Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopMoje pravda
„Blbý je, že ti ani nemůžu rozbít hubu. Za prvý jsi holka, za druhý karatistka.“
Bob měl pravdu. Ani já nechtěla konflikt, ale to, že miluju jeho ženu, jsem říct musela. Odhodlala jsem se k tomu před osmi lety v hospodě, kam jsme zašli na pivo, když se dozvěděl, jak to mezi mnou a Leou je. Už nějaký čas jsme nebyly jen kamarádky. Osobně jsem prožívala velkou, i když zatím jen platonickou lásku a myslela to tak vážně, jak to jen šlo. Nenutila jsem ji, aby se mnou byla, i když jsem si neuměla představit jiný scénář.
Rozhodnutí jsem nechávala na ní, zároveň bylo potřeba, aby pravdu znal i její muž.
Se svou manželkou strávil jedenáct let, měli spolu dvě děti, Cyrila a Lauru, nechtěl na situaci nic měnit. Bylo to vůči němu drsné, ale byl natolik fér, že nás respektoval.
To, že se něco děje, si potvrdil díky účtu za telefon. Pracoval u jednoho operátora, a když viděl, jak velký má Lea výpis, nechal si vyjet detaily. Většina volání a zpráv byla na moje číslo. Došlo mu to poměrně rychle, protože jsme se často navštěvovaly, pořád jsme spolu chodily ven.
Bob je dobrý člověk, žádný pruďas. Chvíli to bral tak, že nás nechá experimentovat a pak se vše vrátí do normálních kolejí.
Jenže to se nestalo.
Ještě dva roky jsme všichni žili v provizoriu a nebylo jasné, jak to dopadne. Vzájemně jsme chtěli to nejlepší pro sebe, ale i pro ostatní.
Nakonec všechny vysvobodil, našel si přítelkyni a odstěhoval se na malé město, odkud pochází. Dnes už jsou svoji, mají krásnou holčičku. S Leou z toho máme radost, protože ve finále nic nebral jako zradu. Šel do sebe, jako my všichni, a zpětně zjistil, že byl v určitém období uzavřený, neuměl dávat ani přijímat lásku. Jeho žena se v téhle situaci snažila zachránit manželství a najít příčinu starostí, jenže nakonec jsme se našly my dvě.
Dnes bydlíme s Leou a dětmi v domečku, kde vyrůstaly. Bylo důležité, že jsme Cyrila s Laurou nevytrhly z jejich domova. Navíc nás přijala i Bobova rodina. Nepomlouvají nás, nedávají nás za špatný příklad. Vím, že by mě bez výčitek mohli brát jako mrchu, která rozbila manželství.
Jenže tak to prostě nebylo.
Jo, jsem lesba, to už jste asi poznali, ale můj „coming out“ není jen o tom, že jsem na holky. Chci říct, že rozum, pro většinu z nás hlavní hnací síla společnosti, je sice důležitá věc, ale mnohem větší smysl a naplnění najdete, když se řídíte citem.
Láskou.
Můj strejda psychiatr mi položil otázku, jestli mě nezměnil vrcholový sport. Jestli jsem třeba nesypala a nedošlo v mém těle k umělé manipulaci s hormony.
Nebyl sám, koho to napadlo. Měla jsem svaly a sílu, kondici mi záviděli i chlapi, ale nemohl za to žádný doping, já jen chtěla být nejlepší a studovala do detailu trénink a výživu.
Karate jsem si vybrala už v sedmi letech, z vlastní vůle. Fascinovalo mě, líbila se mi jeho přímost a tvrdost, jak jsem dospívala, vnímala jsem jeho tradici a duchovní rozměr, který provázel každý trénink. Byl to lék na moji nevyčerpatelnou a intenzivní energii. Dostala jsem se do prostředí, kde byl řád. Perfektně mě vystihovalo, přesně to samé jsem vyzařovala.
Přijala jsem ho jako sport, kde jsem chtěla mít co nejlepší výsledky, i jako bojové umění, kde jsem se dobrovolně podřídila přísnému systému. Šlo mi to, protože jsem jako malá pořád lítala v přírodě a byla rychlá i hbitá. Na prvních závodech jsem vyhrávala mončičáky, ale vedle toho jsem získávala sebedůvěru a zjednávala si přirozený respekt mezi dětmi.
Byla jsem dobrá. Společně s Honzou Soukupem, bojovníkem ve stylu kyokushin, mě dodnes berou jako jednoho z nejlepších českých reprezentantů karate.
Řečí statistik to dává dohromady zlato z juniorského mistrovství světa, jednadvacet domácích titulů, a hlavně jsem se v roce 2002 stala mistryní Evropy ve cvičení „kata“, což je zjednodušeně předvádění principů boje v rámci sestavy. Sice jsem uměla vyhrávat i v souboji „kumite“, ale jsem mírotvorce, bouchnout někoho mi s rostoucími zkušenostmi dávalo čím dál menší smysl.
V karate vás pořád někdo hodnotí. Trenér a mistr v jedné osobě, soupeři a hlavně rozhodčí, kteří nakonec určí, jací jste. V hokeji prostě vezmete puk, ujedete a dáte gól, nikdo nepochybuje, ale můj sport byl ve finále o vytvoření dojmu.
Uvědomila jsem si to poměrně brzy, uvěřila představě, jakou o mně měli ostatní, a snažila se ji plnit. Hrála jsem Petru Novou. Skvělou a oddanou sportovkyni, která se dobře učí a má spořádaný život, čestnou holku a oblíbenou kámošku. Vzor pro ostatní.
Prostě správnou heteračku, jejíž pověst byla největší překážkou tomu, být sama sebou.
Začala jsem si uvědomovat, že mě zajímají a přitahují spíš karatistky než karatisté.
Myslím, že každého z nás v životě pohání dva motory.
První je ten skutečný, vnitřní oheň, který hoří pro to, co opravdu chceme.
Druhá část zdůrazňuje tlak zvenčí – to, co by se mělo. Bohužel jsem ji dlouho vnímala mnohem silněji.
Nejdřív jsem o tom vůbec nepřemýšlela a chodila osm let s Kubou, který hrál hokej za Plzeň. Byla to od začátku gymplu moje spřízněná duše. Dokonce jsme si dali snubní prstýnky, naše rodiny mluvily o svatbě, a když jsme se rozešli, bylo to pro okolí celkem překvápko.
Během několika let neustálého trénování a závodění jsem si jen pomalu začala uvědomovat, že mě zajímají a přitahují spíš karatistky než karatisté, spolužačky než spolužáci, herečky než herci.
Nejdřív jsem v sobě nově objevenou sexuální orientaci dusila a trápila se.
Pak se to přehouplo na opačnou stranu a bylo to bouřlivé.
Tajně, ale naplno jsem prožívala svou první lesbickou lásku.
Poté další a další.
Tvářila jsem se jako slušňačka a vedle toho potají chodila na „elkové“ akce a do gay klubů, kde jsem si postupně osahávala neznámý svět. Na Slovensku byl lesbický pár karatistek, já tam kvůli nim začala jezdit na soustředění, do jedné z nich jsem se zamilovala. I můj další vztah byl na dálku – se slovenskou inženýrkou, pro rodiče inženýrem. Dlouhá léta jsem žila ve lži a přetvářce. Vytvořila jsem neprůstřelnou verzi reality, kde všechny detaily seděly, jen ten základ byl úplně opačný.
Bylo to smutné, zraňující, nepříjemné a vyčerpávající.
Stálo mi to za to, protože jsem neměla jasno, navíc mi bylo pětadvacet a sport pro mě byl pořád důležitější motiv než vztahy.
Mé sebepochybnosti a snaha najít způsob, jak být aspoň sama před sebou pravdivá, mě přivedly k zájmu o různé duchovní směry. Svého času mě zajímali krišňáci, buddhisti, křesťanští mystici i šamani jihoamerických džunglí zároveň. Dokonce jsem se vydala na měsíční pouť po Mexiku. Hledala jsem odpověď na otázky, kdo vlastně jsem a jak žít svou pravdu.
Všechny dosavadní vztahy selhaly, byla jsem sama a chtěla vědět, co a koho vlastně doopravdy chci. Kreslila jsem obrázky a vysílala prosby o spřízněnou duši. Jedno jestli muže nebo ženu. Toužila jsem po vášni, porozumění, lásce.
Chvíli na to jsem potkala krásného a hodného kluka, něžného bojovníka, ale i on mi po určité době, stejně jako pár dalších kratších vztahů s holkama, ukázal, že čekám na něco jiného.
Na Leu, která doplnila mou ideální představu o upřímnost a totální komunikaci.
Můžete číst tuny chytrých knížek a povídat si s odborníky, ale v tom, jak a kdy se projevit, vám nikdo neporadí.
Díky kamarádkám jsem navštívila „ženský kruh“.
Pravidelná setkání, kde každá účastnice může s pomocí ostatních objevit, co se v ní skrývá. Právě tady jsem si prožila „coming out“, všem jsem se svěřila, že se mi líbí ženy a že se do nich zamilovávám. Zažila jsem absolutní přijetí. Byla to úleva.
Lea v kruhu hledala odpověď na otázku, proč není v manželství šťastná. A co má udělat, aby se to změnilo.
Jednou došlo na úplňkový rituál. Zjednodušeně si představte bubny, zpěv, svíčky, vonné tyčinky, ale hlavně možnost objednat si přání. Něco podobného jsem dělala už jako karatistka, i před titulem z mistrovství Evropy jsem si vizualizovala českou vlajku, státní hymnu i to, jak zacvičím nejlíp ze všech.
Věřila jsem tomu.
Sledovala jsem všechny ženy, které tam společně realizovaly své záměry, a zadívala se na Leu.
Ty jo, jak já bych ji chtěla políbit.
Ne! Vždyť je to Lea! A ještě k tomu vdaná!
Tu noc jsem stála pod úplňkem a snila o lásce. Při návratu na pokoj najednou z koupelny vyšla Lea a dala mi pusu na dobrou noc. Vůbec nechápu, co to bylo, moje přání se splnilo do hodiny. Bylo to spontánní, nic tím nemyslela, ale já věděla, že se něco stalo.
Na konci semináře jsem navrhla, že ji svezu autem. Cestou z Moravy jsme zabloudily, jely jsme o pár hodin déle a krásně jsme si popovídaly. V Praze jsem vzala Leu na svoji lavičku na Spořilově, kam chodím odpočívat a přemýšlet.
Řekla jsem jí, jak moc se mi líbí.
Poděkovala mi… Prý že si toho váží, je to pro ni pocta, ale hned dodala, že to nepůjde, že to má prostě jinak, že není na holky. „Jo, jasný, to je v klidu.“ Dělala jsem, že se nic neděje, že to beru a budeme určitě dál velký kámošky, ale v duchu jsem řvala zklamáním.
Scházely jsme se pak často a s každým dalším kontaktem se naše přátelství měnilo v něco víc. Třeba si u mě v autě zapomněla čepici a já byla schopná kvůli tomu zrušit soukromý trénink člověka, který za mnou jel z velké dálky. Jen abych ji viděla. Jindy mi nezávazně napsala, že je na trhu, a jestli nemám čas přijít taky. Hned jsem překopala celý program a odpověděla, že zrovna za chvíli pojedu kolem. Pak jsem klidně cestovala přes celé město.
Pak přišel „ten“ večer. Cestou do divadla jsme se zastavily na chvíli v baru. Podívala jsem se na Ley stříbrný prstýnek s rubínem, který se mi strašně líbil. Já měla podobný, s jantarem. Nic jsme neřekly, jen jsem si pomyslela, že bych ho chtěla, koukly jsme se na sebe a vyměnily si je. Beze slov. Bylo to tam. Původně jsme myslely, že si je jen půjčíme, ale už jsme to tak nechaly.
Za pár měsíců jsem šla na pivo s Bobem.
Mamka se rozbrečela, když jsem se jí svěřila. Pak hned řekla, ať si dělám, co chci. Hlavně ať jsem šťastná.
Jenže po chvíli se zase nadechla a zeptala se: „Je to tak opravdu?“
Nechala mě, ať žiju tak, jak to cítím, zároveň mě přesvědčovala, ať chodím častěji do společnosti, „mezi lidi“, a jednou za čas se zeptala „co kluci“. Tvrdila, že se sama blokuju, když je odmítám. Dřív mě to zraňovalo, i kamarádi mě přesvědčovali, že přece nejsem žádná lesba. Mysleli si, že blbnu jen proto, že jsem ještě nepoznala toho pravýho pořádnýho chlapa.
To víte, že mě chtěli předělat. Byla jsem zmatená. S rodiči jsem si do jisté doby povídala úplně o všem, ale pak jsem se zasekla.
Mrzí mě, že to hlavní jsem v sobě musela dlouho dusit.
Naštěstí jsem v sobě objevila sílu se jim svěřit, jak to mám.
Lea mi za to stála. Překopala celý svůj život kvůli lásce, byla řada na mně.
Nebylo to snadné a hned, ale moji rodiče nás ve finále přijali s totálním respektem a pochopením. O šest let mladší brácha to věděl už dávno. Otevřela jsem se mu jako úplně prvnímu. Vzal to v pohodě, protože to tušil už dávno.
Mou orientaci nakonec zpracovala i devadesátiletá babička. Sice mě doma nejdřív prosili, ať to před ní tajím, protože se mě při každém setkání ptala, kdy se vdám a budu mít dítě. Báli se, že ji to skolí. Nakonec to vyplynulo samo, když jsme si při společné oslavě Vánoc s Leou políbily ruce tak, jak to babiččinými slovy „jen kamarádky nedělají“. Vyřešil to brácha, který jí pořídil pravnučku.
Dnes je ráda, že mě vidí šťastnou a spokojenou.
Vidí lásku, a láska je jen jedna.
V mých očích to znamená, že jdou lidé společnou cestou a vše sdílejí. Ten druhý vám přijde tak krásný, že díky tomu zjistíte, že jste krásní i vy. Je to jako pohled do zrcadla. Kluci, s nimiž jsem se poznala, byli citliví, protože jsem potřebovala jemnou energii. Měla jsem oba partnery hodně ráda, ale něco mi stále chybělo. Byli dokonalí, jenže pro někoho jiného. Začala jsem kvůli tomu meditovat, ladit vnitřní vibrace odříkáváním manter, a objevila v sobě ženskou i mužskou část. Tak to má každý, ale jde o to, určit míru. Podle ní se podvědomě rozhodujeme, jakou bytost k sobě potřebujeme.
Život ukázal, že ke mně dokonale zapadá žena. Lea.
Na druhou stranu nejsme pořád jen v pohodě, kolikrát jsme se pěkně rozhádaly. Nikdy jsme se nechtěly rozejít, ale byly chvíle, kdy nám to moc nešlo.
Můj problém byl, že u sportovní části kamarádů jsem vztah nejdřív zapírala. Sice jsem chtěla, aby přišla na závody, ale pak, mezi lidmi, jsme se chovaly odtažitě. Nepřiznanost je pro partnerství zničující. Jedna z nás udělala přirozený pohyb a druhá třeba ucukla. Jednou se na tréninku stalo, že jsem se loučila s ostatními a Lea mi zrovna přišla dovnitř naproti. Dělala jsem, že tam není, ani jsem ji nepozdravila, aby si někdo náhodou něco nepomyslel.
Dostávaly jsme se, především kvůli mně, do pokryteckých situací, které byly smutné.
Musela jsem se změnit a uvědomit si, že láska znamená činy.
Chytnul mě pod krkem a tím jsme spolu skončili.
Konfliktem s trenérem se vyhrotila atmosféra v mém mateřském klubu, kde jsem cvičila od sedmi do třiadvaceti let.
Tenhle moment se nakonec ukázal jako důležitý zlom pro můj další vývoj, protože jsem se konečně někomu postavila.
Mezi mnou a trenéry, kteří byli manželé, vznikla ponorka. V jejich očích jsem málo makala, což jsem nenesla dobře. Byla jsem totiž dříč, vzorná jako tradiční Japonec, odmala jsem přijala, že je karate striktní a tvrdý systém. Řídila jsem se tím, co mi nařizovali, takže jsem vůbec nepoznala pubertu. Místo toho jsem období dospívání prožila v osobním karatistickém klášteře, který jsem vybudovala ve své mysli.
Pohrdala jsem sportovci, kteří chodili do fast foodu a neměli trénink na prvním místě. Ostatní se bavili, já vyhrávala a vozila medaile. Díky tomu jsem se stala jedinou sportovkyní z neolympijské disciplíny, kterou podporoval Olymp a ministerstvo vnitra.
Když nám mistr řekl, abychom se šli naboso rozběhat ven, poslechli jsme, i když napadlo několik čísel sněhu.
Jako nejlepší závodnice jsem ve svém klubu dostávala největší sodu. Nemluví se mi o tom lehce, protože zpětně vidím, že mě některé věci ničily. Zároveň bych bez přísného vedení nebyla tím, kým jsem dnes. Poznala jsem vrcholový sport ze všech stránek a vyrovnávala se s tím, že to není zdravé ani lidské. Balancovala jsem na hranici důstojnosti.
V karate se očekává, že budete ctít hierarchii a prokazovat úctu tomu, kdo vás vede. Záleží na každé pokloně, na tom, jak máte oblečené kimono a zavázaný pásek.
Když nám mistr řekl, abychom se šli naboso rozběhat ven, poslechli jsme, i když napadlo několik čísel sněhu.
Brala jsem všechno. I to, že mi trenérka zakázala kvůli hrozbě zranění lyže, můj druhý nejmilejší sport. Poslechla jsem. Pak jsem sice seděla doma, koukala v televizi na slalom a bulela, ale chápala jsem to jako součást přípravy. Stejně jako rady, abych přibrala šest kilo svalů a měla větší ránu. Zařídila jsem to.
Splněné úkoly jsem slavila skoro víc než výsledky. Výhry mi přišly pomíjivé a spíš jsem řešila, co bude po nich.
Všechno se přizpůsobovalo karate, takže když jsem od kouče začala slýchat, že tomu nedávám maximum, přerostly malé konflikty do neúnosné fáze. Třeba jsem si během tréninku jen odskočila na záchod a on mě hned obvinil, že se naschvál ulejvám. Stejně tak se mu nelíbila moje nižší tepovka. Místo aby uznal, že je to známka adaptace na zátěž, vyšiloval, že jedu na půl plynu.
Jakmile po mně vyjel, začala jsem na něj řvát, aby mě pustil, a vyhrožovala mu žalobou. Bylo jasné, že do téhle tělocvičny už nikdy nepřijdu. Vytekl a na odchodu mi ještě v průkazce přeškrtnul třetí dan, což je pokročilý mistrovský stupeň, na který jsem u nich složila zkoušky.
Odešla jsem ve zlém a trvalo roky, než jsme vztahy urovnali. Dnes vím, že se všechno odehrálo tak, jak mělo. Líp to nikdo z nás neuměl.
Sama teď vedu s kamarádem Pavlem vlastní klub a pro tradičního karatistu jsem možná moc hodná. Dávám si záležet, abych kromě tréninku zdůrazňovala i osobní rozvoj. Spokojenost a integrita svěřence pro mne má větší hodnotu než výsledky. V bojovém umění, jak ho vnímám já, nemáte trenéra, ale mistra. Nedodržujete pravidla, ale ctíte principy. Pak, když projdete mnoha zkouškami, se sami stanete mistrem a začnete tvořit vlastní systém.
Vývoj v mé orientaci byl podobný. Postupně jsem si na všechno přicházela, testovala se a odlupovala skořápku, pod níž jsem se schovávala. Mám dojem, že až teď, ve čtyřiceti, konečně přicházím do puberty.
Nedávno jsem si obarvila vlasy na modro. Není to rebelie, líbí se mi přírodní národy, Avataři. Mám o sobě ideální představu – archetyp lesní bojovnice, která běhá v lese, medituje a komunikuje se zvířaty. Původní vize navíc byla taková, že si hlavu vyholím úplně, na mnišku, a shodím tím všechny pózy a masky.
V bojovém umění se jako jednu z prvních věcí učíte postoj. Tahle věc zrcadlí váš život.
Ani si to neuvědomujeme, ale tahle společnost neustále někomu něco podsouvá.
Do každého z nás se odmala otiskuje to, v čem žije, a o to těžší je pak jednat samostatně.
Dřív bych třeba měla strach, že jako lesba ztratím klienty. Místo toho žiju v přesvědčení, že mě lidé uznávají díky tomu, co umím. Sama své svěřence povzbuzuju, aby dělali to, k čemu si vytvoří vztah, a hlavně aby ve svém rozhodnutí vytrvali a netěkali kvůli lenosti sem a tam.
Pokud někdo přijde a řekne, že karate je sice fajn, ale on chce hrát fotbal, jdu za rodiči a proberu, co na tom je. Sama jsem tuhle lekci dostala od našeho Cyrila. Trénoval tři roky, získal bronz na mistrovství republiky a já viděla, jak je dobrý. Chtěla jsem z něj mít šampiona, jenže mi řekl, že mnohem radši fotí a hraje na klarinet. Šel za tím a jde mu to čím dál líp.
Vyplývá mi z toho, že pokud něco cítíte, věřte tomu a buďte otevření. Je to tak správně.
Tímhle stylem se dá pracovat na všem. Když vidím, že závodník ztrácí stabilitu, snažím se odhalit, kde ji ztrácí v osobním životě. Víte, má to souvislost. V bojovém umění se jako jednu z prvních věcí učíte postoj. Tahle věc zrcadlí váš život. Někdo je na začátku ztuhlý a pokroucený, podobně jako jeho názory. O to hezčí je sledovat, když tréninkem přichází na to, že může být uvolněný a zároveň jistý.
Podobné je to i s učením nových technik. Někdo všechno nadšeně objevuje a bere to jako výzvu, další se shazuje a říká, že mu nic nejde, protože si nevěří.
Skrze bojové umění si tyhle věci můžeme uvědomovat a ladit rozum s emocemi. Sama jsem toho příkladem. Nejdřív jsem byla zrychlená v pohybech i slovech, nestálá a nerozhodná. A teď, ve druhé půlce života, se učím zpomalit, naslouchat a stát si pevně za svým.
Po tom, co jsem si všechno přiznala, jsem se změnila i jako karatistka. Jsem uvolněnější, radostná a ve cvičení spatřuji mnohem větší kouzlo. Když vedu své žáky, srší ze mě něco opravdového.
Žiju to, co žít chci, a učím to i ostatní.
Lesba. Nebo lesbička.
Nevadí mi, když mě tak někdo označí, ale sama ten výraz moc nepoužívám. Není pro mě podstatné jakkoliv se vymezit, tím spíš podle toho, s kým žiju. Tuhle etapu už mám za sebou, nálepek jsem dostala spoustu.
Žijeme v otevřené společnosti, máme přemíru svobody, ale v reálu se sami pořád svazujeme předsudky. Proměna se teprve děje. Registrované partnerství je v Česku šest let, ale neodpovídá statusu manželství, nejsou tam stejná práva, proto o něj nemáme zájem.
Tahle společnost nás sice nechává projevit se, ale rozhodně nás nebere rovnocenně.
Fajn, sice se tolerují akce jako pochod Prague Pride, ale výsledkem je to, že radikálnější část lidí homosexualita vyloženě štve. Ničíme prý tradiční rodinu. Myslím, že hlas strachu si předávají lidé, kteří sami nežijí tak, jak chtějí. Můžu si tenhle názor dovolit, protože jsem se sama dlouho schovávala a vím, co v takovém případě člověk řeší. Lámala jsem to a přetvařovala se, jak to šlo, v určitém ohledu jsem byla natvrdlá, vůbec to nebylo jednoduché.
Pokud je někdo vystrašený, je pro něj všechno těžké a smutné.
Kdybych si to nepřiznala, budu žít marnost.
Každý má být s tím, koho miluje, každý se vyvíjí. Někdo je stvořený pro jeden vztah na celý život, další potřebuje ke každé etapě někoho jiného. My si to jen odmítáme přiznat, protože se bojíme neznáma, tak si radši sami ubližujeme a pak svou nespokojenost promítáme do ostatních.
Jednou jsem četla úvahu o tom, že míra kultivovanosti společnosti se pozná podle toho, jak se mají staří lidé. Jak žijí, jak chodí oblíkaní, jaké péče se jim dostává od nejbližších.
S přístupem k jinakosti je to úplně stejné. Předsudky se netýkají jen sexuální orientace, ale i hodnocení partnera podle toho, jestli vystudoval vysokou školu a jaké má politické názory.
Lea před nějakým časem dělala rozhovory s homosexuály, kteří prožili mládí v totalitě. Jednou z dotazovaných byla i Jana Kociánová, sedmdesátiletá dáma, která hrála v reprezentaci stolního tenisu. Pracovala na magistrátu a zároveň chodila do malířského ateliéru mezi umělce, kde se scházela celá komunita. Šlo o jediné místo, kde si připadala normální.
Její příběh pro mě byl oživující, uvědomila jsem si, že mám svobodu a Leu. To mi dřív tolik nedocházelo.
O to víc obdivuju Martinu Navrátilovou. V osmdesátých letech byla tenisovou superstar. Věděla, že se jí „coming out“ po finanční stránce nevyplatí, ale získala důstojnost, sebehodnotu a hlavně necouvla před tím, kým opravdu je.
Díky ní to máme všichni mnohem lehčí.
Jestli máte děti, představte si, že vám „to“ řeknou. Že se na vás podívají svýma kukadlama, tak jako tolikrát předtím, a vysypou nečekanou pravdu.
Chtěli byste, aby se trápily?
Představte si obavy z toho, že jejich vyznání nepřijmete. Strach říct, jak to je, je brutální. I heterosexuál se přeci před vyznáním opravdových citů bojí odmítnutí. Homosexuál pak riskuje před celou společností a drtí ho tlak. Tím spíš, když to řeší v pubertě, a ne ve třiceti jako já.
Bohužel to může skončit tragédií. Před pár lety spáchal sebevraždu teprve čtrnáctiletý synovec Ester Janečkové, která v televizi moderuje Poštu pro tebe. Byl gay, a přesto, že věděl, že ho celá rodina miluje, trpěl nepřijetím a výsměchem okolí. Chodil do kostela, kde farář kázal cíleně proti homosexuálům. V dopise na rozloučenou napsal, že nechce žít v netolerantní společnosti.
Je hrozné, jak devastující vliv může mít to, co někdo řekne.
A že se toho o nás říká hodně. Třeba že jsme čtyřprocentní. Ve skutečnosti je nás mnohem víc, jen se bohužel skrýváme.
„Coming out“ přitom může být krásný a očišťující.
Jít za milovanou bytostí, otevřít se, vyznat jí lásku. Říct, co cítíte, protože jste v sobě našli odvahu. Přestat dávat pozornost a energii strachu. Žít svůj život, kterým byl každý z nás obdarován.
Trvalo čtyřicet let, než jsem si uvědomila, že už jsem na tohle vyznání dostatečně silná a dospělá. Konečně.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází