Moje všechno

Zdeněk Stromšík

Moje všechno

Zakleknu do bloků a čekám na ticho.

Mám rád tu chvíli, kdy stadion úplně zmlkne a všechny oči sledují jen osm drah, kde jsou vidět totálně našponované svaly. Tohle v žádné jiné disciplíně nezažijete, asi i proto se o sprinterech říká, že jsou šlechta atletiky.

Zvuk pistole. Výstřel, po kterém vypálím dopředu. Pak už zjednodušeně o nic nejde. Musím prostě běžet co nejrychleji. Rovně. Sto metrů. Co na tom chcete vymyslet?

Ale… Ve skutečnosti všechno začíná mnohem dřív, už na rozcvičováku, kde jsou všichni ve vlastním světě, absolutně soustředění na to, co přijde. Někteří soupeři mají sluchátka, ideálně si nasadí i kapuci. Pak, aniž by si všímali jeden druhého, dělají všichni skoro stejné věci.

Jako jeden z mála sprinterů nejsem extrovert ani excentrik.

Nepotřebuju mít soukromý „tunel“ a stane se, že na rozdíl od ostatních chvíli lelkuju. Díky tomu si vybavím britskou hvězdu Dwaina Chamberse na mítinku v Dubnici nad Váhom. Předváděl bizarní protahovačky jako splašený kůň a vypadal, že je úplně mimo. Pak ale vyhrál. Podobně jako světový rekordman Usain Bolt na Zlaté tretře. Neudělal ani krok navíc. Místo klasického zahřátí vylezl na masérský stůl a skoro hodinu ho ladili fyzioterapeuti. Když slezl, dal si pár rovinek a šel nám natrhnout triko.

Rád se sem tam podívám, co soupeři vymýšlí, ale od cesty na start vnímám vše ostatní jako každého osobní věc. Znám atlety, kteří se pořád poplácávají, profackovávají a hlasitě odfrkávají. Další si drmolí dlouhou mantru. Tuhle kulturu moc nejedu. Jsem v klidu a stačí mi jedno slovo. „Vyhraj“. Je potřeba mít sebevědomí, protože atletika je o překonávání sebe sama. Jde o to posunout svůj limit, svou osobní hranici. Říkám si to vždycky. I když vedle mě stáli světoví rekordmani Bolt, Justin Gatlin nebo můj oblíbenec Asafa Powell.

Kouknu se na svoji dráhu a v hlavě mi vyskočí další slovo. „Ruka, ruka, ruka.“ Musím hodně myslet na to, abych s ní udělal první pohyb správně. Dřív se mi stávalo, že nevystřelila dopředu, místo toho jsem ji přitahoval k tělu a ve finále mě to zpomalilo.

Jakmile úvodní impulz rozhýbe zbytek těla, ovlivním toho už málo. Už je jen o nohách, vše musí být zautomatizované. Pokaždé se snažím běžet uvolněně, ale někdy, hlavně když se dostanu pod velký tlak, je to jedna velká křeč. Naštěstí jsou na tom ostatní sprinteři stejně.

Klíčový je start, odpichový způsob běhu. Asi na třicátém metru se narovnám a jedu co největší frekvenci, dávám kolena nahoru a rubu. A zhruba od šedesátého metru rozhoduje rychlostní vytrvalost. Tady všichni zpomalují a záleží na tom, kdo ztratí nejmíň. Do cíle vbíhám v předklonu, hlavu se snažím mít rovně. Na tom pořád pracuju, protože jsem míval zlozvyk, že jsem se na pásce vytáčel do strany a kontroloval časomíru.

Na cestě do cíle se skoro nezadýchám, nedostanu se do kyslíkového dluhu, maximálně mi vyschne v puse.

To je celé. Běžím.

S tím, že v půlce trati nemůžu změnit taktiku. Nemám poločas, abych za nepříznivého stavu zmizel do kabiny, semknul se a ve druhé části ukázal charakter. Vymýšlet kraviny na poslední chvíli nemá smysl, cokoliv nemám nadrilované, zpomalí mě to. Mám jen jednu šanci. Těch pár vteřin je z určitého úhlu sportovního života chvíle, kdy musím vybalit veškerou sílu, nakumulovanou energii a mnohaletou práci.

Úplně všechno. Moje všechno má aktuální hodnotu 10,16 sekund.

Jsem nejrychlejší Čech, národní rekordman. Zní to hezky, sám jsem na tenhle výkon z mítinku v Táboře 2018 hrdý.

Nic si z toho nepamatuju, ale bylo mi skvěle. Cítil jsem jen lehkost. Tak je to vždycky, když běžím dobře, což je v mém světě cokoliv pod 10,30. Emoce v cíli všechno přemažou a maximálně vnímám, že si s někým podám ruku. Naopak, při špatném výkonu si vybavím každý pohyb. Nejde mi to a jsem ztahaný ještě dva dny. Nejdelší závod v životě byl za 10,47 na Memoriálu Josefa Odložila. Na startu mi dali všichni dva metry, pak jsem zaškobrtnul a ve finále z toho byla rozhozená technika i divný dlouhý krok. Strašná bída.

Tohle je moje realita, díky níž vím, že si ze mě ostatní nesednou úžasem na zadek.

Nejsem, a pravděpodobně ani nebudu světový rekordman. Musím uznat, že na 99,99 procent nikdy nevyhraju olympiádu. Když si tohle přizná profesionální sportovec, je to špatně. Vypadá to jako rezignace, vím to, zároveň si myslím, že patřím k výjimkám, kterým se to nedá úplně vyčítat. Aniž bych chtěl zklamat své případné fanoušky, vím, že si na nejrychlejší stovku Usaina Bolta v hodnotě 9,58 můžu nechat zajít chuť.

Navzdory dnešní hyperkorektní době je třeba říct, že na to mám právo, protože nejsem černoch.

Nestěžuju si, ale v mojí disciplíně jsem vystaven určitému hendikepu. Běžci s tmavou barvou pleti na tom budou vždycky o něco líp. Geneticky mají vyšší poměr rychlých svalových vláken – jsou paradoxně bílá. Pak jsou ještě takzvaná přechodná – červenobílá, a nakonec pomalá – červená. Z bílých se dají, pro sprintera nevhodným tréninkem, udělat červená, ale naopak to nejde. Nechtějte po mně hlubší rozbor, to radši nechám na specialistech. Jasné ale je, že příroda v tomhle nezařídila úplnou férovku.

Kdyby měla být na prvním místě korektnost, musí mít každá rasa vlastní olympiádu.

Když člověk začne hrát hokej nebo fotbal, dá si nad postel plakát Jardy Jágra nebo Pavla Nedvěda. Vysní si, že chce být jako oni a může si za tím jít. Proč ne, dá se to vydřít. Ale kdybych si já v patnácti řekl, že chci být rychlý jako Bolt, budou si ostatní myslet, že jsem se zbláznil.
Tak to je. V mé disciplíně bude jedna část lidí vždy lepší než druhá. Na rozdíl od běhu přes překážky, od desetiboje nebo od hodu oštěpem, kde kromě fyzické výbavy hodně záleží i na technice.

Je to citlivější téma. Neznamená to, že každý černoch musí zákonitě běžet rychleji než já, to vůbec ne, ale pokud se zajde do extrému, projeví se nepoměr.

Bílí sprinteři budou vždycky o trochu pomalejší. Proto sami mají jinou metu než světový rekord – stovku pod deset. První, kdo to dokázal, byl Francouz Christophe Lemaitre v roce 2010. Na národním mistrovství ve Valence zaběhl čas 9,98. Už tehdy bylo divné, že se to oficiálně skoro nerozebíralo. I stránka Mezinárodní atletické federace IAAF jen suše napsala, že vyhrál ve skvělém čase. Jako by se nesmělo říct na plnou pusu, že jako první prolomil bariéru.

Kdyby přitom měla být na prvním místě korektnost, musí mít každá rasa vlastní olympiádu.

Jelikož to tak není, nejen v mých očích znamenal Lemaitrův výkon zlom. Tím spíš, že si nakonec vylepšil osobák na 9,92 a dostal se úplně jinam. Po něm už něco podobného dokázal jen Ital Filippo Tortu, který loni zvládnul v Madridu čas 9,99.

Díky nim tak můžu i já věřit. Proč ne? Proč by se další, komu se to povede, nemohl jmenovat Stromšík? Proč bych měl poslouchat jen ty, kteří tvrdí, že bílý sprinter, natož nějaký Čech, nic nezmůže? Nevstávám a neusínám s tím, že bych na to myslel jako na svůj jediný cíl, ale je pro mě výzva přiblížit se tomu času co nejvíc. Vím, že jsem rychlej. Výkon 10,16 je někdy vidět i ve finále mistrovství světa. Je samozřejmě něco jiného mít takový osobák a něco jiného dát to na vrcholné akci, na uzavřeném stadionu, kde vám jen tak nefoukne do zad maximální povolená podpora větru dva metry za sekundu.

Pro mě je hlavní víra, že se můžu zlepšovat. V době, kdy jsem měl maximum 10,70, jsem si neuměl představit, že budu běhat o půl vteřiny líp. A vidíte, pořád to krájím. Otázkou je jen to, kam až můžu zajít.

Co tady dělám?

Seděl jsem na švédské bedně a pozoroval, jak se okolo mě všichni pečlivě připravují.

V roce 2009 jsem přijel do Olomouce na žákovské mistrovství republiky v atletice jako fotbalista z Poličné, kterému dělá největší radost jít si po škole s klukama kopnout krajský přebor. Po tréninku jsem se obvykle sebral a utíkal na jiný sport, nebo jsem se zdekoval ke kamarádovi pařit na počítači. Najednou jsem měl závodit proti nejlepším mladým sprinterům v republice. Připadal jsem si divně. Mohl za to táta, sám bývalý atlet, který poznal, že jsem zdědil jeho rychlé geny. Jednou mě ukecal, abych si zkusil šedesátku v Uherském Hradišti, kde jsem zaběhnul čas, kterému nikdo nechtěl věřit. Sedm vteřin, měřeno na ruku, stopkama. Nešlo o oficiální výkon, ale stejně všichni koukali.

Zarytým atletům se to moc nelíbilo. Nějaký jouda z fotbalu přišel a z voleje vymazal borce, kteří už tehdy měli dvoufázovou přípravu.
Přišel jsem odnikud, můj jediný trénink spočíval v tom, že jsem utíkal soupeřům na hřišti a chtěl dát gól. Moje klasika byla přilítnout na poslední chvíli na stadion, zanožit na pár vteřin levou, pak pravou, dát si chvilku s ostatními bago a jít na věc.

Tehdy v Olomouci jsem byl mimo. Neuměl jsem si nastavit startovací bloky, neznal jsem techniku běhu a jen nechápavě čuměl na kluka ve vedlejší dráze, který se hecoval. Přišlo mi to strašně vtipné.

Utekl jsem mu, stejně jako ostatním. Vyhrál jsem první titul a pak za mnou přišel týpek, který mě oslovil už po závodě v Hradišti. Ptal se, jestli nechci dělat sprint naplno. No, nechci, těšil jsem se zpátky mezi fotbalisty. Nenechal se odbýt a šel rovnou za rodiči.

Ten pán se jmenoval Jaroslav Vlček, rozhodnul se, že bude mým trenérem a zůstal jím dodnes.

Po dvou měsících spolupráce jsem zaběhnul žákovský halový rekord – šedesátku za 6,93. Byl jsem první Čech v této kategorii, který to zvládnul pod sedm vteřin. Myšlenka stát se atletem mi i díky nadšení kouče postupně začala dávat smysl. Hlavně proto, že jsem typ, který, když už má něco zkazit, tak nechce, aby to odnesl někdo jiný. Ve fotbale celý tým čekal, jestli uteču a dám gól, já to ale bohužel v polovině případů někam zazdil. Na vyšší úrovni mě zkoušely Hranice na Moravě i Rožnov pod Radhoštěm, ale kultura výkonnostní kopané mi neseděla. Přišlo mi, že se všechno zbytečně hrotí, lidi si vzájemně vyčítali každou chybu. Ve sprintu se mi naopak líbilo, že mám jen jednu rovnou lajnu, a pokud nezakopnu, nebo nedám soupeři ve vedlejší dráze loket, nic nehrozí.

Ještě do patnácti mi stačil jeden atletický trénink týdně, ale pak jsem se do toho zamiloval a během několika měsíců úplně přestal s fotbalem. Postupně a přirozeně, přesně tak se mi to líbilo.

Dvě malá černá piva a steak.

Večeře, po které jsem druhý den vytvořil český rekord. Intuitivně jsem dostal chuť dát si trochu prasárnu. Výživa je přitom věc, které se věnuju poměrně intenzivně. Sám jsem si domluvil spolupráci s poradcem přes suplementy, sám si nakupuju, sám si vařím. Je to čistě moje iniciativa a díky tomu jsem například za tři roky zhubnul osm kilo a zbavil se přebytečné vrstvy tuku.

Pokud se ale budu srovnávat se špičkou, ke které chci patřit, jedu vyloženě na pocit. Ve všem. Proto občas zhřeším.

Obecně zapadám do jednoho z nešvarů české atletiky, do které moc nezasahuje věda. U nás kvůli tomu dlouho panoval názor, že nelze překonat juniorský rekord Pavla Masláka v hodnotě 10,48. Já dal 10,32, ale nikdo za mnou pak nepřišel s tím, že mám potenciál běžet pod deset.

Nedostal jsem biomechanika, který by určil můj ideální pohybový řetězec a následně vyladil optimální polohu v blocích, délku kroků a například i čas dotyku s podložkou při běhu. Věřím, že by to pomohlo, protože atletika je přísně individuální záležitost. Výkon by se měl ladit na míru, ale já zatím vím jen to, že jsem směska dysbalancí, která záhadně drží pohromadě. Mám lordózu, skoliózu a špatně postavenou kyčel. Kdyby mě nějaký fyzioterapeut pomocí cviků úplně uvolnil, možná se rozpadnu.

Nejsem ideální somatotyp, už kvůli výšce 175 centmetrů, a mám ve všech složkách přípravy rezervy. I proto si věřím na lepší výkony, pokud si postupně zajistím odpovídající podmínky.

Zatím se beru jako součást lehkého zpátečnictví, která se týká i tak obyčejné věci jako jsou časové rozbory. S výjimkou mistrovství republiky nemáme na závodech snímání mezičasů po deseti metrech. Z jednoho měření ale nemůžeme dělat závěry.

Naplno jsem si to uvědomil letos v Jokohamě, kde jsme se štafetou na 4x100 metrů překonali 47 let starý národní rekord. Němci ve vedlejší dráze přivezli do Japonska vlastního experta, který se zaměřoval na náběhové rychlosti při předávce a na délku kroků. Největší hvězdy a širší špičku dělí podle jejich výzkumu na každém kroku jeden až dva centimetry. Pokud sprinter běží na pětačtyřicet až padesát kroků, může ve finále vzniknout metrový rozdíl, což je osm, možná i devět setin. My nic podobného neznáme, ale od oka jsme zvládli čas 38,77. Tenhle výkon jsme pak ještě vylepšili o měsíc později v Ženevě na současných 38,62.

Vždycky jsem si myslel, že reprezentace je top záležitost, kde se konzultuje psychologie, výživa, regenerace, trénink, technika i technologie. Ale tak to zatím není. V praxi funguje několik menších skupin a každá se snaží jet spíš po vlastní ose. Na atletickém svazu je na časové rozbory jeden člověk, ale logicky je zahlcený, protože to není jeho hlavní činnost.

Může mě to mrzet, ale můžu to brát i jako příležitost. Pokud najdu pár věcí, kde je prostor pro zlepšení, budeme se třeba všichni divit.

Mám v hlavě, že bych mohl běžel pod deset.

Šestnáct setin je délka téměř dva metry. Na každých deseti metrech tak potřebuju ubrat jednu až dvě setiny. Mám změřeno, že jsem při nejlepším výkonu udělal 4,68 kroků za vteřinu, takže musím jeden ubrat nebo dělat každý druhý zhruba o setinu rychleji.

Přirozenou maximální rychlost už asi nevylepším, ale můžu si pomoci tréninkem síly, kterou uplatním na startu a zlepšením rychlostní vytrvalosti pro závěrečných třicet metrů. Tohle byla doména Usaina Bolta. Vždycky se zdálo, že ve finále zrychluje, ale on jen nejmíň zpomaloval. To se promítlo i do jeho dvoustovky, kde drží úžasný svěťák 19,19. Chci to zkusit podobně jako on, ale v současné kombinaci s přípravou na stovku a štafetu jde o vrcholný experiment.

Musí mi přát i podmínky.

Teplo nad pětadvacet stupňů. Dobrá konkurence, která mě vytáhne. Rychlá dráha, kde se budu cítit komfortně.

A hlavně vítr do zad. Ten dělá divy. Podle přepočtu je podpora jednoho metru za sekundu osm setin. Pokud foukne povolená podpora dvou metrů za sekundu, dává to šestnáct setin. Ale vezměte si, že může vát to samé proti a rázem máte rozdíl dvaatřiceti setin. V Táboře při rekordu byl vítr ideální, ale neměl jsem nejlepší formu. Tu jsem trefil jinde, na extralize v Ostravě, kde bylo šestnáct stupňů, vůbec nefoukalo a já zaběhnul čas 10,26. S větrem to mohlo být 10,12.

S osobákem 10,16 mi loni patřila pozice pátého nejrychlejšího bělocha světa.

Dalším způsobem, jak se zlepšit, je hledat závody v nadmořské výšce, kde je řidší vzduch, kterým člověk líp proklouzne. Dřív se běhal horský mítink v italském Sestriere, ale bohužel ho zrušili.

A když to hodně odlehčím, dost by pomohlo, kdybych začal sypat.

Nevím, jak to mají ostatní, ale osobně touhle cestou jít nechci, bral bych to tak, že nejde o můj výkon a neuměl bych se na sebe podívat do zrcadla. Jestli nemám schopnosti a nepřijdu na přirozený způsob, jak to dokázat, tak na to prostě nemám. Nedělám atletiku primárně proto, abych zaběhnul pod deset, ale abych zjistil, jak dobrý můžu být. Kdo lpí na tom být nejlepší za každou cenu, ať klidně bere, ale já se s tím nedokážu identifikovat. Mám svoje tělo, svou psychiku a dělám s nimi to nejlepší, co umím. Nevím, co by mi přineslo, kdybych si někde něčím pomáhal pokoutně.

Stálo by mi to za to? Měl bych víc peněz a slávy? Víc úcty okolí, pokud by mě nechytli?

To je jak ve škole. Když se naučíte na zkoušku a dostanete jedničku, je to jiné, než když ji máte poté, co jste všechno opsali z taháku. Lidi jsou ale různí, každý má jiné svědomí, jinou ctižádost, jinou morální integritu.

Vím, že existuje tabulka deseti nejrychlejších sprinterů v historii, kde devět z nich mělo nějaký dopingový škraloup. Všichni kromě Bolta. Co k tomu říct… Je těžké soudit ostatní, protože lidi, kteří se dívají, i lidi, kteří vše platí, jsou pořád náročnější. Stovka pod deset se někomu může sejít jen jednou za život, ale dnes se očekává málem při každém mítinku.

Všichni chtějí pořád víc. Jo, i já chci víc, ale jen, než narazím na svůj strop. Věřím, že to jednou může stačit třeba na finále mistrovství Evropy, které jsem si kdysi vysnil.

S osobákem 10,16 jsem v kontinentálních tabulkách na hraně dvacátého místa, zároveň mi loni patřila pozice pátého nejrychlejšího bělocha světa. První údaj je fakt, druhý moje berlička a důvod k určité nespokojenosti. Beru všemi deseti, když na evropském šampionátu závodím proti Britům a Francouzům s africkými kořeny, jejichž rodiny žijí v zemi už několik generací. Je to výzva.

Co mi ale vadí, je poevropšťování. Některé federace si nakupují černé sprintery, dají jim občanství a oni pak proti nám závodí. Regulérně mě to štve, protože se stalo, že v turecké štafetě startovali tři Jamajčani a jeden Ázerbajdžánec. Chtěl bych závodit s Turky z Turecka, na tom nevidím nic špatného ani rasistického.

Na posledním evropském šampionátu však místo toho běžel ve finále jediný bílý sprinter, zmíněný Ital Tortu bral za výkon 10,08 páté místo.

Podobně ceněná tak v mém případě může být i pouhá účast na olympiádě, kde se hodně přiostřily limity. Zatímco můj předchůdce Lukáš Milo kdysi zaběhnul stovku za 10,26 a kvalifikoval se do Pekingu 2008, já dnes potřebuju k tomu samému čas 10,10. Pokud se stane, že splním kritéria do Tokia 2020, může být jen samotný start v brutální konkurenci mým vrcholem.

Setina. V životě člověka nic.

A mě tohle nic málem stálo sportovní život.

V roce 2017 jsem o setinu nedal limit na halové mistrovství Evropy v Bělehradě. Potřeboval jsem zaběhnout čas nastavený českým svazem 6,69 a nepovedlo se mi to. Přitom evropská federace stanovila mírnější hranici 6,74. Pořád jsem kolem téhle mety osciloval, ve většině závodů jsem se vešel do rozmezí 6,70-6,74. Měl jsem na to, ale trápila mě drobná zranění. S nimi sice můžete trénovat, ale nemůžete to rozbalit. I nejlepší výkon jsem běžel s natrženým předním stehenním svalem, který jsem si poranil při rozcvičování.

Problém byl v tom, že limit byl zároveň podmínkou, aby mi prodloužil smlouvu můj tehdejší zaměstnavatel Olymp, resort sportu ministerstva vnitra. Závodil jsem s jeho podporou čtvrtou sezonu, od chvíle, kdy jsem zaběhnul juniorský rekord a přidal i čtvrté místo na juniorském mistrovství Evropy.

Věděli, že jsem byl zraněný. Věděli, že jsem na to měl. Věděli, že to byla jedna blbá setina.

A stejně mě vyhodili. Po posledním závodě halové sezony jsem věřil, že na Olympu budou mít rozum a zohlední mé výkony, okolnosti i potenciál. Šéftrenér centra nejdřív řekl, že si mě nechají, ale druhý den mi nabídli jen pozici takzvaného „smluvního sportovce“, který by nedostával tabulkový plat, ale pouze podporu tři tisíce korun měsíčně. Za to jsem si mohl maximálně zaplatit kolej a pak žrát trávu a kameny.

Od téhle chvíle si uvědomuju každý den, že moje kariéra stojí a padá na osobě trenéra.

Jaroslav Vlček, přezdívaný Jerry, je bývalý dálkař. Je to fanatik, který ví o každém atletickém uprdnutí. Takže když mě vylili z Olympu, hned měl jasno v tom, že lidi na určitých místech projevili nekompetentnost a začal jednat.

Kouč vymyslel, že se přesunu do Vítkovic, kde i díky Zlaté tretře vyrostl parádní stadion s moderním zázemím. Sám se ale přestěhoval taky. Bez rozmyšlení dal výpověď tehdejšímu zaměstnavateli – Českému atletickému svazu – kde byl vedoucí trenér sportovního centra mládeže Zlínského kraje. Udělal to, protože mu ředitel nedovolil odjet se mnou na soustředění do Jižní Afriky, a to dokonce ani v době jeho řádné dovolené. Dva předchozí roky to přitom nikomu nevadilo. Teď ano, s vysvětlením, že by mě už neměl vést, když má jiné povinnosti. Rozhodnul se okamžitě…

Vše udělal kvůli klukovi, který byl propuštěn z práce jako neperspektivní.

Za pár měsíců jsem vyhrál mistrovství republiky a vytvořil jsem si osobní rekord.

Od té doby se zlepšuju každý rok. Nebudu ale zveličovat, že jsem se po nějaké ráně od atletických bafuňářů odrazil ode dna a vrátil se silnější, já na dně totiž nikdy nebyl. Jen jsem nedostal víc času, abych mohl v Olympu ukázat, co ve mně je. Přesun mi zvláštním způsobem pomohl, v Ostravě do sebe všechno zaklaplo. Zkvalitnila se mi příprava i regenerace.

Mám se dobře, žiju hezky. Dělám to, co mám rád.

Trénuju, studuju ekonomku a bydlím i s přítelkyní v bývalé atletické šatně přestavěné na mini apartmán. Místo převlékárny je pokoj, místo umývárny kuchyňka a záchod se sprchovým koutem. Jsou to dva čtverce, ale zároveň o dost lepší než moje bývalá kolej v Uherském Hradišti. Moje slečna studuje překladatelství. A není atletka, dřív hrála házenou. Myslím, že je to lepší, protože vztahy na stadionu jsou často jako ze seriálu Beverly Hills 902 10.

Naštěstí mi to nehrozí i díky tomu, že jsem uklizený trochu v izolaci od ostatních.

Česká atletika je centralizovaná v Praze ve třech resortech. Olymp je ministerstvo vnitra, Dukla ministerstvo obrany a USK ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Takže to momentálně znamená, že se každý slušný atlet musí stěhovat do hlavního města.

Nejdu za každou cenu proti proudu, ale na Olymp už nechci a s trenérem zkoušíme jinou cestu. Jako totální excentrik prosazuje, aby v Ostravě, kde je pro atlety mimochodem lepší zázemí než v Praze, jednou vzniklo středisko se vším všudy.

Dokud se to nestane, budu vypadat jako anomálie.

Jsem rozhodnutý zůstat s koučem, díky němuž držím žákovský, juniorský i mužský rekord na stovce. I tím trošku vybočuju, a právě tohle považuju za největší zásluhu Jerryho Vlčka. Spousta lidí totiž nepřejde přes kategorii juniorů do dospělých, prostě to nezvládnou a propadnou se. Po maturitě jdou na vysokou nebo do práce a mezistupeň nedají.

Zčásti je zničí jejich trenéři, kteří upřednostňují víc výkony než vývoj. Vůbec se nezohledňuje budoucí potenciál. Případná podpora se dostaví až ve chvíli, kdy dosáhnete vynikající úrovně, ale ani s výsledky nemáte nic jistého.

Sám jsem to poznal a momentálně nejsem vedený ani jako profesionální sportovec. Jako nejrychlejší Čech mám plat asi sedmnáct tisíc, navíc nejde o pevnou složku, ale o součet několika položek – studijního stipendia, peněz z klubu SSK Vítkovice a z prostředků na přípravu.

Nechci si stěžovat, že je to výsměch, tím spíš, že jsem dřív na Olympu bral zhruba deset tisíc. Jsem neskutečně vděčný, že mi ve Vítkovicích zachránili kariéru. Zároveň si říkám, že v těchto podmínkách podávám výkony na úrovni. Kamarádi naopak tvrdí, že makám jako debil, pořád někde lítám, trénuju dvakrát denně a beru míň než třetiligový fotbalista ve Valmezu. Vždy mě tím na chvíli naštvou, ale pak si uvědomím, že jsem si to takhle vybral. Dobře, asi nemám moc peněz, ale na druhou stranu pořád cestuju. Jsem buď na závodech nebo na soustředění a moje situace není úplně černobílá.

Nehoním každou korunu a říkám si, že člověk vždycky musí nějak začít. Do atletiky jsem nešel vydělávat peníze, protože to se poštěstí málokomu.

Myslím na to vždy, když přijedu na stadion v Ostravě ve stejné chvíli jako někdo z fotbalistů Baníku. Potrpí si na dobrá auta a já vedle nich zaparkuju se svým dvacet let starým fordem, který se může rozpadnout, když trochu víc třísknu dveřmi.

Rozdíl je vidět na první pohled, sám to jako bývalý fotbalista vnímám. A přesto jsem přesvědčený o tom, že jsem si vybral správně.

Díky tomu můžu věřit, že jsem ještě neukázal úplně všechno.

Jana Mensatorová a archiv Zdeňka Stromšíka/Atletika s radostí

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.