Mimo hlavní proud

Silvie Kodešová

Mimo hlavní proud

Skočila jsem do bazénu a po dvaceti minutách z něj zase vylezla.

Udivená, že mi to, jak do vody skládám jedno tempo za druhým, vůbec nic neříká. Nechápavě jsem se podívala na hladinu a ptala se sama sebe. Jak jsem tohle mohla dělat? Jak jsem mohla dobrovolně podstupovat všechnu tu dřinu? Dva měsíce po porodu Terezky jsem zjistila, že to, co bylo dlouhé roky moje životní náplň, je minulostí.

Role mámy mi dávala absolutní smysl, zatímco status dálkové plavkyně úplně vymizel.

Voda je v tomhle poctivá, nic vám neodpustí. Jste s ní, nebo s něčím, potažmo s někým jiným.

Mohla jsem si vybrat. Buď mi protečou mezi prsty zbytky sportovních ambicí, nebo dítě a rodina. Buď si zvolím dalších pár let masakru, který mě uspokojoval i proto, že ho zvládalo jen pár žen na světě, nebo se soustředím na zbytek života, který mě jednou stejně dožene.

Už brzy, v květnu 2020, čekáme s manželem druhý přírůstek, takže je jasné, jak jsem se rozhodla. Když každý den vidím, jak se mění naše malá dcerka i moje myšlení a tělo v těhotenství, cítím přirozenost, kterou nenahradí žádný úspěch. Protože vítězství je pomíjivé. Něco vyhrajete, ale časem to odejde a ve finále všichni kromě vás zapomenou. Tím spíš v disciplíně, jakou jsem si vybrala.

Jsem celková vítězka světové Grand Prix 2014 v dálkovém plavání, kde nejdelší závod na otevřené vodě měřil 88 kilometrů. Trval bezmála deset hodin. Pokud nejste insideři, pochybuju, že víte, o co jde, a že jste zaznamenali moje výsledky, jichž jsem dosáhla ještě pod dívčím jménem Rybářová.

Když jsem krátce po šestinedělí vylezla z bazénu, ukončila jsem vnitřním monologem úspěšnou a zároveň téměř neviditelnou kariéru. Věděla jsem, že v mém případě nešlo o to, jak mě ocení okolí, ale o to, co jsem si z každé situace odnesla do dalšího života, který měl následovat – proto jsem při první příležitosti poznala, že mi chvíle vedle mého dítěte přinesou mnohem víc než polykání dalších a dalších tréninkových dávek.

Kdybych byla olympijská vítězka, nebo tenisová profesionálka, asi uvažuju jinak. Jenže to, čemu jsem se obětovala a co mě svým způsobem naplňovalo, bylo úplně mimo hlavní proud. Navíc taková řehole, že nemělo význam obětovat se jí jen na 99,9 procent. Jakmile by mi chyběla byť jen desetina procenta chuti, vůle nebo nadšení, zbyly by mi na konci pouze bolest a vyčerpání.

Tuhle dvojici pocitů jsem totiž poznala vždycky, ale dokud jsem nebyla máma, byla jsem schopná k nim přidat i výsledky.

Určitě znáte kanál La Manche, 36 kilometrů široký průliv mezi Francií a Anglií, kde si spousta plavců udělala jméno.

Jde o pojem a symbol, který do dnešního dne zvládlo i pětadvacet Čechů, včetně holčiny bez nohy. Klobouk dolů před každým, kdo to dokázal, ale mě osobně, ačkoliv by to asi nebyl problém, tahle meta nikdy nelákala. Spíš než jako sportovní výkon to beru jako určitou vizitku a důkaz individuální prestiže, kvůli které se dělá velké divadlo. Nechtělo se mi bookovat si termín pokusu s dvouletým předstihem a pak se modlit, aby náhodou nebyly velké vlny, kvůli kterým by mě organizátoři nepustili do vody. Až tak dopředu jsem se nikdy nedívala. Už proto, že jen příprava a všechna povolení stojí okolo půl milionu korun.

Tomuhle rozpočtu jsem se v žádné sezoně dálkové Grand Prix ani nepřiblížila. Za vítězství v seriálu jsem dostala placatou skleněnou trofej a dvě stě tisíc korun, tedy měsíční plat prvoligového fotbalisty nebo hokejisty v lepším českém klubu.

Ale co se kilometrů týče, zvládla jsem vzdálenost La Manche v jednom roce osmkrát. Šest ze sedmi podniků měřilo přes třicet kilometrů.

Nešlo o pouhé absolvování vzdálenosti, ale o závody proti dobře trénovaným soupeřkám.

Tohle mě táhlo víc než La Manche. Zdolávat náročné výzvy společně s ostatními a bojovat o přední pozice. Navíc vždy v úplně jiných podmínkách. Divoké a také špinavé řeky Jižní Ameriky, teplé vody Mexika, studená kanadská jezera i otevřené moře u pobřeží Itálie. Zima, velké vlny, smrad a bordel, dravé ryby.

Něco z toho přišlo vždycky.

Mám panickou hrůzu z vodní havěti a vždy jsem jen doufala, že nic nepřiplave. A když už, vybere si to někoho jiného, protože nás v tomhle ohledu nikdo nehlídal, neměli jsme kolem sebe ochrannou síť a na celé startovní pole zhruba třiceti lidí byl určen jen jeden záchranář a pár doprovodných lodí.

Třeba během závodu z Capri do Neapole nebyla pevně daná trasa, plavalo se v moři a závodníci byli roztaženi do několika kilometrů podle taktiky a proudů. Já neměla nejlepší formu, zvolila jsem špatně kurz, ostatní mi ujeli a zůstala jsem pět hodin úplně sama. V téhle situaci jsem byla napospas podmínkám, k dispozici mi zůstall jen osobní doprovod, kamarád na lodi. Pomáhal i tím, že dělal hluk, plašil všechno okolo a hnal mě vpřed do cíle.

Rio Negro regulérně smrdí. Ve vodě neustále cítíte, jak míjíte výpustě kanálů.

Samozřejmě jsem si v duchu říkala, co by se stalo, kdyby připlaval žralok, a zároveň se snažila podobné myšlenky vytěsnit. Každopádně jsem měla celou dobu stažený zadek. Paradoxně mnohem větší škodu uměly nadělat medúzy, požahaly snad každého závodníka. V Mexiku, kde byla průzračná voda, byly takové malé a nepříjemné. Když jsem to schytala, bylo to cítit, protože voda byla teplá a netlumila bolest tak dobře, jako by to uměla studená. U pobřeží Španělska zase byly velké jako houby, člověk si jich všimnul a mohl se jim vyhnout, maximálně jim sáhl na klobouk, který nepálí.

Kupodivu se mi – ani nikomu dalšímu z mého okolí – nic vážného nestalo.
A to ani v Argentině, kde nás během sedmi dní čekal náročný dvojboj.

Jako první Rio Negro, kde podle mě žije úplně všechno. Tenhle tok je nejširší na světě, v některých částech měří přes tři kilometry, navíc je špinavý jako bláto a název Černá řeka je výstižný. Regulérně smrdí, pouští do něj bordel snad celá země. Ve vodě neustále cítíte, jak míjíte výpustě kanálů. Místním to asi tolik nevadí, rybáři se toho nebáli a vytahovali velké ošklivé ryby. Okolí nás varovalo i před obřími želvami a všelijakými hady včetně anakond. Docela mi pomáhalo, že v tom hnusu nebyla vidět ani ruka při záběru, natož něco kolem.

Dá se říct, že jsem se brodila 57 kilometrů ve sračkách.

Pro mě ale bylo v tu chvíli důležitější, že jsem vyhrála nejprestižnější dálkoplavecký závod nazvaný Santa Fe–Coronda. V Argentině je tak populární, že jsou na startu, v cíli, i podél trati pořád fanoušci, někteří nadšenci s námi dokonce jeli velkou část trati ve vlastní lodi.

Tuhle vzdálenost jsem zvládla zhruba za sedm hodin, protože byly hodně náročné podmínky, a do cíle se rozhodně nedostali všichni. Někteří účastníci museli vzdát kvůli zvracení, mě to dohnalo až po závodě, dva dny ze mě šlo všechno ven a byla jsem jako vypnutá. Uklidňovalo mě jen to, že jsem se předtím nechala očkovat proti veškerým nemocem. Odnesli to snad všichni závodníci, protože na volné vodě se nikdy nevyhnete nějakému tomu loknutí. A kdo to přeci jen přežil bez úhony, blinkal po afterparty. V téhle kombinaci stačilo lidem po extrémní zátěži v ještě extrémnějších podmínkách minimum alkoholu.

Tenhle zážitek a vyčerpání rychle přebily endorfiny. Už za týden jsem uplavala v dalším argentinském veletoku Paraná 88 kiláků, navíc jako druhá nejlepší. Někdy během těch necelých deseti hodin mě kousla piraňa, respektive její méně agresivní druh palometas, ale jen tak mimochodem. Ucítila jsem štípnutí, tím, jak jsem byla koncentrovaná, mě to nerozhodilo a uvědomila jsem si to až v cíli.

Místo foukání bebíček jsem si říkala, že se vždy najdou soupeři, kteří na tom jsou hůř. Zaplať pánbůh se nestalo, že bychom potkali celé hejno, což by byla konečná. Na člověka ale prý útočí jen v případě, že je málo přirozené potravy a malé nebo naopak velké množství vody v řece.

V cíli jsem nechápala, že jsem vše zvládla bez následků. Na rozdíl od jednoho závodníka, který v Paraná startoval tři roky přede mnou a následkem špíny a oslabené imunity dostal slintavku. Neměl v těle přirozené protilátky, antibiotika mu nepomáhala. Měl namále a zachránil ho až nějaký místní ranhojič. Přežil, ale do Argentiny se už víckrát nechtěl podívat.

Plavec prostě rube.

Je furt ve vodě a neřeší to. Kdo dělá tenhle sport, musí mít pořád určitý tréninkový objem, protože fyziologicky jde o vytrvalostní sport, kde ani nejkratší padesátimetrový sprint není o rychlosti.

Já se tímhle způsobem, vytvářením poctivého základu, dostala na úroveň, kde je jen pár desítek lidí na světě. Zhruba třicet – plus minus dvacet chlapů a deset ženských. Bláznů, kteří by ve vodě vydrželi makat šest až deset hodin v kuse, tedy normální pracovní dobu, moc nenajdete. Proč taky.

K tomuhle nastavení vede hodně specifická cesta.

Mně paradoxně pomohlo to, co mě dřív ve sportu brzdilo. Jsem odjakživa pomalá, nejrychlejší reakce dodnes mám, když se snažím chytit svoje padající nebo utíkající dítě. Jako bazénová plavkyně sice mám napříč kategoriemi přes padesát titulů mistryně republiky, ale vždycky jsem zaspala na startu. Neměla jsem výbušnost a silově jsem na mezinárodní úroveň nikdy neuměla přenést to, co jsem natrénovala.

Navíc jsem měla v pubertě trochu krizi.

Jako řada holek jsem bojovala s kolísající váhou. Nepatřím však k těm, které by si z toho vytvořily komplex. Spíš jsem přijala styl, při němž mě sport zocelil, a jsem za to vděčná. Měla jsem našlápnuto, abych skokově přibrala třeba patnáct kilo, ale okolí mě včas zarazilo. Bylo to dobře. Holka, která se po tréninku přežírá, prostě dobrá nebude, musí to od někoho slyšet a uvědomit si to, protože v pubertě si vždy najde emocionální důvody, proč zajídat nějaký stres. Pokud nad sebou sama nemá určitý bič, je potřeba, aby jí to řekl ten, kdo ji vede. Samozřejmě tak, aby mladé tele necítilo ponížení, protože v tomhle věku si všechno bereme osobně.

V tu dobu mě můj tehdejší kouč Radek Klimeš stavěl každé pondělí před tréninkem na váhu, abych o víkendech neprasila a nezahodila tím odvedenou práci. Byla to forma, kterou jsem snesla. A brala jsem to i jako určitý hec a výzvu.

Relativně brzy jsme moje složité období překonali a domluvili se na tom, že se budu hlídat sama. Někdy, vlastně docela často, jsem si mohla dát s klidem celou tabulku čokolády, ale musela jsem vědět, kdy si to smím dovolit. Abych si jen nesmyslně nedopřávala.

Byla jsem ve vodě tak spokojená, že mi nedělalo problém odejít kvůli sportu už v deseti letech od rodičů na internát.

Už v téhle době jsem se pomalu stávala vytrvalkyní. Dílem i proto, že jsem výkonnostně stagnovala a běžné bazénové závody na osm set metrů kraulem nebo polohová čtyřstovka mi, co se týče vzdálenosti, nestačily. V klasických disciplínách jsem pomalu přestávala stíhat i domácí špičku.

Většina plavců se na to v tuhle chvíli vykašle a začne žít mimo bazén, ale já to neudělala. Od šesti let, kdy jsem se naučila dělat první tempa, mě to tak bavilo, že jsem našla důvod pokračovat. Vodu jsem měla odmala ráda, pamatuju si, že jsem se naučila plavat tak, že se mi jako pětiletému mrněti otevřel na dovolené kruh a já pokračovala jakoby nic bez něj. Byla jsem ve vodě tak spokojená, že mi nedělalo problém odejít kvůli sportu už v deseti letech od rodičů z Blanska na internát do Brna, kde jsem začala závodit za místní Kometu. Nikdo mě do toho nenutil, já to chtěla a věřila trenérovi, že to se mnou myslí dobře. Jednoduše jsem si nevymýšlela důvody, proč bych se měla flákat.

Jelikož mě sport bavil, vedla jsem si pečlivý deník a všechno si do něj zapisovala.

I to, jak mi už v patnácti letech doktoři radili skončit, protože mi odcházela ramena. Jak se však ukázalo, stačilo nevzdat se a začít přemýšlet. Vynechala jsem kliky, začala zpevňovat klouby půlkilovými kotouči, aby měly pevné pouzdro, a následně zpevnila střed těla.

Místo očekávaného konce jsem se tak po pár letech a odchodu k trenérovi Zdeňku Tobiášovi dostala na úroveň, kdy pro mě byl i šestikilometrový trénink v bazénu málo. Pořád jsme přidávali. Dvě třetiny tvořil objem ve vodě, třetinu na suchu. Většinou šlo o dlouhotrvající pohyb v nízké intenzitě. Před bazénem jsem se třeba šla vyklusat nebo projet na půl hodinky na kole. Mně zkrátka nevadilo být v zápřahu dvakrát denně několik hodin v kuse.

Tím jsem si postupně budovala vytrvalost pro extrémní závody a zvykala si na v uvozovkách nudnou rutinu, která mě předurčovala k maratonům.

Měla jsem ráda systém, takže jsem byla poctivá a dotahovala věci do konce. Ráno v pět mi zazvonil budík a vstala jsem za každé situace. Se zalepenýma očima jsem vlezla do šaliny a nejpozději v šest skákala do vody. Vždy jsem věděla, kolik práce jsem udělala, i to, proč nemá smysl ji ničit například nočním životem. Abych jedním propařeným večerem ztratila týden tréninku? To jsem nechtěla dopustit, pro mě by to znamenalo zahodit kromě úsilí mimo jiné i peníze.

Jako holka, která si rodičům kvůli sportu nikdy neřekla o peníze, jsem žila těžce z ruky do huby. Vím, jaké to je, vyjít s patnácti sty korunami na měsíc. Takhle jsem fungovala do šestadvaceti let. Díky tomu jsem se naučila hospodařit a měla jsem o to větší motivaci být dobrá, cílem vždy bylo mimo jiné vyplavat si nějaké drobné na závodech. Udělala jsem výsledek, pojistila si tím místo v reprezentaci a klub mi zaplatil pronájem bazénu a soustředění. Dostala jsem se na velkou akci, třeba na univerziádu, na mistrovství světa nebo Evropy, a vyfasovala jsem vybavení na další sezonu a diety. Takhle jsem to zvládala každý rok.

Tréninkovou morálkou a relativně stabilní formou jsem se posouvala k tomu, co mi nakonec bylo nejvíc vlastní. K výdrži. Moje objemy se někdy začaly prodlužovat až na tříhodinové tréninky ráno i odpoledne. Byly týdny, kdy jsem měla naplaváno přes pětasedmdesát kilometrů. Trenér Tobiáš mě postupně dovedl k tomu, abych se s tímhle nastavením přestala plácat v bazénu a vyzkoušela maratony na otevřené vodě.

Vnímala jsem, jak padám do mdlob, a nepřítomně sledovala záchranáře, kteří mě začínali cévkovat.

Dávalo mi to smysl, ale naplno k tomuhle kroku došlo až v mých pětadvaceti letech. Moji kamarádi končili, a já měla to hlavní teprve před sebou.

Dálkové plavání je sice cokoliv nad 1500 metrů, ale upřímně, i moje vyplavání na uvolnění už bylo v té době delší. Závodění pro mě najednou začínalo mít nový rozměr, protože jsem byla schopná držet stejné tempo i při dvaceti až čtyřicetinásobné vzdálenosti, tedy po dobu třiceti až šedesáti kilometrů.

Jednu nevýhodu to bohužel mělo. Tímhle pojetím plavání, které připomínalo neúnavný dieselový motor, jsem přišla o možnost podívat se na olympiádu, ačkoliv jsem o to usilovala. Jenže na desítce jsem se nikdy nezvládala rozjet tak jako soupeřky, nejlíp jsem byla čtrnáctá na Světovém poháru v Argentině a nikdy mi nevyšla kvalifikace. V roce 2008 v Pekingu jsem s maratony teprve začínala, v roce 2012 v Londýně si vyplavala přímou účast Jana Pechanová a v roce 2016 v Riu jsem sice bojovala až do závěrečné kvalifikace, ale ani tam to nakonec nevyšlo podle představ.

To, že je moje nejsilnější stránka extrémní výdrž, jsem pochopila po relativně nepříjemném zážitku. Na první pětadvacítku, na mistrovství Evropy na Balatonu, jsem odjela s velkou chutí do něčeho nového, ale s velkými obavami, které se potvrdily. Na konci mě museli vytahovat z vody.

Nechtěla jsem ztratit kontakt s vedoucí skupinou, takže jsem odkládala čůrání. Banální, ale zároveň zásadní věc. Když rubete, musíte nejdřív zpomalit, úplně se uvolnit a pustit to. Ulevíte si, ale ostatní vám ujedou a vám pak nezbývá nic jiného než půl hodiny sprintovat, abyste je dojeli. Já přemýšlela hlavně o výsledku a tělo to odneslo. Hlava se zablokovala a už jsem si odskočit nemohla.

Ztratila jsem tím hodně energie a ve finále jsem po dohmatu nevěděla, že je konec. Jen jsem vnímala, jak padám do mdlob, a nepřítomně sledovala záchranáře, kteří mě začínali cévkovat. Byla jsem tak stažená, že bych to sama nezvládla. Jenže v cíli jsem byla dvanáctá. Cítila jsem, že tady navzdory záruce utrpení konečně můžu uplatnit to, jak na sobě pracuju, a neodradilo mě to.

A to je vlastně to hlavní, co jsem se jako dálkoplavkyně naučila. Ve finále je nejdůležitější vydržet a bojovat.

Zamkla jsem dobře hotelový pokoj? A kam jsem od něj dala klíče? Zavolám po závodě nejdřív manželovi, nebo rodičům? Ha, něco se o mě otřelo, co to mohlo být?

Tyhle myšlenky se mi vkrádaly do hlavy ve chvíli, kdy jsem neplavala tak, jak jsem chtěla. Znamenaly, že nejsem ponořená v závodě. Když se plně nesoustředíte, jste ze hry a uvědomujete si věci, které vás brzdí. Ono to vypadá, že během pěti- až desetihodinového plaveckého maratonu takhle musíte přemýšlet vždycky, ale pokud máte formu, uteče vám i 88 kilometrů jako nic. Skočíte do vody a vlastně víte jen to, že ráno na startu svítalo a odpoledne v cíli se už zase začíná smrákat.

Pod hladinou čas utíká úplně jinak.

Děláte pořád stejnou činnost, desetitisíce temp v podobné frekvenci. Žijete z vteřiny na vteřinu a za chvíli ztratíte přehled o tom, jestli dřete pět minut, nebo pět hodin. V jednu chvíli vytáhnete hlavu z vody a najednou vám doprovod na lodi oznámí, že za sebou máte čtyři hodiny. Za tuhle dobu člověk stihne cestu z Brna do Prahy a zpátky. Můžete se podívat na film a dát si po něm odpoledního šlofíka. Nebo strávíte příjemný večer s rodinou a s přáteli.

Pokud bych si někdy posteskla, že bych chtěla místo plavání provádět některou z výše zmíněných činností, moje utrpení by se násobilo. A tenhle pocit jako dálkoplavec mít nesmíte.

Proto jsem si jednotlivé úseky trati skládala tak, abych se měla pořád na co těšit. Ideálně podle občerstvení. Ani mi nevadilo, že nešlo o pevnou stravu, protože té jsem měla týden před každým závodem vrchovatě. Spolupracovala jsem kvůli tomu s výživářem, bývalým triatlonistou, který mě znal odmala a uměl mě vyladit. Jedla jsem klidně jako stokilový chlap, abych se energeticky zásobila, ale zároveň jsem se cítila lehká. Mohla jsem si to dovolit. S váhou jsem v tu dobu měla spíš opačný problém než v pubertě, což je pro ženskou příjemná záležitost, nutit se jíst a snažit se tloustnout.

V zátěži jsem naopak někdy nebyla schopná sníst ani banán, takže mi musely dělat chutě jen suplementy. Vizualizovala jsem si je jako ten největší požitek. Tady si dám gel, tady ionťák, tady sachariďák, tady ampulku s carnitinem, tady gel s jinou příchutí.

Energii jsem brala jako zaslouženou odměnu za to, že dřu.

Doplňky jsem dostávala z lodi s doprovodem, které jsem se podle pravidel nesměla dotknout, lodivod mi vše podával pomocí dlouhé tyče. Nejlepší bylo na tuhle práci najmout kamaráda, který uměl v těžkých chvílích povzbudit nebo zavtipkovat. Někdy však bylo výhodnější oslovit místňáka, jemuž nebylo potřeba hradit cestovní a ubytovací náklady, navíc znal v daném místě proudy a mohl vás navést do míst, kde se dalo hodně zrychlit. Nemuselo to přitom vyjít vždycky. V Argentině jsem takhle poprosila zkušeného vodáka, nechala se zatáhnout mimo hlavní pole a předjížděla jsem nakonec některé soupeřky třikrát.

Vyčítat jsem mu to ale nemohla, i když to ve mně dost vřelo. Voda je zrádná a tím, že jsme v ní trávili hodně času, se podmínky pořád měnily.

Principy chování startovního pole byly podobné jako v cyklistickém pelotonu. V balíku se taktizovalo, v určitých chvílích všichni drželi spolu, ale v jednu chvíli do toho někdo, obvykle chlap, kopnul a na ostatních bylo, aby zareagovali. Většinou jsme si pomáhali, protože bylo výhodné mít po boku co nejdéle parťáka. Výjimkou byly Rusky, které to měly opačně a nikdy nešly pro ránu daleko. Dávaly kopance, lokty a škrábance, s nimi to bylo docela maso. Musela jsem jim to vracet, i když mě to vysilovalo a ze začátku mi to bylo dost cizí. Jen si to zkuste, rozzuřit se ve vodě, hned ztratíte hodně sil.

Ideální bylo držet se v čele a reagovat na nástupy, což se mi moc často nedařilo. Ale pokud už jsem se chytla, neslo to efekt v podobě vítězství nebo medaile. Po většinu trati jsem zvládala držet mezičasy mezi 1:15-1:20 minuty na sto metrů. Zkuste si představit, že to děláte až deset hodin v kuse. Ideálně to proveďte v otevřené vodě, kde jste rychlejší než v bazénu, protože jedete po proudu. Na druhou stranu hrozí vlny a proudy vás mohou odnést tam, kam nechcete.

Ve vítězné sezoně 2014 jsem byla nastavená tak, že mě nic nerozhodilo. Byla jsem odhodlaná ustát všechny krize a nástrahy. Pomohlo mi, že jsem už několik let systematicky navštěvovala psychologa. Nestydím se za to, naopak. Myslím, že tahle složka by měla být v přípravě zastoupená stejně pečlivě jako fyzický trénink, konzultace s výživovým specialistou a návštěvy fyzioterapeuta.

Můžu potvrdit, že když jde o součást koncepční práce, je to velice efektivní, přitom stačí na první pohled úplné blbosti, například vizualizace.

Když mě bolela ramena, představovala jsem si, že mám na loktech připevněné balónky, které mi vytahují ruce ven z vody. Při výdechu jsem se zase cíleně uvolňovala a vyfoukla špatné myšlenky pryč. Ve finále závodů mi zase fungoval signál, kdy jsem si skousla rty, tím v sobě objevila skrytou rezervu a byla jsem schopná zvýšit tempo. Takhle jsem třeba dokázala finišovat v Argentině půl kilometru proti proudu. Věděla jsem, že mě soupeřky ve skupince dotahují, stačilo trochu zpomalit a silný proud by mě odnesl mimo ideální trasu.

Zkrátka jsem se jako správný sportovec obrazně i doslova kousla a vyhrála. Byl to detail, díky němuž jsem v cíli závodu na 57 kiláků byla těsně první a položila základ triumfu v Grand Prix. Další dvě holky dojely s odstupem čtyř a devíti vteřin.

Nikdy jsem nebyla pravá vrcholová sportovkyně.

Můj nejvyšší pravidelný příjem za to, co umím, činil posledních pět let kariéry sedm až deset tisíc korun měsíčně. Tuhle formu podpory od ministerstva vnitra ale nechci ani náhodou shazovat, protože pro mě představovala zásadní součást rozpočtu. Bez ní bych fungovat nemohla. Vím moc dobře, že plaváním se v Česku uživí málokdo a každá koruna se shání složitě.

Mojí výhodou naštěstí byla schopnost přizpůsobit se podmínkám.

A měla jsem kliku, že mě při závodech Grand Prix začal podporovat sponzor, milovník plaveckých sportů, který si zároveň nepřál být nikde vidět. Nejspíš proto, aby se to o něm nerozkřiklo a nechodili za ním všichni škemrat. Mě si vybral sám, asi ho oslovil můj přístup. Dodnes nechce, abych mu někde veřejně poděkovala. Ale stejně – díky moc! Tenhle člověk mi kupoval letenky na závody a pomáhal se zajištěním přípravy. Se stejnou podporou přišel v roce 2014 i můj trenér, protože viděl, že mám šanci Grand Prix vyhrát. Vedle toho mi pomáhal objíždět co nejvíc závodů na deset kilometrů, abych se co nejlíp nachystala na olympijskou kvalifikaci do Ria.

Já tohle všechno oceňovala s pokorou, zároveň mi bylo jasné, že je to výjimečná věc, na niž nemůžu spoléhat. Bylo zřejmé, že sport nebude nikdy tím, co mě bude slušně živit. Na tuhle představu jsem byla až příliš velká realistka a s podporou rodičů jsem se nakonec rozhodla investovat do vzdělání.

Dnes mám tituly Mgr. a Ph.D. z fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity, kde učím plavání, jak jinak. A dávám si pozor, abych studentům zdůrazňovala vytrvalost a disciplínu, protože tohle dělá výsledky.

Po úspěchu v Grand Prix jsem si to uvědomovala každý den, tím spíš, že jsem přišla o trenéra. Změnil pracovní pozici. Sice mi pořád psal tréninky, ale nemohl na mě denně dohlížet a musela jsem si vystačit sama, tedy najít místa a lidi, na nichž a s nimiž jsem mohla odmakat velké dávky. Střídala jsem tréninky s triatlonisty a mezi veřejností. Musela jsem se soustředit nejen na to, jak se dobře připravit, ale i na to, jak neustále předjíždět mnohem pomalejší lidi a neskopat je pod vodou, když mi naschvál překáželi. Bylo to jako na kurzu sebeovládání, kde jste pořád ve střehu, kličkujete a přizpůsobujete se nenadálým změnám.

Hlavu i tělo to postupně přestalo naplňovat.

Každým extrémním výkonem jsem trochu umírala.

Můj organismus už navíc nebyl ochotný zvládat dál velkou zátěž. Po vítězství v Grand Prix bylo patrné, že nejsem natolik otužilá, abych něco podobného dokázala zopakovat. Ten rok jsem tělo pořád tlačila na maximum a překonávala se v jednom kuse. Trénovala jsem s nemocemi a závodila i podchlazená. V Kanadě jsem vyhrála, ale pak mě vytáhli z vody s úplně modrými rty a fialovými nehty. Změřili mi teplotu a měla jsem jen třicet čtyři stupňů.

Díky výsledkům a pozitivní energii jsem si myslela, že to zvládám líp než ostatní, že můžu pořád posouvat svoje hranice. Ve skutečnosti jsem každým extrémním výkonem trochu umírala.

Série měla sedm závodů a po pěti dílech bylo zřejmé, že když nic úplně nepokazím, můžu to celé vyhrát. Dokázala jsem to, ale každý další start mi ukázal novou hranu. Poslední díl, 36 kilometrů z Capri do Neapole, jsem musela oddřít po viróze, doplácala jsem se na čtvrtém místě a dělila se o první místo v seriálu s Pilar Geijovou z Argentiny. Skončila jsem před ní díky tomu, že jsem měla celkově tři vítězství a ona jen dvě.

Měla jsem obrovskou radost, zároveň jsem sotva lezla. Tělo si to uvědomilo a začala jsem být nepoužitelná. Měla jsem přitom sebevědomí a chtěla se zaměřit na desítku, abych se konečně kvalifikovala na olympiádu, jenže mi to vůbec nešlo.

Imunita si řekla, že na tohle už kašle. Doktoři mi to zdůvodnili nesmyslnými hodnotami ASLO, tedy údajem, který určuje, jak je tělo schopné vyrábět protilátky. Hraniční únava byla při čísle 300 a já měla 1500. Jakmile byl v mém okolí někdo nemocný, já to od něj chytla. Někdy jsem byla tak zesláblá, že jsem ani nezvládla vstát ráno na trénink. A když už jsem se překonala, v trolejbuse se mi udělalo tak zle, že jsem se vrátila domů a tam celý den prospala. Šla jsem přes závit, pořád jsem se snažila závodit a posouvat svou vytrvalost dál a dál, až jsem se najednou nemohla vrátit do normálu.

Kdybych si kariéru o rok prodloužila, obeplavu zeměkouli.

Po výhře v Grand Prix jsem přitom měla chuť makat jako nikdy. Chtěla jsem jezdit po závodech a sbírat medaile, jenže místo toho jsem řešila chatrné zdraví. Lékaři mě nutili ukončit kariéru, abych tělo nedostala do ještě horšího stavu. Bránila jsem se, ale nařídili mi tři měsíce úplného volna, bylo to z mé strany nechtěné a psychicky náročné. Pak jsem začala znova a zjistila, že to bude ještě náročnější. Už se mi nepovedlo dostat na úroveň, jakou jsem měla dřív. Na české scéně jsem sice vyhrála nějaký ten titul i kvalifikační závody na velké soutěže, ale na mezinárodní úrovni už to bylo zlé. Vzdávala jsem závody ve studené vodě a v teple jen bojovala o přežití a o doplavání do cíle.

Mé motivaci nepřidalo, že jsem neměla manažera nebo osobu, která by propagovala můj úspěch v Grand Prix. Vítězství mi nepřineslo nové sponzory ani peníze.

Trochu mě to semlelo. Přitom vím, že kdybych si kariéru ještě o rok prodloužila a jen se plácala, můžu o sobě do konce života říkat, že jsem obeplavala zeměkouli, tedy zvládla 40 075 kilometrů. K tomuhle mi chybí zhruba 630 kiláků. Jenže já už neměla kde brát. Pochopila jsem to, když mě opustila soutěživost, jsem totiž typ, který vždycky rád soupeřil s ostatními.

Můj poslední závod v roce 2016 byl opět maraton z Capri do Neapole. Všichni mi hned ujeli a já to celé musela absolvovat úplně sólo. Najednou jsem věděla, že tělo už mi víc nedovolí, a přidala se k tomu i hlava, nikam se mi nechtělo. Skončila jsem vyřízená.

To, že jsem otěhotněla, pro mě bylo určitým vysvobozením a přišla nová etapa.

A s ní i zjištění, že už se nechci vrátit. V roce 2014 jsem byla schopná letět přes půl světa a užívat si závod na 88 kilometrů ve špinavé vodě, protože jsem to brala jako odměnu za dřinu, navíc jsem ukazovala, že se to vyplatí. Doplavala jsem a většinou mi bylo blbě, ale zároveň strašně hezky, měla jsem chuť jít dál.

Jakmile se tenhle pocit nedostavil, bylo jasné, co je potřeba udělat.

Stačilo vylézt z vody, přestat trápit tělo a místo toho nastavit hlavu tak, aby si pamatovala především to, co všechno jsem vydržela. Aby si při vzpomínkách vybavila lásku k vodě, soutěživost, závodní adrenalin, bolest i spoustu přátel. Aby věděla, že šlo o mou součást, kterou bych nikdy nevyměnila...

Ale bylo toho dost. Skočila jsem do jiného života, který si dnes užívám stejně naplno jako ten ve vodě.

Jana Mensatorová a Jan Kodeš

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.