Jedna rána

Rostislav Osička

Jedna rána

Když se složil na chodník, hned jsem ho začal křísit. Ten chlap ležel úplně bezvládně, byl v bezvědomí, měl zlomený nadočnicový oblouk.

Uvědomil jsem si, že je všecko špatně, protože ho k zemi ho poslala moje pěst.

Měl jsem „nakoupeno“, což byl následek několikadenního tahu po pražských barech. Procházel jsem Václavákem a odbočil do Štěpánské ulice, kde se dostal do konfliktu můj dobrý kamarád, malíř a bohém, za nímž jsem přijel z Olomouce. Byl v podobném stavu jako já a chtěl si namlouvat ženské. Jedné navrhoval, že jí udělá portrét, protože vypadala jako víla a borci, veksláci a pasáci, kteří k ní patřili, se do něj pustili. Hned, jak jsem viděl, že ho bijí, vběhnul jsem tam a třísknul prvního člověka, který mi zkřížil cestu.

Byl to náhodný chodec.

Prostě se mezi nás přimotal. Kdyby se do toho nepletl, pobiju se s frajerama, kteří s tím počítali, a bude klid.

Jakmile se probral, ukázal na mě prstem, a řekl: „Osička“. Jak jsem se později dověděl, chodil kondičně boxovat na Pragovku, měl přehled a věděl, že ho trefil bronzový medailista z mistrovství Evropy a držitel tří třetích míst ze šampionátu armád.

V roce 1981 jsem patřil do Dukly Olomouc i do reprezentace, měl jsem fyzičku jako kůň a cítil, že můžu sbírku úspěchů ještě rozšířit.

Do té doby jsem rozdal stovky tisíc úderů, ale žádný z nich neměl takový význam jako tahle jedna jediná rána.

Všechno změnila.

Incident se seběhl cestou na Hlavní nádraží, odkud jsem měl pokračovat na soustředění boxerského nároďáku. Po výslechu na záchytce, kde mě připoutali k radiátoru, mi dali povolení odjet, ale jakmile se zpráva dostala ven, bylo zle. Dodnes mám schovaný článek ze Svobodného slova. Psal ho nějaký Staněk a dal mu titulek „Ulice není ring!“.

Franta Venclovský, přemožitel kanálu La Manche a náš skvělý masér, mi mával před očima novinami a s úsměvem hulákal, že jsem slavný.
Funkcionáři tolik pochopení neměli. Věděli, že jsem průserář a milovník společenského života. Už v Olomouci jsem se pravidelně setkával s malíři, kteří holt nepijí mlíko, ale víno, což mi jako klukovi z Moravského Žižkova vůbec nevadilo, naopak.

Dokud nebyl skandál, procházelo mi to, protože jsem patřil k nejlepším, ale pak přišel rychlý obrat. Trenéři prosazovali v mé váze do 71 kilogramů jiné oblíbence a hodilo se jim to do krámu. Dostal jsem vyhazov z reprezentace, řešili mě i politici, protože rvačka proběhla shodou okolností v termínu Ústředního sjezdu KSČ. Udělali ze mě exemplární případ a odhlasovali doživotní distanc, který později zmírnili na rok a půl.

Chlap, kterého jsem sejmul, nakonec žalobu stáhl, protože po dohodě dostal pět tisíc a nechal to plavat. Litoval jsem toho tehdy a vyčítám si to i dnes. Dohnalo mě, že jsem příliš často hýřil a nekontroloval se.

Byl to začátek pádu.

Comeback po distancu byl zároveň posledním zápasem za Duklu.

Boxovali jsme v Lucerně proti Uhelným skladům, lidi skandovali, že jsem rváč z Václaváku a měl bych sedět. Soupeře jsem knockoutoval v úvodním kole úderem na solar, ale jeho trenér Franta Capl, šíbr a mafián, na něj houknul, ať se chytí za koule. Reagoval bezvadně, rozhodčí na to skočili a mě diskvalifikovali.

Pro diváky to byl impuls vrhnout se za mnou, chtěli mě zlynčovat, utekl jsem do šatny, sundal rukavice a čekal, jestli Franta Venclovský udrží dveře, do kterých se dobývali. Dukla už nechtěla další problémy, přišel příkaz z vyšších míst a nadobro se mě zbavila.

Nové angažmá mi nabídnul právě Capl. Stáli o mě taky v Děčíně, kde jsem si navíc mohl slušně přivydělat prací na šífu, který jezdil do Hamburku. Jenže mě jako mladého frajera zlákala Praha. V Uhelných skladech jsem vyhrál osmnáct zápasů v řadě a ti samí lidé, kteří nejdřív pískali, mi najednou začali tleskat.

Boxerská extraliga v Lucerně měla magickou atmosféru. Všude se kouřilo, málem se nedalo dýchat a každý počítal s tím, že to kolem ringu vypadá jako na Klondiku. I jeden z našich boxerů, Zdeněk Tykva, hulil ještě při nástupu k utkání a cigáro típal těsně před úvodním gongem.

Vždycky bylo plno.
V prvních řadách nás sledovali režisér Jaroslav Soukup, kaskadér Jaroslav Tomsa, herci Petr Nárožný, Jirka Krampol, Josef Vinklář, Honza Kanyza, Zdeněk Srstka a Pepík Bek.
V pozadí se usadila pražská galérka a olašští cikáni, z balkónů se nad ring nakláněli karbaníci, zelináři, taxikáři a všelijaká další pakáž.
Kdo vyhrál v Lucerně, měl na chvíli pocit, že je král.

To ostatní ale nestálo za nic. Klub mi slíbil bydlení, jenže se z něj vyklubal jen mizerný sklepní podnájem, kde jsem se dělil o místo s dalšími třemi boxery, alkoholiky bez cílů. Byli to fajn kluci, ale pili jako o život, topili se v bahně. Jen zápasili, vozili uhlí a nasávali.

Styděl jsem se za to, že k nim patřím. Nebyly to důstojné podmínky pro sport ani pro život. Navíc jsme byli vykonavatelé lumpáren uhlobaronů. Okrádali jsme lidi, často bezbranné babičky a dědečky, kteří dostávali poloprázdné putýnky. Nic jsme s tím nezmohli, na fůře nám víc nenaložili, uhlí se načechralo, vše vypadalo v pořádku. Říkali nám, že se máme při tahání nákladu do schodů tvářit udřeně, aby nikdo nic nepoznal.

V barech jsem se seznamoval s malíři a básníky. Všichni hledali múzu v alkoholu a já s nimi bez problémů držel krok.

Takhle naši páni ušetřili velké peníze, za které mohli dělat parádu. My ostatní, boxeři a nádeníci, jsme dostali tři stovky, zatímco jim šlapaly statisícové kšefty. Byli mazaní, plácali nás po zádech, ale v reálu pro nás nehnuli ani prstem. Měli pár vyvolených, které si vydržovali, ostatní měli smůlu.

Začal jsem žít život bez vize, proto jsem si musel přivydělávat hlídáním diskoték a karbaníků v načerno pronajatých kvartýrech.

Postupně mě to ničilo. Ani tréninkový režim za moc nestál, příprava byla oproti Dukle třetinová, měli jsme spoustu volna. Často jsem se sebral a chodil po vinárnách, jen abych nemusel sedět v bytě a trávit čas s úplnými ztroskotanci. Pronikl jsem do pražského kulturního života. Herci mi po zápasech nosili lístky do divadel, v barech jsem se seznamoval s malíři a básníky. Všichni hledali múzu v alkoholu a já s nimi bez problémů držel krok.

Vždycky jsem za to uměl vzít, v mém rodném kraji teče víno proudem.

Oproti ostatním jsem vydržel strašně moc. Na nohách mě držela výborná kondice, získaná jednak zásluhou náročné fyzické práce na vinohradech, i díky letitému drilu v Dukle. Dva až tři litry vína za večer pro mě nebyly problém, pak jsem navíc dokázal v pět ráno vstát a uběhnout deset kilometrů.

Kdybych si to dovolil několikrát do měsíce, asi bych to ustál. Jenže já tak žil několikrát týdně, což se dalo vydržet jen chvíli. Uhlířům bylo jedno, že nasávám, stačilo jim, že do ringu chodím střízlivý. Pak bylo skoro tutové, že vyhraju. Aby měli jistotu, že se dám já i ostatní chlapi dohromady, vozili nás týden před extraligou na tréninkový kemp do Kostelce nad Černými lesy.

Toulání noční Prahou mě postupně ovládlo.

Stáhla se nade mnou mračna, která začala být i ve mně. Nikam to nevedlo, opíjel jsem se, trénoval míň a míň, zhoršily se mi reflexy a soupeře, které jsem dřív posílal k zemi, jsem porážel jen těsně, někdy jsem dokonce prohrával s mnohem horšími borci. Byly to ošklivé bitky bez techniky.

Zbyla mi jen ulice, kde se vyhledávají ztracené existence.

Najednou jsem nevěděl, co se sebou, a ze dne na den ztratil chuť boxovat. Nechal jsem toho a spadnul do chlastu naplno. Užíralo mě, že jsem opustil slibnou kariéru. Skončil jsem bez peněz, bez perspektivy a s čekacím dekretem na byt čtvrté kategorie na Žižkově. Než mi byl konečně přidělen, rok jsem pendloval mezi bohémskými kamarády a přespával v podnájmech a v ateliérech.

Chyběla mi pevná půda pod nohama. Zbyla jen ulice, kde se vyhledávají ztracené existence a vzájemně se potápí. Měl jsem v sobě i kolem sebe nepořádek, okolí mě přestalo přijímat a já cítil, že jsem zralý na léčení. Mohl jsem se vrátit domů, na Moravu, ale to se mi nechtělo, aby to nevypadalo, že jsem život v Praze nezvládl. Rodiče o ničem nevěděli, ublížilo by jim to.

Nakonec mě paradoxně zachránila další bitka. V baru do mě kdosi strčil, já se s dotyčným začal tahat za límec a uvědomil si, že z mé dřívější síly nezůstalo skoro nic. Zastyděl jsem se a naštval sám na sebe.

Začal jsem zase makat a díky tomu se dostal z nejhoršího. Stačil jeden impulz. Víno jsem sice nikdy neopustil, ale přestalo být mým démonem. Umím s ním žít. A když je to potřeba, v klidu od něj odejdu.

Už ne.
Podruhé bych si box jako sport nevybral.
Je příliš náročný. Ve všech ohledech.
Neustále se musíte ždímat. V tréninku i v soubojích.

Je sice pěkné, když vyhráváte a zvou vás jako reprezentanta a medailistu na recepce a parády, ale já si mnohem víc pamatuju, že jsem skončil přetížený a vyčerpaný. S nadvakrát zlomeným nosem a šestatřicetkrát sešitým obočím.

S amatérskou kariérou jsem seknul v pouhých osmadvaceti letech. Přesto jsem měl na kontě 303 zápasů, z toho 267 vítězných, včetně osmi vyhraných mezinárodních turnajů. Neformovaly mě medaile, ale spíš lidé, které jsem potkal v tělocvičně.

Rukavice jsem navléknul v Hodoníně díky kamarádům. Dělal jsem atletiku, ale přišlo mi, že v boxu mám větší šanci prosadit se mezi úplně nejlepší.

Po necelém roce tréninku, kdy mi nebylo ještě ani šestnáct, jsem odjel na první turnaj do Ostravy. Vylosovali mi dvojnásobného mistra republiky, horníka Pištu Lombára. Zmlátil mě jak sviňa, byla to smršť, rychlý konec před limitem. Trenér Vojta Sasínek vše obrečel. Věci dost prožíval, v padesátých letech byl politickým vězněm, mučili ho, protože byl hluboce věřící, což se režimu nelíbilo. Hodně si vytrpěl a byl přecitlivělý, ale čistý člověk. Od první chvíle věřil, že budu porážet největší esa, což jsem mu dopřál až o pár let později.

Vítězil jsem bojovností i technikou, uměl jsem vnutit soupeřům svůj způsob boje. Nasadil jsem tlak, tempo a reagoval na útoky protivníka, byla to aktivní obrana, která vycházela.

Vytáhla si mě díky tomu Dukla Olomouc, kde nás vedl vynikající trenér Lexa Bögi, který by kondičně připravil i chromého. V sedmdesátých letech jsme všechny válcovali fyzičkou. Šíleně se dřelo. Běh, box, kruhový trénink. Dennodenně. O regeneraci bohužel nebyla ani řeč, proto to všichni odnesli bolavými klouby. Místo odpočinku jsme chodili na povinná politická školení a několikrát měsíčně nás čekaly turnaje. Od Berlína po Koreu.

Porážel jsem mistry Evropy i medailisty z mistrovství světa, a to přesto, že jsem nevěděl nic o jakémkoli dopingu, na rozdíl od takových východních Němců a Bulharů. Ti si píchali injekce s vlastní okysličenou krví, brali anabolika a měli obrovské pracky.

I tyhle chlapy jsem sice uměl přebít, ale nikdy nešli k zemi. Byli strašně statní, vydrželi úplně všechno a ať se dělo cokoliv, vypadali čerstvě.

Já si na rozdíl od nich sáhnul na dno sil mnohokrát. Nejtěžší zkouška přišla ve Lvově na mistrovství světa armád s Kubáncem Florenzem Martinem. Byl střídavě reprezentační jedničkou a dvojkou své váhy. Poslal mě k zemi v prvním kole peckou, po které jsem vyplivnul obě spodní čtyřky.

Rozdrtil mi čelist.

Nechtělo se mi prohrát a ještě skončit bez zubů, tak jsem vstal a v dalším kole ho srazil předním hákem. Sice mi hořela huba, ale totálně jsem ho deklasoval. Všichni mě oslavovali, i Rusáci mě brali na ramena, a naši páni důstojníci z Dukly byli z mého výkonu v takové euforii, že jim vůbec nedošlo, jak vážné mám zranění. Neposlali mě ani k zubaři. Bolest jsem musel přebít prášky a šampaňským.

Můj další soupeř, Valerij Limasov z Ruska, dvojnásobný mistr Evropy a vojenský pilot, si naopak uvědomil moc dobře, že jsem v kritickém stavu. Celý zápas sledoval pod ringem a bylo mu jasné, že jsem zralý na popravu. Jenže místo toho, aby mne knockoutoval a udělal si jméno, poklonil se a pokynul mi za to, že jsem s roztřískanou pusou dokázal porazit hvězdu z Kuby. Pak se mě ani nedotknul, nechal mě důstojně prohrát, čímž mi pomohl k bronzu.

Projevil se jako pravý gentleman. Byl to ryzí, pevný, zásadový chlap. Připomínal mi mého osudového trenéra Julia Tormu, olympijského vítěze z Londýna 1948. Potkal jsem ho až během zlých let v Uhelných skladech a především díky němu jsem si zachoval důstojnost aspoň jako boxer, protože z něj byla cítit skromnost a noblesa.

Dopadl jsem jako většina boxerů. Konec obvykle nepřichází na vrcholu, ale na zemi.

Byl to opravdový bojovník, ve druhé světové válce zachránil svého kouče Žigo Adlera, maďarského žida, od transportu do koncentráku a popravy. Nacisté ho zavřeli a Torma kvůli tomu v pouhých patnácti letech zinscenoval před věznicí potyčku. Odlákal pozornost dozorců, vytáhl trenéra z basy a pak ho ještě skrýval u sebe doma. Žigo se nakonec dožil devadesáti, později dokonce na vlastní oči viděl, jak v Honvédu vyhrávám jeho memoriál.

Můj konec kariéry ale nebyl důstojný. Ve chvíli, kdy jsem přemohl pití, mě začalo trápit, že jsem neodešel hezky, ale v zapomnění. Po osmi letech jsem nakonec přehodnotil situaci a zkusil profibox, který se po revoluci rozjížděl ve velkém. V Hiltonu jsem vybodoval mistra Slovenska, ale další comeback ve čtyřiceti dopadl mnohem hůř. Nebylo to ono, už jsem měl cukrovku a Jurij Krivoručko, známý pražský trenér a kickboxer, mě porazil ve 4. kole technickým knockoutem.

Dopadl jsem jako většina boxerů. Konec obvykle nepřichází na vrcholu, ale na zemi. Asi je to tím, že jde o sport, kde se pořád snažíte sami sobě něco dokázat. A teprve když přímo v ringu vidíte, že na rozdíl od soupeře nestíháte sladit myšlenky s pohyby těla, pochopíte, že čas nedoženete.

Jsem krajinkář.

Rád si najdu motiv západu slunce nebo koně běžícího meruňkovým sadem.

Malovat jsem začal mnohem dřív než boxovat, už jako děcko. Vděčím za to rodičům. Máma i táta byli zemědělci, pracovali na vinohradu, ale krásně zpívali a vedli mě ke tvůrčí svobodě. Prozíravě mě dali do lidové školy umění v Břeclavi a díky tomu jsem se mohl rozvíjet i jinak než v tělocvičně.

Dnes mám na kontě přes čtyřicet výstav a můžu říct, že někteří kritici moje dílo hodnotí kladně. Nejsem žádný rytíř umění, ale snažím se poctivě vystihnout kompozici, barevné vyvážení a tahy štětcem tak, aby měl obraz pointu. Tvořím přímo ve svém bytě v Karlíně a snažím se, aby obrazy měly napětí a dynamiku, podobně jako box.

Do tajů umění jsem začal víc pronikat na vojně v Olomouci. Vedl jsem oddílovou kroniku a zaznamenával události krasopisem a kresbami. Hodně zkušeností mi předali kamarádi, akademičtí malíři Tomáš Měšťánek a Antonín Kroča. Z jejich ateliéru jsem se často vracel na posádku až nad ránem. Můj vojenský plášť byl obvykle celý od barvy, protože jsme hledali múzu ve víně. Učili mě tvořit a končívali jsme až ve chvílích, kdy jsme se únavou svalili na zem.

Malování mám upřímně rád, zatímco box už dělám zejména proto, že nic lepšího v životě neumím.

Jako trenéra mě těší, že jsem vychoval mistry republiky Míťu Soukupa, Láďu Kutila a Pavla Dostála.

Jako malíř se naopak snažím působit tak, abych lidem přinesl potěšení a třeba i důvod k zamyšlení.

Občas se to povede. Něco prodám, nakoupím za výdělek barvy, plátna a můžu jít zase dál.

Na mých obrazech se objevují i sociální témata, protože se mi dlouhodobě nelíbí, co se děje v naší zemi. Konzum a bezohlednost vládne, lidé řeší povrchnosti, vše se přepočítává na peníze, včetně mezilidských vztahů. Tohle přichází shora, takže jeden můj výtvor zobrazuje vládu, která jede v kočáře přes Karlův most a ukazuje nenažrané pány. Mohou skoro všechno, a ještě u toho nahlas mlaskají.

Nejnovější výjev, který jsem převedl na metrové plátno, zachycuje Masarykovo nádraží, kde je těsně vedle sebe vidět lesk pětihvězdičkových hotelů a bída bezdomovců, kteří se válí na druhé straně ulice. Ten kontrast mě donutil složit i báseň.

Chudoba, ranní vstávání, dusivý kašel. Čajová konvice, svými flíky, jediná ozdoba.
Zaplivaná dlažba, vajgly osázená, nerudné tváře bez pozdravu, klátící se na Masaryčce.
Vůně Klondiku, dunící koleje do taktu, už vypisují úmrtní listinu.
Dělící zlatá žíla u Marriotu, bohatá snídaně, ve stříbrném rouchu oděná.
Den začínající, v ponurém šeru nádražním, lidské trosky tlející.

Jestli se v těch slovech ztrácíte, jeďte na Masaryčku.

S boxery se už příliš často nestýkám. Připadá mi, že současnost nenabízí příliš vysokou kulturní úroveň. Řeší se jen peníze a kšefty.

Vedu proto pouze kondiční tréninky pro veřejnost a trénuju pár mladých kluků, včetně juniorského mistra republiky Alexe Reparjuka. Nemůžu ale říct, že bych z nich chtěl mít za každou cenu velké šampiony. Spíš budu mít radost, pokud jim sport pomůže dělat v životě dobrá rozhodnutí. Pokud se jim nezamotá hlava jako mně a nezačnou dělat lumpárny, ze kterých pak vede složitá a dlouhá cesta ven.

Současná doba je hektická, neumožňuje mladým, aby tréninku věnovali sto procent. Dukla už se o boxerské talenty nepostará, a pokud nemají bohaté rodiče nebo sponzora, kteří vše dotují, musí se ohánět sami. Dřív nebo později dojdou k tomu, že budou po nocích hlídat kluby. Proto zápasí jen tak. Bez zodpovědnosti udělají pár komerčních utkání, a když jim to nevyjde, končí. Nedivím se, že v téhle atmosféře už bojovník nemá respekt jako dřív.

Za úpadkem nejen v boxu stojí nedostatek víry. Celou kariéru jsem tuhle věc zanedbával a uvědomil si vše až ve chvíli, kdy mi kamarád zařídil požehnání u kardinála Františka Tomáška.

„Tak vy jste boxer? To jste musel hodně zažít.“

Pokynul mi a já mohl zase jít, protože to bylo poprvé, co jsem cítil skutečnou pokoru. Já, bohém a průšvihář, který dlouho neuznával žádnou autoritu, jsem do sebe pomalu nechal vstupovat něco víc.

Sice jsem chodil odmala do kostela, ale šlo spíš o tradici a vesnický zvyk. Teprve ve chvíli, kdy jsem vypil rybník vína, začala hlava přicházet na to, že jde v životě o víc, o vnímání jsoucna. Víra mi pomohla postavit se na vlastní nohy.

Stvořitel vesmíru a nehmatatelná energie. Bůh je v mém pojetí nad vším.

Prosil jsem Boha, abych nebyl tak žíznivý. V době, kdy každá flaška v mé ruce viděla dno, mě vyslyšel a seslal mi lidi, s nimiž jsem přehodnotil život. Šel jsem do kostela k Panně Marii Sněžné a měl poslední stovku, kterou jsem hodil do farní kasičky, protože hrozilo, že o pár hodin později dostanu nutkání peníze propít. Uviděla to stařenka, která vedle mě přepočítávala desetníky, a řekla, že se bude modlit za mé štěstí.

Brzy nato jsem našel ženu, s níž jsem vydržel dvacet let.

Renata byla bezvadná, pomohla mi začít nový život. Vychovali jsme spolu dceru Klaudii, je jí dvaadvacet a studuje filozofii. Bohužel mezi námi byla v manželství i rivalita. Žena pracovala v sekretariátu ministerstva školství a byla ambiciózní, pěkná baba. Začalo jí vadit, že jsem ve společnosti často středem pozornosti, což mi navíc v jednu chvíli zase stouplo do hlavy. Nezvládli jsme to, já se sice snažil i kvůli víře vztah za každou cenu udržet, ale zahořela jinde a odešla.

Asi to tak mělo být, přijal jsem to, protože Bůh je v mém pojetí nad vším. Stvořitel vesmíru a nehmatatelná energie, kterou nerozklíčují ani největší badatelé, přestože cítí určitou sílu v nás i okolo nás.

Je to nepochopitelné a tahle neznámá se mi líbí. Proto se těším, až uvidím, jak to tam nahoře vypadá. Až budu stát před všemohoucím, určitě se mě nezeptá, kolik mám vysokých škol a mercedesů. Bude ho zajímat, jaké mám srdce a komu jsem pomohl.

Věřím, že po zkouškách, které mi přišly do cesty, obstojím. A že tam potkám hodně dobrých lidí.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.