Náhradník

Martin Vojtek

Náhradník

Víte, co se stane, když vás Petr Sýkora napálí v přesilovce ze dvou metrů golfákem přímo do hlavy?

Cítíte strašně hnusný smrad spálené gumy. Jako já onehdy v Pardubicích, když se puk nesklouznul po mé „haškovské“ skořápce, ale zarazil se přímo do její mřížky. Dráty se ohnuly tak, že jsem je spolu s pukem cítil až na obličeji.

Jo, tenkrát mi na ledě fakt zatrnulo.

Asi nikdo jiný v té době neměl v extralize tvrdší střelu. Zůstal jsem v brankovišti ležet na zádech, v šoku byli i všichni hráči kolem a já se jen vyděšeně ptal: Teče mi krev?

„Ne, dobrý.“

Tenkrát to bylo úplně naposledy v životě, co jsem si nasadil na hlavu klasickou hokejovou masku. Zatímco oba kustodi někde v kabině kombinačkami rovnali ohnuté železo, já si půjčil masku svého náhradníka, juniora Holeše. Takový hezký, deset let starý archivní kousek. A dopadlo to jako vždycky, když jsem to zkoušel předtím. Maska mi zmáčkla mé baculaté skráně a já vůbec nic neviděl.

Spoluhráči prohráli buly. Přišla první střela, tu jsem ještě vyrazil. Druhá střela, taky mě náhodou trefila. Následná třetí dorážka už ale skončila v brance. Byl jsem tehdy tak vytočený, že jsem masku odhodil k červené čáře a od ní se po ledě doklouzala až na druhou stranu, přímo do brankoviště Jánko Lašáka. Asi se hodně divil.

A tak jsem se jednou provždy vrátil ke svému starému kbelíku, ve kterém jsem se cítil nejlépe. A na kterém jsem si vlastně v českém hokeji postavil svou image. Od ostatních gólmanů mě po většinu kariéry neodlišoval jen brankářský styl uzpůsobený mé korpulentní postavě, ale také fakt, jak jsem v brance celá ta léta vypadal.

Jsem odchovanec přerovského hokeje. Tady doma jsem si prošel všemi kategoriemi od žáčků až po muže. A to i v době, kdy jsem musel na vojnu. Psal se rok 1994, Dukly zrovna rušili a já narukoval na normální vojnu do kasáren, které stály tam co dnes Kaufland.

Přišel jsem tenkrát do armády a myslel, že si ze mě sednou na zadek: „Já jsem Martin Vojtek, hokejista,“ říkal jsem. Odpověď byla stručná: „No a co?“

Na klubu nám tenkrát slíbili, že nás budou z kasáren pouštět na tréninky, ale velmi brzy jsem zjistil, že takhle jednoduché to fakt nebude. Na zimní stadion jsem tak po čtrnácti dnech přijímače v zeleném mundúru utekl potají přes plot a přilehlé zahrádky, zatímco mi tehdejší šéf zdejšího hokeje pan Řezáč zdůrazňoval, že bych teď měl především sloužit vlasti.

Měl jsem veliké štěstí, že můj tatínek byl vojákem z povolání a zařídil mi převelení k jiné rotě, kde nikomu nevadily tréninky ani sobotní zápasy. Hrávali jsme tenkrát sice jen druhou ligu, ale v Přerově se blýskalo na hezké hokejové časy. Svou úžasnou trenérskou kariéru tehdy začínal Miloš Říha a už o rok později jsme s ním hráli v Přerově dokonce baráž o extraligu.

Když jsme o pár let později, poté co došly peníze, s Přerovem sestupovali zpět do druhé ligy, zavřeli nám dokonce v baráži zimák. Frustrovaní fanoušci zaházeli ledovou plochu odpadky a my podle nařízení nesměli poslední domácí zápas hrát blíž než sto kilometrů od Přerova.

A tak jsem se vlastně poprvé coby profesionální hráč objevil v Třinci, protože jen tam byl právě volný led. V zápase, který jsme s Kadaní prohráli 0:4, ale rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že s tamními Železárnami spojím prakticky celou svou kariéru.

Korpulentní Vojtek. Stokilový Vojtek.

Hokejistů s podobnou postavou bylo v lize více, ale mluvilo se hlavně o mně.

Stín téhle vizitky mě ostatně dohání dodnes. Schválně si zkuste do internetového vyhledávače napsat mé jméno. Jedno z prvních videí, které na vás vyplivne Youtube, má dokonce název Tlusté prase. Nemusím vám doufám dopodrobna popisovat, co v něm na mě fanoušci pořvávají.

Tohle video bylo pořízeno v Plzni, paradoxně v době, kdy jsem měl jen 92 kilo. K dnešnímu dni má přes třicet tisíc zhlédnutí. Třebaže jsem byl na podobné útoky připravený, tohle byla vyloženě rána pod pás. Urážlivé pokřiky stovek lidí na tribuně doprovázela z amplionu hrající písnička Jarka Nohavici o třech čunících, kterou pořadatelé do pokřiku kotle „kví, kví, kví“ s radostí pustili. A já v sobě pod maskou dusil hodně smíšené emoce.

Se slušností to nemělo nic společného, i když se mi později Martin Straka – tehdy ještě hrající majitel klubu – omlouval v novinách. Vždycky jsem chápal fanoušky, že chtějí soupeře svého týmu rozhodit, a dokázal jsem ocenit ty, kteří to uměli s noblesou a humorem. Například ve Zlíně. Tam během jednoho zápasu namalovali choreo vyzdvihující, že jsem zhubl. A po něm mi ho dokonce věnovali domů.

V Plzni to ale tehdy nemělo vůbec žádné mantinely, bylo to absolutně pod úroveň.

Ale ani tenkrát jsem na sobě během zápasu nedal nic znát. Třeba mi to nebudete věřit, ale tyhle věci mě nikdy vyloženě nerozhodily. Mojí prací bylo stát v brance, chytat puky a pomoct týmu k vítězství. Ne řešit, co si o mně myslí ostatní. Časem jsem se od toho dokázal oprostit úplně. Ať už vás totiž lidé urážejí jakkoliv, o tom, jestli vám tím ublíží, nebo ne, nakonec rozhodne stejně jen vaše hlava. Buď jim to dovolíte, nebo ne.

Možná jsem měl štěstí, že jsem byl na tlak zvyklý z prostředí profesionálního sportu, a to mi pomohlo se nad vše povznést. Musím ale přiznat, že to všechno dodnes trošku dávám za vinu některým novinářům. To oni mě takhle prezentovali celou kariéru, bylo to pro ně vděčné téma. Pamatuji si i moment ze čtvrtfinále play off proti Zlínu, kdy za mnou přišel jeden z těch nejvěhlasnějších.

Martine, můžu mít dotaz?
„Jasně, ptejte se.“

Kolik vážíš?
"Co je vám do toho?"

Bylo to naposled, co se mnou mluvil.

Z mé postavy se stalo něco, na co lidé reagovali, a já už s tím nic nezmohl. Nálepky tlouštíka jsem se nikdy nezbavil. A to ani ve chvíli, kdy jsem před jednou ze sezon zhubl dvacet kilo a v kabině mě nepoznávali ani vlastní spoluhráči.

V tu chvíli jsem zjistil, že na kritiku musím začít odpovídat úplně jinak.

Vlastními výkony.

Abyste se dostali do extraligy, musíte mít talent a taky obrovské štěstí.

Já to štěstí měl.

Třinec v roce 2000 vedl Vladimír Vůjtek, a právě on se čistou náhodou to léto přišel na dnes už zbouraný starý Ledňáček v Ostravě podívat na přátelský zápas Vítkovic s Opavou, kde jsem tenkrát působil. Hráli jsme 3:3 a dá se říct, že mi ten zápas vyšel. O pár týdnů později si na to pan Vůjtek taky vzpomněl.

Z Opavy mi nechal vyřídit střídavé starty do Třince a já svůj první extraligový zápas odchytal ve Vsetíně. V sezoně, kdy tehdejší fenomén extraligy vyhrál svůj poslední titul. Jestli jste někdy pana Vůjtka slyšeli mluvit, nejspíš si tu scénku budete umět i dost živě představit. Obrovský gentleman byl odjakživa stručný, upřímný, a to vše vždycky perfektně umocnil svým ostravským dialektem.

I když mi tehdy bylo už pětadvacet let, teprve jsem si dodělával řidičák. A tak mě z Opavy vezl tiskový mluvčí do Nového Jičína. U jedné z tamních benzínek si ty největší hvězdy jako Richard Král, Bráňo Jánoš nebo Jozef Daňo nechávali zaparkované vozy, aby při cestě zpět byli rychleji doma.

Já jsem si navíc den předtím dal v Opavě vlastní gól. A tak mě pan Vůjtek překvapil, když chtěl, abych dál nepokračoval týmovým autobusem, ale jel do Vsetína jeho autem.

„Tak co, jaký byl včera zápas?“

„Ale jo, dobrý, srazil jsem si do branky přihrávku z rohu.“

„A co bys řekl tomu, že bys dneska chytal?“

„Tak bych chytal, no…“

„Dobře, tak dneska chytáš.“

Nic víc mi neřekl. Projížděli jsme kopci kolem Valašského Meziříčí, já koukal z okýnka do krajiny a on to na mě úplně suše vybalil. Normálně se mi rozklepala kolena.

Ve Vsetíně jsem si vybalil výstroj, převlékl se a šel na své oblíbené tajné místečko, kam jsem se chodil „rozcvičovat“. Na dva tahy jsem tehdy vytáhl dvě cigaretky na uklidnění, u toho zavolal své budoucí ženě, co se děje, a najednou jsem na bouřícím Lapači stál v extraligové brance.

Už v desáté minutě mě prostřelil Bob Stantien, aby mě následně stadion zmrazil i bouřlivým chorálem Vysoký jalovec. Další gól jsme ale dostali až při power play. Prohráli jsme 0:2, ale já, Martin Vojtek z Přerova, jsem odjížděl domů spokojený. Při svém debutu v nejvyšší české lize jsem na ledě suverénně nejsilnějšího týmu dekády dostal jen jeden gól.

To není na premiéru zas tak špatné, ne?

218 minut a 8 sekund.

To je moje nejdelší série bez inkasovaného gólu. Série, která v jednu chvíli tvořila rekord extraligy a já díky ní zažil moment, jakého se sportovcům v kolektivním sportu zas tak moc nedostává.

Můj rekord, který byl od té doby už několikrát překonán, nebyl tvořen v zápasech za sebou. Odchytal jsem zápas s nulou a na ten další šel do branky zase Vlasta Lakosil, se kterým jsme se tenkrát střídali. Během toho měsíce mě ale trefovalo v zápasech úplně všechno. Byla to má teprve druhá sezona. Čekal nás zápas s Litvínovem, já měl za sebou tři vychytané nuly a k vytvoření rekordu mi chybělo asi dvacet minut. Mluvilo se o tom v novinách, televizi i rádiu.

Když jsem pak v první třetině neinkasoval, téměř vyprodaný stadion povstal a začal tleskat. Skoro pět tisíc lidí, navíc doma v Třinci. Byl to naprosto neuvěřitelný pocit, ze kterého mě dodnes mrazí. Bylo to totiž poprvé a naposled, co potlesk zaplněné haly patřil jenom mně. Byl jsem naměkko, nebudu tvrdit opak.

I kvůli tomu, jaký jsem byl, mi ale ani rekord nepomohl k vyloženě pevné pozici. Navzdory němu jsem pořád musel dokazovat dvakrát víc než ostatní, že na extraligu fakt mám. Byli trenéři, kteří mě nechali chytat. A samozřejmě byli i tací, u kterých jsem šanci neměl. Našlo se dost těch, kteří na mě koukali skrz prsty.

Proto jsem se postupem času zařadil do škatulky věčné dvojky, spolehlivého náhradníka. A bylo pro mě strašně těžké s tím nějak hnout. A to i přesto, že když si dnes rozkliknete mé statistiky a ohlédnete se za celou mou kariérou, nebyl jsem nikdy tou typickou dvojkou. Gólmanem, co sedí pod dekou na střídačce a na led se dostane jednou za měsíc, když si jeho parťák potřebuje odpočinout. Sezonu za sezonou jsem se prokousával ke dvacítce odchytaných zápasů, to není málo. A tak jsem se proslavil především větou, která mě pak provázela po zbytek kariéry.

„I náhradník je člověk.“

Řekl jsem ji v euforii po jednom z vyhraných zápasů a v mé hlavě se zrodila úplně jednoduše. Celý život profesionálního sportovce mi vadilo, jak lidé nahlížejí na ty, co jsou zrovna v sestavě. A na ty, co zůstali jen na tribuně. Já tuhle roli uměl s pokorou přijmout. Snažil jsem se být dobrou dvojkou, i když jsem vnitřně s tímhle statusem nesouhlasil. Nezlobil jsem trenéry, a nejspíš i proto jsem nakonec vydržel v Třinci tak dlouho. Vždycky když bylo potřeba, byl jsem tady. Připraven pomoct, jít do zápasu.

Proto na celých těch dvanáct let v Třinci vzpomínám nejraději. Sice jsem byl z klubu párkrát odejit, ale nakonec jsem se pokaždé vrátil a vždycky jsem byl za to hrozně rád.

Odejit jsem byl konkrétně pětkrát, mám to spočítané. Čtyřikrát jsem se vrátil, naposledy to znamenalo můj konec, protože už jsem byl moc starý. A nemyslím to nijak zle. Nikdy mě totiž nenapadlo se na klub nebo jeho vedení naštvat, když o mě neměli zájem, právě naopak. Vždycky jsem manažerům nakonec rád zvedl telefon a přijel na pomoc, když to zrovna potřebovali. Já totiž Třinec miloval. K tamnímu rázovitému kraji jsem si vytvořil obrovsky silný vztah. Byl jsem tam tak dlouho, že jsem na zimáku znal úplně všechny. Od uklízeček až po nejvyšší management klubu i samotných železáren, které za hokejem v Třinci stojí.

Třinec se stal bez nadsázky mým druhým domovem, ve kterém jsem zažil všechny své úspěchy a důležité životní milníky. To během tohoto angažmá jsem se oženil, narodily se mi obě děti, přišel jsem o tatínka...

Stará Werk aréna možná na oko nevypadala nejkrásněji, ale zázemí pro nás hráče v ní bylo neskutečné. A je fakt, že své kouzlo opravdu měla. Když ji lidi zaplnili a začali bouřit, soupeři prohrávali už cestou k nám někde od Frýdku. V Třinci mají lidi hokej rádi.

Na zápasy si nosili v butylkách svou domovinu, jejíž vůně byla na zimáku cítit i dlouho po zápase. Až do kabiny jsme vždycky po zápasech slyšeli, jak uklízečky zametají podlahu pod sedačkami a sklo o sebe cinká.

Taky tam na nás uměli být pěkně tvrdí. Dodnes si pamatuju na zápas po sérii fakt špatných výkonů, kdy klub udělil celé kabině pokutu. Museli jsme lidem zaplatit vstupenky na další zápas. Jenže to k nám přijela Slavia, v té době asi nejsilnější tým ligy, a my rupli 1:9.

Celý zápas jsem z tribuny A poslouchal výkřiky, že se na to nedá dívat ani zadarmo. A pod svou „haškovskou“ přilbou jsem s tím bohužel musel souhlasit. Takhle to v Třinci fungovalo. Tenhle kraj je rázovitý. Má něco do sebe.

A i když se už za mě říkávalo, že je Třinec klubem boháčů, rozhodně jsem to tak nebral. Podmínky jsme krásné měli, nebudu tvrdit, že ne, ale celé prostředí bylo milé, rodinné. Prostě nám tam bylo hezky a myslím, že se většina z nás do Třince dodnes ráda vrací.

Když dnes vidím, kam se třinecký hokej posunul, hřeje mě to u srdce. Díky obrovské zapálenosti šéfů železáren vybudovali v malém městě nádherný stadion, tréninkovou halu i projekt farmy ve Frýdku-Místku. A pod vedením Honzy Peterka a Vency Varadi, mých bývalých spoluhráčů, tam teď dělají hokej ukázkově. Přesně tak, jak by se dělat měl.

Měřím 181 centimetrů, ale v jednu extrémní chvíli jsem vážil i 114 kilo.

Trenér Jura Juřík, který zrovna patřil mezi ty, co mi věřili, mi dohodil výživového poradce. Hecnul jsem se. A během tří měsíců letní přípravy shodil dvaadvacet kilo.

Musel jsem si koupit úplně nové oblečení, protože jsem ze všeho vypadl. A dodnes si pamatuju, že když jsem se vracel z farmy v Prostějově zpátky do Třince, náš kapitán Honza Peterek mě vůbec nepoznal.

Taky jsem ale tehdy zjistil, že mi na ledě něco chybí. Jak jsem až do té doby býval prostorově výraznější, najednou mě puky při trénincích netrefovaly. Byl jsem zkrátka zvyklý na svůj objem a ten jsem najednou neměl. Srovnával jsem se s tím až do začátku ligy. A byl to obrovský boj. I proto, že mi manželka dál musela chystat krabičky s jídlem, kde byly jen samé zdravé věci. To abych si váhu udržel, protože na ní byla postavená i platnost mé nové smlouvy.

Bylo to ale to nejlepší, co mě mohlo v kariéře potkat. Zaprvé jsem nejspíš i díky tomu mohl chytat nakonec až do čtyřiceti, zadruhé jsem si poprvé a naposled v kariéře užil i díky zranění Romana Čechmánka pozici oficiální týmové jedničky. A především jsem byl v téhle sezoně 2007/2008 vyhlášený nejlepším gólmanem extraligy.

Našli se i takoví, kteří říkali, že jsem byl jen gólmanem s nejlepšími statistickými čísly v extralize, ale mně to bylo úplně jedno. V pražském hotelu Hilton jsem si od Jiřího Holečka, jednoho z nejlepších brankářů naší historie, přebíral v obleku svou cenu udělenou deníkem Právo a cítil při tom obrovské zadostiučinění za to, čím jsem si v kariéře do té doby prošel. V dobrém. I ve zlém.

Procentuální úspěšnost zákroků jsem tehdy vytáhl přes 94 procent, neskromně si troufám říct na vynikající číslo. I spoluhráči si ze mě neustále dělali srandu, že sám nevím, jak ty puky chytám. Ale já byl celý rok v obrovském laufu. Věřil jsem si. A to vše navíc dokonale umocňovala má povaha. Jsem člověk, který si z věcí nedělá velkou hlavu a má rád, když je kolem něj dobrá nálada. A to tehdy platilo.

To samozřejmě neznamená, že jsem nebýval nervózní. To víte, že býval. Ale snažil jsem se před svými spoluhráči nervozitu tajit, nejinak to bylo i v téhle sezoně, když se na mě spoléhalo mnohem víc než kdy předtím. Když to mužstvo od brankáře vycítí, může znejistět. Já si ale obrovsky věřil a díky tomu jsem na sobě nedal nic znát. Můj recept na nervozitu byla moje oblíbená cigaretka. Prakticky na každém zimáku, včetně toho našeho, jsem měl své místečko, kam jsem se pár minut před úvodním buly schoval, párkrát si potáhl a mohl jít uklidněný na led.

Hokej jsem hrál odmalička hlavně srdcem. Vždycky jsem chtěl jenom vyhrávat, i to pitomé bago na tréninku o deset korun. Porážky jsem těžce kousal, neuměl jsem je přijímat. A tak to ve mně občas taky solidně bouchlo.

Fanoušci z Třince si určitě vzpomenou na zápas play off se Slavií, zrovna ze závěru mé nejlepší sezony. Hokejkou jsem tehdy vší silou přetáhl přes záda svého spoluhráče, tehdy ještě juniora Tomáše Kundrátka. Kluka od nás z Přerova, kterého jsem jako malého vozil v kočárku.

Hokej se hrál tehdy trošku jinak než dnes. S beky jsem byl domluvený, že budou uhýbat. Když uvidím na střelu, zvládnu ji vyrazit a oni budou připraveni puk odpálit pryč.

Na Slavii přišla desátá minuta, střela od modré a přede mnou mladý Kundrc. Nic jsem neviděl, dostali jsme gól. O chvíli později to samý. Zase Kundrc v dráze střely, já nic neviděl a gól. Když se to stalo potřetí, přišel můj největší blikanec kariéry a prostě jsem se po něm ohnal. Hokejkou jsem ho majznul přes hřbet.

Nebylo to vůbec dobré. Dodnes mě tenhle moment obrovsky mrzí.

V kabině jsem se mu omlouval, ale pořádně sežrat jsem to dostal hlavně od Slavie. Režie po zbytek západu tenhle moment přehrávala na kostce O2 areny, pořád a pořád dokola. A já se tím až do konce užíral v brance.

Kundrc o pár měsíců později shodil juniorskou mřížku, odešel do Ameriky a zahrál si i NHL s Alexandrem Ovečkinem v jednom týmu. Hrál za reprezentaci na olympiádě a teď zase válí v třineckém dresu. Mám za něj velkou radost. A ještě větší z toho, že se dnes tomuhle momentu umíme zasmát. Když se v Přerově potkáme na ulici, rádi se dáme do řeči

Asi bych měl upřímně přiznat, že i já jsem měl chuť z Třince odejít dobrovolně. Jen jednou jedinkrát jsem o tom byl naprosto přesvědčený. A dodnes děkuji osudu za to, že tenhle můj plán nevyšel. Bylo to totiž v sezoně, kdy jsme s Oceláři vyhráli poprvé v historii mistrovský titul.

Na jejím začátku jsem se do Třince už poněkolikáté vracel poté, co jsem byl rok předtím odejit. A zase na mě zbyla jen role náhradníka, tenkrát jsem byl dokonce v pořadí až gólmanem číslo tři. Vedení klubu tehdy s jasným cílem vyhrát ligu drželo široký kádr, v podstatě celé dva týmy.

Opory objížděly přes léto lepší turnaje a my – ti druzí a mladí – jezdili na přípravu jen do Polska nebo na Slovensko. V brankovišti tehdy měli mít své místo Tomáš Duba a Peter Hamerlík a všem bylo víceméně jasné, že já tady budu zase jen na záskok. Potřeba mě ale bylo už nečekaně brzy.

Peter Hamerlík se zranil v prvním zápase v Brně a Tomáše Dubu lékaři z ledu odvezli o pár dnů později v utkání s Kladnem. Než se oba dali do kupy, udělali jsme s týmem povedenou sérii dvanácti zápasů, které jsem v pohodě zvládl, a najednou byl o mě zájem i jinde.

Volal mi třeba Zdeněk Venera. Prý ať jdu za ním do Zlína.

Odejít jsem chtěl. Byla to šance vrátit se domů do Přerova a do práce po letech jen dojíždět. Hlavně jsem ale ve skoro pětatřiceti letech cítil pořádnou pořádnou příležitost lidem ukázat, že fakt můžu být v extralize jedničkou. Kluby se dohodly na převedení smlouvy, já vyklidil své místo v kabině staré Werk arény a měl před sebou poslední třineckou povinnost. Odchytat dohrávku v Liberci, po kterém jsem se měl rozloučit s týmem a cestovat po vlastní ose rovnou do Zlína.

Hrálo se nezvykle v pondělí, protože v Liberci byl o den dříve koncert Karla Gotta. Utkání navíc vysílala televize, takže na něj všichni koukali. Nikdy jsem si neuměl vysvětlit proč, ale jestli se mi někde fakt dařilo, bylo to zrovna v Liberci. Zase mě tam puky trefovaly. Ten večer jsem vychytal dokonce čisté konto. Vyhráli jsme 5:0 a trenér Venera mi jen pár minut po zápase volal, že mi sice gratuluje, ale že pro Zlín je to průser. Třinec se na základě tohoto výkonu rozhodl, že mě nikam nepustí. O pár dnů později do Zlína uvolnil Tomáše Dubu.

Chvíli jsem z toho byl přešlý. Ale jak běžel čas a naskakovaly zápasy, začal jsem si uvědomovat, že tohle nakonec bude obrovská odměna za celou mou kariéru. S týmem jsme totiž sebevědomě mířili k titulu. A já tak nakonec i shodou okolností mám doma svou zlatou medaili. Jsem mistrem extraligy.

Byla to naprosto neuvěřitelná sezona. Krátce před jejím začátkem nás posílil Lukáš Krajíček, který jen pár týdnů předtím hrál finále Stanley Cupu. Radek Bonk, Václav Varaďa i Honza Peterek tým neskutečně srovnali do latě. Co tihle chlapi řekli, to platilo. V kabině byl nastavený pořádek, jaký jsem nikdy předtím a už ani potom neviděl.

Zaprvé mělo všechno, co řekli, hlavu a patu. A zadruhé šli příkladem všem ostatním. Byli v kabině první, odcházeli poslední a přistupovali tehdy k přípravě, jako by pořád hráli NHL. Mladí kolem si nedovolili nic vypustit, protože ve stínu těchto bombarďáků to jinak ani nešlo. V té sezoně se také naplno rozjel střelecký apetit Martina Růžičky, který později trhal extraligové rekordy. Mohl tehdy praštit do puku i z nedaleké restaurace Hokejka, a stejně by to skončilo pod víkem některé z branek.

Celou sezonu ale stejně rozhodla obrovská vůle týmu a dost možná i karma, která nakonec doběhla našeho soupeře. Semifinále se Slavií jsme totiž vůbec nerozehráli dobře. V O2 areně jsme prohráli oba zápasy a v sérii tekli 1:3. Když jsme se pak vraceli autobusem domů a projížděli Libní, všimli jsme si billboardů, které v Praze lákaly diváky k nákupu vstupenek na finále.

Václav Varaďa i Radek Bonk se v tu chvíli strašně nasrali. Hned ráno v kabině předstoupili před tým, že takhle to nemůžeme nechat a musíme něco změnit. Všichni jsme si oholili vousy a tím začal neskutečný obrat, který asi nejlépe ze všeho symbolizuje bitka, při které Venca Varaďa v O2 aréně seřezal Jiřího Vašíčka.

V Třinci lidé jezdili s vlaječkami na autech, začala euforie, jakou jsme do té doby neznali. Na finále s Vítkovicemi se v naší staré hale pro pět tisíc lidí mačkalo možná osm tisíc fanoušků. A víc nemá cenu popisovat.

Celá série s naším úhlavním rivalem byla jednoznačnou záležitostí. Přejeli jsme je 4:1 na zápasy a ve městě propukly největší oslavy v jeho historii.

Kdybych dnes z pozice trenéra na videu viděl sám sebe, nevím, co bych na to řekl.

Dnešní gólmani chytají úplně jiným stylem. Musí daleko více pracovat s holí, navíc se každý rychle naučí všechno. I mladí kluci umí rozklek, ovládají reverz, ale o tom, kdo z nich je a kdo není úspěšný, rozhoduje nakonec jen jejich hlava, správná rozhodnutí. Umění použít své dovednosti a nesložit se z toho dělá rozdíl mezi brankářem a gólmanem.

Při našich začátcích jsme nic takového neznali. Jak mám chytat, jsem se učil od starších kolegů. Každý večer po zápase jsem pak koukal na Dohráno, kde jsem v sestřizích studoval své soupeře a dělal si o nich poznámky. Třeba o Tomáši Vakovi jsem sice věděl, že střílí jen nad lapačku pod víko, ale stejně se nejednou stalo, že mi nakonec právě tam dal gól.

Dnes jsou tady od toho trenéři gólmanů. Každý od nich dostane sestřihy soupeřů do iPadu, a to často i přímo během zápasů, protože videotrenéři sedí s vysílačkou pod stropem haly. Řeší se ty nejmenší detaily.

Platí to také u holek. Jako trenér gólmanů teď působím u ženských reprezentací a sním o tom, že jednou náš tým dostaneme na olympiádu. Posledně jsme k tomu neměli daleko, o účast v Pchjongčchangu jsme přišli až v druhé polovině dobře rozehraného zápasu.

Ať už jde ale o holky, nebo o kluky, pro všechny mám nakonec jen jednu pravdu.

Dnešní doba se s tou, kdy se v brance snažil zastavovat puky Martin Vojtek, absolutně nedá srovnávat. Ani by to nebylo fér. Jedna věc se ale rozhodně nezměnila a podle mě nikdy nezmění. Šance může přijít kdykoliv. A když ji jednou dostanete, musíte ji neustále a pořád dokola potvrzovat. Jinak vaši pozici dřív nebo později zabere zase někdo jiný. Takhle je to i v životě.

Kolikrát je to jen o náhodě. Kdyby tenkrát před dvaceti lety Vladimír Vůjtek nepřijel na nic neřešící přátelský zápas někam do Ostravy, nejspíš by o mně dnes nikdo nevěděl. V nižších ligách jsou šikovní kluci, kteří jen nikdy nedostali a možná ani nedostanou příležitost ukázat, co v nich opravdu je.

Já tu šanci dostal.

A snad jsem díky ní dokázal, že i náhradník je člověk.

Jana Mensatorová a Marian Ježowicz/HC Oceláři Třinec

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.