My to vyhráli...

Tomáš Rolinek

My to vyhráli...

Bál jsem se. Ohromně.

Seděli jsme se spoluhráčem Petrem Čáslavou na hotelovém pokoji, propočítávali varianty vývoje v tabulce a já měl strach. Obyčejný lidský strach z toho, že budu první kapitán v naší hokejové historii, který nedovedl tým alespoň do čtvrtfinále mistrovství světa.

Blamáž. Ostuda. Fiasko.

Doplňte si jakékoliv slovo vás napadne, každé z nich by vyjadřovalo, co by takový výsledek znamenal.

Na mistrovství světa 2010 jsme dokázali v jeden den porazit Švédy, ale předtím prohrát s Norskem a následně se Švýcary. Situace se vyvinula tak, že před posledními dvěma zápasy osmifinálové skupiny neexistovala jiná cesta než porazit zbývající dva soupeře. Nevyzpytatelné Lotyše a jako vždy silnou Kanadu.

Srandičky v hokejové kabině neutichnou nikdy. Nejde o život, legrace se dá udělat ze všeho a i na tomhle šampionátu se naší malou kůčou, již jsme na stadionu v Mannheimu dostali, nesly rozličné fóry, po nichž následovaly větší či menší výbuchy smíchu. Přesto po Švýcarsku bylo znát, že sranda začíná upadat. Každý si dokázal dát jedna a jedna dohromady. Někdo si dál držel svoji masku flegmatika, někdo házel bonmoty, někdo se snažil fungovat, jako by se nic nedělo, ale obavy se usídlily v každém z nás.

My se vůbec nemusíme dostat do čtvrtfinále…

Ne, tohle se nesmí stát. Ne ve chvíli, kdy jsem tady, kdy jsem dostal za úkol tohle mužstvo vést jako kapitán, opakoval jsem si skoro nepřetržitě. Usínal jsem s touhle obavou a budil jsem se s ní. Stále jsme měli vývoj ve svých rukou, měli jsme prostor nečekaná zaváhání napravit, ale naplnit úspěšný scénář se zdálo být strašně složité. Každý, kdo se kolem národního týmu pohyboval, vnímal výsledky posledních let. Tři mistrovství v řadě jsme nehráli o medaile, na olympiádě ve Vancouveru zrovna tak.

A teď se spoléhejte na to, že v poslední možnou chvíli střihnete Kanadu. Proto ten strach.

Nemůžu mluvit za ostatní, ale já v sobě měl zároveň ještě něco. Motivaci ukázat, že nejsme tak špatní. Dupnout do toho, abychom se vyhnuli úplnému průšvihu. Dojem, že po porážce od Švýcarů jsme přesně na tom dně, od něhož se můžeme odrazit.

Za týden jsem držel nad hlavou pohár mistrů světa a věděl, že nás k němu dovedla jediná skutečnost.

Byli jsme tým. Opravdový tým.

Před mistrovstvím se jako poslední příprava hrál turnaj Euro Hockey Tour ve Stockholmu. Nevedli jsme si špatně, ale připadalo mi, že hrajeme na hraně svých možností, zatímco ostatní velmoci jen ladí formu a čekají na další zvučné posily z NHL. Mezi kabinami jsme si povídali s klukama ze Švédska, kteří se nás ptali, jestli s tímhle týmem chceme jet na mistrovství. Říkali to trochu s výsměchem.

No, chceme. Musíme…

Ještě se k nám měl připojit Jarda Jágr a z NHL byl na cestě Michal Rozsíval, jinak jsme ale z Ameriky mohli počítat jen s tehdejšími mladíky Ondrou Pavelcem a Kubou Voráčkem. Zbytek byli všechno kluci z Evropy, často bez větších reprezentačních zkušeností a bez jediného startu na šampionátu. Zkušení hráči na konci olympijské sezony jeden po druhém odmítali a ti, co byli v přípravě už několik týdnů, tak denně v kabině řešili, jestli to odnesou zrovna oni. Jestli na ně ve finální sestavě zbyde místo i přesto, že někdo z velkých jmen zrovna trenérům odřekl. Bylo to každodenní téma. Neustále se někdo ptal toho vedle sebe, jestli myslí, že na tohle místo bude lepší ten nebo ten.

Skončila NHL a nic zase tak zásadního se směrem k národnímu týmu nedělo. Soupiska pořád zůstávala v podstatě stejná. Najednou jsme odlítali do Německa a v letadle seděli i kluci, kteří už někdy v březnu slibovali přítelkyním dovolenou po sezoně.

Hned ve druhém zápase na mistrovství jsme ale prohráli s Norskem a nastala událost, která upravila vnímání nás všech. Jardův rozhovor.

Netušili jsme, k čemu se schyluje. Mnozí z nás včetně mě jsme ještě sami mluvili s novináři, když se z kabiny neočekávaně vyšoural i Jarda v pantoflích a s kelímkem v ruce. Do té doby s médii nemluvil, nechtěl na sebe poutat pozornost, a i směrem k nám se moc neprojevoval. Přece jen spousta kluků ho jako spoluhráče zažila poprvé a sledovala ho s úctou. Jel si vlastní věci a nechtěl narušovat partu.

Večer na hotelu jsme potom všichni u internetu zjistili, co že to Jarda vlastně řekl.

Pustil se do hráčů z NHL, kteří odmítli pozvánku na šampionát. Doslova prohlásil, že by měli líbat prdele všem těm Reichlům, Dopitům, Paterům a dalším, co objížděli mistrovství v předchozí éře a získávali pro český hokej zlaté medaile. Že i díky nim jsou teď, kde jsou.

Tímhle momentem Jarda ukázal, že je v tom s námi. Jako by vzkázal, že tohle není chyba nás, kteří v Německu jsme a nevíme, co si myslet o tom, že nás porazili Norové.

Sám jsem ještě před turnajem měl směrem ke klukům z NHL komentář, který se mnohých z nich dotknul. Ačkoliv chápu rodinné důvody a umím si představit, jak dobitý musí člověk být po sezoně čítající přes osmdesát zápasů, ačkoliv jsem se sám nikdy NHL a jejímu tempu a programu nepřiblížil, vnímal jsem, že nás v tom někteří nechali. Že když se mistrovství hraje v atraktivní lokalitě, a ne pár měsíců po olympiádě, rádi na něj jedou, což nebyl tenhle případ. S kamarádem Petrem Průchou, který tehdy hrál ve Phoenixu, jsem si svá slova později i vyříkával.

Jardův výstup nás ale nastartoval, semknul, připoutal všechny k sobě. Od té doby se mi zdálo, že hrajeme všichni zodpovědněji, pečlivěji, každý přijal svoji roli a chtěl být co nejlepší v mantinelech, které mu určovala.

Od té doby jsme definitivně byli tým.

Ani ona porážka od Švýcarů tenhle můj dojem nenahlodala, i po ní jsem viděl, že to půjde. Ač jsme tehdy zažívali vcelku stresujících pár dnů, dodnes z nich mám v paměti uložené spíš to hezké. Společnou večeři ve steakhousu, již jsme si domluvili, abychom vypadnuli ze stereotypu hotelové kuchyně a všech těch špaget a krůtího masa. Týmové procházky, které trenéři zavedli místo ranních rozbruslení. Petra Vampolu, jak byl slyšet vždycky a za všech okolností. Ať už hrál třetí lajnu nebo se později přesunul k Jardovi, s nímž si rozuměl i při partičkách šachů na hotelu.

Stáli jsme na pokraji potupy, ale přitom jsme vlastně pořád cítili, jak báječná parta se sešla. Parta, která si díky spoustě omluvenek ze zámoří paradoxně byla blíž, protože se skoro všichni navzájem dlouho znali.

Ono je na mistrovství jinak o dost těžší fungovat v naučené rutině. Po zápase se kvůli rozhovorům s novináři do kabiny dostaneme střídavě. Někdo už vychází ze sprchy, zatímco další teprve dorazí ve výstroji z mixzóny. Ochuzuje to tým o prvotní euforii po výhře, ale i o pár slov mířících ke všem po porážce. V autobuse ze stadionu už se potom každý ponoří do svého telefonu a dělí se o dojmy se svými blízkými. Odepisuje na spoustu zpráv, mnohdy i od lidí, kteří se neozvali celou věčnost.

My v Německu i přesto pořád žili pohromadě a na každém rozbruslení bylo znát, že tu navzdory všeobecnému očekávání a počátečním výsledkům nechceme být jen dopočtu.

Gól v oslabení občas někdo dá. To už musí být, aby se povedlo stejnému týmu v zápase udeřit takhle dvakrát.

Jestliže jeden hráč vstřelí v tom samém utkání při oslabení dva góly, a ještě na mistrovství světa, je to haluz. Neskutečná náhoda.

Takový hráč jsem třeba já.

Proti Lotyšsku, v našem prvním existenčním zápase, se mi to povedlo a dodnes nechápu jak. Ano, hráli jsme na tomhle turnaji oslabení vážně skvěle. S tehdejším asistentem trenéra Pepou Jandačem jsme u videa hodně dlouho rozebírali, jak by bylo nejlepší určité situace při něm řešit. Byli na něho vybraní hráči, kteří se tam typově hodili a nebáli se blokovat střely. Že ale z početní nevýhody uděláme svoji zbraň, to nikdo nečekal.

Sám jsem chodil na led s cílem zabránit soupeři skórovat. To byla moje úloha, tím jsem mohl jít příkladem. S Petrem Koukalem, s nímž jsem byl stabilně ve dvojici, jsme se v tom ohledu parádně doplňovali. Lotyšům jsme spolu nejdřív ujeli a já prostřelil gólmana Masalskise, než jsem sebou praštil o tyčku jeho branky. V ten moment mě to zase tolik nebolelo. Podruhé získal Kouky puk tak šikovně, že jsem mohl ujet po levém křídle, a jak se ke mně blížil obránce ze středu, napadlo mě zkusit golfák.

Sednul tak, jako se povede málokdy.

Na tenhle zápas se zrovna přijela podívat mamka a sestra s přítelem. Měli místa za bránou, do níž jsem se v obou případech trefil. Bušil jsem radostí do plexi nad zadním mantinelem a zíral na ně. To bylo na té situaci, na tom nezapomenutelném zážitku, úplně nejlepší.

Od téhle chvíle se pro mě zbytek šampionátu proměnil v jednu velkou horu emocí. Každý gól, každý nájezd byl důležitý, všechny zápasy těsné. Jeden jako druhý s sebou nesl zas a znova silné emoce. V televizi jsem viděl záběr, jak jedu s otevřenou pusou a řvu. Nedokážu říct, v jakém utkání a v jaké konkrétní situaci to bylo, ale přesně takový obraz mám i sám ve vzpomínkách. Příšerné napětí a pak úlevnou euforii.

Emoce pracovaly v nakonec úspěšném zápase s Kanadou.

Ve spleť emocí mi splynulo čtvrtfinále s Finy, které jsme zvládli na penalty.

Emoce s námi cloumaly v semifinále se Švédy…

Však si to sami pamatujete. Čtrnáct vteřin před koncem třetí třetiny jsme prohrávali 1:2 a naše šestice už musela střídat, protože jsme sice drželi Švéďáky v jejich pásmu, ale nebyli jsme schopní dát gól. Oni zrovna vyhodili přes všechny čáry a jen o kousek minuli naši prázdnou branku, takže se vhazovalo u nich.

Petra Vampolu rozhodčí vykázali a Kuba Klepiš, který šel místo něho, buly prohrál.

„To je konec,“ problesklo mi hlavou. V takové chvíli totiž běžně trvá takových pět až deset vteřin, než se k puku zase dostanete. Jestli vůbec. V ten okamžik už jsem si nemyslel, že se ještě něco změní. Díval jsem se ale dál. Vždycky to tak dělávám, chci rozhodující momenty vidět.

My ten puk přece jen ještě vybojovali a Kuba Voráček, který celé mistrovství cpal přihrávky od zadního mantinelu před branku, to zase zkusil. Prostrčil ho přímo na napřahujícího Karla Rachůnka.

Vteřinu jsem čekal, co bude.

Ty bláho, zase mi běží mráz po zádech.

Potom už jsem totiž skákal jako pominutý.

Ta Karlova rána, budiž mu země lehká, byla úžasná, mně se ale stejně nejvíc líbilo, co udělal po ní. Rozjel se totiž ke střídačce, nám ostatním do náručí. Nechal na sebe všechny naskákat. Je to maličkost, ale místo toho, aby po životním gólu jančil sám, chtěl se o své štěstí podělit s námi všemi.

Protože jsme byli tým. Každý to cítil.

Po první třetině finále jsme se na sebe s Časym v kabině otočili a jeden jako druhý nechápali, co to je za tempo.

Tohle nemůžeme vydržet!

Sice jsme hned od prvního střídání vedli 1:0, ale Rusové měli skoro celý zbytek času neuvěřitelný tlak. Bez ustání jsme se bránili, přežili jsme spoustu jejich šancí, Voky pochytal i úplné nesmysly. I přesto Pavel Dacjuk vyrovnal, ovšem až vteřinu po siréně.

Kdo tohle zastaví? To je kolotoč, jaký jsme snad ještě nezažili, říkali jsme si.

Za patnáct minut v kabině jsme se stěží vydýchali. A mě se ještě cestou na led honilo hlavou, co asi teď přijde, že Rusáci tlak ještě vystupňují. Vedle Dacjuka proti nám hráli Malkin, Ovečkin, Kovalčuk, Fjodorov, Sjomin, Gončar a další hvězdy. Po nezdaru na olympiádě postavili skoro stejně silné mužstvo i na mistrovství světa a zlato pro ně představovalo jediný možný výsledek.

Přesto jsme pořád odolávali a chvíli před koncem druhé třetiny se navíc v našem pásmu srazili Ovečkin s Fjodorovem. Karel Rachůnek z té situace vybruslil s pukem podél mantinelu a mně blesklo před očima jediné.

Jeď!

Dupnul jsem do toho přímo k brance.

Karel mým směrem puk nahodil, ale nebyla to ideální nahrávka. Jen tak tak jsem se procpal přes Gončara, nemohl jsem k ní dostat hokejku. V ten okamžik mě něco trefilo do brusle, již jsem nastavil do cesty, a přede mnou se rozsvítilo červené světlo.

Zvedl jsem ruce, ale neradoval jsem se upřímně. Nechtěl jsem propadat nadšení, protože rozhodčí okamžitě ukazoval, že se půjde poradit s videem. Upřímně, bál jsem se, že tenhle gól neuznají. Proto jsem stál u střídačky jako zařezaný a ani jsem nemukal. Jen jsem zíral na rozhodčího s telefonem u ucha.

Nandal si helmu.

Vyšel z trestné.

A ukázal na středový kruh.

Až v tu chvíli mě zalila obrovská radost, stejně jsem ale nechtěl slavit. Vždyť ještě ani neskončila druhá třetina. Pořád zbývala spousta času. Plácnul jsem si se střídačkou a spolu s ostatními nasedl na pokračující ruský kolotoč.

To nejhorší nás čekalo na úplném konci. Už jsme hráli ve čtyřech, když mi nesmyslně vyletělo koleno do cesty Kovalčukovi. Přisedl jsem na trestnou k Michalu Rozsívalovi a spolu jsme bez jediného slova sledovali, jak Rusové v šesti proti našim třem klukům startují ještě jednu pekelnou jízdu. Honilo se mi hlavou, že jsem to celé posral. Že teď klidně můžeme dostat dva rychlé góly a je srovnáno. A kdo ví, co by se stalo v prodloužení.

Byli jsme tak blízko, takový kousek, kousíček od titulu, a najednou může být všechno v čudu.

Malkin sice po odpískání zajel do jednoho z našich a byl taky vyloučený, přesto se pořád hrálo pět na tři a za chvilku Dacjuk snížil.

Nevěděl jsem, jestli se modlit, nebo koukat na časomíru.

Potom už si jen vybavuju, jak skáču z trestné a spěchám za klukama do slavícího chumlu a objímám se s každým, kdo mi přijde do cesty. S Vokym, Jardou Jágrem, s Vampym a Koukym, my tři kluci ze Žďáru, z nichž ani jeden neměl nalajnováno, že má být v týmu mistrů světa.

A my ho vyhráli. Všichni tři, společně.

Netušil jsem, kdy mám jet pro pohár, kdy vyrazit podat ruku Rusům, kdy se seřadit k předávání medailí. Všechno pro mě bylo nové. Někdo z fanoušků mi hodil přes mantinel českou vlajku, tak jsem si ji ovázal kolem pasu a najednou mi ukázali, že mám jet k mantinelu, kde už stál tehdejší prezident Václav Klaus s trofejí.

Prý jsme to zlato získali se štěstím. Souhrou náhod.

Nevím, já na štěstí nevěřím. Zkrátka buď vystřelíš dobře a dáš gól, nebo trefíš tyč. To není štěstí, to je tvoje schopnost.

Prý jsme měli štěstí, že jsme dvakrát v play off postoupili na nájezdy… Jenže oni dvakrát rozhodli ti samí kluci, Lukáš Kašpar a nebožtík Honza Marek. Oba vždycky moc dobře věděli, co dělají, a uměli parádně zakončit.

Se štěstím jsme prý porazili i Rusy. Fajn. Ale my jim dali dvě branky a oni nám jednu. Tečka.

Prý jsme měli štěstí, že Voky měl úžasnou formu. Vážně? Jenže ani on zpočátku po dlouhé pauze od konce základní části NHL neukazoval maximum svých schopností.

Tehdy se ukázala genialita Vládi Růžičky.

Vokyho dlouho dopředu označil za jasnou jedničku a nic na tom neměnil ani tehdy, když přípravu skvěle zvládl Ondra Pavelec. Nechal Vokymu klid a on se zápas od zápasu lepšil. Jako správný profík se nenechal vyvést ze svého soustředění a ukázal jedno pravidlo, které v hokeji stoprocentně platí.

Kdo je skutečně velký hráč, věří sám sobě. Ví, že dřív nebo později ukáže, co opravdu umí. Někdo se utápí v dílčích nezdarech, borci jako Voky ale nepochybují, že jsou dobří. On se skutečně v průběhu šampionátu dostal do stavu, kdy zavřel bránu a byl fantastický. Rozhodně ne díky štěstí.

Štěstí jsme prý měli i v semifinále, že Karel vyrovnal na poslední chvíli… Ne, my si za tím šli. Bojovali jsme až do úplného konce a i přes prohranou buly jsme to stejně nevzdali. A Karel to tam prostě pověsil, nezpanikařil. Nedovolili jsme Švédům ujet a rozhodnout do prázdné branky, donutili jsme je k zakázanému uvolnění.

To nebylo štěstí. To byla ohromná vůle jednoho týmu.

I bronz by pro nás býval byl skvělý. I samotný zápas o něj. Mohli jsme to s klidem na duši zabalit a říct si, že už jsme stejně z nejhoršího venku, jenže my to finále jednoduše chtěli hrát.

Po postupu jsme sledovali, jak se Rusové trápí s Němci a tak trochu doufali, že by se mohla urodit senzace a my se sborné vyhnuli. Nestalo se a v tu chvíli začaly chodit esmesky od kamarádů. Upřímných, jako vždy.

„I druhý místo je hezký.“
„Tak gratuluju ke stříbru.“

Zase nikdo nečekal, že bychom vůbec mohli vzdorovat. Ale sakra, vždyť my už se dostali tak daleko. Někam, kde už třeba nikdo z nás nikdy v kariéře nebude. To to máme vzdát předem? I tak by na nás doma čekali nadšení fanoušci, protože jsme po letech dokázali velké věci, ale nám tohle nestačilo. Nedotáhnout to a získat stříbro nebo třeba aspoň třetí místo, dnes by se o mistrovství světa 2010 nikdo nebavil.

Sám už jsem navíc jedno finále v roce 2006 prohrál v Rize, nechtěl jsem tuhle zkušenost opakovat.

Mnohem příjemnější mi bylo převzít od prezidenta Klause trofej pro mistra světa. Zatímco kolem mě začaly létat zlaté konfety, zase jsem řval radostí. Díval jsem se na tribunu, kde seděla moje žena a jeden blízký kamarád, a ukazoval jim, cože to mám v rukou.

Na každé mistrovství tehdy jezdili jedni manželé středního věku, obyčejní lidé. Měli to jako dovolenou, vždycky šetřili, aby za námi mohli přijet. Stalo se, že nám i paní do kabiny něco napekla. Takových fanoušků si neskutečně vážím. Máme podobné i v Pardubicích. Berou si volno v práci, aby za námi mohli jet na každý venkovní zápas během týdne. Obdivuju je. Skupina těch věrných od nároďáku, do níž patřili i zmínění manželé, mi po šampionátu 2010 věnovala hokejku přestříkanou na zlato s jejich podpisy.

Mám ji stále doma a znamená pro mě víc než kdejaká ocenění. Je totiž od těch, kdo nás podporovali.

Do Německa nám chodily i vzkazy, které překračovaly běžné fandovství. Byly od lidí, jimž během těch květnových dnů vzaly povodně domovy. Psali, jak na ulici suší nábytek a vyklízejí bahno a přitom mají na plotě televizi, na níž se dívají na naše zápasy.

Copak jsme si mohli dovolit jim neudělat radost?

Že jsme někoho vážně potěšili, ukázalo i přivítání v Praze. Z letiště jsme jeli na Staromák autobusem, já stál s pohárem vedle řidiče, mával a díval se do řad vyskládaných kolem cesty. Stáli tam všichni. Staří, mladí, holky, kluci. Všichni byli fanoušci. Všichni nám přišli ukázat, jak moc pro ně znamenalo, co jsme předvedli. Že parta českých kluků, kteří mohli skončit jako ti nejhorší ze všech v naší hokejové historii, se nevzdala ani ve chvílích, kdy už to měla nahnuté. A že něco dokázala jako jeden celek. V Jardovi a Vokym jsme sice měli výjimečné osobnosti, ale nikdo nebyl odskočený, nikdo nevyčníval tolik, že by tenhle úspěch měl nést jen jeho podpis.

Vyčníval tým.

Přesně to jsem i říkal v kabině přímo po finále. Ať si ti mladí pamatují, co v hokeji rozhoduje.

Den, kdy jsme vyhráli mistrovství světa, mi bude navždycky připomínat Časy s holícím strojkem. Dopoledne jsme nešli na led, vyrazili jsme se projít, a protože jsem byl zarostlý, holící strojek jsem si koupil. Na pokoji mi pak Časy pomáhal s těmi vlasy, na něž jsem si nedosáhnul.

To jeho precizní sestřih mě tedy zdobí na fotkách se zlatou medailí.

S medailí, k níž vážně není snadné se dostat. Hned na mém prvním mistrovství, rok po předchozím titulu, jsme došli do finále. Poznal jsem, jak dlouhá cesta až nahoru vede, ale říkal jsem si, že se ještě někdy v budoucnu podaří se tam dostat. Jenže rok co rok jsme potom jezdili s mnohdy i hodně silnými výběry a končili jsme ve čtvrtfinále. Buď jsem u toho byl přímo, nebo jen u televize v roli diváka, rok co rok jsem viděl, co úsilí to obnáší. Ať už se postaví jakkoliv silné mužstvo, ať se turnaj vyvíjí sebelíp, nedaří se znova dotáhnout to, co se povedlo nám v Německu.

Čím je ten úspěch starší, tím víc si uvědomuju, co jsme dokázali. Tím víc jsem hrdý. S odstupem vidím, jak blízko jsme byli od totálního kolapsu a nakonec jsme zvládli ustát tolik krizových okamžiků, že to nemohlo dopadnout jinak než absolutním triumfem.

Celý ten příběh vlastně tak trochu kopíruje moji kariéru.

Žádná NHL nebo reprezentace. Pro kluka ze Žďáru nad Sázavou bylo obojí neskutečně daleko. Já chtěl hrát za Duklu Jihlava, to byl můj sen. To bylo něco, co jsem měl relativně blízko a o co jsem se snažil. Než jsem se dostal do extraligového áčka Pardubic, měl jsem za sebou dost kotrmelců v různých klubech. Už v roce 2001 mě sice po konci v play off pozvali do přípravy nároďáku, ale startu jsem se kvůli nemoci nedočkal. Dva zápasy jsem si v podobné situaci zahrál o rok později, ale následně mě nečekalo dobré období.

Jednu chvíli nebylo jasné, jestli se vůbec udržím v extralize.

Odmala jsem sice byl šikovný, nadějný, proto jsem se i ze Žďáru dostal pryč, ale před čtvrtou sezonou v Pardubicích jsem si v létě zlomil ruku při fotbale. Uzdravil jsem se na poslední chvíli, jenže trenéru Říhovi jsem se stejně nevešel do sestavy. Poslali mě do Litvínova, kde ode mě čekali že tým potáhnu, ale mě se to nedařilo. Dohrál jsem sezonu v Liberci a nevěděl, co bude dál, až se vrátím z hostování.

Další sezonu jsme získali titul. Já sice zůstával ve čtvrté lajně a moc gólů jsem nedal, ale během výluky jsme měli útok nabitý osobnostmi. Z NHL trio Hemský, Bulis, Hejduk, k nim Dopita, Sýkora a další. Víc hrát jsem začal zase až na podzim.

A hlavně, začal jsem hrát jinak.

Sice jsem až do juniorů sbíral spoustu bodů, ale takových se našla všude okolo spousta. Bylo hodně na hraně, kdo se uchytí a kdo skončí mezi těmi, jimž to nevyšlo. Mně docvaklo, že musím zvolit jiný způsob jak se prosadit. Odlišit se. Mohl jsem se spokojit s místem ve čtvrté lajně, čekat, že na mě někdo ukáže, a být naštvaný na všechny okolo, že mi křivdí a nikdo nevidí, jak jsem šikovnej, nebo to vzít jinudy.

Jako hokejista jsem se úplně změnil. OK, jdu na led jen párkrát a nechce se po mně, abych rozhodoval zápasy? Fajn, tak zaujmu aspoň tím, že budu blokovat střely, pojedu nadoraz, budu nepříjemný pro soupeře. Když dostanu možnost v oslabení, za žádnou cenu nedostanu gól. V tréninku budu pracovat tak, že mě nebude možné přehlédnout. Aby si i trenéři řekli, že ten Rolinek dělá správně věci, které po něm chceme. Že naplno vyjede každou bognu i při pitomém kolečku, které se jezdí mezi cvičeními.

Na tomhle jsem nakonec postavil kariéru. Změnil jsem myšlení.

A stalo se přesně to, co se v takové chvíli stát dřív nebo později musí. Sezonu jsem začal zase ve čtvrtém útoku s Láďou Lubinou a Jirkou Cetkovským a dařilo se nám. Jakmile se někdo v prvních dvou lajnách zranil, trenéři ukázali na mě. Díky upravenému přístupu jsem najednou hrál tak, že mě tam už museli nechat.

Hned v listopadu přišla pozvánka do nároďáku. V prvním zápase na Karjale jsem se mihnul jako třináctý útočník, ale v dalším už jsem naskočil a hned jsem dal gól a na dva nahrál. Finy jsme porazili 6:2 a já byl vyhlášený hráčem zápasu.

Viděl jsem, že má smysl makat. Že se to někde vrátí.

Už mi sice bylo skoro šestadvacet, ale z jednoho z mnoha řadových hráčů, jehož zkoušeli v národním týmu po konci kluků ze zlaté generace, jsem se chytil. Hned na jaře jsem potom jel na svůj první šampionát. Postupně jsem zase skončil ve čtvrté lajně, ale mě nebrali proto, abych vyčníval v bodování. Brali mě, abych dobře bránil a o to jsem se snažil.

Na mistrovství v roce 2006 jsem neměl ani bod, v roce 2007, kam jsem byl dopsaný až později, zrovna tak. 2008 tři body, 2009 tři body, ale nikdy jsem netáhnul tým. Byl jsem jen člen týmu na konkrétní úkoly. S tím samým záměrem si mě i Vláďa Růžička vzal v roce 2010 na olympiádu do Vancouveru.

Nebyla náhoda, že jsem se v reprezentaci držel celou tu dobu. Můj někdejší talent mi to nezařídil, byla to moje vůle pracovat a bojovat. Že mi potom Vláďa svěřil i funkci kapitána pro mistrovství, když céčko vždycky předtím nosili produktivní lídři, byla největší odměna za úsilí, které jsem do svého nového hokejového já vložil.

Místo abych střílel hattricky ve druhé lize a říkal si, jakej jsem borec, jsem nakonec bruslí dal vítězný gól finále světového šampionátu.

Štěpán Černý, ČTK/Radek Petrášek, ČTK/AP/Hermann J. Knippertz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.