Můj vnitřní boj

Michal Trávníček

Můj vnitřní boj

„Proč vůbec hraju hokej?“

Bylo mi pětadvacet let, když jsem sám sobě položil tuhle otázku.

A víte, co na tom bylo nejhorší? Že jsem na ni v jistou chvíli vůbec neuměl najít odpověď, která by mé pochybnosti dokázala vyvrátit.

I když mě bavilo, co dělám, neviděl jsem v tom vůbec žádný smysl. S tím, že jsem profesionální hokejista, jsem začal mít v nejlepších letech své kariéry morální problém. Přemýšlel jsem v té době o strachu, který mě svazoval. A taky o životě. O tom, co vlastně je a co není jeho smyslem. O tom, co mám dělat, abych byl lepším člověkem, žil dobrý život.

Zatímco lidé mě v té době viděli jako relativně úspěšného hokejistu, který byl členem širšího týmu dospělého nároďáku a sledovaly ho zahraniční týmy, já vedl v tichosti v hlavě svůj vlastní vnitřní boj. Přemýšlel jsem o tom, jestli je správné, že náplní mého života je honit se každý den po ledě za pukem, přitom jsem o tom stále častěji začínal pochybovat.

Dostával jsem se do takových extrémů, že jsem za sportem viděl pouze „chléb a hry“. Přemýšlel jsem, jestli jako hráč nesloužím jen jako prostředek bohatých, jak udržet lidi v jejich podřízenosti. Třebaže jsem miloval vítězství i hokej jako takový, atmosféru v kabině, do které jsem se každý den ráno za spoluhráči rád vracel, v hlavě mi šrotovalo, že za tím vším stejně není žádný hmatatelný výsledek.

Vůbec mi přitom nešlo o to, že mě dlouhou dobu míjely týmové úspěchy, že jsem neprorazil do NHL, o které jsem snil, a že jsem nevyčníval v popředí statistik ani doma v Česku. Já jsem prostě nenacházel smysl v hokeji jako takovém. Viděl jsem za ním jen fabriku, která na začátku sezony vzala svých sto milionů korun a hodila je do větráku, abychom si mohli hrát. Přemýšlel jsem, co by za naše peníze mohlo na světě vzniknout a kolik lidí by je na rozdíl od nás utratilo smysluplně.

Takové myšlenky mě drtily.

Četl jsem po tréninku knížky a hledal pravdu, kterou se všichni snažíme hledat celý život.

Trvalo mi to.

Trvalo mi to hodně dlouho a nejspíš ještě dlouho trvat bude.

Veškeré naše jednání je ovlivněné strachem. Strachem z našich předchozích selhání, strachem z věcí, které se třeba vůbec nestanou.

Je to zvláštní, ale ten večer jsem se nebál vůbec ničeho.

Byl jsem v transu a odmítl si připustit, že něco pokazím nebo že mi něco nevyjde. Odmítl jsem, aby strach mou mysl ovládl. Strach, který mě do té doby prakticky celou dospělou kariéru svazoval. Uklidňoval mě pohled na naše předchozí výsledky. Vždyť my celou sezonu v Litvínově třikrát za sebou neprohráli ani jednou. Nevěřil jsem, že si to vybereme zrovna teď a tady. Že budeme mít takový pech zrovna v sedmém zápase finále extraligy.

O druhé přestávce, za pořád nerozhodnutého stavu 0:0, těsně před vstupem na rozhodující třetinu, jsem spoluhráčům říkal: „Dvacet minut a je konec, kluci! Pojďme je odehrát tak, ať máme na co vzpomínat.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl partu dvaceti odhodlaných chlapů. Chlapů, kteří z drtivé většiny hráli svůj životní zápas a bývali by udělali cokoliv, aby jim tahle třetina neproklouzla mezi prsty.

Věděl jsem, že to dobře dopadne.

Pak už si vybavuju jen to, jak jdu tunelem. Byl ukrutně dlouhý. Z kabiny hostů v Třinci je to přitom na led nanejvýš deset kroků. Jenže mně tahle cesta připadala stejně nekonečná jako celá tahle – málem ztracená – série.

Posledních dvacet minut.

Už žádný další zápas.

Už žádná další bolest.

A hlavně žádný strach!

I já jsem dřív uměl dávat góly. V dorostu i juniorce jsem v bodování patřil vždycky k těm nejlepším v týmu, který během tří let českou ligu dvakrát vyhrál. Tehdejší mládež v Litvínově prostě byla nejlepší v republice. A tak jsem se díky tomu vyšvihl i do reprezentačních výběrů.

Od ostatních kluků tam jsem se lišil tím, že jsem se neštítil bránění. Stejně jako jsem byl schopný rozhodnout zápas hezkou přihrávkou nebo povedenou střelou, byl jsem ochotnej máknout do defenzívy a trenéři toho využívali. Ne každý útočník tohle dělat chce. Myslím, že přesně to nakonec rozhodlo o tom, jakým hráčem jsem se v kariéře stal.

Hráčem na černou práci.

Přesně tím jsem totiž byl.

Vtipné.

Jako malý kluk jsem si rozhodně před spaním nepředstavoval, že jednou v zápase vlastním tělem zablokuju dvě střely a lidi na tribunách při tom budou šílet nadšením tak, jak tomu nakonec bylo v podstatě celou mou kariéru. To víte, že jsem si i já ve vlastní mysli přehrával, jak na modré čáře přebruslím jednoho hráče, na kruzích posadím stahovačkou na zadek druhého a pak... pak nekompromisně vystřelím puk pod víko. Nejlépe ve finále NHL. A v dresu San Jose Sharks, které jsem miloval.

„Já chci do útoku, já chci dávat góly!“ křičel jsem uraženě, možná jsem se tehdy i rozplakal. Hrával jsem ještě za Děčín, někdy okolo sedmé třídy, když mě trenér postavil do obrany. Láďa Gregor se jmenoval, skvělej chlap.

Odmala nás cepovali trenéři, kteří na nás jen křičeli, jací jsme lajdáci a jak děláme všechno na hovno. A tenhle k nám najednou přistupoval úplně jinak. Vysvětloval nám pečlivě, co po nás chce a proč. Věřili jsme mu.

„Trávo, já na tobě vidím, že bys mohl být dobrej bek. Neber to tak, že seš hroznej a není pro tebe místo, tak tě dávám do obrany. Dávám tě tam, aby sis to vyzkoušel. Věř mi, že hráč, který umí zahrát obojí, bude jednou obrovsky platný,“ říkal mi.

A já mu brzy dal fakt za pravdu.

Vzpomněl jsem si na něj poprvé, když jsem jako mladej bažant o rok později přestoupil z Děčína do Litvínova. Po dvou měsících, kdy jsem se v podstatě nevešel do sestavy, jsme najednou kvůli zraněním a nemocem měli málo obránců. Já seděl na bidle, a tak jsem to zkusil: „Trenére. Já beka hrát můžu.“

Od té doby na mě v Litvínově spoléhali.

Nejprve v mládeži. Pak jednadvacet let v extraligovém týmu.

Jednadvacet let.

4.leden roku 2000.

Den, kdy měla vyvrcholit moje dlouholetá práce ve výběrech mládežnických reprezentací. Jenže místo toho, abych nastoupil ve finále mistrovství světa dvacítek, které Češi pod vedením trenéra Jaroslava Holíka poprvé v historii vyhráli, seděl jsem jen v týmovém autobuse a jel s Litvínovem z extraligového zápasu.

Využíval jsem tenkrát ty nejmodernější technologie své doby. Ze starého tlačítkového telefonu jsem posílal placené esemesky, aby mi obratem chodily zpět zprávy z českého teletextu.

„Jak hrajou?“ ptali se mě i spoluhráči.

„Pořád 0:0...“

Rok předtím jsem na mistrovství světa patřil k nejproduktivnějším hráčům českého týmu. I s dobrým týmem jsme to tam ale v podstatě zbabrali. Vždyť my v těžké skupině prohráli i se Slováky a museli bojovat o záchranu.

Trenéra Martince nahradil Holík a tým dostal obrovskou chuť to napravit. Cítil jsem, že i se mnou trenér počítá. A že i vzhledem k věku a zkušenostem, které jsem po dvou kompletních sezonách v dospělé extralize už měl, budu patřit ke klíčovým hráčům.

Jenže stejně jsem na turnaj odletět nesměl.

Měsíc před tím jsem udělal něco, co mě dodnes hodně mrzí.

Jako hokejista je člověk zvyklý přijímat i rozdávat rány. Tenkrát mi ale ve vteřině zatrnulo. Uslyšel jsem, jak soupeř zařval a padl v bolestech k ledu úplně jinak než jindy v podobných situacích. Tohle dva stehy nespraví, bylo mi hned jasné.

Stáli jsme tenkrát s Mattiasem Weinhandlem v přátelském zápase se Švédskem na vhazování v útočném pásmu vedle sebe. Měl jsem za úkol mu hned po buly zablokovat hokejku a uvolnit našemu obránci prostor ke střele. Jenže náš centr buly prohrál, puk šel po prknech za branku. A přesně v momentě, kdy jsem mu chtěl seknout do hokejky, se za ním Weinhandl otočil. Minul jsem jeho hůl a pohyb té své už nedokázal zastavit.

Vylítla nahoru přímo pod jeho plexi.

Trefil jsem ho konečkem čepele přímo do oka.

Ještě v průběhu zápasu na stadion dorazila informace, že je v nemocnici a je to s ním fakt špatný. Matně si vzpomínám, že jsem tehdy sice zápas dohrál, ale vyloženě ho jen odbruslil. Po tom, co se stalo, jsem na hokej neměl myšlenky. Nejhorší ze všeho ale bylo, jak mi to lidi nandávali. Dokonce i starej Holík, náš trenér.

„Ty vole, Trávo, tys byl vždycky magor. Byla jen otázka času, kdy se něco stane.“

Seděl jsem v kabině a nevěřil tomu, co poslouchám. „To si jako všichni myslíte, že jsem to udělal schválně nebo co?“

Švédové ten zákrok hnali před disciplinárku IIHF. Dostal jsem tříletý zákaz startů na všech mezinárodních akcích. Verdikt jsem si jel tenkrát s tátou vyslechnout na hokejový svaz do Prahy. Říkali, že je to jen podmíněný trest. Jenže když jsem pak přijel na Vysočinu na sraz týmu krátce před mistrovstvím světa, které se hrálo zrovna ve Švédsku, Zbyněk Kusý, tehdejší manažer týmu, mě ve dveřích otočil a poslal domů.

„Je mi líto, ale Švédové se zasadili o to, abys na šampionátu nesměl hrát vůbec."

Dostal jsem v těch dnech do ruky i kazetu ze zápasu. Klasická VHS s úplně šílenou kvalitou videa. Musím uznat, že i tak ten zákrok vypadal hrozně.

Vypadalo to, jako bych se napřáhl a vyloženě mu jednu natáhl.

S odstupem času musím říct, že kdybych tenkrát v nezávislé komisi seděl já sám, asi bych taky hlasoval pro distanc. Vypadalo to škaredě a nejasné byly i informace, jak na tom Švéd vůbec je. Jedni říkali, že vidí jen na dvacet procent, druzí že ztratil dvacet procent zraku. A existovala taky verze o tom, že na zraněné oko nevidí vůbec. Nic z toho mi tehdy na psychice nepřidalo.

Můj vlastní prožitek celé situace z ledu byl totiž úplně jiný, než jak to vypadalo na videu. Byl jsem z toho tehdy úplně zdrcený. Sám sebe jsem trápil výčitkami, co jsem to provedl a jak se to vůbec mohlo stát. Lidé si na mě přitom ukazovali prstem a pořád dokola mi to předhazovali.

Přišlo mi správné se v tu chvíli Mattiasovi alespoň omluvit, jenže jsme nevěděli jak. Táta měl naštěstí v práci už tehdy internet, a tak si adresu na švédský hokejový svaz sám vyhledal. Po večerech jsme pak v angličtině dávali dohromady dopis.

Bohužel nám na něj nikdo nikdy neodpověděl.

Dodnes nevím, jestli se má omluva k Weinhandlovi vůbec někdy dostala.

V následujících letech jsem o něm totiž slyšel jen v souvislosti se skvělou kariérou, kterou měl. Zahrál si pár sezon v NHL, válel v nejlepších ruských klubech a má doma i tři medaile z mistrovství světa.

Taky jsem jednu mohl mít.

Kdyby...

Byl jsem naštvanej. Ale strašně!

Trenér mě totiž neměl rád a vyloženě se po mně vozil.

Po první docela vydařené sezoně a létě, kdy jsem doma v Česku mákl, abych to v Kanadě všem natřel, jsem se najednou vůbec nevešel do sestavy. Trénink co trénink jsem zůstával na ledě o hodinu déle a byl nucený jezdit bazény do úplného vyčerpání.

Klečel jsem tenkrát na ledě, jen se ze mě kouřilo. Srdce mi chtělo vyskočit z těla. Z nosu mi kapal pot a já lapal po dechu. Přesně v tu chvíli se ke mně trenér s úsměvem naklonil.

„Tak co, pořád tady s námi chceš být?“

Když mě v roce 1998 draftovali Toronto Maple Leafs a já dostal nabídku tříleté nováčkovské smlouvy, nepřemýšlel jsem ani chvíli. Byla to přesně ta nabídka, kvůli které všechnu tu dřinu odmala podstupujete. Věděl jsem, že to musím zkusit.

O dva roky později už jsem chodil na zimák a připadal si jako v pekle.

„Hraj tak, jak hraješ. Mluví se o tobě. Možná tě bude chtít Toronto brzy vyzkoušet taky nahoře,“ říkali mi přitom během mé první sezony v Americe. A to se rozhodně nedá říct, že bych na ledě mezi ostatními vyčníval. Právě tam totiž ze mě udělali hráče, jakého znáte i vy. Útočníka do třetí formace, co si bude plnit hlavně defenzivní úkoly, ubrání všechna oslabení a na ledě bude od toho, aby rozdával rány a soupeři hokej pěkně otrávil.

Byl jsem z toho zpočátku klasicky po česku uraženej. „Já chci dávat góly,“ říkal jsem trenérovi. „Ale já nechci, abys je dával,“ odpovídal mi. Jmenoval se Lou Crawford, jeho bratr Marc v roce 1996 dovedl ke Stanley Cupu Colorado a v Naganu byl hlavním trenérem kanadské reprezentace.

Jako hráč draftovaný až v osmém kole jsem neměl v Torontu na začátku snadnou pozici. Tím spíš, když skauta, který mě doporučil, klub hned po draftu vyhodil. V organizaci mě vlastně nikdo pořádně neznal. Koukali, co jsem vůbec zač. První kemp mi ale vyšel. Na farmu mě Maple Leafs poslali až týden před začátkem sezony a já měl z toho dobrý pocit. Stejně jako z celého prvního roku. Odlétal jsem do Česka s tím, že nehraju vůbec špatně. Sám sebe jsem přesvědčil o tom, že Torontu ještě budu platný.

Jenže to bylo přesně naopak. Když jsem se do Kanady vrátil na druhou sezonu, od prvních dnů jsem cítil, že se mnou ani na farmě nepočítají. Trenér mi to dával v průběhu sezony najevo úplně šílenými způsoby. Ještě ráno jsem byl v sestavě na večerní zápas, absolvoval takhle celý den, a dokonce i předzápasové rozbruslení, aby mi dvacet minut před úvodním buly čtvrtý asistent přišel říct, ať se z výstroje a dresu svleču, že nakonec nehraju.

„Cože? To si děláte srandu? Co se stalo?“

„Nic, úplně v klidu. Svlíkni se, dej si kolo. A zítra přijď normálně na trénink.“

Takhle se to stalo jednou, dvakrát, třikrát...

Než mi ruply nervy.

„Trenére, já jedu domů.“ „Jak domů?“ „Končím. Jedu do Česka. Chci hrát, u vás šanci nedostanu.“ „Já tě do sestavy dát nemůžu.“ „Proč?“ „Protože nejseš rozehranej. Běž hrát do East Coast...“ „To v žádném případě.“

Hádali jsme se takhle každej den asi týden v kuse. Právě tehdy mě po trénincích drtil na ledě. Doufal, že mě zlomí a já odsouhlasím přesun až do třetí farmářské ligy. Že budu souhlasit s tím, že farmářský tým v AHL opustím.

Nedal jsem se. Chtěl jsem fakt domů. Hrát hokej za Litvínov.

Jakkoliv jsem tehdy sám sebe přesvědčoval o opaku, nebyl jsem tenkrát na hokej v Severní Americe připravený, vyloženě mi to tam nesedlo. Nebyl jsem v takové pohodě, abych mohl hrát lépe než dobře. Toronto mělo farmu na New Foundlandu a náš tým byl šíleně daleko od všech soupeřů. V sezoně jsme prakticky vůbec pořádně netrénovali.

Čtrnáct dnů v kuse jsme byli na cestách po venkovních zápasech, čtrnáct dnů doma, kde jsme hráli zápasy v podstatě každý druhý den. Už v listopadu mi tak docházely síly a nevěděl jsem, jak se s tím poprat.

Už v mládí jsem byl puntičkář. Na stravu, denní režim, trénink. Říkal jsem si, že když odjedu do Kanady daleko od rodiny a průšvihu, kvůli kterému jsem přišel o mistrovství světa, budu mít čas se soustředit zase jen na hokej. A zlepším se.

Ve výsledku to ale bylo úplně naopak.

Neměl jsem čas ani na oblíbenou posilovnu.

Půl hodiny po zápase už jsme museli sedět v autobuse, tam jsme si se spoluhráčem dali napůl krabici pizzy a jeli přes noc na jiný hotel, kde nás v sedm večer dalšího dne čekal nový zápas. A takhle to bylo furt dokola.

Semlelo mě to.

Jednadvacet let.

Jednadvacet let jsem nakonec hrál hokej v podstatě jen za Litvínov.

Pamatuju si, že se mi jednou ozvala Sparta, že by mě chtěli na další sezonu, a já o tom vůbec nepřemýšlel. Hned jsem je odmítl.

„Díky, ale mně se za vás hrát nechce,“ říkal jsem.

Nelituju toho. I dnes vím, že by to pro mě nemělo vůbec žádný smysl. K Litvínovu jsem totiž vzhlížel už jako malý kluk. Z Děčína to bylo nejbližší město, kde se hrála liga. A když mě tam pak táta v osmi letech poprvé vzal na zápas, úplně jsem tomu propadl.

Od té doby bylo mým cílem hrát za Litvínov. Ne za Spartu, Pardubice, Zlín... I když za ten jsem se v pár zápasech nakonec sklouznout musel.

Pravdou je, že v rámci Česka jsem vážně neměl důvod nikam odcházet.

A odejít do zahraničí jsem se bál.

Nosil jsem v hlavě své selhání z Kanady a normálně jsem pochyboval o tom, jestli mám hokejově na to za hranicemi hrát. A třebaže nabídky zvenčí docela pravidelně přicházely, já je odmítal. Řídil jsem se vlastním strachem.

„Ještě nejsem připravený. Ještě rok v Litvínově a půjdu...“

Odkládal jsem odchod do zahraničí tak dlouho, až mi bylo třicet a nikdo už tam o mě nestál.

Vlastně jen jednou jsem byl ochotný zkusit výzvu v cizině. V roce 2006, když jsem nakonec skončil v tom Zlíně. Tehdy do play off postupovalo jen osm týmů a ty, které před uzávěrkou přestupů už neměly o co hrát, pravidelně své nejlepší hráče půjčovaly jiným.

Ozvali se mi tenkrát z Kärpätu Oulu. A já to chtěl fakt zkusit.

Navzdory pochybnostem, které ve mně byly, jsem věděl, že tohle angažmá je jen na konec sezony, na dva měsíce, které tam zkrátka vydržím, i kdyby mi to hokejově nešlo. Bral jsem to jako šanci si po letech ověřit, jak na tom teda opravdu jsem.

„Sorry, ale vyměníme tě do Zlína. Už je to dohodnuté,“ řekli mi tehdy v Litvínově něco, co nešlo změnit. I přesto, že jsem tenkrát sám zvedl telefon a normálně do Zlína zavolal.

„Nešlo by s tím ještě něco udělat?“ „My tě chceme jenom na play off.“ „Já vám to ale říkám úplně na rovinu. Zlín je snad můj nejméně oblíbený tým v lize a já nemám nejmenší motivaci za vás bojovat. Tím spíš, když kvůli tomu přijdu o šanci hrát ve Finsku.“

Marná snaha.

Zlín mě chtěl a já si jako hráč pod smlouvou vybírat nemohl. Odehrál jsem tam šest zápasů a byl konec. Hned v prvním kole jsme totiž rupli se Spartou.

Měl jsem strach. A bál jsem se fakt často.

Bál jsem se, že pokazím přihrávku, že ztratím puk, že v klíčovou chvíli selžu.

Já, hráč, jehož v kariéře provázela spíše pověst bojovníka a drsňáka.

Šrotovalo mi to v jednu chvíli v hlavě tak moc, že jsem jednou sám sebe nachytal, jak jdu po jednom z vyhraných zápasů z ledu a místo radosti z výhry mě mnohem více uklidňuje vědomí, že jsem ten večer nic nezkurvil.

Úplně šílené uvažování, že?

Na základě těchto vlastních zkušeností mě teď o to víc baví o hokeji přemýšlet. Baví mě pracovat s tím, jak vnitřní nastavení ovlivňuje hru každého z nás. Baví mě hledání optimálního nastavení hlavy tak, aby člověk dělal věci dobře a zároveň nebyl vyloženě posranej se o něco pokusit.

Je v pořádku mít strach, nejde se ho úplně zbavit. V takové chvíli by se z nás totiž stali magoři bez pudu sebezáchovy. Musíme se s ním jen naučit pracovat, mít ho jako poradce. Jak s vlastním strachem naložíme, už je nakonec jen naše věc.

Intuitivní strach nás varuje před průserem, který se blíží. Když jedete rychle autem, nutí vás přibrzdit, abyste se nezabili. Takový strach je v pořádku, má své opodstatnění. Jenže pak je tady i ten paralyzující strach. Nesmyslný strach, který vám s nadsázkou řečeno nedovolí vyjít z baráku, aby se náhodou něco nestalo. Strach, který nám hokejistům sváže ruce ve chvíli, kdy máme na ledě udělat věc, kterou umíme a která nám předtím stokrát vyšla.

U nás v Děčíně je sportem číslo jedna basketbal. Trenér Pavel Budínský tady kdysi nastartoval éru, ve které se hrávalo i finále ligy s Nymburkem. Dokud byly peníze, hrávali tady i dva dobří Američané. Když odešli, na otázku, jak je nahradí, odpověděl něco, co mě hodně oslovilo.

„Hráčskou kvalitou nebude problém ty hráče nahradit. Bude nám chybět jejich mentalita. Český hráč na téhle úrovni umí v podstatě stejné věci, ale neumí je prodat. Američan jde na palubovku s tím, že tenhle večer bude jeho, že bude nejlepší. Střílí jako blázen z každé pozice, věří, že svých třicet bodů udělá. Čech jde většinou na hřiště s tím, aby v prvé řadě něco nepokazil. Dokud naše hráče nenaučíme zdravému sebevědomí, budeme mít problém Američany nahradit.“

Něco takového pan Budinský říkal. A já v tom hned viděl sám sebe.

Začal jsem o tom přemýšlet stále víc. Dnes vím, že bych se vnitřnímu nastavení sportovců chtěl věnovat i po kariéře. A chtěl bych přispět k tomu, aby lidé mnohem více věřili tomu, co umí.

Všechny pochybnosti totiž nakonec vycházejí stejně jen z naší mentality. Kdykoliv otevřete noviny nebo pustíte zprávy, mluví se o tom, že někdo něco pokazil. V Americe se sportovec dostane do médií v podstatě jen tehdy, když udělá fakt super věc. Povede se mu hezká klička, dá krásný gól a jeho highlight opakují v televizi týden v kuse.

U nás čekáme jen na chyby.

Schválně si pusťte olympijskou jízdu Ester Ledecké.

Ta minuta a půl jedné z největších senzací v dějinách sportu charakterizuje náš národ naprosto dokonale.

„Jeee, tady špatně vyjela.“ „Jeee, tady udělala chybu.“ „Jeee, mezičas pořád dobrý, ale příště už se to musí projevit.“

Zatímco zahraniční komentátoři od půlky kopce křičeli jako šílení, protože každý z nich viděl nejen skvělé mezičasy, ale i nevysvětlitelné flow, v jakém Ester byla: kopec-sníh-Ester-lyže byly v tu chvíli spojené v jedno, jako samuraj a jeho meč . Takhle mířila pro zlato, Češi až do cíle ukazovali na domnělé chyby, které vůbec nepřicházely.

Chci jednou pomoct tohle z našeho vnímání vymýtit.

Je mi přitom jasné, že to asi bude hodně těžké.

Poslední dobou posloucháme, že českému hokeji nedorostla generace hráčů.

Pěkná blbost.

Ta generace tady byla stejně jako dřív. Jen jsme si ji nevychovali tak, jak to v dnešní době dělají v zahraničí.

To je podle mě jediný důvod, proč je dvacítka každý rok na světových šampionátech špatná a proč medaile z mistrovství už dlouhá léta nevozí ani dospělí. Žádný jiný důvod pro to neexistuje. Prostě jsme si ty hráče nevychovali.

Říká se, že nemáme talenty, ale to jsou kecy. Talent je přece v každém z nás.

Akorát že člověk sám málokdy pozná, že mu něco opravdu jde. Neuvědomí si, že je v něčem fakt dobrý, zatímco jiní se při stejné činnosti trápí. A přesně tohle bych chtěl jednou dělat. Ideálně v hokeji. Chtěl bych rozpoznávat talent mladého hráče a pomáhat mu ho rozvíjet. Pracovat s jeho hlavou a dovednostním rozvojem. Dělat věci, které tady nikdo nedělá.

Vždyť takový člověk, který by smysluplně koordinoval jednotlivé složky tréninků, snad není v žádné české organizaci. V klubech nejsou lidi, kteří by dohlíželi na hráče a směrovali jejich vývoj. Zařídili jim trénink bruslení s tímhle trenérem, nechali je zapracovat na kondici s jiným.

Je to přesně naopak. Jednotlivé články se u nás navzájem nesnášejí, koukají na sebe skrz prsty.

„Tak ty si chodíš na individuální tréninky, jo? Tobě nestačí ten můj? Tak to se asi fláškáš!“ říkají tak často i hlavní trenéři. Uražení, že sportovec slepě nenásleduje jen jejich cestu. A snaží se ostatním kolem házet klacky pod nohy.

Všechno to souvisí se sebevědomím, o kterém jsem už mluvil.

Souvisí to s tím, že v Česku zdravé sebevědomí nemáme.

Proto se trenéři cítí ohrožení, když se hráč rozhodne pracovat navíc s někým jiným. Proto ti úspěšní nejsou ochotni poradit druhým, aby ve své práci byli lepší. Proto kritiku okolí nevnímáme jako odrazový můstek k tomu něco zlepšit, nýbrž jako útok proti naší osobě.

Místo abychom si pomáhali a vyměňovali informace a tím se všichni zdokonalovali, navzájem si škodíme. Komunisti tady napáchali škody tím, jak lidi rozdělili. Nikdo nevěděl, kdo na koho donáší, a tak spolu raději přestali mluvit úplně. A tohle zůstalo v naší společnosti dodnes.

Uvažujeme tak, že jiným nepomůžeme, protože by nám beztak sami vrazili kudlu do zad. Přitom propojení lidí je přece ta nejsilnější a nejhůř rozdělitelná vazba, která nás tady ve výsledku dělá tak zranitelnými.

V životě i ve sportu. I v hokeji.

Vždyť my tenkrát s Litvínovem nevyhráli titul, protože jsme měli nejvíce peněz, nejlépe natrénováno a v kádru ty nejlepší hráče.

My jsme vyhráli titul díky naší soudržnosti.

Příběh litvínovského titulu, o kterém dnes můžeme všichni vyprávět, byl hlavně příběh Růči. Já byl sice kapitánem týmu, ale my to fakt hráli hlavně pro něj.

To on si dal ještě jednu sezonu v už tak úžasné kariéře navíc, aby z ledu odcházel jako šampión. Pamatuju si, že už hrát nechtěl. V srpnu s námi začal trénovat a měl chuť to zabalit. Trenéři s ním mluvili a doufali, že ještě sezonu vydrží. Nebýt Radima Rulíka a Miloše Hořavy, asi by do toho nešel.

A vidíte, Růča byl přitom naším nejlepším hráčem. Co na ledě předváděl, to bylo neskutečné. Před posledním zápasem týmu dokonce ani neřekl, jak vážné jeho zranění je. Že šel tenkrát v Třinci na led s urvaným ramenem opíchaný injekcemi proti bolesti, jsem třeba já vůbec nevěděl.

Už kvůli němu jsme sedmé finále prostě prohrát nemohli.

Třinec byl v laufu, srovnali sérii na 3:3 a nás už prakticky všichni odepsali. A tak jsme to tam hráli totálně z obrany. Když dal sedm minut před koncem Franta Lukeš gól na 1:0, věděli jsme, že to bude ještě masakr. Stáli jsme na vlastní polovině a jenom vyhazovali puky ven.

Najednou jel Vanta s Frantou s pukem k prázdné bráně...

...a já si od té doby nic nepamatuju.

Takhle já prožívám velké okamžiky v životě. V daný moment vypnu hlavu, abych si ho mohl prožít teď a tady naplno. Byl jsem v euforii, kvůli které mám všechny vzpomínky na nejkrásnější sportovní večer tak trošku v mlze.

Vím jen to, že jsem před ceremoniálem Růču prosil, aby pohár přebral on.
„Ne. Kapitán seš ty,“ řekl.

A já byl o chvíli později v takovém transu, že jsem s pohárem začal skákat hned, co mi ho na ledě dali do ruky.

Vím jen to, že byl strašně těžkej.

Trvalo mi dlouho si tohle všechno uvědomit.

Uvědomit si, jak velkou hodnotu má v našich životech vlastní prožitek.

Trvalo mi dlouho uvidět v hokeji něco, co jsem – možná ve stínu vlastního strachu a neúspěchů – dlouho přehlížel. Že mě dělá šťastným samotný pohyb a hlavně, jakou radost přináší lidem, kteří na nás z tribun při každém zápase koukají. Až časem jsem pochopil, jak obrovskou hodnotu tyhle emoce a pocit, že někam opravdu patříme, mají. Myslím, že i to je důvod, proč jsem nakonec v Litvínově vydržel jednadvacet let. Proč jsem nikdy netoužil odejít jinam.

Litvínov mi zkrátka stačil. Dělal mě šťastným každý den.

Byl jsem tam nablízku lidem, kteří mě celé ty roky měli opravdu rádi. V momentě, kdy bych o tuhle upřímnou lásku a komunitu přišel, bych si připadal jen jako zboží. A já nikdy nechtěl být jako ten dostihový kůň, kterého si jiný klub za velké peníze koupí, jen aby mu vyhrál důležitý závod. Všechny ty nabídky jsem odmítal a dnes toho nelituju.

Žádný jiný hráč v historii klubu toho za Litvínov neodehrál víc, na to jsem moc hrdý. Zůstal jsem celou kariéru v Litvínově, protože jsem ho měl rád. A protože Litvínov měl rád mě.

Hokejová kabina je drsné prostředí. Příliš drsné na to, abych před ostatními mohl ventilovat svou slabost. Příliš drsné na to, abych se svými spoluhráči mohl po tréninku probírat, co všechno se mi během kariéry honilo hlavou.

Nechtěl jsem nikdy nikomu vysvětlovat, že to mám zrovna takhle a proč.

Dusil jsem to jen v sobě.

Když jsme ale tenkrát stáli v Litvínově na náměstí a já držel nad hlavou pohár, slyšel jsem, jak se mě ptá můj vlastní vnitřní hlas: „Když vidíš ty lidi, dává ti už hokej smysl?“

Dával. Tehdy už jo.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.