Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 3
e-shopKámo, já to vydržel
V Afrika každýho sen je dostat do Evropa. Každýho to je sen. Chceme jít žít do Evropa, víš? A futbol nás tam může dostat.
Já měl futbol místo škola, byl jsem v Itálie, Francie, chtěl jsem zahrát futbol, ale moc šancí já nedostal. Je důležitý, že když nemáš agent, nemáš moc šanci se prosadit. Potom jsem přišel do Česka. Bylo to složitý. Až moc složitý, ale věřil jsem sám v sebe, věděl jsem, co můžu ukázat. Pomohl mi jeden pán, obrovsky mi pomohl a k tomu já všechno vydržel. Teď jsem já spokojenej. Jsem rád, jak to dopadlo.
Kámo, já vydržel takový věci.
Kdo mě nezná, říká jen: „Joel, tys rok v Opava a hned Plzeň, tys měl štěstí. Tys dal pár gólů a najednou špičková klub, špičková soutěž. Není to moc rychlý?“
Není.
Jsem moc rád, že můžu vyprávět moje příběh. Přečti si ho a pochopíš, proč tohle není o jednom roku. O jedný sezoně. O pár góly.
Je to o moje život.
O futbolu. O víře v sebe, která je to nejvíc důležitá.
Jen díky futbolu teď mám život, co moc lidí od nás nepoznalo. Život, o jaký spousta lidí od nás mají sen.
Asi jsi ty výjevy viděl v nějakém filmu. Černošští kluci v různě barevných a někdy roztrhaných trikách kopou do čehosi kulatého, co připomíná balon. Všude spousta křiku, smíchu. Práší se, protože hrají na prostranství mezi baráky. Samozřejmě jsou bosí. Brány mají z kamenů. Kolem dokola posedávají starší chlapi a mezi sebou rozebírají, kdo je podle nich nadaný.
Tak přesně takhle to vypadalo u nás v ulici.
V ulici na kraji Kinshasy, hlavního města Konga ve středu Afriky. Tady jsem se naučil hrát fotbal. My nemáme žádná veřejná hřiště, žádné školní areály. My máme domy v okolí, v nichž bydlí pokaždé pár kamarádů. Ti se každý den sejdou na ulici, ze smotaných hadrů udělají míč a hrají.
U nás se pokaždé venku sešlo dost kluků, často kolem dvaceti. Máme jedinou zábavu, sport. A sport, to se rovná fotbal. Hraje ho každý.
Nikdo nás neučil, jak se k tomu postavit, jak přihrát. Nemáme žákovské trenéry. Na všechno jsme si přicházeli sami. Na to, že když se netrefíš a místo balonu nakopneš šutr, utrhneš si nehet. Na to, jak toho druhého přelstít. Tady se probouzí talent. V těch nekonečných hodinách, kdy běháme a hrajeme.
Fotbal u nás není o gólech. Největší radost a úspěch je, když ti udělám kličku. Když tě posadím na zadek a běžím s míčem dál. To je důvod k radosti, to vzbudí největší ohlas, tomu se všichni smějí. Já byl přesně takový. Dostat míč a přejít pár protihráčů. Na góly já nebyl, podle toho se u nás nikdo nesoudí. To až v Česku jsem si uvědomil, že povedená klička je sice super, ale až když dáš gól, jsi všude napsaný a ví se o tobě. Proto jsem změnil myšlení, teď už góly dávat chci.
Ale stejně mi dělá radost někoho překonat jeden na jednoho. Hezky přihrát. Odmalička jsem měl pocit, že mi to jde. Věděl jsem totiž, že když mám balon, staří chlapi, co nás pozorovali, se na mě rádi koukali. Říkávali mi, že to někam dotáhnu, že jednou fotbal hrát budu. Nevěděl jsem sice, jak toho docílit, ale slyšet tohle mi dodávalo sebedůvěru.
Mám určitě nějaké nadání z rodiny. Děda i táta fotbal hrávali, jen to ani jeden z nich nedokázal dotáhnout na profesionální úroveň. V Kongu je totiž jen jedna soutěž, kde ti zaplatí, a i ta je ještě jen semiprofesionální. Každý měsíc si tam ti dobří vydělají třeba 2000 Euro. Jenže tam chodí i plno cizinců a není snadné se prosadit. Pokud se chceš živit fotbalem, stejně koukáš jen po Evropě.
Cesta tam vede přes mládežnické týmy. V nich ale hrají ti, kteří si to mohou dovolit. Tvoje rodina každý měsíc platí velké peníze, aby tě naučili fotbal. A pokud peníze nemáte, musíš být tak dobrý, aby tě nechali hrát zadarmo. Pak totiž tuší, že tě můžou někam prodat a vydělat na tobě.
Mě do místní akademie vzali, protože jsem talent byl. Byl jsem pro svůj tým hráč číslo jedna. Přitom jsem už jen ve svém okolí viděl daleko lepší kluky, jen neměli jak to ukázat. Neměli možnost, nikdo jim nepomohl. Já přišel na trénink, tam jsem předvedl, že si věřím, načež mi řekli, že můžu zůstat. A dali mi kopačky. Moje první kopačky. Bylo mi čtrnáct.
Na fotbal jsem chodil raději než do školy. Měl jsem dva batohy, jeden s učením a druhý s věcmi na trénink. Mamka mi dala na záda školní batoh a sotva se otočila, já si ho rychle vyměnil. Vyběhl jsem z baráku, ona myslela, že jdu do školy, ale já běžel trénovat. Každý den.
Škola by mě do Evropy nedostala. Fotbal ano.
Přitom nebylo jen tak, abych do školy mohl. Mamka na ni musela našetřit. U nás se totiž i základka musí platit a je pěkně drahá. Spousta rodin řeší každý den, co vůbec budou jíst, na nějaké vzdělání proto není ani pomyšlení. Někteří lidi u nás celý den nemají ani na chleba, umírají hladem. Umírali i v mém okolí. Nejsem z bohatých poměrů, navíc když jsem se narodil, taťka odjel do Francie, aby nám vydělal na živobytí. Několik let tam ale neměl ani papíry, měl se co ohánět, aby uživil sám sebe. Sem tam dokázal poslat přes Western Union třeba sto dolarů, ale většinu toho obstarala mamka. Patnáct let sama, patnáct let bez práce. Snažila se, abychom alespoň měli co jíst. Neumím říct, jak to zvládala, ale mnohdy alespoň něco prodávala. Sehnala zboží od banánů po colu a s košem na hlavě prodávala na ulici.
To díky ní jsem člověk, jaký jsem. Obdivuju, že to nikdy nevzdala.
Díky dědovi jsme zase alespoň měli kde bydlet. Kdysi postavil dům a v něm jsme měli důstojný byt. To znamená, že třeba dvacet nás žilo ve čtyřech pokojích. V každém spalo několik lidí. Tak to v Africe chodí, na to jsme tam zvyklí.
Měli jsme alespoň televizi. To je výhoda hlavního města, že funguje elektřina. Někde na vesnici ji zapojují třeba jen na dva měsíce v roce.
Já při každé příležitosti zapínal fotbal a snil jsem, že jednou budu jako ti chlapi, kteří běhali po nádherném trávníku. Můj vzor byl Samuel Eto’o, co tehdy hrál za Barcelonu. Koukal jsem na něho a říkal si, že to je kluk z Afriky jako já.
Jak se tam dostal? Co pro to udělal? Proč bych já nemohl taky?
Všude se dočtete, že jsem narozenej v rok 1992, ale to není pravda. Jsem o rok mladší. Můžou za to electión… Volby.
U nás se může volit až od osmnácti. Mně bylo sedmnáct a já chtěl volit kvůli peníze. Candidates… Víš jak, taky říkáte kandidát? Tak tihle kandidáti totiž dávají třeba 500 dolarů za to, že je lidi volej. A já těch pět set chtěl taky, tak jsem v sedmnácti zfalšoval svoje doklady, abych dostal peníze. Ten papír mi už zůstal.
Teď lituju, že nemám správnej datum, ale ničemu to nevadí. Už to nikdo neřeší, jsem profesionální hráč a jen mám datum narození oficiálně uznanej jinej.
V osmnácti jsem odjel za tátou. Už chtěl, ať za ním jedu dřív, ale měl těžkej život. Žil v Paříží, kde z Afrika spousta lidí. Teď se o tom hodně mluví, ale lidi z Afrika tam choděj už dlouho. Protože každej myslí, že ve Francie všechno. Ve Francie a v Německo. Že tam snadnej život.
Mně kdysi na turnaji v Italia s naším týmem agent přišel. Že mám přijít na zkoušku. Že jestli ukážu dobrý, že mě vezmou. Já mu zaplatil, aby zkoušku domluvil. Byla ve Francii, a proto já přijel za tátou. Chvíli jsem bydlel u něj.
Zkouška byla pět minut. Dostal jsem pět minut šanci. Za tu dobu nemůžeš nikomu ukázat, že umíš futbol, kámo. Bylo tam padesát hráčů, a když tě agent neprotlačí, nemáš šanci. Jsi jen další africkej kluk. Zůstal jsem s tátou a nevěděl, co dál. A tam jsem potkal pána, co je ambasador v Česko. Nabízel mi, že sežene zkoušku tady.
Jo, proč ne.
Říkal, že známý jeho má klub v Hlinsku.
Možná jste o Hlinsku neslyšeli ani vy z Česka, co? Kde vůbec leží. Odletěl jsem ale do Česka a ten pán pro mě přišel autem. A jeli jsme do Hlinska po dálnici. Já koukal, kam to jedeme. V Praze jsem viděl, že to je velkoměsto a život jinej než u nás. Přišel jsem zvědavej, jak to bude vypadat. Protože, kámo, neber to špatně, Česká republika u nás nikdo nezná. Ani neví, že existuje. Můj první dojem ale byl, že tohle je krásná země.
Akorát najednou jsme dojeli na vesnici. Nuda. V pět hodin odpoledne nikde nikdo, na ulici prázdno.
Na stadionu jsem bydlel v malé místnosti s gaučem.
Nic víc tam nebylo a já to neřešil. My Afričani tohle dokážeme, zatnout zuby a přežít i v nejtěžších podmínkách. Stačí nám, že máme střechu nad hlavou a kde spát. Sám se vyspím vyloženě kdekoliv. Mám to tak odmalička.
Co mě ale překvapilo byla úroveň fotbalu. Přišel jsem totiž do mužstva z krajského přeboru.
Samozřejmě jsem si neuměl představit, co to znamená. Navíc jsem si stejně nemohl vybírat, tohle byla jediná možnost. Když mi ji nabídli, neměl jsem ponětí, o jakou jde úroveň. Koho se máš zeptat? Pro mě to byl zkrátka fotbal v Evropě, takže jo, beru. Ať je to cokoliv. Hned na prvním tréninku jsem ale pochopil, o jak amatérskou úroveň jde. V šatně měli kluci lednici s pivem, v den zápasu jedli klobásy. Nechápal jsem, že se nechtějí zlepšovat a dostat se někam dál.
Tady není moje místo, tady nemám být, uvědomil jsem si.
Jedinou cestou bylo ukázat, že něco umím. Nikdo mě neznal, nikdo netušil, co ode mě čekat, tak jsem zkrátka neřešil nic okolo a na hřišti jsem se snažil na sebe co nejvíc upozornit. Kličkami, góly, přihrávkami, aktivitou.
Zabralo to, po několikátém zápase mě cestou do kabiny zastavil pán, který se představil jako skaut ligové Příbrami. A prý jestli nechci na zkoušku. Jasně, že jsem souhlasil.
Po čtyřech zápasech za juniorku, v nichž jsem zaujal a dal i nějaké góly, jsem dostal smlouvu. Svoji první opravdovou fotbalovou smlouvu.
Byla na deset tisíc korun měsíčně. Položili přede mě papír v češtině a já ho podepsal, aniž bych tušil, co v něm vůbec stojí. Neměl jsem ani účet v bance, ten mi pomohli založit.
Čekal jsem, že teď se to rozjede. Že jsem přišel do ligového klubu, kde konečně začnu svoji kariéru.
Místo toho teprve začalo to pravé peklo.
Trénoval jsem sice s áčkem, ale na zápas jsem s ním jel jedinkrát, na pohár. Hrál jsem jen za béčko a aspoň tam mě měl trenér rád, stejně tak šéf pan Starka. Nepochopili jsme se ale se sportovním manažerem. Nechci ho pomlouvat, je pravda, že jsem byl ještě hubenej, malej a neznámej mladej kluk z Afriky. Na druhou stranu, dával jsem spoustu gólů a podle mě jsem jednoduše měl dostat šanci v áčku.
Od jeho trenéra jsem nejdřív slyšel, že jsem sice dobrej hráč, ale nemám kondici. Když jsem pak dal za béčko Teplicím čtyři góly, i lidi už se začali ptát, proč Joel nehraje ligu. Na to trenér odpověděl, že možnost dostanu.
V moment, kdy jsem měl naskočit do ligy, mi ale vypršelo vízum.
Sotva jsem to zjistil, nebyla jiná varianta, než se vrátit do Afriky a vyřídit si nové. Tak jsem se v sobotu vydal do Nigérie, kde je nejbližší úřad, a doufal, že v pondělí dostanu papíry a poletím zase zpátky. Příbram mi platila cestu i hotel, všechno vypadalo bezproblémově. Dokonce jsem si i potřebná razítka skutečně hned první možné ráno obstaral. Jaké pak bylo moje překvapení, když mě na letišti u přepážky zastavili s tím, že moje prodloužené vízum je typu A.
To znamená, že sice můžu vycestovat do Evropy a tam se volně pohybovat, ale jak se jednou vrátím do Afriky, zpátky už nesmím.
Nikdo včetně mě netušil, že to takhle funguje. Takže jsem se otočil a začal řešit vízum nové.
Trvalo to dva měsíce.
Kámo, dva měsíce jsem trčel v Nigérii, kde jsem neznal jediného člověka, kde jsem se špatně domluvil a kde taky není úplně bezpečno. Nebylo jak trénovat, ani jsem se pořádně nehýbal, protože tam fakt není radno někde sám běhat. Týden co týden jsem jenom chodil ptát se na ambasádu, kdy už to bude. Jinak jsem se poflakoval po hotelu, na který mi Příbram dál posílala peníze.
Dva měsíce jsem tam otrávený a zoufalý brečel na pokoji a nevěděl, co dělat.
Jedl jsem, spal, jedl, spal a doufal, že každý další den už to bude. Do toho jsem samozřejmě tloustnul a ztrácel fyzičku. Několikrát jsem za tu dobu volal mamce a ta mi radila, ať se vrátím zpátky do Konga, že tohle nemá cenu.
„Mami, já zpátky domů nepůjdu. Tohle je moje jediná šance,“ odpovídal jsem.
Jo, jsem trochu tvrdohlavej.
Na úřadu jsem dokola slyšel, že to bude, ale že musím ještě počkat. A nakonec jsem se fakt dočkal. Okamžitě jsem odletěl do Česka, jenže v Příbrami už mezi tím nebyl trenér, který mě znal a chtěl mě nechat zahrát. Probíhala zimní příprava a nový trenér mě okamžitě zapojil do tréninku. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem dva měsíce nic nedělal a potřebuju nejdřív zase nabrat kondici, ale on na to, že se mám přidat k ostatním.
Při mém prvním tréninku jsme vyrazili běhat do lesa. Já to v jednom kopci nakopnul, ale vtom mě píchlo ve stehně.
Utrhnul jsem si sval. Nemohl jsem se na nohu ani postavit.
Najednou o mě nikdo nestál. Příbram, pro kterou jsem byl jen další nespolehlivý Afričan, ani doktoři, kteří mě nechtěli vyšetřit, když nemám pojistku ani peníze. Klub ode mě v tuhle chvíli už dal ruce pryč. Sportovní manažer mi totiž po zranění říkal, že mě pošlou někam na hostování. Já na to, že jestli si mě nenechají a nedají mi šanci v áčku, končím. On to bral jako srandu, ale já ne, já řekl, že fakt končím. V tu chvílí žádná smlouva, nic. Už jsem nedostal ani korunu.
Takže zase ležím na hotelovém pokoji, tentokrát v Příbrami, zase s myšlenkami, co se mnou bude. Tentokrát jsem si už i já sám připustil, že tohle je možná konec. Zavolal jsem tedy panu Hebkému, to je ten majitel klubu v Hlinsku. Řekl jsem mu, jak na tom jsem a že nevím, na koho se obrátit.
Nabídl mi, ať se vrátím do Hlinska.
Pan Hebký mě měl rád. Věřil já mam talent. Udělal pro mě hodně, že mě do Česko vzal, a teď znova.
Jedem do nemocnice a on mi sehnal doktor. Na rentgen, na rezonanci, všude mně zařídil. Řekli mi, že půl roku nesmím hrát futbol a on na mě začal starat, dával mně na jídlo, u doktora prášky koupil mně.
Operaci já neměl, sval srůstal.
A to mě dokonce pan doktor nejdřív říkal, že já nebudu hrát futbol už vůbec. To já vůbec nebral. Já věděl, že já se uzdravím a budu se snažit hrát. A až jestli to nepůjde, tak skončím. Ale budu vědět, že mi nejde hrát. Ne, že pan doktor řekl. Prostě v žádným případně, pokračuju. Jen zranění potřeba čas, rehabilitace, víš?
Pan Hebký mi pomáhal, ale taky to nešlo jenom tak. On měl discoteque v Pardubice a on mi po pár měsících říkal: „Joel, nehraješ, nebudeš tady zůsat jenom doma. Nemůžu ti furt jen dávat jídlo. Pojď, v pátek a sobotu jdeš tam do šatny a máš pět set, šest set na večer. A máš tak na jídlo.“
A tak lidi chodili do discoteque, dají ti bunda, dvacet korun, ty jim dáš papír. To já dělal.
Párkrát jsem tam potkal moji spoluhráči, co jsem s nimi hrál na začátku. Kámo, no ostuda. Nic takovýho jsem v životě nepoznal. Chtěl jsem utekl.
Ale kam utečeš?
„Co tady děláš, ty?“ ptali se kluci.
„Kámo, pracuju.“
„A co to zase za práci děláš, proč nehraješ futbol?“
Některý lidi, kámo, na mě nadávali, to bylo strašný. Nechci na to ani vzpomínat. Úplně hrozný. Ale co? Měl jsem brečet? To je prostě život. I v ten moment věřil jsem pořád, že se to zlepší a já ukážu, že umím hrát futbol. Kdybych já nevěřil, šel jsem a mohl jsem být doma dávno. Já pořád věřil já to zvládnu.
Dva měsíc jsem dělal šatna v Hobe Music Bar v Pardubice. A potom už mi to bylo jedno, neměl jsem strach, na nic jsem se nestyděl. Bral jsem to jako práce. Protože já neumím rukama, musím něco dělat. Jiná možnost nebyly, pokud chceš jíst, musíš něco dělat. Akorát jsem v ten moment začal taky trochu chlastat, abych zahnal pochyby, jestli futbol ještě zvládnu na sto procent. Třeba už nebudu hrát, jak já chtěl… Nechlastal jsem jako blázen, ale pivo hodně.
Taky když pracuješ na discoteque, musíš mít trochu vymleto.
Myslel jsem, uvidíme, co měl být, bude, co neměl být, nebude. Byla to divočárna v moje hlava. Byl jsem trochu zoufalej. Pak jsem si ale uvědomoval, že tohle není můj život. Že já musím vrátit k tomu, kdo jsem.
Potom jsem pomalu začal běhat. A šlo to.
Při trénincích v Hlinsku noha normálně držela. Bylo to lepší, zahrál jsem i nějaké zápasy a pan Hebký mi pak domluvil zkoušku v Brně.
První trénink výborně.
Na druhém mělo padnout, jestli zůstanu dál, nebo ne. My prvních deset minut hráli bago, já šel do souboje o balon a…
Sval v prdeli. Ten samej.
Brečel jsem zase jako děcko. To je konec! Taková šance. Měl jsem to v rukou a pak taková rána… Asi fakt nemám na fotbal štěstí.
Vrátil jsem se do Hlinska. Nebylo kde bydlet, co dělat. Jediné, o čem jsem přemýšlel, bylo, jestli pojedu za tátou do Francie nebo rovnou do Konga. Pan Hebký mi ale opakoval: „Joel, ty budeš hrát. Vydrž. Nikam nespěchej, jsi mladej kluk. A pokud opravdu nebudeš hrát fotbal, budu ti pomáhat. Můžeš chodit ke mně do práce, život je tu lepší než u vás.“
V tom měl pravdu.
Tak jsem zase další měsíc žil na stadionu a chodil makat na diskotéku. Dělal jsem všechno, co mi řekl doktor. Jedl jsem Wobenzym, dostával injekce a podstupoval rehabilitace. Moje noha se díky tomu hodně lepšila. Všechno za mě samozřejmě dál platil pan Hebký. A když jsem se vrátil do zápasů, dostal mě díky svým známým do Hradce Králové, ten taky hrál ligu.
Už mě sice nic nebolelo, ale měl jsem ta zranění v hlavě. Bál jsem se do soubojů. Jsem sice rychlý jako opičák, ale podvědomě mi nešlo zabrat naplno. Udělat sprint. Na každý trénink mi tejpovali nohu.
Přesto jsem dostal smlouvu, tentokrát na třináct tisíc.
Zase jsem nastupoval za juniorku a opakoval se podobný scénář jako z Příbrami. Kolikrát jsem okolo sebe slyšel, že bych měl hrát za áčko, že mám talent, jaký už tam dlouho neviděli, a že je nepochopitelné, že se mnou nikdo nepočítá.
Kámo, v juniorce jsem byl každý zápas nejlepší, dával jsem góly. Až když se čím dál víc lidí trenéra ptalo, proč nedostanu šanci, rozhodl se dát mi ji doma proti Baníku. Hrálo se v sobotu.
Já si v pátek natáhnul tříslo. Tak, že jsem nemohl nastoupit.
Pořád dokola… Jak mám možnost se ukázat, něco se stane. Trenér mi říkal: „Joel, nevím, jestli někdy ještě dostaneš takovou příležitost jako jsem ti chtěl dát teď. Já s tebou počítal a co mám dělat?“
Byl jsem opařený, zase úplně dole. Katastrofa. Deprese. Říkal jsem si, že má trenér pravdu, že už si o mně všude budou myslet, že to se mnou nemá cenu. Bulel jsem, opět. Nikoho tu neznáš, s nikým nekomunikuješ a jediné co, tak mamce po telefonu vysvětluješ, co se zase přihodilo. Bylo pro ni těžké pochopit, že jsem takovou dobu pryč a pořád nejsem schopný jí poslat ani pár dolarů. U nás lidi myslí, že když jdeš do Evropy, navíc hrát tam fotbal, že se máš automaticky krásně.
Mamka se proto znovu ptala, co tu vůbec dělám, jestli to má smysl. Ať jdu zpátky.
Ale já že ne. Nechtěl jsem žít jako ona. Opakoval jsem jí, že všechno bude dobrý.
Když jsem se uzdravil, naskočil jsem na dvacet minut do přáteláku za hradeckou juniorku proti druholigovému pardubickému áčku. Zahrál jsem dobře a opět zaúřadoval pan Hebký. Vyjednal, že mě zkusí právě Pardubice. Tam mi po dvou týdnech trenér tvrdil, že nemůžu hrát fotbal. Že jsem útočník a přitom nevím, co s balonem. Že neumím bránit a další takové věci. Majitel klubu mi ale věřil. Prohlásil, že ve mně vidí potenciál, a já tak v Pardubicích zůstal. Za deset tisíc. Až tehdy jsem vyrazil na poštu a poslal domů nějaké peníze.
Stejně jsem ale dlouho jen jezdil na zápasy jako náhradník a dostal se na trávník jen na chvíli. Sotva jsem přitom nastoupil v béčku, říkalo se, jak je možné, že nehraju v prvním týmu. Že prý jsem lepší než všichni tamní útočníci.
Pak přišel zápas proti Opavě. Prvního dubna 2017.
Byl jsem v základu. Tohle byla ta moje příležitost. Říkal jsem si, takovou už fakt nedostanu nikdy. Dal jsem na hřiště všechno.
V Opava plný dům, Opava favorit, my na spodu tabulky a nikdo nevěřil, že tam můžeme něco udělat. Taky jsme o poločas prohrávali 0:1.
Chvíle po přestávce já měl balon. Udělal jsem kličku. Takovou, co já dělal už jako kluk doma v Kongo. Utíkal jsem dopředu a dal jsem to na našeho krajní obránce. On mi to dal zpátky a já hned vystřelil.
Gól.
Lidi na mě dělali „huhuhu“, nadávali, pískali, ale já byl jako v nebe.
My nakonec 2:1 výhra. A mně jenom poločas trvalo, než jsem ukázal, co fakt umím.
S trenérem jsme nejdřív neměli moc dobrý vztah, ale majitel mě držel. „Joel musí hrát,“ říkal. A já tak začal hrát. Zbytek sezony já byl pro Pardubice klíčový hráč.
Po sezona mi volal šéf právě z Opava, že maj na mě zájem. Když takový klub jako Opava, tak není co řešit, říkal jsem. Ale já mám ještě smlouvu, musíte mě koupit. A on na to: „To vůbec nestarej, to bude.“ Pardubice mě nechtěly pustit, měl jsem pak i zájem z Karviná, z Mladá Boleslav, ale s Opava se nakonec dohodli. Pro mě to byla ta nejlepší možnost, já chtěl tam sám. Druhá liga, skvělý zázemí, hodně lidí na futbol. Věřil jsem, že pokud tady budu hrát, bude to pro mě dobrý. A to bylo dobrej výběr. Liga bych třeba tolik nehrál a šel bych zase dolů. To v Opava já hned na začátek měl příležitost a využil ji. Od prvního utkání mě tu lidi měli hned rádi. Viděli, že já pro ně hraju. Že makám.
Velký krok pro mě Opava. My skvělá sezona a postoupili do ligy.
Do Hlinska nás v mých začátcích v jednu chvíli přišlo z Afriky pět kluků. Já jediný zůstal, ti čtyři další nevydrželi. Prý že tam nemají co dělat. Já to ale bral tak, že když už tam jsem, nebudu to vzdávat. Hlinsko pro mě byla vstupenka do Evropy. Každý jde svojí cestou a ta moje zkrátka začala tady, na tomhle místě.
Akorát jsem byl po chvíli asi jediný černoch ve městě.
Lidi tam na mě koukali jako bych byl špinavý. Koukali divně, na ulici na mě vyloženě civěli. Vím, rasisti jsou všude, ale tady u vás je to horší. Nemyslím v Praze, ale na malých městech je vidět, že se tam spousta lidí narodila a nikdy nebyli třeba v Americe nebo aspoň Francii. Tam, kde je na každém rohu vidět, jak je úplně jedno, jakou máte barvu kůže a všichni spolu žijí úplně v pohodě. U vás lidi mají v sobě ten starý komunismus a bojí se všeho pro ně neznámého.
V Hlinsku to v tomhle ohledu bylo fakt hrozné. Radši jsem jen odtrénoval, došel maximálně do restaurace na jídlo a hned spát. Nemohl jsem nic dělat. I později v Hradci Králové na mě nějaký starší pán zíral a pak přede mě plivnul. Stáli jsme na zastávce se spoluhráčem a já se na něj jen nevěřícně díval, co s tím mám dělat.
Je pro mě těžké tohle pochopit. Automaticky respektuju každého, ale čekám to i od něj. Nikdy nebudu arogantní, nebudu mít nos nahoru. Ale, kámo, někteří lidi si můj respekt prostě nezaslouží.
Že jsem černoch přece neznamená, že jsem špatný člověk.
Jsem hrdý černoch a je mi šumafuk, co si o mně kdo myslí. Ale sere mě, když mě někdo kvůli tomu bere jako bych nebyl na jeho úrovni. To, co třeba udělal zlínský trenér Petržela, když o svém hráči řekl, že chybu udělal „ten černoch“? Kámo, to je pro mě rasismus jako blázen. Proto jsem se k tomu veřejně vyjádřil.
Já jsem černoch, ty jsi běloch, ale máme stejnou krev. Jednoho dne umřeme ty i já. Žijeme stejný život. Zrovna u nás v Kongu jsme úplně stejně tak křesťani jako vy tady, jen si na Vánoce dáváme dárky pětadvacátého ráno.
Jo, můžeš dávat najevo, že se ti nelíbí, jak se někdo chová. Ale soudit ho jen kvůli barvě kůže? Sorry, kámo, ale to je blost.
Blbost!
Spoluhráči mi říkají, že je se mnou sranda. A skutečně, já jsem první, kdo dělá v kabině bordel, kdo všechny popichuje, kdo ti namaže hřejivku na trenky. Furt se směju, jsem rád mezi lidmi. Ale když mě nasereš? Kámo, mě nechtěj nasrat. Já si umím poradit. Ublížíš ty mně, ublížím já tobě. Když je něčeho moc, tak ti dám najevo, že srát na hlavu si nenechám.
S rasismem se tu bohužel potkávám furt a bolí mě to. Někdy toho mám fakt dost a říkám si, že daného člověka zbiju. Ale co můžu? Co si na něm vezmu? Ještě z toho budu mít problém já.
Jedna taková situace dokonce způsobila, že jsem málem odešel z Opavy ještě teď na podzim. Se spoluhráči jsme po zápase byli na diskotéce a mě cestou na záchod někdo nakopnul. Podíval jsem se, byl to chlap v mikině FC Opava.
„Kluci, viděli jste, co se stalo?“ ptal jsem se. „Mám se ho jít zeptat, proč to udělal?“
Zavolal jsem securiťáka, aby viděl, že nechci dělat problémy, a šel jsem s ním za tím borcem. On na mě: „Co tady děláš, ty vole?“ A já, že mě zajímá, proč mě kopnul. Nato odpověděl, ať jdu do prdele a ještě někam jinam, černoši ať tam táhnou. „Nakopal jsem tě, protože jsi černej.“ Securiťák mi pak řekl, ať jdu, že se nemám divit.
Nechápal jsem.
Spoluhráči mě jako ve všech podobných případech prosili, ať se uklidním a nereaguju, kašlu na to. A já na to: „Tak víte co, hoši? Já jedu domů.“
Ráno jsem pak napsal na Facebook, že končím. Že po tom, co se stalo, nemůžu dál v Opavě hrát. Ne pro lidi, kteří fandí klubu, ale přitom jsou rasisti. Byl jsem otrávený. Vždycky jsem nechával na hřišti všechno a teď tohle? Já mám hrát pro někoho, komu vadím, protože mám jinou barvu kůže?
Ten den jsem dostal přes dvě stě zpráv. Lidi psali, ať neblázním. Kluci z týmu, kamarádi. Odpovídal jsem, že jsem rozhodnutý. Až majitel, když si mě pozval a dlouho jsme spolu mluvili, přesvědčil mě, že mám zůstat. Že toho člověka najdou a potrestají.
Nic se nestalo, nenašli ho. Ale věřím, že se to nebude opakovat.
S mamkou mluvím po Skypu. Chci jí sem vzít, aby viděla Česko, ale ona nechce. Ona je doma zvyklá. Taťku vídám a ten možná přijede. A jeden den musí i mamka.
Já v Kongo nebyl pět let, není tam bezpečí, nechce se mi vracet. Dlouho tam válka, to si nikdo neumí představit jaká. I když oficiálně skončila před lety, pořád to není bezpečí. Pořád se lidi zabíjejí. U nás v capital, hlavní město, to naštěstí není takový jako v jiná část, ale stejně. Život je tam boj.
Taky mě štve, jak s naše země nakládáme. V Kongo jsme bohatší než vy, máme diamanty, těžíme suroviny, ale u vás výhoda, vy milujete vaše země. To u nás každý jen pro svoje kapsa. Proto u nás i bohatí lidi, hodně bohatí lidi, ale oni to dělají pro sebe. Nikdo neplatí daně. Když vyděláš deset miliard, jsou tvoje. Neplatí se zdravotní ani sociální pojištění. Když jsi nemocnej, musíš zaplatit hodně peněz.
Proto tam nechci. Nelíbí se mi, jak to je.
Česko já mám rád. Mám ho v srdci, protože díky němu já mám lepší život. Našel jsem tu manželku, potkali jsme se v Pardubicích a my tam i svatbu měli, narodil se nám chlapeček. Žena mi na začátky hodně pomohla. Bydlel jsem na ubytovně, když ona potkal, začali jsme chodit a pak bydleli spolu. Hodně věcí mi pomohla. Hodně.
Za pět let jsem se naučil i jazyk. První dva roky já nemluvil vůbec, nevěděl, co děje. V Příbrami mi překládal Claude Videgla z Toga než já začal sám poslouchat od spoluhráčů slovíčka. Někdo říkal „záda“, tak já si to pamatoval a jedu domů, dám do translatoru. Jedno, druhý, takhle furt. Já pořád telefon v ruce a učil se. Koupil jsem noviny a četl, překládal. Taky já chodil na kafe se spoluhráči a poslouchal. Furt, furt, furt. Když posloucháš, naučíš se rozumět. A pak já začal pomalu i mluvit.
Když chceš zapadnout, musíš se snažit. Kdybych já neuměl jazyk, tak co tu dělám? Jazyk je základ. To se týká i futbol. Pro něj komunikace důležitá. Já byl v Příbrami a trenér něco říkal a já to popletl. Kluci smáli, oni myslí, že jsou lepší než ty. Ale ty jenom nerozumíš jazyk.
Když něco nechápeš nebo řekneš špatně, Češi myslí, že jsi v lese.
Nejdřív jsem byl uražený, když mě kluci smáli po chyba v mluvení, pak jsem pochopil, že něco i sranda fakt je. Teď už když se mi smějou, říkám jenom: „Vy volové, já přece nejsem Čech! Já vím, že mluvím srandovně, ale já se naučil sám podle toho, co kdo říkal. Jasně že nebudu nikdy mluvit čeština jako ty. Ale aspoň mluvím váš jazyk. Kámo, ty francouzština neumíš ani slovo.“
Žena už mi i pustila Básníci, já vím, proč mi říkají Mireček. Já chápu sranda. To lidi viděj na mojem Facebooku. Znají můj taneček, když my do první liga postoupili, nebo moje povídání vzkazy pro spoluhráče a fanoušky. Pro mě to je normální, já jsem furt na sociální sítě, tak rád něco udělám. Takoví my v Africe, my se rádi bavíme. U nás není na jídlo a stejně se furt smějeme. V Afrika nikoho neuvidíš se mračit. Všechny jsou veselí.
Už loni v zimě mě chtěla Slavia. Opava ale s přestupem nesouhlasila a ani já necítil, že tam mám jít. Tam byla samá hvězda a já teprve hrál jen něco málo přes půl roku druhou ligu. Bylo to hodně lákavé, ale vydržel jsem, byl jsem trpělivý. Po postupu jsem se pak doslechl, že každý náš zápas sledují skauti z Plzně. Agent mi říkal, že o mě mají zájem.
Kámo, já věřím tomu, co vidím. Mě nemusíš slibovat, že něco možná bude. Řekni mi, až něco přijde.
To jsem mu odpověděl.
Můj trenér Roman Skuhravý mi tvrdil: „Joel, když budeš hrát, jako hraješ, Plzeň tě koupí.“ Já na to, že se tam ještě pořádně neprosadil žádný černoch, a to taky o něčem svědčí a on: „Ty budeš první, pokud budeš pokračovat jako doteď.“
Jeden pátek jsem seděl s agentem na kafi v Opavě, a prý že mám hrát, dávat góly a že to fakt dopadne.
V pondělí mi na mail poslal smlouvu s Plzní.
Volal jsem mu: „To si děláš srandu?“
„Nedělám. Je to vyřešený.“
Takovou radost jako v tu chvíli jsem snad ještě neměl. Nevěděl jsem, jak emoce zkrotit. Neuvěřitelný…
Když teď budu za Plzeň pár let hrát, budu mít peníze do života, ale to není, o co mi jde. Já si to tam chci fotbalově užít, beru ten klub jako velký krok. Ne ale jako ten poslední. Věřím, že se prosadím, že Plzni pomůžu. Když do mě hodně investovali, chci jim to vrátit svými výkony. A taky tím na sebe upozornit a pokračovat někam ještě výš. Vím, že to je v mých silách.
Sen kluka z Konga se mi splnil, jsem ve špičkovém evropském klubu. V klubu, co hraje Ligu mistrů. Teď můžu snít už jako opravdový fotbalista. O tom, že tu Ligu mistrů chci pravidelně hrát a být v ní vidět.
Proč bych nemohl?
Vzpomínáte, kde jsem byl ještě před nedávnem, a teď tady řeším takové úvahy? Někdy jdu spát a sám si říkám, jak je možné, co jsem zvládnul. Připomínám si, čím vším jsem si prošel. Protože když nevíš, odkud pocházíš, nemůžeš vědět, kam směřuješ.
Lidi, kteří mě poznali pět let zpátky a vidí mě dneska, se diví… To je Joel? To je on? To je ten, co jsme mu dávali dvacku v šatně na diskotéce?
Já proto beru všechny stejně. Nikdy totiž nevíš, co má daný člověk za sebou a kde bude za pár let. Respektuju bezdomovce i milionáře. Důležité pro mě je, jaký jsi člověk. Podívej, kde a kdo jsem byl já a kdo a kde jsem teď.
Kámo, já ani tady v Evropě někdy nevěděl, co budu druhý den jíst. Neměl jsem ani stovku.
Z toho důvodu jsem chtěl sepsat svůj příběh. Celou moji story, aby každý viděl, že jsem to měl fakt těžké, ale že mám aspoň obrovské zkušenosti do života. Lidi mě znají možná ze hřiště, a to ještě jen ti, kteří se zajímají o fotbal, ale já chci, aby všichni věděli, odkud jsem přišel a co je za mnou. Aby si přečetli, že ať se děje, co se děje, musíš si věřit. Věřit a pořád pracovat, pak to přijde.
A taky chci, aby se vědělo, že nikdy nezapomenu na Hlinsko, kde pro mě udělali hrozně moc. Pan Hebký se o mě staral tak, jako se nestaráš ani o svoje dítě. Abys mu dával na jídlo denně? Jen tak? Samozřejmě, za můj přestup pak taky dostal peníze, měl na to klauzuli. Ale to nemohl tušit, když mě vozil po doktorech, přesvědčoval mě, ať zůstanu, a nabízel mě svým známým ve vyšších ligách. Zaslouží si víc. Proto dokud na to budu mít finanční možnosti, budu jeho klubu pomáhat.
Teď už jsem ve stavu, kdy si můžu žít nadstandardní život. Když něco chci, koupím si to a hlavně, jsem zdravý. Moje svaly drží.
Je to dobře pro mě. A vím, že můj příklad bude dobrý i pro další. Chci svoje zkušenosti předávat dál. Až skončím, budu pomáhat dalším klukům z Konga, aby si mohli v Evropě splnit sen. Když totiž fotbal umíš, je to jen o tom, že tě někdo musí z té ulice vytáhnout. Někdo ti musí dát šanci. Někdo ti musí pomoct.
Teprve potom to je na tobě a ty konečně můžeš ukázat, co v tobě opravdu je.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází