Mám to jinak

Viktor Pešta

Mám to jinak

Hodiny ukazovaly asi tři ráno, když jsem dopsal seminárku.

Pamatuju si, že byl čtvrtek.

Co vám budu povídat, moc jsem se nevyspal. Hned dopoledne jsem šel odprezentovat práci na Policejní akademii. Tahle škola je terčem mnoha vtipů, přitom nemá nic moc společného se stejnojmennou provařenou filmovou komedií, kterou zná skoro každý. Jde o výběrovou záležitost, kam se v mém ročníku hlásily dva tisíce lidí a brali nás jen sto.

Úkol jsem nějak zvládnul, dostal jsem zápočet a pak odjel z Prahy směr Kladno. Na Noc válečníků, kde mě za pár hodin čekal třetí profesionální zápas v MMA.

Z dnešního pohledu je to strašný sci-fi.

Psal se rok 2011, náš sport v Česku skoro nikdo nebral vážně, ale zároveň už Karlos Vémola bojoval v UFC. Ne, to, že se po něm stanu teprve druhým Čechem, který si vyzkouší nejlepší ligu na světě, jsem fakt ještě netušil. Bylo mi dvacet a na tréninky jsem chodil zhruba třikrát týdně. Jen když se mi zrovna chtělo.

Svého soupeře Alexandra Uhlíře jsem porazil za pár minut technickým knockoutem v prvním kole a dostal za to od organizátorů odměnu osm tisíc korun.

V pátek jsem šel zase do školy.

Na tom, jak jsem začínal s MMA, mi nejdřív nepřišlo nic zas tak divného, protože nepocházím ze sportovně založené rodiny. Dá se říct, že jsem se o sport do osmnácti let prakticky nezajímal, s výjimkou první třídy základní školy, kdy jsem chvíli chodil na fotbal.

Celkově jsem byl odmala vedený úplně jinou cestou. Humanitní a uměleckou, což je v určitém ohledu dobře.

Nechci, aby to znělo namyšleně, ale jsme intelektuální rodina.

Máma je architektka. Tohle povolání sice neprovozuje a místo toho učí na umělecké škole výtvarnou výchovu, ale náš dům v Rožmitále pod Třemšínem, kde jsem vyrůstal, díky tomu vypadá jako z pohádky, protože architektura je s výtvarnem hodně propojená. Táta už je sice v důchodu, ale je původem taky učitel. Většinu života pracoval s dětmi vyžadujícími speciální pedagogiku – nejdříve s neslyšícími, později ve zvláštní a pomocné škole.

Nejstarší brácha Adam je výtvarně nadaný po mámě, navíc sportovně zdatný, mnohem talentovanější než já, akorát své vlohy nerozvíjel. Jako malý u nás ve městě vyhrával všechny atletické závody, ale v pubertě se na to vykašlal. Vystudoval design a dělá eventového produkčního. Mikuláš, druhý v pořadí, zase vždy exceloval ve škole. Nebyl žádný šprt, prostě měl a má velké vědomosti a znalosti. Umí spoustu světových jazyků, z toho minimálně pět na vynikající úrovni, zvládne i latinu. Přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a hodně publikuje v odborných časopisech. Nejmladší Šimon sice studií práv nechal, ale ne proto, že by to nezvládal, spíš se chtěl co nejdřív věnovat praxi a vrhnul se na filmovou režii.

A já? Peru se v kleci. Přijde mi to jako totální úlet.
Zároveň mě dodnes baví kontrast, který mezi mnou a mými nejbližšími je.

Rodiče sice neočekávali, že se za každou cenu vydám na akademickou dráhu, ale asi by si netipli, že budu někde za peníze mlátit lidi. Není to z jejich strany předsudek, překvapilo by je i to, kdybych dělal elektrikáře nebo číšníka.

Prostě věřili, že se budu živit hlavou.

Už jako dítě mě strčili do skauta i na všechny kroužky, co v Rožmitálu byly k dispozici. Na výtvarku, na keramiku, kde jsem roztáčel hrnčířský kruh, i do hudebky, kde jsem hrál na flétnu a na trubku. Zvládal jsem i dramatický kroužek, protože rodiče jsou oba ochotníci v divadle a jako malý jsem si vedle nich střihnul pár rolí.

Člověk prostě nejdřív následuje vše, co vidí doma.

Že jsem se nakonec vydal jinudy, možná způsobilo to, že jsem mezi dětmi třetí v pořadí. Trošku s nadsázkou říkávám, že je to nejhorší pozice. Máte dva starší sourozence, co vás v dospívání tak trochu řežou, a pak mladšího, kterému už to samé dělat nemůžete, protože je přece nejmladší a na něj se nesahá.

Všichni moji bratři jsou navíc výrazné osobnosti, chytří a úspěšní v tom, co dělají.

S těmi staršími mě ostatní hodně srovnávali.

Nechtěl jsem, aby mě okolí do něčeho tlačilo. Zároveň jsem v pubertě sám od sebe hodně očekával a potřeboval jsem mít něco svého. Něco, v čem budu lepší než zbytek rodiny.

Tuhle fázi života dost vystihuje hláška z mého oblíbeného filmu Klub rváčů:

„Byli jsme televizí vychovaný k víře, že jednou se z nás stanou milionáři, filmoví bozi nebo rockový hvězdy, ale kdepak... My si to uvědomujeme... A začínáme bejt dost vzteklí.“

Já se nechtěl smířit s tím, že nebudu mít zajímavý život.

Chtěl jsem se lišit od ostatních.

Začátky byly současnou optikou úsměvné. Nejdřív jsem dělal v Rožmitále historický šerm, to je záliba na pomezí divadla, umění a sportu.

Vedle toho jsem začal posilovat v kamarádově punkové tělocvičně, kterou měl ve sklepě. Chodil jsem na osmiletý gympl v Příbrami, a tak se mi v šestnácti naskytla možnost dělat ve městě musado – sebeobranný systém, který nějaký Němec převzal a modifikoval z Koreje, aby vytvořil údajně funkční věc pro potřeby Evropanů. Ve světě to skoro nikdo nezná, ale v Česku to bůhvíproč vyhrálo konkurz pro výcvik armády, takže to získalo zvuk. Dodnes se tomu směju, ale tehdy jsem si řekl, že když to dělají vojáci, asi to bude nejlepší.

Trvalo dva roky, než jsem pochopil, že je to ve výsledku pěkná blbost, že kudlu nebo pistoli nikomu holýma rukama jen tak nevezmu. Tyhle i další sebeobranné techniky musada byly z říše pohádek. Jde o úskalí mnoha bojových systémů, dnes něco podobného vidím například u hodně populárního stylu krav maga.

Ti lidé nejsou nohama na zemi.

Záleží vždy hlavně na tom, kdo danou věc vyučuje, a na účelu, proč se cvičí. Bojová umění v tradiční formě jsou skvělý pohyb a koníček, ale funkčnost a využitelnost v konfliktu je vždy diskutabilní. Účinnost a efektivita se používá často jako marketing, aby se vydělalo.

MMA je jiné. Ryzí. Hned si mě získalo tím, co nabízí.

Objevil jsem ho v osmnácti v Příbrami a po přesunu na studia do Prahy jsem začal chodit do Penta gymu, kde jsem poznal svého hlavního kouče Dana Bartáka. Ukázal mi komplexní sport a já si uvědomil, jak může podle určitých pravidel vypadat reálný střet. Sice i v MMA narazíte na řadu oddílů a trenérů bez úrovně, ale zápas v kleci je vždy měřítkem, které ukáže, kdo umí.

Jde přitom o mnohovrstevnou záležitost. Potkáte řadu originálních lidských charakterů, které k boji přistupují hodně osobitě. Někomu stačí tlouct se navzájem do hlavy, někdo v tom hledá trochu víc. Myslím, že v málokterém sportu najdete tak nesourodý kolektiv.

Je to kus od kusu.

Pro mě bylo MMA do dvaadvaceti jen koníček, věnoval jsem se mu zhruba obden. Teprve když jsem vyhrál prvních sedm zápasů v řadě, opřel jsem se do toho pořádně. Po roce systematického sportování a dvou dalších vítězstvích jsem podepsal smlouvu s UFC.

Tou dobou jsem zároveň přestával stíhat studium Policejní akademie, které jsem nejdříve přerušil a následně vyšumělo do ztracena. Stačilo, abych se zeptal sám sebe: Kolik lidí v republice každý rok dostane vysokoškolský diplom? Tisíce. A kolik Čechů zápasilo v nejlepší bojové lize na světě? Přede mnou jen jeden a dodnes nás spočítáte na prstech jedné ruky.

Rodiče za mou volbu nebyli úplně rádi, kupodivu to táta snášel hůř než máma.

Na začátku si mysleli, že je pro mě MMA jen takové krátké období, kdy se hledám během dospívání a potřebuju se vyjančit. Ve chvíli, kdy jsem jim řekl, že budu mít zápas v UFC, vůbec nevěděli, co to je. Spíš je zajímalo, jak dlouho se ještě plánuju někde s někým prát.

Upřímně? Co nejdéle.

„Wow. Podívejme se na zpomalený záběr. Tady jsi ho skvěle trefil, získal jsi dominantní pozici a pak jsi ho ukončil dalšími tvrdými údery. Zkus nám, prosím, tohle úžasné vítězství popsat.“

Představte si, že stojíte uprostřed klece, a kousek od vás takhle mluví Joe Rogan, nejznámější hlas ve světě MMA.
Představte si, že se nebaví s vámi, ale se soupeřem, který vás před pár okamžiky úplně rozbombil.

Říjen 2015, Houston, turnaj UFC 192.

Datum a místo, kde jsem prohrál poprvé v kariéře před limitem. Postaral se o to Derrick Lewis, světová špička, Američan přezdívaný „Černá bestie“. Najděte si jeho fotku a uvidíte proč.

Je to gigant, který musí hodně shazovat i do těžké váhy, která má rozmezí od 93 do 120 kilo.

Většinu zápasu jsem měl navrch, lidi mi fandili, komentátoři v televizi mě chválili, ale pak mě soupeř dostal pod sebe, zasednul, já se fyzicky vyčerpal a on mě umlátil. Z mé pozice bylo zvláštní sledovat, jak rychle se všichni dokázali ztotožnit s vítězem. Je to samozřejmě fér. Ten, kdo vyhraje, si zaslouží pozornost, ale ten druhý, pokud je tedy po nářezu při smyslech, si může uvědomit určité pokrytectví celé situace.

Hlavně v UFC je hodně silně cítit, že se jede jen v lajně toho, kdo je úspěšný.

Dali mi šanci jako nadějnému Evropanovi se stoprocentní bilancí devíti výher a několika kvalitními skalpy. Byl jsem nejmladší těžká váha v lize a rozhodli se mě otestovat. Na vstup mezi elitu jsem po svých jalových začátcích, které neměly nic moc společného s vrcholovým sportem, nebyl připravený, ale prostě jsem dělal, co jsem uměl.

Chtěl jsem si splnit sen a narazil jsem.

Od začátku jsem cítil, že jsem pěšák. Chovali se ke mně sice maximálně profesionálně, zároveň takhle jednají s každým. Ve finále jim bylo jedno, jak dopadnu. Dali mi možnost, aby ze mě něco bylo, ale nic neriskovali. Za mnou čekala na svoji šanci dlouhá fronta. UFC je tak obří, že si nikoho kromě top borců nehýčká. Kdo nemá výsledky, končí. Konkrétně to probíhá tak, že pošlou mail. Vypovězení smlouvy oznámí stroze a neosobně.

Z pohledu byznysu to má naprostou logiku. Kdyby se organizace chovala jinak a dávala někdy z pouhých sympatií přednost těm, kteří dostávají do huby, nebude nejlepší značkou bojových sportů.

Doteď mě fascinuje, že jsem se postavil bez hlubší znalosti MMA totálním zabijákům.

Popisuju to z pozice člověka, který nakonec v UFC neuspěl, alespoň pokud jde o výsledky. Za tři roky jsem získal hodně negativní bilanci jediné výhry a čtyř porážek.

V Česku jsem byl v té době paradoxně reprezentantem MMA číslo jedna. Současná výrazná osobnost Karlos Vémola ještě neměl takový mediální ohlas a kariéra šampiona Jiřího Procházky v Japonsku se teprve rozjížděla.

Můj celkový projev ale pozici jedničky neodpovídal, přitom úvodní dva zápasy vypadaly moc dobře.

Oba byly proti Rusům. První jsem prohrál jen těsně na body s hodně dobrým Ruslanem Magomedovem. V dalším mě čekal bomber Konstantin Jerochin, který do té doby skoro všechny sejmul v prvním kole. Bojovalo se ve Stockholmu, kde jsem tehdy trénoval, a ani můj švédský tým mi nevěřil. Spíš mi jen tak na půl pusy popřáli hodně štěstí. Soupeř mě chtěl od první vteřiny sestřelit, ale ustál jsem úvodní nápor a vyhrál jsem jasně na body.

Bral jsem to jako velký zlom. Až pak jsem si sám pro sebe řekl, že se můžu označit jako UFC fighter. To jsem ještě netušil, že už vítězný pocit v nejlepší lize nezažiju.

Když jsem si s odstupem pouštěl všech pět zápasů, k nimž jsem nastoupil, nebyla tam mými současnými měřítky jediná část, se kterou bych byl spokojený. Na soupeře jsem prostě skočil a chtěl je dostat na zem, kde jsem si věřil. Ani tam jsem přitom nic moc neuměl.

Dám příklad – v Česku mě předtím proslavila technika přezdívaná „bába pod kořenem“.

Je pojmenovaná podle dost provařené reportáže televize Nova. Nějaká paní v ní popisuje, jak na procházce uklouzla a uvízla na celou noc pod kořenem stromu, v šoku ztratila hlas a nemohla přivolat na pomoc kamarády z kempu, kteří byli jen pár metrů od ní. Moje provedení bylo takové, že jsem soupeře zalehnul, zablokoval mu ruce a umlátil ho lokty do hlavy.

V UFC se mi „bába“ ani jednou nepodařila, fighteři byli kvalitativně jinde.
Vlastně mě – minimálně v začátku angažmá – zachránilo, že jsem uměl ustát strašný bomby.

Doteď mě fascinuje, že jsem se postavil bez hlubší znalosti MMA totálním zabijákům. Většina patřila do světové top 10 v těžké váze, promotéři mě v tomhle ohledu nešetřili. Moji soupeři se řadili k elitě, rvali se odmala, měli stovky amatérských zápasů, zatímco já v téže době chodil do dramaťáku a na hrnčířský kruh.

Šel jsem s nimi do klece a dělal dobré zápasy. I proto, že jsem si to nejdřív plně neuvědomoval.

Bavil jsem se o tom později i se sportovním psychologem a potvrdil mi, že u fighterů je to relativně normální. Člověk v první fázi vývoje urve hodně věcí bojovým zápalem a atletičností. Pak, když dojde na vyšší úroveň, znejistí. Najednou si uvědomí, že má mnoho možností, co může dělat, ztratí přímý přístup k věci a musí se vrátit o krok zpátky.

Přesně tohle jsem vnímal.

Nové formy jsem ale neměl zažité, takže můj výkon byl ve finále horší.
Tahle část byla strašně frustrující a bohužel připadla do období v UFC.

Jako první to ukázal již zmíněný Lewis. Trošku bizarní je, že ten večer ještě hůř než já dopadla moje máma. Zlomila si ruku. Kámoši ji i tátu pozvali na hromadné promítání a ve chvíli, kdy na mně soupeř seděl a dobíjel mě, na ni začaly jít mdloby. Zavrávorala a máchla rukou, aby chytla balanc, u toho se praštila o železnou židli a praskla jí kost v předloktí.

V době dalšího zápasu, kdy mě sejmul výborný Polák Marcin Tybura, naštěstí rodiče spali. Bojovali jsme v Salt Lake City a u nich v Rožmitálu byla logicky noc. Ráno viděli výsledek a o detaily se radši nezajímali.

Bylo to tak lepší. Byl to jednostranný zápas, má jediná prohra, kdy jsem si v kleci vůbec neškrtnul. Knockoutoval mě ve druhém kole kopem do hlavy, stala se z toho značka a nejzářivější moment jeho kariéry. Musím uznat, že mě přejel.

Kousal jsem to těžce, protože jsem předtím podstoupil nejtvrdší přípravu v životě, která trvala deset měsíců. Po zážitku s Lewisem jsem potřeboval restart se vším všudy a v rámci toho jsem se rozhodl přestěhovat do Ameriky, na Floridu, do vyhlášeného gymu Blackzilians.

Makal jsem bez pauzy, obvykle dvakrát denně.

Věřil jsem, že bude moje tvrdá práce odměněna, a chtěl jsem až moc ukázat, jak jsem se zlepšil. Mým cílem bylo porazit ho v postoji, takže jsem dával do úderů strašnou sílu, celý jsem kvůli tomu zatuhnul a nechal Tyburu o to víc vyniknout.

Výsledkem byla druhá brutální prohra.

Poslední lekci, po které mi promotéři v Americe ukončili smlouvu, mi dala ruská legenda Alexej Olejnik. V tomhle souboji mi prvních pár minut všechno vycházelo, celkem jsem si věřil a najednou byl konec. Uspal mě netradičním škrcením přes předloktí zvaným Ezekiel choke, na které do té doby za čtvrt století existence UFC nikdo nevyhrál. Ve finále se tohle dostalo do historických highlightů.

Vybavuju si, jak jsem Alexe dostal na zem a měl pocit, že ho mám pod kontrolou. Začal mi nasazovat škrcení zezdola, úplně nesmyslně. Vzhledem k tomu, že se o to pokoušel už dvakrát předtím a nepovedlo se mu to, jsem si jen řekl: „O co se ten frajer snaží?“ Přelezl jsem si do dominantní pozice, kde jsem myslel, že se mi nemůže nic stát.

Pak jsem usnul.

Jen jsem ucítil takové zvláštní mravenčení po celém těle, a když jsem se po několika vteřinách probral, seděl jsem na soupeři a netušil, co se děje.

Dělo se to, že šlo o moje poslední vystoupení v UFC.

Proč to děláš?

Pokaždé, když se mě na to lidé ptají, nejsem schopný dát jim úplně jasnou odpověď.

Zápas MMA mi dává něco, co nikde jinde nedostanu. Baví mě hledat svoje limity, překračovat je a zkoušet, co zvládnu a co už ne. Moje nejsilnější životní zážitky jsou z klece. Je to unikátní stav, který se nedá napodobit.

Je to takové klišé, které říká skoro každý, takže jsem přemýšlel, jak to lépe popsat.

Jediné, k čemu se to dá přirovnat, je podle mě stav, který nastane po požití psychedelik, což je například LSD nebo ayahuasca. Jsou to látky, které rozšiřují vědomí, a podobně jako v zápase zažijete jiný stav mysli.

Sám to vždy vnímám jako déjà vu. Jakmile vstoupím do klece, přivalí se na mě spousta na předchozí souboje. Je to pocit, který dobře znám, ale mimo zápas si ho nedokážu pořádně vybavit. Je to zkrátka něco, co existuje jen po dobu střetu. Pak už se to nedá nijak uchopit.

Je to jako vzpomínat na zapomenutý sen. Jako by v tom zápase byl nějaký jiný člověk.

Psychedelický stav se dá pozorovat mnohem snáze, protože během jeho trvání má člověk klid a může se zaměřit na to, co se mu děje v hlavě. Během zápasu je to přesně naopak. Zkoumání vlastních myšlenek a pocitů je to poslední, co vás v tu chvíli zajímá.

Dokážu to uchopit jen ve chvíli, kdy se to děje.

Občas se mi tohle povede prožít, i když na zápasy jen koukám. Atmosféra na mě dýchne a přijde záblesk. Vybavím si, jak mě někdo praští, jak někoho hodím na zem, jak mi docházejí síly, jak chci někoho ukončit. Nevím, kam to zapadá, nerozklíčuju to, ale vím, že už jsem tam byl.

Vždy se ve finále potkám v jednom bodě a nejzajímavější na tom je, že ho nedokážu přesně zaměřit.

Tohle je moje verze.

Nabízím tenhle složitější úhel pohledu, a upřímně nevím, jak ho zpracují lidé, kteří na MMA jen koukají. Neumím si představit, jak by i ti, pro které je dění okolo MMA často životní vášeň, mohli vidět něco, co pro ně z velké části zůstává skryto. Je to asi jako sledovat porno a nemít sex.

I mě totiž v prvním zápase hodně překvapilo, že rvát se v kleci je především brutální nářez.

MMA láká svým způsobem každého, ale nakonec se k zápasu odhodlá jen hrstka, protože to prostě ve finále bolí jako svině.

V době, kdy jsem začínal, bylo zvykem, že bojovníci museli MMA v médiích obhajovat a vysvětlovat, že je to opravdu sport jako každý jiný. Shodou okolností jsem hned po premiéře mezi amatéry dělal rozhovor do nějakého časopisu, kde zpracovávali velké téma o tomhle novém fenoménu. Byl jsem naučený říkat, že zápas v kleci je celkem v pohodě, ale uvnitř jsem byl šokovaný tím, jak výživný zážitek to je.

Můj vstup do světa oktagonu trval tři minuty a byl jsem z toho úplně dobitej a vyčerpanej.

Nikdy předtím jsem se nepral, dostal jsem jen párkrát pěstí na tréninku, ale ani tam se do toho tehdy nešlapalo naplno. Abychom si zbytečně neubližovali.

Pak mě poprvé poslali do akce, soupeř na mě vystartoval a hned mě začal mlátit.
Dal mi z první strašnou bombu pěstí do ksichtu.
Ten pocit jsem neznal a doteď si vybavím, jak mě to zaskočilo.
Trefil mě, hodil na zem a začal do mě řezat.

Pamatuju si naprosto přesně, co se mi honilo hlavou:
„Aha. Mám já to zapotřebí takhle při nedělním odpoledni? Možná bych mohl dělat i něco jiného.“

Kupodivu jsem nakonec vyhrál, uškrtil jsem ho technikou zvanou gilotina, ale byl to slušnej randál. Vůbec jsem nechápal, jak můžou profíci vydržet zápasit tři kola po pěti minutách, ale i tak jsem novinářům zalhal, aby si mysleli, že je to vlastně docela fajn kratochvíle.

Je to ale jinak.

Můžete být přísný, jak chcete, ale vždycky budete muset překonávat strach a pud sebezáchovy. Zároveň je to chytlavé, takže si myslím, že MMA láká svým způsobem každého, kdo se na něj podívá. Pak začne přemýšlet, jestli by to nemohl zkusit taky, ale nakonec se nás k tomu odhodlá jen hrstka, nebo spíš skoro nikdo, protože to prostě ve finále bolí jako svině.

Ti ostatní zůstanou jen u koukání a o to víc chtějí zprostředkovaně přenášet pocity, které sami nezažili.

Proto je taková poptávka diváků po knockoutech. Je to regulérní součást našeho sportu, zároveň nejsem ten, kdo jásá, když vidí, jak někdo padá bezvládně k zemi. Spíš mi vždycky zatrne. Jako člověk, který tuhle situaci zažil několikrát z obou stran, si myslím, že je důležité, aby se o tom mluvilo.

Mám potřebu říct, že to není prdel.

Člověk vypadá v pohodě, zápasník se většinou sám zvedne a jde domů. I já po knockoutu od Tybury přišel rychle k sobě, objal jsem se se soupeřem a odešel jsem po svých do zákulisí, kde mě naložili do sanitky a odvezli na preventivní vyšetření mozku na CT.

Pamatuju si ale až cestu do nemocnice. Byl jsem úplně mimo a byl to hrozně zvláštní pocit. Mohl jsem normálně přemýšlet, věděl jsem, že se staly věci, které bych měl vědět, ale vlastně jsem je nevěděl.

Jak se jmenuju? Jaké je datum? Kde jsem?

Dlouho jsem to nechtěl přiznávat a otevírat, protože mi v tom trochu bránilo moje ego. Přijde mi potupné, že si nevybavuju takhle důležitou chvíli, ale pokud to pomůže tomu, aby lidi začali vnímat i druhou stránku ve chvíli knockoutu, má to smysl.

Po knockoutu byste neměli jít pár hodin spát. Jenže to se řekne... Představte si, že se ožerete do mrtě a nesmíte usnout.

Zažil jsem to nejen v zápase, ale i v tréninku.

Přijel jsem poprvé na kemp na Floridu, měl jsem jet lag a hned druhý den mě čekal sparing. Nenapadlo mě to řešit, chtěl jsem toho během pobytu stihnout co nejvíc.

Plán byl takový, že mě čekali tři soupeři a s každým jsem měl jít do klece na jedno pětiminutové kolo. První bylo zahřívací s nějakým místním frajerem, ale ve druhém mě čekal borec se zkušenostmi z Bellatoru, což je druhá nejsilnější soutěž v Americe. Ve třetím byl na řadě Anthony Johnson, který zápasil deset let v UFC a měl v obou pěstích granáty.

Bylo to jako ve videohře. Nejdřív dostanete normálního týpka, pak polobosse a ve finále největšího šéfa. K němu jsem se ani nedostal.

Přišlo druhé kolo a konečná.

Doteď se trochu obhajuju tím, že jsem nebyl ve formě, protože jsem přijel po Vánocích a moc jsem netrénoval. Sparingpartner se navíc za pár let stal dost výraznou tváří UFC. Kopnul mě z otočky a mířil mi na tělo, jenže já se sehnul a nastavil mu bradu.

Padnul jsem na pletivo a byl úplně tuhej.

Ostatní mě vyvedli z klece, koukli na mě, zeptali se, jestli jsem v pohodě, a pokračovali v tréninku. Seděl jsem, odpočíval a poslouchal jednoho z koučů, který se mi snažil vysvětlit, že to není ostuda.

Bylo mi to fuk. Nepobíral jsem nic.

Kdybych už byl v Americe delší čas, asi by mi věci naskakovaly rychleji, ale takhle jsem vůbec netušil. Najednou za mnou přišel Tyrone Spong, jeden z nejlepších světových kickboxerů. Chtěl mě povzbudit. Ptal se, odkud jsem, a když zjistil, že z Česka, hned pozdravoval Ondru Hutníka, našeho známého borce, se kterým kdysi bojoval.

Hele, ty jo. Tyrone Spong. Hustý.

Oukej, takže jsem evidentně na tréninku, ale kde? Rozhlédnul jsem se a viděl na stěně název klubu Blackzilians. Aha, Florida, tam jsem chtěl jet... Tak už jsem asi tady.

Kde bydlím? Jak se tam dostanu? Vykouknul jsem z okna, venku bylo parkoviště. Přijel jsem autem?

Postupně jsem se srovnal, uvědomil jsem si, že bydlím v takzvaném „fighter house“, kde žije většina borců, kteří přicestovali na kemp. Myslel jsem na takovou radu, která se traduje, že po knockoutu byste neměli jít pár hodin spát – otestujete tím, jestli je mozek v pohodě. Jenže to se řekne... Představte si stav, kdy se ožerete úplně do mrtě a někdo vám pak řekne, že hlavně nesmíte usnout.

Rozhodl jsem se to rozchodit, šel jsem se ven projít a zabloudil...

Ono to, co popisuju, vypadá hloupě, ale tohle dělá knockout. U mojí mladé hlavy bylo naštěstí riziko poškození mozku minimální, problém bývá spíš u vysloužilých bojovníků, kteří tohle zažili xkrát a zanedbali následnou regeneraci. Člověk by po téhle události neměl dostat několik týdnů až měsíců ránu do hlavy, takže jsem velkou část kempu trénoval jen bezkontaktně.

Bylo to hodně kruté, dost jsem po tomhle zážitku vystřízlivěl.

Zjistil jsem, že to, co dělám, je na nejvyšší úrovni o dost těžší, než jsem si myslel.

Z MMA, kterému se někdy říká bojový víceboj, se stal velmi rychle komplexní sport.

Tohle pojetí zatím nejvíc rozvinuli v Americe.

Proto jsem se rozhodnul, že se tam jako první Čech ze špičky kvůli tréninku přesunu na co nejdelší období, abych pochopil jejich systém. Uznávám, že MMA u nás doma má slušnou úroveň, se vznikem organizace OKTAGON přišel určitý boom a hodně se zlepšujeme. Sám nedám dopustit na svůj mateřský Penta gym.

Vedle toho je vidět, že je to jako se studiem na univerzitě nebo s prací ve firmě. Aby člověk dostal rozhled a kredit a aby si osvojil přístup a koncept, který uplatňují ti nejlepší, musí vyjet do zahraničí. To, že většina zdejších zápasníků cestuje za tréninkem „ven“ jen občas a nárazově, je podle mě až na výjimky lenost.

Dohromady jsem strávil v USA zhruba tři roky. Šlo, a vlastně pořád jde, o naprosto zásadní období v mém životě.

I když jsem pak během angažmá v UFC dostal celkem naloženo, vždycky jsem věřil, že jsem se vydal správnou cestou.

Když jsem prohrál, snažil jsem se poučit.
Když jsem viděl, jaké mám mezery, snažil jsem se zlepšovat.

Nejdřív jsem vyrazil do Kalifornie, do gymu Alliance, ale to byl čistě punk a žil jsem tam jak zvíře. Přijel jsem bez nějaké vize, platil jsem si hromadné tréninky a spal s pár dalšími nadšenci na půdě tělocvičny, kde jsem měl pohozenou matraci mezi různými krámy. Chodil jsem jen do gymu nebo přes ulici nakoupit jídlo do supermarketu. Vydržel jsem to celkem čtvrt roku.

Pro komplexní rozvoj jsem si nakonec jako základnu zvolil Blackzilians na Floridě, kde působilo několik šampionů UFC. Dorazil jsem tam jako zápasník stejné organizace, ale nikdo si ze mě nesednul na zadek. Tam je totiž v nejlepší lize každý druhý. Trenéři tak dávali často přednost horším, ale domácím borcům, které si dlouhodobě vychovávali.

V MMA to není tak, že vás podepíše UFC a automaticky se dostanete do týmu, který vás platí, naopak. Pokud se chcete něco naučit, musíte hodně utrácet, abyste si mohli dovolit dobré kouče a podmínky. Musí se hradit klasické měsíční členské příspěvky a 10 procent z výdělku za každý zápas se odevzdává na chod klubu. Pokud chcete například speciální hodinový trénink na úderovou techniku v postoji, stojí to minimálně patnáct stovek. Osobní kondiční příprava pak klidně dva tisíce.

Na začátku si mě v Blackzilians zařadili do kategorie konkurence.

Nějakému Čechovi, který přijel na zkušenou, se věnovali podobně jako amatérům. Teprve ve chvíli, kdy viděli, že u nich plánuju zůstat třeba půl roku v kuse, rozhodli se, že mi věnují čas a energii. Obzvlášť v týmech, kde je hodně profesionálních zápasníků, to jinak nejde, trenéři jsou extrémně vytížení.

Bral jsem to tak, že do sebe investuju všechno, co bude potřeba.

Plat v UFC na mojí úrovni nebyl nijak závratný. Lidi mají utkvělou představu, že když se člověk dostane mezi nejlepší, má vystaráno asi jako hokejista z NHL, ale ani náhodou. Nástupní smlouva mi zaručovala osm tisíc dolarů, zhruba dvě stě tisíc korun, a dvojnásobek v případě výhry. Po každém vítězství jsem měl zaručeno, že mi plat poroste o dva tisíce dolarů.

Pokud člověk stihne za rok například dva zápasy, kdy jeden vyhraje a druhý prohraje, přijde mu na účet zhruba třicet tisíc dolarů, cirka tři čtvrtě milionu korun. Průměrný roční plat v USA je ale dvaapadesát tisíc, asi milion a čtvrt. Ve finále to tedy není úplně dobře placená práce.

V Česku má hodně bojovníků, kteří nedosahují mezinárodní úrovně, mnohem lepší podmínky než elitní fighteři, kteří například musí živit rodinu a platit si drahé zdravotní pojištění. UFC je sice výrazná sportovní značka, ale oproti lize amerického fotbalu NFL, kde jsou podobná zdravotní rizika a minimální mzda musí být půl milionu dolarů ročně, jsou MMA zápasníci trochu pozadu.

V absolutních číslech jsem do sebe investoval extrém, vlastně úplně všechno, co jsem si vydělal. Věřím, že se tenhle vklad ještě bude zúročovat.

Svoje největší zápasy jsem prohrál. Nicméně tak to má skoro každý bojovník.

Když mě vyhodili z UFC, sáhlo po mně hned Rusko, kde mě organizace Fight Nights zaplatila mnohem líp. Přistupovali ke mně od začátku jako k hvězdě, uměli mnohem víc ocenit nejen výsledek, ale i výkon. Jelikož se mi povedlo porazit dva kvalitní borce, nabídli mi nakonec i zápas s jejich ikonou Alexandrem Jemeljaněnkem na speciálním galavečeru RCC, který si pro zábavu pořádá pár oligarchů.

Sledoval to celý svět MMA. Tenhle moment mi dal globální prestiž i peníze, které mi předtím chyběly.

Měl jsem zajištěno pětatřicet tisíc dolarů a dalších pětadvacet jako bonus v případě výhry. I tohle ale bohužel dopadlo podobně jako v Americe. Zápas se vyvíjel velmi dobře, první kolo a půl jsem měl jasně ve svojí režii. Pak ale rozhodčí přerušil akci, když jsem měl dobrou pozici na zemi. Postavil nás na nohy. Do konce kola nezbývalo moc času a na mě začínala doléhat únava, tak jsem si řekl, že se vyskáču a pošetřím síly do závěru.

Bohužel, soupeř to přesně vycítil a pustil se do mě, co to šlo. Zápas byl nejen podle mě zastaven předčasně, ale to už nikoho nezajímá. Do statistiky mi přibyla prohra technickým knockoutem a jako bonus zlomený nos.

Šlo o moji první prohru mimo UFC. Mohl jsem se aspoň chlácholit, že to bylo s frajerem, kterého se bojí celý svět. Zároveň pro mě začalo být důležité, aby se o mně vědělo i doma, kde mě začaly zastiňovat nastupující tváře.

Docela jsem si zakládal na tom, že mě neporazil žádný Čech, ale už neplatí ani tohle. V zápase o titul organizace OKTAGON v těžké váze jsem nastupoval jako superfavorit, ale hned v úvodu zápasu bum – a Michal Martínek mi zlomil čelist. Samozřejmě bych byl rád za odvetu, protože se neumím smířit s tím, že jsem prohrál doma, a ještě de facto kvůli úrazu.

Můj vývoj a moje výsledky ukazují, že jsem často u výrazných momentů, akorát mě sráží, že to ve finále úplně nevyjde. Samozřejmě mě to mrzí, především pak u zápasů, u kterých vím, že jsem na soupeře měl.

Často v noci ležím a přemýšlím nad několik let starým soubojem.

Vím, že je to k ničemu, ale nedá mi to a pořád dokola zvažuju, co jsem mohl udělat jinak a jak by to ovlivnilo výsledek. Svoje největší zápasy jsem prohrál. Nicméně tak to má skoro každý bojovník. Kdybych vyhrál, následoval by ještě větší test a zvučnější protivník.

Je přirozené, že se růst někde zastaví. Zkrátka ti, kdo svoje největší chvíle v kleci zvládli, jsou buď světoví šampioni, nebo ti, co se báli přijmout velkou výzvu v podobě nebezpečného soupeře.

Osobně pořád věřím své cestě. Vidím se tak, že jsem se ze všech českých MMA bojovníků utkal s nejkvalitnější konkurencí a přichází čas, kdy to zužitkuju. Cítím, že není potřeba vzdávat se velkých soust.

Ve chvíli, kdy přijedu na návštěvu domů do Rožmitálu pod Třemšínem, MMA není velké téma.

Rozhodně nerozebíráme, jak jsem například zapracoval na levém háku a na práci u pletiva. Rodiče se maximálně zeptají, co dělám, když vidí, že cvičím na zahradě, kde si někdy rád zaposiluju s velkými kameny, které táta navozil na skalku. Okolní prostředí přitom mnohem víc vybízí k tomu, aby si člověk rozložil malířské plátno, případně rozjímal na lavičce pod ořechem nebo u vody pod vrbou.

Výchova ale zkrátka není všechno.

Každý v sobě máme nějaké touhy, které se asi nedají úplně potlačit, ani když vás rodina směřuje jinam. Přemýšlel jsem o tom, jak bych se byl vyvíjel, kdybych na začátku kariéry párkrát prohrál. Protože rvát se v kleci a nebýt v tom dobrý není úplně nejpříjemnější.

Přesnou odpověď neznám. Nevím. Proto i ostatní lidi, co se motají okolo MMA a mají potřebu člověka nějak charakterizovat, často říkají, že jim přijdu takový nijaký.

Z mého pohledu je to přitom naprosto v pořádku.

Jsem agnostik. To je člověk, který uznává, že nemůže poznat všechno, a který si uvědomuje svoji neznalost nebo neschopnost vytvořit si názor. Náboženský agnostik například nevylučuje existenci Boha, zároveň to nechává být a nemodlí se.

Nerad si vytvářím názor na něco, o čem nejsem perfektně informovaný, takže ho na většinu věcí nemám. Témat k řešení je okolo nás fůra, hrnou se z mnoha stran a podle mě není v lidských silách vše přebrat. V tomhle ohledu je podle mě úplně v pohodě říct, že prostě nevím. Je to však v kontrastu s dobou a společností, která chce být se vším hned hotová a snaží se zaujmout jasné stanovisko.

Mám to jinak.

Jsem opatrný v tom, co prezentuju jako fakta. Když už to udělám, chci mít jistotu, že je to ověřená věc, nikoliv jen názor.

Můj nevyhraněný přístup přitom není o tom, že bych byl nerozhodný, své jednání si uvědomuju a je chtěné. Mám tendence promýšlet situace víc než jiní a neřekl bych, že je to negativní záležitost. Agnostiku vyznávám, protože si myslím, že tenhle přístup je jediný způsob, jak mít pravdu.

Člověk se pravdy dobere jen tím, když si přizná, že ji nezná.

Zápas MMA je pro mě v téhle souvislosti jistým ověřováním vlastního chlapství a schopností.

Lidi se mě často ptají: „Máš potřebu si tím něco dokazovat?” Přesně tak. Dokazuju si, že na to mám. Myslím, že potřebu dokazovat si svou alfa pozici mají všichni chlapi, ale každý má své metody a prostředky. Někdo hraje počítačovou hru, kde postřílí hromadu virtuálních nepřátel, další má silné auto, někdo vydělává spoustu peněz nebo má hodně sexuálních partnerek.

Osobně to beru tak, že MMA je jedním z nejnáročnějších, a tím pádem i nejpravdivějších procesů, kdy si zvolíte cíl – a cesta k němu přináší zadostiučinění.

Po všem, co se mi stalo, pro mě zůstává metou titul UFC v těžké váze. V případě, že ho vyhraju, řeknu si: „Jo, dobrý, mise splněna.“ Jinak ne. Chápu, že to může někomu vyznít úsměvně. V UFC už jsem byl a dostal jsem lekci, je velká pravděpodobnost, že se mi to nepovede, ale já bez toho nebudu umět v klidu přestat. Protože jen když máte tenhle titul, jste nejlepší na světě. Tečka.

Šampion v supertíze navíc dostane nálepku „The baddest man on the planet“ – Nejstrašnější chlap na světě.

Představit si, že jsem to já, třetí ze čtyř synů, který vyrostl v prostředí, kde tomu nic nenasvědčovalo, může být v kontextu úlet. Ale proč by to nemohla být ve finále pravda?

Prostě uvidíme.

www.oktagonmma.cz

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.