Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 2
e-shopKonečně
Mám se báječně. Nejlíp, co jsem se kdy měla.
Říkají o mně, že jsem dobrá. Že jsem nejlepší. A že kdybych nebyla tak skromná, jsem ještě mnohem dál. Pro začátek si prý na fotkách z oslav mistrovských titulů nemám stoupat do druhé řady, ale drát se do popředí k poháru, kde si zasloužím být.
Já vám nevím. Mně to takhle vyhovuje. Nepotřebuju dávat najevo, co jsem dokázala. Vzešla jsem z hodně skromných poměrů, což asi moji povahu zformovalo. Všechno, co o mně v házenkářském světě povídají, přijímám s pokorou. Když o mně někdo tvrdí, jak jsem skvělá, cítím se u toho spíš trochu trapně.
Vím, že bych mohla být ještě mnohem lepší. A že i v devětadvaceti mám na to se ještě zlepšovat. Že ani titul nejlepší hráčky a nejlepší střelkyně německé ligy, jedné z nejkvalitnějších soutěží světa, nemusí být můj strop.
Ale taky vím, že mi teď je vážně skvěle. Protože ono to tak nebylo vždycky. Za sebou mám vlastně vůbec první sezonu, kdy se všechno konečně sešlo, jak mělo.
Nemusela jsem řešit, že na mě cestou z šatny na hřiště sněží.
Že hraju v podstatě zadarmo.
Že si nemám s kým pořádně popovídat a na čem si uvařit.
Že mi chybí můj kluk, který je stovky kilometrů daleko.
Že místo abych ukazovala, co umím, sedím na lavičce náhradnic.
Že po každém dalším pohledu do zrcátka nad volantem si zase prohmatám krk, jestli tam ta boule fakt je.
Že teprve až se probudím z narkózy, řeknou mi, jestli to nebylo zhoubné.
„Ježišmarjá, jestli máte doma ještě jednu takovou, vezměte ji sem hned taky.“
Trenérovi v píseckém Sokolu jsem se asi docela zamlouvala. Poprvé se mnou do haly vyrazila i mamka a po tréninku se za ním zastavila, jestli to vůbec má cenu. Tohle jí odpověděl.
I mě házená okamžitě chytla. Odmalička mě bavily sporty, s míčem jsme před barákem s kamarády pořád něco vymýšleli. Mamka i starší sestra hrály volejbal, ale mě dal taťka bůhvíproč na plavání, které mě ukrutně nebavilo a hlavně mi ani nešlo. Na závodech jsem končívala šestnáctá ze šestnácti. Když se zadařilo, tak patnáctá. Vysvobodila mě nejlepší kamarádka Gabča, která hrála právě házenou a která mi jednou, to nám bylo sedm, povídá: „Vždyť umíš driblovat a házet, tak pojď se mnou, ne?“
Tak jsem šla.
Navždycky si ze svých začátků budu pamatovat zápas, který jsme vyhrály 1:0.
Jo, 1:0.
To já dala ten jediný gól. Hrálo se dvakrát deset minut venku na betonu, malinké holky běhaly jako včelí roje tam, kam se zrovna odkutálel míč té, která ho nedokázala chytit. Já v jedné situaci hodila, přičemž mě protihráčky zfaulovaly. Balon se plazil brankovištěm a brankářka myslela, že se píská nedovolený zákrok, tak ho nechala být. On dojel za čáru a my díky tomu zvítězily. Na to se vážně nedá zapomenout.
Postupně jsem dávala i obyčejnější góly. Dávala jsem jich čím dál víc. Od úplných začátků mi to šlo, bývala jsem vyhlašovaná nejlepší hráčkou turnajů a někdy od dorosteneckého věku už jsem si začala připouštět, že asi skutečně mám něco navíc oproti ostatním. Že bych v házené mohla i něčeho dosáhnout. Posouvali mě do starších kategorií a já se prosazovala i tam.
Trénovaly jsme třikrát týdně a myslely, že to stačí. Nedá se to srovnat s přípravou dnešních dětí, jenže my neznaly nic jiného. Házená nás bavila, s holkama jsme si rozuměly a v rámci republiky jsme sbíraly úspěchy. Víc jsme nepotřebovaly. Ani já až do dospělosti nepřemýšlela, že se sportem vůbec můžu živit, vlastně jsem pořádně netušila, jestli to vůbec jde.
Házenou mi nesymbolizovaly žádné televizní přenosy, házená pro mě byl Sokol Písek. Místní dorostenky a ženy.
Náš trenér Michal Horák býval přísnej. Hodně přísnej. Vychovával nás nejen jako hráčky. Stávalo se, že na turnaji prohlásil, že kdo nesní všechno maso k obědu, nebude hrát.
Jenže ono bylo tlustý!
To bylo slz… Někdo tam takhle bulel třeba tři hodiny, než do sebe nasoukal celou porci. Proto jsme vymýšlely, jak Michala obelstít, maso jsme házely za sebe do květináčů. Nebo jsem jednou vzala krabičku od toastů a tu jsme si podávaly pod stolem. Dávaly jsme do ní vepřové řízky, které nám nikomu nechutnaly.
Nebudu mluvit o tom, že jsme tu krabičku potom zavřely na pokoji do skříňky, kde po pár dnech řízky solidně vykvetly.
I holky jsou čuňata, nemyslete si.
V tréninku jsme neznaly posilovnu. Kliky, dřepy, pár cviků s medicinbalem, nijak víc jsme se nedřely. Naší zbraní bylo myšlení, chytrost, cit pro hru. Já hrávala odjakživa na středu a tvořila hru. Na střeleckou spojku jsem byla moc drobná. I tak jsem se často dokázala probít na brankoviště a dávat góly. Po pravé ruce nahoru nebo doleva dolů, to jsou celé roky moje oblíbená zakončení. Se spoluhráčkou Alenou Stellnerovou, s níž jsme spolu prošly až do národního týmu, jsme bývaly určené na sedmičky a já měla od Michala za úkol padat doprava a střelu stáhnout doleva dolů, Alena naopak. Takhle jsme to nadrilovaly a takhle jsme se odmalička prosazovaly.
Generace píseckých holek před námi postoupila do Interligy, já tedy coby dorostenka chtěla jediné. Hrát ji, což se mi povedlo hned druhý rok, v sedmnácti.
I když se jedná o nejvyšší soutěž, kde startují nejlepší české a slovenské kluby, neměly jsme za to v podstatě nic. Svaz sice nařizuje alespoň minimální smlouvu na tisíc korun, ale upřímně, už ani nevím, jestli jsme v začátcích něco reálně dostávaly. Navíc jsme pořád i platily příspěvky, takže se to stejně vyrušilo. Až později, když se vedení podařilo nějaké peníze sehnat, jsme měly plat odstupňovaný podle toho, kolik kdo odehrál, odtrénoval a jak ho ohodnotil trenér.
Maximum bylo pět tisíc. Měsíčně.
Takhle jsem začala svoji kariéru. Po gymplu jsem odešla do Prahy na vysokou, a protože nás takových byla většina, minibus od sponzora nás vždycky nabíral na Smíchově a po tréninku někdy v půl desáté večer nás tam zase vyhodil. K tomu jsem normálně pracovala po brigádách. Dělala jsem servírku, welcome asistentku v bance nebo jsem uklízela u táty, který má firmu na kovovýrobu. Občas jsem mu pomohla i s výlisky.
Cvak a na světě byla součástka. To mě bavilo.
Při tom všem jsme hrály na špičce Interligy. Základem pořád byla jedna a ta samá parta holek, které si vychovali naši jediní tři trenéři, kteří nás celé mládí vedli. Michal a pánové Keclík a Slavík. Všichni se nám věnovali po práci, na úkor vlastních rodin.
Snad každý klub v Česku stojí na takových lidech, kteří jsou u sportu odnepaměti. Ať jsme jely kamkoliv, všude jsme dlouhé roky většinou potkávaly stále ty stejné tváře. Chlapy a ženské, kteří byli v první řadě srdcaři a jsou jimi dodnes. To oni tvoří českou házenou, rozhodně tu ženskou.
Pro ony písecké pardály jsme byly mnohdy jako jejich další děti. Asi až dnes dokážu pořádně ocenit, kolik toho pro nás obětovali, vždyť s námi byli každý druhý víkend na cestách. Nikdy za to nedostali nic zpátky, snad jen když dnes vidí čtyři holky od nás v národním týmu, může je ten pohled hřát. Do klubu kolikrát dávali i vlastní peníze, ačkoliv věděli, že se jim nikdy nevrátí. Mám dojem, že za nás někdy platili i ubytování na turnajích a snažili se nás dostat, kam jen to šlo. Po republice jsme jezdily vlakem, spávaly všude možně na karimatkách a mnohdy i jednoduše ve špíně. Vyrazily jsme třeba i do Turecka. Co na tom, že jsme tam spaly v motelu u silnice. Všechny jsme vnímaly, že je samozřejmé nějaké to nepohodlí skousnout. A že to, co pro nás Michal dělá, mu musíme svým přístupem vrátit. Horší už tedy bylo, když trenér řídil půjčený tranzit, my byly napasované vzadu a cestou najednou odešly brzdy. Ještěže jsme na rovině plynule zastavily.
Dostaly jsme se třeba do Skandinávie, Španělska i Německa, jen jsme holt vždycky vnímaly ty pohledy ostatních.
No jo, přijeli vidláci z Písku.
Zrovna na jednom turnaji ve Švédsku bydlely všechny ostatní týmy ve společném hotelu, kdežto my spaly někde stranou ve školní tělocvičně. Vůbec bych se nedivila, kdyby to bývalo bylo zadarmo.
Jenže pak jsme vlezly na hřiště a nebyly o nic horší než soupeřky s úžasným zázemím a špičkovým tréninkem. Nikdy jsem tohle nechápala.
Do podmínek, v nichž jsme fungovaly, přesně zapadala i naše hala. Slavná písecká obloukovka. Kdo ji někdy viděl na vlastní oči, moc dobře ví, o čem mluvím.
Zaoblená střecha obepíná hřiště jen pár metrů od kraje. Tři stupínky jako tribuna po jedné straně, střídačky a stolek pro rozhodčí na druhé. Sítě a staré časomíry na stěnách za brankami. Víc se tam nevejde. Dovnitř se vchází malými plechovými dvířky a do šaten se musí do vedlejší basketbalové haly, takže ať byla vánice nebo déšť, o poločase nebo po zápase jsme se podle potřeby nabalily do bund a běžely jsme rychle mezi lidmi. Časem nám přidali alespoň stříšku nad schodištěm, rádoby koridor, abychom vyloženě nemokly. My ani protihráčky.
Když jsme začínaly, na ploše býval položený Nisa plast. Takové ty hrubé, tvrdé kostky s dírami. Věřte mi, to se vám vážně nechtělo padat. Kdo šel k zemi, měl pak otlačených kostiček a modřin plná záda, kolena, boky… Všechno. Až v roce 2003 se v Písku na zimáku konalo mistrovství světa v inline hokeji a následně jsme dostaly po hokejistech moderní povrch, na který už se přece jen padalo trochu líp.
Co se ale nezměnilo, byl sklon hřiště. Holky z ostatních týmů se vždycky smály, že naše hala je nakřivo. Jeden poločas běháte z kopce, druhý do kopce.
Je to bohužel tak.
Ale jen maličko!
Soupeřky často při rozcvičce položily míč na středovou čáru a měly hroznou srandu z toho, že se skutálel.
Jenže my pak zase měly radost z toho, že jsme je porazily. Nikomu se u nás nehrálo dobře. Zatímco my byly zvyklé, protihráčky docela koukaly, že třeba běhají po lajně přímo před obličejem diváků. Jak sebou u kraje seknete, zvedáte se doslova od jejich nohou. Mnohdy vám i podávají míč.
A taky na vás řvou. Chudinky křídelnice soupeřů. Ty vždycky nejvíc schytávaly hroznou čočku, hlavně od kluků, co nám chodili fandit.
„Popoběhni mi trochu.“
„Ty jsi hrozná.“
„Co ty špeky?“
„Hele ta celulitida.“
Některé se smály, některé to solidně rozhodilo.
Já zase slýchávala mamku, která sedávala ve třetí, nejvyšší řadě. V takovém našem VIP prostoru. Jakmile jsem netrefila střelu, už jsem věděla, že bude následovat „Iveto, nahoru!“
Šmarjá, já to asi nevím…
A to ani mamka nemusela moc křičet. V naší hale je slyšet všechno.
Je jasné, že je zcela nevyhovující. Když jsme se poprvé dostaly do Evropských pohárů, po složitých jednáních dostal klub výjimku. Na druhou stranu jsme pak ale přijely do Bratislavy, kde by člověk čekal, že se bude hrát v nějaké solidní hale, a my se převlékaly v provizorních kostkách bez stropu.
Zase když se nám dařilo, do haly se nacpalo pár stovek lidí. Stávali všude, za sítí za bránou, u dveří, vedle střídačky. Nikdo neřešil pravidla, kam až mohou. Atmosféra tam bývala pekelná.
Tohle všechno nás zocelilo.
Není náhoda, že z Písku dnes pochází osa reprezentace, která dělá nejlepší výsledky v naší historii. Naučily jsme se něco vydržet, překonat. I v mládežnických nároďácích jsme byly schopné přehrát holky, které trénovaly každý den, někdy i dvakrát denně.
Když jsem se v devatenácti dostala do ženské repre, až tehdy jsem často bývala tou, kterou na poslední chvíli škrtli. Cítila jsem, že mám na to v týmu být, ale argumentem trenérů bývalo, že hraju v Písku a to nestačí. Přitom jsem už patřila k nejlepším střelkyním Interligy.
Začala jsem si tedy přidávat, trénovala jsem sama navíc, ale nahlížení na mě a další písecké holky se změnilo až pod současnými trenéry Bašným a Polozem.
Vždycky se ode mě čekalo, že dám sedm, osm… deset gólů. Když jsem dala čtyři, bylo to bráno tak, že se mi nedařilo. Že jsem hrála špatně. Dlouho jsem se s tím úplně nedokázala sžít. I v Interlize jsem chodila do zápasů s tím, že nesmím mít špatný den. Tíha zodpovědnosti za výsledky ležela na mně. Jednou proti Šaľe se mi vyloženě nedařilo, netrefovala jsem se v šancích a dostala to pak od trenérů pěkně sežrat.
Přitom já nejsem vyloženě jednostranná hráčka. Jo, nepovažuju se za extra obranářku, ale nikdy mě nestřídali obrana/útok, jako se to běžně dělává. Vím, že mám na hřišti přehled a umím vedle zakončení i uvolnit spoluhráčky, z mé hry těží i ostatní.
V národním týmu jsem v tomto ohledu definitivně poznala, že stačím i holkám ze světa. Házená mě tam začala bavit ještě víc, dostala v mých očích úplně jiný rozměr. Až tehdy jsem si uvědomila, že si můžu a chci sportem vydělávat na živobytí. Doma ale z maminčiny strany nejel vlak přes to, že musím nejdřív dostudovat. Co když se zraním? Co budu potom dělat?
Fajn.
Dodělat bakaláře mi trvalo do třiadvaceti a vejška pro mě představovala jen plnění nejnutnějších povinností. Dělala jsem jen to, co jsem musela, a nějak jsem prolezla, ačkoliv jsem se skoro nestíhala učit. Ani jsem nezažila ten pravý studentský život. Ale mám titul z podnikové ekonomiky a managementu. Aspoň něco.
A teď co dál se mnou v házené?
Nejpřirozenějším řešením se jevila Slavia, jenže mezi ní a Pískem panovala ohromná rivalita. Hrály u nás holky, které se tam nechytly. Od Michala jsem jednoduše dostala zákaz, že Slavia ne. S Alenou nás lákala Ostrava, kde tehdy byly peníze, a z první ligy jsme pomáhaly postoupit Mostu, dnes našemu nejlepšímu klubu. Zase tolik dalšího na výběr nebylo.
Do toho mi přišel mail od Mirky Oborčokové, slovenské hráčky, že o mě má zájem její francouzský tým. Že prý jsem se jim líbila v reprezentaci.
Načasovali to akorát. Mios Biganos byl první zahraniční klub, který o mě projevil zájem. V házené to není jako třeba ve fotbale, kde máte povědomí, jaké týmy kde po světě hrají. Já musela zjišťovat, co to je vůbec zač. Hrají první ligu? Fajn. Je to menší rodinný klub, sídlící ve dvou malých městečkách šedesát kilometrů od Bordeaux, kousek od oceánu…
Bezva. Jdu do toho.
Všechno jsem si řešila sama, neměla jsem žádného agenta. Smlouvu jsem si sice vyžádala v angličtině, ale stejně jsem ji jen proletěla. Upřímně, jen jsem hledala, kolik budu vydělávat.
Patnáct set euro měsíčně. Wow. Na první zahraniční angažmá? Nádhera.
Zbytek už jsem trochu podcenila.
Ptali se mě třeba, jestli mám řidičák, tak jsem počítala s tím, že dostanu auto. Houby, neměla jsem to ve smlouvě. Taky se v ní psalo o bytu, ale já si k tomu nedala, že musí být vybavený.
S mamkou, která je učitelka ve školce a mohla mi tak přes léto v začátcích pomoct, jsme navíc přiletěly a… Nic. Typičtí Francouzi, nestihli nic nachystat. Ubytovali nás v hotelu, že všechno za jeden dva dny zařídí.
Zůstaly jsme tam dva týdny. Ani jsme si nemohly uvařit, vedle hotelových snídaní jsme si musely kupovat drahé jídlo. Já denně chodila za trenérem, kdy už byt dostanu, dokud jednoho krásného dne konečně neodpověděl, že mi ho odpoledne ukážou.
Moc se mi líbil, to ano. Ale nebyla v něm ani postel.
Sice mi bez ohledu na smlouvu všechno nakoupili, ale jen to nejlevnější, co šlo.
Nebylo to úplně pohodové období. Dlouho se táhla jednání s Pískem, kde s námi podepisovali smlouvy do konce září, aby si nás tak pojistili až do konce přestupního období. Sice slibovali, že nebudou dělat problémy, ale mně je dělali. Chtěli za mě logicky co nejvíc peněz. Trvalo, než se kluby domluvily.
Do toho jsem byla ve Francii bez auta odkázaná na spoluhráčky, které mě vozily na tréninky. Jediný obchoďák byl dva kilometry od mého bydlení, chodila jsem tam pěšky. Poblíž nebyla ani žádná pořádná restaurace, takže jsem si celý rok na dvouvařiči dokola dělala maso, rýži a brambory. Obden to samé na tisíc způsobů. Navíc jsem krátce před odjezdem začala chodit s přítelem Štěpánem, který hraje profesionálně fotbal. Tehdy byl na Slavii. Sotva jsme se dali dohromady, odjela jsem. Na letišti jsem proto bulela jako želva, volali jsme si denně. Nic moc jiného jsem ani nedělala, protože jsem neuměla francouzsky a s angličtinou jsem moc nepochodila. Sice mi v klubu zařídili doučování spolu s dalšími cizinkami, ale ty už měly alespoň nějaký základ. Já jediná neuměla ani žbleptnout. Plácala jsem se v tom a někdy jsem tam schválně ani nešla, protože jsem si připadala hloupě. Styděla jsem se mluvit.
A do toho všeho jsem poznala, co to opravdu znamená trénovat.
Kouč byl totální blázen. Na prvním tréninku jsme absolvovaly fyzické testy, jaké jsem nikdy nezažila. Spoluhráčka se třeba na ovále pozvracela, on jí dal pět minut na oddych a musela si všechno odběhat, když jsme my ostatní už skončily. Já byla na běhání přirozeně dobrá, ale tohle byl vážně mazec. Mamka všechno sledovala z tribuny a hrozila se, jestli to se mnou nepraští.
Celé léto, kdy jsme měly denně dva tréninky a jen jeden den v týdnu volno, kdy jsme v přehřáté hale s těžkým mořským vzduchem ani nemohly dýchat, jsem si vážně sahala na dno. Bylo to peklo. Zase jsem na tom ale pak v sezoně byla se silami nejlíp, co jsem kdy zažila.
Jenže trenér byl zažraný do házené až moc a neznal volno. Jen ve středu jsme nemívaly trénink, tak nám v úterý večer dal takový záhul, že jsme se druhý den ani nemohly zvednout z postele. Raději nás zavařil, protože se bál, abychom mu v úterý netrajdaly někde pít. Pokud se hrálo venku, v pátek v noci jsme odjížděly autobusem uzpůsobeným na spaní. Ráno rozlámané rovnou na trénink, potom odpočinout do hotelu a v osm, půl deváté nás čekal zápas. Po něm jsme vyrážely zpátky. Třeba tisíc, dvanáct set kilometrů po celé Francii.
Nakupilo se přemáhání únavy, stresy z prostředí, kde jsem sama daleko od blízkých, z rozvodu rodičů, strach z rakoviny.
Po domácích utkáních jsme zase nemohly jen tak jít domů. Fanoušci házenou žili a my se jim musely věnovat na oficiálních akcích. Alespoň že všichni byli milí. Skutečně. Z povinnosti se pro mě brzy stala příjemná povinnost.
Tehdy jsem taky poprvé v životě viděla lidi v dresu s mým jménem.
Herně se mi totiž dařilo. A to přesto, že jsem po zranění naší levé spojky celý rok hrála na její pozici, tedy někde, kde jsem nikdy předtím nenastupovala.
Klub zažil nejlepší sezonu v historii a stál o to, abych pokračovala dál. Já ale věděla, že další rok už nezvládnu. Chtěla jsem být blíž domovu, blíž rodině a Štěpánovi. Čím dál víc jsem získávala pocit, že jsem si měla počkat na něco lepšího už tehdy po škole.
Vyřešit, co dál, mi pomohla náhoda.
V prosinci jsme s reprezentací na mistrovství Evropy hrály báječně. Nikdo s námi nepočítal a my dělaly skvělé výsledky. Já si ale už ve skupině zranila kotník, zdraví vyřadilo i další holky. Musely se udělat změny na soupisce a mě už z administrativního pohledu nešlo do sestavy vrátit, přestože jsem se dala rychle do kupy. Při zápasu se Srbskem, posledním před play off, jsem tak vyloženě trpěla na tribuně tím, že už si nezahraju.
Za mnou seděla skupinka lidí, z nichž jeden za mnou o poločase zašel.
„Ahoj, já jsem trenér z Thüringeru. Můžu si přisednout?“
Thüringer je jeden z nejlepších klubů na světě, pravidelný účastník Ligy mistrů.
„No, jasně…“
Povídali jsme si a trenér, Herbert Müller, viděl, že má velkou šanci mě získat. Klub sídlí v Erfurtu, což je jen tři a půl hodiny cesty z Prahy. Já tomu rozhovoru nepřikládala velkou váhu, nenapadlo by mě, že by o mě ve skutečnosti mohli mít zájem, ale Herbert se skutečně během měsíce znovu ozval.
Od té doby jsem už ve Francii cestou na trénink místo o francouzštině přemýšlela o tom, jak se co řekne německy.
Herbertova přítelkyně je taky Slovenka, Petra Popluhárová. Znaly jsme se z Interligy. To ona mě definitivně přesvědčila, ať neváhám a jdu k nim. Já souhlasila, přestože jsem často slýchala, co blázním. Že trenér má oblíbenou hráčku na mé pozici, kapitánku, a ta že nesleze ze hřiště. Že se tímhle přestupem sportovně odrovnám.
Proč? Prostě budu lepší, ne? Nepřipouštěla jsem si jinou variantu, než že se dostanu před ni.
Upřímně, bylo to těžší, než jsem si myslela. Poprvé jsem na klubové úrovni poznala, že ať dělám, co dělám, víc šancí nedostanu, a většinu doby jsem zpočátku skutečně trávila na střídačce. A to mi spoluhráčky tvrdily, že na to, že jsem nová a že hraju za hvězdou týmu, mě trenér ještě nasazuje dost.
Každý okamžik na hřišti jsem brala tak, že musím něco ukázat. Byl pro mě velký nezvyk, že mám tak málo prostoru, ale i když to pro mě bylo těžké, zůstávala jsem soustředěná. Na prosincovém mistrovství světa si pak naše kapitánka utrhla přední křížový vaz a najednou jsem to byla já, kdo skoro nestřídal. Kdo hrál všechno.
Jenže od března jsem nastupovala se sebezapřením. Tam to asi všechno začalo…
Bolel mě každý výskok a odraz. Při kličce jsem nedokázala pořádně zabrat. Po zápasech jsem pokaždé skoro brečela bolestí, nemohla jsem skoro ohnout koleno. Trenér mi vyšel vstříc v tom, že jsem mohla trénovat podle sebe, ale musela jsem hrát.
Zvládla jsem takhle kvalifikaci na Evropu s nároďákem i letní přípravu, ale pak už tělo řeklo, že stačilo.
Celé dětství a začátek dospělé kariéry v Písku jsem znala jen tři tréninky týdně. Ne že by byly nějak snadné, ale do opravdu profesionálních nároků měly hodně daleko. Já ve Francii vletěla do všeho naplno. Do toho cestování, zápasy Ligy mistrů, nároďák. Všude jsem hrávala téměř kompletní porci času.
Tohle se muselo někde projevit.
V koleni se mi objevil chronický zánět a podle německých doktorů měl všechno vyléčit jen čas. Prý že se to srovná. Že stačí, když koleno naposiluju. Tak já dvakrát denně jako pitomec makala sama ve fitku, abych se pak týden co týden potkala s doktorem a slyšela otázku: „Tak jak to vypadá?“
„Nic, pořád stejný.“
„Hmm, a co s tím budeme dělat?“
To mi snad řeknete vy, ne… Tenhle přístup byl na palici. Od léta do listopadu jsem byla mimo. Až když se blížil šampionát, reprezentace mě zařadila do olympijského programu a zařídila mi péči v pražském Centru pohybové medicíny u pana doktora Voráčka. Ten okamžitě poznal, že mám takzvané skokanské koleno. Dostala jsem do něj plazmu a začala docházet na terapie mikrovlnami.
Po měsíci jsem byla fit.
Na Vánoce nás v klubu pustili na tři dny domů a mně na Štědrý den od rána všichni říkali, že jsem nějaká bílá. Už den předtím se mi blbě vstávalo a bolelo mě břicho. Protože jsem v Česku neměla zdravotní pojištění, ani se mi nechtělo k doktorovi, ale Štěpán mě tam dokopal.
Skončilo to operací slepého střeva ještě na Štědrý večer. Podařilo se mi sehnat pana primáře Cejpa, tátu někdejší spoluhráčky, který kvůli mně přijel i mimo službu. A ještě mě operoval speciální metodou, aby mi nezůstala jizva.
Tu mám jinde.
Dodnes nechápu, jak je možné, že si nikdo nevšimnul té boule na mém krku. Byla tak obrovská...
Zpětně jsem se koukala na fotky a na všech byla vidět. Minimálně rok tam byla. Pro mě samotnou bylo těžké ji zahlédnout, protože vystoupila, až když jsem zaklonila hlavu. A to v zrcadle běžně nevidíte.
Ale sakra, vždyť se denně mažu krémem. Jako to, že jsem nic nenahmatala?!
V listopadu před dvěma roky jsem nasedla do auta, že vyrazím na sraz nároďáku. Koukla jsem do zpětného zrcátka a přejela si rukou po hrdle.
Panebože, co to tady mám? Co to může být? To je nějaký divný.
Nic mě nebolelo, ale celou cestu jsem na tu bouli musela myslet. Dokola, zas a znova jsem se dívala do zrcátka. Po příjezdu jsem se hned ptala Štěpána a ještě na vteřinu doufala, že se mi to celé jen zdá.
„No, máš to tam. Řekni to radši doktorovi,“ nenechal mě na pochybách.
Druhý den jsem tedy krk našemu reprezentačnímu lékaři ukázala a on na to, že jak skončíme, mám si dojít do nemocnice. Že to vypadá jako něco na štítné žláze. Nevím, jestli mě nechtěl strašit, nebo jestli myslel na tým, abych ho nerozhodila, ale nevypadalo to, že bych měla nějak zvlášť spěchat. Prostě až na to bude čas. Vyrazila jsem tak k obvoďákovi až po návratu do Německa za dva týdny. Okamžitě mě přeposlal ke specialistovi. Ten mě napojil na přístroj a krk mi oskenoval.
Ano, je tu nález…
Píchli mi do boule obrovskou jehlu a odebrali vzorek, načež jsem dva týdny čekala na výsledek. Zpětně jsem se dozvěděla, že náš týmový doktor už před Vánoci věděl výsledek, ale nechtěl mi svátky kazit. Stejně stály za houby. Pořád jsem na svůj krk myslela a kontrolovala si ho. Nechtěla jsem panikařit, ale na takovou věc nejde jen tak zapomenout.
V lednu jsem potom seděla v ordinaci a poslouchala lékařovu němčinu.
„…tumor…“
To slovo vystoupilo z jeho monologu a v tvrdé němčině jako by znělo ještě zlověstněji. Doktor mi ukázal snímek a já na něj zůstala zírat. Nevěděla jsem, co si myslet, na co se zeptat.
„Je asi osmdesátiprocentní šance, že to bude v pořádku, ale ze vzorku tohle nejde definitivně určit,“ pověděl mi. Čekala mě operace.
Sotva jsem sedla do auta, v ruce držela snímek nádoru ve svém krku a viděla, jak je obrovský, rozbrečela jsem se. Tak je to tady. V rodině jsem nebyla první. Rakovina prsu, tlustého střeva, prostaty. Všechno tohle už někoho z mých blízkých potkalo.
Házená pro mě šla úplně stranou a myslela jsem, že to trenér pochopí. Do té doby jsem z něj měla pocit, že je velmi chápavý k našim potřebám. Že bere, že jsme lidi.
A on, že uděláme dohodu. Chtěl, abych šla na operaci až za měsíc. Že mě ještě potřebuje na důležité zápasy.
„Ani náhodou!“ byla moje reakce.
Zeptala jsem se ale doktora a on odpověděl, že takový odklad je ještě v pořádku. Nakonec jsem tedy souhlasila. Jen do Ruska na Ligu mistrů jsem letět odmítla, to mi přišlo zbytečné. Všichni okolo mi tvrdili, že nechápou, jak můžu hrát, že by se nedokázali soustředit. Mně ale tréninky a zápasy paradoxně pomáhaly. Alespoň jsem neseděla doma a neprala se se svými strachy. Byla jsem pořád mezi lidmi.
První únorovou neděli jsem v derby s Lipskem dala jedenáct gólů a druhý den ráno nastoupila do nemocnice.
Lékař, který mě operoval, byl náš fanoušek. Byl ke mně otevřený a svým příjemným tónem na mě přenesl klid. Všechno mi vysvětlil. Že mi vezmou půlku štítné žlázy a hned rozborem zjistí, jestli je nádor zhoubný. V takovém případě by mi okamžitě vzali i druhou část.
To by znamenalo konec se sportem a nástup na ozařování.
První, co jsem udělala po procitnutí z narkózy, bylo, že jsem si prohmatala krk.
Jo, chybí jen jedna strana!
Ale víte, jak to je po narkóze. Člověk je ještě oblbnutý. Možná v mém případě bylo jen přání otcem myšlenky. Asi dvě hodiny jsem ještě ležela sama na pokoji, než přišel doktor. Hned ve dveřích jsem se snažila číst v jeho tváři, jaký má výraz. Byl neutrální. Profesionálně neutrální.
„Mělas to nezhoubný.“
Ufff.
Moje další otázka tedy hned směřovala na házenou. Jestli budu moct dál hrát. Prý ano.
Za dva týdny přišly kompletní výsledky. Měla jsem vzácný typ nádoru. Tou dobou už jsem se dávala do kupy u Štěpána ve Zlíně, kde tehdy hrál. Hned po operaci si mě odvezl a staral se o mě, abych nebyla sama.
Od prvního dne po zákroku beru prášky na podporu funkce štítné žlázy, které budu muset užívat do konce života. Ale na to se dá zvyknout. Berou je i lidi, kteří mají štítnou žlázu celou, mnohdy i větší dávky než já. Budu jen víc hlídaná jednou během těhotenství, ale to je tak všechno. Snad.
S mými zdravotními patáliemi nebyl konec, ještě jsem si užila dvě operace na zápěstí střelecké ruky, kdy už jsem si říkala, že asi skončím. Že fakt nemá cenu se trápit.
Pátrala jsem po důvodech, proč jsem pořád rozhašená. Pro začátek jsem vysadila antikoncepci, která hodně zatěžuje tělo. To kvůli ní jsem zřejmě trpěla na různé záněty. Do toho přemáhání únavy, stresy z prostředí, kde jsem sama daleko od blízkých, z rozvodu rodičů, ze strachu z rakoviny. Všechno se zřejmě nakupilo.
Teď už se snažím tolik nestresovat. Ano, někdy mám strach, že jsem si zase na krku nahmatala bouli, a to se pak prohlížím ze všemožných úhlů. Pořád se podvědomě bojím, že se mi to vrátí. Zatím jsem ale v pořádku.
Než vzít nabídku na lepší plat někde daleko, raději zůstávám v Thüringeru, kde mi to vyhovuje a kde jsem šťastná. Peníze nejsou všechno. K tomu jsem se začala víc věnovat regeneraci, několikrát týdně chodím na fyzioterapii. Vždyť já se nikdy jako malá ani neprotahovala, vůbec jsem si neuvědomovala, jak je to pro budoucnost důležité.
Seveřanky třeba odmalička vědí, jak se o sebe starat a co jíst, kdežto já jako malá hrála třeba ve tři odpoledne a k obědu si dala osm knedlíků.
Mamka říkávala: „Kolik jich sníš, tolik dáš gólů.“
Dívčí házená je pro spoustu lidí asi dost nepochopitelná. Je to hodně tvrdý sport.
Mně už to nepřijde, vyrůstám s ní celý život, ale asi není úplně normální, že máme jako holky všude po těle spoustu modřin. Mívám modré ruce i nohy, koňary na stehnech. Když o sebe narazí dvě holeně, je z toho pěkná šlupka. Štěpán na mě vždycky doma kouká a nechápe.
I holky umějí být zákeřné. Když proskakujete, nastaví vám koleno a dělají, že nechtěly. Vadí mi, když dostanu dlaní na prsa, na hrudní kost. To fakt bolí. Nebo když vás někdo při střele zatáhne za ruku, tam hrozí urvaná ramena. Já jsem ale taková, že když je na mě někdo agresivní a snaží se mě zastrašit, o to víc proti té hráčce jdu, abych dokázala, že ji překonám.
Při kličkách schytáte taky spoustu škrábanců. Na krku, na rukou. Po jednom mi zůstal i viditelný šrám, jak byl hluboký.
To všechno se dá přežít. Sviňárna ale je, když vám s rukama od lepidla, které používáme pro lepší chytání míče, někdo sáhne do vlasů. To se dá vymýt jen dětským olejem. Spoustou dětského oleje. Půlhodina drhnutí ve sprše dokáže naštvat víc než nějaká modřina.
Házenkářky jsou obecně asi trochu otrlejší, než byste od křehkých dívenek čekali. S holkama, s nimiž jsem vyrůstala, jsme se před sebou neštítily ničeho. Neměly jsme žádné zábrany. To až ve Francii jsem se zpočátku styděla i před ostatními uprdnout.
Pavouky nebo myši taky nijak zvlášť nemusím, ale vidím, že asi fakt vydržím víc, než by kdekdo při pohledu na mě čekal. Nejsem křehká květinka, což ze mě bez pochyb udělala házená. Úplně taky nechápu, jak dneska holky žijí jen na sociálních sítích a nepoznáte, jestli jim je třináct, nebo dvacet. Dělají ze sebe někoho, kým nejsou.
My se během dospívání kamarádily s fotbalistama a hokejistama a dělaly s nimi vylomeniny.
I mě baví namalovat se, hezky se obléknout, vzít si sukni. S holkama se malujeme i na zápas, v šatně se vystřídáme u zrcadla a pečlivě si upravíme culíky. Nahodíme make-up, ať na fotkách nevypadáme vyblitě. Sama si třeba jako rituál i lakuju nehty podle barvy dresu.
Štěpán mi dokonce říkává, že na zápas se upravuju víc, než když jdu někam s ním, ale to není pravda, to se mu jenom zdá!
Je sice blbé, když se na nějaký galavečer vyšňoříme do šatů a zpod nich nám koukají modrá a zeškrábaná místa, ale co už. Jednou jsem takhle šla na společenskou akci po zápase, kdy mi jedna mrcha schválně píchla prstem do oka a lepidlem mi odtrhla řasy. Bývala bych zaskočila na kosmetiku, ale stejně by mi tam ani nemohli nalepit nové, protože nebylo na co.
Když se dnes při všem tom upravování podívám na svůj krk a vidím tam jizvu, připomenu si, že sport není úplně všechno, i když jsem to tak hrozně dlouho brala.
Ale ježišmarjá, maminky, jestli máte doma ještě jednu takovou dceru, dejte ji na házenou.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází