Jasoň

Pavol Neruda

Jasoň

Jsem člověk, který má celý život rád pěkné věci – umění a design.

Proto hledám a vidím ve svém okolí hlavně to hezké. Proto si všímám, jak ostatní vnímají vizuální stránku, co je pro ně přípustné a co už ne. Proto si myslím, že umím odhadnout, co se komu bude líbit. Proto mám pocit, že když se pro něco nadchnu, může to bavit i tisíce dalších lidí.

Proto mě fascinuje i MMA. Proto pro mě zápasník v kleci nepředstavuje agresivní hovado, ale bojovníka, který má hluboký lidský rozměr.

Z těchto pohnutek jsem v roce 2016 spoluzaložil organizaci OKTAGON MMA.

Nejsem nikam vychýlený a možná je to i tím, že jsem znamením Váhy, které se racionální svět kolem sebe snaží vybalancovat dojmy. Považuju se za normálního člověka, s normálním žebříčkem hodnot. Zároveň jsem dospěl k přesvědčení, že zápasy v kleci zobrazují to, co naší době citelně chybělo.

Drsnou krásu.

Zdálo se mi, že přesně tenhle sport a tahle životní cesta jsou super a že je musím ukázat celému Česko-Slovensku, které to do té doby přehlíželo.

Možná mám uměleckou duši, ale vždycky jsem se pohyboval v prostředí subkultur. Rváčů.

Tušíte správně, vynikal jsem mezi nimi jinakostí. Jako mladý kluk jsem hrál ochotnické divadlo a chodil s dědou na vernisáže do Národní galerie, ale taky jsem se kamarádil s partičkami, pro které byly bitky v ulicích něco úplně normálního. Zpětně si myslím, že jsem hledal ostřejší prostředí, abych měl pocit bezpečí. Když budu sám sobě psychologem, dojdu k tomu, že jsem byl součástí drsné party, abych získal dojem, že se mi nemůže nic stát. Paradoxně to byla úplná hovadina, protože jsem se kvůli tomu dostával do situací, kde mi často něco hrozilo a mohlo dojít k násilí.

Je to zvláštní. Nenesu si životem žádné trauma, měl jsem vždy pohodové zázemí, ale moji kámoši byli často grázlové.

Imponovalo mi jejich chlapáctví. Vyznával jsem názor, že chlap má být chlap, že má projít bojem. Za mě už nebyla povinná vojenská služba, ale já cítil, že je rozhodně potřeba poznat aspoň nějakou formu konfliktu, abych se mohl otrkat. I dnes si myslím, že je v pořádku vědět, co obnáší fyzický střet a jak se v tomhle případě bránit. Dobrý člověk by měl umět zacházet se zbraní. V principu proto, že zlý člověk zbraň většinou má.

I mě někde párkrát nějaká cizí banda ztřískala, moje mládí se zároveň nijak nezvrhlo. Znám bohužel i osudy, které dopadly jinak. Jednoho mého dobrého přítele ubodali nožem. Byl to smutný případ, šlo o chytrého kluka, dostal by rozum jako jeden z prvních, ale než k tomu došlo, zaplatil za to životem.

Když mě – jako toho, kdo dost rychle vystřízlivěl a přišel na to, že svět nefunguje černobíle – někdo bude současnými měřítky hodnotit za to, jak jsem se kdysi choval, málokdo si uvědomí, že se na devadesátá léta nemůže dívat optikou dneška. Tomu, kdo to chce dělat, můžu jen říct, aby se vrátil v čase. Pak by zjistil, že tehdy byl na bratislavském sídlišti Petržalka, kde jsem vyrostl, skoro každý kluk v nějaké bandě.

Byla to součást té doby.
Změnily mě dvě věci. Práce a cestování.

Díky kontaktům na drsnější kluky jsem dostal možnost dělat vyhazovače. Na dveřích jsem vydržel sedm let, vždy od čtvrtka do soboty. Šlo tehdy o nejlepší klub, většinou v něm byl klid. Na druhou stranu to bylo místo, kam se chodili bavit šéfové všech skupin bratislavského podsvětí. Když pak došlo na problémy, byla to úplně jiná liga. Úplně jiný level. Párkrát mě napadlo, jestli vůbec ještě někdy budu spát ve své posteli.

Nikdy jsem v sobě neměl zvíře, které by se vyžívalo v konfliktech, kdo mě zná, ví, že se těmhle věcem vyhýbám. Jenže povolání vyhazovače je o tom, že musíte být připraveni čelit náhlé velké agresi a musíte na ni umět reagovat. Když jsem byl v práci, šel jsem automaticky do středu konfliktu.

Přijal jsem pozici v security jako roli na pár večerů v týdnu. Na druhou stranu mě to uchránilo od jiných problémů, které čekaly v nočních ulicích Petržalky.

Super životní refresh přišel, když jsem odjel dva roky po sobě na čtyřměsíční pracovní pobyt do USA.

Byl to stejný „aha moment“, jako když žijete s partnerem, který je totální magor, ale vy to nevidíte. Pak od něj na dva týdny odjedete a dojde vám, jak je nemožný, takže se s ním rozejdete. Tak to bylo i se mnou.

Získal jsem práci jako plavčík a poslali mě na černošské koupaliště ve Virginii.

Jestli to zní nekorektně, jeďte do Spojených států, ať víte, co znamená skutečná rasová segregace. Tam žijí jednotlivé komunity hodně odděleně. V každém městě mají svoji čtvrť Číňané, Hispánci… Najednou jsem si v každé komunitě udělal kamaráda, nebo aspoň dobrého souseda. Mé názory, se kterými jsem přijel, se o něco upravily. Od té doby říkám, že by lidi měli co nejvíc cestovat. Zaprvé proto, aby si něco užili, zadruhé proto, že získají jiný rozměr.

Nedávám tu ale žádný recept na život. Zatímco já se naučil fungovat úplně se všemi, část mých kamarádů z Evropy – Češi, Slováci, Chorvati – co dorazili na pracovní pobyt jako květinkové děti, odjeli domů jako největší rasisti.

Realita totiž na každého zapůsobí úplně jinak.

„Ondro, ty jsi takovej hajzl, ještě že je tu ten Palo.“

Tuhle větu slýchám poměrně často. Navíc i ve chvílích, kdy to vůbec není na místě.

Ondra Novotný. Můj společník, výrazná tvář a přítel, který dává projektu OKTAGON MMA totéž co já. Všechno.

Lidi se ho často bojí, nebo ho rovnou nemají rádi.

Chápu, že pro někoho může být těžké s ním vyjít, protože působí přísně. Je Ostravák, takže když řekne „Pičo ses posral“, tak tím sice často myslí „Prosím tě, mohl bys to předělat“, ale ostatní to většinou nepobírají. Lidi se jeho jednáním cítí dotčení, někdy ho vnímají jako zlého člověka. Asi tak působí i proto, že měří dva metry, a pokud s vámi diskutuje, máte dojem, že na vás kouká spatra.

Říká věci tak, jak cítí, a ve finále má v devíti případech z deseti pravdu, takže tím umí protistranu pěkně vytočit. Lidé nejsou zvyklí, že se jim říká pravda nebo nějaký postoj napřímo. Už jsme prošli mnoha situacemi, kdy se ukázalo, že mu to myslí víc než ostatním, takže pokaždé, když se mu něco nelíbí, minimálně se nad tím zamyslím. Zároveň je frajer, protože pokud mu oponujete a argumentujete, nemá problém uznat, že se spletl.

Pro lidi je ale jednodušší říct si, že je to chytrolín s neomaleným projevem.

Ondra působí často pro okolí jako zlý policajt, já vedle něj jako ten hodný. Zachází to někdy dost daleko. Nejednou se stalo, že jsme se s někým bavili ve třech a já jsem daného člověka zkritizoval. Dotyčný na to: „Ondro, proč jsi tak kritický, proč to říkáš?“ Jenom jsme se na sebe podívali ve stylu: Co to jako je?

Stejně tak došlo na situaci, kdy jsem chtěl někoho z firmy vyhodit, Ondra toho člověka hájil a stejně byl navenek za špatného. Má totiž roli toho, kdo se s ničím se nemaže, je hodně vidět a dělá show, já zase dávám důraz na tým, na provoz a taky na jemnost a cit, která vyrovnává všechno, co je pro někoho na našem sportu kontroverzní. Jsem nekonfliktní, neberu si spory a problémy osobně, takže se mě okolní dění moc nedotýká.

Tenhle střet našich povah mě baví.

Než jsme se s Ondrou dali dohromady, nebyli jsme kamarádi, jen jsme o sobě věděli. Náš vztah byl především partnersky profesionální a tohle mu vydrželo dodnes, teď jsme k tomu přidali i kamarádství.

Navíc nás oba spojuje láska k divadlu Járy Cimrmana. Ondra je totální fanoušek a já od dvanácti let hrál jejich kompletní repertoár jako ochotník. Dodnes je to pro mě ten nejlepší humor, většinou mi připadly role Ladislava Smoljaka a Jaroslava Weigela. Vševěd v představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký, bláznivý inspektor ve Vyšetřování ztráty třídní knihy.

S kamarády ze souboru jsme sice byli jen puberťáci, ale od patnácti na nás chodilo klidně tři sta lidí.

Tenhle humor sice asi není úplně pro děti, ale já ho chápal, protože jsem na něm vyrostl. Rodiče mě vedli ke kultuře, nešlo přitom o nic řízeného, všechno se odehrávalo na pocitové úrovni. Sami to poslouchali a mně se to líbilo, takže mi začali všechny hry, včetně seminářů, které jim předcházejí, pouštět na elpíčku místo pohádek před spaním. Zpočátku jsem ani netušil, jak vypadají herci a jednotlivé kulisy, jen jsem poslouchal a rozvíjel díky tomu představivost.

Ondra to prý měl hodně podobně.

Je to sranda. Docela často se stane, že pozorujeme stejnou situaci a jeden z nás to okomentuje hláškou z nějaké hry – každá z nich je totiž kronikou života a hodí se prakticky na všechno, včetně MMA. Je to sice přísné, ale nejvíc používáme větu – „Nó, nemá talent!“

Obvykle tehdy, když sledujeme, jak něco na place při přípravě turnaje nebo při natáčení naší reality show OKTAGON Výzva nejde podle našich představ. Přiznávám, že často musíme být přímí a tvrdí jako zápasníci, aby to, co děláme, bylo perfektní. Důvod, proč to funguje, je, že jsme na sebe i na ostatní nároční a že máme podobnou vizi. Něco se nám nelíbí a v celém týmu to vidíme jen my dva, ale ve stejnou chvíli. Cítíme to okamžitě, málokdy je tam někdo třetí, kdo to vnímá podobně.

Možná by někdo řekl, že Ondra je Drsoň a na mě zbyl Jasoň. Kdo neví, o čem mluvím, ať hledá nápovědu u Cimrmanů. Kde jinde…

Když se zeptáte sta lidí, kdo se nechá vystřelit do vesmíru, přihlásí se půlka.

Ale když se jich zeptáte, kdo z nich se nechá zavřít do klece a porve se podle pravidel MMA, zvednou ruku maximálně dva. Kvůli tomu zůstává tenhle svět většině společnosti neuvěřitelně skrytý a mě to přitahuje. Líbí se mi, že je někdo tak odvážný, že si dá tak těžký životní cíl.

Naopak nechápu, proč ho za to někdo odsoudí. Proč?

Věřím, že tím, jak dnes jako OKTAGON MMA prezentujeme zápasy v kleci, boříme předsudky.

Ukazujeme, že ti kluci jsou normální lidi, jen navíc dělají něco neobyčejného. Fakt, že je někdo MMA zápasník, mě fascinuje víc než to, že je někdo astronaut. Pár měsíců trénujete, dřete, nejíte, abyste splnili domluvenou váhu, a pak se necháte zavřít do prostoru, ze kterého není úniku, abyste se s někým utkali v čistém souboji, kde máte jen tenké kožené rukavice. Ty navíc nechrání soupeře, ale spíš vaše ruce.

Moje největší motivace, proč jsem chtěl spustit celou show, byla, aby svět poznal a pochopil lidi, kteří si vybrali MMA. Chtěl jsem ukázat nejen to, jak bojují, ale i to, jak žijí. Protože teprve pak si kdokoliv může uvědomit, že problémy, které řeší, nemusí být nepřekonatelné.

Tuhle touhu ve mně probudil chlapík jménem Ilja Škondrič, trenér OFA gymu v Bratislavě. Právě v jeho týmu lidí jsem kdysi dělal vyhazovače. Věděl jsem, že zápasí, hrozně mě to fascinovalo a chtěl jsem mu pomoct. Být zkrátka užitečný jinak než tím, že se budu rvát jako on. Práce bodyguarda tvořila v mém světě jen pár procent osobnosti, zhruba desetinu. Mnohem víc jsem byl vysokoškolský student, herec v ochotnickém divadle, fotograf, později obchodník na newyorské burze a pak manažer v printové společnosti, který rád cestuje.

Pro borce z MMA jsem byl spíš týpek, co šel okolo a co jim umí pomoct s věcmi, kterým oni nerozumějí. Udělat promo focení, nakódovat web, sem tam přeložit mail a vybavit někomu zápas v cizině nebo udělat grafiku na reklamu.

Snažil jsem se hledat i sponzory a chtěl zápasníky propagovat, ale firmy nás ignorovaly. Psal se rok 2010 a každý se mi na jednání vysmál. Úplně každý – drobný živnostník i velký korporát. Když člověk, který vůbec netušil, o co jde, náhodou viděl v televizi zápas v MMA, měl chuť volat policii.

To už si dnes lidé moc nepamatují.

Krok číslo jedna k mé současné pozici byla práce fotografa, která lahodila mé umělecké duši. Fotil jsem missky, ale když jsem si splnil sen a měl jsem fotku na obálce uznávaného módního magazínu na Slovensku, přestalo mě to bavit. Díky kontaktům na Ilju, kterého každý respektoval a bez kterého bych nikdy nedostal šanci ukázat, co umím, jsem dostal možnost přejít na MMA akce.

Zásadní byl turnaj Fight Explosion v Rimavské Sobotě. Promotér mě poprosil, abych mu tam z Bratislavy odvezl i dva zápasníky, Róberta Pukače a Rastislava Hanulaye. Přišlo mi to jako šance udělat z toho něco víc a rozhodl jsem se, že o nich natočím video. Něco jako vlog, aniž bych s tím měl zkušenosti. Jen jsem nahrával, co dělají, a bylo to super. Dodnes to visí na YouTube jako první dokument o MMA na československé scéně. Jakkoliv tam vidím prvky amatérismu, tehdy jsem měl pocit, že se mi povedlo odevzdat story těch frajerů.

Takhle to začalo. Našel jsem si k tomu cestu sám.

Měl jsem v hlavě nápad na televizní show o zápasnících v kleci, o jejich příbězích, ale nebyl jsem si jistý, jestli něco tak velkého skutečně dokážu. Jestli mám všechny schopnosti na tak velký projekt. Natočil jsem dvě dema, z toho jedno s klukem, který měl příjmení Mordáčik, tohle kouzlo nechtěného mi zůstane v hlavě napořád. Vytvořil jsem prezentaci a přišel s ní do televize Markíza, kde mě sice odmítli, ale námět se jim líbil. Řekli, že to vezmou, pokud si zaplatím celý vysílací čas.

Jako neznámý kluk, který pracuje v grafickém studiu a vedle toho fotí, jsem měl výplatu asi tisíc eur, takže to nepřipadalo v úvahu.
Věděl jsem hned, že show musí být česko-slovenská, abychom se dostali na co největší trh. Navíc jsem vyrostl v Československu a nebral jsem to tak, že jsme dvě samostatné země. Nerozděluju to, vyrůstal jsem na dabovaných filmech v češtině. Osobně to mám tak, že dočtu knihu a za hodinu nevím, v jakém z našich dvou jazyků byla, mentálně nás pořád vnímám jako jeden národ. Ano, jsme v mnohém určitě jiní, máme jiné povahy, ale pořád jsme bratři.

Platí to i byznysově. Společně máme víc fanoušků, víc hal.

Hledal jsem spojence a logicky mě jako první napadl Ondra Novotný, který pro bojové sporty dělal dlouhodobě dobrou práci.

Oslovil jsem ho přes kamaráda, který s ním byl na dovolené. Přijel jsem za ním do Prahy jen na otočku, na kafe. Vzal jsem si kvůli tomu dovolenou. Vyložil jsem mu svůj nápad s tím, aby do toho šel se mnou výměnou za to, že mu dám menší podíl ve firmě, kterou jsem kvůli projektu založil. Rozjížděl sice něco jiného, ale hned ho to chytlo.

Podruhé jsme se viděli na kickboxerském turnaji Enfusion v Žilině, který moderoval. Po něm jsme šli na sushi a řekli jsme si, že do toho půjdeme společně.

Řekli jsme, že se show bude jmenovat OKTAGON. Viděli jsme deset nadšených lidí, jenže jen dva z nich věděli, o co jde.

Naplno. Pade na pade. Podali jsme si ruku a od té chvíle jedeme.

Ondra se přitom oficiálně zapsal do firmy až po turnaji OKTAGON 7, po dvou letech, kdy jsme to odkládali kvůli byrokracii. Od začátku to ale bylo tak, jako by byl poloviční vlastník. Neřešili jsme detaily, až jsem si v jednu chvíli říkal: „Co ty jsi za blázna, že mi tak věříš.“ Kdybych byl křivák jako mnozí jiní v tomhle byznysu, mohl jsem ho strašně podvést. Myslím, že právě tohle ukazuje jeho povahu, kterou mnozí nevidí. Myslím, že i on chce tak jako já vidět v lidech hlavně to dobré.

Na začátku bylo zásadní dostat show do televize.

Přes Ondrovy kontakty se nám povedlo dostat na jednání k největším korporátním frajerům z O2 a řekli jsme jim, že se naše show bude jmenovat OKTAGON. V tu ránu jsme viděli deset nadšených lidí, jenže jen asi dva z nich věděli, o co jde.

To slovo je ale dostalo. Původní název naší reality show měl být jen „Výzva“. Šéfové O2 TV ho chtěli změnit a nás s Ondrou nenapadlo nic jiného než použít označení osmihranné klece pro zápasy MMA. Pak jsme se domluvili velice rychle, věci se daly do pohybu a na Slovensku si nás pod křídla vzala stanice JOJ. Oběma televizím jsme hodně vděční, že nám tehdy daly šanci. A myslím, že by měli být i fanoušci. Dnes se to zdá samozřejmé, ale v té době to bylo něco neuvěřitelného. Asi jsme byli dobře připraveni.

Začali jsme chodit na jednání s partnery a věděl jsem, že to rozjedeme. Na všechno jsme měli zhruba měsíc a půl. Ondra navíc natáčel jinou reality show Robinsonův ostrov, byl na druhém konci světa a já si pořád bral v práci dovolenou.

Už se ale nedalo couvnout. Sehnali jsme osmdesát procent rozpočtu, a aby nám vyšel budget, museli jsme do toho oba dát vlastní peníze. Neměl jsem je, takže jsem si na sebe vzal hypotéku dvacet tisíc eur.

To, co jsme pak vytvořili a v čem jsme udělali velký průlom, byl princip, který je přesným opakem všech ostatních reality show. Obvyklá šablona je, že dáte do určitého prostředí určitý počet debilů a pointa je v tom, jak se pomlouvají a hádají. U nás byl od začátku vtip v tom, že jsme vybrali do dvou týmů skvělé sportovce, kteří spolu několik týdnů žili, trénovali, soutěžili – a nakonec se poprali. Sledovali jsme to, jak se snaží dosáhnout svého cíle, propagovali jsme zdravý životní styl a cílevědomost. Ukázali jsme, že ve finále vyhraje ten nejlepší.

Byla – a je to dodnes – propagace pozitivních hodnot.
Na tom jsme si dali záležet.

I tohle se asi dalo lehce podělat primitivismem, jenže my nepotřebovali vyvolávat hraný konflikt. Mohli jsme si to dovolit, protože naše pointa byla od začátku jasná. Ti borci spolu, a hlavně proti sobě, nakonec půjdou do klece.

Co víc chcete?

Pak se televizní část, která v obou zemích překonala očekávaná čísla sledovanosti, blížila ke konci. Najednou to vypadalo, že nemá další cíl. Pak Ondra přišel s tím, ať to celé pokračuje hned dalším turnajem s pořadovým číslem 2. Tak se z nás stala organizace.

Zjistili jsme ale, že na premiérový galavečer v kvalitě, kterou bylo potřeba udělat, nemáme peníze, takže jsme zase sháněli sponzory. Když to celé dopadlo vítězstvím Gábora Borárose, jenž se stal prvním šampionem OKTAGON Výzvy a zároveň i první hvězdou, kterou jsme pomohli vytvořit, skončili jsme na chvíli i my. V minusu dvacet tisíc eur.

Zároveň jsme oba věděli, že tohle byla nejlepší investice našeho života.

Začal jsem se potit.

Pamatuju si, že byl červen 2017, OKTAGON nefungoval ještě ani rok a já seděl s kamarádem v pražské restauraci Katr, kde si mě záměrně vyhlídnul jeden velmi movitý člověk. Na férovku mi oznámil, že chce udělat obchod a koupit náš projekt. Odpověděl jsem mu, že nic nebude.
„Dám vám dva miliony eur.“

Začaly mi nadšením cukat koutky. Musel to poznat, protože se mi úplně zkřivila tvář. Ten chlápek byl velký zvíře. Já sice dělal promotéra úspěšné organizace, ale teprve v lednu jsem dal výpověď v práci, kde mi na účet chodily peníze, ze kterých jsem žil.

Zmohl jsem se jen na to, že si odpověď rozmyslím. Kámoš, co byl v hospodě se mnou, mi hned říkal, ať to prodám, a já měl naštěstí dilema.

Zavolal jsem Ondrovi a ten měl taky po chvíli jasno.
„Hmm…“ Zapřemýšlel a po pár minutách řekl: „Ani hovno.“

Stačilo se uklidnit a došlo nám, že máme jiný plán. Tehdy to sice byla jen vize před turnajem OKTAGON 3, ale v našich hlavách měla mnohem větší hodnotu než dva miliony eur.

Ten dotyčný to ale se svým angažováním v MMA myslel vážně. Brzy použil všechny tyhle prachy proti nám, později se z něj stal donor konkurenční organizace XFN. Ano, té XFN, která to v Česko-Slovensku v jednu chvíli na první pohled ovládala, protože nastavila nesmyslnou finanční politiku, a na ten druhý zdegenerovala celý trh, aby ve finále zkrachovala a nesekala u bojovníků i dodavatelů velké dluhy.

Paradoxem bylo, že tentýž člověk, který to celé zaplatil, byl nepřímo i jedním z prvních partnerů naší televizní reality show. Spoluvlastnil automyčku, kde měl podíl i zápasník Petr Ondruš. Kluk, se kterým jsme se dlouhodobě znali a vycházeli s ním, protože měl skvělou kariéru jako kickboxer i MMA zápasník. Podpořil nás, pomohl nám to celé rozjet.

Vznik XFN zahájil šílenou a hodně poučnou epizodu domácí MMA scény. Jejich hlavní promotér zaplatil velký organizační štáb, zaplatil největší hvězdu Karlose Vémolu, zaplatil všechny. Kromě peněz, které využívali naprosto nepochopitelně tím, že vyhnali ceny bojovníků na nesmyslné sumy, ale neměli nic. Byla to od začátku děravá loď, ale chvíli plavala, protože ji táhlo hodně lidí a koupená image.

My věděli, že od začátku na každé akci hodně prodělávají, protože jsme si uměli spočítat, kolik peněz stojí zorganizovat turnaj, zaplatit tým lidí, halu i bojovníky a kolik je potřeba investovat do prezentace, aby to celé dobře vypadalo.

Prostě to není sranda a zázraky v tomhle ohledu neexistují.

My měli všechno propočítané. Vzpomínám si na to, jak můj kamarád, režisér, který nám pomáhal s první OKTAGON Výzvou, chtěl peníze předem. Jednoduše nevěřil, že mu zaplatíme. Měli jsme obrovské náklady, aby to vypadalo úžasně, takže se pak zdálo, že šetříme na lidech. Vše zajišťovala jen jedna produkční a úzký tým, který makal. Každé euro v tu dobu mělo cenu zlata. Když jsem někomu měl dát peníze na benzín, byl jsem bledý jak stěna, ale vždycky jsme všem zaplatili, co jsme si domluvili.

Pak přišlo XFN a platilo o dost víc.

Promotér a jeho lidi navíc chodili na naše VIP párty a přetahovali nám zápasníky. Bojovníci se začali chovat trochu jinak. Díky nám byli vidět a cítili se jako hvězdy, pak přišla konkurence, ve zlatých rukavičkách je plácala po zádech a my byli skoro za lichváře. S některými jsme měli špatně udělané smlouvy, tak nám je vzali. Vypadali jsme jako šmejdi, kteří je neumí ocenit. Přitom jsme fungovali jako poctiví podnikatelé, ale při povrchním srovnání jsme prohrávali.

Pochopil jsem, jak je dav vrtkavý, jak rychle se to otočí.

I v téhle době jsme si pořád věřili, že jsme nejlepší MMA organizace na scéně, ale lidi neznalí trhu to brali jinak, protože mluvily prachy.

Především jaro 2018 bylo hodně nepříjemné.

Dělali jsme turnaj v Košicích a domluvili jsme se s hlavním parterem, který měl pokrýt náklady – sto padesát tisíc eur. Pro mě tehdy šílené peníze. Nasliboval nám je, ale zbýval den do akce a pořád nic. Neměli jsme ani výplaty pro zápasníky, dotyčný se nám pořád vyhýbal a pak přestal zvedat telefon. Lístky se moc neprodávaly, protože se zranil hlavní tahák Attila Végh a měly přijít jen tři tisíce lidí, poloprázdná hala.

Věděli jsme, že to bude průser a obrovské mínus.

Nepřežil bych tu ostudu, kdybych zápasníkům nemohl dát po zápase výplatu, takže jsme den před turnajem chodili s Ondrou po všech bankovních pobočkách ve městě a vybírali z účtů firemní i vlastní peníze. Vybílili jsme konta do poslední koruny. Po turnaji jsme se vyrovnali s bojovníky a poprosili jsme dodavatele, ať nám s platbami počkají.

Byl to brutální moment. Zvenčí to vypadalo, že jedeme bez problémů, ale realita byla opačná. Finančně jsme byli na nule.

Ještě víc mě ale štvala jiná věc. Bojovníci nás trochu hejtovali. Jakmile se jim na nás něco nelíbilo, třeba to, že podle smlouvy musí na turnajích nosit naše oblečení, začali vyhrožovat, že když je k tomu budeme nutit, půjdou k XFN.

Trápilo mě to, protože jsem to celé od začátku dělal pro ně, ne pro peníze. Stejně jako tenkrát poprvé pro Róberta Pukače a Rastislava Hanulaye. Mojí motivací bylo ukázat borce z MMA jako atlety a sportovní profesionály. Těšilo mě, že se to dařilo, společnost je přestala vnímat jako násilníky. Když mi nadávali kluci a někdy i holky, které jsem měl upřímně rád, bylo to pro mě horší než to, že nám rádoby společník nepřinesl slíbené peníze a pak mi ještě navíc sliboval, že mě nahlásí policii, protože jsem mu prý vyhrožoval.

Do toho se Ondrovi staly velmi tragické události v rodině. Větší katastrofu jsem si neuměl představit.

Nejbližší společník vypadal jak vlastní stín, neměli jsme živou korunu, XFN nám chtělo přetáhnout jednu z nejvýraznějších tváří Samuela Krištofiče a hroutil se i turnaj na Štvanici. Lístky se zase neprodávaly, protože se zranil hlavní tahák, fanoušky oblíbený Miloš Petrášek.

Za mě to bylo dno. Navíc mě dorazila zpráva, že XFN bude pořádat turnaj na zimním stadionu Ondreja Nepelu v Bratislavě. Od chvíle, co vzniknul OKTAGON, jsem měl cíl udělat tam tu nejlepší akci, jaké budeme schopni, ale dva roky nás posílali do háje. Konkurence naopak uspěla hned na první pokus.

Tu novinku jsem si přečetl na hudebním festivalu Pohoda, kde pracovala moje přítelkyně.

Měl jsem toho všeho dost.

Napsal jsem Ondrovi SMS, abychom to zabalili a OKTAGON prodali. Donor XFN o nás měl pořád zájem, i když už ne za tolik peněz. Tu zprávu jsem neodeslal, schoval jsem telefon do kapsy a procházel jsem se po letišti v Trenčíně okolo pódií hudebních skupin. Přesně si pamatuju, jak jsem šel kolem záchodů.

Tehdy se mi v hlavě rozjel asi nejzásadnější monolog v životě.

„Do piči, tohle prostě ne. My jsme ti, kdo celou věc vybudovali z ničeho, z jedné posrané brožury. A lidi to teď milují. Takhle to neskončí. Tohle prostě nevzdáme.“

Od jisté chvíle jsem přesvědčený, že člověk se stává tím, na co myslí.

Od jisté chvíle jsem přesvědčený, že člověk se stává tím, na co myslí. Když chce prachy, přijdou mu do života. Když má strach z toho, že ho bude podvádět frajerka, nakonec se to stane, i když to třeba původně vůbec neměla v plánu. Všechno v životě si přitahujeme.

Já si řekl, že to otočíme.

Že seženeme peníze. Že Štvanice, která měla být za tři týdny, bude super turnaj. Pak se dostaneme na stadion Ondreja Nepelu a na konci roku zařídíme v Praze O2 Arenu, která bude nejlepší ze všech. Vytáhnul jsem telefon, smazal připravenou zprávu a napsal místo ní Ondrovi brutálně motivační elaborát.

Chtěl jsem, aby věděl, že i když je zrovna ve sračkách, tak je pořád ten borec, který to zvládne.
Chtěl jsem, aby si uvědomil, že i v tuhle chvíli je pořád hlavně kopa pozitivní energie.
Chtěl jsem, aby cítil to, co z něj cítí ostatní, tu sílu, díky které nám tolik lidí věří.

Prodal jsem mu v jedné zprávě všechno, co je OKTAGON. Od té chvíle jsem nepochyboval, že to bude dobré.

Na Štvanici přišlo tři a půl tisíce lidí, nebyl to průšvih. Na kartě se sice zranila jména z hlavních zápasů, zároveň díky tomu startovka nebyla tak drahá a turnaj skončil v plusu. Navíc šlo o akci pod širým nebem s úžasnou atmosférou. V Holešovicích, pár set metrů od nás, pršelo, ale já i Ondra jsme byli tak přesvědčení o tom, že je to dokonalé, že si to nakonec i mraky rozmyslely a obešly nás.

Prostě totální bomba.

Hned druhý den jsem zavolal všem známým, kteří mají kontakty, aby mi pomohli získat stadion Ondreja Nepelu. Byla to taková smršť, že když jsem se provozovateli nakonec sám ozval s tím, jak to vypadá, slíbil mi, že pro mě udělá cokoliv, jen ať už mu proboha živého nikdo další nevolá.

Nakonec nám vyšly i peníze.

Tři čtvrtě roku po Košicích jsme to látali jen tak tak, ale všechno jsme poplatili. Navíc stylem, kdy nikdo neměl pocit, že ho obíráme, s každým jsme na rovinu komunikovali. Premiéra v O2 Aréně už byla ve všech ohledech exhibice.

Všichni najednou viděli, že tohle není žádná bublina, ale reálná organizace s reálnou vizí, která stojí na reálných lidech.

Na rozdíl od XFN, které nás přitom chtělo zničit. Přebírali nám zápasníky, dávali termíny turnajů naschvál pár dní před nás, po nás nebo na podobná místa, vypouštěli o nás lži do médií. A nakonec se v tom sami utopili. My tu jejich hru nehráli, konkurent na nás naopak pořád čuměl a všechno kopíroval. A ještě k tomu blbě. Osobně jsem nekoukal na to, co mají za lubem, abych nepanikařil, věřil jsem naší cestě a vizi.

Tím, že XFN zmiňuju, i když už jde o dávno mrtvou organizaci, jim asi dávám určitou důležitost. Dělám to ale proto, abych vysvětlil, proč je nerespektuju. Myslím, že ve světě bojových sportů dokážu vyjít téměř s každým, ale s lidmi z téhle skupiny ne. Byli to křiváci, kteří podělali celý trh, nalomili důvěru v MMA u firem i u veřejnosti. Těmhle tragédům nechci dávat kredit.

Chcípli a dobře jim tak. Prostě konec, ale pro nás v tom dobrém. Období, které mohlo pohřbít i OKTAGON, ve finále ukázalo, co v nás je. Dokázali jsme dlouho fungovat s minimálními náklady, a ještě u toho vypadat dobře.

Umělecké cítění a přesvědčení, že vnímám krásu, mám zkrátka v sobě. Věřím tomu.

Okolní svět sleduju svou vlastní optikou. Pěkné věci mě posadí na zadek. Jakmile vidím originální design, interiér nebo grafiku, zastavím se, čumím na to dlouhé minuty.

Děkuju osudu, že jsem se stal fotografem. Díky tomu jsem získal oko, které vidí jinak.

Pochopil jsem, že lidé konzumují obsah očima. V módní branži, kde jsem se pohyboval, je to celé o dokonalém dojmu, o póze, o oblečení a o světle. Všechny turnaje si dodnes nasvěcuju sám, i když na to už dávno máme super lidi, kteří vědí, co dělají. Obsah mi pak dalo divadlo, Cimrmani a nekonečné zkoušky před jednotlivými inscenacemi, kdy jsem si ověřoval, co a jak na lidi funguje.

Myslím, že mám zvláštní talent, že vím, co se lidem bude líbit. Mnohokrát se se mnou režisér nebo Ondra hádali, že nemám pravdu, ale pak se ukázalo, že má představa fungovala. Jsem přitom přesvědčený, že tenhle talent má i Ondra. To je asi to, co nás nejvíc spojuje.

Proto máme tak jasnou vizi.

Osobně jsem se k ní přitom musel dopracovat tak, že jsem poznal, jaké to je, být úplně dole.

V jednu chvíli mě přestalo bavit focení, ale neměl jsem nic jiného. Byl to zvláštní bod, kdy jsem netušil, co budu dělat. Rozhodl jsem se, že začnu obchodovat na burze, jenže mi chyběly peníze, měl jsem v kapse maximálně dvacet eur a byla to trochu zoufalost.

Dospěl jsem do bodu, kdy jsem doma našel řetízek a šel ho prodat do zastavárny. Byl to pocit absolutního dna, ztrácel jsem vlastní sebehodnotu. O ten šperk navíc nikdo neměl zájem. Měl italský punc, který byl neprodejný, takže jsem odcházel s ještě horším pocitem a neměl nic. Jen víru někde vzadu v hlavě, která mi pořád připomínala, že chci stvořit něco velkého a dobýt svět, že nechci nastoupit do továrny k pásu, kde budu vyrábět Volkswageny.

Zatnul jsem zuby, začal znovu fotit a během dvou let jsem si našetřil deset tisíc eur, se kterými jsem mohl začít obchodovat na burze. Tisícovku mi půjčila máma. Celou tu dobu jsem se na novou výzvu připravoval, bral jsem to neskutečně poctivě a skočil do toho.

Z téhle etapy jsem nakonec vyšel jako úplně nový člověk.

Uvědomil jsem si, jak je celá tahle hra náročná. Je to brutální věc, hotové MMA ve světě byznysu. V tomhle obchodu se o sobě dozvíte úplně nejvíc a můžete poznat maximum o své hlavě. Začal jsem se učit, studovat knihy o lidské duši, psychice a o souvislostech ve společnosti. Nejdůležitější bylo naučit se myslet jinak. Nebojovat s trhem, ale prostě ho jen pochopit, protože většina lidí na burze zahučí a vydělají jen ti nejsilnější. Je to paralela na život, kdy se snažíme svět nějak přechytračit, přitom klíč, abychom uspěli, je v tom, že musíme přechytračit sebe.

Vydělával jsem si na normální živobytí, ale neuměl jsem se přehoupnout přes hranici, kdy to sype. V té době jsem to ještě nedokázal posunout dál, ale byl jsem lepší než většina. Na „day tradingu“ se dá vydělat klidně padesát až sto procent měsíčně, ale to se mi nedařilo.

Nejdu s proudem, protože jsem přestal očekávat, že má něco nějak být.

Nejtěžší pro mě bylo pochopit, že se trh chová úplně náhodně, že jedna věc nesouvisí s druhou. A že každý má ve finále tolik, kolik si ve svém podvědomí zaslouží, protože podle toho jedná.

Něco očekáváte na základě nějakého vývoje, pak se trh nepohne vaším směrem, ale proti vám, a vy máte tendenci bojovat, hodnotit, nadávat.

Je potřeba umět se od podobných pocitů osvobodit.

Klíčové je uvědomit si, že to nikdo neumí odhadnout, ani nejlepší analytik. Burza je postavená na náhodě, úspěch na statistice. Podobně jako ruleta, kde se osmadevadesát procent výher vrací hráčům, zbylá dvě procenta jdou kasinu. I přesto dokáží firmy provozující hazard budovat obří komplexy. V obou případech se totiž opakuje matematická jistota, na kterou spoléhají. Na ruletě padne při počtu tisíc her několikrát nula a to je výdělek pro kasino, to je ten zisk. A to je i systém burzy.

Tohle poznání mi změnilo osobnost. Od té doby nejdu s proudem. Ne proto, že to někdo napsal v motivačním příspěvku na Instagramu, ale protože jsem přestal očekávat, že má něco nějak být.

Zároveň nikdy nezapomenu, co jsem prožil a odkud jsem přišel. Nejdřív jsem získal pokoru, pak cit, později jiné vidění světa a nakonec vizi.

Chci, aby tyhle vjemy, které se snažím popsat, fungovaly každý den i v mém běžném osobním životě.

Mám designový i byt, podle mě vypadá fakt dobře. Je to mezonet s krásným výhledem. Na jedné straně terasy vidím moderní Bratislavu, na té druhé starší zástavbu, která v něčem připomíná chorvatské uličky přímořského letoviska. Většinu použitých materiálů interiéru tvoří beton a dřevo, hlavním motivem je otevřená dispozice. Dveře mám jen na záchod, nemám ani skříně. Vybavení nemusí být za každou cenu luxusní, ale musí ladit. Líbí se mi detaily, třeba mísa plná energetických kamenů. Těmhle věcem věřím a často mi stačí jen sedět v křesle, žmoulat v ruce šutry a odpočívat.

Vyznávám minimalismus.

V předchozím bytě jsem neměl žádný nábytek, jen čtyři palety a na nich matraci, na které jsem spal. Na další paletě stála televize. Byl to dokonale čistý prostor, kde se mi moc dobře pracovalo.

V tomhle duchu vzniká i image, jakou vtiskáváme naší organizaci.

S Ondrou jsme v první chvíli dělali všechno spolu, ale časem se vyprofilovalo, že on dělá startovky, ticketing, tvoří příběhy, a já, jelikož nemám tak detailní přehled o zápasnících jako on, řeším spíš celkový chod firmy, produkci, vizuální stránku a pak kdejaké šílené vize a projekty budoucnosti, ve kterých mě Ondra musí občas krotit. Ve finále se ale musíme na všem shodnout, protože je to společný byznys a společné prachy. Pomáhá nám, že nás to celé každý den baví a oba máme rádi pěkné věci.

Navíc jen převádíme do praxe něco, co není tajné. Víme, že lidi konzumují obsah očima.

Nechápu, že pořád skoro nikdo v celém Česko-Slovensku nechápe, že sport musí v první řadě vypadat krásně. Místo toho je často suchý a nevýrazný. My tohle uvažování změnili, protože jsme kromě zápasů MMA dodali fanouškům navíc i lidský rozměr a citlivý vizuál.

To, co dobře vypadá, přitahuje pozornost. Proto mě třeba dostává cokoliv od Apple, baví mě držet v ruce iPhone, prostě se ho chci dotýkat. Jakmile si koupím nový počítač, normálně se těším na každou práci, protože je to hezké a příjemné.

OKTAGON se musí lidem dál líbit, aby se mohl posouvat. Po pěti letech mi přijde příšerné, jaké jsme na začátku dělali grafiky a plakáty, ale na tu dobu to bylo super. Dávali jsme si záležet na každém detailu a v tom pokračujeme. Cokoliv, s čím přijdete do kontaktu a co má na sobě naše logo, je vývoj, který se vychytává klidně déle než rok. Tak vzniknul náš nový gym v Šamoríně i kanceláře v centru Bratislavy.

Podle stejných měřítek jsem navrhoval i barber shopy, které vlastníme společně s Ondrou a s kamarádem Lakym, podcastové studio i svůj nejnovější projekt Ateliér. Jde o prostor pro umělce, kam může kdokoliv přijít, zaplatit si pár eur paušál, za který dostane barvy, plátno a může si namalovat obraz. Zároveň místo funguje i jako stylová kavárna.

Miluju výběrovou kávu. S přítelkyní na všech cestách chodíme do podniků, které doporučuje časopis Standart. Jde o magazín, který vznikl na Slovensku a za pět let se dostal na nejlepší adresy na celém světě. Postupně jich co nejvíc obrážím a načerpal jsem v nich inspiraci, kterou jsem pak využil k otevření vlastního podniku.

Standart je pro mě inspirací i v něčem jiném. Je pro mě důkazem, že se i na první pohled malá věc z ještě menšího Slovenska může stát globálním fenoménem. Stačí, pokud funguje, je chytře udělaná a skvěle vypadá.

OKTAGON má potenciál být jednou úplně stejný. Věřím tomu. Teda… Vlastně to vím.

Byl jsem aktivista, protože celý život nesnáším, když se někomu stane křivda.

Jako Váha se zkrátka snažím nastavovat balanc, když mám dojem, že je to v mých silách.

Když se v roce 1999 bombardovalo Kosovo, měl jsem pocit, že svět Srbům ublížil. Zastával jsem názor, že není v pohodě, když armády NATO sypou obyčejným civilistům na hlavy bomby, stovky jich zabijí, a světové mocnosti pak ještě tytéž lidi označují za agresory. Pak, v roce 2008, Kosovo vyhlásilo nezávislost. Vzal jsem si to jako osobní téma a jel jsem s několika kamarády do Bělehradu na protest, kde demonstrovalo přes sto tisíc lidí. Vyvěsili jsme tam jako jediní slovenskou vlajku a byli u místních za hrdiny.

Nepochyboval jsem, že to tak má být, a nakonec to mělo i vedlejší efekt.

Fotbalisté Slovanu Bratislava později hráli v poháru UEFA proti Crvené zvezdě Bělehrad a schylovalo se k demolici. Tenhle tým má hodně ostré fanoušky a prostě měli v plánu všechno zničit. Rozlámali kovový plot a udělali si z něj tyče, na stadion přijížděli policajti z celé Bratislavy.

Měl jsem zrovna službu jako vyhazovač, ale pro mě to byla politická věc, takže jsem vyrobil velký transparent s nápisem „Kosovo je Srbsko“ a řekl známým, kteří šli na zápas, ať ho vyvěsí v patnácté minutě, protože pak už je organizátoři nebudou nutit ho odstranit. Když to udělali, kotle si najednou vzájemně začaly fandit. Slovenská strana: „Kosovo!“ a srbská opětovala: „Srbija!“ K ničemu nedošlo. Na dálku jsem zachránil zadek mnoha lidem a byl to super pocit.

Dodnes mám husinu, když na to vzpomínám.

Takže jsem pokračoval. Moje aktivistické já se opět ozvalo v roce 2011, kdy na Slovensku propukla obří korupční kauza Gorila. Štvala mě všudypřítomná netečnost odpovědných lidí a hlavně to, jak je propojená politika s byznysem a světem mafiánů. Kvůli tomu jsem se stal jedním z osmi anonymů, kteří se propojili přes sociální sítě, aniž by se znali, a nakonec zorganizovali na Slovensku největší protest od sametové revoluce.

Vedle toho jsem měl nadaci, založil jsem si i vlastní politickou stranu Hlas, která se později profilovala jinak a já z ní odešel. Paradoxně ji myslím nakonec koupil i s názvem a logem Peter Pellegrini, bývalý slovenský premiér.

Netrvalo dlouho a v médiích se začalo dělat vše možné, aby naši skupinu veřejně zdiskreditovali, takže jsem se rozhodl stáhnout do ústraní.

Od té doby o dost silněji vnímám lesk naší moderní doby i odvrácenou stranu. To, jak se něco dá ukázat negativně a něco jiného pozitivně – a proč se to děje. Ostatně oba póly skvěle symbolizuje MMA. Pro část mainstreamu je to pořád špinavá a odpudivá hra, ale zároveň v prvních řadách na našich turnajích sedí největší hráči téhle společnosti.

Věřím, že se povědomí jednou úplně převrátí na kladnou stranu. Díky tomu, co dělá OKTAGON. Vím, že první generace zápasníků vzešla z prostředí radikálů a mafiánů. Patří to k nám, naštěstí už je to jinak. Jsou to sportovci, ze značné části díky tomu, že jsme jim v naší organizaci vytvořili podmínky.

Bojovníci nejsou slepí ani blbí, vidí a všímají si, že jsme je vytáhli úplně jinam. Každou nabídku musí vnímat jako šanci.

V MMA totiž opravdu stačí jeden zápas a můžete se stát hvězdou, jen je potřeba pracovat správně, v souhře s ostatními. Štve mě, když vidím frajera s potenciálem, který pořád kvůli něčemu remcá. Roste, jde nahoru, ale myslí si, že je celebrita, protože žije v malé bublině svých obdivovatelů, a začne se chovat jako ten nejdůležitější. Chytne manýry, jako by byl Brad Pitt. Začne se tvářit, že je geniální, že za něj každý promotér může být rád. Pár takových od nás odešlo, a pak se po čase zase se sklopenýma ušima vrátili. Jejich kouzlo bez OKTAGONU najednou nefungovalo. Je to věc, kterou se snažíme všem vysvětlovat.

My bez bojovníků fungovat nemůžeme a oni bez nás taky ne.

Úžasným příkladem pro všechny je Attila Végh.

Věděl jsem, že je to velký šampion, a štvalo mne, že jeho životní úspěch, titul v americkém Bellatoru, nemá takový ohlas a respekt, jaký by si zasloužil.

První zápas za OKTAGON měl v červenci 2017.
Ve chvíli, kdy měl šňůru čtyř porážek v řadě.
Ve chvíli, kdy na vítězství čekal čtyři a půl roku.

S námi měl možnost restartovat celou kariéru a ukázat lidem v Česko-Slovensku, jak velký bojovník skutečně je. Vyhrál čtyři z pěti zápasů. Dokázal se oklepat z překvapivého knockoutu, připravil se nejlíp v životě a v mega fightu sestřelil Karlose Vémolu. Jeho soupeř to z velké části připravil, odtáhnul obří show a dostal MMA do centra dění obou národů. Jen Attila ale bude do konce života ten, kdo se stal králem „Zápasu století“, a když to tak bude chtít, nemusí už dělat vůbec nic.

Šampion Végh u nás opět dostal kredit a jsou i další, kteří to mají podobně, jen v menším měřítku.

Právě s Attilou a pak také s Iljou Škondričem máme s Ondrou nadstandardní pracovní a lidský vztah. Nesmírně nám pomáhají, a co je nejcennější, stáli při nás i v nejhorších časech. To jim nikdy nezapomenu.

Chci jim i všem ostatním vzkázat, že jsme to dokázali společně. A že nic z toho nebyla náhoda.

www.oktagonmma.cz

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.