukal na dostihy, nic jiného jsem nesledoval a kopíroval pohyby nejlepších rajťáků.

Hned první dostih v životě jsem vyhrál – 1. května 1996, kobylka Chris.

Byla outsider, nikdy nic nezajela a ani nevím, jak se to stalo. Běžela malý dostih v Lysé nad Labem a mohlo za to i to, že jsem měl v patnácti jako začínající jezdec oproti ostatním úlevu pět kilo na váze. Díky tomu jsem porazil i žokeje Dušana Andrése a Honzu Ráju, které jsem tehdy obdivoval.

Rozhodnul jsem se, že budu jezdit co nejvíc, a bral všechno, co kdo nabídl. Sedl jsem na kteroukoli herku na kterémkoli závodišti v jakémkoli dostihu. Mlátil jsem sebou o zem a ukázalo se, že úvodní vítězství nic moc neznamenalo. Všechno přicházelo postupně, vyhrál jsem amatérský šampionát, díky tomu jsem dostal lepší koně od lepších trenérů a začal jsem navštěvovat velké tréninkové centrály.

První Velkou pardubickou jsem jel v roce 2002, ale víte co, jako větší úspěch jsem bral krátce poté to, že jsem poznal manželku. Udržel jsem kontinuitu, je stejně jako moji rodiče a starší ségra od koní.

Lucka chodila do školy ve Velké Chuchli a já tam v neděli často jezdil dostihy. Samozřejmě mě hned zaujalo, že vodí v paddocku koně pěkná blondýna s dlouhými vlasy. Zjistil jsem si o ní v okolí, co se dalo. Jestli je to hodná holka, nebo spíš taková, která je všemi kluky oblíbená… Bylo mi řečeno, že je to s ní strašný, že u ní nemám šanci, protože tahle nikoho nechce. Spíš jsem dostával tipy na jiné slečny, na takové, co byly na žokeje milejší.

Ale já se nedal a za čtrnáct dní jsem šel kolem kluků a říkám: Hoši, je to tam. Lucka mě sice nejdřív brala jako namistrovaného blbečka. Její první narážka, když jsem ji oslovil, byla na moje zuby, které mám od sebe. „Ježíš, už je tady zas ten frajírek s vějířem v hubě, co machruje a myslí si, že může chodit s rypákem nahoru, když vyhrává.“ Jednou jsme si ale po dostizích sedli, hodinu jsme si povídali a najednou mě políbila. Ona mě! Nějak jsem ji asi ukecal a od roku 2003 jsme spolu.

Manželka se mnou procestovala spoustu štací. Byli jsme v Německu, v Jihlavě, v Lysé nad Labem, v Mimoni. Na začátku kariéry jsem každý rok měnil místo, pořád mi něco nesedělo, obvykle styl tréninku. Vždycky dokázala pochopit, že chci jinam, a byla ochotná se odstěhovat klidně ze dne na den.

Asi mě má ráda, když to zatím všechno dala.

Je fajn, když je žokej s partnerkou, která chce pracovat u koní. Kdo je každý den ve stájích, nepotřebuje nic vysvětlovat. Lucka si vzala žokeje a rozhodla se tolerovat, že jsem skoro každý víkend někde jinde. Ví, že ji jen tak nevezmu do kina, do divadla nebo v létě na vodu. Někdo mi zavolá, nabídne dostih, já si sbalím věci a nechám ji doma se synem Pepou a dcerou Lindou. Když chtějí jet se mnou, jedou, když nemají čas nebo se jim nechce, jsou doma.

Naštěstí nás dostihy propojují, máme rádi koně i komunitu lidí, kteří se okolo nich motají.

Kdyby to bylo jinak, skončím asi jako samotář, což je mimochodem osud mnoha žokejů. Tenhle sport totiž přináší tak intenzivní pocity, že mu jste v určité chvíli schopni dát před vším přednost. A pokud si to s odstupem času rozmyslíte, máte už většinou smůlu.

Zulejka se vůbec neodrazila. Doteď nechápu, proč prolítla živým plotem jako kamikadze.

Vicodymu to zase totálně nevyšlo. Udělali jsme chybu. Po překonání Malé vody jsme zakopli o soupeře, kůň zazmatkoval, nabral velkou rychlost a já ho nevzal zpátky, abych ho zklidnil. Ve zběsilé jízdě nám nevyšel odskok a už v letu jsem věděl, že spadneme. Co se stalo potom, jsem ale zjistil až zpětně z videa, protože jsem dostal ránu do hlavy a ležel minutu v bezvědomí.

Udělat chybu na Taxisu je docela jednoduché.

Tahle překážka má metr a půl vysoký a 180 centimetrů široký živý plot, za kterým je čtyřmetrová díra. Kdo sleduje Velkou pardubickou, ví, že je to jeden z nejtěžších skoků na světě, který absolvujeme jen jednou v roce. Kůň musí přeletět minimálně osm metrů, aby se dostal za hranu příkopu a jde hlavně o to, aby měl správný nájezd a ideální tempo. Je to náročné, ale není to kruté. Organizátoři udělali v posledních letech maximum pro bezpečnost, odskok je přehledný, na doskoku je ohraničena hrana příkopu, který je částečně zasypaný, a když nedoletíte až na konec, dá se to ustát. I pokud to koni vůbec nevyjde, má šanci.

Po pádech, které mě v letech 2014 a 2018 potkaly na Taxisu, jsem bohužel pokaždé přišel o koně. Především ve druhém případě to veřejnost řešila skoro víc než fakt, že popáté za posledních sedm let vyhrál žokej Honza Faltejsek.

Upřímně, snažil jsem se hodně filtrovat kritiku, která se na mě snesla. Z velké části pocházela od lidí, které dostihy nezajímají, ale pak se jednou za rok koukají v televizi na Velkou pardubickou a mají potřebu moralizovat, když se smrtelně zraní kůň. V mých očích to jsou pokrytci, protože se tváří, že jim nešťastná událost způsobuje trauma. Pravda přitom bývá taková, že jde často o ty, kteří sledují největší český dostih kvůli jeho největší překážce. Párkrát se stalo, že na Taxisu, který má v kurzu číslo čtyři, nikdo neupadl. Místo toho, aby se řeklo, že za to můžou bezpečnostní opatření a kvalita koní, rozebíralo se, jestli to po úpravách účastníci přeci jen nemají až moc jednoduché.

Vím, že část diváků sleduje Velkou pardubickou, protože je zajímá jen to, kdo se tam každý rok zrakví.

Vím, že tenhle adrenalin všechny přitahuje, protože bez Taxisu by nešlo o dostih s takovou tradicí a významem.

Vím, že dělám tvrdý sport a chyba může skončit tím, že se kůň zabije. Ale taky se můžu zabít já.

Sám jsem měl kromě nohou polámané snad všechno. Páteř mám sešroubovanou, rozchodil jsem bez operace takzvanou katovskou zlomeninu druhého krčního obratle, po které dost žokejů ochrnulo. Nejvíc zranění se mi stává, když spadnu z přední pozice a přejede mě soupeř, co běží za mnou. Takhle mi jen v poslední sezoně praskla žebra, potrhala se mi plíce a zlomil jsem si už zmíněné předloktí.

Člověk má ale oproti koni výhodu v tom, že po čase sroste a dostane další šanci. To se u anglického plnokrevníka nestane. Je to sice rychlé, silné a ušlechtilé zvíře, ale zároveň má tenké nožičky, které jsou náchylné na poškození. Pokud jednou odejde šlacha, už se nevrátí do původního stavu. Když kůň zchromne, nemůže chodit a přestane mu fungovat jeho složitý trávicí systém, který potřebuje pohyb. Do týdne by dostal koliku a umřel by v bolestech. Proto se většinou hned po zranění uspí.

Tak jako Zulejka a Vicody.

Umím pochopit, že vás zasáhne, když si to představíte, ale věřte tomu, že pro žokeje, trenéra a majitele je to vždycky mnohem horší situace. Jsme ve stájích skoro denně, často žijeme se zvířetem několik let, je to náš parťák a pak o něj ve vteřině přijdeme.

Proto mě dostalo, když mě pár dní po smrti Vicodyho zpovídal jeden známý novinář. Postavil si mě přímo k Taxisu a začal se ptát, jaké to je, být u překážky, kde se pode mnou za posledních pět let zabili dva koně.

Nelíbilo se mi to, protože chtěl ždímat nejlevnější emoce. Je mi to líto, ale od té doby mi začal vadit jeho hlas i jeho pořad.

Moje kariéra je hodně propojená se jménem Josef Váňa. Ve staré i v nové verzi.

Pan Váňa je legenda a frajer, co dokázal Velkou pardubickou vyhrát osmkrát. Poprvé v pětatřiceti a naposledy skoro v šedesáti letech. Dokázal být nejlepší ve dvou úplně odlišných érách, které dělí pětadvacet let, ale přitom šlo pokaždé o strašně těžkou věc. Dřív, v osmdesátých letech, kdy vládl se Železníkem, se jezdilo pomaleji, skoky byly míň komfortní, neupravené, oranice hluboká. Dnes je vše rychlé, překážky jsou upravené tak, aby se před nimi tolik nebrzdilo, taktika je úplně jiná než dřív. On si ale připravil v tréninku valacha Tiumena a dokázal se přizpůsobit a připravit tak, aby byl zase nejlepší.

Šéf, jak mu ve stájích v Chyši na Karlovarsku říkají, je tvrďák. Na sebe i na ty okolo. Chce vidět, že lidi u něj dělají, co mají, a k tomu ještě něco navíc. Protože i on si celý život přidával a díky tomu uspěl.

Do jeho stájí jsem přišel ve čtyřiadvaceti a myslel si, že jsem hotový žokej, ale stejně mě ovlivnil tak jak nikdo jiný. Do té doby jsem střídal rok co rok angažmá, ale u něj jsem zůstal osm let. Vždycky se mi líbilo, že to není trenér na zemi.

Když se kůň vysere v boxu, vezme vidle a uklidí to po něm.
Když je potřeba koně vyčistit, tak ho vyčistí.
Když kůň nechce chodit do kopců a ostatní říkají, že neví, co s tím, sedne na něj a ukáže, že to jde.

Tohle mi vždycky imponovalo, naopak jsem neměl moc velkou úctu k trenérům, kteří na tom prakticky neseděli a jen radili. Pan Váňa si na nic nehraje. Jak ho vidíte, takový prostě je. Rovnej. Když se mu něco nelíbí, přijde, zvedne hlas, všechno vybalí hned a na ostatních je, ať si to poberou. Vytočí se, ale za pět minut už je zase normální a dál se k věci nevrací. Všechno se s ním dá vyříkat z očí do očí.

Přímé jednání mám rád a takhle jsme si to nastavili od začátku, kdy mi nabídnul práci. Řekl, ať přijdu 1. ledna 2005. Já ho poprosil, jestli by to nešlo až třetího, protože v té době jsem hodně slavil Silvestry a věděl jsem, že hned na Nový rok ještě nebudu úplně dobrej.

Vzal to v klidu a udělal ze mě jedničku. Byl to zlom v kariéře, protože jsem dostal jeho top koně a začal jsem vyhrávat skoro každý víkend.

Hned druhý rok, co jsem byl u Váňů, mě v Itálii pozval na oslavu Silvestra tamní nejlepší překážkový trenér Paolo Favero. Zaplatil nám s manželkou regulérní dovolenou, letadlo, ubytování. Já mu ten den vyhrál v Římě dva dostihy a on mi pak na party nabídnul práci. Jeho první žokej totiž měl krvácení do mozku a on za něj potřeboval náhradu.

Odmítnul jsem, jen proto, že jsem byl někde, kde všechno fungovalo. Favero se ale zeptal, jestli umím počítat. Jestli si uvědomuju, že mám v Česku za dostih pět stovek a odjedu jich sto padesát za rok. A že u něj bych měl za dostih tři tisíce, plus prémie, a zvládnul bych jich dvě stě padesát.

Stejně jsem nešel, chtěl jsem doma vyhrát Velkou pardubickou, to byl můj cíl, který se brzy povedl. U Váni jsem navíc našel zázemí a mohl založit rodinu. Kdybych tenkrát jako mladý utekl někam ven, mám asi jiný osobní život.

Do Itálie k Faverovi jsem ale nakonec přeci jen odešel, i když jen s podmínkou, že budu dojíždět každý víkend z domova. Klíčovou roli ve všem sehrál mladej Pepča Váňa. Dřív fungoval u táty a už v šestnácti jel první Velkou pardubickou. Měl na začátku kariéry super pozici v tom, že hned seděl na lepších koních, než jsem třeba míval v jeho věku já. Nikdo ale neviděl, jak to měl svého táty těžké. Štěkal po něm třikrát víc než po ostatních, v autě se třeba celou cestu z dostihů hádali.

Mladej kvůli tomu odjel do světa, v devatenácti to přestal zvládat a chtěl pryč. Byl v Americe, v Austrálii, v Anglii, ve Francii i v Itálii. Pak se ale chtěl vrátit domů a dát rodině to, co se venku naučil. Já cítil, že má pozici, kdy nebude chtít dělat v rodinné stáji dvojku.

Vyšlo to ideálně, protože jsem začínal cítit stereotyp. Bylo to v době, kdy měl syn jít do školy, a já nechtěl žít s rodinou v opuštěné stáji u Chyše. Lucka to už taky přestávala dávat. Po třech letech na mateřské, zavřená v lesích, pomalu bez signálu, jen s koňmi, to bylo na hlavu. Koupil jsem jí tam třeba fakt hezkej kočárek, ale mohla s ním jen na lesní cestu, takže byl pořád celej špinavej… Jsou to detaily, ale když člověk nechce žít sám pro sebe, musí je řešit. Přemýšlel jsem o jiném životě, neměl takové nasazení v práci a pan Váňa to poznal.

Když jsem mu oznámil, že chci odejít, nebyl to úplně příjemný rozhovor, ale jakmile mu došlo, že se vlastně jen zase prohodím s mladým Pepčou, uklidnilo se to. Ve finále jsme se spolu na rozloučenou opili a on řekl, že za všechno stejně můžou ženský. „No jo, co máš dělat? Co máš dělat? Nemůžeš bejt sám, to je jasný. A já mám tu tvoji taky rád.“

Manželky nám pak ve čtyři ráno volaly a ptaly se, kde jsme. Odjel jsem, a když jsem za měsíc dorazil na návštěvu, vítali mě jako dalšího syna.

Tenhle super vztah jsme si udrželi a díky tomu tam jsem dnes zase zpátky. Sice v trochu jiné roli a za všechno může opět mladej Pepa. Měl života žokeje plný zuby a skončil, když mu nebylo ani třicet. Měří přes 180 centimetrů a musel si držet váhu pětašedesát kilo, hodně s tím bojoval a rozhodnul se dělat trenéra. Nabídnul mi, že můžu jezdit jeho koně, a je to nejlepší situace, jaká se mohla stát.

Šéf je stará škola, mladej nová. Dělají tréninky jinak než ostatní, mají vše hodně zaměřené na sílu v terénu a na práci v kopcích. Pepča ale poznal i moderní věci, co se trénují na dráze. Přinesl do stájí živou vodu a myslím, že je to vidět. Získal rychle silné slovo, táta s ním většinu věcí konzultuje a v něčem mu dá dokonce za pravdu. To dřív nebylo.

To, co prožívám teď, je ideální. Majitelé a trenéři v jedné osobě mě postavili jako žokeje na stejnou lajnu. Tohle se mi líbí a není to úplně běžné.

Já si teda neměl na co stěžovat ani v Itálii, ale jedna věc mě mrzela. Od chvíle, co jsem přestal intenzivně pracovat u Váňů a byl víc v cizině, se mi nepovedlo vyhrát Velkou pardubickou.

Jsem sportovec a upřímně přiznávám, že jedu jako stroj. To samé očekávám i od koně. Když nefunguje, jak má, neměl by podle mě lézt do dostihu. Proto mi v hlavě utkvěli především vítězové.

Teď mám plnou hlavu L´Estrana kvůli Gran Premiu, ale nedám dopustit ani na Decent Fellowa, s nímž jsem v roce 2006 poprvé vyhrál Velkou pardubickou, to byl nejlepší skokan, jakého jsem jezdil. Kdyby byl každý kůň takový, nejsem nikdy zraněný.

Nejvíc mi ale přirostla k srdci Sixteen, se kterou jsem vyhrál o dva roky později. Je asi jediná, ke komu jsem si vytvořil hlubší vztah. Byl to rodinný mazlíček a mohla za to moje žena, protože jsme spolu tehdy pracovali u Váňů a každý den se o ni starala. Líbila se jí ta bílá barva. Kobylka přitom byla pěkná mrcha a Šéf ji nechtěl jezdit, měl radši stabilnější větší koně. Jemu třeba na překážkách dost brzdila, když s ní skákal, mně vždycky fungovala a díky mnoha tréninkům jsme se propojili, byl jsem si s ní v dostihu úplně jistý. Spadli jsme spolu jen jednou v Meranu, hned na první překážce.

Říkalo se o ní, že je to „malá kobylka s velkým srdcem“. Drobná, ale silná. Byla o třetinu menší než Tiumen, se kterým pan Váňa třikrát ovládl Velkou. V roce 2011 jsme svedli souboj v cílové rovině, kdy jsme doběhli o půl délky druzí, a to bylo, jak když závodí táta s dcerou. Hrozně mě mrzí, že ho tehdy neporazila. Sto metrů před cílem jsem tam byl ještě já, ale pak mě vzal. Sixteen si zasloužila vyhrát, byl to od ní nejlepší výkon, jaký předvedla.

Teď má poklidný důchod v Suchdole v Praze. Dcera jejího majitele tam chodí jezdit parkury. Vypadá dobře, má pořád svaly, vždycky byla na holku strašně namakaná jak nějakej ladyboy. Ale je nemocná. Má narkolepsii, usíná v boxu i ve výběhu. Do toho jí roste melanom, který se nedá operovat. S rodinou jí občas vozíme jablka, ale jinak ji necháváme odpočívat.

Myslím, že je to tak lepší.

Vím, že v Česku se berou koně často jako citová záležitost, já to ale takhle brát nechci. I pro případ, kdy se něco stane. Hodně vyhrávám, ale taky hodně padám. Na různých závodištích, z různých koní. Zhruba deset procent dostihů končí pro žokeje karambolem, a pokud jich přijde patnáct až dvacet za sezonu, zvyšuje se riziko, že k něčemu dojde.

Stačí mi, pokud vím, že majitel udělal maximum pro to, aby koni, který mu třeba šest let vyhrával, zajistil důstojný důchod. Klidně ať se jen pase na zahrádce místo sekačky. V zahraničí prý naopak mají centrálu, kam koně odvezou a pak ani nevědí, jak končí. Je jim to jedno. V tomhle jsme lepší. Na druhou stranu v Česku všechno děláme v menším, nefungují tu sázky, není takový tlak na výkony. Máme něco přes tisíc dostihových koní, ve Francii mají dvacetinásobek.

V dostizích jde o regulérní průmysl a asi ani není možné, aby se všichna vyřazená zvířata proháněla někde po výběhu.

I to je bohužel realita mého sportu, a já ji beru přesně takovou, jaká je.

Do Velké pardubické je vhodné jet na koni, kterého znáte aspoň trochu z tréninku.

V jiných dostizích to až takovou roli nehraje, ale u skoro sedm kilometrů dlouhé distance, kde je třicet překážek, je to zásadní. V tempu osm set až devět set metrů za minutu nám dojdou dřív nebo později síly a o to víc záleží na tom, jak je na sebe dvojice naladěná.

Takového koně letos mám. Osedlám hnědáka Theophila z tréninku Josefa Váni a dostanu po delší době specialistu připravovaného na Velkou pardubickou. Jsem v takovém větším klidu. Zvíře znám, fungujeme spolu dobře a je to opravdu pěknej plnokrevník s dlouhým krkem, o který se můžu opřít. Sednu na něj a cítím se tak, jako by se mi nemohlo nic stát. Je to jako řídit velké stabilní SUV, se kterým vám za volantem všechno připadá snazší.

Vím ale, že Taxisu je tohle úplně jedno. Ten se neptá, jak kůň vypadá, ale zajímá ho, jestli doletí za hranu. Půjdu do něj s respektem, ale i s vědomím, že už jsem na něj najížděl šestnáctkrát a většinou mi to vyšlo. Pokud chci dělat tenhle sport, nemůžu myslet na to, co se stalo Zulejce a Vicodymu, ani na to, že mě za to určitá část lidí grilovala.

Díky tomu budu zdolávat nejtěžší skok i letos.

Nebudu mít blok, který by mi hlásil: Ty brďo, zase, co se asi stane? Ne, je to v pohodě, protože jedu na super koni připraveném od legendy našeho sportu.

Budeme cválat, odrazíme se, přeskočíme tu velkou díru a pojedeme dál. A pak se budeme společně snažit o to, aby to byl náš den.

Vím, že moje kariéra není jen o Velké pardubické, ale vím i to, že na to druhou říjnovou neděli zase na chvíli zapomenu.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.