Moravák

Jan Hudec

Moravák

Byl říjen. Čtrnáctého.

Olympijská sezóna za dveřmi a já věděl jednu věc: pokud do zítřka neseženu peníze, s lyžováním budu muset skončit. Patnáctý říjen jsem si sám pro sebe stanovil jako deadline.

Takhle jsem si konec kariéry nepředstavoval, i když mě hodně lidí do důchodu posílalo. Ale na to jsem byl zvyklý, totéž mi radili před olympijskými hrami v Soči, a já se vrátil s bronzovou medailí ze super-G. Dělil jsem se o třetí místo s Bodem Millerem. Bez pořádného tréninku, se sotva vyléčenými vyhřezlými ploténkami. Nikdo se mnou nepočítal, ale já ten den vstal a věděl, že to ve mně je. Vzal jsem si jeden tylenol proti bolesti a prostě jel rychle dolů.

Teď jsem byl o další čtyři roky starší. Taky o několik nepěkných pádů a operací opotřebovanější. Ale kdybych nevěřil, že ještě můžu něco předvést, neobětoval bych v šestatřiceti letech své účasti v Pchjongčchangu tolik času a námahy. A celý rok bez staršího syna, který žije v Calgary.

V sázce byl první a zřejmě jediný start na olympijských hrách za zemi, ve které jsem se narodil a kterou mám rád. A kromě toho mě hnala dopředu touha skončit po svém, ne jenom tak potichu zmizet, spadnout z konce světa a šmytec.

Chtěl jsem ještě jednou dokázat, že se dovedu vrátit, někoho třeba svým přístupem a příběhem inspirovat. Tak jako se to stalo mně, když mi bylo šest let.

Byla to moje první zima v Kanadě a provincie Alberta, kde jsme se s rodiči usadili, pořádala olympijské hry – Calgary 1988. Táta s mámou mě vzali na Nakisku, kde se konaly závody ve sjezdovém lyžování. Pamatuju si, že jsme hrozně dlouho čapali do kopce podél trati, abychom měli dobrý místo.

Popravdě, měl jsem z toho prd, jen rozmazané šmouhy lyžařů, co kolem mě v té šílené rychlosti profrčeli. Ale stačilo to. Doteď si pamatuju, jak na mě zapůsobilo, když kolem mě projeli, a jaký vliv to na mě mělo. Vzal jsem si do hlavy, že přesně tohle budu dělat, až budu starší. Ale nebral jsem to jako sen nebo cíl. To je právě na dětech krásné, ony to takhle nevnímají. Berou to jako fakt a věří, že to tak prostě bude. Až do chvíle, než jim dospělí začnou říkat, co blázní, že to nemůžou dělat, že to neumějí. Ale je tu i druhá možnost – že je někdo naopak v jejich víře podpoří. Z toho pak vznikají zázraky.

Ten můj se zrodil v Kanadě.

Jenže než jsem se tam s rodiči dostal, trvalo to pět let, které jsme strávili v Západním Německu, z toho skoro celý první rok v uprchlických táborech. Ty si nepamatuju, byl jsem ještě batole, a tak je znám jen z vyprávění, stejně jako dobrodružný útěk z komunistického Československa. Po Jaderském moři, z tehdejší Jugoslávie do Itálie.

Naši zkoušeli uprchnout nejdřív po souši, ale několikrát se jim to nepodařilo. Naposledy právě cestou k moři do Jugoslávie. Pohraničníci nás chytili v lese kdesi u Kranjské Gory a začali nás vyslýchat. Jeden si přisedl do vozu i s vlčákem a samopalem vedle mě na zadní sedadlo – nebyl mi ještě ani jeden rok, ale i tak jsem prý v tu chvíli ani nedutal.

Pustili nás, ale důrazně nás varovali, ať už to nezkoušíme.

Když jsem se do Kranjské Gory po dvaceti letech vrátil reprezentovat Kanadu při jednom z prvních výjezdů do Evropy, maminka byla tak pohnutá, že snad ani moje pozdější medaile z mistrovství světa pro ni nebyla takovým zážitkem.

Táta, lyžařský mistr Československa, vezl za autem plachetnici, v Jugoslávii dokoupil motorek a poslední den dovolené, kdy už nebyla jiná možnost, jsme vyrazili na širé moře. Táta se snažil kormidlovat směrem k italským břehům a v mlze se vyhnout očím jugoslávské pobřežní hlídky i velkým lodím, které tamní vody nedaleko Terstu křižovaly. Mamka se mnou v náručí a kyblíkem v druhé ruce vylévala vodu, která se kvůli velkým vlnám po ranní bouři do lodi dostávala.

Tu loď sestrojil taťka vlastnoručně, původně ovšem byla určená na polská jezera, kam naši jezdívali plachtit. Byla rychlá, ale slepená epoxidem, který začal v mořské vodě povolovat. Nakonec odešel i motorek a posledních sedm set metrů k italskému břehu museli rodiče nasadit hrubou sílu vlastních paží.

Dokázali to. Potom se i se mnou dostali do letadla z Itálie a po rocích v Německu se konečně dočkali vytouženého povolení k odletu do Kanady, kde se za nás zaručilo pět rodin.

Kanada na mě měla velký vliv.
V tom, jak se k nám lidi chovali, jak nás brali.
Ne jako imigranty, ale prostě jako kamarády, jako lidi na stejné úrovni, co se najednou ocitli v Kanadě a potřebují pomoct.
Vždycky jsme měli kolem sebe lidi, co nám fakt srdečně a nesobecky pomáhali.
Bez takového přístupu bych vůbec nemohl začít lyžovat profesionálně.

Po příletu do Kanady jsme se usadili ve městě Red Deer ležícím severně od Calgary, táta tam dostal práci, pět let dělal trenéra v tamním lyžařském klubu. Měl jsem šanci lyžovat i se staršími, porážet je, šlo mi to. Pak jsem pokračoval i po našem odchodu do Banffu kousek od Lake Louise, kde tradičně začíná Světový pohár v rychlostních disciplínách.

Bylo potřeba se rozhodnout, jestli budu brát lyžování opravdu seriózně. A my jsme po příchodu do Kanady neměli nic. Do dvanácti let jsem z vybavení nedostal nic nového – lyže, hůlky, oblečení… Pak přišly první závody v Evropě a naši si nemohli finančně dovolit mě tam poslat. Našel se ale místní podnikatel, který řekl, že mi cestu zaplatí.

Jenže to byl teprve začátek pravidelných velkých výdajů.

Když jsme se s tátou vrátili z prvního výjezdu do Itálie, rodiče byli rozhodnuti mi oznámit, že dál už budeme lyžovat jen jako rodina, pro zábavu. Objevil se ale člověk, kterému vděčím za celou kariéru se dvěma vítězstvími v závodech Světového poháru a medailemi z mistrovství světa i olympijských her.

Neil Turner, bohatý byznysmen. Oslovil ředitele školy v Banffu s tím, že by rád sponzoroval dítě, které má lyžařské nadání a jehož rodiče si to nemůžou dovolit.

„Máte tu někoho takového?“ zeptal se. A ředitel řekl: „Jo, mám. Jan Hudec.“ Aniž by o tom rodiče věděli. Čtyři roky mě sponzoroval a umožnil, aby se mnou taťka mohl létat do Evropy a abychom měli přístup ke konkurenci. A podobných situací jsem zažil v Kanadě víc.

Třeba před sezónou 2011/2012 jsem byl zase po zranění. Po kolikáté už? Kanadský tým po mně chtěl asi dvacet tisíc dolarů, abych mohl být jeho součástí. V rámci sezóny to nebyly velké peníze, ale já měl na kontě jen čtyři stovky. A tak pro mě lidi uspořádali fundraising – kamarád přišel zahrát živou muziku, bylo tam jídlo, pití, vydražily se nějaké věci. Vybralo se dost peněz a já mohl zahájit sezónu, ve které jsem vyhrál Světový pohár v Chamonix.

Tohle všechno mám v sobě.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem kdysi začal sponzorovat další kanadské závodníky – Jeffreyho Frische a Larissu Yurkiwovou. Byl jsem na tom dobře, mohl si to dovolit a viděl, s jakým nadáním a zápalem lyžují. Těsně se nedostali do kanadského týmu a na vlastní pěst si nemohli dovolit sezónu zaplatit. Přesně jsem věděl, jak se cítí, a rozhodl se jim pomoct.

Nikdy jsem toho nelitoval. Ani loni toho čtrnáctého října, kdy jsem se v jejich situaci zase ocitl já sám. Kdybych se choval teď nebo někdy v budoucnu jinak, popřel bych, že jsem to dělal upřímně a rád. Vypovídá to o všem, čemu věřím, jaké vyznávám hodnoty, jaký jsem člověk.

Vím, že se mi to zase vrátí. Nějakým způsobem – třeba to nebudou peníze. Ale v tohle já opravdu věřím. Ať tomu říkáme karma, nebo nějak jinak.

Proto mě nestresuje ani to, co se mi stalo při shánění sponzorů po přechodu do české reprezentace.

Dokud jsem v Kanadě patřil do národního týmu, měl jsem všechno zajištěné a mohl se soustředit jenom na lyžování. Servis kolem nás byl dokonalý, já měl za úkol jen obout lyžáky, nasadit lyže a přijít na kopec.

Po návratu do Česka přišla zásadní změna, funguje to prostě jinak. Víceméně všechno si zajišťujeme sami – od týmu a lyžařských věcí až po přihlášky k závodům, letenky i ubytování. A samozřejmě peníze. Zjistil jsem, že mé hlavě to zabírá tak sedmdesát procent kapacity, která by měla být soustředěná na věci spojené přímo s tréninkem a závoděním. Zvlášť když spoustu jednání člověk absolvuje zbytečně.

S otevřeností a důvěrou v lidi, kterou v sobě mám z Kanady, jsem trochu narazil.

Potkal jsem spoustu skvělých lidí, mám tu příbuzné i dobré kamarády. Ale taky se mi několikrát stala nepříjemná věc.

Poprvé jsem měl naslibované sponzorské peníze, ale borec mě šest měsíců tahal za nos a nebylo z toho nic, jen on využíval moje jméno pro svůj prospěch. Druhý případ byl podobný. Přišel týpek, nasliboval to, to a to. Smlouvy byly podepsané, neustále jsem slýchal, že peníze budou na kontě, ale nakonec jsem akorát půjčoval peníze já. Ale víc než to mě štvaly stovky hodin strávené v autě ježděním na schůzky do Prahy. Ovšem uklidňuje mě, že karma, kterou jsem zmiňoval, se o ty lidi postará.

Já je prostě vyřadil ze svého života a je to pro mě vyřešené.

Nemyslím si, že bych byl naivní – šel jsem do toho s otevřenýma očima. Všechno v životě dělám s vědomím rizika, které to obnáší. I lyžovat jsem začal s vědomím toho, že je to nebezpečný sport. Jezdím na motorce a vím, že to je o hubu. Vracel jsem se do Česka a byl si vědom, že to s sebou nese riziko.

Slýchám rady, že tady v Česku bych měl být opatrnější, podezřívavější. Já ale nedělám nic slepě a s tím, že pokud to nevyjde, budu brečet, že je můj život na prd. Mrzí mě to a jsem naštvaný, když se něco takového stane, ale smířím se s tím. Nedovedu k lidem a k životu přistupovat jinak, nebaví mě být zavřený ve skříni negativity. To by mě zabilo.

K Moravě jsem měl blízkej, srdečnej vztah vždycky. Čím častěji jsem sem jezdil, tím víc se prohluboval. Cítil jsem to jako návrat domů. Tady to všechno začalo, tady vznikl můj život, mám zde velkou část rodiny, taťka se vrátil do Šumperka. A když jsem před časem potkal Jarku, řekl jsem si, že by bylo fajn se usadit. Dnes si připadám, jako bych tu žil celý život. Akorát ta čeština – hlavně s psanou pořád hodně zápasím. Ale dialekt mi jde. Když přijedu do Prahy a promluvím, všichni si myslí, že jsem z Moravy. Takže to asi dělám dobře.

Když jsem viděl pozemek v Přáslavicích, kde teď bydlíme s přítelkyní a malým synem Eliášem, okamžitě jsem se zamiloval. Mělo to všechno. Jsem zvyklý cestovat po celém světě a rád říkám, že můj život je v batohu. Ale v tomhle případě jsem si řekl: „Tady bych mohl žít a umřít.“

Na zahradě pěstuju švestky a pálím slivovici, bývalé chlívky a kůlny mám plné součástek na auta a motorky. Je to blízko do Olomouce i do rodného Šumperka nebo do Hluboček na lyžování. Na letiště do Vídně dvě hodiny a nejlepší točená zmrzlina na světě jen padesát metrů od domu! V létě na ni chodím denně.

V Calgary jsem bydlel v jednom z nejstarších domů ve městě a ten byl postavený v roce 1911. To se s českou historií vůbec nedá srovnávat. Miluju historickou architekturu, hrady, zámky a vůbec místní krajinu. Kolikrát jedu z Prahy na Moravu cestami, které by člověka obvykle nenapadly. Ne tou nejrychlejší trasou, ale nějakou zajímavou, kterou ještě neznám. Prostě se kochám.

Jediné, co mi tu chybí, je Oakley, můj starší syn. Žije s mou bývalou manželkou v Kanadě, bude mu dvanáct a loni jsem ho celý rok neviděl. Kvůli tréninku, závodění a penězům to nešlo. Samozřejmě mi chybějí i mamka, brácha a kamarádi, které mám taky v Kanadě. Ale už jsme starší, chápeme život malinko víc a díváme se na to trochu jinak. S Oakleym je to jiný, po něm se mi stejská. Ovšem pokud jsem chtěl startovat za Česko na olympijských hrách, musel jsem tomu obětovat i setkání se synem.

Jenže byl říjen. Čtrnáctého.

Já neměl finančně zajištěnou sezónu, natož účast na olympijských hrách. Popravdě – ani bych na jaře a v létě nezačal s přípravou, kdyby mě nepodpořil Olomoucký kraj, se kterým spolupracujeme na programech pro mladé lyžaře.

Pro sportovce jde o jednu z nejsložitějších situací, řešit během přípravy finanční nedostatek je pro psychiku hrozně ubíjející. Stojíte před otázkou, jestli zaplatit nájem, anebo soustředění. A víte, že všichni, kdo chtějí být v zimě ve sjezdu konkurenceschopní, v létě odletí trénovat do Chile, a že byste tam tím pádem taky měli být. Jenže zároveň musíte platit hypotéku. Já jsem to zažil několikrát, ten okamžik, kdy jsem nevěděl, kde zítra vezmu na párek v rohlíku.

Já nikdy nedovedl a nechtěl odmítat malé lyžaře, co stáli pod kopcem a čekali na podpis. Taky jsem tam kdysi stával.

Najednou zvoní telefon. Kanadské číslo. Zvednu to a chlap na druhém konci říká: „Tak co, jedeš na tu olympiádu, nebo jak to bude?“ Byl to Kevin Reed. V roce 2006, když se na mě všichni vyprdli a nikdo mi nevěřil, mě začal sponzorovat. Tu zimu jsem se nakonec stal vicemistrem světa ve sjezdu. Vtipné je, že jsme se poznali v hotelové vířivce právě v Chile. Seděli jsme ve vodě, kecali o sportu a on mi pak nabídl pomoc. Teď se po jedenácti letech ozval znovu a zachránil mi olympijskou sezónu, i když už nezávodím za Kanadu, ale za Česko.

Super, můžu pokračovat. Mám za co lyžovat. Jenže byl tu další problém – nebylo na čem. Byl jsem otrávenej a nechtěl organizovat lidi kolem mě, když nebyla jistota, že budu v zimě závodit. Takže ani lyže jsem neměl vyřešené.

Zvedl jsem telefon a volal do Rossignolu. Jezdil jsem na jejich lyžích celou kariéru, ale po Soči jsme spolupráci ukončili. Jenže chystaný nový projekt nevyšel, stejně jako následná spolupráce se Stöckli. Ti mě sice vytáhli z bryndy, ale na sněhu to prostě neklapalo. Ani nevím, co jsem teď od Rossignolu čekal za odpověď.

Shánět se po dobrých lyžích v půlce října bylo bláznovství.

Ovšem jako zázrakem mi odpověděli, že mají. Skoro se ještě omlouvali, že mi nemůžou dát ty úplně nejlepší, ale až ty druhé nejlepší, po italské hvězdě Christofu Innerhoferovi. A poslali fakt dobrý lyže. Možná ještě větší radost z nich měl můj trenér, servisman a pomocník Marek Schromm, protože mu to ušetřilo spoustu práce. Normálně když přijde materiál z továrny, je na něm dalších dvacet hodin práce ještě před tím, než s ním můžete poprvé na sníh.

A to sebevědomí, které člověk najednou získá, když ví, že má lyže, na které je spolehnutí… Jedná se o věci, co se za peníze nedají koupit. Stejně jako vstřícnost, se kterou mě firma přijala zpátky. Měli jsme dobré vztahy a ty nám vydržely. Na tohle já v životě hodně dám.

Někdy to bylo i na úkor toho, co by měl profesionální sportovec stihnout.

Když jsem reprezentoval Kanadu, trenéry někdy rozčilovalo, že chodím z kopce do hotelu poslední a nestíhám kvůli tomu rehabilitaci. Jenže já nikdy nedovedl a nechtěl odmítat děti. Malé lyžaře, co stáli pod kopcem a čekali na podpis nebo na mé startovní číslo. Taky jsem tam kdysi stával. Když mě někdo chtěl pozdravit a prohodit pár vět, nikdy jsem si nemyslel, že bych takového člověka měl odbýt. Všem jsem se snažil vyhovět.

I díky tomu jsem navázal a vybudoval hodně přátelství. V Kanadě, v Česku i jinde. Proto nemám strach, co bude po kariéře. Vím, že ať se vrhnu na trénování, na podnikání, které už jsem ostatně rozjel, nebo na něco jiného, budu se mít kam obrátit.

Když jsem přijel loni v listopadu do Lake Louise na první sjezdařské závody Světového poháru, bylo to v tomhle ohledu extrémní. V Kanadě jsem nebyl celý rok, což se mi nikdy předtím nestalo. Všichni se se mnou chtěli vidět, dovědět se, co je nového. Zase jsem chodil z kopce poslední. Ale ze všeho nejvíc jsem chtěl vidět Oakleyho.

Dvakrát jsem se vydal odpoledne z hor do Calgary a v noci zase zpátky do Lake Louise. To jsou celkem čtyři hodiny v autě.

Podruhé jsem to udělal dokonce večer před závodem. Zní to šíleně, ale rok je hrozně dlouhá doba a já musel udělat rozhodnutí, co je pro mě důležitější.

Jestli příprava profesionálního sportovce, regenerace, sledování videa, odpočinek… Anebo být aspoň chvíli se svým synem i za cenu takového cestování. Máme s Oakleym hezkej vztah a teď ubíhají ty poslední roky, kdy na něj můžu mít ještě nějaký vliv. Pak už bude poslouchat jenom kamarády a bude pozdě budovat si s ním vztah.

Jsem rád, že jsem to udělal. Strávili jsme spolu jen několik hodin, ale nádherných. Vím, že kdybych je prošvihl, už bych je nikdy nedostal zpátky.

Vyšlo to.

Účast na olympijských hrách za rodnou zemi, i když to bylo takové sladkokyselé. Jednak tím, za jak smutných okolností jsem se na poslední chvíli dostal do nominace místo zraněného Kryštofa Krýzla. A taky tím, že jsem si sice splnil sen a ukončil jednu kapitolu života, ale představoval jsem si to jinak. Opravdu jsem věřil, že se dokážu připravit tak, abych mohl v Pchjongčchangu ještě jednou bojovat o medaili.

Bohužel to tak nebylo.

Ve sjezdu jsem dojel pětačtyřicátý a super-G nedokončil.

Tělo mě přepralo.

Alpské lyžování je nebezpečný sport. Velmi nebezpečný, i pro zkušené sjezdaře, jak znovu ukázala tragická smrt Davida Poissona v listopadu při tréninku v Nakisce. Znal jsem ho od mládežnických let. Jako závodníci jsme smíření s tím, že se taková věc může stát. Do určité míry. Možná se tím budu zabývat, až skončím, a budu bojovat za větší bezpečnost lyžařů, která pro funkcionáře není vždy prioritou.

Ničíme se, všichni bez rozdílu. I ti šťastnější, kterým se taková nehoda nestala. Dodnes si pamatuju datum své první operace kolena, 11. prosince 2003. Dal jsem se dohromady, dohnal tréninkové manko, připravil se na sezónu, hned zkraje zimy ve Val d´Isere znovu spadl a zas operace, přesně o rok později, 11. prosince 2004. Zase sezóna pryč.

V roce 2005 další zákrok. Při první operaci doktoři zapomněli vyndat nějaký šroub nebo hák, který začal lézt z kosti ven. Zase operace, vytáhnout. Na to, že to byla blbost, jsem měl dost velké bolesti a problémy. Ale vyhrabal jsem se z toho a začátkem roku 2007 se stal v Aare vicemistrem světa ve sjezdu.

Kvalifikoval jsem se na poslední chvíli, spal na matračce na zemi v obýváku, protože na posteli nebylo místo. Na tu měli nárok nejlepší podle bodů v disciplíně, tak jsme byli v kanadském týmu domluvení. Nastoupil jsem s číslem dva, měl jsem skvělýho servisáka i parádní lyže a soupeřům dal vteřinu nebo dvě. Všichni čuměli.

Nakonec mě střihnul jenom Nor Aksel Lund Svindal, kterému vysvitlo slunko a neměl mlhu.

Ten den byla velká party, oslavovali jsme a pak to odsýpalo. Nejlepší období kariéry, koleno mě nebolelo, další sezónu jsem zahájil výhrou ve sjezdu doma v Lake Louise. I trénink jsem tam vyhrál. Pak Beaver Creek a Val Gardena, pokaždé mezi nejlepšími deseti. A třetí místo v Bormiu, kde je sjezd takový chlapský, opravdový závod, nedá se tam pořádně odpočinout. Dvě minuty dřiny, navíc ve stínu.

Tam to pro mě bylo skoro důležitější než výhra v Lake Louise. Říkalo se o mně, že umím jezdit rovně, mám cit pro skluz a dobré lyže. Ale tam jsem ukázal, že umím lyžovat, že umím zatáčet a uspět v drsném, náročném sjezdu. Vedl jsem celkové hodnocení sjezdu ve Světovém poháru. Ale koleno mě začalo zase bolet. V lednu ve Wengenu jsem chytil hranu ve stočtyřicetikilometrové rychlosti a hrozně se roztřískal. Spadl jsem tak divně, že jsem si lyží přejel vlastní nohu, zlomil si palec a znovu urval koleno. Leden 2008.

Čtvrtá operace, ale už potřetí křížový vaz.

Rok rehabilitace.

Nestihl jsem ani první závody další zimy. Nastoupil jsem zas až ve Wengenu, kde jsem se zrakvil. Koleno mě ještě zlobilo, ale já skončil hned napoprvé osmý. Fungovala mi psychika! Přijít na místo, kde jsem se tak ošklivě zranil, a hned zajet takový výsledek…

Duši bych neprodal, ale tělo jsem prodal.

Jenže pak jsem si utrhl křížový vaz i zkraje roku 2009 na mistrovství světa ve Val d´Isere. To jsem nesl psychicky už dost špatně a možná ještě hůř můj servisák. Přišel za mnou na pokoj v pláči, jakou mám smůlu, a že už neví, co dělat. Fakt drsný. Nejvíc mě to trápilo proto, že jsem věděl, že za rok máme v Kanadě olympiádu.

Ale řekl jsem si, že tam musím být. Poprvé to bylo levé koleno, spravoval mi ho stejný doktor jako při druhé a třetí operaci a mezitím už vyvinuli novou technologii, takže mi ho dal dohromady náramně. Dodnes drží. Kdybych měl pravé koleno ve stavu jako to levé, měl bych pocit, že můžu pořád převálcovat svět.

Pocítil jsem na sobě vývoj medicíny. První operaci v roce 2003 mi dělal takový starší doktor v Britské Kolumbii a spravil vaz v koleni tím, že mi vzal šlachu ze zadního stehenního svalu. Kdybych tehdy věděl, co vím teď, už bych to nedopustil. Tenhle sval drží při sjezdovém lyžování celé koleno a holeň pohromadě. A já ho měl od té doby na levé noze oslabený.

Hry ve Vancouveru jsem stihnul, zase dokázal vyhrát závod Světového poháru, o medaili ze Soči už byla řeč. Pro Kanadu byla první olympijská z alpského lyžování po dvaceti letech. Jenže pak přišel další pád ve Val Gardeně, zas dlouhá pauza a na začátku další sezóny nutnost jít pod nůž.

A nevyhnulo se mi to ani poté, co jsem se nedohodl s národním týmem, což mi umožnilo bez výčitek svědomí změnit dres a místo Kanady, kde jsem vyrostl, zažít, jaké to je, reprezentovat rodnou zemi.

Loni na jaře olympijskou kapitolu uvedl karambol na soustředění v Rakousku. Řadím ho mezi tři nejhorší pády v kariéře. Musel jsem nakonec na operaci s ramenem a primář benešovské ortopedie Jirka Beznoska mi pomáhal i s chronicky bolavým pravým kolenem. Veškerý trénink byl jen na suchu. Nemohl jsem odletět na červnový trénink do Norska, natož pak koncem léta do Chile, i kdyby na to byly peníze. Nemělo to smysl.

Zahájil jsem sezonu.
Doufal jsem, že zkušenostmi, silnou hlavou a s kvalitními lyžemi budu schopný ještě jednou něco dokázat. Už to nešlo.
Rameno a koleno byly proti, i když jsem se připravil nejlíp, jak to v mém stavu šlo.
Vím, že tělo dostalo lyžařskou kariérou hodně zabrat. Ale i s tím jsem vyrovnaný.

Duši bych neprodal, ale tělo jsem prodal. Máme sice jenom jedno, ale je to takový vůz pro naši duši v tomhle životě. A já vím, že až umřu, tělo mi poděkuje za skvělou jízdu.

Doufám.

Štěpán Černý a archiv Jana Hudce

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.