Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Moje máma byla skvělá ženská a výborná sportovkyně.
Reprezentantka. Na olympiádě v Moskvě 1980 získala s nároďákem pozemních hokejistek stříbro. Kvalifikovaly se tam sice jako náhradnice, když celou akci bojkotoval Západ, ale hrály hodně dobře. Porazily silné týmy a braly medaili. Něco podobného se u nás v nejbližší době – a kdo ví, jestli ještě vůbec někdy – nebude opakovat.
Hodně mě ovlivnila.
Díky ní jsem si vybral pozemák, i když mi šel hodně dobře i fotbal. Byl jsem rychlej a uměl jednu kličku, která mi pořád vycházela. V patnácti jsem dostal novou hokejku a ten samý den mi nabídli, abych se fotbalu věnoval naplno. Kouknul jsem na dárek, hned to odmítnul a nikdy nelitoval. Hrál jsem čtrnáct let v reprezentaci, se kterou jsme dokonce nastoupili v olympijské kvalifikaci, mám tři domácí tituly, pět italských a cenu pro nejlepšího hráče roku 2008. Vedle toho jsem jako jeden z mála Čechů odehrál sezonu ve druhé lize v Nizozemsku, které je velmocí našeho sportu.
Pořád jsem měl pocit, že jdu ve stopách mámy. I po tom, co umřela na rakovinu. Bylo mi lehce přes dvacet.
Táta, který se poslední část života upíjel, její smrt nerozdýchal a odešel dva roky po ní.
Základem všeho ale bylo, když se mi v osmnácti zabil brácha.
Asi tisíckrát jsem si řekl, že je to na hovno. Proč brácha? Proč rodiče? Nikomu nic neudělali, tak proč všichni umřeli?
Měl poúrazovou epilepsii. Jednou na základce o přestávce někam běžel, přerazil se o natažený drát a spadnul hlavou na šutr. Po pár letech přišel první záchvat. Nesl to těžce, život s touhle diagnózou byl pro dítě krutý. Nesměl čokoládu, vadily mu světelné záblesky a vyhlídky na to, že se jeho stav zlepší, nebyly nic moc.
Hrál taky pozemní hokej. Přišel ale do věku, kdy ho na rozdíl ode mě nevzali do juniorské reprezentace. Sebralo ho to, byl o dva roky starší a na sport zanevřel. Začal žít úplně jinak a na diagnózu se neohlížel, i když ho doktoři od puberty upozorňovali, aby se ve vyhýbal alkoholu.
Dělal si, co chtěl. Měl rád techno, kalil, hulil trávu a jednou to přehnal.
Šel už lehce upravenej na jednu akci a v Praze na Opatově v parku ho chytnul záchvat. Frajeři, kteří tam byli s ním, ho nechali ležet na zádech a odešli na party, takže se udusil zvratkama. Hrozný.
Od té doby to stálo za prd.
Mámě našli o dva roky později nádor v oblasti pobřišnice. Chvíli to vypadalo, že se z toho dostane, ale po roce a půl se nemoc vrátila a rozlezla do zbytku těla. Otec to úplně vzdal. Pil vždycky, ale po bráchově smrti do toho spadnul ještě víc. Byl na tom tak bledě, že se v posledních chvílích nevěnoval ani mámě. Nakonec skoro přestal jíst, jen utápěl žal a dostal mrtvici. Po měsíci v nemocnici na přístrojích mu selhaly orgány.
Od čtyřiadvaceti nemám rodinu.
Asi tisíckrát jsem si řekl, že je to na hovno.
Proč brácha? Proč rodiče? Nikomu nic neudělali, tak proč všichni umřeli?
Po deseti letech to už beru jinak. Co mám dělat… Život se musí brát tak, jak přijde. Na truchlení jsem v jistých chvílích ani neměl čas, musel jsem jít hned dál a podržel mě sport. Asi bych si před ostatními obhájil, kdybych ze sebe dělal chudáčka, ale před sebou nikdy. Pozemák mi pomohl nerezignovat. Když jsem měl stavy, že bych se na všechno rád vykašlal a začal se chovat jako troska, šel jsem na trénink a všechno ze sebe vymlátil.
Stačilo mi hodinu práskat hokejkou do míčku, abych přestal myslet na to, co se stalo.
Jsem typ buldoka.
Něco jako fotbalista Gennaro Gattuso, který vyhrál s Itálií v roce 2006 mistrovství světa. Dříč, co není moc vidět, ale pořád o něm tak nějak víte. Mám s ním i fotku, jednou jsem ho potkal na letišti v Miláně, a i když o mém sportu určitě nevěděl vůbec nic, hned jsem k němu přiskočil a řekl mu, že je můj vzor.
V té době jsem totiž v Itálii hrál. Tahle země je na tom sice v pozemním hokeji podobně jako Česko, takže nic moc, ale člověk tam může v klidu sportovat a vést pohodový život. Klub vám zaplatí ubytování a dostanete diety na jídlo. Já strávil tři roky v Římě. Když mi bylo dvacet, vyhlídnul si mě na mistrovství Evropy prezident tamního klubu. Na další čtyři sezony mě pak angažovalo Bra poblíž Turína.
Kariéra v zahraničí mi vyhovovala i v souvislosti s tím, co jsem prožíval doma.
Mám to tak, že přijdu na hřiště a vidím jen výkon, kdyby to bylo jinak, nedostanu ze sebe všechno. Cestou na trénink i z tréninku se mi honilo hlavou, co se stalo, a najednou to hned v šatně skončilo. Přišel jsem mezi partu kamarádů, bavil se o tom, co bude, a v zápase jsem nechal energii a v dobrém slova smyslu i případné naštvání, frustraci a zlost.
Hokej mi šel nadprůměrně, díky němu jsem přišel na jiné myšlenky a poznal i jinou kulturu. Italové vypadají, že jsou podivní a uřvaní, ale po týdnu zjistíte, že to tak není. Fungují jako velká rodina, pomáhají si a spojuje je skvělé jídlo.
Během tohohle angažmá jsem udělal největší progres.
V Česku jsem se choval jak namachrovanej blbeček, kterej dostal míček, proběhnul celé hřiště a dal gól. V soutěži, kde bylo hodně cizinců, to najednou nešlo. Musel jsem začít nahrávat, spolupracovat i taktizovat. Dost mi to pomohlo.
Už dlouho mi dělá největší radost, když celý zápas jezdím sem a tam, vylítám se a nakonec někomu hezky nahraju. Proto si mě ve finále vytáhli jako prvního Čecha i do druhé nizozemské ligy v Nijmegenu, kde už jsou skuteční profíci. Z mých vrstevníků na tom byli se zahraničními zkušenostmi líp jen gólman světové třídy Filip Neusser, který hrál v Anglii, a útočník Tomáš Procházka s angažmá v Německu. My tři jsme poznali pozemák v zemích, které jsou něco jako Rusko, Kanada a USA v ledním hokeji.
Proto jsme chvíli žili i sen o olympiádě.
Teoretickou šanci jsme měli v roce 2012, kdy jsme vybojovali účast v kvalifikaci v Japonsku. Ze šesti týmů postupoval jen vítěz, jenže to nevyšlo hokejově ani lidsky. Trenér nás nementoroval, jak bylo potřeba, příprava nevyšla, atmosféra nebyla dobrá a projeli jsme to.
Aspoň jsme si ale zahráli proti top týmům a beru to tak, že jsem ve své generaci dokázal asi maximum toho, co šlo.
Sice mě mrzelo, když boj o olympiádu nevyšel, nemohl jsem dokázat to, co máma, ale vždycky mě uspokojovalo, pokud mi její bývalé spoluhráčky říkaly, že jsem na hřišti jako ona. Taky byla tvrdohlavý buldok, sama mi to potvrdila. Už byla nemocná, ale i s tátou se na mě přijela podívat do Walesu na mistrovství Evropy divize B. Ten zápas proti Skotsku mi vyšel skvěle. Viděl jsem, že je na mě hrdá. Hodně mě to hřálo a později asi i několikrát přimělo, abych šel dál, když mě to víc táhlo do non-stopu.
I když tu máma už není, nějak v sobě mám, že na ni pořád navazuju.
Nechápal jsem, když mi někdo na pohřbu přál upřímnou soustrast. Je to nesmysl. Když už, tak by ji měl dotyčný vyjádřit, ale ani to nepomůže. Zažil jsem to třikrát a vím, že bohatě stačí pozůstalým podat ruku. Opravdu. Devět z deseti příchozích lidí stejně nejsou kamarádi, ale známí. Já ani nevěděl, kdo na posledních rozloučeních s mojí rodinou byl. Je to blbá situace pro všechny, ale kdo dorazí, ať toho spíš moc neříká.
Přesná data úmrtí jsem vypustil. Máma umřela 15. září, rok si na první dobrou nevybavím.
Situace, které s tím souvisely, si ale pamatuju moc dobře.
Když se to stalo bráchovi, měl jsem zrovna v Hostivaři svoji první lásku a poprvé u ní zůstal přes noc. Domů na Prosek jsem se vrátil nad ránem a potkal u výtahu policajty. Nechal jsem je jet napřed a viděl, že zastavili v sedmém patře, kde jsme bydleli. Ostatní sousedi byli pryč a já si uvědomil, že jdou k nám.
Máma ležela zhroucená na gauči. Dostala ze sebe jen, že brácha umřel. Táta učil ve škole tělocvik, byl zrovna měsíc na lyžáku a ukázalo se, jak to u nás je. Nepřijel domů. Řekl, že tam nemůže nechat studenty samotné, a nechal nás v tom vykoupat. Vidět mámu, která ztratí syna, je šílený. Jeli jsme identifikovat tělo na policii a cestou tam i zpátky se musela stavit na panáka, aby to dala.
Nevím, proč to bylo takhle.
Doma jsme o pocitech nemluvili, na to nikdo z nás nebyl. Do určité doby jsem měl rodiče jako autoritu a neptal se jich, jestli mají problémy. Kdyby to se mnou máma chtěla řešit, řekla by mi to. Neodvážil jsem se přijít za tátou a dostat z něj, proč pije, ale vnitřně mě hlodalo, co se stalo. Byl jsem hodně naštvanej a probrečel celou noc.
Mámina smrt mě zastihla v Itálii.
Byla nemocná čtyři roky, bylo to hrozné, šílené, ale na druhou stranu jsme měli možnost hezky se rozloučit. Věděli jsme, že konec prostě přijde, a museli to přijmout, s předstihem jsme si všechno řekli a krásně to uzavřeli.
Byl jsem smířenější než po šoku z bráchy. Zašel jsem si koupit dvě nejdražší červená vína, která jsem v samoobsluze našel, pobrečel jsem si a obě flašky vypil.
Dva dny jsem nic nedělal a pak odjel domů zařizovat pohřeb.
Otec už toho nebyl schopný, někdy ani nevěděl, co je za den. Byl přitom inteligentní, vystudoval brannou výchovu na FTVS, hrál fotbal, koučoval pozemák, ale pak se to s ním otočilo. Odešel ze školství, zkusil jako trenér volnou nohu, to mu nevyšlo a rezignoval. Bez mámy byl nepoužitelnej. Alkohol mu zatemnil mozek, nic ho nebavilo a jeho problémy se dotýkaly i mě.
Ještě když jsem hrál v Itálii, byly z toho několikrát bizarní situace. Přijel jsem třeba po dvou měsících domů a v bytě našel dva Ukrajince. Vyhodil jsem je a táta mi to ještě vyčítal, prý šlo o jeho kamarády. Ve finále jsem v bance zjistil, že ho obrali o dvacet tisíc.
On už si to ani neuvědomoval.
V téhle fázi života jsem byl docela zoufalej a pravdou je, že jsem v sezoně vyfasoval čtyři červené karty. Přišla stresující situace a já vypěnil. Dvakrát to bylo za faul, seknutí zezadu. Dvakrát za kecy na rozhodčího. Místo abych si něco zamumlal česky, musel jsem mu to říct nahlas v italštině.
Pak jsem s otcem chvíli zůstal doma. Několikrát jsem musel odjet z tréninku, když mi volali sousedi, že dělá binec, říkal mi, že už nechce být na světě. Vždycky jsem ho naložil do auta a odvezl do Bohnic. Zastavil jsem před hlavním vchodem, kde mi pokaždé sliboval, že se změní, ale to se samozřejmě nestalo. Vzal jsem ho i k psycholožce, aby mohl využít poslední šanci jít díky doporučení co nejrychleji na léčení, ale pár měsíců na to ho trefilo.
Ten večer jsem spal a najednou slyšel ránu. Šel jsem se podívat, co vyvádí, a našel ho v předsíni, jak se točí dokola a je mu špatně. Ptal jsem se, co se děje, a řekl jen: „Já nevim.“ Byla to jeho poslední slova.
Měl těžkej konec, ale to je chlast. Dohnal to hrozně daleko.
Pobrečel jsem si, ale nebylo to takový jako po bráchovi a mámě. Tím, jak žil a jak se v posledních letech choval, jsem bral jeho smrt jinak. Neměli jsme úplně dobrej vztah, nebylo to v pohodě a zpětně, po delší době, vidím, že se o nás moc nestaral. Sice to nebylo tak, že by chodil domů pořád opilej, ale než aby byl s námi, hodně seděl v hospodě a hrál karty.
Všechno bylo na mámě. Brala to statečně, byla úžasná, ale zároveň tátovi umožnila, aby mohl rezignovat. I když měla rakovinu, starala se o domácnost i o složenky, do poslední chvíle nemyslela na sebe, ale na ostatní, což bylo neuvěřitelné. Jakmile cítila, že se blíží konec, zašla do banky, kde mezi nás rozdělila úspory, abychom to po její smrti nemuseli řešit.
Doteď nechápu, proč místo toho radši neodpočívala.
Byla silná. A to samé jsem si říkal, když už nikdo z rodiny nebyl. Musíš být silnej, musíš jít dál. Opakoval jsem si ty věty pořád dokola, protože mi nic jiného nezbývalo. Spadlo toho na mě tolik, že jsem ani neměl čas někam se zavřít a jen ronit slzy.
Když se dnes řekne hokej, skoro nikdo si to nespojí s tím, co dělám já.
Všem vyskočí v hlavě lední hokej, přitom pozemní hokej vznikl už v roce 1908. My jsme hokej. Tradiční a celosvětově rozšířený olympijský sport, třetí největší kolektivní hra na světě po fotbale a kriketu. Jenže tady se to bere všelijak, protože hrajeme na něčem jako fotbalovém hřišti, máme házenkářské branky a netradiční hole, s nimiž se dá vystřelit jen jednou stranou.
Pravidla jsou složitá, ne každý je hned pobere. Sám s tím někdy bojuju.
V republice nás jsou jen dva tisíce, což je málo. Když jsem hrál v Nijmegenu, náš klub měl o šest set členů víc. Proto je nereálné, aby v nejbližší době reprezentace navázala na tým, ve kterém byla moje máma.
Konkurence nás vždycky semele, protože je opravdu velká.
Po světě běhá pět milionů registrovaných hráčů.
V tomhle kontrastu mi vadí florbal, jsem na něj vyloženě vysazený a nesnáším, pokud si nás s ním někdo splete. V mých očích ta hra nemá úroveň ani tradici, navíc je hrozně jednoduchá a dělají ji jen čtyři země. Musím bohužel uznat, že jsou organizačně na skvělé úrovni. My tohle neumíme, místo toho máme problém i s tím, aby nás v zimě pustili do haly. Třeba v Praze nevadíme jen na pár místech, protože provozovatele logicky štve, že děláme hokejkami rýhy na parketách a z tvrdého míčku jsou omlácené stěny okolo branek.
Přesto bych si přál, aby jednou lidi víc pochopili, co pozemák je. Sport, který člověka zocelí fyzicky i psychicky. Každý hráč ví, že je to tvrdé, proto je všechno okolo mnohem přátelštější, mezi kluby není přehnaná rivalita.
Víme, že je to těžké. A že je lepší se podporovat, aby nás nebylo ještě míň.
Sice jsem to neměl úplně lehký, jenže zároveň jsem si to sám dělal ještě těžší.
Potvrzuje to noc, kdy jsem zmlátil tramvajáka.
Ten incident se stal v mých osmnácti a o dva roky později mě kvůli tomu zavřeli. Brácha už byl po smrti, protože kdyby žil, určitě by na party, po které se všechno semlelo, nechyběl. Šlo o kamarádovu oslavu narozenin, patřičně jsme se upravili a mířili ze stanice Želivského na Vítkov. Dělali jsme bordel, zpívali a řidič tramvaje řekl, že nepojede, dokud se neuklidníme. Poslali jsme ho někam, on na nás vyběhnul a dostal do držky.
Tak se to aspoň píše v policejním protokolu. Nepamatuju si na to a upřímně si myslím, že jsem byl tak na šrot, že jsem v tramvaji usínal, ale to už je jedno.
Byli jsme ve stavu, kdy jsme nebyli schopni utéct, takže nás sebrali policajti. Sice jsme se dostali na Vítkov, ale místo další hospody to byla služebna. Dělal jsem chytrýho a řekl, že nebudu vypovídat bez právníka, takže mě pěkně podusili a šoupli do cely. Stačily tři hodiny, abych jim odkýval úplně všechno.
Nakonec celé partě napařili dvě stě padesát hodin veřejně prospěšných prací. Ostatní kluci si domluvili úklid na vesnici v JZD, kde byli jednou a pak už tam nemuseli. Mě šoupli na městský úřad Prahy 9 do Vysočan a musel jsem splnit všechny hodiny. V průběhu trestu jsem odjel do Itálie, protože začala sezona. Normálně jsem měl všechno doložené, ale špatně jsem se domluvil s probační úřednicí, která na soud neposlala informaci, že mám pracovní pobyt v zahraničí.
Za dva roky přišel k rodičům do schránky dopis se zeleným pruhem a v něm verdikt, že mě za vyhýbání se trestu odsoudili na čtyři měsíce.
Přišlo mi to celé divné, tak jsem zase odjel do Itálie a pak po mně vyhlásili celostátní pátrání. Policajti chodili k rodičům každého čtvrt roku a já se zašíval v Římě. Když ale mámě zjistili rakovinu, chtěl jsem za ní. Přemýšlel jsem, jestli to vezmu domů letadlem, autem nebo vlakem, aby mě nechytili. Zvolil jsem poslední možnost a po devatenácti hodinách cesty mě čapli u Českých Budějovic. Byl jsem sám v kupé, celníci byli dva a zrovna mě kontroloval ten, který měl přístroj s elektronickou databází. Hned mě eskortovali na Pankrác.
Volal jsem mámě 15. prosince, abych jí řekl, že jedu domů, ale viděl jsem ji až 15. dubna.
Ve vězení jsem strávil Vánoce, Silvestra i svoje narozeniny, ale jinak to bylo celkem v klidu.
Jakmile mám potřebu se vybít, jdu si zahrát pozemák, v mém životě je to takový přístav.
Netrápilo mě to i proto, že jsem měl peníze, zavřeli mě s tisíci eury v kapse, rozpočítali mi to na celý pobyt a já si díky tomu mohl chodit dvakrát týdně nakoupit do kantýny. V té době jsem byl celkem blázen, takže jsem mezi vězni neměl problém. Sice měřím zhruba sto sedmdesát centimetrů, ale byl jsem ochotný jít klidně do konfliktu s mnohem silnějšími frajery. Prostě se mi zatmělo a nekoukal jsem okolo. Myslím, že to ostatní vycítili, choval jsem se nepříjemně, navíc jsem si tam našel parťáka, který budil ještě větší respekt.
Na trestu mi nevadily ty čtyři měsíce, uteklo to rychle, ale hrozné bylo vědomí, že jste odloučení od světa. Zjistil jsem to hned první noc, kdy mě šoupli do přijímací cely a já zjistil, že mi budou dělat společnost zloději, feťáci, neplatiči alimentů, špína a octomilky. Napsal jsem tam víc dopisů než za celý dosavadní život a pracoval jako montér zářivek, aby mi to co nejrychleji uteklo.
Když jsem vylezl, myslel jsem na rodiče. Na mámu, na normální jídlo a pohodlné křeslo. Loch mi prospěl v tom, že jsem přestal cítit každý konflikt jako příležitost ke rvačce. Sice nemůžu dodnes říct, že bych byl kliďas, ale vím, že musím bejt hodnej.
Jakmile mám potřebu se vybít, jdu si zahrát pozemák, v mém životě je to takový přístav. Celý život mě baví a drží nahoře, pokud je to potřeba. Uvolním se u něj tak jako nikde jinde, přesto bylo období, kdy jsem toho nechal. Sport mě přestal naplňovat kvůli rozhodčím. Na férovku mě štvali, často mi přišlo, že pískali blbosti. Pořád dokola jsem si opakoval: Dělám amatérský sport, tak proč si mám od někoho nechat posrat celej víkend? Navíc většinou od lidí, kteří hokej často nehráli, nemají k němu cit ani vztah a chtějí být za každou cenu důležití.
Naskočil jsem do toho zpátky po roční pauze kvůli přítelkyni Míše, chtěla mě vidět hrát.
Dřív jsem nastupoval za Slavii, která pořád vyhrávala, začínalo to být pro všechny nudné. Tak jsem přestoupil a soutěž se tím snad zatraktivnila. Nastupuju za Bohemians a loni jsme utřískali titul. Někdo říkal, že to bylo omylem, ale co… Máme to. Navíc jsme ve finále porazili právě Slavii.
Bráchu si pamatuju jako dobrýho blázna.
Mámu jako silnou ženskou.
Tátu jako toho, kdo to vzdal.
Sám jsem si to tak vyhodnotil. Nikdy jsem si nešel srovnat hlavu třeba k psychologovi, pokud teda nepočítám partnerskou poradnu se svojí expřítelkyní. Nevím, v čem by mi cizí člověk bez podobné zkušenosti mohl poradit. Stejně se nedá dělat nic jiného než jít dál.
Snažím se o to a za pár měsíců se budu ženit.
Míša je zdravotní sestřička a dali jsme se dohromady na seznamce. Na úvodním rande jsem ji vzal do kina na Planetu opic a hned si mě získala, protože to byla jediná ženská, které nevadilo na ten film jít. Je to první člověk, jemuž se svěřuju, jsem v tomhle ze staré školy. Dneska každý všechno rozebírá, úplně mi to nesedí, a dokud jsem neměl svoji současnou lásku, neměl jsem ani člověka, ke kterému bych si mohl jít pobrečet.
Každý člověk projde lepším i horším obdobím a ve finále je na něm, jaká část převáží.
Moje předchozí přítelkyně byly bez výjimky z pozemáku a asi to nebylo úplně ono. Je pravda, že často mojí vinou, nebyl jsem zrovna vzornej.
Slečna, s níž jsem byl osm let, hrála za Pragovku. Ona i její rodina mě brali za svého, neskutečně mi pomohli a vděčím jim za hodně, ale pak jsem to podělal. Prostě jsem ji podvedl. Vycvičilo mě to, od té doby na nic podobného nemyslím. A s mojí ex to sice bylo divočejší, ale nakonec dnes máme dobrý vztah. Dokonce se společně staráme o psa, kterého máme ve střídavé péči.
S Míšou řeším od začátku úplně jiné věci. Na rovinu jsme si řekli, že do toho hned nepraštíme a počkáme si se vším až na osmou schůzku. Nakonec jsme to vydrželi do šesté, protože jsme si naprosto sedli. Dnes s ní sdílím všechny pocity a věřím, že s ní založím novou rodinu tak, abychom se měli dobře.
Je mi čtyřiatřicet. Sice ještě hraju, ale rozhodl jsem se už hlavně pracovat. Dělám tiskaře a makám dvanáctky ve stylu krátkej a dlouhej týden. Honím peníze, abych měl později klid a užil si stáří. Podle mě jde o nejhezčí období života, aspoň tomu teď věřím, a je mi líto, že se ho nikdo z nejbližší rodiny nedočkal.
Přesto si myslím, i když to může vyznít všelijak, že brácha, máma a táta neměli špatný život. Tak to chci, i když vím, že se na konci všichni trápili. Je to ale podle mě jen o tom, že každý člověk projde lepším i horším obdobím a ve finále je na něm, jaká část převáží.
Proto se moc nehrabu v tom, co bylo, ale koukám dopředu.
Chceme s nastávající manželkou aspoň dvě děti. Plánujeme koupit barák za Prahou a najít místo, kde budeme mít klid a kde si snad na stará kolena uvědomím, o čem je život. Klidně si jako ideál umím představit den, kdy si bez plánu sednu na zahradu, ugriluju maso, budu si užívat okolní přírody a snad i rodiny.
Myslím, že to stačí.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází