Chci posílat novinky bez zbytečných frází, ať mi neuteče žádný příběh.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Milion korun. Jednička a šest nul.
Měl jsem ho na kontě ve dvaceti. Stihnul jsem to sice asi jen čtyři dny před jednadvacátými narozeninami, ale byl tam.
Jeden milion.
Nevěděl jsem ještě nic o světě, o tom, jak funguje, neměl jsem ekonomické vzdělání a ani to, čemu se říká finanční gramotnost, ale dokázal jsem trefit způsob, jak se k velkým penězům dostat.
Tím začal můj pád. Pád, díky němuž jsem ale dneska přesně tam, kde být chci. V pozici, kdy dělám, co mi je vlastní, žiju podle sebe, nemám nouzi a můžu si dovolit podporovat takové věci, jako je právě Bez frází.
Přitom kdo ví, kde bych byl, kdyby mě tehdy táta nedonutil k tomu, abych si své problémy vyřešil sám.
Náš vztah to na čas dost pošramotilo, zchladnul. Svým způsobem to otci dodnes nemůžu zapomenout, přestože si s odstupem let uvědomuju, že pro mě udělal to nejlepší, co mohl. Oceňuju ho za to, že mi jednoduše nepomohl a nevyřešil to za mě.
On mě raději nechal vykvasit v problémech, které jsem si nadělal. Abych si uvědomil, co se má a nemá. Abych přišel na způsob, jak si pomoct vlastními silami.
Dnes už vím, že táta hlavně nechtěl, aby ze mě byl další pitomec povoláním syn. Abychom nesklouzli k situaci, kdy synáček udělá průser, fotřík to vyřeší a jede se dál. Přesně tak se totiž z lidí stávají nekompetentní volové. Až když se sami vyhrabete ze šlamastyky, jakou jste si natropili, tehdy si vážíte toho, co máte. Zkušenost je nepřenosná, člověku můžete stokrát něco vysvětlovat, ale teprve až danou situaci prožije sám, naplno si ji uvědomí.
Máti sice protestovala, ale otec byl neoblomný.
Půl roku mě nechal v podstatě bez prostředků, zoufalého a vystrašeného, co bude dál.
Všechno přitom začalo tak báječně. Hned po průmyslovce jsem nastoupil do Skansky, do divize ocelových konstrukcí. Táta byl strojař a děda, ač švec, taky do strojařiny hodně proniknul. Přirozeně jsem pokračoval v jejich technickém směru. Po roce zaměstnání jsem si ale uvědomil, že to není úplně ono a dal jsem výpověď. Přesedlal jsem na finanční poradenství, protože mi bylo jasné, že právě tam se dá rychle vydělat raketa.
Jo, klasika. Mladej frajer v kvádru, co vám vysvětluje, že si určitě musíte nechat předělat důchodový spoření.
I když… Ne tak docela. S kamarádem jsme se totiž vydali jinou cestou, trefili jsme zrovna dobu, kdy vyběhlo investiční životní pojištění. Největší zlo. Tehdy ale byl tenhle produkt na úplném začátku a nikdo ho neuměl, jen my. Začali jsme ho sekat jak Baťa cvičky a prachy se hrnuly.
Problém byl, že tam dostanete jen první provizi a dál už nic. My začali utrácet jak blbí, měli jsme pocit, že nám patří svět, a samozřejmě se na nás nalepili různí vydřiduši, co si hráli na kamarádíčky. Když máte jako mladej úspěch, byť takhle pofidérní, stačí vám, že vám někdo řekne, jak jste dobrej, a vy mu věříte. Napůjčoval jsem spoustu peněz, které jsem už nikdy neviděl. Navíc jsme špatně investovali. Přišlo nám jako super nápad, že si pronajmeme a opravíme hudební klub v Havlíčkově Brodě.
Jenže jsme věděli prd, jak se co má, nedávali jsme si pozor. Jeli jsme totální freestyle, na nic jsme neměli smlouvy a ti zběhlí si nás omotali kolem prstu. Majitel klubu nás jednoduše podtrhnul a my v tom zahučeli až po uši. Takových věcí se začalo střádat víc a víc.
Z náctiletého milionáře, co si k dvacátým narozeninám uspořádal party a zaplatil si na ní Leoše Mareše, jsem byl najednou jednadvacetiletá vyhořelá troska.
U takhle mladých lidí se syndrom vyhoření moc často neobjevuje, ale já jsem trochu jiný případ. Všechno dělám nadoraz a jsem docela zrychlenej. I stav totálního dna pro mě tím pádem byl intenzivnější.
Nevěděl jsem, co dělat. Probudíte se s tím, že se chcete zastřelit, nechce se vám z postele, celý den byste jen prospali, chodíte jako vyšlehnutí, aniž byste tušili, co se kolem vás děje. Jste, ale vaše vědomí stojí bokem.
V nejtěžším období jsem tři týdny neopustil byt. Bylo mi fakt šíleně.
Dokonce jsem kontaktoval psychologa, aby mě prověřil po duševní stránce, abych měl jistotu, že mi nehráblo. Ale v pohodě, magor nejsem, přestože se mě na to dodnes lidi ptají. :)
Nicméně právě tehdy, ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř, mě otec všechno nechal vyžrat až do konce.
Až po půl roce mě přestěhoval do Kutné Hory, kde měl podnikání. V Havlíčkově Brodě, odkud pocházím, jsem stejně nemohl být. Styděl jsem se a navíc po mně furt někdo něco chtěl. V Kutné Hoře jsem pro něho pojišťoval baráky a dělal hypotéky, což je rutina, jíž navíc lidem pomáháte. Za to jsem měl zaplacené bydlení a jídlo a dostával jsem padesát korun na den.
Byla to nejlepší škola.
Z osobního pohledu jsem přišel na to, že jediné, co pomáhá, je práce. Přesně jak zpívají Svěrák s Uhlířem. Dělání. Žádná terapie nezabírá tak jako poctivá manuální práce. Vzít si lopatu, krumpáč, pustit si k tomu muziku a rubat. Dobrovolně jsem tedy přesedlal z pojišťováka na dělníka. Sice jsem už tehdy začal bokem vyhledávat různé příležitosti a také začal studovat strojařinu na ČVUT, ale mojí hlavní náplní bylo ze začátku řezání dopravníkových pásů v jedné velké mezinárodní firmě.
A pozor, ona to není sranda. Dělali jsme i velké pásy, co se používají na letištích nebo ve výrobních halách. Dneska je celý svět na pásech. Byla to zodpovědná práce, protože materiál je strašně drahej. Jak něco lehce poděláte, ztráty jdou do desetitisíců. Já začal na výrobcích, které mají metr, pak dvacet, a nakonec jsem skončil u třísetmetrových pásů. Nejdřív jsem je řezal na mašině velké jako půlka stolu a přešel jsem až k takové, co zabírá přes dva stoly.
Všechno ruční práce.
Postupně jsem se dostal do Bosche, což je průmyslový lídr v technologiích, kde už mají roboty, a pokračoval i na lead manažera a normovače do firmy z oblasti automotive. To mě lákalo, protože jsem jednak nechtěl skončit jako dělník a taky mě vždycky zajímaly metody úspory práce. Zásadní ale bylo, že jsem tam potkal jednoho pána z Bavorska (jak on s oblibou říkal :„Nejsem Němec, jsem Bavorák!“), byl to bývalý ředitel velké fabriky, který mě vzal do své malé strojírenské firmy v Ledči nad Sázavou. Oblíbil si mě pro můj zápal, protože pro mě nebylo problém naklusat v sobotu ráno a celý den frézovat pitomý profil. Mimoděk mi tak předal ohromné základy pro podnikání a strojařinu obecně. Oni Němci tohle mají zmáknuté, jsou pracovití a zvyklí dodržovat správný ordnung. Díky němu jsem získal vědomosti, z nichž dodnes čerpám. Jak se pracuje s lidmi, jak se kdy jedná, jak co funguje. Hlavně mi vštípil fantastickou radu: „KDYŽ NEVÍŠ, CO DÁL, POSTUPUJ METODICKY.“
Ve čtyřiadvaceti jsem i díky němu byl připravený na nový život.
Celým mládím mě provázel sport. Jako softbalista jsem to dotáhnul až do juniorské reprezentace, což samo o sobě není tak důležité jako skutečnost, že jsem se díky tomu podíval na místa, která bych jinak těžko navštívil. A protože jsem často trajdal někde na cestách, oproti vrstevníkům jsem byl daleko samostatnější. Naši mě ostatně k samostatnosti vždycky vedli.
Bydleli jsme ve vesnici čtyři kilometry od města a já třeba přišel s tím, že druhý den ráno mi v půl čtvrté jede první rychlík do Karlových Varů, kde jsme měli turnaj.
„Tak si nařiď budíčka, vezmi si batoh a jdi,“ odpověděli mi doma.
Co mi zbývalo. Uprostřed noci jsem se sbalil a vyrazil jsem.
Když jsem třeba někdy v páté třídě dostal o pololetí svoji první dvojku na vysvědčení – z němčiny – otec byl nepříčetnej. Byla zrovna dost tuhá zima, navíc na Vysočině, a on hudroval, že mě nechá jít ze školy domů pěšky.
A já neprotestoval.
Dalo se šlapat buď po silnici, nebo kratší cestou mezi polem a lesy, takže jsem si samozřejmě vybral tu kratší variantu. Prodíral jsem se závějemi vyššími než já sám, ještě jsem musel přejít zamrzlou říčku a než jsem promočenej dorazil, máti se bála, že jsem umrznul. Já byl ale hrdej, že jsem to zvládnul.
Takové zážitky člověka formují. Stejně tak když se vyrůstá v domácnosti, kde je jasně daná autorita.
To dnes dětem podle mě hodně schází. Nedokáží ani pozdravit, poděkovat, nemají základy.
U mě třeba neexistovalo, že by učitel neměl pravdu. A to si na mě ještě kvůli tomu, jaký jsem, často zasedli a otec mému učiteli, co nás měl na základce, dovolil mi jednu střihnout, když bude nějaký problém. Trénoval nás i na softbale a jednou jsme ho jako tým naštvali, tak nás nechal uprostřed prosince v triku a kraťasech běhat kolem rybníka se slovy: „Volové, měli jste si vzít zimní oblečení…“
Dneska by něco takového asi neprošlo.
Já jsem ale za takhle spartánskou výchovu vděčný. Jak se totiž říká v armádě, pot šetří krev. Platí, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Na sobě vidím, že čím těžší průpravu do života jsem měl, tím lehčeji se mi teď žije. Díky tomu mám čas a prostor mít nápady.
Nápady jsou vlastně to, co mě teď živí. Můj záběr je široký a těžko uchopitelný. S jednou společností spolupracuji v oblasti tepelného zpracování, zápustkového kování a obrábění. Druhé pomáhám s vývojem a výrobou součástek k loveckým zbraním. Což ale zdaleka neříká všechno, vedle toho vytvářím další nové projekty. Často mi říkají, že jsem vizionář.
V reálu to znamená, že tvořím výrobky v oblasti strojařiny, textilního i zbrojního průmyslu a teď i v potravinářství. Nejčastěji takové, co nejsou dosud na trhu a velkým firmám se nevyplatí je vyrábět. Zaměřuju se na speciální věci pro armádu, policii i pro každodenní použití.
Stačí, abych k tomu měl vztah a aby to bylo něco, co nikdo jiný nedělá, a dokážu vyrobit skoro cokoliv.
Díky své průpravě z dělnických profesí, poměrně velkému všeobecnému přehledu a hlavně velké představivosti vím, co a jak bude třeba. Například když mi někdo řekne, že chce vyrobit tohle a tohle, většinou už vím, jak by to šlo, co to zhruba bude stát a jak dlouho to bude trvat.
Jinými slovy, pokud někdo vidí, že by si na určitém výrobku nabil hubu, přihraje ho mně. A já to nějak dám. Někdy třeba něco nechám a vrátím se k tomu až po půl roce, kdy zjistím, že nazrál správný čas. Lidi obecně moc přemýšlejí, co bude za rok a za pět let, já jsem se naučil nechat se vést událostmi. Stačí mít jasně daný směr, ale jak vás k němu bude proud unášet, není třeba moc korigovat. Stačí umět správně zareagovat na to, co po cestě nastane.
Prostě když chci udělat kolekci bund nebo triček, udělám ji, stejně tak třeba čokoládu s taurinem.
Mimochodem, z té mám fakt radost a sám ji používám. Jezdím furt dlouhé štreky autem, přičemž moje dny začínají už hodně brzy ráno, proto vím, jak je často potřeba něco, co vás nenechá usnout. Hledal jsem proto věc, jaká bude spolehlivě zabírat. Red Bull už mi totiž nechutná, dělá se mi z něj blbě, navíc když jsem vypil tři čtyři denně, docela to lezlo do peněz. Existují samozřejmě i látky, které vás spolehlivě nastartují, ale ty jsou jednak nelegální, jednak nechci, aby to se mnou šlehlo a taky patřím do aktivních záloh, takže čtyřikrát ročně podstupuju testy na návykové látky. Jsme hlídaní možná víc než vrcholoví sportovci.
Právě v armádě jsem ale poznal kamaráda, který pracuje v Akademii věd a zabývá se potravinami budoucnosti, experimentuje s jejich složením a ví, co se k sobě může a nemůže smíchat. Na něho jsem se obrátil se svým nápadem, dali jsme dohromady moji představu a jeho vědomosti a od té doby to jede.
Čokoládu teď testujeme a musím říct, že vážně zabírá. Navíc už máme i druhý typ s výtažkem z klanoprašky čínské, byliny, která podporuje učení, soustředění a potlačuje bolest unavených očí a dokonce prý i deprese.
Podle mě to má potenciál.
„Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím, vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízká šílenství,“ zní úžasná myšlenka od anglického mnicha a filozofa Alcuina, na níž jsem kdysi někde narazil.
Znamená to pro mě, že si nemusím nic dokazovat, nemusím nějak vypadat, aby si o mně někdo myslel, jakej jsem borec. Že jsem dobrej, si dokážu tím, co vytvořím, co za sebou zanechám. Stačí být spokojený sám se sebou, není třeba se obhajovat před celým světem. Dojít k takovému poznání mě stálo spoustu energie a přemýšlení ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř, ale dneska jsem za něj šťastnej.
Protože mi je dobře.
Aktuálně jsem se dostal do stavu, kdy nemám motivaci vydělat co nejvíce peněz, ale vytvořit co nejvíce věcí a posunout sám sebe vědomostně a sbíráním zkušeností tak daleko, až kam to jen půjde. Sám jsem si taky dřív myslel, že peníze jsou důležité, ale ony nejsou důležité vůbec. Samozřejmě potřebujete na živobytí, ale co víc? Člověka v životě nelimituje, že nemá peníze. Ty vždycky nějak vydělá, když bude chtít, neuznávám řeči, že něco nejde. Vždycky to jde.
Člověka limituje jen on sám. To, co má v hlavě. To, co sám sobě dovolí a na co si troufne.
Přestože mám dost povinností, stejně si každý den najdu odpoledne půl hodinky na kafe s přítelkyní. Sedneme si a povídáme, na chvíli se zastavíme, posloucháme jeden druhého.
Po tom všem, čím jsem si prošel, už se nebojím. V hovnech už jsem byl a dokázal jsem se z nich vyhrabat. Sám, aniž by mě kdokoliv vedl za ručičku. Taky jsem se naučil, že je třeba se u ostatních lidí zaměřit na to, co dělají, ne co říkají. Pak máte vyřešených devadesát procent problémů.
Život je takhle naprosto jednoduchej, to si ho jen lidi dělají složitějším.
Štve mě, jak se dneska všechno řeší a hodnotí jen povrchně. Když se nám rozbila televize, ani jsem nekupoval novou, zjistil jsem, že ji nepotřebuju. Ale i témata v novinách jsou jen povrchní nesmysly, nikoho to vlastně nezajímá. Žijeme v úžasné bezstarostné době, a proto si jen potřebujeme vytvářet problémy. Přesně tak mi to připadá. Nejde se k podstatě.
I z toho důvodu jsem se rozhodl podporovat Bez frází, protože ukazuje správné vzory. Ne ty povrchní, co na nás vyskakují všude okolo. Různé youtubery a pseudocelebrity, kterým se věnuje spousta prostoru v médiích včetně těch veřejnoprávních. To přece vůbec nejsou lidi hodní následování. Respekt si člověk musí zasloužit tím, co za ním zůstalo, ne proto, že mi někdo jen bude cpát, jak je jeho názor strašně důležitej. Mám respekt k lidem, kteří něco skutečně dokázali, ne k jejich funkcím.
Čím víc se tedy budou podporovat pozitivní vzory, které ostatním ukážou, že úspěch není zadarmo a že je třeba mu něco obětovat, tím líp. Podpora takového směru je pro mě smysluplná. Jistě, charita je důležitá, ale taky je třeba společnost rozvíjet. Ukazovat jí, kudy se má vydat, kdo stojí za to, aby byl následovaný. Čím víc lidí bude přemýšlet jinak, tím se to bude pyramidově šířit dál. To se nepovede negací a nenávistí, jíž se dnes dává tolik energie.
To se změní jen ukazováním toho dobrého.
Tak si vzpomínám, jak mě kdysi doslova sundal jeden kolega – dělník, se kterým jsem zrovna pracoval. Pětapadesátiletej borec, co celej život neopustil fabriku, obyčejnej chlap. Prohodil, že charakter člověka utvářejí jeho zkušenosti.
Zamyslel jsem se nad tím, jak to myslel, a ty bláho… To je ono.
Moje práce mě občas postaví před vyloženě zajímavý problém.
Třeba jsem dodal pásky hodinářské společnosti, s nimiž byli tak spokojení, že po mně chtěli, jestli bych sehnal ještě nějaké z kůže varana, který má zajímavou a výjimečnou texturu.
Ty vole, kde mám vzít varana?
Tak co, zavolal jsem do ZOO, kde mě hned měli za kacíře. A já ne, že nechci žádné zvíře vraždit, že bych nepotřeboval novýho varana, ale jestli by na mě třeba mohli myslet, kdyby nějakej umřel nebo kdyby je třeba vybíjeli, jako se to občas děje, případně nevěděli o nějakém dosažitelném po světě.
Nesetkal jsem se úplně s pochopením. Tak sháním dál.
Bude mi třicet a jen za posledních deset let jsem zažil tolik, co jiní za celý život. Ať už se to týká ran, z nichž jsem se musel oklepat, nebo zajímavých událostí. S tím souvisí i můj vstup do armády, do zmíněných aktivních záloh. Otec byl voják z povolání, tak jsem k tomuhle prostředí měl vždycky blízko. I bratr je profesionální voják a mně připadá, že chlap by měl vědět, jak se bránit. Taky mám i díky softbalové repre dodnes pocit národní hrdosti, mám tuhle zemi rád a když nastane nějaký průser, rád jí pomůžu.
Stojím si za tím, že vojna chlapy utvoří a nebudou takoví poserové, jak mnohdy dnes všude okolo sebe vidíme. Však taky v přijímači mamánci skončili po několika dnech, prostě to nedali. V armádě jsem navíc definitivně zjistil, že když nemůžeš, je to jen stav mysli. Že ve skutečnosti můžeš ještě třikrát tolik.
Tak nějak to je i s celým mým životem.
I proto se řídím heslem: Není vůbec důležité, co lidé říkají. Důležité je, co skutečně dělají...
Tento příběh je součástí byznysové sekce, autoři těchto textů finančně podporují chod Bez frází.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází