Když si hráči diktují

Luděk Bukač

Když si hráči diktují

Alex Ferguson to udělal, já ne. V Manchesteru měl v týmu velice populárního a zámožného hráče, módní ikonu. Za mužstvo, za jeho výsledky, byl ale samozřejmě zodpovědný kouč. Když mu tedy David Beckham, onen hráč s výsadním postavením směrem k veřejnosti, začal svým chováním narušoval vědomí týmu, projevil se Ferguson emocionálně. Tak, jak je ve sportovním prostředí správné.

Vzal kopačku a po Beckhamovi ji mrštil.

Tímhle gestem dal kabině najevo, že on rozdíly nedělá. Že chce výkon a dodržování pravidel stejně od každého.

Já měl udělat to samé před Světovým pohárem v šestadevadesátém.

„Trenére, dám vám plán, kdy co mám za akce, jak to se mnou bude,“ oznámil mi v průběhu léta Jarda Jágr. Tehdy už měl za sebou vítězství v produktivitě NHL, dva Stanley Cupy či sezonu s více než šedesáti góly. Patřil k absolutní špičce soutěže. Proto jsem akceptoval jeho požadavky, ačkoliv už i to bylo přes čáru. Jakékoliv úlevy byly špatně.

Jágr například chtěl, aby hrál jen jeden přípravný zápas. Že do Švédska na generálku necelý týden před startem turnaje určitě nepojede. Později tvrdil, že prý měl angínu.

Dobrá tedy.

K němu se však přidal i Petr Nedvěd. Další světový hráč s ohromným jménem v NHL, pro něhož se jednalo o nadlouho jediný možný start za národní tým. Vzhledem k účasti na olympijských hrách v Lillehammeru v dresu Kanady měl od mezinárodní federace zákaz svoji mateřskou zemi reprezentovat na podnicích IIHF.

Ani Nedvěd do Švédska jet nechtěl. Nebyl si jistý, asi ho bolelo tříslo…

V životě bych neudělal něco takového, jako tady. Uznával jsem jen pokud byl hráč nemocný či zraněný, ale ne aby si diktoval vlastní podmínky. Tady jsem však svůj přirozený postoj spolknul. Je jasné, že chybně. Cítil jsem ovšem, že sotva se tomuto jednání postavím, hráči se otočí proti mně. A na jejich straně ležela mediální poptávka po dream teamu.

Netroufnul jsem si proti nim jít.

Na základě konkrétní situace jsem se rozhodl nevstoupit do konfliktu, odpovědnost jsem vložil do rukou mužstva.

Potíže začaly, už když se Jágr nedostavil na domluvený sraz týmu. Měli jsme společné fotografování a on nikde. Zároveň byl viděn na hranicích, jeho osobní kouč Marian Jelínek mu totiž domluvil exhibiční zápas v Německu. Na fotografování přitom měl Jágr i podle naší domluvy jednoznačně být. Ve chvíli, kdy nedorazil včas, jsem měl okamžitě skončit. Složit funkci a s čistým svědomím odejít. Tohle řešení mě tehdy nenapadlo poprvé a naposledy.

Jako bych však byl stále ještě opojený skvělým přístupem týmu okolo Reichla a Patery před čtvrt rokem. Jako by mi stále nedocházelo, že ne všichni profesionálové dokáží své povinnosti zvládat jako oni.

Frustrace z nespolehlivosti a nedodržování domluvy pro mě byly něčím úplně novým. Něčím, co jsem ve své trenérské kariéře nezažil.

Nikdy se mi nestalo, aby mi Richter, Kochta nebo Havel, ale ani mladý Reichel řekli, že nemají chuť do utkání. Aby za mnou přišli, že budou hrát jen za podmínek, které si sami určí.

Jakmile na soustředění ve Zlíně zazněla první omluva, že by si ten který hráč raději odpočinul, znamenalo to velice špatný signál. První z událostí, z nichž postupně vznikalo napětí v mužstvu, které si při tom všem uvědomovalo, že ho čeká těžký úkol.

Na první pohled bylo patrné, že spousta věcí neběží, jak má. Hráči turnajem nežili, nechovali se správně, byli ještě v letním rozpoložení. Připadalo mi, jako by si po dni na plovárně večer zašli zahrát hokej pro zábavu. Mysleli si, že vše odehrají jen tak z ruky, a zaobírali se nehokejovými zbytečnostmi.

Někteří z nich Světový pohár v šestadevadesátém jednoduše podcenili.

Nebyli nachystaní na tak těžkou konfrontaci v tak nezvyklém čase začátkem sezony. Dorazili z velkého světa, který tehdy čerstvě okoušeli, a nedokázali si uvědomit, že jen jejich renomé z NHL nebude stačit na to, aby předčili připravené protivníky. V přípravě jsme sice ještě porazili Finy, to byl jediný dobrý zápas to léto, ale pak už šla výkonnost jen dolů.

Potíž představovala už samotná nominace. Tým nebyl nikterak tvořený, jednalo se pouze o slepenec jmen, která si žádala veřejnost a zámořští pořadatelé. Spoustou regulí jsme v podstatě dostali nadiktováno, koho máme do sestavy zařadit. Tohle nebylo moje mužstvo, ač jsem byl koučem. Nemělo duši. Byl to nesourodý soubor hokejistů, které jsem dostal do rukou, abych je během krátké chvíle vedl.

Přes léto jsem navíc dostával informace ohledně jejich soukromého života, které mě znervózňovaly. To téma jsem před nimi neotvíral, protože mi to u profesionálů připadalo nepatřičné. Ovšem na základě zpráv o tom, kde a jak se bavili, se dalo čekat, co poté skutečně nastalo. Že přišli na led a zjistili, že jim nejedou nohy. Že to nebude tak snadné. Na sraz dorazili z ničeho, nepřipravovali se se svými mateřskými týmy. Dali si týden tréninků a hurá do utkání.

Takový přístup je pro trenéra zklamáním. Jenže s tím nešlo nic dělat, například určité hráče vyměnit, protože soupisku bylo třeba mít hotovou dlouho dopředu kvůli reklamním požadavkům ze zámoří. Měli jsme svázané ruce, což se dřív v reprezentaci ani v klubu nestalo.

Kanadské a později Světové poháry nikdy nebyly o ryze sportovní konfrontaci, jednalo se především o byznysový podnik. Však i s ním přišel Alan Eagelson. Měly ukázat, kdo ovládá celosvětový trh s hokejovými hráči, mínění veřejnosti i vývoj hry. Je to velmi důležitý turnaj, Kanaďané ho však organizovali – a dodnes organizují – tak, aby vyhovoval především jim. Nikoliv neférově, ale přece jen ve svůj prospěch.

Pro mě jako trenéra byla nejhorší právě povinnost nominovat hráče podle zvučnosti jména v NHL, nikoliv podle potřeby výkonnosti celku. Pořadatelé, média i veřejnost prahli po tom, aby spolu hráli Jágr, Straka, Šlégr, Ručinský, Holík, Nedvěd, Hašek…

V té souvislosti klobouk dolů právě před Dominikem Haškem. Samozřejmě jsem ho pro Světový pohár chtěl, byl jsem kvůli tomu za ním i v Buffalu, ale on mi řekl: „Trenére, nezlobte se, tak brzy v létě nezvládnu být připravený.“

On se nikdy nebál jít vlastní cestou. Věděl o svých kvalitách, ale chápal, že pro takhle náročnou akci by musel uzpůsobit letní přípravu. A na to se necítil. Zároveň řekl, že pokud o něho budeme stát pro olympijské hry v Naganu, na ty že se připraví.

Já už u toho nebyl, ale všichni víme, jak to dopadlo. V Naganu Dominik vešel do šatny a oznámil spoluhráčům, že chce olympiádu vyhrát. Své odhodlání demonstroval i na ledě, čímž inspiroval ostatní. Nakazil je pocitem, že zlato chtěli stejně jako on. Právě tohle vědomí a Dominikovy schopnosti pak zlomily vyrovnané zápasy v náš prospěch.

Naproti tomu na Světovém poháru nebylo čeho se chytit.

Přitom to byl turnaj s naprosto totožným hracím plánem a i tady se nezbytnými ingrediencemi rozumělo speciální zaujetí a chuť. Jenže v reálu přesně tohle chybělo.

Jak jsem tuto skutečnost zjistil, ztrácel jsem osobní motiv a zainteresovanost.

Kdybych býval odešel, kdybych ještě před startem turnaje udělal tiskovku a řekl, že končím, že funkci předávám prvnímu a druhému asistentovi, měl bych po starostech. Mužstvo bylo vybrané, mohl jsem v klidu odejít. Pravděpodobně by po uvolněném místě skočil Lener a bylo by to. Jestliže jsem necítil vůli tým vést k vítězstvím, měl jsem to takhle udělat. Dokonce jsem své pohnutky i spolupracovníkům oznámil, rozebírali jsme vše spolu. Odradili mě případnými složitostmi ohledně odměny. Každý člen realizačního týmu ji od NHL dostával stejnou a oni nechtěli o výhody přijít. Jednalo se, tuším, o deset tisíc dolarů na hlavu, žádné peníze na zbohatnutí. Ovšem spolu s představou, že se ukážeme v Kanadě a uděláme si jméno to byla lákavá kombinace.

Moji kolegové zkrátka chtěli, abych funkci nepokládal, a jelikož jsme spolu měli dlouho férovou spolupráci, dal jsem na ně. Neodpískal jsem to. Všechna zodpovědnost však nadále mířila za mojí osobou, zvlášť po titulu mistrů světa.

Udělal jsem tak další chybu.

Musel jsem se poprat i s vědomím, že hráči vědí, co se děje. Cítili, že to neklape. Tým moc dobře viděl, jak jsem nespravedlivý a přehlížím věci, jaké bych neměl. Moje image do té doby stála na tom, že si nesrovnalosti v disciplíně dokážu srovnat ve prospěch mužstva, kdežto teď jsem povolil. Uvnitř kádru bublala křivda, že si dva hráči na vlastní žádost dali pohov, zatímco ostatní musí do Stockholmu odehrát těžkou přípravu. Vždyť už tam každý z nich dával všanc své jméno a my přitom hráli se dvěma beky na křídlech čtvrté formace, protože jsme neměli útočníky.

Našli se i takoví jako Martin Ručinský, dobrý kluk a výborný spolehlivý hokejista, který nestandardnost zřetelně vnímal. Bylo mu jasné, že je mojí povinností jakožto kouče, abych tohle srovnal.

Abych jako ten Ferguson tu kopačku po někom hodil.

Martin mi do očí řekl, že tohle není férové. Dal jsem mu za pravdu, cítil jsem to stejně. Nepamatuji si už přesně, co jsem mu odpověděl, ale zůstal ve mně pocit, že mu rozumím. Že s ním stoprocentně souhlasím. A že jsem selhal. Dříve ve Spartě nebo na mistrovství světa bych nastalou situaci řešil zcela jinak. Stát se mi něco podobného někdy ve třiaosmdesátém, šel bych do konfliktu, bojoval bych za své přesvědčení. Prosadil bych si svoji sestavu, vynutil bych si pořádek. Tehdy na Světovém poháru už jsem však cítil, že na to nemám sílu. Nebyl jsem to já, jak jsem se znal a jak mě znalo okolí.

Zrovna Martin Ručinský ukázal, že nepřipravenost se jednoznačně netýkala všech. Měli jsme jeho a některé další, kteří ke svým povinnostem přistupovali naprosto svědomitě. Jenže když jsem viděl tři měsíce předtím Reichla ve Vídni a Reichla teď, to se vůbec nedalo srovnat. On sám nesmírně chtěl i tady, ale zaujetí pro věc u všech v týmu bylo úplně jiné. Jeho přístup, jímž nás dotáhl ke zlatu na šampionátu, se tady míjel účinkem.

V Helsinkách jsme na úvod turnaje dostávali nakládačku od Finů a já v průběhu hry mimoděk zabrousil pohledem vedle střídačky. Stáli tam Patera s Procházkou a Vejvodou. Kluci, kteří si nezasloužili zůstat mimo sestavu. Postavit tým na nich, odehráli by to. Třeba bychom taky nějaký zápas ztratili, ale rozhodně by jako lídři tým uchránili závěrečné ostudě s Němci, porážky 1:7, která nás odstřihla od účasti ve čtvrtfinále. Na play off do zámoří bychom se dostali. Tam už to mohlo být jiné.

Ale to jsou kdyby.

Po porážce 3:7 ve Finsku jsem se snažil tým probudit změnami v sestavě, ale bylo to marné. Následné domácí utkání se Švédy mě donutilo přemýšlet. I přes vcelku běžné skóre 0:3 jsme byli naprosto bez šance a nespokojení diváci zaházeli led plechovkami, což mě vedlo k úvahám, zda bych tohle v roli hráče dopustil. Dovolila by mi moje hrdost, aby tak důležitý zápas, navíc před domácím publikem, vypadal tak zoufale a bezmocně? Nestyděl bych se sám za sebe, jestli jsem se na to náhodou nevyfláknul? Tady jsem v trenérské kariéře stál zřejmě nejblíž emočnímu výbuchu, který by odporoval mé pověsti kouče s kultivovaným projevem na střídačce. Byla obrovská zátěž, abych se udržel.

Tenhle zápas, to bylo, jako bych měl v atletice do výšky skočit dva metry čtyřicet, ale já vypadl na sto sedmdesáti. My vůbec nebyli ve hře, nebylo čeho se chytit a já ztratil chuť na cokoliv reagovat.

Nechal jsem hru před sebou plynout.

Úryvek pochází z knihy Moje hokejové století trenérské legendy Luďka Bukače a Františka Suchana, spoluzakladatele Bez frází. Kouč dvojnásobných mistrů světa v ní na základě autobiografického líčení své životní cesty protkané hokejem vysvětluje nejrůznější aspekty vývoje této hry a jejího tréninku. Knihu můžete objednávat na www.jota.cz.

Jana Mensatorová a archiv Luďka Bukače

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.