Ještě pár let

Pavel Zavadil

Ještě pár let

Byl to zápas jako každý jiný. V Teplicích jsem si zasekl balón, stál na jedné noze a borec mě do ní kopl. Noha se mi propnula, uslyšel jsem jen takové lupnutí a v tu ránu ucítil i šílenou bolest.

Jo, tušíte správně – prdnul mi křížový vaz. Zranění, jaké fotbalisty potkává relativně běžně, se mně stalo poprvé až na sklonku kariéry a doprovázel ho slušný mediální humbuk. Rozhodčí posoudil zákrok Ljevakoviče jako faul, nařídil penaltu a my díky ní 1:0 vyhráli.

Já pak stál s oteklým kolenem v mixzóně a nechápal, co se kolem děje. Tepličtí měli za to, že jsem pád k zemi nafilmoval a jenom se vymlouvám. Já dost dobře nevěděl, co říct. Nikdy jsem ten pocit nezažil. Neznal jsem tenhle druh bolesti, takže jsem až do vyšetření v nemocnici absolutně netušil, co mi vlastně je. Když mi to lékaři řekli, popadla mě totální úzkost.

Ovládl mě strach. Strach z toho, že je konec. A obrovská bezmoc, že takhle s fotbalem přece končit nechci.

V té době mi bylo 38 let. Tomu, že se ještě dokážu vrátit na ligové trávníky po takhle těžkém zranění, tenkrát stoprocentně nevěřili ani lidé v mém okolí.

Jenže já to dokázal.

Drnovice a Blšany.

Jakkoliv to dnes musí znít vtipně, na začátku své kariéry jsem si vybíral, jestli budu hrát ligový fotbal na vesnici, nebo… na ještě větší vesnici. Měl jsem původně namířeno do Blšan, na stole už ležela připravená smlouva, ale jen pár minut před jejím podpisem se mi dovolal tehdejší sportovní ředitel Drnovic pan Kopecký, ať okamžitě sednu do auta, vrátím se zpátky a podepíšu kontrakt s nimi.

Obě vesnice znal tehdy díky fotbalu snad úplně každý. Tamní kluby byly v devadesátých letech ligovými stálicemi. Měly fantastické finanční zázemí a v Drnovicích byl přímo v centru obce dokonce i nový stadion, na kterém hrála fotbalová reprezentace. I pro mě to byla obrovská šance.

Trenéra Beránka jsem taky pořádně naštval, když jsem se tehdy před ním v Blšanech otočil na patě, sedl do auta a skutečně odjel vstříc svému prvnímu ligovému angažmá na druhou stranu republiky. Bylo mi tehdy dvacet let a působení v Drnovicích mi po všech stránkách dávalo mnohem větší smysl. Zejména proto, že jsem je měl jen kousíček od domu v Olomouci.

Vyrůstal jsem na vesnici, takže jsem se tam okamžitě cítil jako doma. Představte si klasický venkovský klub z okresního přeboru. A zkuste si ho zasadit do ligových kulis. Asi je to těžké, dnes možná i nepředstavitelné. Jenže přesně takhle to tehdy v Drnovicích opravdu fungovalo. Klub stál doslova na třech lidech. Byl tam starej pan Pilát, důchodce a náš kustod, bydlel jen kousek od stadionu. Každé ráno přijel na svým starým arabovi, zaparkoval ho před hlavní tribunou a nachystal všechno, co jsme potřebovali k tréninku. Jeho žena pak vyprala všechny propocené dresy a oblečení. A nic víc tým kromě štědrého majitele ke svému životu vlastně ani nepotřeboval.

Hráčům v Drnovicích nechybělo vůbec nic. A to i z toho pohledu, že tam měli klid, jaký ve své kariéře následně už nikde jinde nezažili. Na náš trénink se chodily dívat maximálně tak děti z mateřské školky, když je učitelky vytáhly ven na procházku. Sem a tam si na tribuny sedlo i pár důchodců, dědečků a babiček, se kterými jsme se navíc všichni dobře znali. To prostředí zkrátka bylo úžasné. A vše umocňoval fakt, že fotbal jsme tehdy hráli fakt parádní.

Hrávalo se v dopoledním čase 10:15, stejně jako dodnes na Viktorce Žižkov, a bez nadsázky se nás bála celá liga. Vždyť my v jedné sezoně uhráli třetí místo a pak v poháru UEFA málem vyřadili i slavný Mnichov 1860.

Jo, to byly časy… Malá vesnice z jižní Moravy se postavila fotbalovému světu...

Mnichov tehdy trénoval Werner Lorant a ve středu hřiště válel Thomas Hässler, frajer, kterého jsem od dětství doslova miloval. Museli být pěkně na větvi z toho, kam je to autobus z letiště dovezl. Sotva sjeli z dálnice a projeli Vyškovem, otevřela se před nimi malebná krajina a na konci dlouhé aleje, hned za obzorem, už na ně vykukovaly stožáry osvětlení téměř sedmitisícového stadionu, který jakoby nic vyrostl uprostřed návsi malinké vesnice. Vážně bych chtěl tváře těch německých kluků vidět.

Na hřišti s námi ale měli velké problémy. Doma před zaplněným stadionem jsme s nimi uhráli bezbrankovou plichtu, až u nich jsme dost smolně 0:1 prohráli. Pro všechny z nás to byl ale obrovský zážitek. Zahráli jsme si proti hráčům, které jsme znali akorát tak z televize. Navíc na krásném olympijském stadionu ve dnech, kdy se v Mnichově odehrával Oktoberfest. To víte, že jsme to všechno spojili dohromady.

Ze všeho největší radost jsme ale udělali panu Gottwaldovi, tehdejšímu majiteli Drnovic, který na malé vesnici ligový klub vlastníma rukama – a penězi – vybudoval. Pamatuju si ho jako fotbalového blázna. Patřil do okruhu lidí, jakými jsou třeba pánové Chvalovský nebo Starka. Lidi, o kterých se toho v médiích napovídalo spousta, ale faktem je, že fotbal milují a na mnoha místech by ho bez nich dělat nešlo.

Vždyť to jsou lidi, kteří tenhle sport a prostředí milovali natolik, že na to hodně z nich taky dojelo. Utopili v něm své peníze, majetek, celý svůj život.

Kdo je na hřišti moc hodný, nic nedokáže.

Pamatuji si, že jsem tuhle větu řekl. Jen krátce po tom, co ve mně na hřišti bouchly saze, vynadal jsem všem okolo včetně rozhodčího a pak měl oplétačky s disciplinárkou. Nicméně i teď, když jsem v klidu a nad věcí, si za tímhle budu stát. Třebaže to zní moc tvrdě. Takhle to ale je. Hodní fotbalisté prostě nikdy nic nedokážou.

Samozřejmě má i tahle moje teorie jisté hranice a mantinely, ale zrovna já jsem typickým příkladem hráče, který na tenkém ledě balancuje stůj co stůj. Uvědomuji si, že jsem přesně ten typ fotbalisty, kterého vlastní fanoušci milují, ale o to víc ho za chování na hřišti nenávidí ti ostatní. Ani po čtyřicítce se na tom nic nezměnilo a nic se ani měnit nebude. S tím už jsem se dávno smířil.

Takhle to mám v sobě odmalička, má hra je postavena na emocích. A na extrémní touze vyhrávat. Jsem člověk s povahou bojovníka, který prohrávat neumí. Už v žáčcích jsem neuměl zkousnout, když jsem nehrál nebo jen seděl na střídačce. A tahle touha být za každou cenu lepší než ti druzí tak nějak formuje mou osobnost i teď.

Mám staršího bráchu, v dětství jsme fotbal mydlili doma na dvorku od rána do večera. A i když byl o čtyři roky starší a silnější, nedokázal jsem jako malý pochopit, že mě neustále poráží. Plynuly z toho neskutečné hádky, prakticky pořád jsme se rvali. Máma s tátou to s námi fakt neměli snadné. V jednu chvíli to dokonce zašlo tak daleko, že mi brácha musel občas ustoupit, protože věděl, že bych to nezvládl.

Když na to dnes vzpomínám, rozesměje mě to. Faktem ale je, že právě tahle zarputilost mě posouvá a žene dál i dnes. Když v sobotu prohrajeme, trvá mi do středy, než je se mnou zase řeč. Jsem ale naprosto přesvědčený o tom, že kdybych tohle v sobě neměl, dávno už fotbal nehraju. Tohle je vlastnost, která mě pohání kupředu. Vlastnost, kvůli které ještě rozhodně nemám v plánu v lize skončit. Ještě pár let ne.

Zkrátka jakmile se pískne do píšťalky, jsem v zápase. V tu ránu jsem schopný se s protihráči dokopat, vyloženě se s nimi zhádat o každou maličkost. Není v tom žádná nenávist, prostě fotbalový zápas vnímám jako boj.

Proto mě dodnes štvou některé mé excesy, které se v posledních letech hojně probíraly v médiích. Zejména můj výstup s Vaškem Jílkem, který po vyhroceném zápase skončil naprosto nesmyslnou přestřelkou v novinách. Novináři se ho vyčůraně zeptali na situaci, při níž jsme se zhádali, a on o ní začal mluvit. Místo abychom si po zápase podali ruce a zapomněli na to, co se na hřišti stalo, plnili jsme stránky vděčných novin.

O tom, že hodní hráči nic nedokážou, jsem ale mluvil jindy. Řekl jsem to po domácím zápase se Zlínem v srpnu minulého roku. Zápas jsme prohráli 0:3 a já se dostal do stavu, který jsem neměl moc pod kontrolou. To přiznávám. Byl jsem totálně frustrovaný.

Nešlo nám to, Zlín byl jasně lepší a my se s tím prali celý zápas. Utkání řídil mladý kluk a každý jsme evidentně měli jiný pohled na to, jak posoudit konkrétní situace. Na konci byl faul na našeho hráče, já se zeptal, jestli to neměla být karta. On nějak reagoval, já vypěnil a… Přehnal jsem to.

Zpětně musím poděkovat všem spoluhráčům i protihráčům, kteří mi to dost rychle ještě na hřišti vysvětlili a po dvou žlutých kartách mě udrželi dál od rozhodčích. Kdo ví, co by se jinak stalo. Upřímně: Mrzí mě to. Dost jsem tehdy o svém chování přemýšlel a doufám, že příště budu umět být víc nad věcí. Snad na to s úsměvem vzpomínají i samotní rozhodčí. Ostatně hned při dalším našem zápase, který pískali, jsem si s nimi podal ruku a měl pocit, že je všechno dobrý. Takhle by to mělo být

Ať už se totiž v zápase chovám jakkoliv, záleží mi na tom, abych si na jeho konci se soupeřem podal ruku.

„Hele, Jardo, už pár měsíců jsme nedostali výplaty. Uvidíme někdy naše prachy?“

To jsem se takhle jednou drze zeptal Jardy Starky v Příbrami bezprostředně po zápase, který jsme s Blšany po fakt mizerném výkonu doma 1:3 prohráli. Přímo v jeho kanceláři.

Pan Starka nic neříkal. Zapnul televizi, naťukal stránku 205 a na teletextu se ukázaly výsledky aktuálního ligového kola. Chvíli jsme na ně jen mlčky oba zírali, než on sám to ticho prolomil. „Poslouchej, Závoš, podívej se na ten výsledek. To mi tady jako budeš tvrdit, že tým, ve kterém jsou fotbalisti jako ty, Siegl, nebo Otepka, prohraje s Blšany doma 1:3?“

Nic jsem na to neuměl říct. A tak Starka pokračoval... „Vážně sis tady teď přišel říct o peníze?“

Jo, bylo to fakt drsný...

Tyhle situace pan Starka zvládal bravurně. Vždycky uměl říct věci férově tak, jak byly. Ale jedním dechem taky musím dodat, že to, co řekl, vždy platilo. Ostatně v Příbrami jsem odehrál jednu sezonu, ve které jsem si znovu začal na hřišti věřit. I díky němu. Byla to ta sezona, která mě vystřelila ke krásným létům stráveným v zahraničí.

Rok předtím jsem z Drnovic přestoupil do Sparty. A pro mou psychiku i život to byl obrovský skok, na který jsem – to teď musím přiznat – nebyl vůbec připravený. Bavíme se o Spartě, která tehdy byla fakt pojem. Vždyť půl roku předtím hrála doma fantastický zápas Ligy mistrů s Realem Madrid, byla to Sparta, která v českém prostředí neměla konkurenci.

Ten tlak okolí i managementu jsem poznal hned první den, pamatuju si to dodnes. Trenér Jarda Hřebík si mě zavolal do kanceláře k pohovoru, při kterém mě srovnal jako malého kluka. Náš rozhovor nebyl dlouhý. Pan Hřebík mi tehdy řekl jedinou větu:

„Nehraj si tu na fotbalistu. Na Spartě se běhá a plní se pokyny.“

Čuměl jsem na něj tehdy jako puk.

Z Drnovic, kde jsme měli naprostou pohodu a fotbal byl zábava, jsem najednou přešel do prostředí, kde se od nás čekaly jen výhry a za plotem na to nedohlížely děti z mateřské školy, ale davy novinářů a reportérů. Byl to zkrátka úplně jiný svět.

Konkurence kvalitních hráčů tam navíc byla obrovská a já na soupisce spíše jen paběrkoval. Zpočátku jsem hrával docela pravidelně, postupem času se ale začalo ukazovat, že jsou v kabině lepší hráči. Že jsem na to tehdy zkrátka neměl.

Sotva projedete tamní bránou, dýchne na vás něco, co na žádném jiném stadionu v Česku nenajdete. Obrovské nároky, obrovský tlak, obrovská zodpovědnost. Na Letné kvůli tomu běží život strašně rychle a druhou šanci vám tam nikdo nedá. Jednou zaváháte a už to máte strašně těžké. Kdo tam nebyl, nikdy nepochopí, o čem mluvím.

V tom roce jsem se Spartou vyhrál ligový titul a prožil svůj nejkrásnější fotbalový okamžik. Jako fotbalista jsem na trávníku při nástupu slyšel hymnu Ligy mistrů. Nastoupil jsem tehdy do dvou zápasů s Panathinaikosem a proti Portu. Dodnes mě z toho mrazí, a když se v televizi koukám na fotbal, ty vzpomínky mě dojímají. V konečném součtu to ale nic nemění na tom, že angažmá ve Spartě tehdy nemělo nejlepší načasování, že bych se zpětně býval možná rozhodl jinak. Tehdy mi také poprvé zavolal Jarda Starka.

„Závoš, vždyť ta Sparta tě stejně nechce. Pojď ke mně do Příbrami, trénuje to Pepa Chovanec, dá ti důležitou roli. Nakopnem tě zpátky do velkýho fotbalu,“ říkal.

Co jsem mohl ve své situaci jiného dělat? Samozřejmě jsem jeho nabídku vzal. A co řekl, platilo do puntíku.

Odehrál jsem tam tehdy jednu ze svých nejlepších sezon v kariéře. Trenér Chovanec mi důvěřoval, přizpůsobil mi hru celého mužstva. K tomu všemu jsem měl kolem sebe Rudu Otepku a Horsta Siegla, výborné spoluhráče. Dal jsem tehdy šest gólů, sbíral spoustu asistencí a vyjma jednoho zápasu, kde jsem chyběl kvůli karetnímu trestu, jsem v podstatě neslezl ze hřiště.

A že nám tam pár měsíců nepřišla výplata? Příjemné to nebylo, ale dnes na to s úsměvem vzpomínáme. Čekali jsme tehdy na peníze až do konce sezony a furt nic. Nakonec je majitel přivezl v autě. Kufry bankovek zalepených do kostek jako v nějakém americkém filmu. Byla to pěkná podívaná. Stáli jsme v zástupu, jeden po druhém si chodili pro svůj podíl a kasírovali hotovost pěkně na ruku. I tohle tehdy patřilo k českému fotbalu. Taková holt byla doba.

Mimochodem, dodnes si s panem Starkou čas od času zavoláme. Mám dojem, že si mě tehdy hodně oblíbil. Měl slabost pro hráče, jako jsem byl já, Ruda Otepka nebo Lukáš Jarolím, pro tyhle bojovníky. Vždycky mi v telefonu řekne, že by potřeboval pomoct a abych šel do Příbrami hrát, ale tohle už asi nedopadne.

Vrátil jsem se do Opavy, kde žiju. A v Opavě bych chtěl s fotbalem taky jednou končit. Takhle jsem si to totiž vysnil.

Ty vole, kam jsem to přijel?

Tak asi tohle se mi honilo hlavou, když jsem se jel podívat na zázemí Macabi Haify, a aniž bych to čekal, ještě v den příletu jsem v jejím dresu odehrál první zápas. Popravdě jsem vůbec netušil, která bije. Překvapilo mě prostředí, úplně jiný fotbal a především jeho rychlost.

Moc se mi přitom do Izraele nechtělo. Když mi po konci v Příbrami manažer řekl o nabídce Haify a že se máme rozhodnout hned, jinak nabídnou smlouvu jinému hráči, netušil jsem, co si o tom mám pořádně myslet. A tak jsem souhlasil alespoň s tím, že se do Izraele zaletíme podívat na klub a s manažery si promluvíme osobně. Seběhlo se tam vše tak rychle, že jsem během pár minut podepsal smlouvu a bez jediného tréninku s týmem nastoupil hned odpoledne do ostrého zápasu.

V té době už jsem čekal dítě se svou bývalou ženou, a tak jsem byl v Izraeli úplně sám. Půlroční hostování jsem sice zakončil dalším ligovým titulem, ale vše bylo vykoupeno obrovským strachem. O naše zdraví, o naše životy.

Na venkovní zápasy jsme tehdy nikdy nejezdili přímo od stadionu. Hráči si vždy nechávali auta u pizzerie na břehu moře. Dva z nich, ještě než jsem do klubu přišel, jednoho osudného dne přijeli o něco dřív. Sedli si do rohu místnosti k obrovskému kulatému stolu a obědvali. V tu chvíli přišla do restaurace zahalená ženská, najedla se, dala si kávu a pak na sobě odpálila bombu. Celá restaurace vyletěla do vzduchu. Přežili to jen ti dva fotbalisté a naši funkcionáři. Ten kulatý stůl je zachránil. Při výbuchu se na ně převrhl, přimáčkl je do rohu ke stěně a byl doslova jejich štítem. Štěstí jako hrom.

O pár dnů později to dopadlo mnohem hůř. To se pro změnu klubový sekretář doma pohádal s dcerou. Patnáctiletá holka tehdy s pláčem vyběhla ven na ulici, kde stály dva autobusy. Nasedla do toho, který o pár vteřin později explodoval. Na místě zemřela.

Když jsem se tyhle věci postupně z vyprávění lidí okolo dozvídal, nebylo mi vůbec dobře. Země se tehdy vzpamatovávala z několika bombových útoků, které měly přímý vliv i na náš tým, mé spoluhráče, kamarády a jejich životy. I když se během mého působení naštěstí nic nestalo, tyhle vzpomínky mi naháněly hrůzu každý den.

V podstatě každou chvíli jsme procházeli kontrolami policistů i vojáků, tenhle život byl fakt náročný a moc to nekompenzovaly ani ty příjemné věci. Třeba že jsem se v únoru po tréninku mohl koupat v moři a válet na pláži.

Odehrál jsem za Makabi jedenáct zápasů, vyhrál titul a ze země pod tíhou všech těch událostí utekl. Byl jsem tam většinu času spíše naštvaný. Nejen proto, co se dělo kolem, ale že jsem vinou angažmá v zahraničí nebyl u narození prvního syna.

Až zpětně mě začalo mrzet, že jsem se nekousl a nezůstal tam déle. Oni zájem měli, já ne. Po sportovní stránce to byla velká chyba. Měl jsem tam zůstat dýl, protože fotbal se tam hrál na vysoké úrovni a zázemí klubu bylo neskutečné. Věřím, že postupem času bych i lépe zapadl mezi své spoluhráče. Cítil jsem od místních respekt, ale zároveň mi dávali dost důrazně najevo, že jim zabírám místo. Když jsem hrál v základu, část týmu se mnou vůbec nemluvila. Ale i to k tomu asi patří.

Zahraniční angažmá a zkušenosti, které jsem při nich sbíral, mi obrovsky prospěly, lidsky mě posunuly dál než cokoliv jiného. Musel jsem se postarat o svůj život a zároveň si obhájit místo na hřišti. Nikdy bych venku nevydržel tak dlouho, kdybych neměl kvalitu. I to jsem si postupně začal uvědomovat. A tak jsem k těm pěti měsícům v Izraeli následně přidal dalších sedm let ve Švédsku.

Můj pohled na svět pochopitelně změnila zodpovědnost, když se nám narodil kluk. Najednou jsem se musel přetavit v dospělého muže, umět se starat a dát rodině sílu. Ne vždycky to šlo. Prošel jsem si i těžkým obdobím, kdy šel fotbal úplně stranou. Bylo to ve chvíli, kdy se nám s první ženou rozpadal vztah a šli jsme od sebe.

Bylo mi hodně smutno po synovi. Vázaný smlouvou jsem se tehdy nemohl ve Švédsku ze dne na den sbalit a odjet domů. Malej mi v té době obrovsky chyběl, každým dnem se mi honily hlavou všelijaké nápady, jak to udělat. Nakonec byl tři týdny v Česku s mámou a týden u mě.

Věděl jsem, že to musím podchytit hned od začátku. Byl jsem na kluka fixovaný a chtěl jsem, aby věděl a co nejdříve chápal, kdo je jeho táta a že má v zahraničí práci. Brzy to začal chápat on i má bývalá žena. A ze všeho nejkrásnější byl přístup klubů, ve kterých jsem ve Švédsku působil. Vycházeli mi v nich totiž vstříc, kdykoliv to šlo. Nezřídka se stávalo, že mě pouštěli v týdnu na tři dny domů. Trenér mi řekl: „Leť za mladým. V sobotu máme zápas, tak si to užij a vrať se nám v plné síle i dobré náladě.“ Bylo to pro mě tak moc důležité, že mě to nabíjelo. A myslím, že jsem to pak svým klubům splácel na hřišti svými výkony.

Lidi ve Švédsku jsou všeobecně hodně pozitivní. Dívají se na život i na sport trošku jinak. Zatímco v Česku dáváme do všeho nejprve emoce, tam lidi nejprve řeší problémy hlavou. Dává mi to smysl.

Čím jsem starší, tím víc si vážím toho, že pořád můžu fotbal hrát.

Bude mi za chvíli dvaačtyřicet let, po sezoně mi končí smlouva, ale o konci mě nenapadlo přemýšlet. Naopak mám představu, že ještě rok dám. Možná dva. Vysvětlení je jednoduché: Na ligovém place se pořád cítím nejlépe, je to moje droga.

Jsem ale soudný. Kdybych cítil, že mladým klukům nestačím na tréninku a nedej bože i v zápase, dávno jsem se na to vykašlal. Jenže já ten pocit prostě pořád nemám. Proto pokračuju.

Do Česka jsem se vrátil v roce 2012. Když mladý začal chodit do školy, byla to jediná možnost, jak s ním zůstat v kontaktu. Ozvala se Zbrojovka Brno, já jsem ten klub dobře znal, měl v něm spoustu kamarádů, a tak z mého pohledu nebylo co řešit. Správná nabídka ve správnou dobu. Brno se mi pod kůži vrylo tak, že se tam dodnes cítím jako doma.

Je to paradoxní. Tenkrát jsem si myslel, že to v Brně dohraju. Bylo mi čtyřiatřicet a plno mých kámošů a známých mi říkalo, ať si užiju poslední rok. Hnala mě dopředu touha ukázat se ještě jednou lidem v Česku, hrát naši ligu. A tenhle zápal ve mně je tak silný, že svůj konec oddaluju úspěšně už osmý rok.

Mám to prostě odmala jasně dané. Fotbal miluju, mým snem bylo dostat se do ligy a teď, když v ní pořád jsem, se na svůj věk najednou vůbec necítím. Strašně si vážím toho, že můžu pořád obstojně konkurovat mladším klukům, kterým bych klidně mohl dělat tátu.

Mému synovi je teď patnáct. Vím, jak přemýšlí a jak se chová. Spoluhráči v kabině jsou často jen o pár let starší než on a tahle energie mě v práci každý den nabíjí. Mám v sobě navíc něco, co v sobě jiní lidi nemají. Je to obrovská vůle, díky které jsem už překonal spoustu překážek. Vůle, díky které mě baví pořád na sobě pracovat.

Cítím se prostě daleko mladší, než jaký můj věk skutečně je.

To ale není samozřejmé. Kdybych netrénoval každý den, nešlo by to. Jedu tvrdě každé ráno. I když má tým volno, já pořád dělám to samé: Jdu na stadion, tam si dám kolo, rehabilitaci a saunu. Cítím, že mám zodpovědnost a měl bych jít v kabině svým spoluhráčům tímhle přístupem příkladem. Zároveň nejspíš i díky němu stále drží mé tělo pohromadě.

Jsem zároveň rád, že mladí kolem začínají chápat, jak velkou šanci do života jim liga otevírá. Mají možnost se zabezpečit a něco dokázat. Ti, co si to umí dát dohromady, tomu dávají všechno. Když vidím mladého hráče, který něco fláká, umím mu to říct. Ale řeknu mu to jednou dvakrát. Potřetí už ho nechávám jít vlastní cestou, přestávám se o něj starat.

Ti, co to nemají v hlavě srovnané, za to dříve nebo později sami zaplatí. V tomhle je totiž fotbal stoprocentně spravedlivý a já jsem rád, že pořád můžu být jeho důležitou součástí, třebaže hraju poslední roky jen o padáka. Ať už to bylo v Brně, nebo teď v Opavě, kde nejspíš budeme zase zachraňovat ligu až do posledních kol.

Přetržený křižový vaz, to byla fakt rána.

Cítil jsem strašnou bolest. A taky strašnou bezmoc.

Celou kariéru se mi těžká zranění vyhýbala, neměl jsem s nimi žádnou zkušenost. Proto jsem tehdy v Teplicích vůbec nevěděl, o co jde. Třeba to jsou jen natažené postranní vazy, i takhle jsem se utěšoval...

Celou cestu domů, asi pět hodin v autobuse, jsem ale nakonec stejně jen čuměl z okna a nemohl z hlavy dostat ty nejhorší scénáře. Takhle to zkrátka je. Ta nejšílenější varianta se vám vrtá do hlavy hlouběji a hlouběji. Ani po příjezdu domů jsem nespal. Uvnitř jsem věděl, že je zle. Ráno jsem podstoupil magentickou rezonanci, a když mi odpoledne volal doktor s výsledky, sesypal se mi svět. Zavalila mě bezmoc, byl jsem totálně na dně.

Říkal jsem si: "Proč já? Proč zrovna v takovém věku?"

V tom mžiku se mi hlavou prohnala celá kariéra. Jak jsem jako malej začal hrát, jak jsem se dostal do ligy v Drnovicích, jak jsem hrál Ligu mistrů za Spartu. A najednou to vše přerušila otázka: Proč mám teď končit? Proč, když mě fotbal takhle baví a jsem ochotný mu dál dávat všechno? I když bylo v Brně spousta problémů a hráli jsme o záchranu, já si na trávníku užíval každý den. Cítil jsem sice největší tlak ze všech, zodpovědnost za to, aby Zbrojovka nešla dolů, ale nechtěl jsem o nic z toho přijít.

Hned na druhý den jsem sedl do auta, odjel do Prahy za doktorem Novákem, kterého jsem znal ještě ze Sparty. Bavili jsme se hrozně dlouho, ale já byl na dně. Říkal jsem mu pořád dokola o tom, že tohle je konec a že takový jsem si ho nepředstavoval. On byl jeden z prvních, který mi řekl, že mě zná a že se do ligy jednou vrátím…

Když jsem se probudil po operaci, bolest kolene byla šílená. Ať už jsem jakkoliv tvrdý hráč, tohle jsem fakt neznal a dlouho neuměl přijmout. Ládovali do mě prášky i injekce. Bolest navzdory nich přetrvávala, ale já pochopil, že jestli chci všechno zvládnout, musím jít za její hranu.

Sedm hodin denně jsme s rehabilitačními pracovníky dřeli, abych se znovu naučil chodit, mohl se na nohu vůbec postavit. Dlouho to nešlo, neuměl jsem to. Tu šílenou bolest jsem si ale vzal za svou. Věděl jsem, že bez ní bude se vším konec. Ke konci mě doktoři dokonce museli brzdit. Místo plánovaných osmi měsíců rehabilitace jsem po sedmi měsících a týdnu znovu hrál ligový fotbal. Dost lidí kolem mi nevěřilo, ale já se v hlavě šprajcl a řekl si, že to dokážu. Stálo to za to.

Hráli jsme tenkrát doma s Karvinou, prohrávali 0:1 a vzhledem k záchraně potřebovali za každou cenu vyhrát. Od začátku nám to nešlo a já se nervózně kroutil jen na střídačce. Přestože jsem ještě na pravou nohu nemohl stoprocentně došlápnout a podvědomě ji i v tréninku šetřil, prosil jsem pohledem trenéra, aby mě poslal na plac. Hrozně jsem věřil tomu, že dokážu týmu pomoct.

Na hřiště jsem vlítl až dvacet minut před koncem. V nastavení zápasu jsem tou zdravější levou nohou poslal centr do vápna, Lukáš Vraštil si ho našel hlavou a vyrovnal na 1:1. Víte, jaký to byl tenkrát pocit?

Těžko se to popisuje. Byla to... prostě obrovská euforie.

Radost, nebo chcete-li zadostiučinění, že jsem fotbal hrát nezapomněl a že navzdory všemu pořád budu svému týmu platný. Cítil jsem, že tohle je mnohem větší vítězství než litový titul se Spartou a v Izraeli. Protože přesně takhle jsem si představoval a pořád představuji konec mé kariéry. Chci končit na hřišti jako hráč, co zvládl odehrát fakt dobrý zápas.

Tak jak jsem v tichosti do ligy tenkrát na vesnici v Drnovicích přišel, tak z ní v tichosti a bez fanfár jednou klidně odejdu. Ale chci, aby to bylo po výkonu, za který se nemusím stydět. Nechci končit se zraněním. A už vůbec ne tak, že na mě lidi budou řvát, že na to nemám.

Ani jedno z toho se zatím nestalo.

A věřte mi, že udělám maximum, aby se to nestalo nikdy.

Jana Mensatorová, René Volfík/ČTK, Jaroslav Ožana/ČTK a Petr Sznapka/ČTK

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.