Hra s důvěrou

Adam Kotrba

Hra s důvěrou

www.chbigroup.com

Často, prakticky vždycky, když slyším mluvit ekonomy, finančníky, analytiky nebo burzovní makléře, snažím se vcítit do kůže lidí, kteří jejich oboru vůbec nerozumí.

Často dojdu k závěru, že normální, ale zároveň i dobře zajištěný člověk, nemůže mít ani páru o tom, jestli poslouchá něco víc než jen líbivé kecy. Něco, co ho má přesvědčit, aby své peníze svěřil právě sem a nikam jinam.

Tak to zkrátka je. Proto nečekejte, že vám řeknu něco převratného.

Něco, co byste nemohli vyčíst z hezkých propagačních materiálů a slyšet na přednáškách. Náš obor, investice, je totiž mimo jiné i o tom, že lidi, kteří ví, své postupy neříkají. Místo toho čekají na příležitost a pak jednají. A ti, kteří neví, se zase tváří, že ví, aby se nepoznal opak.

Víte?

Jsem obchodním ředitelem a zároveň partnerem společnosti Charles Bridge Investment Group. Se svými společníky se staráme o aktiva kolem půl miliardy korun. Takhle na první dobrou je to obrovská suma, ale ti, kteří hýbou trhem, se pohybují v úplně jiných řádech. Ve sportovní terminologii jsme na české poměry něco jako třetí liga.

Fungujeme od roku 2012 a ještě nejsme velcí hráči. Ale chceme být!

Dáváme to najevo i názvem. Stejně jako pražský Karlův most stojíme na dlouhodobě pevně budovaných základech, jejichž kvalita a připravenost jsou neustále prověřovány. Naším cílem je stabilita, která vydrží i to, co nikdo nečeká.

Jasně, je to o penězích.

Na druhou stranu nedělám rozdíl v tom, jestli nám dá někdo sto tisíc nebo deset milionů. Obchodník ve mně se vždy snaží zjistit, proč dotyčný přišel zrovna k nám, čím jsme si ho získali.

Pokud někdo váží svůj čas a přijde na schůzku, je jasné, že už o nás něco ví, že si v dnešním digitalizovaném světě spoustu věcí zjistí. Pak už řeší jen to, jestli k nám získá důvěru. Pokud se tak stane, naším úkolem je ji nezklamat, ale naopak prohloubit. Ve finále nevím, co je přesně tím rozhodujícím faktorem, proč nám lidé své finance svěřují, ale děláme všechno pro to, abychom je nezklamali a peníze jim zhodnotili. A i když se něco pokazí – vězte, že se to v našem světě děje docela často, vždy najdeme řešení, které nás z problému vyseká. O tom to je – umět se přizpůsobit.

V opačném případě bychom ztratili jméno. Jakmile se vám tohle stane na českém mini trhu, můžete to odpískat.

V oboru, kde je řada věcí nejasných a těžce měřitelných, totiž ve finále všichni sází na značku, za kterou stojí lidé, s níž se může dotyčný dlouhodobě propojit.

Je to vztah.

V oboru jsem přes deset let a funguje to pořád stejně. Když jsem jako makléř měl před lety peníze klientů na burze, všechno bylo z pohledu jejich alokace, tedy nákupu a prodeje akcií, více virtuální. Stále však byla určujícím faktorem důvěra. Víra v příběh a vizi, kterou tomu či onomu představíte. A následně pomůžete splnit. Továrna na sny. Viva la kapitalismus.

Jako jednadvacetiletý kluk jsem vydělával snové peníze a chvíli jsem měl dojem, že dělám velkej byznys. Chytrák k pohledání.

Pak jsem ale došel do bodu, kdy jsem se na své povolání začal dívat z trochu jiné perspektivy – nevyhledávat primárně jen zisk. Poskytovat komplexní, lepší službu. Dát všanc vlastní záruky. Více férovosti a upřímnosti.

Jednou vyhrát je fajn. Hlavní kouzlo ale spočívá v tom, když se vám daří opakovaně.

Platilo to v hokeji, který mě provázel prvních dvacet let života, a platí to i v investicích. Člověk, který je hodnocený podle výsledků, neustále obhajuje svou pověst, a pokud se mu nedaří, je potřeba nesvádět to na ostatní, problém pochopit, překonat a poučit se z něj.

Moje nejlepší část kariéry v Mladé Boleslavi byla ta, kdy jsme s juniory postoupili do extraligy. Tehdy nás vedl Luděk Bukač mladší, měli jsme skvělé tři roky. Dokonce jsem se mihnul na dva zápasy v extralize mužů, kde jsem vstřelil dva góly.

Skoro každému na potkání říkám, že dodnes držím v extralize rekord – gól na zápas. Je v tom hodně nostalgie, hezky se na to vzpomíná. I tak jsem se do A-týmu neprosadil a od té doby to s mojí kariérou šlo spíš do ztracena. Tehdy jsem už měl agenta, a s oblibou říkám, že na mě zapomněl. Je to spíš vtípek, podobný jako ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank, kde každý trestanec odpoví na otázku „proč tu jsi?“ větou „advokát to posral…“

Vyrůstal jsem v době čahounů. Hrál se fyzický hokej, já měřil metr sedmdesát a asi jsem některým koučům nezapadal do jejich herního konceptu. Tak mi to alespoň v dorostu řekl jeden nejmenovaný trenér – „na velkej hokej nemáš parametry“. Mimochodem, sám to byl bývalý extraligový hokejista s metrem sedmdesát. Zvláštní. Výjimkou byli kluci jako třeba můj spoluhráč Michal Řepík, mladej Vláďa Růžička nebo Jakub Voráček, kteří byli ze stejného ročníku, všichni extra talentovaní.

Proto teď sedím v kanceláři v pražském mrakodrapu, a ne v hokejové kabině.

Nevím, na jakou úroveň bych se dostal, můj strop byla příprava s reprezentací na kempu před mistrovstvím světa dvacítek. Výběr tehdy vedl Marek Sýkora a já se na soupisku nevešel, nevybral si mě, i když jsem v přípravném utkání vstřelil hattrick.

Jako útočník jsem vynikal především rychlostí a obratností, ale taky tím, že jsem se moc nevracel do obrany. Víc mi to vždycky šlo v útočném pásmu. Také jsem s oblibou sobě vlastní s každým diskutoval, když se mi něco nelíbilo. Například když si připsal někdo kanadské body, které byly moje. Dost individualista v týmovém sportu, co?

Se sportem jsem skončil ze dne na den, vykopli mě po přípravě v Litoměřicích.

V jednadvaceti jsem toho moc neuměl, ale díky hokeji jsem měl vytrvalost, ke které se přidala chuť vydělávat velké peníze. Studoval jsem, sháněl brigádu a pár měsíců si slušně přivydělával u Modré pyramidy, kde jsem poznal finanční poradenství.

S touhle výbavou jsem pak šel jako nepopsaný list na drzouna do PPF, nechal jsem si zavolat vedoucí lidských zdrojů a ucházel se o jakoukoliv práci. Samozřejmě mi nezavolali, ale jako úspěch jsem bral už to, že jsem to zkusil. Následně jsem absolvoval pohovory do brokerských firem, a i když mi jeden člověk řekl, ať se o finance radši vůbec nezajímám, udělal jsem přesně to, co mám od mládí ve zvyku, nebo možná ve zlozvyku. Neposlechl jsem ho. Další tři roky jsem pak dělal burzovního makléře ve společnosti Cyrrus.

Dnes na to koukám jako na zkoušku z vytrvalosti.

Začal jsem ve velkém volat lidem, cizím lidem, a po telefonu je přesvědčoval, ať se mnou investují. Mým úkolem bylo probudit v nich zájem, poslat mail, pak jim zase zavolat, pak je pozvat na schůzku. Tam jsem jim nastínil vizi celého fungování naší spolupráce a proč právě mě mají svěřit své finance. Po pár měsících jsem měl první klienty, kteří mi dali důvěru, a tak jsme nakoupili akcie Facebooku, který zrovna vstupoval na burzu.

Řídil jsem aktivně portfolia, obvolával významné podnikatele, politiky, právníky, doktory. Byl jsem celkem drzý. „Ne“ pro mě nebyla akceptovatelná odpověď, a tak jsem zase, jako v hokejových časech, s lidmi nesmlouvavě diskutoval. Byla to cenná zkušenost, dalo mi to do života sebevědomí.

Dnes nemám problém vzít telefon a zavolat komukoliv, když cokoliv potřebuju.

Vnímám to jako víc než dobrý základ.

Práce mi dala nový společenský status. Z jedné schůzky s potenciálním investorem jsem se proto vrátil s nabídkou nové práce. Nešlo o fulltime job, ale o konzultační činnost. Hezky se mi to doplňovalo se stávajícím zaměřením, nijak se to nekřížilo, tak jsem kývnul.

Rázem ze mě byl Metodik expertní skupiny ekonomika ČR v projektu zaměřeném na posilování socialního dialogu, financovaném EU. Ze své pozice jsem dohlížel na analýzy, které naše skupina publikovala k jednotlivým ekonomickým tématům. Ty mi zpracovávali kolegové až o dvě generace starší. Třeba bývalý ministry dopravy nebo emeritní profesorka z VŠE. Tyto analýzy, nebo spíš studie, pak putovaly jako podkladový materiál k danému tématu na jednání Vlády.

Vrcholem ve funkci byla má účast na jednaní Evropské tripartity v Sofii. Bulharsko tenkrát předsedalo EU. Den před akcí byla slavnostní večere. Seděl jsem u stolu s italskými odborářkami, kterým nešlo do hlavy, jak můžu působit jako burzovní makléř, a zároveň jako hlavní ekonom Asociace samostatných odborů. Vznikla z toho docela intenzivní diskuse. A ještě něco. Po celodenní konferenci jsem do bazénu v hotelu musel s koupací čepicí. A do sauny v plavkách.

Podtrženo sečteno, tříletá zkušenost k nezaplacení.

Zároveň na mě vykouknul život, který jsem neznal. Jako hokejista jsem byl hodně důsledný, nechodil jsem po hospodách, víc než na školu jsem se zaměřoval na sport a v nové práci jsem na začátku doháněl všechno ostatní. Najednou jsem nic neodmítal a některé momenty v mém životě, samozřejmě trochu s nadsázkou, připomínaly scény z filmu Vlk z Wall Street. Se vším všudy. Maximální hype, večírky a s nimi spojené neřesti. Hodně lidí v tomhle byznysu vám prostě řekne, že to k tomu patří…

Proč? Protože jste mladí, svobodní a začnete rychle vydělávat relativně velké peníze. Třeba sto až sto padesát tisíc měsíčně. Nejde o vzdělání, ale o praxi a vůli makat. Makat víc než ostatní.

Hokej mě formoval tak, abych získal respekt k autoritám, abych byl zarputilý. Studenti z vysokých škol měli na rozdíl ode mě znalosti, ale neuměli dělat. Většinou nevěděli, jak reagovat, když věci nešly podle plánu, neuměli skousnout odmítnutí. Já na to byl zvyklý, takže jsem získal docela rychle náskok.

Byly to rychlý prachy.

Mladí brokeři se snaží podávat stejně vysoké výkony jako sportovci a stejně nezřízeně pak slaví. Byl jsem schopný všechno rozfofrovat. Vlk z Wall Street je opravdu hodně realistická věc. Zároveň je k zamyšlení, že alkohol a další neřesti formují většinu seriózně se tvářících bankovních domů. Když kdysi v Londýně dělali rozbor odpadní vody ve známé finanční čtvrti City, byla v kanalizaci extrémní koncentrace drog. Můžeme pak spekulovat, že svět řídí zfetovaní lidé, kteří jen prahnou po bohatství a nic jiného je nezajímá.

Postupně jsem od tohoto stylu upustil. Potkal jsem své současné obchodní partnery, s nimiž dnes tvořím skupinu Charles Bridge Investment Group. Až tady jsem si plně uvědomil, že můžu fungovat i jinak.

Jako jo, vyblbnul jsem se, ale teď jsem rád, že jsem se vydal jinudy a umím se uskromnit. Pokud dnes, po deseti letech v oboru, vydělávám stejně jako na začátku, kdy jsem skoro nic pořádně neuměl, vnímám to hodně pozitivně. Vidím, co za penězi stojí. Jsou to aktiva našich investorů a zároveň peníze mě a mých společníků.

Podle toho, jak se chovám, a jak žiju, vypadá i firma.

Když si z ní nebudu marnotratně čerpat finance, bude lépe fungovat, dostanu větší procentuální akcionářský podíl, jehož hodnota se zvýší s růstem společnosti. Indikativní je pro mě dlouhodobý, ne krátkodobý horizont. Začal jsem přemýšlet jinak. Provizí pro mě není poplatek za provedenou službu. Mojí provizí je růst společnosti, kterou spoluvlastním.

Radši se uskromním a připravím se o peníze, abych zajistil, že bude spokojená v první řadě protistrana. Tím si vytvářím prostor pro budoucí obchody a zároveň posiluji svou pozici. To, co z počátku může krátkodobě vypadat nevýhodně, se mi v dlouhodobém horizontu vrátí. Tady platí citát ,,Quid pro quo” – něco za něco.

Peníze mám samozřejmě rád, kdo by neměl. Rád si něco koupím, rád někam vycestuji. Ale přistupuju k nim hlavně s potenciálem, že díky nim něco vybuduju.

Proto jsem odešel ze skvěle placeného místa makléře, začal jsem psát vlastní historii a prodávat na trhu své jméno a své know-how. V Charles Bridge jsme vytvořili skupinu lidí, která věří, že úspěch na finančním trhu je podmíněný schopností adaptace, vlastně je to základ v jakémkoliv podnikání.

Člověk může sedět, čekat a naříkat, nebo se změnit. Překopat od základů to, co nefunguje. Transformovat se. Ve firmě vycházíme z přístupu Darwina. Ne vždycky uspěje ten nejinteligentnější, nebo ten nejsilnější, ale dlouhodobě přežije ten, kdo se vždy dokáže přizpůsobit.

Ukázalo se to na příkladu, který je spojený s koronavirem. V jednom segmentu se nám na jaře 2020 hodně nezadařilo. Máme investiční fond, který sleduje globální finanční trhy. To, co se na nich děje, ovlivňuje minimálně jeho fungování. Umí vydělávat na růstu i poklesu investičních aktiv. Takzvaně se „hedguje“ s cíleným výnosem pět procent. Jenže my udělali špatné rozhodnutí a skokově jsme spadli o pětačtyřicet procent.

Ve finále nám to ale pomohlo. Změnili jsme strategii i komunikaci, a byť jsme měli velký propad, který si poneseme vždycky s sebou, stala se z toho v jistém slova smyslu i konkurenční výhoda. Kdo tohle nezažil, zpravidla ho to jednou potká a může se to stát ve fázi, kdy už z toho nemusí vyjít tak dobře jako my. Poučilo nás to. S investory jsme vše na rovinu vykomunikovali. Nikdo z nich neodešel. Věděli, že máme smysluplné řešení, že jde jen o přechodné období. Upřímnost se nám osvědčila.

Na podzim, kdy přišla druhá vlna pandemie, jsme už byli připraveni.

Budování firmy bych přirovnal k tomu, jak sportovec ladí formu.

My v Charles Bridge se snažíme růst zdravě, pozvolna budujeme kapitál. Znám ale i příklady společností, které raketově vyrostly a pak se zbortily. Fungovaly na základě Ponziho schématu, jednoho z nejdokonalejších podvodnických systémů.

Představte si, že za vámi přijde člověk, který se vydává za odborníka a chce po vás sto tisíc s tím, že vám dá za týden sto pět tisíc. Opravdu se to stane, vy jste spokojení, a dotyčný vám řekne, že je škoda, že jste mu peníze nenechali delší dobu, protože byste pak dostal dvě stě tisíc. Uvěříte mu, navíc budete mít přirozenou potřebu pochlubit se svým úspěchem a získáte tak pro něj další kontakty, ze kterých budou pro podvodníka příjmy. On vás přitom vyplácí jen díky vkladům dalších podobně důvěřivých lidí, jako jste vy.

Americký bankéř Bernie Madoff je v tomto ohledu přeborníkem. Dokázal ošálit a zpronevěřit peníze velkým světovým investičním společnostem, bankám, univerzitám či královským rodinám. Při finančních kontrolách svých aktivit si vždy povodil americké ministerstvo financí i všechny možné regulátory. Neukázal jim své know-how, jen vykazoval zisky, kdy všem garantoval dvacet procent ročně. Když to na něj jednoho dne prasklo, dostal sto padesát let vězení.

Chamtivost zvítězila nad racionalitou. Pokolikáté už?

V byznysu je to jako ve sportu. Když někdo nezdravě vyletí nahoru, je to pro lidi z oboru divné a podezřelé. Prostě zpozorní, protože jsou na trhu řadu let, a najednou vidí zázrak, který nechápou.

Stalo se to i v českém sportu, kdy jistý pán pár let zpět sponzoroval druhou nejvyšší hokejovou soutěž. Byl to člověk, který všechny oklamal falešným inženýrským titulem z americké univerzity a pak přišel s algoritmem, kterým údajně „přelstil“ všechny matematické génie z nejlepších světových univerzit. Představte si to. Týpek s excelovou tabulkou je lepší než lidé z největších finančních skupin, které dotují nejlepší vzdělávací systémy, z nichž si vybírají do týmů nejlepší studenty.

Profesionál to vidí hned, ale nezainteresovaný člověk dá podvodníkovi peníze a rozjede se systém dominového efektu. Chiméra rychlého zbohatnutí, opřena o příběh, kterak „chytrý český Honza“ nad finančním světem vyhrál, je mocná.

Je to celé hra s důvěrou. Vždycky byla.

I proto jsou krize jako důsledek úpadku důvěry. Partneři si přestanou věřit, investoři začnou chtít peníze zpět, rozjede se spirála nedůvěry a tlaku na vrácení investovaných, popřípadě půjčených peněz. Vše se najednou zbortí. Zachránit to může jen více času a přísun nového kapitálu.

Pokud ztratím důvěru, jsem namydlenej, je totiž primárním hybatelem všeho.

My si ji získáváme tím, co zní jako klišé, ale prostě není. Férovým přístupem, kdy se snažíme vyjít našim obchodním partnerům a investorům maximálně vstříc. Nejsme hamižní. Když něco vyděláte a jste rozumní, necháte si to jako rezervu na horší časy. Nebo to investujete. Ať už do akcií, do nemovitostí, nebo třeba do vzdělání, propagace, dobročinnosti, sponzoringu, IT systémů, vybavení kanceláře. Cílem je zvyšovat efektivitu práce, všeobecné povědomí o vaší společnosti i maximalizovat užitek.

Na prvním místě musí být ti, ke kterým máme závazky.

Jsme schopni si odtrhnout od pusy bonusy, abychom si získali loajalitu partnerů, kterým dáme něco navíc.

Nevymysleli jsme nic nového, používáme staré a léty prověřené metody. Skupina Charles Bridge se opírá o tři hlavní pilíře fungování.

Prvním je již zmíněný specifický „hedge“ fond.
Druhým jsou nemovitosti.
Třetím je vzdělávání.

Všechny složky jsou zásadní, každá má jiný potenciál v čase a podmínkách. Diverzifikace aktivit se nespočetněkrát v historii osvědčila. Při tvorbě výnosu nás vždy zajímají zajišťovací mechanismy a věříme v obrovský potenciál vzdělávání. Už teď má naše platforma Quastic.cz globální dosah do osmdesáti zemí světa.

Snažíme se pokrýt všechny segmenty.

Kdo je zvyklý na privátního bankéře, nabídneme mu speciální fond. Dalšímu, kdo rád investuje a je konzervativní, toho obsloužíme dluhopisy, které jsou vázané na nemovitosti. A kdo si myslí, že nás vůbec nepotřebuje, poskytneme mu elementární znalosti a základ, aby si mohl finance spravovat sám, dle svého názoru.

Svět se mění a investoři s ním.

Dnes si můžu z mobilu v jednu chvíli koupit něco na čínském trhu a pak hned na americké burze. Lidi to ví, vnímají to, snaží se být soběstační. My jim v tomhle směru chceme pomáhat. Zároveň cílíme na mladší ročníky, aby pro ně byla finanční gramotnost součástí vzdělávání, ne jako nutné zlo, ale nezbytný standard jejich post-studijního života. Děláme v malém českém měřítku to samé, co dělají největší bankovní instituce s nejlepšími světovými univerzitami. Díváme se na to koncepčně. Aby to, co učíme, bylo pochopitelné, logické a v praxi se dalo použít.

Osobně bych byl rád, kdyby vzdělávání začali řešit ve větší míře i sportovci.

Zaprvé proto, že jsem viděl hodně těch neúspěšných, jako jsem byl já, a po kariéře, která skončila dřív, než začala, nevěděli, co se sebou. Zadruhé proto, že ti úspěšní na druhé straně často nemají nutkání podívat se na své výdělky v dlouhodobém horizontu. A ve chvíli, kdy skončí, mají často domluveno tolik závazků, že je to po pár letech doběhne.

Vím, že skvělý sportovec má svůj život, věnuje se primárně své profesi, aby nic neodvádělo jeho pozornost. Málokdo si na vrcholové úrovni vystuduje univerzitu, jako třeba hokejový reprezentant Lukáš Radil.

Tak nějak tuším, že kdybych přišel do nějaké kabiny a začal klukům vyprávět o financích a vzdělávání, vysmějou se mi. Asi je to nezajímá. Nebo na to prostě nemají kapacitu, a chtějí si v době volna odpočinout.

Není to dobře. Ale není to nic, s čím by se nedalo něco dělat. I proto na tom, aby se to změnilo, poměrně intenzivně pracujeme.

Vychoval mě hokej, ale svět trhu a investic bych spíš přirovnal k prostředí golfu.

Jedním úderem si můžete pokazit celou hru. A je to jenom proto, že se můžete nechat natolik emočně pohltit okamžikem, až kvůli tomu opustíte dosavadní výkon založený na racionalitě, který jste si až doposud udržovali, a díky němuž jste konstantně šli za svým cílem.

Špatnou ránou se totálně odpálíte. Ale taky se z vás může stát hvězda, protože dáte „hole in one“.

Za naše investory, de facto, hrajeme hru na golfovém hřišti, za kterou se v reálu může skrývat pěkná džungle se spoustou problémů. My ukazujeme, jak prales vykácíme a uděláme z něj krásný green, protože známe souvislosti, které dost často nejsou na první, na druhý nebo i na třetí pohled patrné.

Máme know-how, snažíme se ho převést do praxe. A na to potřebujeme kapitál.

Dnes jsou peníze z určitého úhlu pohledu něco virtuálního. Čemukoliv můžeme dát takovou hodnotu, které většina lidí uvěří. V reálu jde jen o papíry, které obecně uznává celá společnost. Roli hraje to, jak moc věříme, že když bude průšvih, lze čísla převést jinam a něco za to dostat. Je jedno, jestli to řídí centrální banka, nebo „decentralizovaný“ model na bázi kryptoměn.

Při téhle práci myslím na ty, kteří nám pomohli vyšplhat se nahoru. Je dobré pamatovat si, že nejsem nic víc než ostatní. Každý klient, ať jde o pár korun nebo o pár milionů, může hodně pomoci. Nebo hodně zavařit. Když se k někomu vědomě zachováte špatně, může vám to i ten nejmenší pěšák sakra vrátit.

Míra podcenění je to, čeho by se měl zkušený investor vyvarovat.

Současná situace, s výrazným přispěním pandemie koronaviru, odpovídá teoretickému modelu, který je vždy stejný. Prosperita roste, všichni se mají dobře a najednou… Bum. Šok. Ekonomika se zhroutí, což většina nečeká. Vypadnou příjmy, narostou dluhy, vytratí se důvěra, prohloubí se nedůvěra. Vzniká panika. Přicházejí krize, recese, z nichž se některé přetaví v bankroty.

Na tohle čekají dravci. Přijdou, skoupí podniky i nemovitosti, upevní strategickou pozici a nakopnou s vydatným přispěním centrálních bank ekonomiku, aby se jelo nanovo.

V reálu se zvýší rozdíly mezi chudými a bohatými.

Děje se to i proto, že lidé se v případě, kdy se rozhodnou investovat své ušetřené peníze, chovají iracionálně. Z podstaty vymýšlejí něco, co třeba vůbec nefunguje. Velcí investoři jsou naopak disciplinovaní. Všimněte si, že většina miliardářů jsou svým způsobem škrti, co počítají každou korunu. Nezadluží se. A když jo, tak rozumně. Aby svůj dluh zvládli ufinancovat. Po nějakém čase plody své disciplíny začnou kasírovat.

To je princip investice i sportu. Obojí chce čas a vytrvalost.

Příběh je součástí byznysové sekce, autoři těchto textů finančně podporují chod Bez frází.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.