Filip Saiver

Bylo nebylo… Vlastně ne, určitě bylo. Samozřejmě, že bylo, stačí se zeptat Vladimíra Šmicera a Milana Baroše, kteří se 25. května 2005 stali prvními českými vítězi fotbalové Ligy mistrů. Speciálně pro Šmicera se ten večer stal nezapomenutelným a spíš zpochybníte, že je poturčenec horší Turka, než záložníkovo tvrzení, že kdyby si mohl vybrat jediný zápas kariéry, který by chtěl znovu zažít, bylo by to právě istanbulské finále.

Dvacet let! Bože, tolik let už od toho duelu vážně uplynulo! Pravdivou floskuli o zběsile pádícím času vnímám v tomto případě ve „zostřeném režimu“, poněvadž vjemy v souvislosti s jedním z nejkrásnějších zápasů historie nikterak neustupují, jsou stále velmi intenzivní.

Každopádně už dvacet let v sobě nesu poučení, že konec není, dokud vážně není konec. A hlavně v sobě nesu dvacet let poznání, že aby byl ráj, musí být i peklo.

Dál, výše, kupředu. V potu a špíně

Kéž by se čas sunul tak pomalu jako auto, v němž právě sedím. Vůz dokonce vzápětí dokáže to, co čas živých neumí: zastaví se docela.

„Vystupte, dál nejedu!“ nakazuje taxikář.

„Jak nejedete?! Předem jsme vám zaplatili až ke stadionu.“

„Nejedu!“ trvá na svém muž, který by v tu chvíli mohl stát modelem pro portrét zarputilosti. „V téhle zácpě trčet nebudu a vy se na stadion dostanete rychleji, když zbytek dojdete pěšky.“

Rychlejší to možná opravdu bude, kolona vozů je vskutku nehnutá. Vidíme to s kolegy z taxíku moc dobře, jenže právě v tom je ten problém: přehled máme díky tomu, že kolona se táhne prakticky holým svahem bez stínu nahoru, zhruba kilometr a půl, teprve na nejvyšším bodě kopce – jako monumentální Noemova archa po opadnutí potopy – stojí Atatürkův olympijský stadion.

Vrchol Champions League se odehrává na vrcholu. A vrcholem drzosti je i taxikářův nápad, vyhodit nás v sakách, nažehlených košilích a s laptopy v brašnách na úpatí nehostinného pahorku. Vyhodit nás do lepkavého vedra k nesnesení a do mizerného dilematu, zda je lepší šlapat oklikou po silnici plné výfukových plynů, nebo se drápat přímo kamenitým krpálem, vyprahlým jako dávná láska, kde se pasou kozy a pobíhají polodivocí psi, favorité „Ligy mistrů“ v kousnutí a přenosu vztekliny.

„Ne, ani náhodou, pěšky nepůjdeme! Máme zaplaceno až nahoru a nehneme se z auta.“

Vzteklinu zde zjevně nemají jen psi. Muž zuřivě funí a cuká volantem tam a zpět, doleva a doprava, řadí pořád dokola jedničku a zase zpátečku. Dělá to tak dlouho, až se vyprostí z kolony, přestane být článkem nekonečného řetězu, otočí vůz do volného protisměru a s jistotou toho, co uděláme, se rozjede tam, odkud nás naložil.

„Fajn, zastavte, vystoupíme! Sbohem, fakt děkujeme pěkně!“

Den předtím mi číšník v restauraci v Galatské věži málem přelil pohár s vínem, když se – přestože to panorama musel spatřit nespočetněkrát – fascinovaně zahleděl na třpytící se záliv Zlatého rohu a okouzleně vydechl: „Pane, může být větší krása?“

Oči druhého tak napověděly těm mým, že Istanbul patří k nejhezčím městům na světě. Pozor, má jiný půvab než kupříkladu Paříž, zdaleka ne tak okázalý. Zlatý roh oslní, ale magie Istanbulu nejvíc dýchne člověku do tváře – nebo aspoň do té mé – v zapadlých a lehce ošuntělých uličkách s nezaměnitelnou patinou, v nichž za zaprášenými okny holičství sedí muži vypadající, jako by tam seděli odjakživa, od stvoření tohoto světa.

Kdepak, Istanbul vás nepřivine sám od sebe k tělu. Musíte jej dobýt, přijít mu na chuť, ale podaří-li se vám to, už nikdy se nebudete moct téhle kardamomové chuti nabažit.

Jenže k Istanbulu patří i škrábání se do strmého kopce pod rozpáleným sluncem, kdy vám vcelku brzy dojdou ironické vtipy – ty se špatně vyprávějí, nemůžete-li popadnout dech; sako máte dávno zmuchlané pod paží a ze sváteční košile je ubohý mokrý hadr.

Do tiskového střediska jsme dorazili splavení, v bídném stavu a ihned jsme vyčistili ledničku s třetinkami chlazeného piva. Myslím, že pokud si angličtí novináři s výrazem gentlemanů a italští žurnalisté s pečlivě načesanými vlasy a odérem luxusních parfémů hýčkali předsudky, že východ Evropy je vesměs barbarský Balkán plný pralidí, budou s tímto názorem díky mně a dalším vyhozeným z taxíku umírat.

V ten moment mi to bylo jedno. Po odysee, na níž nesvítil turecký půlměsíc, nýbrž zapadající žhavá koule, jsem hasil žízeň a poměrně pracně získanou novinářskou akreditaci na finále bych bez váhání vyměnil za sprchu.

Komfortnímu pocitu jsem byl vzdálen jako Sparta úspěšné sezoně, jenže! Zpětně jsem za útrapy šťasten. Co víc, jsem přesvědčen – a je mi lhostejné, že jde o zcela subjektivní přesvědčení – , že finále Ligy mistrů s průběhem, o němž bude záhy řeč, se nikde jinde než v Istanbulu odehrát nemohlo.

Strastiplný a nucený výšlap na „Ararat“ bez stínu byl metaforou. Ukázal, že aby byl ráj, musí být nejprve peklo. V příštích hodinách to měli poznat i liverpoolští fotbalisté včetně dvou Čechů.