Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 3
e-shopNa beton
Devět set.
Devět set skoků do vody ze sedmadvaceti metrů. Za devět let.
Každý dal mému tělu hroznou ránu. Jakou? Zkuste skočit naboso z metru na beton. S nohama propnutýma v kolenou. Na paty. Pak budete mít aspoň zhruba představu o tom, co dělám.
Jsem cliff diver. Skokan z extrémní výšky.
Někdy mi třeští hlava. Z toho, co přijde. Když se nezpevním a neprorazím vší silou vodu, prorazí voda mě. Následky špatného dopadu z velké výšky můžou být jako po autonehodě. Zlomeniny, modřiny přes celé tělo, potrhané svaly, někdy i pohmoždění vnitřních orgánů, po kterém třeba týden vykašláváte krev. S tímhle vědomím jdu nahoru.
Na můstku sice vypadám nadšeně, ale neužívám si to.
Tam nahoře je mi hrozně. Vždycky.
Každý, kdo vyleze do téhle výšky a podívá se dolů, je borec. Tohle fakt stačí. Můstek se s vámi houpe, fouká vítr, klepou se kolena a výška vás psychicky oslabuje. Ten, kdo v tomhle nastavení dokáže skočit dolů, je strašnej frajer. A ten, kdo si nic neudělá a druhý den to zvládne znova, je šampion.
Tohle je moje přesvědčení, díky kterému jsem se dostal na současnou úroveň.
Nikdy jsem nebyl úspěšnější než teď. Konečně to přišlo. Loni jsem vyhrál dva závody série Red Bull Cliff Diving, kde je jen deset osobností symbolizujících náš sport. Letos jsem získal stříbro na mistrovství světa. Jako první Čech po dlouhých čtrnácti letech v plaveckých sportech. Je to taky teprve pátá medaile přivezená z šampionátu vůbec.
Ani na chvíli jsem ale nevypadl z reality. První věc, kterou jsem řešil po návratu ze šampionátu v Budapešti, bylo rozbité auto. Šestnáct let starý Renault s rozhašenou klimatizací, s níž jsem dlouho nic nedělal, protože jsem nečekal, že mi ten auťák vydrží takovou dobu. Byl z bazaru. Nové, tedy novou ojetinu, jsem si pořídil až teď. Udělal jsem si radost po svém posledním úspěchu.
Nemám sponzory. Jsem samorost bez zázemí a díky tomu sám sobě říkám rekreační sportovec. Rekreační sportovec s medailí na krku, který trénuje tak nějak sám, a přitom je už osm let mezi několika vybranými skokany v elitní sérii. Mezi špičkou, do níž se stejně všichni vždycky musíme prokousat přes kvalifikaci. Až nedávno se mě ujal Olymp a po výměně lidí v plaveckém vedení mě tam začali brát vážně a jsem rád, že komunikace mezi námi funguje.
Než začnete řešit, jak je možné, že jsem čekal tak dlouho, řeknu vám, jak se dívám na tenhle svět. Není to o tom, v jakém autě jezdíte, ale o tom, co umíte a jak žijete.
To už jste asi někde slyšeli nebo četli, že jo?
Ale chováte se podle toho? Já ano, protože tomu absolutně věřím. Vím, co umím a co dokážu.
Ostatně, to staré auto mi stačilo, vždyť já po Praze jezdím většinou MHD. Nikde jinde na světě nefunguje tak dobře jako u nás.
Jo, jsem možná naivní. Především v dnešní době, kdy hodně lidí hraje na vizitku. Musí mít telefon s jablíčkem ve znaku, drahé auto, výrazné hodinky a v ruce kafe za sto korun.
Na to jsem nikdy nebyl. Víc jsou pro mě zážitky, které mi dal tvrdý trénink. Nebylo to o penězích, ale o investovaném čase. Zavřít se sám do místnosti a cvičit. Hodiny a hodiny. Každý den, dokud nebudu spokojený s tím, co dělám. To je pro mě víc než jít mezi lidi a vzít si tričko s logem série Red Bull Cliff Diving. Protože Red Bull sám o sobě upoutává pozornost kolemjdoucích a pro spoustu lidí je důležité, aby ho dávali na odiv.
Já to ke štěstí nepotřebuju.
Celý život mám pocit, že v tom, co dělám, někomu něco dokazuju.
Nejvíc asi sám sobě.
Od roku 2003 jsem měl jasně danou vizi. Dostat se na metu sedmadvaceti metrů a zúčastnit se závodu série Red Bull. Stát mezi nejlepšími. Než jsem si splnil cíl, trvalo to pět let. Brutálních let.
Uvědomil jsem si to letos v Itálii, kde jsem kdysi poprvé vylezl na můstek Red Bull mezi nejlepší skokany. Vyhrkly mi slzy. Byl jsem tak hrdý na to, co jsem svému snu dokázal obětovat.
Dlouho, opravdu dlouho, jsem se plácal jen na desetimetrové věži v pražském Podolí. Jednou za rok pak sedl do auta a za našetřené peníze odjel do Švýcarska na neoficiální mistrovství Evropy z 15 a 20 metrů. Spal jsem tam pod mostem na pláži s rizikem, že dostanu pokutu za kempování. Jednou jsem ji i fakt dostal.
Až postupně jsem zjišťoval, že nejlepší závodníci trénují v rámci angažmá na skokanských show. Tuhle šanci jsem nakonec dostal taky.
Byl jsem v prváku na FTVS, kam jsem se dostal až na třetí pokus, když přišla možnost odjet na tři měsíce do Číny. Do Mořského světa v Šen-čenu jako účinkující. Šéf skokanů na zdejší show byl Ukrajinec a nabídl mi práci. Za poslední peníze jsem si koupil letenku a vyrazil.
Rozhodnutí trvalo pár minut. Mám zůstat, dělat ještě tři roky školu a ztratit chuť skákat? Zastavit se na deseti metrech v Podolí, pak toho nechat a být jako stovky lidí, kteří sice mají vzdělání, ale zároveň nic, čím by se odlišovali?
Bylo mi už třiadvacet a uměl jsem jen jednu věc. Skákat. Tak jsem zariskoval. Letenku do Číny jsem bral jako vstupenku do světa, který mi otevře dveře do série Red Bull.
První měsíce jsem dostával do držky. Obrazně i doslova.
Dopady do malého bazénku hrozně bolely. Bylo toho moc. Tři show denně, šest dní v týdnu. Někdy i dvacet skoků za den. Obden se chodilo na šestadvacet nebo sedmadvacet metrů.
Jednou jsem byl tak unavený, že jsem si při dopadu pod vodou úplně otočil kotník. Chtěli mi dát na měsíc sádru, ale já potřeboval pracovat. Dali mi tip na léčitele, naordinoval mi odvar z hadí kůže, kořínků a bylinek. Za deset dní jsem mohl chodit. Po dvou týdnech šlo už zase skákat.
Jenže jsem to nebyl já. Show mi brala tolik sil, že jsem potřeboval ventil a chodil často s ostatními skokany, klukama z Ruska a Ukrajiny, do baru.
Koledoval jsem si. Asi jsem blbě čuměl, ale to už je holt takovej můj výraz v obličeji.
Sedím takhle na diskotéce, koukám na parket a najednou mi jeden Číňan hodí hlavu do výhledu a začne na mě agresivně řvát a gestikulovat. Netušil jsem, o co jde, tak jsem odešel na jiné místo. Za chvíli se ale situace opakovala. To už mě naštvalo a šli jsme si to vyříkat ven. Nahromadila se ve mně veškerá frustrace. Hned za dveřmi podniku jsem se otočil a dal mu šílenou bombu.
To bylo z mojí strany všechno, pak už jsem se jen bránil.
Nahrnula se k nám spousta dalších Číňanů a kopali do mě jeden po druhém ze všech stran, než se jim povedlo mě shodit na zem. Poslední, co si pamatuju, byla kopačka do hlavy.
Pak tma.
Probudil jsem se s obličejem čínského doktora blízko nad mojí tváří. Zašíval mi zrovna víčko. Měl jsem chuť se zvednout a odejít, ale byl jsem tak dokopanej, že jsem nemohl. Bylo z toho sedm stehů na obočí, naražená žebra a zlomený zub.
Kamarád, který se mnou v tom klubu byl, přiběhl ve chvíli, kdy jsem ležel bezvládně na zemi a hlouček Číňanů do mě kopal ze všech stran. Pode mnou kaluž krve. Naložil mě do výtahu, protože se to stalo asi ve dvacátém patře mrakodrapu, a taxíkem mě skoro třicet minut vezl do nemocnice. V bezvědomí jsem zůstal asi hodinu a půl.
Od té chvíle trvá moje nenávist k Číňanům.
Měl jsem tehdy dvě možnosti. Změnit se, nebo se vrátit domů a odpovídat na dotazy, proč mi to nevyšlo.
Tady by se mohlo zdát, že se příběh přesouvá do zlomové chvíle, kdy se hlavní postava začne zlepšovat. Jo, šel jsem do sebe, ale pořád to bylo hodně tvrdé. Nechci se vyplakávat, ale v Číně jsem měl často na krajíčku. Byl jsem odstrčený od všech, okolo mě jen rusky mluvící komunita. Postupem času jsem si uvědomoval, že nejsem součást žádné akrobatické show, ale jen cvičená opice. Chovali se ke mně jako ke zvířatům, které tam dopujou různýma vitamínama, aby přežila a nechávají je v hrozných podmínkách bez jakéhokoliv místa na život. Hraničilo to s novodobým otroctvím.
Kdybych se někde rozplácl o vodu a odvezli mě na nosítkách, nahradí mě jiný kus masa. Člověk, který nás měl na starosti, se choval hodně ostře. Držel moje peníze a dávkoval mi je jako kapesné. Když jsem za ním šel pro výplatu, pokaždé se ptal, na co ji potřebuju. Chápete? Na co potřebuju své vydělané peníze? V přepočtu patnáct tisíc korun.
Nikdy mi nedal celou částku.
Jednak proto, že ostatní kluci byli schopni všechno propít. A taky se bál, že uteču zpátky domů. Byl to hrozný pocit. Chodit se pořád doprošovat, abych měl na jídlo nebo na foťák. On byl boss a já hodně, fakt hodně malinkej. Došlo to do fáze, kdy jsem se bál za ním jít a půjčoval si od ostatních.
Abych se dostal, kam chci, chtěl jsem nejdřív napravit, co způsobila rvačka a můj otočený kotník, tou dobou jsem nepracoval na show. Kluci beze mě museli skákat každý den a neměli volno, takže jsem si potom dal šest týdnů v kuse, abych jim všechny služby navíc vrátil. Aby mi nemohli nic vyčítat. A taky jsem potřeboval peníze. Kdo neskákal, nic nedostával.
Tahle šňůra mě zocelila. Pořád jsem balancoval mezi svým snem a velkým průserem.
Stačilo jen lézt na věž a nechápal jsem sám sebe. Byl to úzký žebřík, který se už v patnácti metrech hrozně houpal. Když jsem měl jít do šestadvaceti metrů, nebylo mi to jedno. Stupínek měřil na šířku třicet centimetrů. Opravdu. Abych se na něj dostal, musel jsem navíc na konci přehmátnout rukou a pak přes něj ještě přehodit nohu.
Na tohle si musíte fakt věřit. Navíc vše probíhalo v rychlosti, abychom nezdržovali show. Vylítnul jsem nahoru, vždycky zadýchaný tak, že jsem neměl síly na skok. Natož na to, abych prorazil vodu. Hop dolů a pak šup rychle nahoru. Pořád dokola.
Na stupínku jsem si pokaždé řekl: „Kurva, co tady dělám?“
Musel jsem spoléhat, že mě bude udržovat při silách rutina. Psal jsem si deníček a každý týden chodil do obchodního centra na kuřecí maso, protože jinde v dosahu nešlo sehnat. Vykoupil jsem celý regál a u souseda na jeho plotýnce jsem si ho osmažil a schoval do ledničky. Odpoledne po show jsem ho pak jedl s rýží, co jsem si koupil ve stánku pod oknem, a jahodovým džemem. Takhle pořád dokola.
Do toho jsem chodil trénovat. V rámci show nám poskytli jen jednu starou žíněnku a lavici na bench press. Tak jsem dělal gymnastiku na pláži nebo posiloval na místních venkovních tělocvičnách, sprintoval a běhal se závažím do kopce. Jo, tady jsem si připadal jako Rocky. Když jsem probíhal kolem zábavního parku a viděl skokanskou věž, zastavil jsem se s pohledem na můstek a řval jsem z plných plic: „Já to dám! Já to dám!“ Měl jsem na mysli nový prvek. Daleko těžší než ty předchozí.
Nejdřív mi vadila samota, ale nakonec jsem se rozhodl sám izolovat od ostatních.
Číňani mě pěkně štvali. Po devíti letech, co jsem odsud pryč, už zapomínám na negativní věci a snažím se myslet na ty pozitivní, ale za osm měsíců života mezi nimi jsem k nim tehdy získal trochu averzi. Přijdou mi nemorální, život pro ně má úplně jinou hodnotu. Nedivím se, že žerou psy. Jsou nevychovaní. Tím, že jich je hodně, spoléhají, že se jejich jednání ztratí v davu. Neví, co je to v klidu nastoupit a vystoupit z autobusu. Hrnou se do něj, aniž by vás nechali vylézt. Ve velkém jen tak kolem sebe odhazují odpadky, mlaskají plivou na zem v restauraci… Plivou vlastně úplně všude a natahují až z paty, jsou až moc drzí. Dělají zkrátka všechno, co u nás učíme děti odmala nedělat.
Neskákal jsem pro ně, ale pro sebe.
Výdrž mi vryla pod kůži spoustu věcí. Z drilu čerpám ještě teď. Stačí jen zavřít oči a vybavím si odraz, salta, vruty, zpevnění, tvrdý dopad. Díky tomu, že jsem jel pořád, se tyhle věci staly mou přirozeností. A hlavně – po pěti měsících přišla pozvánka od Red Bullu. Zbytek času jsem věnoval tréninku nových skoků.
Prošel jsem peklem. Na jeho konci čekala životní šance.
Na první skok ze sedmadvaceti metrů nikdy nezapomenu.
Bylo to ještě před Čínou, právě tehdy v Itálii, kam mě pozvali na poslední chvíli, když jsem se předtím marně snažil zaujmout Red Bull. I tady ale byly ty největší hvězdy.
Neznali mě. Divně si mě prohlíželi a byli zvědaví, co jako nováček předvedu.
Já byl už na tréninku totálně mimo. Dva týdny před závodem jsem položil motorku. Střetl jsem se na křižovatce v malé rychlosti s autem. Prostě jsme se nedohodli, kdo koho pouští. Motorka na mě spadla a jelikož jsem jel jen v kraťasech a pantoflích, zmáčkla mi chodidlo tak, že jsem se belhal jen po patě a nemohl došlápnout na prsty.
Šanci jsem ale nechtěl pustit.
Stál jsem ve frontě, a když na mě přišla řada, překvapil jsem i sám sebe. Místo připraveného skoku jsem se jen odrazil a letěl dolů po nohách volným pádem. To je to nejnebezpečnější, co můžete udělat. Foukne vítr, položí vás a vy hodíte takového placáka, že se o vodu úplně zastavíte. Prostě náraz na beton.
Ustál jsem to rovně, i když chodidlo strašně bolelo. Pod vodou jsem vykulil oči a řval jako svině.
Šílenou bolest jsem na sobě nedal znát. Choval jsem se jako ostatní. Všichni dělali jakoby nic, ale zapamatovali si mě. Když si později jeden zkušený skokan z Ukrajiny zlomil žebro při dopadu, pozvali mě na Red Bull závod. Asi si řekli, že chtějí zase vidět toho magora, co skáče po nohách.
Po roce nabraných zkušeností a nových skoků z Číny jsem později v duchu za ten čas děkoval. Ostatní skokani za mnou dokonce chodili a ptali se, jak dopadám do vody. Měl jsem dopady čisté a oni chtěli taky, aby za to dostávali dobré známky od rozhodčích. Na show jsem totiž musel zvládnout tolik skoků, že to šlo vydržet jen s odolným tělem a kvalitní technikou.
A s odstupem mi řekli i to, že jsem kamikadze. I největší hvězdy uznaly, že to, jak jsem skočil po nohách, by nedaly. Kolumbijec Orlando Duque, Brit Gary Hunt, Rus Artěm Silčenko. Možná jsem jediný, kdo to někdy zkusil. Když dnes přijde do komunity nováček, hned ho začnou ostatní hecovat, aby dal první skok po nohách jako támhle Michal. Nástupce se ještě nenašel.
I tohle byla ukázka toho, že mě přijali.
Najednou jsem měl pocit, že jsem to dokázal. Z nuly, která dřela jako poločlověk, se stal pan závodník. Až zpětně mi došlo, jak krutá cesta to byla a jakou morálku mi dala. I ostatní kluci z čínské show byli úspěšní. Vozili medaile z mistrovství Evropy a světa ze všech různých skokanských disciplín, jen nikdy nepřešli na metu šestadvaceti metrů. Tak, aby mohli závodit na Red Bull závodech, přitom kvalita jejich skoků byla desetkrát lepší než ta moje. Jenže já měl odhodlání tenhle stav věcí změnit, pracovat na sobě tvrději než ostatní. Oni ale byli mými vzory, to od nich jsem odkoukával techniku. Dá se říct, že od každého z nich mám něco, to nejlepší. Zatímco oni už tehdy doma skončili skokanskou kariéru a přijeli do Číny pracovat na skokanské show, já tam byl, abych se něco naučil a pokračoval dál do světa.
Pozice Red Bull skokana mi zajistila další, tentokrát o dost lepší angažmá. Dostal jsem práci na největší zaoceánské výletní lodi Royal Caribbean, na níž jsem trávil velkou část zimy po sezoně. I tady jsem měl dvě možnosti. Buď si užívat slávu a dostávat měsíčně pěkné peníze jako to dělala většina kluků, nebo ještě víc makat a zkoušet nové skoky, které mi umožní udržet se stabilně mezi nejlepší desítkou.
V Red Bull sérii musíte mít skoky minimálně čtyři a vymýšlení nových triků je ta nejbolestivější část. Proto do toho jde jen pár lidí.
Chápu to.
Dostat se na sedmadvacet metrů a odhodlat se skočit je velká psychická zátěž. Proto jede hodně závodníků na jistotu. Když se totiž něco nepovede, srazí to sebelepšího borce do temné zóny. Nejdřív si musíte dát pár týdnů volno. Celou dobu šrotuje hlava a myslíte na to, že vás čeká dlouhá cesta zpět.
Pak začnete postupně z menších výšek. Po čase se dostanete zase nahoru, skočíte a znova se vám něco stane.
Je to zdrcující pocit.
Vnitřní bolest, která vás zadupává do země.
Cítíte ponížení.
Je to jako schytat facku přes celé tělo.
Dostáváte strach a to je špatně. Může se stát, že už nahoru nevlezete. Nedivte se. Vždyť je to pokaždé jako vrhnout se z paneláku. To se přece dělá jen jednou…
Za tu dobu, co skáču, jsem poznal zhruba čtyřicítku cliff diverů. Je nás málo a většina po chvíli odpadne. Těch, kteří vydrží dlouhodobě a pořád na sobě pracují, není víc než dvacet. Včetně mě. Úspěch má jen ten, kdo je odolný proti ranám. Skoky navíc vyžadují velké gymnastické a akrobatické nadání. A taky hlavu, která si řekne, že to chce udělat.
Nikdy jsem necuknul. Nikdy jsem si to nahoře nerozmyslel, když už jsem tam vylezl. Nikdy!
Ale chápu, když to někdo udělá. Stres je pokaždé úplně jiný. Každý skok a pohyb je nový. Napětí a adrenalin z vás dělá pokaždé odlišnou osobnost. Před závody skoro nespím. Jen si přehrávám v hlavě to, co přijde. Myslím na to a klidně v posteli propotím triko, jak to se mnou šije.
Proto vím, že lidé, kteří jsou na kraji můstku nerozhodní, toho za chvíli nechají. Kdybych skákal jen v Čechách, patřím k nim. Bál bych se a věděl, že to vlastně nemusím dělat. Že můžu jít domů, do komfortní zóny, kde v klidu zkusím něco jiného. Tohle myšlení odděluje dobré a špatné skokany.
Asi budete souhlasit s tím, že z desítky skočí každý, když se hecne. Ale z patnácti metrů je to už těžší. Na dvaceti metrech jde o zdraví. A na sedmadvaceti můžete počítat i se záchrankou a pobytem v nemocnici.
Proto je nás tak málo.
Jo, dá se říct, že vedeme dialog mezi životem a smrtí, ale takhle o tom už nepřemýšlím. Jsem na jiné úrovni vnímání. Neklepou se mi kolena. Už ne.
Neřeším strach, ale skok.
Musím se nahecovat. Tím spíš, když skáču ze stojky. V závodech to dělám jen já a další dva kluci. Postavit se na můstku jen na ruce už beru jako normální součást hry. Na hraně je šmirgl, ze kterého si někdy sedřu prsty do krve. Neřeším to, je to detail. Důležité je mít pevný povrch, aby měl mozek klid a já kvalitní odraz.
Když jsem ready, udělám menší výpon z ramen a padám. Odrazím se a vypnu, v tu chvíli mi najede v hlavě čínský mód. Rotace, záběr do vrutů a hledání vody.
Dole na nás čekají potápěči. V tu chvíli asi nejdůležitější lidi. Naši nejlepší „kamarádi“, kteří nám v danou chvíli mohou zachránit život, pokud by se skok nepovedl.
Může se stát, že si o hladinu vyrazíte dech. Pár lidí už dokonce dostalo pecku do brady, na solar nebo do hrudníku a knockoutovalo je to. Nebo si dali placáka a ani se neponořili. Potápěči fungují jako záchranáři, ale mnohem důležitější je jiná věc. Díky nim máte lepší orientaci v prostoru. Čeří vodu. Směřujete k nim dopad, protože po saltech a vrutech moc neodhadnete, kdy má přijít náraz. Proto tam jsou.
Ještě víc tuhle pomoc oceňuju při triku, který dělám na závěr závodů. Když mě nic nebolí a najdu v sobě ještě trochu toho adrenalinu, předvádím skok à la Superman. Rozeběhnu se, odrazím se z jedné nohy, letím daleko a pak udělám salto. Dokonce jsem kvůli tomu od Red Bullu po prvním roce v Sérii dostal i červený plášť, s nímž trik vypadá ještě líp. Říkají mi Supratil.
Tenhle sport dělám proto, abych mohl skákat ze sedmadvaceti metrů. Nešlo mi o peníze. Nezajímalo mě to. Kluci z USA dokonce spočítali, že si u nich cliff diver vydělá míň než popelář. Když se ta zpráva dostala do světa, začal Red Bull dávat víc peněz, ale hvězdy mají stejně i teď většinu příjmů od sponzorů.
Teď už vím, jaké jsou prize money, ale v mých začátcích mi to bylo fuk. To jsem radši na svém druhém závodě v Rakousku do auta naložil osm bas piv, a když skončila soutěž, pozval jsem všechny skokany na přípitek, protože pro mě byla čest mezi ně vůbec patřit. Obdivoval jsem je ve svých začátcích.
Každý, kdo tam tehdy byl, na to rád vzpomíná. Prý nikdy neviděli tolik piv najednou, a ještě k tomu naskládaných do kufru auta.
Doteď je pro mě každý závod úžasný zážitek a rád vzpomínám právě na začátky, protože bez nich bych nebyl, kde jsem dnes. Jsem součástí světa spojující silné a výjimečné osobnosti. Každý cliff diver v sérii Red Bull si prošel něčím, co z něj udělalo borce, frajera a nakonec šampiona.
Každý má svůj příběh. I já.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází