Junior

Radomír Šimůnek

Junior

Určitě to znáte taky. Dostanete impulz, díky kterému si okamžitě vybavíte dětství.

Ten můj je spojený s vůní hranolek a smradem doutníků. Jde o symboly belgického cyklokrosu, tedy spíš jeho fanoušků. Stojí v bahně, na nohách mají holínky a do toho se ládují vším možným. Tyhle věci mi pokaždé připomenou, jak se jmenuju.

Radomír Šimůnek.

Jen tohle ale nestačí, nemůže. Jsem, a vždycky budu, junior. Syn čtyřnásobného mistra světa. Syn československého Sportovce roku 1991. Syn, který šel ve stopách slavného rodiče, a navíc je mu hodně podobný.

Vždycky mě s tatím, jak mu odjakživa říkám, budou ostatní srovnávat. Každá debata se dřív nebo později stočí k němu. Nevadí mi to. Byl, a myslím, že pořád je, legenda cyklistiky. Se vším, co k němu patří.

Jestli jste někdy přemýšleli o tom, jak vás může ovlivnit jméno, tak věřte, že pokud máte podobně flegmatickou povahu jako já, budete v pohodě. S ní jsem poměrně úspěšně filtroval, když mě kdokoliv konfrontoval s tatího kariérními úspěchy i soukromými pády. Vedle toho mi nátura pomáhala vyřešit poměrně zásadní rozhodnutí.

Miluju hokej. Vždycky jsem ho miloval. I dnes, pokud to vyjde, nevynechám žádný zápas Plzně v extralize. S cyklisty z kraje pořád držíme pravidelné úterní zápasy.

Obdivuju hokej jako přímočarou, rychlou a tvrdou hru, která zdůrazňuje krásu týmu. Sám jsem ještě ve čtrnácti chytal za Velké Popovice, kde se bohužel ukázalo, že nemám velkou budoucnost. Uvědomil jsem si to na konci základky. Bylo jasné, že se pro další postup musím posunout do většího klubu, do mládeže Sparty nebo Slavie, kde bych byl hned vystaven pořádné konkurenci.

Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak si vybral jinou, snazší cestu. Na kole. Tušil jsem, že na něm mám mnohem větší šanci prosadit se. Částečně za to mohlo jméno.

Rozhodnutí, že nebudu zalezlý v bráně, ale začnu se na podzim a v zimě brodit v bahně a sněhu, vyplynulo automaticky. Tatí mě do ničeho nenutil, ale všechny jeho zkušenosti jsem měl na zlatém podnose. Proč toho nevyužít… Žil jsem v jeho světě a měl všechno mnohem lepší než konkurenti. Každý den jsem do sebe podvědomě nasával potřebné informace. Ráno jsem viděl, jak šel na trénink. Odpoledne, po návratu ze školy, jsem čekal, než se z dalšího tréninku vrátí.

Rodinný život se přizpůsoboval jeho programu.

O víkendech jsme nejezdili na výlety, ale na závody po Evropě. Skoro každé Vánoce a Silvestra jsme trávili v zahraničí. Nezapomenu na rok 1991, když byl tatí jako profesionální mistr světa na vrcholu a v belgickém Kooksijde, kde se jezdí na písku, dostal od šéfa týmu apartmán v hotelu u pláže. Místo sněhu jsem koukal na moře.

Jako rodina jsme chtěli být co nejvíc u sebe, takže jsem znal každou trať. Jejich přírodní tribuny pro mě byly něco jako hřiště. Pobíhal jsem okolo, vždycky jsem okruh v průběhu závodu obešel a jen tak mimoděk dostával do hlavy, kde je jaká zatáčka nebo technická pasáž a jak se s nimi závodníci vyrovnávají.

To hrálo později v můj prospěch. Cyklokros pro mě nebyl sport, ale přirozený svět, takže jsem všude blbnul většinou na kole. Na klasickém BMX, které v té době dost letělo. Bylo mi jedno, jestli je teplo nebo zima. I u krkonošské babičky v Horní Branné jsem si na zahradě za barákem odhrabal sníh a postavil tam trať se dvěma zatáčkami.

Byl jsem sportovec a chtěl reprezentovat na mistrovství světa.

Jakmile jsem si vedle sebe porovnal přísné hokejové síto a cyklistiku, kde jsem měl jasný plán, bylo to dané. Volby jsem nikdy nelitoval. Stačilo chopit se kola, přidat trochu píle a výsledky zákonitě přišly. To, co jiným trvalo tři roky, jsem zvládnul za sezonu. Bylo to vidět hned. V dubnu jsem začal trénovat a v září mě vzali do nároďáku.

Tatí, který se mnou jezdil úplně všude, řekl jedno slovo, cvaklo mi v hlavě a věděl jsem, že do zatáčky na kluzké trati nesmím najet nejvíc vyjetou stopou, ale místo toho hledat tu sušší. Podle citu jsem dokázal zařadit správný převod a plynule vyjel líp než ostatní.

Nakonec z toho bylo jedenáct profesionálních sezon v Belgii. Vítězství v závodu Světového poháru, stříbrné medaile z mistrovství světa juniorů i v kategorii do 23 let, 5. místo na mistrovství světa elity, titul mistra republiky.

Pokud mě někdo chce srovnávat, je jasné, že jsem toho dosáhnul milionkrát míň než tatí. Zároveň mám pocit, že jsem se přes všechny smutné okolnosti snažil držet a taky chránit jeho obdivuhodný sportovní odkaz.

Ten den, 19. listopadu 1992, jsem doma v Plzni zůstal sám.

Rodiče odjeli s dvouletým bráchou Dannym do Prahy na nějakou akci a měli se vrátit zhruba ve čtyři. Po škole jsem trávil odpoledne u rodinných známých v domě bývalého cyklisty Libora Matějky. Až v osm večer mi jeho manželka přišla říct, že měli rodiče nehodu, ale jsou prý v pořádku.

Šel jsem spát a druhý den mě normálně vypravili do školy.

Netušil jsem, že došlo k bouračce, kterou tatí zavinil, a že v protijedoucím autě zahynuli tři lidé. Bylo mi devět, mobily ani internet nebyly, tak jsem šel další den přespat k cyklistickému klanu Franty Raboně. V Plzni je sportovní rodina hodně široká a nebyl problém mě udat. Vzdálenosti se tehdy nepřekonávaly snadno, takže babička z Krkonoš přijela až za dva dny, hned po ní dorazili mami s bráchou, kterému se jako jedinému nic nestalo. Mami měla těžký otřes mozku a tatí si zlomil oba kotníky.

Ve druhém autě přežil jen kluk, který přišel o oba rodiče a celé si to nese.

Neznám detaily nehody. Nevím, jestli tatí před jízdou pil, jak se spekulovalo. Havárku prý způsobil neosvětlený vozík u auta, které chtěli předjet. Mami si vzpomíná jen na to, jak jí řekl, že s tímhle už nic neudělá, a pak se všechno vypnulo. K záznamům, kde je vše popsáno, se jen tak nedostanu a asi je ani nechci vidět.

S odstupem času jsem si všechno zpracoval sám.

Byl jsem malý kluk a měl jsem slavného tátu, kterého zavřeli kvůli tragické autonehodě. Byl odsouzený na rok a půl, ale prezident Václav Havel mu po čtyřech měsících udělil milost, která se řešila jako hodně kontroverzní věc.

Pamatuju si, jak jsme tatího vezli do věznice na Bory, kde se měl hlásit ráno. Vystoupil z auta, zamířil ke vchodu a začala na něj cvakat spousta foťáků. Najednou vidím, že za námi běží sprintem zpátky a jen křičí, ať mami nastartuje a jede. Novináři utíkali za ním a snažili se urvat co nejlepší záběr.

Kvůli tomu nastoupil k výkonu trestu až odpoledne, ale v pravém vězení byl jen pár dní. Pak ho dali do baráku ve Všehrdech, kde měli odsouzení v uvozovkách maximum svobody. V určitém režimu mohl trénovat a jednou týdně, každou neděli, ho s námi pustili na výlet. Vzpomínám si na to, jak v přírodě opékáme buřty, ale hlavně na to, jak mami pokaždé na zpáteční cestě brečela. Chvíli se držela, ale pak začala řvát jako tur a trvalo, než byla schopná pláč zastavit.

Sám sebe jsem kvůli tomu přesvědčoval, že jsem teď v rodině nejstarší chlap a musím se o ostatní postarat, ale brzy se ukázalo, že všechno bude jinak. Tatí se vrátil.

Tehdy média neuměla živit tragédie tak jako dnes, ale stejně to byla ostře sledovaná událost.

V současném měřítku je cyklokros malý sport, ale tehdy byl Radomír Šimůnek pojem, vždyť porazil v anketě Sportovec roku i Jaromíra Jágra, který s Pittsburghem získal Stanley Cup. Po revoluci byl jedním z prvních československých sportovců, již se výrazně prosadili na Západě. Navíc jako první v historii posbíral ve své disciplíně všechny tituly ve všech kategoriích.

Přesto se ke mně nedostalo prakticky nic. Tatí zůstal rok doma a rozhodl se mě a bráchu před celou situací chránit. Byl povahou i znamením beran, zarputilý chlap, který si něco umanul a nešlo s ním hnout.

Já se díky tomu vůči většině negativních vlivů obrnil. Proto jsem později, když jsem závodil, uměl přejít i podivné situace, kdy na mě párkrát někdo u trati zařval, že jsem syn vraha. Mrzelo mě to, ale co jsem mohl dělat… Neumím se vrátit v minulosti, tu situaci jsem nezpůsobil a moje flegmatická povaha nahrávala tomu, abych všechno míň prožíval.

Zní to možná jednoduše, ale tak to bylo.

Nejvíc se tohle nastavení ukázalo po mnoha letech, kdy jsem kluka z druhého auta náhodou potkal na benzínce. Bylo divné udělat cokoliv. Zeptat se, jak se má… Ať bych se zachoval ze svého pohledu sebelíp, vím, že rodiče to nevrátí. I to, že dotyčnému tatí naposílal poměrně vysoký obnos peněz, bylo ve finále bezpředmětné.

Nemůžu mu to vynahradit.

Vždycky jsem chtěl být mistr světa, ale ukázalo se, že to pro mě bude nedosažitelná meta.

Přitom jsem měl možná víc talentu než tatí. Často mi to říkal a nejspíš ho někdy mrzelo, jak jsem kariéru uchopil. Chyběl mi totiž jeho hlad, zaujetí, vůle a možná i posedlost. Kvůli tomu jsem mu často říkal, že jezdím v jiné době, ale on oponoval, že vítěz je ve finále vždycky ten, kdo tomu dá maximum.

Jako cyklokrosař jsem v sobě nikdy nenašel sílu dělat věci na sto procent. Sice jsem někdy uměl být nejlepší z Čechů, což v silné éře hvězd Zdeňka Štybara, Petra Dlaska a Martina Bíny znamenalo patřit do světové desítky, zároveň jsem do toho nikdy nešlapal tolik jako tihle kluci.

Že to tak bylo, vím já i oni.

Bylo vidět, že mám lepší techniku než ostatní. A ještě víc bylo vidět, že na to někdy hřeším. Věděl jsem, jak zařadit, jak projet zatáčku, takže jsem tím doháněl soupeře, když jsem neměl odpovídající výkonnost. Proto jsem celkem dost padal. Byla to chyba, každému sportovci bych rád na svém příkladu zdůraznil, že musí mít vždy odpovídající kondici a nemůže se schovávat za něco, co umí, protože se mu to jednou vymstí.

Jako mně. Asi nikdy mi v hlavě nevyskočilo, že jsem povoláním cyklokrosař. Tím, že jsem vyrůstal obklopen aurou jména Šimůnek, jsem si pořád připadal jako dítě, které si vlastně jen hraje na to, co vidělo u svého rodiče.

Vydrželo mi to prakticky celou kariéru.

První profi smlouvu jsem dostal v roce 2005. Vedl jsem seriál Superprestige mladých jezdců, v jednom závodě jsem byl dokonce v pětce i mezi elitou, a po zisku stříbra na mistrovství světa do 23 let jsem po návratu z dopingovky zjistil, že přede mnou leží návrh kontraktu od stáje Palmans.

Rychle jsem si uvědomil, že mě čeká podobný život, na jaký jsem byl z dětství zvyklý, a že mě navíc bude živit slušná renta. Užíval jsem si svou pozici i fakt, že mě všichni zásluhou tatího znají.

V té době už nejezdil, skončil v roce 2002, a rozhodl se, že se mi obětuje.

Doprovázel mě na závody jako mechanik. Když se muselo jet přes tisíc kilometrů, odřídil dodávku sám, zatímco já cestoval letadlem. V Belgii, kde jsem bydlel, se mnou často zůstával několik týdnů, aby mi vytvářel domov a já mohl trénovat. I proto jsem si nikdy neopravoval sám kolo, od něj to bylo vždy perfektně udělané.

Náš vztah byl skvělý.

V minulosti, těsně po nehodě, jsem někdy míval pocit, že je víc upnutý na bráchu, s nímž byl pořád doma, ale díky cyklokrosu jsem pochopil, že je jeho otcovské srdce nevyčerpatelné. Ještě když jezdil, často jsem s ním trénoval a o to víc ho pak intuitivně kopíroval.

Stejně jako jemu mi nesedělo bahno, ale spíš tvrdší podklad. Zbytečně jsem neodjížděl a nehýřil aktivitou. Spíš jsem se schovával a vyčkával. Líbila se mi myšlenka z dokumentu Král tří trůnů, který o tatím natočila Česká televize. Komentátor v něm popisoval, že Šimůnek zpravidla nenechá soupeře odjet, ale když udělají chybu, ujede jim sám. Doteď mi to zní v hlavě.

Podobnou filozofii jsem razil i já, jen s tím rozdílem, že jsem se to občas snažil uhrát víc na svůj talent než na výkon.

Ale ta pointa, ta mě bavila.

Cítil jsem, že mám brát vítězství s klidem a automaticky, protože tak se to u Šimůnků dělalo, když závodil tatí.

Nechtěl jsem ukazovat obří dominanci, ale když jsem na to měl, dokázal jsem rozhodnout v posledním okruhu, kde jsem se obvykle cítil velmi silný. Nebudu mluvit o tom, že se ve mně probudil instinkt zabijáka, to ne, ale na devadesát devět procent jsem tušil, že vyhraju.

Jako na Světovém poháru v Táboře 2006.

Bylo mi třiadvacet a nejdřív jsem si vůbec nevěřil. O závod se sice stará super realizační tým, ale já tu trať nikdy nemusel. Je poměrně těžká, krátké strmé výjezdy i výběhy do schodů jsou hodně poctivé. Navíc proti mně jela silná belgická sestava Sven Nijs, Bart Wellens, Ervin Vervecken, Klaas Vantornout, Sven Vanthourenhout.

Měl jsem dobrý den. Bylo sucho, pěkně, a když nastoupil Wellens, přidal jsem se k němu jen já a jeli jsme skoro celý závod sami. Lidi celou dobu řvali, ať vyhraju. Já jen kroutil hlavou a myslel si, že jsou pitomí, protože jsem za favoritem většinu závodu sotva visel. Navíc za mnou sám přijel a nabízel mi patnáct set eur, když mu to nechám. Byla to tehdy běžná praxe a myslím, že přetrvává dodnes. Napřed jsem mu řekl, že to beru, protože v tomhle věku pro mě šlo o velké peníze. Navíc jsem fakt necítil, že bych ho mohl porazit.

Jenže v nájezdu do posledního kola mi začal z atmosféry běhat mráz po zádech.

Tehdy bylo na panelákovém sídlišti u rybníka Komora možná patnáct tisíc lidí a skoro všichni fandili mně. Přijel jsem za Wellensem a řekl, že dohodu ruším a uděláme to stylem chlap proti chlapovi. Byl s tím úplně v pohodě. Chvíli jsme taktizovali a pak to ve mně najednou bouchlo. První nástup ještě zachytil, protože jsem se neohlídnul a nepohlídal si to, ale podruhé jsem mu odletěl takovým způsobem, že už nezareagoval.

Věděl jsem, že má horší zrychlení než já, a na dlouhé rovince jsem ho urval čistě na výkon. Sám pak přiznal, že jel totální šrot a na víc neměl.

Vyhrál jsem Světový pohár a tatí byl nadšený.

Viděl jsem ho na trati v posledním depu a doteď nechápu, jak se dostal tak rychle do cíle. Jen jsem sesednul z kola, napil se z bidonu a on už u mě stál a celý zářil. Na rozdíl ode mě si uvědomoval, že jsem dokázal velkou věc. Navíc v době, kdy se na první místo pokaždé tlačilo pět Belgičanů, tři Nizozemci a taky pár Čechů.

Sám jsem to cítil jinak. Tak, že mám brát vítězství s klidem a jakoby automaticky, protože tak se to u Šimůnků dělalo, když závodil tatí. Nebylo to nic neobvyklého. Vnitřně jsem se radoval, to jo, ale chtěl jsem to spíš přejít. I proto jsem hned zamířil na letiště, abych napumpovaný sebevědomím závodil další den v Belgii, v St. Michel. Dorazil jsem na trať, odstartoval a hned mi všichni favoriti ujeli. Najednou to nešlo, byl jsem marný a dotrápil se do cíle na konci první desítky, navíc úplně K.O.

Tohle vystihovalo mou kariéru. V každé sezoně jsem měl období, kdy jsem lítal s nejlepšími, na mistrovství světa jsem měl stabilní formu, což mě hřálo, zároveň tam nebyla nadstavba, kterou měl tatí.

Schopnost pravidelně vyhrávat. Dokázal jsem to u profíků všeho všudy třikrát.

Jednou, opravdu jen jednou, jsem se tatího napřímo zeptal, co si z té nehody pamatuje.

Neřekl sice striktně, že se o tom nechce bavit, ale pár větami mi vysvětlil, že se o to nemusím starat, a stočil řeč jinam. Pak už jsem se z něj nikdy nepokoušel dostat, jak se mu žije s tím, že byl viníkem neštěstí, při němž zemřeli tři lidé.

Vím jen, že ani na chvíli neuvažoval o tom, že by skončil s cyklokrosem. V tomhle ho tragédie nezměnila, jak se později ukázalo, nemohl bez závodění žít.

Odešel zase do Belgie a domů se vrátil v roce 1995, kdy už jsem mnohem víc vnímal, že je hvězda. Zároveň jsem cítil, že nechce, aby mu lidi lezli do soukromí. Hned jak podepsal smlouvu s pražským týmem Ben Car, přijela za ním tehdy největší komerční televize i noviny. Shodně mu nabízeli, že o něm budou informovat pozitivně, pokud jim bude vycházet vstříc.

Odmítnul je. Byl to risk, mohlo ho to vzhledem k okolnostem zničit, ale na tu zdegenerovanost nepřistoupil. Byl zabejčený, nechtěl své pocity sdílet ani s námi, natož veřejně.

Výsledkem bylo, že média řešila vše bez něj. Třeba to, že už po neštěstí nebyl tak dobrý.

Nemyslím si, že by to byla pravda, protože ještě vyhrál celý seriál Superprestige, což tehdy byla obdoba Světového poháru. Jenže za těch pár let, co měl pauzu, se dost rozjelo EPO. Tenhle doping změnil celou cyklistiku a začala úplně jiná éra. Taková prostě byla doba, ale chci věřit tomu, že tatí tuhle možnost neměl zapotřebí. Všech úspěchů už dosáhl a nikdy nebyl pod tlakem. Vždycky měl jisté angažmá, stejně jako později já.

Pochybnosti kolem něj přitom byly, protože EPO se posuzovalo jen podle zvýšené hladiny hematokritu a on ji jednou překročil. Dostal pár týdnů distanc a zase se našel důvod, proč má být na titulních stranách a proč při té příležitosti připomenout, že boural.

Později se přitom ukázalo, že hladina hematokritu není rozhodující, ale naopak u každého sportovce dost individuální. Kdo funguje ve vrcholovém sportu, tak ví, že ne všechno je jednoznačné. Vím to i já, protože jsem se jednou, ještě jako junior, zachoval jako hovado.

V Hlinsku na mistrovství republiky 2002 jsem tatímu potají vzal lék Ventolin, který na sklonku kariéry užíval na předpis pro zlepšení dechu. Řekl jsem si, že by mi to mohlo pomoct, a nesmyslně jsem si před startem párkrát fouknul. Ve finále mi to nic nepřineslo, dojel jsem až jako čtrnáctý a ten závod mi absolutně nesedl. Jenže mě vzali na test a po čtyřech měsících mi oznámili, že jsem měl zvýšený hematokrit. Svaz mi napařil disciplinární trest a musel jsem vrátit zpětně za dva roky všechny prize money, které jsem jako junior vydělal.

Tahle událost skoro přebila mnohem silnější zážitek, protože jsme s tatím jeli proti sobě naposledy domácí mistrák, dokonce za stejný mančaft. On skončil sedmý, byl zkrátka lepší.

Skončil jen kvůli sobě. Kdyby býval chtěl, závodil by do padesáti, smlouvu by někde dostal vždycky, jenže on potřeboval vyhrávat. Nesmířil se s tím, že ve čtyřiceti nemůže podávat výkony jako nejlepší, o patnáct let mladší kluci. Nechtěl být horší, zároveň nebyl vnitřně uspokojený.

Od té doby ho začala mnohem víc užírat vnitřní bolest.

V každé rodině je něco.

Tatí po kariéře začal pít. Tomu, kdo není úplně mimo, neříkám nic nového. Je to samozřejmě smutný příběh, který vyvrcholil tím, že v srpnu 2010 zemřel. Bylo mu 48 let.

O tom, že má problém s alkoholem, jsem věděl od chvíle, kdy se mnou začal jezdit jako mechanik. Na závody si vozil vlastní víno, ale tím, že jsem s ním byl v kontaktu každý den, mi unikalo, jak postupně uvadá. Naopak lidi, kteří se s ním potkávali jen nárazově, moc dobře viděli, že chřadne. Osobně jsem si to nepřipouštěl.

Nejvíc se vším trápila mami, byla s ním od osmnácti, milovala ho a prožívala jeho radikální proměnu. Samozřejmě vnímala, jak se trápí, ale věděla i to, že s ním nikdy nešlo hnout, a s věkem se tyhle věci zhoršovaly.

Snažil se sice po kariéře začít jinak, otevřel si krámek s cyklovýbavou, ale tolik ho to nenaplňovalo. Opravoval kola, v tom byl třída a jeden čas měl spoustu zákazníků. Hodně si s tím hrál a každý poznal, že mít kolo spravené od mistra světa je něco jiného než klasický servis. Práci ale střídal s obdobími, kdy se mu nechtělo dělat nic, takže nedělal.

Byl to paličák a posledních pět let musela domácnost držet mami.

Na tatím poznali všichni, že má problém. Pokud ale vím, nikdo mu to neřekl do očí. Ani jeho brácha, který mi jednou přiznal, že mu nemůže nic ani naznačit, protože je de facto stejný. Možná si to nedovolili ani dlouholetí známí, protože věděli, že jde o dominantní osobnost, která nikoho neposlouchá.

Kamarádů přitom měl dost. Alfou a omegou byl v Plzni jeho trenér Jirka Lacina, bral ho jako tátu. Uměl to s ním i bývalý závodník Radovan Fořt, který si později založil vlastní značku kol, místo psychologa měl k sobě zase mechanika Pepu Linka, ten tatího dokonale znal a uměl od něj odfiltrovat vše špatné, navíc s velkou nadsázkou.

Jestli ho přeci jen někdo upozornil na to, že se ničí, mělo to nulový efekt.

Osobně jsem si došel k tomu, že musím žít za sebe a ne za něj. V tomhle ohledu nenastal žádný zásadní zlom, spíš to přišlo postupně. Uvědomil jsem si, že mu promlouváním do duše nemůžu pomoct. Ke konci jeho života bylo vidět, že se vyloženě devastuje. Ptal jsem se ho, jestli mu to za to stojí. A jestli za to může ta nehoda.

„Jenže já už nemůžu jezdit na kole.“

Díky tomu vím, co ho semlelo. Vím najisto, že bouračka nebyla důvod, proč tatí odešel pryč tak brzy, i když si devadesát devět lidí ze sta pořád myslí, že se utrápil kvůli ní. Zpětně mi došlo, hlavně když jsem před ním po nepovedených závodech nadával na to, jak se na celý cyklokros vykašlu, že ho konec kariéry strašně vzal. Kolo měl pořád rád, pořád na něm jezdil, ale neuměl žít bez pocitu, že se může aspoň snažit o to být nejlepší.

Ve čtyři ráno začal zvonit telefon a mami mi řekla, že je konec.

Když to s ním začalo být opravdu špatné, odpoutal jsem se od něj i jako závodník.

Trochu mě do toho dotlačil tehdejší tým BKCP, respektive jeho šéfové, dva bráchové, kteří se dnes starají i o světovou jedničku Mathieua van der Poela. Viděli, že mě to trápí. Neodstřihli mě od něj násilím, ale před podpisem smlouvy v roce 2009 řekli, že je v ní klauzule, podle níž mi vyberou mechanika.

Z Barta se stal nakonec velmi důležitý člověk. Byl to chlápek, který mi servis dělal jen pro zábavu. Byl rozvedený a zkušený životem, protože ho albánská exmanželka obrala skoro o všechno. Bavil se cyklokrosem a netrápilo ho, že se každý víkend obětuje cizímu člověku někde v zabahněném depu. Dodnes si voláme.

Tatí umřel, protože měl cirhózu jater. Do toho dostal žloutenku. Jednu srpnovou neděli musel do nemocnice, podepsal revers a v úterý měl naplánovanou transplantaci jater.

V pondělí ve čtyři ráno mi začal zvonit telefon a mami mi řekla, že je konec. Chyběly dva dny.

Byl jsem v Belgii a z města Herentals, kde jsem bydlel, to bylo domů přes tisíc kilometrů. Vyrazil jsem během pár minut a celou cestu, kdy jsem úplně kašlal na nějaké předpisy, jsem přemýšlel, co bude dál. Tu chvíli, kdy jsem byl daleko od domova a začal si uvědomovat, že už tu s námi není, vnímám jako nejtěžší moment, který naši rodinu potkal.

Smrt byla bohužel zase spouštěčem pro bulvár.

Sledovali nás všude, i na pohřební hostině v pražské restauraci U Labutě, kde bylo asi čtyřicet lidí, rodina a nejbližší přátelé. Když jsme se rozcházeli, nakláněl jsem se k tetě do auta a někdo mě zpovzdálí vyfotil. U snímku vyšel popisek, že si namlouvám sociální pracovnici, bráchu zase šmírovali a tvrdili o něm, že je gambler.

Ještě několik dalších týdnů postávali u baráku a jako materiál jim stačilo, když nám praskla voda a vytopili jsme celé patro. Kvůli tomu jsme vyhazovali do popelnic zničené věci. Přišla za námi v dobrém nějaká holčina s tím, že ji ve škole učila moje mami a teď píše v nějakém deníku. Řekl jsem jí u branky pár vět, ona k tomu vyfotila popelnici a dočetli jsme se, že se zbavujeme věcí po tatím.

Neměl jsem možnost uvádět všechno na pravou míru – a ani jsem nechtěl. Mám to hozené jinak, jelikož se mě lidi na tatího ptají často. Mluvím o něm vždycky v dobrém a jinak to nikdy nebude.

Je to můj rodič, vzor i kamarád z cyklistiky. Dodnes, když si nemám komu postěžovat, ulevím si a do prázdna to říkám jemu, i když nevím, jak to tam, kde teď je, funguje.

Pochovali jsme ho symbolicky doma, na zahradě pod vrbičkou. Tak si to přál, protože šlo o jedno z mála míst, kde měl v posledních letech života klid. Miloval perfektně udržovaný anglický trávník, byl to jeho ráj, v jednu dobu u nás byl lepší povrch než na golfovém hřišti. Denně všechno zalíval, klidně u toho hodiny seděl na židli jak rybář a sledoval, jak tryska jezdí nahoru a dolů.

Vím, že tehdy byl spokojený, dělalo mu to dobře na duši.

Přemýšlel jsem, co napsat do životopisu.

Pětatřicet let. Z toho dvacet jako závodník na kole. A dál…

Oficiálně jsem ukončil kariéru loni, ale už dva předchozí roky za moc nestály a spíš jsem řešil, co budu dělat. Měl jsem obavy, protože ani jedenáct let v Belgii nestačilo, abych se finančně zabezpečil na život po kariéře. Naopak jsem musel každý rok dokazovat, že týmu přinesu víc než jen známé jméno.

Můj nejvyšší měsíční plat byl zhruba čtyři tisíce eur, plus tisícovka startovného za každý závod, kterých bylo v sezoně třeba třicet. Bylo to skvělé, zároveň jsem musel počítat jako Belgičan, který bere jako normu, že dvoudecové pivo stojí klidně pět eur. Kromě bydlení a drahého jídla jsem si hradil i dopravu karavanem po celé Evropě.

Jasně, kdybych vyhrával, dostanu pokaždé bonus pět tisíc eur, ale mně se to povedlo jen třikrát a jako zástupce širší špičky jsem vyšel tak akorát. Na konci kariéry jsem navíc jezdil za tisíc eur měsíčně a musel kvůli tomu sahat do rezerv a úspor.

Ještě coby cyklokrosař jsem si udělal zkoušky jako nezávislý finanční poradce. To je první věc, kterou zvolí hodně sportovců, vidí v tom nejjednodušší cestu, jak se dál uplatnit. Navíc je to práce pro sebevědomé lidi s mnoha kontakty. Bavilo mě to, zároveň jsem si připadal vlezle a viděl se spíš jinde.

Rozhodující roli sehrála manželka. Dala můj životopis na internet a na rovinu napsala, že mám za sebou dlouhou kariéru profesionálního cyklokrosaře. Obratem si mě pozvala na pohovor Česká spořitelna, domluvili jsme se a dělám bankéře. Sem tam se někdo zeptá, jestli jsem nebyl cyklista, díky tomu se zapovídáme, a nakonec dotyčným zezadu podepíšu vizitku.

Za těch pár měsíců se mi ale vyjevila jiná věc, uvědomil jsem si, jak naivně jsem dřív nakládal s penězi. Kdybych kdysi věděl to, co teď, můžu pracovat víc pro zábavu. Místo toho poznávám nový svět a mnohem víc doceňuju ten starý.

Zázemí i zážitky.

Ač to může znít divně, hodně si cením jediného titulu mistra republiky, který jsem vybojoval až v roce 2016. Tatí získal dres národního šampiona celkem sedmkrát a já si myslel, že pojedu v jeho stopách, jenže nejdřív jsem musel být čtyřikrát třetí a třikrát druhý. Dvakrát jsem měl navíc pocit, že se proti mně všechno spiklo.

Nejdřív v sezoně 2005 v Mladé Boleslavi, kde jsem prohrál ve spurtu se Zdeňkem Štybarem a Martinem Bínou. Tehdejší tým Author mi pak ještě dal pokutu za to, že jsem sjel týmového kolegu Bíniče a vyhrál Štyby. O další titul jsem přišel v roce 2009 v Kolíně, kdy mi Zdeněk poodjel a jeho parťák Petr Dlask mě blokoval, abych ho nemohl stíhat. Cákal jsem v cíli jako minimax a cítil jsem se ukřivděný, protože historie si pamatuje jen vítěze. Ale upřímně, pro lídra bych to udělal taky.

Pak tatí umřel a se mnou to vypadalo všelijak. Proto byl mistrák 2016 velké zadostiučinění. Na trati mi fandila manželka, mami a spousta známých. Jelo se zase v Kolíně, odkud je několik příbuzných, na startu stál i mladší brácha Danny.

Ten titul jsem vyhrál jako hrdý Šimůnek junior. Na rozdíl od Světového poháru jsem si uvědomil, kolik úsilí stojí být první. Pak to ale z mé strany skončilo. Už jsem nechtěl jezdit, držel jsem jen setrvačností a netrénoval s chutí. Trochu jsem zlenivěl, a když se nám narodil syn Honzík, najednou jsem skončil a hned v další sezoně poznal, že mi celý sport utekl.

Už vím, jak to tatí myslel.

Když nezávodíte v balíku, ale stojíte u trati, vidíte, jak těžké by bylo se mezi elitu zase zařadit. Začalo mi to být líto, ale musel jsem být soudný. Dnešní cyklokros je sprint, který ovlivňují dva dominantní závodníci – Nizozemec Mathieu van der Poel a Belgičan Toon Aerts, kterého občas doplní jeho krajan Wout van Aert. Zbytek pole se trápí a týkalo by se to i mě.

Radši chci osm hodin makat v bance než se dřít v blátě. Práce v kanceláři mi už přináší větší uspokojení a mám víc času na rodinu. Takhle to cítím. Vím, že jeden z nejlepších cyklokrosařů v historii, se kterým mě vždycky budou srovnávat, by se zachoval jinak.

Jenže já jsem Šimůnek junior. Jsem jiný člověk než tatí. Jsem to já, a je to dobře.

Jana Mensatorová, mtbs.cz a archiv Radomíra Šimůnka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.