Vstupte do klubu Bez frází a získejte přístup ke kompletnímu obsahu.
Vyznání Maradonova apoštola
Napsal jsem úvod tohoto článku a následně jej smazal. Smazal jsem i druhý pokus. Po třetím „delete“ z toho začal být otravný a stále stejný proces. Nikoli překvapivý, to ne. Už z předchozích zkušeností jsem věděl, že psát o Diegu Armandu Maradonovi pro mě není vůbec snadné. Tušil jsem navíc, že tentokrát to bude ještě obtížnější, protože půjde o osobní text. Tak osobní, že je třeba čtenáře nejprve poprosit o velkou dávku tolerance. I za nezdar textu, k němuž je předem odsouzen. Je totiž nejspíš nemožné vylíčit setkání s nesmrtelností.
Jedenáct vteřin. Tak málo času stačilo. Jedenáct vteřin, jedenáct dotyků. Zkameněl jsem po nich, neschopen pohybu hleděl na televizní obrazovku a hlavou mi letěla smyčka jedné jediné myšlenky: „Pane Bože, co ten člověk udělal?!“
Boha v tu samou chvíli vzýval i argentinský komentátor. „Génius! Génius! Góóóól! Promiňte, že se mi chce plakat! Drahý Bože, ať žije fotbal! Gól! Diegól! Maradona! To dokáže člověka rozplakat, promiňte! Nezapomenutelný sprint! Kosmický draku! Z jaké planety jsi přiletěl?! Celá země má zaťatou pěst a provolává slávu Argentině! Děkuji ti, Bože! Za fotbal, za Maradonu, za tyto slzy!“ křičel komentátor v nepříčetné euforii.
Za jedenáct vteřin a za pomoci jedenácti dotyků s míčem, přičemž všechny udělal levačkou, obešel Diego Maradona 22. června 1986 na Aztéckém stadionu v Mexiku šest anglických protihráčů včetně brankáře Shiltona a po slalomu započatém na vlastní půlce hřiště dal nejnádhernější gól fotbalové historie. Postaral se jím o postup Argentiny do semifinále mistrovství světa, které jím vedený tým posléze slavně vyhrál.
Tím gólem se ale postaral ještě o něco jiného: navždy mě polapil. Už jsem se nikdy nedostal z kouzelné pavučiny, kterou kolem mě omotal. Upřímně, nikdy jsem se z této pavučiny dostat nechtěl. Ani dnes se z ní dostat nechci – ne a ne a ne!
Když Maradona podnikl v Mexiku sólo vstříc věčnosti, bylo mi patnáct; už jsem nebyl úplně dítě, ale rozhodně ani dospělý, patnáct je podle všeho ten nejsprávnější věk, aby člověk zahořel.
Dnes je mi bohužel o mnoho let víc. Ale dívám-li se, jako právě teď, znovu na těch jedenáct vteřin a jedenáct dotyků, zase mě – byť už vím, co přijde a jak akce skončí – to uhranutí, to krásné uštknutí přiková do křesla, zase se mě zmocňuje klukovské nadšení. Dost možná právě proto kouzlo z roku 1986 trvá a nikdy nepřestane působit. Jeho zásluhou je mi znovu patnáct. Nějaké temné čáry naopak v mém případě zaklely kluka do těla stárnoucího muže, ale díky Maradonovi se z těchto zlovolných čar dokážu aspoň na okamžik vymanit.
Dokážu být zase omámen jako tenkrát. Zase společně s argentinským reportérem říkat omluvy za něco, za co bychom se měli možná stydět, ale vůbec se nestydíme.
„Promiňte, že se mi chce plakat! Děkuji ti, Bože! Za fotbal, za Maradonu, za tyto slzy!“
Dočtěte celý text
za 59,-
Vstoupit do Klubu
Inspirativní příběhy vyprávěné výjimečnými sportovci, jedinečné texty od novinářských osobností plné překvapivých souvislostí, podcasty nabité informacemi a setkání s osobnostmi. Pohled na sportovní svět tak, jak ho jinde nenajdete.
ČTK / AP / Carlo Fumagalli
