Jiný svět

David Křížek

Jiný svět

Byla krásná jasná noc a klidné moře.

Seděl jsem na lodi, opuštěný uprostřed oceánu, vzdálený mnoho dní cesty od nejbližší civilizace. Najednou vidím, jak se na mě ze strany řítí velkou rychlostí torpédo.

Voda se na hladině úplně vařila a proti mně letěla bílá šmouha. Těsně přede mnou zmizela pod lodí a po sekundě se z druhé strany vynořil delfín. Ve finále to byl krásný zážitek, ale v první chvíli jsem se hrozně lekl. Jak se tohle mohlo stát? Později jsem zjistil, že šlo o efekt světélkujícího moře. Plankton má tendenci v noci při odrazu hvězd od hladiny blikat a delfín v tomhle jevu vypadal jako duch.

Šlo o jeden z mnoha okamžiků, kdy jsem si uvědomil, že můžu být v jachtingu zkušený, jak chci, ale vždycky bude existovat spousta věcí, které budu mít šanci poznat jen tak, že je sám prožiju. Nevygoogluju je, nikdo mi je nenalije do hlavy. Je to tak správně. Jde o jeden z principů plavení se na otevřeném moři.

Odrazíte se od břehu, vyplouváte do neznáma a jste smířeni s tím, že se určitě stane něco, co si nedokážete představit.

Oceán tvoří dvě třetiny planety.

Jenže většina z nás se setká s mořem jen v rámci dovolené. Ležíme na pláži a jdeme se vykoupat. To stačí, málokdo vyplave za bójku, která odděluje jakousi zabezpečenou část od prostoru, který nikdo z nás nemá šanci poznat ani za několik životů.

Mám to naopak, svět za bójkou mě fascinuje.

Když jsem se za ni vydal, a tím myslím poctivě, v rámci první z celkem čtyř přeplaveb Atlantiku, věděl jsem, že se můžu vrátit do stejné společnosti, ale už nikdy nebudu stejný člověk. Tak to mám já a věřím, že i všichni ostatní mořeplavci.

Nějak vás to vždy poznamená.

Třeba v tom smyslu, že prožijete super adrenalinovou dovolenou, což vás nabije na několik měsíců. U dlouhých plaveb zažijete obrovské vlny, bouře a opravdu drsné podmínky, kdy třeba měsíc nevidíte pořádně slunce. Připadáte si hrozně malí a často slibujete, že po návratu začnete nosit peníze do kasičky v kostele.

Obvykle problémy překonáte. Zjistíte, že na lodi i v běžném světě musíte spoléhat sami na sebe a zároveň musíte mít schopnost přijmout odpovědnost za ostatní, v přeneseném smyslu za další členy posádky, která tvoří váš život.

Posílí vás to.

Vrátíte se do společnosti, máte spoustu elánu a dlouho vás nic neporazí.

Vyzařuje z vás velká sebejistota. Na moři totiž nemůžete udělat žádnou chybu, ta se neodpouští. Nesmíte zaváhat, například přepadnout z lodi, protože je pak šance jedna ku miliardě, že vás někdo v oceánu najde.

Násobně těžší je mít situaci pod kontrolou v závodě. Vidíte před sebou bouři a musíte do ní vjet s napnutými plachtami, abyste neztráceli čas. Sundáváte je až mezi blesky, jedete pořád naplno, na hraně převrhnutí. Víte, že to nebude dobrý. V hlavě se rychle rozhodujete, jakou plachtu sundat první, jaký provaz povolit, aby se nic nezaseklo, a jak dostat skákající loď v náklonu pod kontrolu. Pak začnou mlátit blesky a myslíte jen na to, abyste se nedotýkali kovového zábradlí. Po půl hodině jste tak otupělí, že je vám to jedno. Držíte se zábradlí a u toho zas vytahujete plachty, protože se vám zdá, že už tolik nefouká.

Žijete okamžikem a řešíte, co nastane. Euforie, velký strach, apatie, znovunabytí energie a uvědomění si závodu. V člověku se to mele a kdo tyhle stavy dokáže přemoct, vyhraje, protože udrží největší koncentraci na výkon a vymáčkne z lodi nejvíc. Zároveň se to nesmí přehnat, protože materiál má omezenou výdrž.

Stává se, že prostě riskujete průšvih. Když v bouřce plachty nesundáte včas, lámou se stěžně, praská kabeláž, plavidla se potápějí a lidi může potkat to nejhorší.

S pomocí spíš nepočítejte. Dolet vrtulníků je maximálně dvě stě padesát mil od pobřeží a závody jsou dlouhé přes čtyři tisíce mil. Než k vám záchranáři podle radaru nasměrují nejbližší plavidlo, může to trvat dny i týdny.

Proto se ve vás pořád střídají emoce z extrému do extrému. Buď stojíte čelem existenční záležitosti, nebo si vychutnáváte krásné zážitky. Surfování po dlouhých táhlých vlnách, sledování delfínů nebo dvanáctimetrových velryb, které plují kousek od vaší šestimetrové plachetnice, popřípadě jízdu po klidné hladině při západu slunce.

Pak dorazíte ke břehu.

Je konec a na to špatné hrozně rychle zapomenete. Vidíte přístav a lidi, které máte rádi, ve finále si pamatuje hlavně to dobré.

Jinak byste se už nikdy nemohli vrátit.

Vybavím si samozřejmě i ty nejhorší chvíle, kdy pod velkým vypětím zvracím žluč. Okolo mě je jen hluboká tma a já v ní jedu oceánem a dávám do toho sto procent, sedím zapřený ze všech sil na okraji lodi a ta frčí maximální rychlostí v maximálním náklonu. Nevím, jak ubíhá čas, je to nekonečně stejné. Představte si, že jedete na plný plyn s vypnutými světly po noční dálnici. Ve sněhové vánici a na ledovce. Míjí mě temný kužel, do kterého se nořím, a z vody mi najednou začnou vystupovat stupně vítězů, protože dostávám halucinace. Přestávám to zvládat, zapínám autopilota a psychicky vykolejený dávám ven obsah už tak prázdného žaludku.

Někde vzadu mám uložené i to, jak ležím úplně provlhlý na lodním generátoru, v tu chvíli jediném zdroji tepla, a klepu se zimou. Tělo, které je mnoho dní neustále omýváno chladnou vodou, už nemá žádnou energii. Je mi neuvěřitelná kosa a vím, že s tím nic neudělám, že to musím vydržet do rozbřesku, který jen tak nepřijde.

Na moři je zkrátka spravedlivě dvanáct hodin den i noc.

V těchhle chvílích chci být kdekoliv jinde, ale pak stačí jeden pozitivní zážitek a přestane mě trápit, co jsem prožíval. Prostě to zmizí. Pocity z dlouhých osamocených plaveb mám zpracované. Nemusím je sám sobě zdůvodňovat. Zkrátka vím, že jsem musel udělat všechno pro to, abych dojel do přístavu.

Ventilovat myšlenkové pochody směrem ven je pak těžké.

Vrátíte se do civilizace a ostatní se vás ptají, jaké byly vlny. Každého zajímá, jaké byly vlny. Umíte to perfektně popsat, ale v jádru téhle a dalším podobným otázkám nerozumíte. Pak přijdete domů, mezi své nejbližší, a zajímá je to samé. Vy v sobě máte něco jiného, ale neumíte to formulovat. Zjistíte, že si o tom nemáte s kým popovídat. Držíte v sobě obrovské emoce, ale prožíváte je o samotě nebo jen s těmi, kteří to prožili taky. A ti nemají potřebu o tom rozprávět.

Musíte se umět srovnat s tím, jak žít mezi těmihle dvěma světy.
Jinak byste museli jeden z nich opustit.

Je část jachtařů, co se po návratu nesrovnají. Hlavně v případě, že plují úplně sólo, to každý snáší jinak. Znal jsem pár lidí, kteří nakonec opravdu dali přednost vodě, neustále se vraceli na oceán, až tam nakonec zůstali napořád. Odstěhovali se na loď, nebo se někde nadobro ztratili.

Zjistil jsem, že jsem na pomezí, a hledám v tom balanc. Na suchu jsem rád se svou rodinou, je mi hezky, a zároveň mi chybí oceán. Na vodě se těším domů, na druhou stranu si užívám mořeplavbu – velké výzvy i malé závody na pobřeží.

Mám rád svůj život. Mám v něm možnost být rozpolcený, a to mě posiluje.

První přeplavbu přes Atlantik jsem bral jako dobrodružství. Trvala dva a půl měsíce a z mé strany šlo o vyloženě spontánní hec. Kamarád mi zavolal den před vyplutím, abych mu pomohl jako člen sedmičlenné posádky.

Pro mě to byla poznávačka se vším všudy.

V té době jsem byl především sportovec, který dělá olympijské a okruhové disciplíny. Vyhrál jsem desítky regat, patřil jsem k evropské špičce, ale na úplný vrchol jsem se jako závodník ze země bez moře nedostal. V té době jsem sice trénoval Lenku Šmídovou, která v Athénách 2004 získala stříbrnou medaili, ale sám jsem hledal další rozměr.

Mořeplavci mě nejdřív moc nebrali, protože jsem myslel hlavně jako závodník.

Sportovní jachting mě naučil techniku, taktiku a ovládání lodi v rychlosti, ale jak jsem na oceánu rychle zjistil, tohle při dlouhodobé zátěži nic neznamená. Připadal jsem si, že jsem se tam ocitl nedopatřením. Olympijské disciplíny ze mě udělaly sportovce, který umí jet naplno, ale jen to na moři nestačí. Je to výhoda pro závod, ale ne pro přežití. Mnohem důležitější bylo umět pracovat s materiálem tak, aby se neopotřeboval. Klíčové byly i znalosti meteorologie, proudů a klimatických podmínek.

Čím víc jsem poznával moře, tím víc jsem si uvědomoval, že toho moc neumím.

Měl jsem štěstí, že mě na palubě zaučoval i Čechoaustralan Jirka Mottl, který jel sedmnáctkrát slavnou regatu ze Sydney do Hobartu. Dal mi nejlepší školu a navedl mě na cestu ke změně. Do té doby jsem jezdil jen u pobřeží. Mohly být tvrdé podmínky, ale zároveň byl vždy přístav na dosah a já si vůbec neuvědomoval, že rozměr vodní plochy může být nekonečný.

Vrátil jsem se domů na Štědrý den a nebyl to konec, ale začátek.

Hned v březnu jsem jel podruhé. Můj kamarád dostavěl šestimetrový nafukovací katamarán a rozhodl se, že se s ním pokusí jako první na světě přeplout oceán. Nabídl mi, abych s ním jel ve dvojici.

Byl to dost risk, protože guma na plovácích měla jen milimetrovou tloušťku. Když se k nám jednou asi na půl hodiny přidal tygří žralok, bylo to tak padesát na padesát. Tenhle druh ochutnává ze zvědavosti úplně všechno. Stačilo jedno kousnutí, aby nás vzal ke dnu.

Z představ, co by se mohlo stát, mě naštěstí vždy dostaly skutečné starosti.

Na katamaránu jsme si sami vyráběli pitnou vodu přes speciální odsolovací zařízení. Byli jsme na něm závislí, protože zásoby vody zhruba na měsíc bychom na tohle plavidlo jednoduše nedostali. Na jeden litr sladké vody bylo potřeba sto třicet litrů mořské, celý proces trval hodinu a půl.

Kamarád chtěl mít všechno pojištěné, takže před vyplutím kontaktoval výrobce, aby mu poslali sadu náhradního těsnění. Tvrdili mu, že to nepotřebuje, protože zařízení testovala armáda, ale trval na tom. Uprostřed oceánu jsme skutečně začali mít problémy. Těsnění propouštělo a bylo to špatný. Chtěli jsme to opravit a zjistili, že na přístroj potřebujeme hvězdicové klíče, zatímco v nářadí jsme měli jen imbusy nebo šroubovák.

V jednu chvíli jsme se loučili se životem a zachránila nás banalita. Všude ze zvyku nosím multifunkční nůž, i s obalem. V něm byly kapsičky s klíči a jeden z nich tam náhodou pasoval.

Je hloupé, když si uvědomíte, že je všude kolem vás voda, ale vy můžete kvůli jedné chybě umřít žízní.

Krátce po tomhle zážitku nás chtěla zachránit nákladní zaoceánská loď. Připluli k nám a nemohli uvěřit tomu, že jedeme dobrovolně. To, jak jsme vypadali, mluvilo za všechno. Pitnou vodou jsme hodně šetřili a vůbec jsme se nemyli. Do moře se nám při velké fyzické námaze nechtělo, abychom neztráceli další teplo, takže jsme vydatně smrděli. Bylo pořád hezky a dešťový mrak se k nám přiblížil až po třech týdnech. Celí natěšení jsme se svlékli, namydlili a přeháňka nás nakonec minula asi o sto metrů. Měli jsme smůlu a nakonec jsme stejně museli do moře.

Nakonec nám tisíc mil před cílem v Karibiku upadlo kormidlo. Zmizelo v hloubce čtyř a půl kilometru a museli jsme to řešit za pochodu. Ke spinakrovému pni jsme pevnou stříbrnou páskou přidělali pádlo, uchytili ho uprostřed katamaránu a týden s tím takhle zápasili. Na začátku to bylo těžké zvládat a střídali jsme se u něj každou hodinu, dokud jsme nevyvážili oplachtění a neustálili kurz.

Přeplavbu jsme nakonec zvládli za třiatřicet dní.

Lidi často zajímá, kam a jak chodím při dlouhých plavbách na záchod.
Takže to shrnu. Všechno nechávám moři.

U vykonávání každé potřeby se přivážu k lodi, aby mě náhodou nesmetla vlna. Především velký záchod se nevyplatí zadržovat. Tím, jak se vám ve vlnách, v proudech a v bouřkách melou střeva, je nutné využít každé situace. Jíte hodně sušené i dehydrované stravy, která není pro tělo přirozená, a v případě zadržování stolice může vzniknout problém. V břiše se vám zjednodušeně řečeno udělají takové kuličky, které pak jdou ven dost obtížně. Navíc se může stát, že když prováháte správnou chvíli, dalších několik dní nebudete mít čas, protože budete pořád v zápřahu.

Komplikací je i to, že se pořád o něco zapíráte zadkem. Sedíte, dřete a třete si kůži, potíte se a máte permanentně vlka, a tím nemyslím toho mořského.

Jsou to tvrdé podmínky, a i při tak běžné a na první pohled samozřejmé věci musíte být vynalézavý. Jako můj kamarád, se kterým jsem se plavil z Irska do Francie. Bylo špatné počasí, vlny šly přes loď a on už docela trpěl. Já chtěl obsah střev dovézt za každou cenu do našeho cíle v Bretani, ale parťák nakonec zmizel do kajuty. Nedalo mi to, nakouknul jsem po chvíli dovnitř a viděl, jak má těžké a promáčené hadry stažené ke kolenům a stříbrnou páskou si k tělu přilepuje kýbl, aby mohl splnit úkol.

Moře člověka naučí improvizovat.

Voda se v mých očích zachová ve finále vždy jako dobrý živel, ale klade vám překážky. Neustále vás testuje. Podvědomě z toho mám vždycky strach, nebo minimálně velký respekt.

Přiznávám, že se často bojím.

Když vím, že je pode mnou na otevřené vodě hloubka čtyři a půl kilometru, a najednou se mi spustí alarm, který signalizuje velká tělesa, která jsou tři a míň metrů pod hladinou, není to příjemné.

Tohle se mi stalo jen jednou. V noci, během totální tmy, kdy loď letěla na klidné vodě relativně rychle.

Čím déle se věnuju jachtingu, tím víc netradičních historek sbírám, takže mi hned začala pracovat fantazie. U kormidla je deseticentimetrový průzor, abyste se v případě problémů mohli podívat, co se děje. Znám posádku, které loď zničehonic hodně zpomalila, a když se koukli do okýnka, viděli přes celý průměr velkou přísavku. Stačí si jen představit, jak velký tvor – chobotnice nebo krakatice – se o vás zajímá, a jste zralí nalepit si kýbl k zadku.

Sám se takhle panicky bojím žraloků.

Vzniklo to už v dětství. K jachtingu mě přivedl táta, bydleli jsme v Plzni, zároveň jsme měli chatu na Hracholuskách a babička mě vždy strašila, že pokud budu plavat daleko od břehu, připlave žralok a kousne mě.

Zůstalo to ve mně. Na širém Atlantiku, když na mě doléhala únava a strach, jsem se pořád otáčel, jestli za sebou neuvidím velkou ploutev. Když jsem byl opravdu úplně vyčerpaný, šlo to ještě dál.

Slyšel jsem hudbu z filmu Čelisti.

Třetí setkání s Atlantikem byl konečně závod.

Vybral jsem si asi nejtěžší způsob – sólovou přeplavbu na šestimetrové lodi v rámci prestižního podniku Mini Transat, kde jsem v roce 2007 nakonec dojel třetí. Tenhle výsledek mě dostal i do povědomí širší veřejnosti, ale ve finále to lidi tolik nebralo, protože nejsme přímořský stát. Můj kamarád z Chorvatska závod jen absolvoval, ale do přístavu ho přišlo vítat sto tisíc lidí a ve svém rodném městě je doživotně za hrdinu.

Byl to závod, kde si člověk musel pomoci sám.

Jedinou povinnou výbavou byl číselný přístroj na zanášení pozice do mapy, speciální lékárnička, 130 litrů vody a základní elektronika. Bylo zakázáno mapové GPS i komunikace s pevninou, nesměly se používat telefony a zařízení umožňující internetové připojení.

Pro mě to byl určitý osobní test všech schopností. Dospěl jsem k tomu po přípravě, která trvala dva a půl roku. Jejím cílem bylo naučit se všechno o extrémních podmínkách. Na to byly ideální přílivové oblasti Bretaně, kam jsem vyrážel trénovat. Jde o jedno z nejsložitějších míst, jsou tam pravidelné bouře a vysoké vlny.

Díky tomu můžu tenhle jev popisovat při rozhovorech a na přednáškách.

V oceánu je moře hluboké čtyři až pět kilometrů, ale v Biskajském zálivu je hloubka jen pár set metrů. Masa vody je sem tlačena západním prouděním, naráží na dno a zvedá vlny do obrovské výšky.

Nejvyšší, jaké jsem tam zažil, měřily devět metrů.

Byly vysoké jako domy a tvořily se na nich ještě menší metrové vlnky. V tomhle už prostě reagujete z vteřiny na vteřinu a jen věříte, že vás to nesešrotuje. Pro srovnání: ve třímetrových vlnách se můžete schovat před větrem a jedete mezi nimi takový slalom, zatímco když má vlna výšku baráku, je jako stěna a dole je větší vichr než nahoře.

Do toho s lodí lomcují silné proudy.

Tehdy šlo o závod. O memoriál jedné Francouzky, která se v těchhle podmínkách zabila. Kousek od nás se potopil trajekt, a my jeli na výsledek. Šlo o kvalifikaci na Mini Transat a bylo to nakonec těžší než samotná cesta přes Atlantik. Vystartovalo asi sto lodí, padla hustá mlha a my vjeli v noci do souostroví, kde byly samé skály. Viděl jsem jen maják, ale nevěděl jsem, který to je, protože na trase měly být dva. Chvíli nato mi těsně kolem špičky projela závodnice, která se za chvíli rozbila na útesech.

Takhle dopadla řada dalších lodí – končily v kotrmelcích. Bylo z toho sedm zlomených stěžňů, jedna připoutaná závodnice u kajuty v bezvědomí, devět posádek musel tahat na břeh vrtulník.

Naštěstí se nikomu nic fatálního nestalo, jenže když tohle viděla moje tehdejší přítelkyně a současná manželka Lucka, nebyla zrovna nadšená. Poznala, co může způsobit bouřka, a představila si, že tohle můžu zažít uprostřed oceánu, kde není žádný břeh ani rychlá pomoc.

Na Mini Transatu jsem takhle extrémní počasí nezažil, ale bouřky byly tak silné, že moji loď někdy nasávaly do středu, a bylo těžké se jim vyhnout. Někdy hořelo nebe a takové peklo jsem zažíval třeba tři noci v kuse.

Šlo ale hlavně o to, abych dokázal za všech okolností fungovat sám.

Pomáhaly mi s tím dva hudební přehrávače, které mě držely obrazně i doslova nad vodou. Často jsem při kormidlování poslouchal muziku, hrála mi Metallica, The Offspring, Lucie i Dan Landa. Toho normálně neposlouchám, ale uprostřed oceánu mě jeho úderné texty propagující češství hnaly dopředu. Druhý přehrávač byl klidnější, třeba folk od Jarka Nohavici, Cimrmani a taky vzkazy od kamarádů a známých.

I od mé přítelkyně.

Nazpívala mi krásnou píseň. Chvíli jsem si myslel, že je to originální nahrávka. Také nahrála pozdravy, vzkazy, naše společné plány do budoucna a vtipné historky se svojí kamarádkou Radkou.

Když jsem spal, byl jsem k lodi přivázaný, aby mě náhodou v téhle fázi nesmetla vlna.

S tímhle si i v zemi nikoho uvědomíte, že na vás někdo stále myslí. To vás pak žene k cíli i v těch nejtvrdších podmínkách. Když jste mimo civilizaci, je příjemné vzpomenout si na to, že jsou někde daleko lidé, kterým na vás záleží, že máte pro co žít.

Pro člověka je totiž nejtěžší samota.

Zjistil jsem to hned první týden během etapy z Francie na Madeiru, kdy jsem vůbec nikoho nepotkal. A pak se těsně před cílem sjely tři lodě, mezi kterými byl pětiminutový rozdíl. Člověk díky tomu viděl, že nesmí polevit, takže jsem na trase druhé etapy z Madeiry do Karibiku měl jen minimum chvil, kdy jsem nemusel nic dělat. Věděl jsem, že záleží na každé minutě. Ve finále činily rozdíly po šestadvaceti dnech na trati dlouhé přes čtyři tisíce mil jen pár hodin.

Proto bylo na celé akci nejnáročnější načasování odpočinku a spalo se ve dvacetiminutových cyklech.

Trénoval jsem na to ve speciálním centru, kde lidi řešili spíš to, jak dobře usnout, a tamní odborníci ze mě byli celkem v šoku. Nejdřív mi podle přístroje zkoumali kvalitu spánku i to, jak rychle do něj upadnu. Zjistili, ve kterou denní dobu nejlíp spím, a podle toho mi nastavili plán.

Každý den jsem takhle naspal maximálně tři a půl hodiny. Mezi intervaly jsem během tří minut zkontroloval loď, nastavení plachet, autokormidlo a okolí. Pak jsem zase zalehnul.

Stalo se mi, že jsem jel bok po boku s jedním Francouzem. Ani jednomu z nás se nechtělo jít spát, aby mu ten druhý neujel, navíc jsem nechtěl riskovat kolizi. Ale nakonec jsme si oba potřebovali odpočinout, a když jsme se pak probudili, byly naše lodě přehozené zleva doprava.

Když jsem spal, byl jsem k lodi přivázaný, aby mě náhodou v téhle fázi nesmetla vlna. I to jsem se naučil v Bretani, kde mě takhle málem překvapila lokální bouřka. Loď se začala prudce naklánět, já rychle zareagoval a vyletěl servat plachty. Jak jsem stál a nebyl zajištěný, smetla mě vlna, proletěl jsem kolem stěžně ven z lodě a držel jsem se jen za zábradlí.

Měl jsem velké štěstí, protože loď by jinak pokračovala dál beze mě a neměl bych šanci. Prostě by mě už nikdy nikdo nenašel.

To je důvod, proč oceánští jachtaři nenosí vesty, nebo jen minimálně. Když spadnete do vody, vydržíte s vestou dlouho, trápíte se a stejně umřete. Lepší je ji nemít a umřít dřív.

Samozřejmě existují i výjimky a já jednu znám. Byl to úžasný případ.

Rok přede mnou plul Mini Transat kamarád z Rakouska a měl od startu technické problémy s kormidlem. Jelikož chtěl za každou cenu dojet, vzal si do ruky kliku, kterou se dotahují lana, a vždy, když usnul, nářadí spadlo a vzbudila ho rána o zem.

Do cíle první etapy, jež tehdy končila na Kanárech, dojel úplně vyčerpaný, loď opravil a před druhou etapou do Karibiku si myslel, že už si všechnu smůlu vybral.

Po třech dnech potkal Španěla, už to bylo vzácné, protože v téhle fázi závodu se už lodě v Atlantiku moc nepotkávají. Komunikovali spolu přes vysílačku a kamarád zjistil, že má soupeř problémy s jídlem, protože si na Kanárech zapomněl dva barely se zásobami. Měl málo jídla, a aby přežil, musel zastavit na Kapverdách, což nechtěl, aby neztratil čas.

Kamarád najel na barel, ale při tom vypadnul z lodi, která mu ujela. Zůstal sám na oceánu a věděl, že je mrtvý.

Rakušan nakonec musel kvůli dalším problémům zastavit na ostrovech sám. Když už se blížil do Brazílie a byl asi tři dny jízdy od cíle, potkal zase loď s úplně vyčerpaným Španělem, který si nechával v kapse poslední kousek sušeného masa. Pomoc však odmítal, protože by to znamenalo diskvalifikaci.

Druhý den se ale domluvili, že když někdo, kdo jídlo má, hodí naplněný barel do vody, může si ho z moře kdokoliv vytáhnout.

Španěl na jídlo dvakrát najel, ale byl tak zesláblý, že se nedokázal pro zásoby ohnout, a vzdal to. Kamarád už byl dost naštvaný, ztratil spoustu času, aby pomohl nezodpovědnému soupeři, navíc bez efektu. Najel na barel, chtěl ho sebrat, ale při tom vypadnul z lodi, která mu ujela.

Zůstal sám na oceánu, jen s pikslou jídla. Věděl, že je mrtvý. Poté, co se snažil někomu kousek od cíle pomoct.

Loučil se se životem, ale stal se zázrak.

Španěl na tom byl tak špatně, že na radaru vyhledal soupeřovu loď, chtěl ho poprosit o jídlo a vzdát závod, ale když objevil prázdnou plachetnici, otočil ji, zapnul autopilota, jel zpátky po stejné trase a asi půl hodiny před setměním kamaráda našel.

Jeden měl život, druhý jídlo a začali spolu slavit. Ani jeden z nich už nezávodil, místo toho se rozloučili s tím, že se spolu v cíli pořádně opijou.

Kamarád se rozhodl, že si dá nejlepší jídlo ze svých zásob. Otevřel si konzervu tuňáka, lahvičku koly a malou čokoládu. Najedl se, bylo mu fajn, ale za půl hodiny začal kolabovat. Ryba byla kontaminovaná, on dostal horečku a v posledním tažení si zavolal pomoc. V lodi jsou totiž tři čudlíky. Jedním hlásíte technické problémy, druhým voláte záchranáře a třetí je SOS pro kohokoliv, kdo je v dosahu signálu.
Ze zaoceánské lodi, která byla poblíž, mu doktor spustil v kyblíku léky, on si sám napíchnul infuze, protože i v téhle chvíli pořád myslel na to, že závodí, a přežil.

Mezitím Španěl dojel do cíle, všem vyprávěl úžasnou historku a Rakušan ji pak ještě vyšperkoval o to, že dvakrát během pár dní přežil svou smrt.

Tohle člověka změní. A upřímně, má to mnohem větší přesah než moje třetí místo.

Na moři sice hodně často makáte a perete se o svou existenci, ale díky tomu nakonec máte možnost zažít i protiklad.

Moře se zklidní a vám se otevře jiný svět.

Například se dostanete do míst, kde neexistuje světelný smog. Noční jasné nebe nad Atlantikem vypadá úplně jinak než to, které znáte. Je poseté hvězdami, máte pocit, že jich vidíte desetkrát víc. Pochopíte, co znamená čistá příroda, a zjistíte, že se o ni sami obíráme. Ekologie je dnes velké téma a já to chápu, protože vidím, že už i moře začíná být zaneřáděné. Znám místa, kde byla před třiceti lety průzračná voda a dnes jsou na hladině tmavé tečky ropy.

Objevují se odpadky, v Tichém oceánu dokonce pluje velký plastový ostrov o velikosti Francie, proudy způsobují, že se odpadky setkají na jednom místě, a tohle už ovlivňuje celkové životní prostředí.

Ještě to sice není tak zlý, jak sem tam slýcháme z médií, ale každý, kdo v sobě má kousek citu, vnímá, že se něco děje.

Mění se celkové klima. Sleduju dlouhodobé předpovědi počasí a vím, že se dnes přes Středozemí přežene v průměru jedna silná bouře týdně, to dřív rozhodně nebylo. Kvůli tomu je například v moři mnohem víc dřeva než dřív a není výjimkou, že narazíte lodí do velkého kmene stromu.

Když přijedu z moře, jsem vyklidněný a nemám pocit, že bych měl moralizovat.

Co si budeme povídat, jachting rozhodně není sport, který by byl vzorem ekologie. Sice v závodech plachtíme s pomocí větru, ale zázemí nám dělají velké lodě a motorové čluny. S plavidly mnoha typů závodíme po celém světě a vždy se tam nějak musíme dopravit, obvykle letecky nebo pomocí trajektu – a právě tyhle dva typy přepravy nejvíce škodí planetě.

Proto spíš říkám, že je vše o nějaké míře. Stojím si za tím, že nejvíc znečištění není kvůli těm malým, ale kvůli těm velkým. Pokud někde každou minutu vzlétne letadlo, je určitě prostor, jak to omezit a dělat jinak. Stejně tak zvrácené je, že na moře vyjede tanker a za jeden den cesty vyprodukuje stejně škodlivin jako velkoměsto.

V tomhle kontextu mě snad nikdo nebude buzerovat za to, že mám dieselové auto a jezdím na Lipně s motorovým člunem.

Jsem přesvědčený, že celé téma se musí začít řešit centrálně. Jde o byznys a ke změně musí přispět zákrok vyšší moci, ti nejvlivnější. Pak se většina přizpůsobí, jako je tomu ve všem.

Paradoxem navíc je, že ekologie hodně rezonuje v Evropě a v USA, kde se za to vzájemně pranýřujeme, ale většina znečištění připlouvá z Číny a z Brazílie. Západní svět se tváří tak, že se chová zodpovědně, i když na druhou stranu v zemích, které mají nejhorší výsledky, skoro všechno vyrábí.

Jachting se nakonec stal i součástí symbolické kampaně, kterou v roce 2019 rozjela aktivistka Greta Thunberg.

Můj názor je, že lidi budou mít vztah k životnímu prostředí, pokud budou trávit čas v přírodě. Zamilují si ji a přestanou ji ničit.

S týmem juniorské reprezentace, který vedu, si například píšeme aktivní tréninkové deníky. Kromě přípravy a výsledků v závodech si ve dnech, kdy vůbec nefouká vítr a nedá se jet na vodu, zapisujeme i zelená pole. Neplachtíme a místo toho třeba vyčistíme kus pobřeží od odpadků. Není to nic zázračného, ale je to cesta, jak přispět, aby to bylo lepší.

Zažil jsem to i ve větším měřítku. V Texasu se jel závod v rámci mistrovství světa a pořadatelé to udělali jako bezplastovou regatu pro tři sta padesát lidí. Vše bylo kompostovatelné, pořádaly se hromadné snídaně na pláži, která se uklízela, a nic se nevyhazovalo. Byl to trochu marketing, protože – jak jsem zmiňoval – lodě na závod dorazily letadly z celého světa, ale šlo i o gesto, aby se lidi trochu zamysleli.

Jachting se nakonec stal i součástí symbolické kampaně, kterou v roce 2019 rozjela aktivistka Greta Thunberg.

Nejdřív mi přišel způsob, jakým ona a hlavně lidi okolo ní upozorňují na změnu klimatu, dost hloupý. Ani teď nemám potřebu ji sledovat a poslouchat její projevy, ale postupem času jsem se jí začal zastávat. Vadilo mi, kolik lidí, a hlavně ti, co jsou u moci a mají šanci věci změnit, se jí posmívalo. Ta holka přitom pomohla rozhýbat veřejnou diskuzi.

V jádru má pravdu.

Greta nakonec slízla velkou kritiku i za to, že na protest proti letecké dopravě jela přes Atlantik plachetnicí. Později se ukázalo, že šlo o karbonový speciál za tři miliony dolarů, jenže byla to jen část pravdy. Ta loď by tam jela tak jako tak na závody. Navíc vím, že to nebyla lehká plavba, musela pomáhat jako člen posádky, určitě se toho hodně naučila, protože se projíždělo tvrdými oblastmi.

V téhle souvislosti jsem si uvědomil, že by jí lidi omlátili o hlavu úplně všechno. Mrzela mě ta okolní zloba. Ukazuje to důležitou věc, a to, že si žijeme strašně pohodlně. Kdo nejvíc křičí, ani si neuvědomuje, jak dobře se má.

Cestuju a vidím, jak lidi žijí. My Češi jsme na tom hodně dobře. I když vyjedete do jiných evropských zemí, které považujeme za vyspělejší, zjistíte, že úroveň není zdaleka taková jako u nás. Máme se skvěle, pocit, kdy něco chceme a nemůžeme to mít, je něco, s čím se setkává čím dál míň lidí.

Je zároveň hodně bohatých lidí, které položí, když jeden měsíc nedostanou svou výplatu. Krachují, protože mají blbě nastavený hodnotový systém. Není to evidentně jen o úrovni materiální, ale i o té mentální.

Já si svůj život nastavil tak, abych mohl cestovat. A když nemůžu, chci být s rodinou a užívat si i vodu za barákem. Prostě tu, která zrovna je.

Z mojí čtvrté a poslední přeplavby přes Atlantik si pamatuju hlavně to, že jsem zhubnul třináct kilo za šestadvacet dní.

Půl kila za den.

Od té doby víc zvažuju, zda má cenu vyrazit na další plavbu. Uvědomuju si, že je lepší být s rodinou na Lipně než sám v Karibiku. Přispěl k tomu podnik Transat AG2R a šlo o závod dvojic, já v něm byl historicky prvním Čechem. Společně s britským parťákem Philem Sharpem, který vyhrál prestižní sólo plavbu Route du Rhum, jsme si věřili na absolutní rekord za devatenáct dní a na úžasný výsledek.

Jenže nás dostihla tlaková výše a zůstali jsme úplně bez větru. Uvězněni v oceánu, bez jídla a pití, protože zásoby jsme si připravili jen na rekordní čas plus jeden den.

Jeli jsme o týden déle a zachránilo nás, že zapršelo a nasbírali jsme devatenáct litrů vody, s nimiž jsme přežili.

Ale stejně. Víc než to, jak trpím, si vybavím noc před koncem. Byl úplněk. Věděl jsem, že do cíle dorazíme mezi posledními, navíc mi bylo hodně zle, měl jsem z vyčerpání horečku a na palubě jsem byl sám, protože kolega spal.

Surfoval jsem po obřích vlnách a najednou jsem měl pocit, že všechno vím.

Že tohle je nejvíc, že to za to stojí. Že je pro mě voda živel, ze kterého čerpám energii. Že můžu plout, kam chci, a vždycky to bude za svobodou. Že jsem absolutně svým pánem a nemusím se ohlížet na nic jiného.

Jachting může patřit k nejdražším sportům na světě.
Provozuje ho třeba monacký princ, norský král a španělská královská rodina. Nikdo z nich určitě nekouká na rozpočet.

Zároveň existuje i druhý pól. Sám jsem dokázal dojet třetí na mistrovství Evropy se starou plachetnicí za sedmdesát tisíc korun. Za tyhle peníze si kupuje hodně lidí horské kolo na rekreační ježdění.

Myslím, že můj sport láká lidi, kteří mají podobnou náturu jako horolezci, jen fungují v jiném živlu a na placce. Kdo má lodičku na Lipně, je stejný nadšenec jako ten, co chodí do boulderového centra nebo na pískovcové skály. Kdo se rozhodne sólo přeplout Atlantik, dá se přirovnat k borci, který absolvuje těžkou expedici na osmitisícovku bez kyslíkového přístroje.

Existuje široká škála vyžití a nezruinuje vás to.

Na mojí úrovni už to samozřejmě stojí velké peníze.

Když jsem jel Mini Transat, sehnal jsem na přípravu celkem čtyři miliony korun. Hlavně díky tomu, že tehdy ekonomika jela naplno a investoři byli otevření podpoře bláznů mého typu. Svou loď jsem navíc pojmenoval Atlantik a shodovala se s názvem fondu, který mě sponzoroval. Dalo se to výhodně spojit, každá zmínka o plachetnici byla i propagací značky.

Současná situace je ale jiná. Pořád plánuju a mám vize a cíle, ale momentálně nemám vysněný rozpočet tři až deset milionů eur, abych mohl jet na osmnáctimetrové jachtě sólo závod kolem světa. Tenhle objem peněz je v zemi, která nemá moře, mimo realitu.

Proto se realizuju jinak – v rámci extrémního seriálu na karbonových létajících katamaránech.

Dnes už lodě začínají létat nad vodou a tenhle styl v posledních letech hodně propaguju, je to v mých očích budoucnost našeho sportu. Plavidlo se vznese kousek nad hladinu, zklidní se a najednou vyletí strašnou rychlostí vpřed, i když fouká jen slaboučce a kajutové plachetnice se ani nehnou. Tím, že se vytáhne přední plachta, loď nabere vítr a zrychlí tak, že si buduje vlastní zdánlivý vítr. Vzlétne, ztratí odpor vody a letí bezhlučně, třeba třikrát rychleji než ostatní lodě. Zhruba padesátkou, tedy přes dvacet uzlů.

Je to trojrozměrný sport. Loď se může převrátit kamkoliv, je hodně nestabilní, ale pro mě je tenhle adrenalin největší prožitek. Připomínám si tím chvíle, kdy jsem jel v noci velkou rychlostí přes oceán a sahal si na své hranice.

Závodím v extrémní sérii, která se dá popsat jako takový loďokros. Vystartujeme všichni najednou a setká se velká konkurence, včetně olympijských medailistů a mistrů světa. I jim to stejně jako mně dává mnohem větší smysl než klasické třídy, kde se pořád přemýšlí hodně zpátečnicky.

Většina jachtařů chce pořád jezdit na padesát let starých lodích. V mých očích je to stejný nesmysl jako lyže bez carvingu, kvůli tomu je pro normální lidi náš sport úplná nuda. Přitom kdyby se na olympiádě závodilo na létajících katamaránech, je z toho hned jeden z nejatraktivnějších sportů.

Tenhle pohled se snažím přenést na ostatní i jako trenér juniorské reprezentace. Je to nesmírně obohacující práce. Vzpomínám u toho i na své začátky, jak mě bral táta jako malého kluka na Lipno, kde jsme vozili na lodích rekreanty. Měli jsme kajutovou plachetnici, a když mi bylo šest, nechali mě naši poprvé přespat na zakotvené lodi na vodě. Od té doby v tom jsem namočený a teď mám možnost ovlivnit vývoj nové generace.

Víc než výsledky mě těší, když vidím, jak se z introvertů stanou díky jachtingu sebevědomí fajn lidi plní humoru. Přiznávám, přenáším na ně myšlení, které jsem poznal u mořeplavců. Ti vědí, že nestačí jen plout rychle, je potřeba hlavně vydržet.

Pak se může stát všechno ostatní. Začnete na neckách a nakonec třeba přeplujete oceán.

Jana Mensatorová a archiv Davida Křížka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.