Get ready

Tomáš Egert

Get ready

Viděli jste film Góóól? Parádní pohádka o tom, jak se chudý mexický kluk díky fotbalovému nadání shodou okolností dostane do Newcastlu v Premier League.

Znám nazpaměť snad každou scénu.

Třeba i tu, jak hlavní hrdina Santiago poprvé vidí stadion plný lidí při zápase s Chelsea. Hraje k tomu písnička Club Foot od Kasabian (Mrkněte na tento odkaz od času 55:30). Hned jak jsem ji poprvé slyšel, už jsem ji stahoval. Od té doby mi symbolizuje anglický fotbal a vzkaz, jaký tenhle film dává. Že zázraky se dějí, když něčemu věříte.

Když jsem letos v březnu vybíhal na rozcvičku na stadionu ve Wolverhamptonu a už skrz tunel od kabin viděl natěšené lidi na třicetitisícových tribunách, hádejte, co se ozvalo z repráků.

Ná… Na na na ná na ná.

Club Foot.

Jo, protančil mi po zádech mráz. Vždyť já přesně jednu takovou pohádku právě žil. Půl roku po tom, co jsem našel místo jen v české třetí lize, jsem se najednou rozhýbával před zápasem jedné z nejrespektovanějších soutěží světa. Druhá anglická liga jí rozhodně je.

„Tomas, get ready.“

Ani jsem se nenadál a stál jsem u postranní čáry. Ty vole, já fakt jdu na hřiště?!

Zřejmě jste o mém příběhu zaslechli. Neznámý český student podepsal jako náhradník za spoustu zraněných smlouvu s Burtonem Albion a hned nastoupil proti Wolves, kteří míří za postupem do Premier League.

Ty zprávy se tvářily, že jsem spadnul z nebe. Že mě vytáhli ze školní lavice. V mém fotbalovém životě se toho přitom událo víc. Mnohem víc. Pro to, abych mohl vyběhnout na trávník Wolverhamptonu, jsem musel dost skousnout i risknout. Věřím tedy, že dalším klukům, kteří na tom jsou a budou podobně jako já, pomůžu na následujících řádcích ukázat, že vždycky existuje i jiná cesta ke splnění snů.

Jiná než ta, kterou se vydává většina ostatních.

Jiná než ta, která vyhovuje těm nad vámi, ne vám.

Život vám někdy změní zvláštní události. V mém případě to byla grilovačka. Obyčejné posezení u kamaráda v Brandýse nad Labem, odkud pocházím.

Pár týdnů před ní jsem doma v obýváku na gauči zíral na ubíhající jména v telefonním seznamu. Sakra, koho ještě znám? Přemýšlel jsem, kdo by mi tak ještě mohl pomoct. Zbývalo pár dní do začátku druholigové sezony a mně právě na Žižkově oznámili, že si za mě Liberec, jemuž formálně patřím, řekl moc peněz. Prý tři čtvrtě milionu.

Bůhví, jestli to byla pravda. Prostě jsem skočil. Ve třiadvaceti letech jsem najednou musel řešit, kdo se za mě kde přimluví a zařídí mi alespoň nějakou zkoušku. Návrat do Liberce, v jehož dresu jsem si připsal svůj zatím jediný ligový start, nepřicházel v úvahu. Nikdy mi tam vlastně ani nedali pořádnou šanci, neměl jsem tam nikoho, kdo by nade mnou držel ochrannou ruku.

Nechtěl jsem fotbal vzdát. Ještě ne. Přičichnul jsem k profesionální kariéře a věděl jsem, že kdybych někde dostal možnost se ukázat, nezklamal bych. Jasně, pár let nazpátek jsem čekal, že už touhle dobou budu někde jinde, a ne bez angažmá zoufalý s mobilem v ruce, ale čistě objektivně, nepřály mi souhry náhod. Neměl jsem kliku. Střídal jsem špatná místa ve špatný čas.

Tak co třeba nějaké Polsko? Rakousko? Co? Kdo by mi tam mohl otevřít dveře?

Nic.

Domluvil jsem se alespoň s panem Klímou, majitelem pražského Vyšehradu, kde už jsem před rokem kopal druhou ligu. Je to jeden z mála lidí, jimž jsem v našem fotbale opravdu vděčný za to, jak hezky se ke mně vždy choval. Hráli jsme jen ČFL, ale on věděl, že mě fotbal živí, tak mi vyšel finančně vstříc a ještě bez problémů vyřídil hostování z Liberce. Přesto tohle nebylo, co jsem chtěl. Vždyť já mám na víc…

Poslední srpnový víkend jsem vyrazil na onu grilovačku. Hrálo se na kytaru, jedlo, samozřejmě padla i nějaká ta sklenka. Bavili jsme se o všem možném. O tom, jak u nás funguje společnost, politika, jak se lidé chovají jeden k druhému… Díky tomu jsme se dostali k tomu, že tenhle kamarád právě dokončil první rok na londýnské Middlesex University. A že slyšel, že se dá studovat i ve spojení s fotbalem, že tam snad takhle byl jeden kluk ze Slavie. Jeho přítelkyně navíc dělá v agentuře, která studium v Anglii zprostředkovává.

„Dostane tě tam, když budeš chtít.“

Od té chvíle už mi hlava jela na plné obrátky. Ty bláho, co to zkusit? Rychle jsme zjistili, že když jsem měl maturitu na jedničky a sice s těžkostmi, ale pokračuju i na vysoké škole, neměl by být problém s přijetím ke studiu. Fotbalově už vůbec ne, protože zkušeností mezi dospělými mám spoustu. Univerzitní liga se sice hraje zadarmo, ale zase je pod drobnohledem skautů z profesionálních soutěží. Je šance, že by si mě mohl někdo všimnout.

Vzhledem k možnému odchodu bylo za pět dvanáct. Spíš za minutu. Běžně se takové věci řeší celý rok, mně zbýval týden. Grilovačka byla v sobotu, v pondělí už jsem musel definitivně dát vědět slečně z agentury, jestli do toho jdu.

Řekl jsem, že ano.

Vybral jsem si univerzitu v Derby, která má podle ohlasů nejlepší sportovní management v Anglii, můj obor. Viděl jsem ji jen na fotkách na internetu, ale co už. Dal jsem do kupy motivační dopis, nakopíroval veškeré dokumenty, poslal své fotbalové CV trenérovi tamního univerzitního týmu, začal řešit bydlení a taky ukončil živnosťák a smlouvu s Vyšehradem. Měl jsem ji sice postavenou tak, že bych mohl odejít i bez souhlasu pana Klímy, ale to by mi nepřipadalo fér, chtěl jsem se domluvit. On se ke mně zachoval lidsky. Chápal, že chci radikální změnu, a i když se mnou počítal, popřál mi hodně štěstí.

Já vážně musel pryč. S fotbalem už to o moc horší být nemohlo. Navíc v Anglii i na pátou ligu chodí třeba patnáct tisíc lidí, čemuž u nás může konkurovat možná tak Plzeň se Spartou a Slavií. Kdyby se mi podařilo uchytit klidně i na takové úrovni, bude to pořád lepší než ČFL. Stejně tak University of Derby zní v životopise líp než VOŠka na Strahově, s veškerým respektem k ní. Díky zvládnuté angličtině můžete s takovým vzděláním pracovat všude po světě. Rodiče mě odmala drtili, ať se anglicky učím, a malou zkušenost s Anglií už jsem měl od patnácti, kdy mi taťka zaplatil kemp v akademii Chelsea. Na čtrnáct dní jsem tam byl úplně sám a ještě jediný Čech. Něco jsem tam pochytil.

Přesto bylo jasné, že jdu do velkého neznáma. Něco podobného přede mnou ale zvládlo milion lidí, tak proč bych nemohl já? Pravdu měla mamka, když tvrdila, že takhle bez velkého rozmýšlení je to nejlepší. Jestliže cítím, že chci odejít, mám se sebrat a udělat to. Kdybych měl víc času se připravit, třeba bych se nakonec neodvážil. Taky říkala, že ve třetí lize mi nic neuteče. Fotbalově ani výdělkem. Naši mě navíc podrželi i finančně. I když jsem na poslední chvíli sehnal už jen drahé koleje, slíbili mi, že mi spolu s dědou budou první rok pomáhat, než se v Anglii zorientuju.

Věděli, že mám rád fotbal a nejsem blázen, co se jede jen někam vylejt. Že makám na tom, abych něco dokázal.

Přesně týden od grilovačky jsem stál na letišti, svůj život sbalený do jediného kufru. Po rozlučce s kamarády z předchozího dne jsem spal asi tak půl hodiny, takže sotva jsem sednul do letadla, zaštípnul jsem to. Probudil jsem se až v Birminghamu.

Doma v Brandýse jsem odmala vyčníval a hrál se staršími. Ve čtrnácti jsem se proto díky trenérovi Michalovi Vychodilovi dostal do Bohemky, kde mi k tomu nabídli i fotbalovou školu v Praze. Naši tuhle možnost zavrhli. Chtěli, ať vzdělání nezanedbávám – a všichni si umíme představit, jak to na takových sportovkách vypadá. Nechci nikomu křivdit, ale nebývá to žádná velká kvalita, spíš jen aby škola nějaká byla. Ani já sám jsem navíc nechtěl z brandýského víceletého gymplu, kde jsem měl kamarády.

Rodiče jsou sice od mých šesti rozvedení, ale vycházejí spolu, a na všem, co se mě týkalo, se vždycky dokázali domluvit. Platilo to i tady, kdy řekli, že mě bude taťka, který bydlí v Praze, vozit, abych stíhal fotbal i učení. Nebyla to taková samozřejmost. Mívali jsme tréninky od pěti na Šeberově, což znamenalo po škole sednout na autobus na Čerňák. Odtud na Florenc metrem, přestoupit a pokračovat na Opatov, tam ještě znova na autobus. Kdybych měl tohle jezdit i zpátky, přijedu v jedenáct večer. Proto na mě taťka vždycky čekal a tu půlhodinu domů mě odvezl.

Už v sedmnácti mě na Bohemce posunuli mezi juniory, nastupoval jsem tak s klukama mnohdy i o tři roky staršími. Vedl nás pan trenér Šturma a mě ještě s jedním kamarádem stejného ročníku narození připravoval pro áčko. Já stoper, on záložník. Hrál jsem hodně. Nepatřil jsem do mládežnických reprezentací, zároveň ve mně asi něco bylo. Nikdy jsem ale neměl agenta, taťka nechtěl. „Co ti ten člověk dá?“ říkával. „Kopačky ti s mamkou koupíme a zbytek vyřídíme.“ Když se se mnou pan Šturma během podzimu dal do řeči na tohle téma, divil se, že pod žádným agentem nejsem. Sjednal tedy s jedním schůzku, jakýmsi Slovákem. S taťkou jsme si ho poslechli, ale nezdál se nám. Bylo to takové podivné. Poděkovali jsme za zájem a spolupráci odmítli.

Onen stejně starý spoluhráč s agentem podepsal a dostal doporučení do áčka, v zimě se zapojil do přípravy. Já zůstal v juniorce, ač naše výkonnost byla v podstatě stejná. Ale co, asi mě chtějí ještě nechat vyhrát, asi na to ještě nejsem připravený, říkal jsem si. Jenže Šturma po mně začal šlapat. Myslím, že jsem soudný, že dokážu poznat, kdy hraju špatně a v čem se potřebuju zlepšit, ovšem on po mně vyloženě šel. Dostal jsem sežrat každou blbost.

Vyvrcholilo to na konci roku. V týdnu, kdy jsem maturoval, jsme ve všední dny hráli v Ostravě a Olomouci a já se omluvil, že nemůžu odjet. Šturma se urazil. Jako by se maturita dala jen tak posunout.

Přesto jsem v pondělí přišel na předzápasový trénink. Všiml si mě až u hřiště.
„Co tady děláš? Vždyť s námi zejtra nejedeš,“ ptal se.
„Jo, ale to neznamená, že nemůžu na trénink, ne?“ odpověděl jsem.
„Kdepak. Jestli nejedeš na zápas, zmiz z předzápasovýho tréninku.“
„Proč? Jedu sem dvě hodiny z Brandýsa, abych se aspoň udržoval v kondici. To se mám otočit a jet zase třicet kiláků domů?“
„Vypadni, jsi rozmazlenej spratek“, čapnul mě pod krkem a tlačil pryč. „V Bohemce končíš.“

Tak jsem jel s brekem domů. Osmnáctiletý kluk den před maturitou.

Náš spor se v rámci klubu vyprávěl v několika verzích, což ale nic nezměnilo na tom, že jsem skutečně skončil. Během léta si mě na testy pozval Liberec, kde mi po třech dnech oznámili, že mě berou. Jenže ještě před ligou jsem si zranil koleno. Meniskus. Bylo jasné, že se do ostrého tréninku nezapojím dřív než v zimní přípravě. Měl jsem tak alespoň možnost věnovat se naplno škole. Po maturitě jsem se totiž přihlásil na FTVS.

Na vejšku jsem chtěl pokračovat přirozeně, nikdo mě do ní nenutil. Třeba naši ji ani jeden nemají. Jen s gymplem toho ale moc nezmůžete, navíc jsem si uvědomoval, že fotbal je jen bublina, která jednou splaskne. Ve dvaatřiceti vás sport vyflusne do reality a nikoho nezajímá, že umíte skvěle kopat levou, nebo že máte mistrovský titul. V životě se hledají často i ti, co byli na hřišti osobnostmi. Pokud v Česku nehrajete za Spartu, Slavii, Plzeň a pár dalších top týmů, dostáváte měsíčně zhruba padesát tisíc. Máte tedy normální zaměstnání s jasným věkovým stropem, do kdy se mu můžete věnovat. Potom začínáte od znova.

Školou jsem chtěl nějak využít volný čas, režim ráno trénink, odpoledne veget, mi připadal až moc pohodlný. Nelíbí se mi obecná představa, že fotbalista rovná se debil, který stěží skončil devátou třídu. Fotbal pro mě vždycky zůstával prioritou, chtěl jsem do ligy i do národního týmu. Vždyť já v Bohemce jako jeden z mála řešil ve škole, abych mohl stíhat i dobrovolné ranní tréninky na techniku, přitom někteří kluci, co měli celý den volno, chodili až na ty odpolední. Vzdělání jsem ale bral zrovna tak vážně. Netvrdím, že proto jsem něco víc, tohle zkrátka byla moje volba, tak to mám přirozeně v sobě a jsem tak i vychovaný. Nepředstavujte si mě jako šprta zavřeného doma s knížkami. V týmu jsem se dokázal bavit s každým a jen před maturitou jsem si vozil učení s sebou na zápasy. Ve škole mě zase brali spíš za grázla. Domácí úkoly jsem jednoduše nestíhal a na písemky se učil před hodinou. Stačilo mi to na dvojky, trojky a čtverec z matiky a fyziky. Právě skutečnost, že počítání moc nedávám, mě i odradila od přijímaček na sportovní management, který mě nejvíc zajímal. Přihlásil jsem se na obor tělovýchova a sport.

Úvodní semestr jsem při zranění zvládl v pohodě. Bydlel jsem v Liberci na intru a do školy do Prahy stíhal dojíždět. Před druhým semestrem, kdy jsem zase začal hrát, už ale bylo evidentní, že časově půjde obojí těžko sladit. Vycházela mi jediná možnost. Domluvit se s každým učitelem zvlášť.

První problém představovalo plavání. V nabídce byly jen termíny dopoledne, kdy jsme měli tréninky. Snažil jsem se navrhnout, že si potřebné objemy naplavu sám nebo třeba s druhákama.

„Pane Egert, to si ale musíte vybrat, jestli chcete studovat naši univerzitu, nebo si hrát ten váš fotbal,“ odzbrojila mě vyučující.

Takhle u nás v praxi vypadá skloubení sportu a vzdělání na sportovní vysoké škole.

Mám pocit, že fotbalisty a hokejisty tam obecně berou jako blbce. Přitom když se fotbalista snaží dělat vejšku, značí to, že chce od života víc. Není to ani guma, co po tréninku kafíčkuje, ani lenivý student, který jde po škole na pivko do parku. Je to člověk, co hodlá dobrovolně zvládat vcelku slušný zápřah. Spousta učitelů přitom vůbec netušila, co fotbal obnáší. Mysleli si, že si jdu na hodinu někam zakopat. Kluci a holky z individuálních sportů, kteří si mohou tréninky často zařídit podle sebe, mají v tomhle ohledu výhodu. Profesionální mužstvo se bude jednotlivci těžko přizpůsobovat.

Stejně jako paní profesorka na plavání mi odpovědělo víc jejích kolegů, a protože jsem v Liberci viděl na dosah možnost nastupovat v áčku, po rozhovoru s rodiči jsem se rozhodl pro fotbal. Školu jsem přerušil. Od příštího roku jsem se přihlásil alespoň dálkově, ale nešlo to skloubit ani tak. Vyučování probíhalo o víkendu, kdy jsme měli zápasy.

Přes všechny systémy akademií a proklamovanou podporu vzdělávání fotbalistů ztroskotá snaha o studium na takovýchto detailech.

Jaro v liberecké juniorce se mi povedlo. Stal jsem se kapitánem, cítil jsem se skvěle. Během letní přípravy si mě tedy zavolali na vedení, že na mě dostali nabídku ze Slovenska. Na hostování mě chce Spartak Trnava. „Musíš se rozhodnout dneska,“ řekli mi.

Ani jsem nevěděl, kde přesně Trnava leží, ale hrála evropské poháry a špičku domácí soutěže. Taková vidina se mi líbila, navíc spolu se mnou by šel i Danny Soungole, spoluhráč a spolubydlící původem z Pobřeží slonoviny, s nímž jsme si společně po trénincích přidávali v posilovně a stali se z nás kamarádi, jak jen to za pomoci dorozumívání rukama a nohama šlo.

Když jsem tu novinku volal našim, už jsem seděl v autě. Dostali jsme na klubu bůra do ruky na benzin a valte.

Soungy, který doteď znal jenom Liberec a Prahu, celou dobu zíral z okna, co to vůbec je ta Česká republika. Navíc je praktikující muslim, takže na poslední benzince před slovenskými hranicemi na mě začal gestikulovat, ať zastavím. Zašmátral v kufru, vytáhl kobereček, na mobilu nahodil kompas, namířil svoji provizorní modlitebnu potřebným směrem a začal se klanět. Já na něj už byl zvyklý z bytu, kde chodil v hábitu a pouštěl mi islámské písničky, ale lidi na benzince koukali docela nedůvěřivě.

V Trnavě nás uvítali s úctou, ubytovali nás v hotelu Holiday Inn. V devatenácti jsme na ten servis čučeli. Mohli jsme do vířivky i do sauny. Trénink mezi dospělými byl sice skok, ale za pár dní přede mnou ležela profesionální smlouva. Soungy se jim líbil zrovna tak, odjeli jsme se tedy do Liberce sbalit s tím, že se definitivně stěhujeme.

Po příjezdu zpátky už to nebyl Holiday Inn, ale klasická tříhvězda, a od trenéra jsme dostali nařízení, že musíme zesílit. To léto bylo snad největší vedro, co jsem v našich končinách zažil, a my pendlovali jen mezi hotelem a stadionem. Ráno příprava s týmem, večer ještě s dalšími mladými individuál na kondici. Soungy, africký kluk, co v Liberci v mládeži fyzicky dominoval, se na prvních třech trénincích pozvracel.

Poprvé jsem nastoupil v poháru, po rohu jsem dal postupový gól a druhý den četl v novinách, jak báječně se předvedla posila z Čech.

Od té doby už jsem nehrál.

Klub nabral asi čtyřicet hráčů. Lítali tam kluci z Kypru, ze Srbska, na každém tréninku se objevili dva noví a po pár dnech zase zmizeli. Když už někoho podepsali, hned ho hodili do béčka. My se Soungym dopadli stejně. Myslel jsem, že přicházím někam, kde mám šanci hrát Evropskou ligu, a místo toho jsem nehrál ani tu slovenskou. Nastupovali jsme ve druhé nejvyšší soutěži, pořád to byl dospělý fotbal, ale ani jeden z nás z toho nebyl nadšený. Po měsíci zavolali z Liberce, že se jim zranil stoper a střední záložník a že si nás stahují zpátky. Vysvobodili nás. Valili jsme rovnou do Brna, kde jsem zažil svůj první ligový zápas, byť jenom na lavičce. Koncem podzimu jsem potom nastoupil na svých premiérových osmatřicet minut v Příbrami.

Jenže se nám nedařilo. Už když jsem se vracel, byl Liberec oproti očekáváním namočený do sestupového pásma, nebyl prostor dávat šanci mladým. To je to špatné místo ve špatný čas.

Tehdy mě oslovil další agent. První smlouvu mi ještě vyřizoval taťka, ale viděl, že už na to úplně nestačí. Tenhle člověk nás navíc na schůzce zaujal tím, že má pod sebou dobré hráče včetně kluků ze Sparty, oháněl se kontakty na Holandsko nebo Belgii. A taky že se dobře zná s libereckým vedením, tak snadno zjistí, co se mnou v klubu zamýšlejí. Podepsali jsme smlouvu o zastupování.

To bylo naposledy, co se o mě zajímal.

V zimě jsme my mladí zamířili rovnou do juniorky. Za poslední půlrok jsem měl z fotbalu hlavu jako balon a v ní totální guláš. Od léta jsem hrál za pět různých týmů, kde každý trenér chtěl něco jiného. Jako bych se teď znova učil úplné základy, byl jsem hroznej, nedařilo se mi. Mezi juniory už jsem přitom ostatní fyzicky jasně převyšoval. Chtěl jsem odejít do druhé ligy, ale agent mě ujišťoval, že takhle je to super, že to je nejlepší řešení. Možná mu křivdím, ale dodnes jsem přesvědčený, že to tvrdil proto, aby měl o starost míň. Od doby, co mě přeřadili, jsem o něm neslyšel, ani jednou se nezeptal, jak se mám nebo jestli něco nepotřebuju. I o kopačky jsem si musel napsat sám, až mi to bylo trapné. Následující půlrok byl úplně k ničemu, plácal jsem se mrzutý někde, kde mi to už nic nedávalo, navíc koncem jara v zápase proti Budějovicím jsem si hned na začátku naběhl na roh, trknul jsem hlavou a borec mi čelem prorazil lícní kost. Nahmatal jsem si tam díru. Sanitka, operace. Dodnes mám ve tváři titanovou destičku.

V létě mě chtěli v druholigovém Táborsku, po posledním přípravném utkání mi oznámili, že mě berou, ale pár dní před startem ligy Liberec otočil. Druhý den se mám hlásit na zápase v Praze, jdu na hostování do Vyšehradu, který zrovna postoupil do druhé ligy.

To tam ještě nehrál Lavi.

Sice jsem přišel narychlo, ale nakonec jsem z osobního pohledu zažil dobrý rok. Odehrál jsem snad nejvíc minut ze všech a zůstal jako jeden z mála i na jaře, kdy se vyměnila většina týmu. Ligu jsme těsně neudrželi, ale ač agent tvrdil, že proto bude těžké mě někam udat, ozvali se mi ze Žižkova. Volal mi přímo trenér Zdeněk Hašek. Fajn chlap, co fotbalu rozumí. Zpočátku jsem nenastupoval. Dostal jsem šanci až na Baníku, kde se asi počítalo s tím, že schytáme bůra a já se zase vrátím mezi náhradníky. Po penaltě hned ze čtvrté minuty jsme ovšem další gól už nedostali a mně se ten těžký zápas povedl. Od té doby jsem hrál pravidelně. Jenže pan Hašek po podzimu skončil kvůli osobním problémům.

Nový kouč si přivedl staré hráče, na mé místo třeba Ondru Švejdíka ze Sparty, a já tak začínal odznova. Když mi ale po sezoně nabídli novou dvouletou smlouvu s tím, že na mně postaví obranu, s radostí jsem souhlasil. Už při přestupu do Vyšehradu jsem se totiž vrátil ke škole. Když to nešlo na FTVS, přihlásil jsem se alespoň na vyšší odbornou na Strahově. Obor sportovní management, za tři roky je tam z vás diplomovaný specialista, za další rok bakalář. Stačilo přinést profesionální smlouvu a uvolňovali mě na tréninky, všechny povinnosti jsem tak zvládal bez potíží. Školné dvacet tisíc na rok mi navíc zaplatil děda, největší bedna z naší rodiny, který prohlásil, že když chci studovat, bude mě podporovat, jak jen bude v jeho silách.

S jistotou dvou dalších let v Praze do sebe všechno zapadalo, časově to akorát vycházelo. Dodělám bakaláře, u toho budu hrát druhou ligu, to je slušný začátek. Druhá liga není snadná. Pořád se plácáte někde na cestách, chtějí po vás, abyste se chovali jako profíci, přitom podmínky a ohodnocení tomu nejsou adekvátní. Ale já věděl, že je třeba něco obětovat. Že nejde jen sedět doma a čekat, až vám něco spadne do klína. Žižkov jsem bral jako dobrou adresu pro to, abych se uživil a ukázal vzhledem k první lize. Takhle mi to dávalo smysl. Občas se tu sice zpozdila výplata, ale to jsem bral jako realitu. Jednak jsem neměl jinou možnost a zároveň vím, že nejdřív je třeba něco ukázat, až pak si vás lepší podmínky i peníze najdou.

Zároveň jsem kariéru začal vnímat i jako skvělou přípravu na budoucí zaměstnání, ideálně někde v klubovém managmentu. Nedělám si iluze, že papír ze školy z vás udělá odborníka a připraví vás na život. Podle mě nejsou lidi s vejškou lepší než jiní, dokonce mám raději ty praktičtější, kteří prorazili na vlastní pěst. K fotbalu ale jiné zaměstnání dělat nejde, tak proč nevyužít volný čas? I kdybych se naučil jen cizí jazyk a získal větší rozhled, k něčemu mi to bude. Třeba nic z toho nakonec nebudu potřebovat, ale rozhodně budu mít víc možností. Teoretický základ ve spojení s kontakty z hráčských let, to už mi ale přijde jako nadějná kombinace.

Ve čtvrtek mi na Žižkově nabídli smlouvu na dva roky. V pondělí si mě zavolali, že si za mě Liberec řekl moc peněz. Právě tehdy jsem vzal do ruky telefon, sedl na pohovku a hledal. Přemýšlel jsem o variantách, při nichž bych mohl dojíždět na zápasy a dál studovat. Agent, který se před lety kasal, kde všude má kontakty, mi nebyl schopný pomoct. Ve chvíli, kdy se moje kariéra lámala a on mohl konečně ukázat, proč má smysl ho mít, nic nepředvedl.

A čas ubíhal, za pár dnů začínaly soutěže.

Ozvali se mi z Litoměřicka, z třetí ligy. Že chtějí postoupit a já jsem druholigový hráč, tak dostanu dvouletou smlouvu, služební auto na cesty z Prahy a nadstandardní plat.

Patnáct tisíc.

Ve vší úctě, to abych šel radši do Lidlu za kasu, ne? Agent mi tvrdil, že to je nejlepší krok. Já si spíš říkal, že jestli do pětadvaceti budu hrát za patnáct tisíc, tak to asi s fotbalem nemyslím úplně vážně. Navíc klub měl rozjednané i další stopery a chtěli po mně rozhodnutí během dvou hodin.

Během dvou hodin jsem se měl rozhodnout o svých příštích dvou letech. Když řešíte Real nebo Manchester United, je to jiné, než když máte na stole Litoměřicko.

Nevzal jsem to, čímž jsem agenta naštval. Asi proto, že souhlas by znamenal, že ode mě bude mít na nějakou dobu klid.

Nejsem jediný hráč s podobnou zkušeností. Agenti se primárně starají o ty, kteří jim vydělají statisíce, ostatní napodepisují, kdyby z nich náhodou něco vyrostlo, ale spíš jen čekají, kdo z nich se chytne. Určitě nejsou takoví všichni. Od kluků znám i ty s dobrou pověstí, já si ale vybral blbě. Tahle situace mi to definitivně potvrdila.

Celé naše fotbalové prostředí je stejně zvláštní. Když z vás neroste kluk pro reprezentaci, chovají se k vám většinou jako ke kusu hadru.

Mladej, tady máš dvacet tisíc, buď rád, že vůbec můžeš hrát fotbal, podepiš a drž hubu. A doufej, že ti to někdy pošleme.

Mnohým nic jiného nezbývá. Často nemají školu ani kontakty a tohle je jediná možnost, jak si něco vydělat. Tak sebou nechávají zametat a hrají za peníze, které jim sotva pokryjí náklady na bydlení a jídlo.

Je hloupost tvrdit, že u nás nevyrůstají talentovaní hráči. Já jich kolem sebe v mládeži viděl spoustu. Sám jsem typ, který má fotbal spíš vydřený, a ještě v juniorce se mnou hráli borci s nesrovnatelně větším nadáním. Jenže buď nedostali šanci v áčku, nebo se o ni připravili vlastní pohodlností. Jednomu třeba v Liberci nabídli hostování ve Vlašimi, bydlel by v Praze. Jemu se nechtělo jezdit denně šedesát kilometrů po dálnici na trénink, navíc v Liberci měl byt, oběd od klubu a někdo mu tam vypral věci. Proč by se namáhal. Další kluk chtěl větší peníze, jinak že nikam nejde. V mládeži dával pravidelně hattricky a dneska má pár ligových startů a hraje divizi, další dělá finanční poradenství. Jeden jako druhý měli úplně s přehledem na ligu. Na prahu dospělosti je ovšem každý půlrok, kdy jedete jen rutinu, ohromně znát. Jedněm ale v tenhle čas chyběla vůle něco změnit a druzí neměli kliku, aby jim někdo vůbec dal možnost se ukázat.

Já se aspoň v devatenácti sebral a jel na Slovensko, potom jsem vyrazil přes celou republiku do Sezimáku ukázat se v Táborsku. Něco jsem dělal, snažil jsem se. Peníze pro mě nehrály roli. Všude jsem měl s prémiemi zhruba průměrnou republikovou mzdu, ale co kluk v mém věku potřeboval víc? Moji spolužáci chodili na brigády, za bar, do skladu, a tolik si zdaleka nevydělali. Když vyrůstáte jen ve fotbalové kabině a vidíte okolo sebe velké hráče, co jezdí luxusními kárami, je jasné, že taky chcete víc. Já měl díky škole přehled o reálném světě svých vrstevníků.

Nebo holky… Kolik fotbalových kariér už ztroskotalo na teenagerských láskách. Sám jsem měl přítelkyni od osmnácti, byla z Brandýsa jako já. Rozdělilo nás moje dojíždění do Liberce. Když jsem jí říkal, že tam jdu hrát, ptala se: „A co my?“ Měl jsem ji rád, ale zároveň jsem věděl, že nejdřív chci něco obětovat fotbalu, potom se můžeme bavit o tom, jak k sobě třeba zase najít cestu. Jestli spolu máme být, narazíme na sebe i později, ne? Přece se v osmnácti neupnu k tomu, abych zůstal na jednom místě kvůli holce. Spousta kluků to tak přitom udělala.

Když jsem odcházel do Anglie, byl jsem sám. A byl jsem za to rád.

Na univerzitě jsem se svým fotbalovým CV ani nemusel dělat rozřazovací testy. Okamžitě mě poslali do prvního týmu. Po týdnu už jsem slyšel, že je vidět, že jsem fotbalista, a nabídli mi smlouvu s Mickleoverem, klubem ze sedmé ligy, kde trénoval náš kouč. Na téhle úrovni už jste v Anglii poloviční profesionál.

Nepodepsal jsem. Ještě ne. Bylo to na mě rychlé, s takovým vývojem jsem vůbec nepočítal. Vždyť já před odjezdem ani nestihl dát vědět do Liberce, jemuž jsem stále formálně patřil, co se mnou je. Bál jsem se, abych si smlouvou v Anglii nezavařil, když mám oficiálně ještě jednu nedokončenou v Česku.

Hrál jsem tedy univerzitní ligu, kde jsem ve třiadvaceti mezi vesměs devatenáctiletými kluky působil trochu jako dědek. Spousta hispánců, ale i šikovných domácích hráčů dávala soutěži vcelku slušnou úroveň, něco mezi naší druhou a třetí ligou. K tomu si připočtěte úžasné zázemí univerzity. Něco podobného jsem jinde nezažil. Fotbal se školou byly časově dokonale provázané, navzájem se respektovaly. Přednášky i tréninky probíhaly v jednom obrovském areálu, ve volný čas byla nepřetržitě k dispozici posilovna i regenerace včetně bazénu. Od sedmi do devíti večer jsem měl trénink, po něm jsem si dal hodinu v posilovně a potom vyrazil pěšky přes celé Derby domů. Dorazil jsem v jedenáct, udělal si večeři a padnul do postele. V osm ráno nanovo.

Samozřejmě jsem zpočátku bojoval s angličtinou. Z domova jsem měl pocit, že se domluvím, ale jak na mě první černošský profesor spustil s místním přízvukem, těžce jsem se nechytal. Do ruky jsem taky nedostal jedinou učebnici. Učení probíhalo na základě reálných příkladů, žádná velká teorie. Místo biflování pouček jsme v rámci předmětů chodili na stáže do Derby County, místního druholigového klubu, a viděli, jak se tam pracuje. V daný termín jsem dorazil do kanceláří, kde si mě vyzvednul chlapík na recepci, a podle toho, co jsem zrovna měl v rozpisu, jsem pomáhal buď v oddělení marketingu, péče o partnery, nebo třeba VIP. Učili mě, jak se programují světelné tabule se sponzory, jak se připravují skyboxy, natáčel jsem s klubovou televizí, vyřizoval agendu na počítači. Všechno tak, abych si toho sám co nejvíc zkusil, někdo z klubu mě jen kontroloval. Do životopisu si tak s čistým svědomím můžu třeba napsat, že jsem pracoval v hospitality department Derby County FC. To už má docela zvuk.

K tomu všemu měl každý student z univerzity přiděleného svého tutora, průvodce, který mu pomohl s dotazy a neustále se ujišťoval, že všemu dostatečně rozumíte.

Právě tady jsem se setkal s Matějem Vydrou, hvězdou klubu. Pozval mě do svého skyboxu na jeden ze zápasů, od té doby jsem ho občas navštěvoval i u něj doma, chodili jsme na tenis nebo ještě s jeho kamarády zakopat si.

Díky Matesovi jsem poznal život špičkového fotbalisty, podíval jsem se ale i na opačný pól. Když jsem měl jeden den volno, vyrazil jsem do skladu zkusit si instantní brigádu. Přihlásíte se do systému a ten vás pošle někam, kde je zrovna třeba. Střihnul jsem si dvanáctihodinovku za dvě stě padesát korun na hodinu, což mi přišlo jako fajn peníze, které mi pomůžou. Skončil jsem ale úplně vyždímaný. Moje motivace do fotbalu a školy byla rázem jednou taková co dřív. Přistěhovalci, hlavně Poláci, kolem mě bloumali jako těla bez duše. Uvědomil jsem si, jak ohromné štěstí mám, že v životě alespoň někam směřuju.

V univerzitní lize jsem vyčníval. Aniž bych se zbytečně chválil, bylo to evidentní. Počítal jsem tedy, že v lednu, až se vrátím na druhý semestr a doma mezi tím ukončím všechny papírové náležitosti s Libercem, podepíšu smlouvu s Mickleoverem. Nebyla na žádnou závratnou částku, ale pomohla by mi.

Pár dní před prosincovým odjezdem mi ale zazvonil telefon. Místní hráčská agentura. Že prý jsem jejich skauty zaujal a jestli mám zájem, můžu na zkoušku do týmu páté ligy, do Guiseley. To leží až u Leedsu, sto kilometrů severně. Byla zima, sněžilo, neměl jsem auto, nehodilo se mi to, protože jsem ještě potřeboval něco zařídit, a upřímně, jednoduše se mi nechtělo. Neměl jsem náladu se soustředit na trénink, abych zanechal dojem, když už jsem byl myšlenkami doma… Ale souhlasil jsem. Řekl jsem si, že nebudu odmítat nabízenou šanci. Přece jen, pátá anglická liga, to už není k zahození.

Domluvili mi odvoz, v menším městě na trase mě nabral klubový trenér. Cestou zpátky mi tvrdil, že jsem se jim líbil a že mě chtějí v lednu na přípravu. Nabídli mi plat v přepočtu zhruba sto tisíc měsíčně.
„Co s klukama, bavil ses?“ ptal se.
„Jo jo, hlavně s desítkou.“
„To je Rooneyho brácha.“

Aha. Mně vám byl nějakej povědomej.

Tak jsem odlítal do Česka s tím, že na jaře budu hrát s Rooneyho bratrem a brát za to peníze, o jakých se mi doteď ani nesnilo. Jen proto, že jsem se líbil na tréninku. Jenže už přes Vánoce mi volali z agentury, že by mě rádi na testy viděli i v Doncasteru z třetí ligy. Trénuje tam Darren Ferguson, syn sira Alexe.

Štípněte mě někdo.

Takhle to vypadá, když se agent snaží. Po příletu jsme do Doncasteru rovnou vyrazili. Ohromil mě stadion pro patnáct tisíc diváků a lidi z klubu, kteří na mě byli milí. Prý si mě prohlédnou, jestli na to mám technicky a herně, a jestli ano, vezmou si mě do parády, abych nabral kondici. Přemýšlel jsem, jestli riskovat něco nejistého, nebo vzít Guiseley. Abych to nepřekombinoval a nakonec neskončil v sedmé lize v Mickleoveru.

Ale nejhorší smrt je z vyděšení.

„Neboj, kdyby bylo nejhůř, něco najdeme,“ řekl mi agent. Jednal trochu jinak než ten z Česka. Ani jsme spolu nic nepodepisovali. Prý se na smlouvě domluvíme, až něco dopadne.

Po dvou dnech ze mě byli v Doncasteru nadšení, pokračoval jsem dál. Líbil jsem se jim po fotbalové stránce a pomohlo mi i moje vystupování. Dostalo se ke mně, že si v klubu všímají, jak se kdo chová k ostatním včetně uklízeček a kuchařek. Jak působí na okolí, jak plní svoje povinnosti. Já všude chodil včas a ve volném čase byl v posilovně nebo na rotopedu. To na ně dělalo dojem.

Je sranda, že v Česku mi přitom často vyčítali, že jsem moc malej zmrd.

Ano, říkali to přesně takhle.

Tady vyžadovali úplný opak. Přišel jsem z prostředí, které upřednostňovalo hajzlíky, a najednou jsem si přišel jako v pohádce. Mohl jsem se chovat přesně tak, jak mi bylo vlastní, a někdo to ještě ocenil. I díky tomu jsem ze všech těch zkoušek nebyl nervózní. Jasně, člověk si uvědomuje, že když se mu zadaří, může se mu svět otočit vzhůru nohama, ale já vím, že nejlíp hraju, když si nepřipouštím tlak. Když o nic nejde. A přesně tak jsem bral i tyhle testy. Věřil jsem, že něco umím, vždyť jinak bych nehrál ani druhou českou ligu. Tak prostě půjdu na hřiště, předvedu to nejlepší a nějak to dopadne. Důležité je, abych se na sebe mohl podívat do zrcadla s vědomím, že jsem pro úspěch udělal, co jsem mohl. Že jsem nevypustil ani jeden sprint.

Objevil jsem se někde, kam se tlačí masa anglických či irských kluků, ale takové myšlenky si člověk nesmí připouštět. Tuhle šanci jsem zkrátka dostal právě já a bylo jen na mně, jak se jí ujmu. Po pár dnech jsem si navíc uvědomil, že v rámci týmu patřím k tomu lepšímu. Nepřišlo mi, že mi někdo utíká, nebo nestačím v soubojích silově. Žádný Ronaldo ani Messi okolo mě nebyli. Někteří kluci vynikali fyzickou nabušeností, ale nic, co by se nedalo tréninkem dohnat.

Do Anglie jsem si po Vánocích přivezl auto (jo, jde to, fungovat na silnicích vlevo i s volantem na levé straně) a každé ráno jezdil z Derby sto kilometrů do Doncasteru. Za benzin jsem nechal majlant, ale bral jsem to jako investici do sebe. Do své životní šance.

Doncaster mě ještě chtěl vidět v zápase. Nastoupil jsem za béčko proti Lincolnu, týmu čtvrté ligy, a obstál jsem. Vzadu jsme udrželi nulu a vyhráli 1:0. Po utkání za mnou přišli právě z Lincolnu s tím, že kdyby to nedopadlo, berou mě oni. Hned.

Takže v nejhorším čtvrtá liga. Slušný.

V Doncasteru mi smlouvu přichystali, ten večer se jim navíc v zápase zranil poslední stoper a za pár dní je čekalo utkání v Portsmouthu. Všechno mi hrálo do karet. Po víkendu se ale na tréninku objevili dva angličtí stopeři. Klub prý nemohl riskovat, že se nestihnou vyřídit moje papíry. Sorry, smlouvu nakonec nepodepíšeme… Mohl jsem s nimi alespoň trénovat do léta, propláceli by mi cesty z Derby.

Byl jsem zklamaný, samozřejmě. Už jsem se viděl, jak vybíhám na stadion v Portsmouthu, a i když mi nejde o peníze, částka v kontraktu vypadala hodně zajímavě. Byla pro mě jako z jiného světa. Ale věděl jsem, že jsem udělal maximum a začal tedy přemýšlet, kterou z dalších možností z nižších soutěží využiju.

Do toho se ozval trenér z univerzity. Že slyšel, jak se to se mnou vyvinulo, a že jestli chci, v Burtonu, jeho bývalém týmu z druhé ligy, mají taky zraněné stopery a někoho hledají. Dva dny na zkoušku by mi byl schopný zařídit.

Nerozmýšlel jsem. Jasně, že mám zájem!

V Burtonu jsem poprvé poznal, že na mě koukali podezíravě. Přece jen, EFL Championship je liga, kde hrají reprezentanti svých zemí. Říká se, že je to pátá nejnáročnější soutěž světa. Cítil jsem, že ode mě nic moc neočekávají. Čtvrtek, pátek trénink a ukaž, co v tobě je.

Když jsem poprvé přišel do kabiny, hráči si mě nijak zvlášť nevšímali. Byl jsem jen další kus, co k nim dorazil na zkoušku. Jakmile jsme se vrátili ze hřiště, už se mě ptali, co jsem zač. A jestli hraju špílmachra, podhroťáka.
„Ne, já jsem stoper.“
„A hraješ doma za nároďák? Znáš se Kalasem a Vydrou?“
„Ne. Za Vyšehrad… S Matějem jsem se poznal jako student na stáži v jeho klubu.“

Docela se divili. Mysleli, že jsem dorazil z nějakého velkého klubu.

Naproti sobě v šatně jsem měl Darrena Benta, na něhož jsem koukal v televizi, jak hraje za anglickou repre, a ještě na podzim jsem ho viděl s Matějem v dresu Derby. Ale stejně, zase jsem získal rychle pocit, že tihle kluci jsou stejní jako já. Žádní nadlidi. Vedení mělo stejný dojem, byli se mnou spokojení. Pokračoval jsem další týden. Pak další. Do toho začala škola, ale mně upravili rozvrh tak, abych stíhal dojíždět na tréninky.

Burton mě nechtěl podepsat bez toho, aniž by mě viděl v zápase. Domluvil se tedy přátelák mužstev z nižší soutěže, kam naskočili hráči z lavičky.

Chvíli před poločasem se ke mně snesl centr po dorážce z rohu. Napálil jsem míč do sítě a hned běžel poděkovat klukovi, co mě tak báječně našel.

„Zůstaň při zemi, nelítej v oblacích,“ opakoval jsem si. „Úplně stejně můžeš po půli zase shořet.“

Nestalo se. Sice jsme prohráli 1:2, ale já měl ze svého výkonu skvělý pocit. Ten se ještě umocnil, když mi po pár dnech volal agent.

„Tak jsi to dokázal, seš tam.“

Ne, ne, ještě se určitě něco podělá, honilo se mi hlavou. Ráno na tréninku už se mnou ale opravdu začali připravovat smlouvu. Do konce sezony, aby si mě ozkoušeli. Sekretářka přinesla štos asi dvaceti papírů včetně různých pravidel, jak zacházet se sociálními sítěmi a jak se chovat podle kodexu klubu. Upřímně, ani jsem se pořádně nepodíval na plat. Kdyby byl sto liber, bylo by mi to v tu chvíli fuk. Byla středa a já v sobotu mohl nastoupit na Wolverhamptonu.

Vzpomněl jsem si na Santiaga, toho mexického kluka z filmu.

Měl jsem zakázáno o podpisu s kýmkoliv mluvit, aby se informaci fanoušci nedozvěděli zvenčí. Až v pátek ji měl oznámit klub. Do té doby mě čekal ještě jeden den plný událostí.

Lépe řečeno, telefonátů.

Probudil mě hovor, že moje smlouva je zaregistrovaná na anglickém svazu a poslali ji do Česka. Zbývá, aby ji tam potvrdili. A jestli bych tam mohl zavolat a urychlit to.

Okamžitě jsem hledal kontakty na náš svaz.

Vyzkoušel jsem postupně pět čísel, a nikdo to nebral. Ve všední den ráno. Chodil jsem po Derby v teplácích a pantoflích jako bezdomovec, protože jsem nemohl vydržet sedět doma, a nervózně jsem vytáčel jedno číslo za druhým. Až po půl hodině jsem se dovolal. Na recepci.

Na dámu na druhém konci jsem spustil, že potřebuju v systému odklepnout mezinárodní přestup a že nejsem v Česku pod smlouvou a jde jen o formalitu… „Jak jako přestup do zahraničí? To já vám neudělám,“ přerušila mě. Nastalo kolečko přepojování.

Jedna kolegyně nevěděla, tak se radily s další, až jsem dostal na ucho mladou slečnu, na níž bylo od první reakce znát, že dokáže dělat i něco jiného než roky stejnou rutinu.
„Fakt to spěchá?“ zeptala se.
„Fakt jo.“
„Tak to zkusíme. Ale víte, že tohle normálně trvá třeba i dva měsíce? A to ještě netušíme, jestli vás Liberec pustí…“

Upřímně, bez téhle slečny bych tu ještě teď seděl bez jediného startu v Anglii. Kristýna Loužilová se jmenuje. Byla plná elánu, vyslechla si můj příběh a byla ochotná mi pomoct. Volal jsem jí postupně asi třikrát, než jsme se dopátrali k tomu, že je potřeba jediná věc. Aby dokument, který mi pošle, v Liberci podepsali a poslali zpátky.

Okamžitě jsem ho přeposílal do Liberce a volal tamnímu sekretáři.
„No a do jaký to je ligy? Do Anglie, jo?“ divil se.
„Do druhý.“
Ticho.
„Ale víš, že když odcházíš do takový soutěže, budeme za tebe chtít prachy.“

Ne, nebudete, pomyslel jsem si. V zimě jsem stihnul veškeré závazky ukončit, měl jsem potvrzené od právníka, že k šestadvacátému lednu jsem oficiálně volný hráč. Přesně tak jsem mu to i vysvětlil.

Zase ticho.

„Tak já zavolám Liborovi, on ti to podepíše…“ odkázal se na vedoucího áčka. Jednoduše to na mě zkusili, jestli nejsem blbej a mám zjištěné, co můžu a co ne.

Vedoucí dokument napoprvé vyplnil špatně, takže mu ho Loužilová ještě posílala zpátky a já každou minutou trnul, jestli všechno klapne. V roce 2018 holt musíte čekat, jestli dá někdo někam správně razítko. Sotva vedoucí zavolal, že je všechno konečně podepsané, jak má být, a posílá to na svaz, zase jsem vytáčel slečnu Loužilovou.

Jenže ta to nebrala. Na recepci jsem pak zjistil, že před hodinou odešla domů.

Cože?

Nastoupil přítel Google. Zastánci GDPR se zhrozí, ale já někde na páté stránce vyhledávání narazil na její soukromé číslo. Naprostá haluz. Okamžitě jsem jí volal, že to jsem já a že nejsem žádný úchyl co by ji pronásledoval, ale že jsem úplně zoufalej a potřebuju, aby mail, co jí dorazil z Liberce, přeposlala do Anglie. Pak že o mně už nikdy neuslyší.

Omluvila se, že je u doktora. A že zavolá za hodinu.

Byla to nejdelší hodina mého života. Telefon jsem zvednul snad ještě dřív, než poprvé zazvonil.

„Paní Loužilová, řekněte, že se nic nepodělalo.“
„Pane Egert, už jste pět minut převedenej do Anglie…“ YES! „...je to odsouhlasené, z jejich svazu mi přišla odpověď, že mi moc děkují za spolupráci.“

Nabídnul jsem, že jí pošlu kytky, na což ona prý moc není. Tak jsem jí slíbil alespoň lístky, když bude někdy chtít.

Byly čtyři odpoledne a já po šesti hodinách, co jsem v podstatě nesundal telefon od ucha a absolvoval bez přehánění asi osmdesát hovorů na všechny strany, položil mobil jako hráč Burton Albion FC.

Druhý den následovala tiskovka, rozhovor na kameru, předání dresu. Sotva se zpráva dostala do světa a převzaly ji české weby, začal mi hořet telefon. Volali a psali kamarádi, bývalí spoluhráči i trenéři. V kabině jsem mezitím uviděl na nástěnce papír s nominací na zápas s Wolverhamptonem.

Poslední jméno jsem dobře znal.

Tomas Egert.

Byl jsem přesvědčený, že trenér musí na poslední minuty poslat na hřiště Darrena Benta, který taky seděl na střídačce. Vždyť je to osobnost, bude uražený, když si ani nekopne.

Ne, kouč ukázal na mě. A Darren mi ještě popřál hodně štěstí a řekl, ať nejsem nervózní, že to zvládnu. Prohrávali jsme s Wolves 1:3, v podstatě už o nic nešlo, ale stejně jsem považoval za zázrak, že opravdu hraju.

Já hraju druhou anglickou ligu!

Nakonec jsem stihnul tři starty včetně toho proti Matěji Vydrovi. Šel jsem na plac jen na pár chvil, ale hrál jsem přímo na něho. Na kluka, na něhož jsem před půl rokem z tribuny našlapaného stadionu koukal jako na někoho, kdo se pohybuje v jiném vesmíru než já.

Do úplného konce soutěže jsme se s Burtonem drželi ve hře o udržení a trenér se mi proto při výstupním pohovoru omluvil, že mě nezapojil víc, že to nešlo. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem mu rozuměl dobře.

Člověk, který mi dal šanci žít sen, se mi ještě omlouval…

Kdyby mě loni nečekaně nepropustili na Žižkově, nic z toho, co jsem vám tady vyprávěl, by se nestalo. Všechno je jen souhra náhod, ač jsem je v určitých chvílích popohnal svojí odvahou něco risknout.

Nedokázal jsem ještě vůbec nic, to je mi naprosto jasné. Naskočil jsem třikrát do druhé anglické ligy. Z fotbalového hlediska tuhle zkušenost nepřeceňuju, ať je sebevíc senzační. Vím, že tohle musí být teprve začátek, ne konec příběhu. To, co jsem zatím fotbalu dával, se mi vrátilo v nádherných, nezapomenutelných zážitcích a poznání, jak funguje svět na špičkové sportovní úrovni. Teď teprve musím potvrdit, že se v ní můžu pohybovat stabilně.

Zároveň jsem si už jen díky spoustě zpráv od lidí, které zajímá moje cesta, uvědomil, že jen o počet odehraných zápasů tady nejde. Že můj příběh je o něčem větším.

Že třeba někomu otevřel oči a ukázal, že to jde i jinudy. Že i zdánlivě nedosažitelné věci se můžou stát realitou.

Děje se to i jinde než ve filmových scénářích.

Jana Mensatorová, burtonalbionfc.co.uk a archiv Tomáše Egerta

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.