Moje bejby

Martina Bravencová

Moje bejby

Kdybych byla kluk…

Tak jako to zpívá v jedné písničce Beyoncé.

Nejspíš bych byla za frajera, protože bych si doma prosadila, že chci jezdit motokáry nebo motokros. Naznačovala jsem to odmala. Starší ségra zpívala, tancovala a měla samé jedničky, já blbnula s auty na dálkové ovládání a nosila dlouhé kraťasy s rovnou kšiltovkou. Nevím proč, ale tak nějak jsem si myslela, že o motorech můžu jen snít, protože jsem holka.

Nejdřív jsem hrála tenis, kde mě nejvíc bavily cesty autem na trénink a z tréninku. Mamka nebo taťka seděli za volantem a já sledovala jejich pohyby.

Pak jsem přešla na golf a tam bylo nejlepší, když se mi párkrát povedlo ukrást vozítko a projet s ním na jeden zátah celé hřiště.

Za volant jsem poprvé sedla v patnácti. Měla jsem kluka, který hrál hokej a jezdil v bavoráku s automatem, sem tam potřeboval helfnout s řízením.

Další přítel, ten současný, mi před čtyřmi lety ukázal jetsurf – český vynález borce jménem Martin Šula, který byl ceněným vývojářem v Moto GP a formuli 1. Místo lukrativní práce u nejlepších týmů světa se rozhodl splnit si vlastní sen a zkonstruoval motorové prkno na vodu. Vzniknul z toho regulérní sport s podobnými pravidly jako třeba snowboardcross, kdy musíte projet co nejrychleji trať vymezenou bójemi a do toho se vypořádat se soupeři všude okolo.

Neznám nikoho, kdo by to vyzkoušel a nebyl nadšený. Je to poutavé, hravé, můžete si dělat, co chcete, zažíváte čistý adrenalin a cítíte hukot, když prkno jede šedesátkou. Poprvé jsem na trati ve Valticích pořád padala, ale byla to bomba, úplně mě to dostalo.

Přítel se trefil dokonale, vlastně mě na to sbalil, asi ale nečekal, že se do jízdy úplně zblázním. Později mi napůl vážně vyčetl, že jsem mu jetsurf svým přehnaným nadšením celkem znechutila. Možná měl pravdu, ale tak nějak si myslím, že přesně takhle to mělo být. Našla jsem si cestu k motorům a mám pocit, jako bych to dělala celý život.

Něco, co mě baví a nabíjí.

Loni jsem se stala mistryní světa. Jo, byla jsem šťastná a měla radost i z toho, jak k tomu došlo. Celý příběh totiž odstartovala jedna jediná věta.

„Co to sakra zase děláš?“

Vtipné je, že si dnes tuhle otázku pokládám sama poměrně často, protože ráda blbnu.

Jenže tehdy mi po těch slovech trenéra jako malé utahané holce úplně přecvaklo v hlavě. Odložila jsem raketu, slezla z kurtu a šla domů. Tenis už jsem nikdy nechtěla vidět. Bylo mi dvanáct a měla jsem ty nejlepší možné podmínky, abych se na to nevykašlala. Hráli oba rodiče, dost to prožívali a já s nimi začala pinkat už ve čtyřech letech. Na dovolené v Austrálii je jeden pán přesvědčil, že jsem talentovaná a měla bych tomu dát všechno.

Uvěřili mu. V jedenácti mi zařídili individuální studijní plán a Gary, tak se ten kouč jmenoval, za mnou přijel ze Sydney domů do Ostravy s tím, že mě bude trénovat zadarmo. Nechtěl peníze, chtěl ze mě mít světovou jedničku.

Jediný, kdo tomu plánu od začátku nedával moc šancí, jsem byla já. Tenis mě bavil, jen když se hrálo o nanuk nebo o džus. Systematická příprava mi nic neříkala, tehdejší dril mě spíš unavoval. Když mi třeba dali trenéři jako trest za špatný úder oběhnout dvacetkrát kurt, byla jsem z toho vyvrácená ještě půl dne, navíc mě to fakt nebavilo.

Gary to měl těžké, protože mě dostal na povel v době, kdy už jsem si říkala, že spojení já a tenis je spíš úlet. Vůbec jsem nevynikala. Většinu zápasů jsem prohrávala a byla vyklepaná trémistka. Vedla jsem třeba 6:3, 4:2 a stejně to ještě projela. Obvykle jsem vydrtila sama sebe, soupeřky se ani nemusely moc snažit.

Kouč se mi i přesto věnoval každý den, celý den. Ráno strečink, pak trénink, někdy ještě psychotest, a nakonec další odpolední fáze a regenerace. Prostě strašně – a možná i zbytečně – profesionální přístup, kde šlo vše s výjimkou tenisu stranou. Tehdy jsem to neuměla úplně pojmenovat, ale s odstupem vidím, že si skrze mě chtěl plnit vlastní ambice. Bohužel pro něj, vůbec jsem mu nepomohla. Používal světové know-how a já místo toho sledovala mezi výměnami motýlky, abych z toho aspoň něco měla.

Rodiče můj konec vzali v pohodě, ale chtěli, abych dál sportovala, takže jsme si prožili podobný koloběh také u golfu. Sice mě nikdo do ničeho netlačil a nebyla jsem úplně špatná, ale turnaje pro mě znamenaly spíš společenskou událost. Chtěla jsem si povídat s ostatními a nechápala, proč jsou soupeři tak soustředění.

Já to měla úplně naopak. Po prvním nepovedeném úderu jsem řešila, jak hřiště co nejsnáze odchodit. Pravidelně mě vytáčelo dodržování tradice a etikety, podle kterých se muselo za všech okolností dohrát. Takže jsem obvykle na začátku zvorala dvě jamky a pak dvě a půl hodiny přemýšlela o tom, co jsem podělala. Abych to zvládla, hledala jsem v tašce pokaždé nějakou dobrou tyčinku. Nic jiného, jak zabít nudu, mě nenapadlo.

Teď je to jiné. V jetsurfu jsem naopak já ten, kdo se maximálně soustředí a nekomunikuje během výkonu s ostatními. Pořád sleduju, jak soupeřky projíždí zatáčky a jak od posledních závodů změnily techniku.

Baví mě to natolik, že si chci na všechno přicházet sama, bez asistence okolí. Techniku jsem si přenesla ze snowboardu, na němž jezdím od devíti let, taktiku řeším na místě podle situace. Nemám trenéra, využívám to, co jsem odkoukala od ostatních, sem tam zajdu pro informace k automobilovým závodníkům. Pokud je potřeba, zvládnu skoro všechny opravy tak, abych nemusela chodit za mechanikem.

Ségra říká, že jsem někdy otravná, protože neustále melu hlavně o tom, co bylo a co bude s jetsurfem. Podle ní teď konečně projevuju dětské nadšení, které mi kdysi chybělo u tenisu a u golfu.

Má naprostou pravdu.

Kdybych byla kluk…

Míň bych se styděla.

A asi bych tehdy na základce zvedla při zeměpisu ruku, když se učitelka ze srandy desetiletých dětí zeptala, kdo byl někdy v Japonsku. Já jo, ale nepřihlásila jsem se, protože mi bylo trapné to přiznat.

S rodiči jsem hodně cestovala. Společně podnikají a pronajímají nebytové prostory, mamka navíc vede realitku, kde jí podle možností pomáhám. Díky tomu mě a ségru brali často do světa. Havaj, Kalifornie, Malajsie, Austrálie, Bali, zmíněné Japonsko. Každý rok někam jinam. Nebyly to dovolené na pár týdnů, ale na několik měsíců.

Dnes to beru jako to nejhezčí, co mi naši mohli dát. Každý rok jsme objevovali nový kout světa a člověk nevědomky získával přehled. Rodiče nás přitom nerozmazlovali, spíš jim šlo o to, abychom viděli, jak vypadají jiné kultury a život za hranicemi Česka. Dobře, vzali nás na Havaj, což bylo úžasné, ale k Vánocům jsem tam jako dárek dostala pouze malou plyšovou želvičku, s vysvětlením, že mnohem víc jsou zážitky.

A že jich opravdu bylo. Setkání s Aboriginci v Austrálii, bouře v letadle při letu přes oceán, surfování na Srí Lance, návštěva rýžových polí na Bali, trekování havajskou džunglí, vystřelení volným pádem nad Las Vegas, cestování pouze s baťohem na zádech přes thajské ostrovy těsně po tsunami, závislost na okurkových sendvičích z japonského automatu.

Měla jsem krásné dětství. Hlavně proto, že jsme všechno prožívali dohromady jako rodina. Zároveň mi kvůli reakcím okolí docházelo, že někdo jiný může náš životní styl vnímat i z jiného úhlu.

Pocházím z Havířova a před mým nástupem do školy se naše rodina přestěhovala do Ostravy, kde mě dali do nejbližší dostupné základky na předměstí. Tam jsem poměrně brzy zjistila, že každý, kdo nějak vybočuje, je na odstřel. Neříkala jsem, z jakých pocházím poměrů, ale v regionu, kde nebyla práce, zavíraly se doly a lidi přicházeli o bydlení, jsem se od většiny lišila opravdu hodně.

Rodiče nemuseli žít prací od rána do večera, díky tomu jsem nikdy nezažila, že ráno vstanu a nemá mě kdo odvézt autem, kam potřebuju. Vždycky pro mě všude jezdili. Po chvíli jsem si připadala divně a uprosila je, aby mi koupili kolo a já byla samostatnější. Dostala jsem červeného horáka se stříbrnými řídítky, ale problém byl, že mezi ostatními koly vypadal moc nóbl.

Spolužáci měli brzy jasno, pro ně jsem byla rozmazlená a bohatá cukrová panenka.

Bylo mi to dost líto, protože jsem se snažila být otevřená a přirozená, jenže se stávaly věci, které byly na palici. Ve druhé třídě jsem pozvala holky ze třídy domů a od té doby se se mnou přestaly bavit. Byly zvyklé na něco úplně jiného, náš způsob života je odradil.

Postupně jsem začala být přecitlivělá a začala se uzavírat tak, že jsem ve škole radši neříkala vůbec nic.

Necítíla jsem se jako nějaká elita, která žije sama pro sebe, přestože jsem znala a i dnes znám lidi, jejichž standard mnohonásobně převyšuje ten můj. Pro ně je několik měsíců v Austrálii něco jako pro ostatní pizza k večeři. Nedělám mezi lidmi naprosto žádné rozdíly. Proto mě tolikrát zaskočilo, že místo aby se kamarádi ze třídy těšili, že se uvidíme a něco jim povyprávím o světě, spíš mě odsoudili. Potom jsem pochopila, že mě asi nepřijmou.

Postupně jsem začala být přecitlivělá a začala se uzavírat tak, že jsem ve škole radši neříkala vůbec nic.

Bohužel si myslím, že za to mohl dívčí faktor. Jako kluk bych zázemí a možnosti spíš proměnila v přednost. U holek šlo naopak o problém, jsme holt zákeřnější pohlaví, umíme nenásilně ubližovat a procvičujeme to od dětství. U mě se často řešilo, jak chodím oblíkaná a co si tím jako dokazuju. I telefon z batohu jsem se tehdy styděla vyndat, protože to byla úplná novinka – motorola s vyklápěcím displejem.

V páté třídě jsme se s rodiči domluvili na přestupu do jiné školy. Tam byly děti v pohodě, ale naopak jsem narážela u učitelů. Když se individuální studijní plán kvůli tenisu zkombinoval s cestováním a absencemi v docházce, někteří usedlejší kantoři to uměli vzít po svém. Nikdy jsem nebyla s učením pozadu, ale vždycky si našli způsob, jak ukázat, že jsem jiná.

„Tak se pojď ukázat, vyzkoušíme si tě, ty Američanko.“ Vybavuju si třeba, jak se hned první den po návratu z jedné dovolené sunu k tabuli, nevím, která bije, a vyfasuju kouli z češtiny.

Nebudu tady tvrdit, že z toho všeho mám nějaký komplex nebo blok, ale přiznávám, že pořád řeším, co a jak dávat najevo. Možná vypadám uvolněně, ale nejlíp mi je v úzké skupince několika prověřených dlouholetých kamarádů, tím to končí.

Mimo svou společenskou bublinu se hlídám, abych na ostatní nepůsobila nafoukaně nebo vyzývavě. Ale stejně se nevyhnu situacím, které nechápu. V tomhle ohledu se mi ulevilo po přestěhování do Prahy, která je velká, anonymní, každému je tak nějak jedno, kdo jste a jak se máte.

Já se mám vážně hezky. Pocit, že bych se kvůli tomu měla cítit nepatřičně, mi pomáhá vyřešit jetsurf. Jde o prostředí, kde mi nikdo nemůže vytknout podmínky, které mám, ani výsledky, kterých jsem dosáhla.

Všechno, do posledního detailu, jsem si vydřela.

Kdybych byla kluk…

Budu to mít ve sportu rozhodně těžší.

Na jetsurfu jezdí ve Světovém poháru pětadvacet žen, chlapů je padesát. Základnu ale máme mnohem širší, a to po celém světě.

Jelikož mezi sebou závodí jen ti nejlepší, má každý závod skvělou úroveň, zároveň je jasné, že dělám nový sport a šance prosadit se je mnohem vyšší. Vím, že kdybych zůstala u tenisu nebo u golfu, budu mít sto tisíc soupeřek po celém světě a minimální šanci uspět.

Tak to je. Jetsurfu podle mě patří budoucnost, lidé ho zatím teprve objevují. Proto si možná řeknou, že si Češi zase jednou něco vymysleli, aby v tom mohli být nejlepší na světě. Seriál má šest závodů – Česká republika, Rusko, Korea, Čína, Anglie, USA a zatím opravdu vedeme. Máme oba tituly, vedle mě to mezi chlapy umí nejlíp motocyklista Jakub Kornfeil.

Jetsurf přitahuje lidi, kteří mají rádi benzín a adrenalin. Prkno váží osmnáct kilo a motor je uprostřed. Řídí se joystickem, držíte ho v jedné ruce, přidáváte a ubíráte plyn, druhou rukou kontrolujete balanc. Samotný surf ovládáte celým tělem. Jde o nejbezpečnější motorsport a všichni se na tom vyřádí.

Nový stroj stojí zhruba čtvrt milionu korun a je to často hračka pro sportovní hvězdy a celebrity, které hledají rozptýlení. Umí to mistr světa formule 1 Lewis Hamilton, legenda rallye Sébastien Loeb, akrobatický pilot Martin Šonka, bývalý hokejista Petr Průcha a taky na tom slušně řádí fotbalista Neymar, zpěvák Justin Bieber a prý taky ruský prezident Vladimir Putin.

Jetsurf je něco jako slepenec motokrosu, snowboardcrossu a surfingu, potřebujete od všeho něco, což se ukázalo, když s námi chvíli zkoušel jezdit i šampion v surfingu Kai Lenny. Moc mu to nešlo, protože se snažil vycházet z toho, díky čemu byl nejlepší ve své disciplíně. Před závody si pouštěl do sluchátek klidnou hudbu a měl zavřené oči, což mu nefungovalo. U nás je naopak potřeba se nabudit a nakopnout.

Není to sranda, dokonce si myslím, že na nohy je to přímo masakr. Po každé sezoně mám pocit, že bych si je mohla nechat vyměnit. Jde o silovou věc náročnou na stabilitu, takže se mimo sezonu připravuju hlavně ve fitku.

Trať je pokaždé jiná, pokaždé těžká a dá se postavit na řece, na jezeře i na moři. Nejdřív projedete trať kolem bójek samostatně v kvalifikaci a podle času vás rozřadí do rozjížďky, z níž půlka lidí postoupí do finále.

O výsledku často rozhoduje hromadný start, kdy se do první zatáčky řítí dvanáct holek v jedné lajně. Nesmíme do sebe cíleně narážet ani blokovat tělem, ale prkna se často dotýkají a obvykle je to o strachu. Buď uberete, nebo udržíte nervy s rizikem, že se roztřískáte.

Máme sice kompresní neopren a přilbu integrálku, navíc po pádu sletíme do vody, takže to moc nebolí, ale pokud se ocitnete dole, je důležité se co nejrychleji potopit do hloubky. Jinak se může stát, že někdo jede těsně za vámi a sestřelí vás. Prkno má karbonové ploutve a pár lidí to pořezalo natolik, že je museli rovnou zašít.

Já si naštěstí největší krizi vyřešila hned v prvním závodě. Nešťastně jsem se srazila s jednou soupeřkou a byl z toho poraněný lýtkový sval a psychický blok. Zpomalovala jsem, uhýbala a začala se bát, že kvůli změně stylu postupně ztratím nadšení a budu nespokojená stejně jako dřív u tenisu a golfu. Ta představa mě děsila, naštěstí se kamarádka znala s výbornou psycholožkou. Stačila nám jedna společná tříhodinová debata a výsledkem byl světový titul.

Do závodů teď nastupuju úplně vypnutá. Vždy si řeknu, že jsem na trati sama. Neřeším okolí, mám jen svou stopu, a v cíli jsem pak opravdu často sama. Jako první.

Kdybych byla kluk…

Zřejmě bych dělala něco úplně jiného.

Naštěstí kdyby nikdy neplatí. Jsem si ale jistá, že život bez jetsurfu by byl o dost chudší. Veškeré nadšení a uspokojení bych musela hledat jinde a pochybuju, že by se objevila činnost, která mi přinese tak živelné a intenzivní prožitky. Ne, neumím si to přestavit.

Já a motorové prkno, to je ideální spojení. Patříme k sobě, je to moje láska a říkám mu „moje bejby“. Nikde se tak dobře neuvolním a mám dojem, že tohle odvětví bylo stvořené přímo pro mě. Mám geneticky silné nohy a v kombinaci s celoživotní průpravou ze snowboardu jsem získala nadprůměrnou stabilitu a práci s těžištěm.

Proto jsem se mohla stát za pouhé čtyři roky mistryní světa. Dokonce teď jezdím jako profesionálka a tým mi vyplácí prémie za umístění. Po titulu se povedlo sehnat i další sponzory a zvládám pokrýt náklady na sezonu, která vyjde kvůli cestování zhruba na milion korun.

S kamarádkou nás navíc baví pořád vymýšlet nové věci a začaly jsme pořádat jetsurf tripy pro nadšené sportovce. Jezdíme do exotických destinací jako je Thajsko nebo Dominikánská republika, protože spojení prkna s tyrkysovou vodou dostane každého, je to fantastický pohled. Věnujeme se lidem, pomáháme jim, aby se zlepšili. Zároveň u toho můžeme trénovat na další sezonu a k tomu si něco vyděláme.

Každý den směřuji své úsilí k tomu, co mě vážně naplňuje. Sbírám zážitky, mám to tak ráda a přiznávám, je mi krásně.

To přece stačí.

Jana Mensatorová a archiv Martiny Bravencové

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.