Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Jsem hokejista Neftěchimiku Nižněkamsk.
Ještě vloni kolem desátého července bych vám řekl, že se do Ruska rozhodně nechystám a byl o tom skutečně bezvýhradně přesvědčen. Mým světem je NHL. Tady chci hrát, tady se chci měřit s těmi nejlepšími.
Minulá sezóna v Carolině a na farmě v Charlotte pro mě byla hodně mizerná. Návrat po těžkém zranění a do toho věci, které nebylo v mých silách ovlivnit, mi ji dokonale znechutily. Sám jsem z toho byl hodně špatnej. Věděl jsem, že mi moc lidí už věřit nebude, zároveň jsem v sobě nosil pocit, že kdybych do toho v létě šlápnul, zvládnu se dostat do své někdejší formy. Nedůvěru překousnu a do NHL se vrátím. Vezmu nějaký try-out nebo lepší dvoucestný kontrakt a ještě všem ukážu. Poperu se o to.
Týden od chvíle, co se začali podepisovat volní hráči, se ale nic nedělo. Ani druhý týden žádný zájem. Do toho najednou volá můj agent Vláďa Vůjtek, že mě chce Nižněkamsk. Nabízí tolik a tolik. Do zítra mám dát vědět, jestli to beru.
Samotného mě nejvíc překvapila jedna věc. Měl jsem radost. Ač mi od té chvíle hořela hlava hromadou překotných myšlenek, věděl jsem hned, že to vezmu.
Tak tohle je ten profesionální hokej? Tímhle se budu živit? Držel jsem v ruce půllitr piva po úplně ztraceném zápase v East Coast Hockey League a poslouchal fanouška, co přede mnou nadšeně vykládal, jak to bylo super a jak se bavil.
Co to sakra kecá?
Vždyť jsme prohráli 1:7 a strhlo se minimálně pět bitek. Ještě při převlékání v šatně jsem cítil pachuť naprosté bezmoci. A pak jsme se spoluhráči přišli do VIP prostor arény a poslouchali, jak jsme skvělí.
Moje první sezóna mezi dospělými se z velké většiny odehrála v Toledu na druhé farmě Detroitu. Byli jsme úplně šílení, prohrávali jsme, ale lidem to bylo jedno. Měli jsme krásnou novou halu pro osm tisíc lidi, která byla většinu zápasů vyprodaná, jenže se chodilo především na naše bitkaře. Stačilo, aby se pár kluků pomlátilo do krve a tribuny byly v laufu.
To byla zoufalost, která mě regulérně donutila přemýšlet, jestli se opravdu tomuhle chci věnovat.
Druhý rok jsem musel do East Coast znovu. Tentokrát jsem se ale rozhodl k tomu přistoupit jinak. Pozitivně. Díky výluce v NHL se k nám posunulo pár kluků z Grand Rapids a Rockfordu a najednou to tu začalo mít hokejovou úroveň. Když se dívám zpětně, byla to jedna z mých nejhezčích sezon. Skvělá parta kluků, začalo se nám dařit, vyhrávali jsme zápasy a naučili jsme fanoušky chodit na stadion i z jiných důvodů, než jsou bitky. Nejlíp to asi pochopíte, pokud vám řeknu, že se mnou hráli v týmu třeba Petr Mrázek, Luke Glendening, Byron Froese, Tommy McCollum a další, kteří se později dostali do NHL. Někteří jen na pár zápasů, někteří tam jsou dodnes.
Stejně jsem si ale představoval, že coby hráč z třetího kola draftu a pod smlouvou s týmem NHL budu ve dvaadvaceti trochu někde jinde.
Jediné, co v takových chvílích můžete dělat, je přesvědčovat sebe samotné, že jste dobří. Nikdo jiný to za vás neudělá. Neustále dokola se musíte utvrzovat, že hokej umíte a vaše chvíle přijde. Jak o sobě začnete pochybovat, jste bez šance. Zašlapou vás. Problém je, že já v sobě tohle přirozené sebevědomí nikdy neměl. Musel jsem ho do sebe hodně na sílu natlouct. Moje přirozenost je taková, že jakmile se mi dva zápasy nedaří, už sám v sobě rozebírám, co je špatně a jsem trošku negativní. Pak se mi zase dva zápasy povedou a lítám v oblacích. Nahoru dolů. To jsem já.
Přesto jsem to do NHL nakonec dotáhnul.
Dva roky jsem se plácal v East Coast a AHL a často se ptal sám sebe, jestli má to celé vůbec smysl. Ještě o Vánocích poslední sezóny z tříletého nováčkovského kontraktu jsem šest zápasů v řadě nehrál a regulérně začal přemýšlet, co s kariérou dál. Potom se ale, jak už to v životě bývá, během chvíle všechno otočilo. Poslední půl rok jsem díky zranění jiných kluků dostal šanci v prvních dvou lajnách na farmě a najednou jsem vystřelil. Dostal jsem možnost se ukázat a chytil jsem ji za pačesy.
Ano, k tomuhle potřebujete kliku. Ale když na vás ukážou, musíte být připraveni. Já připravený byl. Věděl jsem, co umím a co jsem obětoval proto, abych se do NHL dostal, takže jsem do toho dupnul. Zase jsem si dokázal, že má smysl fungovat tak, jak se v životě snažím. Dělat maximum pro věci, na nichž mi záleží. Člověka totiž vždycky nejvíc mrzí, když nastane situace, již si přál, a tuší, že se mohl připravit pečlivěji. Že pro svůj cíl mohl udělat víc. To vás taky může užírat do smrti.
Pokud ale šance přijde, vy do ní dáte naprosto všechno a stejně ji poděláte, nedá se nic dělat. Víte, že líp to nešlo.
Se mnou na základě mých výkonů podepsali novou dvoucestnou smlouvu. Ukázal jsem, že můžu být organizaci Detroitu prospěšný. Stejně mě ale brali určitě maximálně na kemp prvního týmu a přesun zase na farmu. Možná kdyby se někdo v průběhu sezóny zranil, že by mě na chvíli povolali, ať mi udělají radost. Sám jsem s tímhle scénářem podvědomě počítal, takže jsem na kemp vyrazil úplně bez stresu.
Ten se mi pak neskutečně povedl.
Jakože NESKUTEČNĚ.
„Kdybych věděl, že budeš hrát, jak si hrál, nedám ti ani jeden přípravný zapas a rovnou tě pošlu dolů,'' říkal mi později trenér Mike Babcock. Ani si nedělal moc srandu. Já mu zamotal celé plány na podobu sestavy. Předváděl jsem takový hokej, že si mě jednoduše musel nechat nahoře. Dařilo se mi všechno, na co jsem sáhnul. Navíc se v létě zranil Pavel Dacjuk, takže v prvním týmu bylo alespoň pro začátek místo. Před posledním přípravákem v Bostonu mi volal agent a říká: „This is your game seven for Stanley cup. Jestli to dneska odehraješ dobře, možná začneš nahoře.“
Zápas skončil 4:3 po nájezdech. Já dal gól a ještě rozhodnul rozstřel. Krásnej pocit. A krásnej zážitek, když si s vámi přijde po utkání plácnout Henrik Zetterberg a řekne, že to bylo super, ačkoliv on sám nehrál a už mohl v tu chvíli v klidu sedět v autobuse.
Přesto jsem ani cestou z Bostonu nevěřil, že bych nahoře opravdu začal. Po přistání se mnou trenéři pořád neprohodili ani slovo, takže jsem usoudil, že asi fakt zůstávám. Sám sebe jsem zároveň neustále vracel na zem myšlenkami, že se dá každým dnem Dacjuk do kupy a mě přece jen přesunou na farmu. Dny ale ubíhaly, start základní časti se blížil a Dacjuk nikde. Volal jsem si s tátou a říkám mu: „Hele, já asi normálně budu hrát.“ Následující ráno jsem se skutečně v kabině na nástěnce našel v sestavě pro úvodní zapas, hned jsem tedy běžel k mobilu a chtěl tátovi znovu zavolat. Měl ale vypnutý telefon.
Už letěl za mnou. Nechtěl nic podcenit.
Začínali jsme doma proti Bostonu, jako vždycky se startovalo ohromnou show. Vyjížděli jsme na led po jednom a lidi tleskali každému zvlášť. Abdelkader, Nyquist, Tatar... Už se to blížilo. Přede mnou byl na řadě Darren Helm a já si říkal, že teď vypochoduje číslo 49 a lidi zůstanou potichu, protože si budou říkat, kdo to je, kde se tady vzal.
Byly to zbytečné obavy.
Při hymně mě zalil fantastický pocit. Lítal jsem pohledem po našlapaných tribunách a nakonec našel místo, kde seděl táta. Odehrál jsem tehdy necelých třináct minut, vyhráli jsme, a když jsme se pak s tátou potkali před šatnou, hned jsem mu říkal, že to ode mě nebylo nic moc.
„Ses posral? Super to bylo. Vždyť si hrál NHL!“ málem křičel. Abyste pochopili, u nás se odmala chválou hodně šetřilo. A najednou byl táta rozjařenější než já. Jeho nadšení ještě umocnilo, když jsem ho vzal do kabiny a všechno mu tam ukázal. Na hotelu, kde jsme každý měli svůj pokoj, na něj pak čekal dárkový koš se vzkazem, že gratulují k synovu prvnímu zápasu. I já jeden takový na posteli našel. Na ten večer nikdy nezapomenu.
Táta zůstal i na další utkání a jak šel krátkou procházku z hotelu na stadion v mém dresu z Grand Rapids, zastavovali ho lidi a ptali se, kde k němu přišel. Jakmile zjistili, o koho se jedná, fotili se s ním. Užil si to náramně.
Stejně jako já. Tyhle první týdny byly jako v opojení. Představte si, jak jako mladý kluk vkročíte do kabiny, kde sedí Zetterberg, Dacjuk, Kronwall a další borci a myslíte jen na to, že se každou chvíli zaručeně musíte probudit ze snu. Mluvit ti chlapi česky, vykal bych jim. Snažil jsem se jim moc nemotat do cesty, ale oni jsou úžasní. Jeden jako druhý, všechno super lidi. Sami přijdou, pochválí vás a řeknou, ať nad ničím nepřemýšlíte a dál hrajete jako doteď.
Řekl bych, že i Babcock mě měl rád. V prvním zápase mě někdo ze soupeřů sestřelil, posadil mě na zadek. Před druhým jsme už čekali v chodbě, než budeme moct na led, Babcock opodál. Mrknul na mě a říká: „Nesty, dneska nech na rolbařovi, ať udělá led.“
Jde o nicotný fórek, ale vy z něj vycítíte, jak na vás trenér kouká. Že vám věří. Navždycky budu Babcocka obdivovat, že jsem mu přišel pod ruce jako nikdo, jako neznámý Čech z farmy, a hrál jsem, zatímco Stephen Weiss, který měl smlouvu na pět let za pětadvacet milionů dolarů, seděl na tribuně. On byl zkrátka přesvědčený, že ten mladej zobák mu zahraje líp.
Detroit je celkově jedna velká úžasná rodina. Nevím, jestli v NHL existuje jiný klub s takovou atmosférou. V kabině třeba furt běhaly děti, hlavně ty Franzénovy. Každé ráno se tam uprostřed šatny mlátili prckové hokejkama, dokud nepřišel Babcock a poručil jim: „Mladý, támhle se posaďte.“ Špunti se vyskládali na lavičku, jako by seděli na střídačce a ani nemukali, zatímco on dělal mítink. Vůbec mu nevadilo, že tam jsou, což mě ohromně překvapilo. Čekal jsem, ze nejúspěšnější kouč současnosti bude vládnout pevnější rukou. Když jsme šli na led, Franzéňata si vzal náš kondiční trenér do posilovny, kde jim postavil z nářadí prolézačky a hodinu a půl se tam o ně staral, aniž by to bylo byť jen setinou v jeho popisu práce. Do šatny mohl kdokoliv. Mohl jsem tam vzít kamarády a mít je vedle sebe až do chvíle, kdy se začalo trénovat.
Zrovna Johan Franzén a jeho zranění mě v týmu udrželo i po Dacjukově návratu. Až potom se muselo něco udělat, nemělo význam, abych jen seděl na tribuně. Pokud však klub NHL posílá na farmu hráče, který už není podle určitých pravidel úplný nováček, musí ho nejdřív na čtyřiadvacet hodin nabídnout ostatním přes waiver list. Sotva mě na něj umístili, volal mi agent.
„Stoprocentně si tě vezme Arizona. Zítra hrajou v Dallasu, počítají s tebou k Hanzalovi a Eratovi.“ Pěkný. Česka lajna, to bude kolotoč! Už jsem si maloval, jak to budem vodit. Jenže nakonec o mě zažádaly čtyři týmy a první právo volby z nich měla Carolina. Druhý den ve dvanáct mi oznámili, že už patřím Hurricanes. Tak jsem si sbalil tašku a po třinácti zápasech v NHL se stěhoval.
Přišel jsem do týmu, kde nebylo moc zkušených kluků a okamžitě jsem začal nastupovat ve třetí lajně. Zahrál jsem si postupně i s bratry Staalovými nebo taky v lajně, kde byl nalevo Jeff Skinner, já na centru a vpravo Alexandr Sjomin. Zrovna z těch dvou jsem ale nadšený nebyl, protože jsem věděl, že s jejich ofenzivní silou tam bude muset být jeden poctivec, který se bude vracet. Že nevíte, kdo… Každopádně oba znamenali v lize obrovský pojem.
Nikdy už se nedozvím, jak by se moje kariéra vyvíjela, kdybych skončil v jiném klubu. Třeba jsem někde mohl jen tři týdny koukat na hokej a pak jít zase na waiver. Nebo jsem se mohl vrátit na farmu v Grand Rapids a už nikdy se z ní nevyhrabat. Nikdy bych nepodepsal jednocestný kontrakt a můj čas v NHL by se scvrknul na úvodní krátkou zkušenost. Ačkoliv jsem Detroit miloval, byl jsem nadšenej, že můžu jít do Caroliny. Tady jsem od začátku hrál. A hrál jsem čím dál víc. V paměti mi utkvělo období, kdy za mnou přijela máma s babičkou a já v každém zápase, co viděly, dával gól. Jedním z nich byl i ten s Pittsburghem, kdy Hurricanes slavili deset let od vítězství Stanley Cupu. Penguins vedli 1:0 a já se dostal před bránou do šarvátky s Patrikem Hornqvistem.
„Kdo ty seš?“ vysmíval se mi.
„Jen počkej, uvidíš,“ řekl jsem si pro sebe. A ještě nějaké to slovíčko samozřejmě... Třetí třetina, vjíždíme do pásma, zpětná přihrávka od Joakima Nordströma, moje střela a gól. Naprostá euforie.
„Doufám, že teď už bude vědět, kdo jsem,“ blesklo mi hlavou.
Život ti hází překážky a je jen na tobě, jak se s nimi porveš. To tě utváří jako člověka. Kdybych za tu bránu jel tisíckrát, nestane se ani jednou, co tehdy v Torontu. Byl to jeden moment z milionu, kdy se všechno sešlo tak blbě, že to dopadlo, jak dopadlo. Dostal jsem čistý hit od Nazema Kadriho a sednul si na prdel. Zády jsem vletěl na mantinel.
Odehrálo se to koncem února 2016 v mojí druhé NHL sezoně. Zrovna v období, kdy nám to úžasně šlapalo s Nordströmem a Jordanem Staalem. Sedli jsme si herně i lidsky, dělali jsme body skoro každý zápas a hráli jsme na nejlepší lajny ligy. Bránili jsme Crosbyho, chodili na Ovečkina a zároveň od půlky prosince devatenáct utkání v řadě nedostali gól. Dařilo se nám neuvěřitelně a já čím dál víc nabýval pocit, že na NHL opravdu mám a můžu v ní hrát významnou roli. A pak jsem se v rohu nedokázal zvednout z ledu. Nešlo to. Nohy mě neposlouchaly.
V hlavě se mi najednou zjevil táta, který na nás odmala z tribuny křičel, že jestli nejsme mrtví, tak z toho ledu máme odjet! Nakonec jsem tedy odešel s pomocí po svých, ale bolest to byla pekelná.
Zlomený obratel zažila spousta lidí, většina však kompresní zlomeninu. Při ní se obratel stlačí, zatímco nervy uvnitř zůstanou chráněny. Mě potkala ta horší varianta. Druhý obratel mi prasknul jako byste vzali nůž a rozřízli ho. Byl na dvě půlky, které u sebe ještě držely jen na pár místech. Blbě se pohnout, asi bych si narušil míchu.
První hodiny v nemocnici to se mnou vypadalo bídně. Jakmile lékaři viděli moje snímky, pořád chodili s jehličkami a píchali mě do nohou.
Cítil jsem je. Aspoň, že tak.
Stejně mě ale čekaly tři měsíce v korzetu. Když kost sroste, jsem v pohodě, pokud ne, musím na operaci a s hokejem je konec. Doktor, k němuž jsem se nejdřív dostal, mi proto dával pětašedesát procent na uzdravení. A pokud to neklapne, bude mi muset sešroubovat pět obratlů k sobě. Na brusle už bych se nikdy nepostavil.
Cestou z jeho ordinace jsem přítelkyni řekl, že už tam víckrát nejdu. Že nechci spolupracovat s někým takhle negativním. Potřebuju někoho, kdo mě psychicky nakopne, podpoří. Jelikož sama dělala v jedné z nejlepších nemocnic v Americe, sehnala mi jiného specialistu. Chlapíka, který vypadal jak doktor House. Netypický lékař, člověk od rány. Mrknul na moje snímky a hned začal plánovat různá řešení: „…a když tohle nepůjde, uděláme tohle...“ Pravděpodobnost, že by šlo opravdu do tuhého, byla podle něj tak tři procenta. Od něj jsem proto odcházel úplně v klidu s vědomím, že se vrátím. Už jsem počítal, kolik měsíců zbývá do příští sezony. V létě mě máte znova na ledě!
Způsob myšlení je důležitý. Jak se začnete litovat, myslet černě a babrat se v „coby kdyby“, co jak mohlo být a co by se mohlo stát, tak se v tom jen zamotáte. Je třeba žít přítomností a soustředit se na to, co můžu v dané situaci udělat tak, abych z ní na konci vyšel zdravý a třeba i jako lepší člověk. Hokejový život mě takovému přístupu naučil spolehlivě. Přesto jsem byl v plánování svého návratu strašně naivní. Obratel srostl, jak měl, ale tím rozhodně nebylo vyhráno.
Moje první tréninky vypadaly tak, že jsem jen ležel a dýchal do břicha. Deset nádechů a konec. Víc jsem po čtvrt roce v korzetu neměl dovoleno. Až za další dva týdny jsem mohl vyrazit aspoň do bazénu, chodit tam a zpátky. Přišlo mi to neuvěřitelné. Minulé léto jsem div neběhal půlmaratony a připadal si nezničitelný a teď se tu šourám krůček po krůčku, abych náhodou neudělal rychlý pohyb. Zároveň jsem tam potkával lidi po autonehodách, kteří se k tomu samému, co já zvládl po třech měsících, dopracovali po roce a půl. Spoustu z nich čekalo trápení do konce života. To já na sobě viděl, že je sice přede mnou dlouhá cesta, ale že mám šanci ji zvládnout.
Svaly jsem tou dobou měl úplně ochablé, takže když jsem je nemohl posilovat, vytáhnul jsem na ně jiný arzenál. Myšlenky.
V jedné knížce jsem si přečetl, že kdo má zlomenou ruku, má si představovat, jak s ní hraje tenis. Stačí půl hodiny denně, pak že je prokázán o čtyřicet procent nižší úbytek svalové hmoty. Takže jsem si u bazénu pustil do sluchátek muziku a se zavřenýma očima si v duchu projížděl série cviků, co jsem rok předtím v létě dělal. Laicky řečeno, tím, že myslíte na danou činnost, se vám spínají nervová spojení. Fyzicky si toho nevšimnete, ale vaše svaly se tak udržují alespoň v nějakém provozu.
Jestliže už jsem měl tolik času, co bych to nezkusil. Vstával jsem tehdy v osm s vyhlídkou, že do dvanácti do večera můžu jenom ležet. Takže jsem si dvě hodiny četl knížku, pak jsem hrál Xbox, podíval se na film, po telefonu probral různá témata s mým mentálním koučem, ale pořád byly teprve dvě odpoledne. Dalších deset hodin přede mnou, tři hodiny než se přítelkyně vrátí z práce a já už nevěděl, co dělat.
Tak jsem vyrazil na trénink, který se odehrával jen v mé hlavě. Pokud člověk něco podobného dělá, musí tomu na sto procent věřit, jinak se účinek zmenšuje. I proto jsem se vrátil do Česka dřív, než jsem měl, abych tu mohl rehabilitovat s lidmi, jimž dlouhodobě důvěřuju. Mým jednoznačným cílem byl pořád start nadcházející sezóny. Upnul jsem se k představě, že nás v Carolině dají zase dohromady s Joakimem a Jordanem, když nám to tak klapalo. A nejlépe ať jsem nachystaný už na zářijový Světový pohár, protože jsem věděl, že o mě stojí trenéři národního týmu.
Jsem přesvědčený, že je dobré mít v takových situacích, jaká potkala mě, jasný časový plán. Kdybych si řekl, že budu ready, až to půjde, asi bych snaze o návrat nedal maximum. Takhle jsem na ten Světový pohár nakonec mohl jet, kdyby mi to Carolina nezakázala.
Já se cítil neohroženě, ale nadřízení přece jen nebrali charakter mého zranění na lehkou váhu. Nic podobného se totiž v NHL nikdy předtím nevyskytlo a nikdo mi proto nedokázal říct, jak se mám vzhledem k pokračování kariéry chovat. Spousta zodpovědných lidi mi nakonec ani nechtěla pomoct, protože si nechtěli vzít na triko, že se mi něco stane. Nikdo neřekl, jak dlouho bude co trvat a jestli mám raději s návratem na led ještě počkat.
Na všechno jsem tak postupně přicházel sám.
Původně jsem si myslel, že se nahodím, pak zmáknu klasickou letní přípravu, přijedu na kemp a všechno bude super. Jenže když si člověk zlomí ruku, ví, že si dá chvíli pauzu, než mu sroste a jde zase na věc. Ale páteř je něco jiného. Z ní všechno v těle vychází a pokud tam něco nefunguje, začnou se objevovat problémy okolo a nabalují se. Podle faktických hodnot jsem tedy mohl být už v pořádku, ale než jsem se začal cítit normálně jako dřív, trvalo to.
Nakonec jsem na pocit, že jsem to zase já, čekal víc než rok a půl.
Fajn, aspoň budu s týmem během celého kempu, když mi zakázali Světový pohár. Přesně takhle jsem stopku od Hurricanes vzal. Předpokládal jsem, že ze sedmi přípravných utkání odehraju tak pět a postupně se dostanu do formy. V srpnu už jsem doma trénoval na ledě s A-týmem Slavie a aby se mi nedostalo do hlavy, že se bojím dalších hitů, prosil jsem kluky, ať do mě jdou hned naplno. Ať zjistím, jestli jsem v pohodě a všechno drží. Jakmile se totiž začnete bát, jste u puku o krok později, a to je špatně.
Záda to zvládala.
Potom jsem v kabině na prvním tréninku v Carolině našel žlutý dres pro zraněné hráče. Non-contact jersey, který ukazuje ostatním, aby vás fyzicky neatakovali. Ohromně mě to naštvalo, což byla nakonec ta nejlepší varianta. Tohle naštvání totiž přetlačilo můj podvědomý strach, že se může něco znovu stát. Víc než cokoliv jsem chtěl všem ukázat, že už jsem v pohodě. Že už můžu hrát.
Nastoupil jsem do prvního přáteláku v Minnesotě, zvládnul ho a cítil se super. Jenže druhý den mi tělo úplně vypnulo. Šmitec. Nefungovaly mi nohy, byl jsem šíleně unavený. Jako by se organismus bránil proti činnosti, která mu předtím tolik ublížila.
Ještě v úvodních dvou zápasech sezony jsem si i proto připadal šíleně. Ani jsem neprotestoval, že mě po nich vyndali ze sestavy. Byl jsem příšerný, týmu jsem nebyl nijak prospěšný a uvědomoval jsem si to. Zároveň jsem věděl, že do fazony mě dostanou pouze a jen zápasy. I trenérovi jsem to tak řekl, když se mě ptal, co by mi pomohlo. Protože i kdybych jezdil na tréninku sto koleček naplno, zápas je stejně úplně něco jiného. Tělo potřebuje zase chytit rytmus hokejové sezony.
Začátkem listopadu v Ottawě jsem naskočil do svého teprve čtvrtého utkání a pořád se necítil úplně ideálně. Po jednom přerušení jsem už mířil na střídačku a Dion Phaneuf, ohromná hrana, asi získal pocit, že mě ještě musí vyprovodit na cestu. Vrazil mi epesní krosček. Obouruč hokejkou přímo na lopatky. V prvním okamžiku mi problesklo hlavou, co blbne, ale zároveň mi zakřupalo v zádech tak, že to snad musel slyšet i on. V tu ránu jako bych se cítil úplně jinak. Krásně. Neskutečně se mi ulevilo. Sednul jsem si na střídačku a smál se. Vzpomněl jsem si na Hrušínského hlášku z Vesničko má středisková: „Hele, ty jsi mě napravil!“
Díky Dione. Super práce.
Moje výkony ale pořád za moc nestály. Dva zápasy jsem hrál, pak tři týdny seděl na tribuně. Pořád dokola. Pokaždé jako bych začínal úplně od nuly. Že jsem byl blízko mi přišlo dvakrát. Poprvé proti New Jersey. Dodnes si vybavím celý ten večer. Připadal jsem si svěží, osmkrát jsem vystřelil na bránu a na začátku měl velkou šanci, kdy jsem při dorážce popotahoval brankáře Kinkaida tak dlouho, až mi skoro jasný gól vykopnul betonem. Ve třetí třetině se ke mně odrazil puk vystřelený od modré, jen jsem si ho stáhnul pod sebe a pověsil pod horní tyčku. Už jsme 0:3 prohrávali, takže jsem nemohl extra slavit, ale v sobě jsem měl úžasné naplnění. Mohl jsem zase dát gól v NHL.
Ten celkově první nebyl moc hezký, puk po mojí střele trefil obránce pod nohy a sotva se za brankovou čáru doplazil. I když si ho samozřejmě vážím, fantastický pocit, jaký mě zalil po tomhle gólu, mě nutí dát mu ještě větší váhu.
Škoda, že byl zároveň i mým posledním v NHL.
Potom přišla ještě série tří zápasů v řadě, v nichž jsem udělal dva body a cítil, že teď už to může přijít. Uzdravili se ale jiní útočníci a mě po více než dvou týdnech, co jsem zůstal mimo sestavu, poslali na farmu. Vnímal jsem, že mě tím definitivně odstřihli. Nebudu vinit Carolinu, že mi podělala kariéru. Sami se nenacházejí v příjemné situaci a vím, že NHL je v první řadě ohromný byznys a tým potřebuje vyhrávat. Není jejich starost, aby se řadový hráč cítil v pohodě. Nepovedl se nám začátek sezony, což taky hrálo svou roli. Kdybychom vítězili, i trpělivost vedení by byla asi jiná. Když se ale prohrává, něco se musí změnit. A kdo je první na řadě? Ano, kluk, co se pere především sám se sebou. Přesto jsem doufal, že mě po tak vážném zranění klub podpoří o něco víc.
Z přesunu na farmu jsem byl špatný. Chtěl jsem to celé vzít pozitivně, říkal jsem si, že budu aspoň zase hrát a skutečně se mi i začalo dařit. Potom se ale stalo pár věcí, které když se na vše ostatní nabalily, bylo toho na mě najednou už moc.
Chci zdůraznit, ze tímhle rozhodně nechci napadat nebo hanit organizaci Caroliny. Užil jsem si tam krásné dva roky, měl jsem super spoluhráče, potkal spoustu skvělých lidí a vždy se snažil pro tým odvádět maximum. Jak na ledě, tak mimo něj. Ron Francis je legenda NHL a i jako generální manažer si v mých očích vede dobře. Dělá dobré tahy, ačkoliv to nemá vůbec jednoduché. I v těch nejlepších organizacích na světě se vždy najde někdo, kdo není se svojí situací spokojen a v tomto případě jsem toho černého Petra dostal já. Nehodlám na nikoho ukazovat prstem a říkat: „Ty za to můžeš!“ Jen se snažím vysvětlit, jak tvrdé hokejové prostředí dokáže být, s čím vším se hráči musí občas potýkat a jaký to může mít následek na lidskou psychiku...
Shrnuto do jednoduchých souvislosti: Před mým příchodem bylo Charlotte poslední v tabulce a my se najednou začali hrabat až na pozice play-off. Ne, nebyla to moje zásluha. Byla tam dobrá parta a Ulf Samuelsson je skvělý trenérský motivátor. Jak se blížilo období uzávěrky výměn, chtěl jsem dostat ještě jednu šanci, zkusit jít někam jinam. Zpátky do NHL.
Agent mi ale zavolal a říká: „Průser. Nechtějí tě pustit. Od té doby, co jsi přišel, se mužstvu začalo dařit a je šance na play-off, s tím už nikdo nepočítal.“
Úspěch tedy paradoxně znamenal konec mých nadějí na výměnu a tím pádem i na šanci poprat se v jiném klubu o NHL. Když se totiž nedostane první tým do Stanley Cupu, je důležité, aby se dařilo alespoň farmě. Dává to fanouškům naději, že už brzy přijdou úspěchy.
To ale přece nebyl můj problém! Oni mi nepomůžou a já mám pomáhat jim?
Dostal jsem se do situace, kdy mě hokej přestal bavit. Hlava mi vypověděla. Měl jsem zažívací problémy. Někdy jsem se probudil a nemohl udělat ani krok. Stavy, v nichž jsem se nacházel, jsem původně přikládal prodělanému zranění, ale doktorka mi řekla, že je to jednoznačně ze stresu. Období, kdy jsem se plácal v beznadějné situaci se na mně podepsalo. Dospělo to do fáze, kdy jsem před přestupovou uzávěrkou zvedl telefon a zavolal přímo Ronu Francisovi. Na rovinu jsme si popovídali. Vedlo to k tomu, že mě sice nabídli k trejdu, ale až poslední den výměn, kdy už chodí jen ta nejzvučnější jména. Zároveň mě k mému překvapení ten den povolali do prvního týmu.
V úterý jsme hráli v Charlotte, ve středu ráno jsem musel na letadlo a cestoval celý den do Tampy. Přijel jsem rovnou na stadion, odehrál deset minut a po návratu do Raleigh mi řekli, ať si dojedu do Charlotte sbalit všechny věci, že zůstávám. Detaily vás nebudu zatěžovat. Měli jsme mít den volna a já ho strávil balením a na cestách v autě. Druhý den na rozbruslení jsem uviděl své jméno mimo sestavu. Fajn. Kdo nehraje, dostává po tréninku přidáno na kondici, tak jsem si to odmakal.
Při odchodu z ledu mi pak asistent generálního manažera řekl, ať si všechny věci zase vezmu, že jdu zpátky na farmu.
Vůbec jsem samozřejmě nevěděl, ze generální manažer měl syna v nemocnici a že to bylo spíš nedorozumění než jen další tah. V první chvíli mě popadl vztek, zlostně jsem švihnul rukavicí a byl přesvědčený, že sem už nechci. Už mě sem nevolejte!
Moje hlava na tom nebyla dobře. Na farmě v Charlotte jsem se pořád snažil odvádět maximum pro kluky a pro trenéry, ačkoliv to se mnou neměli lehké. Hrál jsem centra třetí lajny a dával týmu, co jsem mohl. Když jsem nedělal body, snažil jsem se odvést co nejvíce černé práce. Poslední zapas sezony jsme hráli proti Chicago Wolves, každoročně našlapanému mužstvu. Potřebovali jsme aspoň remízu, abychom se dostali do play off.
Zápas skončil 3:4 v prodloužení pro Chicago. Moje lajna dala tři góly.
O Rusku jsem do loňského léta ani jednou nezapřemýšlel. Nechtěl jsem tam. Od sedmnácti jsem byl v Kanadě a Americe a tamní život se mi přirozeně zamlouval daleko víc než ten na druhé straně světa, o němž jsem jen slýchal. Informace, že o mě stojí Nižněkamsk, mě ale tak překvapila, že jsem o téhle možnosti začal uvažovat.
Hned se mi zalíbila myšlenka, že bych někde mohl hrát stabilně v prvních dvou lajnách a být zase tím, na kom tým stojí. Užívat si hokej, dávat góly.
Zrovna jsme seděli s tátou na golfu a když jsem mu zmínil, o co jde, byl od začátku pro. Od té chvíle mi vařila hlava. Na přemýšlení jsem ostatně hrozné pako, nad vším hluboce dumám. Jsou věci, kdy mi nedělá problém jednat bez rozmyslu, ale jak existují dvě neznámé a člověk může vymyslet milion scénářů, to je něco pro mě. Samozřejmě se stejně nikdy nedoberu k budoucnosti, jen se trápím tím, co by mohlo nastat.
Tentokrát se ve mně od první chvíle usídlil pocit, že tohle chci. Jak jsem totiž o nabídce uslyšel, udělala mi radost.
To jsou vaše vlastní city, těm neporučíte.
Tenhle dojem pro mě tedy byl určující, spíš jsem si rozumem omlouval, proč ho neposlechnout. Nakonec mi došlo, že vlastně po předchozí sezoně cítím k Americe nechuť. Vracel bych se tam v negativních emocích, spíš z naštvání, kdežto tady jsem si najednou začal představovat nové dobrodružství. Nový hokej, nové lidi, novou mentalitu. Možnost naučit se něco nového, protože v Americe už mi přišlo, že všechno podstatné znám.
Dnes vidím, že to byl dobrý krok. A ač je to místy skutečně dobrodružství se vším všudy, nelituju ani na chvíli.
Stačí se podívat, kolik hráčů loni v NHL podepsalo try out do kempu a nakonec udělalo tým. Co jsem tak koukal, našel jsem dva. Jimmy Hayes v New Jersey a Alex Chiasson ve Washingtonu. Zkoušku přitom absolvuje třeba tak sedmdesát kluků všude po lize.
Má tohle skutečně cenu, ptal jsem se sám sebe, ještě než jsem kývnul na ruskou nabídku. Chci to opravdu tolik?
Už ten den jsem na sobě cítil, že si uvědomuju onu nejistotu. Hrát NHL sice přirozeně chci víc, ale jaká je šance, že se mi povede se do ní znovu dostat? Deset procent? Spíš míň. V podstatě je to předem prohrané. Chytit se někde z voleje v prvním týmu je skoro nereálné, kdežto z Ruska už mi hned volal i trenér Nazarov s tím, že o mě hodně stojí.
Takže máte na výběr dvě možnosti. Někam se tlačit, ačkoliv vás tam nikdo nechce, nebo jít někam, kde vás chtějí, líbí se jim, jak hrajete, a hodlají na vás vsadit, abyste své umění věnoval pro ně. To vám rozhodnutí vcelku usnadní.
Samozřejmě. Vím, co teď dodáte. Když někdo podepíše v Rusku, hned se řekne, že tam šel za penězi. Jo, byl to jeden z důvodů i pro mě. Na jedné straně jsem měl určitou částku, kterou mi napevno nabízeli v Nižněkamsku, na druhé nejistotu v nižších řádech navíc okleštěnou o vysoké daně. I tohle moje rozhodování ovlivnilo. Ale spíš v tom smyslu, že mi pomohlo utvrdit se v rozhodnutí vydat se ruskou cestou. Jasně, že je fajn se zabezpečit, ale v tomhle případě to nebyla priorita. Prioritou byl hokej.
Něco jiného to je v případě kluků, kteří se do NHL ještě nepodívali. Ti ať se zakousnou a bojují. Já už si ale všechno zažil, sen jsem si splnil. Na to, jak všechno dopadlo, kolik jsem toho mnohdy v zápasech odehrál, je skoro sto třicet startů a osmačtyřicet bodů výsledek, s nímž jsem spokojený. Nemám výčitky vůči sobě samému. Vím, že jsem odvedl kus dobré práce a dal jsem tomu všechno.
Jo, když mi v létě volal Martin Frk, nešťastný že mu Detroit po skvělé sezoně na farmě nabízí jen dvoucestný kontrakt, radil jsem mu, ať vydrží a ještě se o to popere. Je mu teprve čtyřiadvacet. Hrál dole skvěle, bylo jen otázkou času, kdy jeho šance přijde. A pokud by nepřišla, pořád má všechno před sebou. Odejít může napřesrok. Kdežto mě už bude sedmadvacet. Kolik mám před sebou dobrých let? Pět? Možná.
Jestliže by mi někdo nabídnul jednocestný kontrakt zajišťující alespoň nějakou záruku místa v mužstvu, jdu do NHL hned. Ale v mém věku zase znova někoho přesvědčovat, když tu ligu s přehledem hrají devatenáctiletí kluci? To už člověk musí poslechnout rozum. Nejít hlavou proti zdi. Už by mi připadalo, že život se ubírá jiným směrem a já se tomu bráním, umanutě chci jít svojí cestou. Jenže život tě stejně strhne, kam on sám chce. Uvědomil jsem si, že v mém případě to znamená opustit Ameriku.
Tak jako tak jsem cítil potřebu změny, restartu. Vždyť tohle pro mě bylo vysvobození. Možnost začít někde, kde nejsem zaškatulkovaný. I kdybych se totiž do NHL s vypětím všech sil znova dostal, budou na mě stejně koukat jako na hráče, jehož když povolají z farmy, odehraje, co se po něm chce, ale jakmile se ostatní uzdraví, půjde zase ze sestavy. Věděl jsem, že v Rusku, kde mě nikdo nezná, mám šanci udělat nový první dojem a zase na sebe upozornit.
Proto jsem si řekl, že to risknu. Jdu do toho. Druhý den jsem zvedl telefon a řekl, že to beru. Svůj hokejový život jsem po devíti letech změnil od základů.
Myslím, že pokud je na tom člověk v jakémkoliv oboru špatně, měl by to takhle udělat. Všechno převrátit.
Jsem rád za všechny věci, které se mi přihodily. Připadám si díky nim daleko vyspělejší. Vážím si toho, kde jsem a že můžu hrát hokej jako svoje zaměstnání.
Když jdete do NHL rovnou po draftu a dalších dvacet let hrajete pod super dlouhodobými smlouvami, je to něco jiného, než se tam postupně propracovat a každý den bojovat o svoje místo. Každý den muset podat svůj nejlepší výkon, protože jinak vás předběhnou jiní. Jsem rád, že moje cesta byla tak těžká, jen taková vám totiž něco dá. Kdybych se do NHL dostal hned jako teenager, kdo ví, kde bych dneska byl. Třeba bych teď seděl u piva a vyprávěl chlapům v hospodě, jak jsem kdysi hrál NHL, kde mi všichni ublížili.
Když si připustíte, že život není snadný, líp se s tím pracuje. Kdo si pořád stěžuje, jak je něco nefér a složité, toho to ubije.
Vždyť každý z nás má milion problémů. Jistě, ty naše hokejové jsou ve finále malichernosti, ale taky to není jen o kamarádském pinkání do puku. Spousta fanoušků vidí jen pozlátko a ne, co všechno je za ním. Lidé od nás sportovců neradi slyší, že si na něco stěžujeme. Náš svět jim přijde luxusní a pohodový a nesluší se říkat o něm něco jiného. I on nám ale přináší situace, které zvládnou jen psychicky silní jedinci. Náročnost tréninků si ještě možná kdekdo dovede aspoň trochu představit, ale co nekonečné cestování? Mentální nároky na hráče, který musí být každý den připravený na maximum, protože když se mu nepovedou dva zápasy, už jde do sestavy místo něj někdo jiný? Na vaše místo čeká spousta dalších a vy přesto, že se situace nevyvíjí ve váš prospěch, musíte napochodovat sebevědomí a všem ukázat, že na to máte.
Co bylo včera, před týdnem nebo minulý rok, je všem jedno. V NHL se dokonce říká, že jste tak dobří jako vaše poslední střídání.
To moje už asi proběhlo. A jestli to tak opravdu je, jsem s tím v pohodě.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází