Krok zpátky

Matej Rakovan

Krok zpátky

1:5

Když sedíte ve fotbalové kabině po takovém debaklu, máte dojem, že nic neumíte. Tím spíš, když jste gólman, který v zápase chytí jen jednu ze šesti střel.

Dřepěl jsem na svém místě a dělal to, na co jsem byl zvyklý z české a slovenské ligy. Koukal jsem do země a zpytoval svědomí. Tušil jsem, že se po tomhle výkonu ještě zvýší tlak, jemuž byl tým od začátku sezony vystaven. V Dundee United, které je vedle velkoklubů z Glasgow – Celtiku a Rangers – jedním z tradičních skotských týmů, to tak zkrátka je. Vše se dá přirovnat k Baníku Ostrava. Město je tvrdé a lidé v něm zrovna tak, velká část z nich je do fotbalu zažraná.

V momentě, kdy jejich klub hraje druhou ligu a už pět let marně bojuje o návrat do nejvyšší soutěže, byl každý podobný výbuch důvodem ke vzpouře.

Debakl přišel od Ross County, s nimiž jsme bojovali o první místo v tabulce, o to víc mě vše nutilo k zamyšlení. Co tu dělám? To jsem fakt tak špatnej, když mám po devíti startech sedmnáct inkasovaných gólů? Proč přestali spoluhráči po půl hodině bránit a začali to řezat úplně bez taktiky? Je tohle důvod, kvůli němuž jsem odešel do ciziny?

Najednou jsem uslyšel smích. Smích spoluhráčů, od kterých jsem čekal podobnou náladu, jakou jsem měl já.

„Co je, kámo? Co se děje?“

Obránce Steward Murdoch, střelec našeho jediného gólu, za mnou hned přišel, přitáhnul mě k tabuli, kde byl rozpis celé sezony a ukázal mi datum příštího soutěžního kola. Řekl jen: „Challenge“. Ber to jako výzvu. Další zápas je „the best pain killer“, nejlepší lék na bolest. Oni to tak prostě měli. My, Češi a Slováci, se ve výsledcích hodně hrabeme. Skotové vůbec. Jsou to řízci, otužilí frajeři, kteří vše rvou silou a nelámou si hlavu s nějakým velkým stylem. Za týden jsme prohráli 0:2 a zase je to vůbec netrápilo.

Jeden velký rozdíl jsem ale vnímal. Vše jsem sledoval jen z lavičky a na tomhle se už do konce mého angažmá v Dundee United, které trvalo všehovšudy půl roku, nic nezměnilo.

Je to krásná a zároveň naivní představa.

Zahraniční angažmá.

Vidina všech, nebo aspoň drtivé většiny českých a slovenských fotbalistů. Můžete kopat v průměrném týmu střed tabulky, kdy vás fanoušci znají spíš jen jako jméno ze statistik, ale v koutku duše stejně doufáte, že si vás někdo všimne. Přestoupíte kamkoliv do ciziny, odvedete si, klidně i v menším klubu nebo v nižší soutěži, to svoje, a přijdete si na peníze, které by vám doma nikdo nedal.

Tak je nastavené myšlení. Hráč je zboží, které se dá zobchodovat, a takhle jsem to vnímal i já.

Jako fotbalista jsem moc talentu nedostal. Hodně lidí říká, že jsem na sebe přehnaně přísný, ale já to prostě vím.

Měřím dva metry, samá ruka, samá noha a na mém projevu je to znát. Pokud se na mě někdo podívá odborným okem, nemůže jásat, nejsem vzor, podle kterého by se měli ostatní gólmani učit. Všechno dělám intuitivně. Například italská škola radí, abyste se při střele do leva odráželi z levé nohy a naopak, já to nerozlišuju. Mám rád volnost a vyhovuje mi, pokud trenéři víc než na mém stylu pracují na mé psychice.

Už v Žilině, kde jsem začínal, mi říkali, že se mezi tyčemi hýbu jako brontosaurus. Potvrdilo se to, jakmile jsem se později dostal přes Karvinou do Slavie. Spíš než díky mému umu, to bylo proto, že procházela krizí, zranila se jim dvojka a rychle sháněli náhradu.

Vzal si mě na starost velký maximalista a klubová brankářská ikona Martin Vaniak. Musel ze mě být zoufalý, často se chytal za hlavu. V očích takového klasika jsem asi vypadal jako borec, co jede absolutně na náhodu. Za dva a půl roku se ve Slavii protočilo sedm trenérů a naštěstí mezi nimi byl i Miroslav Koubek. Právě o něm můžu říct, že ze mě udělal ligového fotbalistu. Naučil mě, že pro hráče mé úrovně je nejdůležitější být trpělivý a poctivě pracovat den za dnem. S tím, že se to možná jednou vyplatí.

Dával jsem tomu všechno, co jsem mohl. Čtyři roky jsem vedle klubového tréninku navštěvoval v době volna tak trochu bokem i svého kondičního mentora Daniela Hejreta kvůli individuální přípravě. Obětoval jsem mnohem víc času, úsilí i peněz než ostatní, abych mohl důstojně působit v české lize. Dopadlo to tak, že jsem zakotvil v Jihlavě, která po sezoně 2018 sestoupila do druhé ligy.

Tohle se nemělo stát.

Tým měl všechny předpoklady, aby zůstal mezi elitou, jenže po slabém podzimu, kde jsme byli jasně nejhorší, nám po solidní jarní části chyběl k záchraně jeden bod. Poslední zápas ročníku jsme projeli s Karvinou 0:2 a všichni věděli, že je to průšvih.

Celý mančaft, do jednoho, si uvědomoval, že skončilo parádní angažmá. Měli jsme perfektní tréninkové plochy a moderní zázemí, kde jsme se cítili dobře. Úroveň byla vysoko nad poměry provinčního českého klubu. Vše šlapalo i po lidské stránce. Výplata chodila včas, což rozhodně není pravidlem. Majitel pan František Vaculík, významný developer, i jeho syn, se chovali nanejvýš férově. Nepotřebovali jsme na všechno smlouvy a papíry, hodně věcí fungovalo na dobré slovo. Co si vybavím, nikdo z týmu nedostal za mého působení pokutu.

Jelikož je Jihlava jen sto kilometrů od Prahy, kde mám díky přítelkyni Andree a její rodině domov, vyhovovalo mi to i v osobním životě. Tím spíš, že se nám narodila dcerka Vanessa. Na tréninky jsem dojížděl každý den na otočku se třemi dalšími spoluhráči. Bylo to skvělé.

Hned po sestupu jsem řešil, co dál a jako první přišel s nabídkou Zlín, respektive jeho sportovní manažer Zdeněk Grygera. Stál o mně, i když jsem měl v lize odchytáno teprve něco přes čtyřicet zápasů a v osmadvaceti jsem jako gólman nebyl úplně prověřený. Těšilo mě, že mám perspektivu.

Ve stejnou dobu mě ale kontaktoval Csaba László. Kouč Dundee United. Prý mě už delší čas sledoval díky tipu od někdejšího trenéra slovenského nároďáku Michala Hippa. Znali se, protože jako rodilý Rumun, který má maďarské občanství a většinu profesního života působil v Německu, trénoval jednu sezonu i Dunajskou Stredu. V lize s klubem vytvořil rekord neporazitelnosti v šestnácti zápasech v řadě. Stalo se to, na co čeká tolik kluků, kteří stejně jako já nijak nevyčnívají. Po sestupu jsem byl ve stavu, kdy mi to mnohem víc imponovalo.

Navíc Skotsko, za kterého dýchá tradice! Fotbal na Ostrovech, kde všichni mluví o parádní atmosféře! Postupové ambice slavného klubu do první ligy! Slibovaná pozice jedničky!

Csaba mě pozval týden před začátkem přípravy na návštěvu. Ukázal mi své krásné bydlení v Edinburghu, který je jen kousek od Dundee. Byla z něj cítit profesionalita i lidskost. Měl pěknou rodinu a děti vychovával po vzoru školy Montessori, která místo memorování znalostí upřednostňuje osobnost studentů a praxí získané zkušenosti.

Ukázal mi kompletní zázemí, představil historii klubu a ze všeho mi padala brada. Tréninková akademie byla v dalším městečku St. Andrews. To je známé především díky kvalitní univerzitě, kde se během studií seznámil britský princ William se svou manželkou Kate. Vzniklo tu rovněž historicky první golfové hřiště a už cestou do areálu jsem si připadal jako na cestě do historie.

Prostředí mě ohromilo a měl jsem jasno. Zdeňkovi Grygerovi jsem vysvětlil, že mám nutkání zkusit si zahraničí, i když to finančně bylo podobné jako v menším českém klubu. Podepsal jsem smlouvu, která mi zaručovala dva a půl tisíce liber čistého, což je zhruba sedmdesát tisíc korun. Já tam prostě chtěl za každou cenu.

Měl jsem pocit, že jsem si jako fotbalista splnil cíl.

„Welcome to Scotland, you fucking pussy.“

Tohle určitě překládat nebudu. Jestli nevíte, co to znamená, použijte slovník.

Každopádně šlo o větu, kterou jsem si vyslechl hned v prvním zápase ligového poháru od protihráče. Pár vteřin po tom, co na mě šlápnul. Pohlídal jsem si dlouhý nákop, což je moje doména, celou hru mám postavenou na stahování centrovaných míčů a chtěl to hned předvést. Šel jsem s balonem na zem a najednou na mě někdo naplno dupnul. Spoluhráči na to koukali a brali to bez problémů. Vyhráli jsme, ale bylo jasné, že tohle bude úplně jiné než všechno předtím.

Rychle mi došlo, že podpisem smlouvy v zahraničí nic nekončí, ale naopak začíná. Naivitu, že se porvu o své místo na fotbalovém slunci, vystřídala realita.

V Dundee jsem od prvního dne cítil velký tlak. Znáte to. Přijdete na nějaké místo a víte, že to není ono. Takhle jsem to měl. Většina našich fotbalistů po odchodu do ciziny zmiňuje, že se strašně tvrdě trénuje, ale tohle mi vůbec nevadilo. Na rozdíl od toho, jak mi všichni hned dávali najevo, že je nesmím zklamat. Ne, nebyl jsem z české pohody zvyklý, že se budu muset zodpovídat za každý krok.

Všichni hned věděli, kdo jsem. Město má sto padesát tisíc obyvatel a fotbal patří k hlavním tématům. Jeden pán z tréninkového centra mě vzal do fan shopu, aby mi vysvětlil, co pro fanoušky klub znamená. Zdůraznil, že jde o jediný tým, který má stoprocentní pohárovou úspěšnost proti Barceloně. Porazili ji celkem čtyřikrát, ale naposledy v roce 1987. Nakonec ukázal na fotku krajana Dušana Perniše, který jim v roce 2010 vychytal ligový pohár a dodal, že věří, že si povedu aspoň tak dobře jako on.

Je to samozřejmě krásné, když se začíná, nebo když se daří, ale běda, pokud je to jinak.

První zápas ročníku jsme prohráli 2:3 a skoro odvolali trenéra. Všichni se mě ptali, co se děje. Co by se dělo. Před sezonou deset hráčů odešlo a dalších deset přišlo. Úplně to neladilo, ale proč to mám vysvětlovat jako někdo, kdo se sotva rozkoukal.

Spíš než škola fotbalu, to byla tvrdá škoda života. Skotsko je specifické, nevyzpytatelné. V Premier League jsou totálně odskočení Rangers a Celtic. Hrají nejlíp, úroveň sice není závratná, ale jako divák jsem poznal, že atmosféra derby zvaného Old Firm je sportovní orgasmus.

Kolektiv se tmelil i tak, že se ve sprše hrála bitva o to, kdo koho nejvíc poplive.

Zbytek staví na bojovnosti. Kdokoliv může vybouchnout i překvapit.

Moji spoluhráči nebyli žádní atleti, ale siloví přírodňáci, kteří celý zápas jezdili, chodili do soubojů a řezali to. Všichni byli pokopaní, přesto za celou dobu padla jen jedna červená karta, a to ještě za kecy.

Ode mě čekali, že se prosadím stylem „chyť, co můžeš“, protože tam to takhle funguje. Nikdo mě neučil, jak rozehrávat a spoluvytvářet systém. Pracovalo se jinak. Většinou se hrálo po obědě od tří a sraz byl nejdřív v půl druhé. Frajeři chodili standardně hodinu před zápasem, naložili si na talíř omeletu s fazolemi, podívali se na rozpis sestavy a přečetli si z tabule pokyny manažerů. Obvykle tam byla jen tři hesla:

  1. winning attitude – vítězný přístup.
  2. challenge – výzva.
  3. this game is the most important – nejdůležitější je tenhle zápas.

Nejvíc se mi líbily začátky utkání, protože se oba týmy potkaly v tunelu a z něj v lajnách rovnou vybíhaly na hřiště jako do býčí arény. Žádné podávání rukou, jen jsme na sebe koukli a šli na věc. Na slušnost byl čas až na konci.

Na domácí zápasy chodilo na klasický cihlový stadion osm tisíc lidí. Když padl gól, zpívaly se pěkné chorály, zároveň nemůžu mluvit o super atmosféře. Fanoušci dávali najevo, že oni tu nejsou pro nás, ale my pro ně. Byli dost negativní a neskrývali zklamání, že jejich klub trčí už pět let ve druhé lize. Štvalo je to o to víc, že městský rival Dundee FC, který měl stadion jen dvě stě metrů od nás, nejvyšší soutěž hrál. Dokonce jsme během domácích zápasů využívali jejich parkoviště, protože naše kapacitně nestačilo a bylo vyhrazené pro soupeře a média. Pro věrnou část diváků to bylo potupné.

Nebrali mě jako nějakou spásu, spíš jsem se v jejich očích zařadil do kolonky „polish rubbish“. Ano, polský odpad. Ve Skotsku je dost přistěhovalců, hlavně Poláci a Rumuni. Pracují v zemědělství a zastávají podřadnější práce, které domácí dělat nechtějí. Jsi z Východu, tak to nerozlišujeme. Moc lidí, včetně spoluhráčů, nevědělo, jaké je hlavní město Maďarska, a že Československo už čtvrt století není jeden stát.

Britové si zkrátka vystačí se svými ostrovy. Milují vlastní pojetí fotbalu a ani jim nevadí, že ve Skotsku na rozdíl od Anglie není tak kvalitní. Oni do toho dávají, co umí a drží při sobě.

V týmu se počítá se soudržností. Ve všem panuje hierarchie. Po jednom z úvodních tréninků jsem si šel umýt kopačky a přiběhl za mnou třetí gólman s tím, že to udělá. Odmítnul jsem ho a druhý den mi trenér oznámil, že jde o zvyk a hotovo. Takhle věci fungovaly. Áčko a juniorka měly společné šatny a nad nimi byla restaurace, kde vařil osobní kuchař. Mladí se po jídle zvedli a šli bez řečí umýt všechno nádobí. Nebylo to tak, že by se do toho nutili, brali to jako součást klubismu, byla v tom znát určitá disciplína.

Jsi v prvním týmu, o nic se nestaráš. Na zápas si nemusíš vzít ani šampón.

Borci z áčka v tomhle nastavení na první pohled působili upraveně, spořádaně stolovali a chovali se na úrovni. Jenže pak se někam zalezlo a začaly se dít věci. Kolektiv se tmelil i tak, že se ve sprše hrála bitva o to, kdo koho nejvíc poplive.

V Dundee mají tradici, že každý rok jezdí na čtyřdenní trip do Dublinu. Plánuje se to měsíce dopředu a vedení klubu s tím počítá, nezatrhnuli nám to ani po ostudné remíze s předposledním. Vyrazili jsme a chodili jen po barech, každý člen týmu měl masku. Já byl za kovboje, další za dinosaura a neustále docházelo k bizarním situacím, protože opilý člověk má přirozeně jiný smysl pro humor než střízlivý.

Podobné to bylo i v reprezentační pauze. Trenér nás vzal na teambuilding na Skotskou vysočinu, kde se to hodně přehánělo. Jeli jsme bomby a kouč, který se snažil ve všem držet krok, to bral jako akci, která všechny stmelí. Hráli jsme únikové hry, paintball, sjížděli řeku na raftech. Půlka mančaftu u všeho blila. Strašný, ale zároveň to mělo efekt, rozuměli jsme si parádně.

Nesvázanost, kterou jsem neznal, mi na Skotech imponovala. Stejně jako odvaha dělat rychle změny, i když se mě to dotklo ze dne na den.

Odchytal jsem devět ligových zápasů, půlku podzimu s bilancí 4 výhry, 3 remízy, 2 prohry.

Byli jsme druzí, cítil jsem se dobře, ale po prohře 1:5 a dalším tlaku fanoušků se to sesypalo. Klub krátce předtím koupil nový americký majitel, Csaba László šel pryč a nahradil ho nový management i trenér, kterému se víc líbil styl mého parťáka Benjamina Siegrista. Tenhle mladý Švýcar byl namakaný a prošel si sedmiletou zkušeností v akademii v Birminghamu. Byl perfektní.

Respektoval jsem, že mě vystřídal, šanci si zasloužil a bral jsem to tak, že mě to posílí do další práce. Tohle se děje často. Nový trenér posadí brankáře na lavičku a myslím, že není nutné cítit křivdu. Spíš je lepší zamyslet se, jak pracovat líp, odstranit chyby a případně se změnit.

Jenže jsem si relativně rychle ještě víc uvědomil, že angažmá úplně nesvědčí mně ani rodině. Andrea byla s dcerkou půl roku prakticky sama, malé chyběli babička s dědou. Přítelkyně se styděla mluvit anglicky, vždyť v záplavě dialektů se někdy ztráceli i rodilí mluvčí. Nikam moc nechodila, byla zvyklá na život v Praze, kde měla od střední školy tři kamarádky, se kterými všechno řešila. Nesedlo jí to. Pak už člověku nepřidala ani taková banalita jako mrzuté počasí. Byl tam skoro neustále podzim.

Můj fotbalový osud samozřejmě neurčila nálada partnerky, zároveň už jsem ve fázi, kdy je pro mě rodina důležitá a beru na ni ohledy. Nebyl jsem v situaci jako jednadvacetiletý spoluhráč z Rakouska, který seděl na střídačce a nevadilo mu to, protože jako mladý kluk dostával peníze na účet, sbíral zkušenosti a zlepšoval si cizí jazyk.

Rozhodlo, že mi zase zavolal Zdeněk Grygera. Všimnul si, že nechytám, a řekl, že jeho nabídka pořád platí.

S návratem jsem souhlasil okamžitě a řešil, jestli mě klub pustí. Naštěstí se ukázalo, že Skotové jsou v kanceláři stejní střelci jako na hřišti. Měl jsem smlouvu na dva roky, kontrakt byl tak složitý, že mu nerozuměl ani můj právník, ale vyvázali mě z něj okamžitě, jakmile jsem o to požádal. Bylo jim to jasné, viděli, jak se vším bojuju. Stejně jako já cítili, že potřebuju něco jiného. Donesl jsem trenérovi láhev dobrého vína, poděkoval mu za spolupráci, popřál všem hodně štěstí a vedení mě bez problémů uvolnilo.

Zadarmo.

V Bratislavě jsem vystudoval Panevropskou vysokou školu na fakultě ekonomie a podnikání. Vedli mě k tomu rodiče, táta pracuje ve stavebním byznysu, máma je doktorka a vděčím jim za většinu toho, co mám. Do čtyřiadvaceti jsem nepotřeboval agenta a řešil smlouvy s nimi.

Mluvím o tom proto, že se díky tomu snažím vidět realitu takovou, jaká je a nic si nenalhávat. Titul inženýra, stejně jako podpis fotbalové smlouvy v cizině, sice vytvoří dobré předpoklady, ale nejde o žádnou záruku.

Z minima talentu, jenž jsem nahradil dřinou, jsem se snažil navodit si úspěch, abych se sám před sebou jako fotbalista obhájil. Hnal jsem se za zahraniční štací a pak rychle zjistil, že není pro mě. Sportovně by to třeba šlo, umím se kousnout, ale lidsky potřebuju něco jiného. Mám rodinu a v devětadvaceti už to není jen o mně. Zkusil jsem to a vrátil se rychle zpátky do české ligy, protože mám takhle nastavenou mysl.

Teď chytám ve Zlíně a vážím si mnohem víc než před rokem toho, co v Česku a na Slovensku máme. Skotsko mi nastavilo zrcadlo a podruhé bych šel ven jen v případě nesmyslné finanční nabídky, která by zajistila rodinu.

Naše liga je luxus. Je potřeba to otevřeně říct.

Když nejste ve velkém klubu, jakými jsou Sparta, Slavia a Plzeň, je tlak minimální. Průměrný hráč má zajištěné ve srovnání s podobně kvalitními soutěžemi nadprůměrné pohodlí. Už jen to, že má skoro každý fotbalista barák nebo krásný byt, je určité měřítko.

Na Ostrovech je to jinak. Já sice bydlel v novostavbě, protože jsme pečlivě vybírali, kde bude vyrůstat naše malá, ale řada spoluhráčů žila ve vlhkých plesnivých kvartýrech. Jsou to bordeláři. Hned první věc, která mě po příjezdu do Skotska praštila do očí, byla špinavá okna bez záclon a za nimi kuchyňské dřezy plné zaschlého nádobí. Výjimkou jsou St. Andrews a Edinburgh. Žije tam hodně cizinců a jde o podobně krásná místa, jakým je Praha.

Dundee bylo stejně ostré jako druholigový fotbal. Normální lidi byli přes den pryč, protože jezdili vlakem pracovat do Glasgow a Aberdeenu. Ulice byly přes den skoro prázdné, nebo se po nich potulovaly podivné typy. Čím blíž stadionu, tím víc závislých na heroinu. Jezdili tam autobusáci, kteří vypadali jako vyléčení alkoholici a místo pozdravu všichni říkali „cheers“, na zdraví. Kousek od hřiště byl obchodní dům, pro mě vyloženě „no go zóna“, bál jsem se u něj i zaparkovat. Scházeli se tam žebráci, co se nenechali odbýt, a přišli si i na dvě stě liber denně. Měli podobný rozpočet jako já.

Skotové jedou hodně na efekt a mají skoro všechno na splátky, v první řadě chtějí vypadat.

Fotbalové Skotsko je u nás zkrátka vnímané skvěle díky jejich bublině, do které moc lidí nevidí. Ve skutečnosti je tlak neúměrný úrovni.

Za hezkou image můžou samozřejmě ti, kteří se na rozdíl ode mě prosadili. Tomáš Černý se stal jedním z nejlepších gólmanů ligy, našel si tam partnerku a má se parádně. Rudolf Skácel vyhrál dvakrát pohár a je legendou klubu Heart of Midlothian.

Komu jde o zkušenosti a originální zážitky, ať skočí po jakémkoliv zahraničním angažmá, zároveň se musí připravit na něco, čemu na Slovensku říkáme „navoněná bída“. To jsou lidi, kteří jezdí v bavoráku a mají nejlepší hadry, ale bydlí ještě ve třiceti u rodičů v pokojíčku.

Skotové jedou hodně na efekt.

Všichni spoluhráči nosili buzertaštičku od Gucciho, měli audiny a mercedesy, luxusní boty a hodinky. Docela koukali, když jsem dorazil na sraz obyčejným Golfem a s batůžkem od Nike. Jeden kluk za mnou hned přišel a řekl, že jeho rolexky mají vyšší cenu než moje auto a pro jistotu mi dal kontakt na leasingovku, abych na sobě zapracoval.

Oni mají totiž na splátky skoro všechno, v první řadě chtějí vypadat.

Ženy velmi často nepracují, ale z dávek si kupují umělé nehty, drahé kabelky a chodí do tureckých barber shopů, které jsou na každém rohu. Snaží se, aby jim někdo co nejdřív udělal mimino, ale i pak se pořád starají spíš o sebe a mrňata dávají do hlídaných herniček jako do nějaké rezervace. Měl jsem několik spoluhráčů, kterým ještě nebylo pětadvacet, ale už měli tři děti.

Lidsky byli úplně jinde a přišlo mi, že se za vším hodně ženou. Osobně takový nejsem, chci být radši v prostředí, kde mám vedle sportu i klid.

Čím dál víc proto obdivuju Ronalda, který pořád vystupuje z komfortní zóny a hledá motivaci. Díky tomu získal titul v Anglii, ve Španělsku a teď i v Itálii. Jde o ligy, kde hraje minimum Čechů a Slováků, a i tady vidím, že se nás prosadí jen zlomek.

Být elitním profesionálem v dnešní rychlé době není pro každého.

My, kterým se to nepovedlo, musíme udělat krok zpátky a vzít, co máme doma. Jsem s tím srovnaný, protože jsem si zkouškou ve Skotsku odškrtnul životní cíl. Fakt, že mám teď místo v první lize, beru jako osobní úspěch. Někde vzadu sice pořád doufám, tak jako většina fotbalistů, že přijde něco ještě většího, ale když ne, chci vydržet co nejdéle na současné úrovni.

A pak, až to nepůjde, přepustím místo někomu jinému, aby se mohl poprat o svůj sen.

Jana Mensatorová a archiv Mateje Rakovana

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.