Forever

Aleš Opatrný

Forever

Není to tak dávno, ani ne rok, co se mi rozezvonil telefon.

Ozval se jeden můj známý, který zprostředkovává prodej koní, že má amerického klienta, kterému by pasoval můj kůň Forever. Nabídka byla opravdu hodně vysoká. Bavili jsme se o milionech. Ten hovor přesto trval jen pár minut. V podstatě okamžitě jsem odmítl. S vědomím, že to je buď obrovská chyba, anebo to úplně nejlepší rozhodnutí mého života.

Každý z nás celou kariéru doufá, že má správného koně.

Často se přitom jezdci během svého života takového nedočkají.

A já mám jednoduše pocit, že to štěstí mám. Že tohle je konečně on.

Je to přitom jen jakési vnitřní tušení, které má k jistotě pořád obrovsky daleko. Foreverovi je teprve osm let, ale v mých očích má všechny předpoklady, aby jednou patřil mezi ty nejlepší. O tom všem se ale začne rozhodovat až příští sezonu. Ve svých devíti letech bude poprvé připravený na to, aby jezdil ty nejvyšší a nejtěžší parkury.

Rok 2020 ukáže, zda jsem se nemýlil a můj vnitřní hlas mi napovídal správně.

Možná vám to vyzní, jako bych prodával ojetá auta. Neberu to tak. Odmítl jsem za koně peníze, se kterými bych se měl krásně do konce života. Jestli se Forever bude vyvíjet podle mých předpokladů, všechno mi společnými úspěchy vrátí. Prakticky ve vteřině v mém srdci zvítězil sport nad byznysem. Vnitřně totiž cítím, že takového koně už nikdy mít nebudu.

Kdybych Forevera před rokem skutečně prodal, nepřišel bych jen o něj. Spolu s ním bych prodal především svou naději. Naději na to, že se mi jednou splní sen a kvalifikuju se na olympiádu, která mi už třikrát těsně utekla. Já ale stejně věřím, že to jednou dopadne a svůj cíl si nechci nechat vzít.

Za to žádné peníze na světě nestojí.

Parkurový svět je jiný, než býval dřív.

Jennifer Gates, Jessica Springsteen, Athina Onassis, Georgina Bloomberg a další. Na kolbištích nejlepší světové série Global Champions Tour pravidelně bojují i dcery nejvlivnějších lidí světa. Lepší promo jezdectví doposud nezažilo.

Vše začalo v době, kdy se o koně začali zajímat šejkové z Emirátů, Kataru nebo Saúdské Arábie. Před lety tam parkur prakticky vůbec neexistoval, než si nakoupili nejlepší koně a evropské trenéry. Až k nim se začali přidávat i další úspěšní byznysmeni z celého světa. A ti teď mezi sebe lákají další a další.

Zažil jsem v parkuru různé doby, teď zkrátka žijeme v éře milionářů, díky kterým se jezdectví opravdu zviditelnělo po celém světě a přineslo spoustu nových příležitostí.

Navenek je parkur pro lidi zajímavější a poutá pozornost. Pro nás ostatní – obyčejné smrtelníky, jak rád říkám – je ale všechno najednou taky mnohem složitější. Cena koní vystoupala během relativně krátké doby do astronomických částek, a pokud za sebou nemáte dobrého sponzora, je problém se k těm lepším vůbec dostat. Má to samozřejmě i své výhody: Pokud s koňmi dobře pracujete, a já věřím, že zrovna tohle mi jde, můžete je i lépe a výhodněji prodat.

Ze všeho nejvíc se ale mění atmosféra samotných závodů. Vytrácejí se legendární dvojice jezdec – kůň, jako byli dřív třeba John Whitaker a jeho Milton, protože jezdci už dávno nejezdí celý život jen jednoho koně. A stejně tak pomalu uvadá i prestiž kdysi hodně slavných závodů.

Tak třeba CSIO v Dublinu. To bývalo fakt něco. Závod, na který se všichni těšili a který býval jedním z vrcholů sezony. Irsko, typicky jezdecká země, v hledišti desítky tisíc diváků a na kolbišti ta největší parkurová esa. Když se řekne Dublin dnes, už to takovou váhu nemá. Už tam nejezdí ti nejlepší koně a jezdci, spíš druhá garnitura.

Svou roli v tom hraje Global Champions Tour, světová parkurová série.

Nádherný a vyleštěný podnik, ke kterému díky štědrým dotacím upíná světová špička svou pozornost posledních pár let. Každý opravdový koňák se na ty závody těší a žasne nad jednotlivými výkony ve skutečně těžkých parkurech.

Zatím musím říct, že se stále dokazuje, jak je jezdectví o zkušenostech. Jsem za to opravdu rád, protože právě tím je náš sport opravdu vyjímečný. Ty největší závody jako mistrovství světa nebo olympijské hry vyhrávají ve většině případů pořád ještě dlouholetí profesionálové. Ať už jezdecky, nebo výchovou vlastních koní a postupným budováním svého zázemí okolo.

Navíc i kdybych toho nejlepšího koně skutečně měl, není vůbec dáno, že vyhraju. Parkur není atletika. Když běhal Usain Bolt, bylo na 99,9 procent jasné, že bude v cíli první. Byl největším favoritem každého závodu a jakýkoliv jiný výsledek znamenal v jeho éře vyloženou senzaci. Parkur je ovšem sport dvojic. Nezáleží jen na tom, jak se vyspíme před závodem my jezdci, ale také na pocitech a pohodě samotného koně. Zvířete, kterému do hlavy nevidíte a které vás každý den umí něčím překvapit.

Když přijedu na světový podnik já, není to příliš rozdíl oproti tomu, když dorazí stáje světových miliardářů. Možná mají novější a hezčí kamion, početnější tým, ale na startu samotného závodu už vám stejně nic z toho nepomůže.

Před zaplněnými tribunami stojíte jen vy a váš kůň.

Nikdo jiný.

Můžete trénovat, jak chcete. Můžete před tím vymýšlet cokoliv. Jenže pak přijde tahle chvíle a zůstanete na všechno sami. Máte před sebou sérii 160 centimetrů vysokých překážek a zhruba minutu a půl, během které musíte prodat vše, co umíte. Buď v sobě vnímání parkuru máte, nebo ne.

Náš sport je složitý v tom, že jezdec musí včas vycítit, co jeho kůň v danou chvíli potřebuje. Čím víc let člověk u koní je a pracuje s nimi, tím víc zkušeností získává a tím víc jim také může rozumět a reagovat na ně.

Naše závody zkrátka nemají favorita.

Proto minulý rok vyhrála mistrovství světa Němka Simone Blum, v té době až 130. ve světovém žebříčku. Proto Nick Skelton skončil na olympiádě v Pekingu osmadvacátý, aby o pár let později v Riu v nádherném závodě zvítězil. Povedlo se mu to v 58 letech. Až na sedmý pokus.

Lepší kůň vám zlepší výsledek, takhle to v našem sportu prostě je. Vítězství ale rozhodně nezaručí.

I v Global Champions Tour je spousta koní, které si jejich jezdci a majitelé vyloženě piplají a trpělivě s nimi čekají na úspěch. Nikde totiž není psáno, že když si koupíte toho nejdražšího a v tu chvíli tedy i nejlepšího koně, budete v jeho sedle skákat pořád stejně dobře. Tyhle investice jsou svým způsobem o náhodě. Něco jako výhra v loterii. Všechno do sebe musí zapadat.

Koním, kteří se dnes prodávají za miliony eur, je zpravidla kolem deseti let. Pro parkurový sport je to nejlepší věk. Za tu dobu jsou navyklí na určitý způsob práce i ježdění původního jezdce. V momentě, kdy stáj změní, se jim změní úplně všechno. Najednou jinak trénují a začnou se jim unavovat jiné svaly. Každý jezdec má jinou váhu, každý trochu jinak sedí. Někdo jezdí na kratší otěži, jiný zase s volnější. Koně jsou na tyto změny velmi citliví a na jejich výkonech je to znát.

Mnohokrát, opravdu mnohokrát se stalo, že kůň se po prodeji už nikdy nevrátil na svou dřívější úroveň. Možná i to nakonec přispělo k mému rozhodnutí svého Forevera nikam neprodávat.

Narodil jsem se v době komunismu. Na malém statku v Hořovicích bylo asi pět koní a táta jezdil všestrannost. Já tam měl svého poníka a na něm jako malý začínal. Má kariéra se ale naplno rozjela až po revoluci, když táta začal jezdit do ciziny, vydělávat peníze a budovat náš areál, o který se společnými silami s celou rodinou staráme dodnes a o jehož růst a další rozvoj se nadále snažíme.

Do koní jsem byl odmalinka blázen. Přišel jsem ze školy, hodil tašku do kouta a utíkal do stájí. Čekal jsem tam na tátu, až si odjezdí svý a pak bude mít chvíli čas, aby mě párkrát povodil na poníkovi po jízdárně.

Mí kamarádi pochopitelně chodili na fotbalové hřiště. Já nějakou dobu s nimi a musím říct, že jsem fotbal v té době nehrál vůbec špatně. Jenže pak přišla chvíle, kdy za námi přišel domů trenér a chtěl, abych se rozhodl a vybral si jeden sport, který budu brát opravdu vážně.

Zahodil jsem kopačky a utíkal do stájí.

Nepamatuju si to. Takhle mi to ale vždycky vyprávěla máma. Jako malý kluk jsem prý udělal vteřinové rozhodnutí.

Ani jednou jsem nelitoval.

Koně mě baví. Jsou můj život. A především hobby, které mě živí. Spousta lidí si tohle o své práci dnes říct nemůže, já tohle obrovské štěstí mám. A každý den poznávám něco nového. Za celý dosavadní život jsem měl pod zadkem tisíce koní a každý byl úplně jiný. Vyžadoval, a i ti další nadále budou vyžadovat, úplně odlišný přístup. V tom koně miluju ze všeho nejvíc.

Často dostávám otázku, jestli je parkur sport spíš pro nás jezdce, nebo pro samotné koně. Samozřejmě platí obojí. I my musíme podat optimální a fyzicky náročný výkon, abychom koni v sedle poskytli ten nejlepší servis a provedli ho celým parkurem až do konce.

Jezdci ve světové špičce začali v posledních letech na svou kondici dbát. Chodí běhat, zařazují do své přípravy i posilovnu. Já nic takového nedělám. V našem jezdeckém areálu musím denně odjezdit pět až osm koní, už to samo o sobě je na fyzickou kondici hodně náročné. Spoustu fyzické dřiny navíc obnáší starost o samotný areál. Jsem v zápřahu celý den a kondici nabírám přirozenou cestou. Jednoduše. Tvrdou prací.

Občas je nutné opravit tohle a tamto, jindy je třeba vyházet koním boxy nebo je nakrmit. S tátou se zároveň staráme o přilehlá pole a pastviny. Kdykoliv mám trošku času, sednu do traktoru a jedu otáčet seno. Samo se to neudělá.

Možná jsou lidé, kteří si neumí představit soustředit se takhle na víc prací najednou. Mně to přijde přirozené a dokážu s takovým tlakem pracovat. I tehdy, když u nás na ranči pořádáme závody a já lítám sem a tam, aby všechno fungovalo, dokážu pak klidně sednout na koně, přepnout hlavu a parkur dobře odjezdit, jako bych byl vyložený sportovec-profesionál.

V českých podmínkách to v drtivé většině případů stejně jinak dělat nejde.

I vzhledem k tomu, jaké zázemí tady táta dokázal vybudovat, jsem několikrát slyšel od lidí slova o protekci. O tom, že jsem odmala dostával nejlepší koně. Na druhou stranu, dnešní děti jezdí parkury na ponících už od osmi let. A takových závodů nezřídka odjezdí i sto za rok. Já jel svůj první parkur někdy ve dvanácti. Bylo krátce po revoluci, kvalitní koně v Česku ještě nebyli, a tak jsem bral jako velkou slávu, když jsem bez chyby zajel každý desátý.

Dnes děti skáčou i 140 centimetrů vysoké překážky, my se tehdy mlátili na metru deseti.

Ale vydrželi jsme.

Poměrně brzy jsem se stal juniorským mistrem republiky, ale tenkrát bylo mnohem snazší vyhrávat. I proto jsem v sedmnácti odjel do Německa, kde jsem pracoval pro jednoho z nejlepších německých jezdců Reneho Tebbela, s kterým dodnes spolupracuji a učím se od něj. Neměl jsem tehdy vůbec v plánu se vracet. Jenže tady byl i Bohumil Starnovský, moderní pětibojař a stříbrný medailista z olympijských her v Montrealu. Vlastnil na tu dobu v Česku výborné koně, kteří snesli srovnání s těmi ze Západu. Nabídl mi práci a já se vrátil domů. Tím vlastně odstartovala má sportovní kariéra.

Musel jsem mít v sobě i trošku talentu. Zcela zásadní pro mě byly dva roky strávené v Německu. Tam jsem jezdecky vyletěl ohromně nahoru. Bez nich bych dnes nebyl tam, kde jsem.

Tehdy do Česka nejezdili žádní trenéři z ciziny. Hranice byly dlouho zavřené a vyspělé státy jako Belgie, Německo či Nizozemsko byly jezdecky možná dvacet let před námi. Až tam jsem se naučil, jak správně jezdit, jak se o koně starat a hlavně, jak s nimi trénovat.

Doma to byl totiž do jisté míry punk.

Sice v Česku byli talentovaní jezdci, ale vždycky šlo o pevně dané dvojice. Jezdec v Československu před revolucí musel mít koně, který se mu přizpůsobil. Když se kůň naučil jezdci naslouchat, fungovalo to. Jinak ne.

V Německu jsem jako jeden z prvních českých jezdců pochopil, že koni se musíme umět přizpůsobit my. A to mě začalo dělat lepším oproti konkurenci. Najednou mi bylo jedno, na jakého koně sednu. Dokázal jsem s kterýmkoliv podat slušný výsledek.

Svým způsobem je jezdectví nebezpečná práce. Naštěstí musím zaklepat, úrazy se mi vyhýbají. Když jsem byl malý, se sousedem jsme si odvedli poníka na malou jízdárnu a tam s ním dělali kraviny. Kopl mě do hlavy a na čele mi vyrostla boule jako tenisový míček, v nemocnici ji museli odstranit. Dnes vím, jak obrovské štěstí jsem měl. Jen mě štrejchnul. Kdyby se trefil lépe, měl jsem půl hlavy pryč.

Ani tenhle zážitek mě ale nepoznamenal. Nikdy jsem se koní nebál, ale jsem určitě opatrný.

Jedinou zlomeninu při pádu jsem si přivodil v nějakých šestnácti letech. Spadnul jsem v Humpolci při finále Zlaté podkovy. Slítl jsem z koně přímo před něj, on spadl taky, a když se zvedal, kopl mě do ramene. To byl vlastně můj jediný opravdu bolestivý pád.

Jasně, občas člověk spadne, udělá si bouli a narazí žebra, takže si pár dnů na koně sednout nemůže, ale to je v našem sportu a při naší práci úplně normální. Rozhodně padám z koně méně než třeba dostihoví jezdci.

Přesto jsem tady už nemusel být.

Psal se rok 2011, bylo těsně před kvalifikací na olympiádu v Londýně a já na dlouhé týdny skončil ve vážném stavu v nemocnici se zánětem mozkových blán.

Na závodech v Ostravě jsem tehdy dostal teploty. I s nimi jsem ale odjezdil své parkury a pak řídil přes celou republiku domů kamion s koňmi. K doktorům jsem se dostal až druhý den. Když má člověk zánět mozkových blan, bolí ho hlava a zpravidla ji nedokáže ohnout dolů. Jednoduše zatuhne v krku. Jenže já tyto klasické příznaky neměl.

Vzali mi krev, dostal jsem antibiotika a s nimi týden ležel doma bez jakéhokoliv zlepšení. O týden později už hodnota zánětlivosti v mé krvi vzrostla asi na padesátinásobek normálu, a tak mě lékaři poslali do nemocnice. Ležel jsem v Příbrami a kolem běhali různí specialisté, kteří nemohli na nic přijít. Nic mě nebolelo, měl jsem jen dost výrazně zvýšenou zánětlivost a pořád dokola ty blbé teploty.

Ležel jsem na pokoji sám dva dny. Až třetí den odpoledne ke mně přivezli dalšího kluka, který mi nakonec asi zachránil život. Jako blázen do koní jsem tu noc psal e-mail naší federaci a hlásil se na další závody. Pamatuju si jediné: Četl jsem po sobě text, který jsem sepsal, a najednou viděl jen půlku.

Pak úplná tma.

Probral jsem se ve chvíli, kdy nade mnou stálo šest doktorů.

Kluk, který ležel se mnou na pokoji, mi později řekl, že jsem z ničeho nic začal bezvládně skákat na posteli. Nebyl jsem v té chvíli na JIPce napojený na žádné přístroje. Nebýt tam on, třeba by si mého stavu nikdo nevšiml a nechci ani pomýšlet nad tím, co všechno se mohlo stát.

V kómatu jsem byl tři čtvrtě hodiny.

Doktoři mi nasadili asi sedmero antibiotik a začala léčba, která se protáhla skoro na půl roku.

V jezdeckém světě se zpráva o mém stavu rozšířila prakticky okamžitě. Já byl přitom do koní dál úplně šílený. Přestože jsem měl zakázáno koukat na televizi, poslouchat rádio a zírat do telefonu, zkrátka jakkoliv myslet, zase jsem po nocích posílal přihlášky na další a další závody. Paní z federace věděla, co mi je, a volala mé ženě, má-li mě skutečně přihlásit. Ta jí řekla, ať to hlavně hází do koše.

V nemocnici jsem strávil asi měsíc, následující čtyři se mi pak opakovaně vracely stále stejné stavy. Ráno jsem byl v pohodě, v poledne dostal teplotu 37,2 a večer byl zase úplně v pořádku. Tělo si vytvářelo ochranu, protože mozek správně tušil, že bych okamžitě vlezl na koně. Jinak si to prostě vysvětlit neumím.

Až na mistrovství republiky se vše změnilo. Odjel jsem tam se svou ženou Natálkou, kterou jsem trénoval. Ty závody se jí povedly a já po návratu domů byl od začátku týdne najednou lepší. Dostal jsem se na závody, do svého světa a prostředí koní, pro které žiju celý život. Byl jsem po dlouhých měsících šťastný a hlava v tu chvíli vše povolila.

Už žádné další teploty.

Dostihový kůň je něco jako chrt, který vydrží běžet strašně dlouho. Naše skokové koně bych přirovnal k vlčákům nebo rotvajlerům. Jsou poslušnější, je s nimi lepší komunikace a jsou klidnější v hlavě. Prostě nejsou takoví blázni.

Kůň připravený pro parkurový závod je nádherný. Má krásně vyrýsované tělo, lesklou srst, je soustředěný.

Když se před závodem vyhoupnete do sedla a rozhlédnete se kolem sebe, cítíte se zavázáni. Někoho tahle atmosféra sužuje, mě vyloženě motivuje. Sebevědomí okamžitě roste vzhůru.

Nikdy nezapomenu na dva momenty. Na úplně natřískané tribuny v Las Vegas při finále Světového poháru. Tleskala nám celá hala, ve které dnes hrají zápasy NHL hokejisté Golden Knights. Tím největším zážitkem je ale tři roky starý závod Světového poháru v Olomouci a neuvěřitelně krásný pocit vítězství před domácím publikem. Na tribunách v Olomouci byly tisíce lidí a my dokázali parkur zajet čistě.

Na závěrečné dekorování prakticky nikdo od kolbiště neodešel. Diváci stáli, aplaudovali vestoje a já si se svým koněm Dimarem užíval čestná kolečka.

Jedno, druhé, třetí... Pořád toho nebylo dost.

Lidi kolem byli nadšení. V Česku se do té doby žádný větší mezinárodní závod nejel a vítězství domácího jezdce tak bylo totální senzací.

Dnes máme v Praze tu čest hostit Global Champions Tour, to samozřejmě vnímání našeho sportu posouvá mnohem dál. V rámci letošního programu se ale objevím jen v závodech nižší kategorie.

S týmem Prague Lions jsem se totiž před sezonou dohodl na ukončení spolupráce. Mám ve své stáji jen mladé koně, pro které jsou hlavní závody série příliš náročné. Nejsou na to připraveni. A proto jsem rád, že mě organizátoři pozvali alespoň na nižší závody, které jsou součástí doprovodného programu. Jezdil jsem Global Champions Tour dva roky a za tu dobu poznal, že když nemáte úplně TOP koně, je zbytečné se toho účastnit. Možná se o vás v novinách píše, že jezdíte nejlepší závody na světě, ale člověka a sportovce vnitřně moc nenaplňuje vědomí, že je tam jen do počtu. Proto jsem se rozhodl v Global skončit.

Soustředím se na výcvik svých mladých koní, třeba i s výhledem na příští kvalifikaci o olympijské hry. Účast na nich mi uniká a zůstává stále jen nesplněným snem. Nejblíže jsme tomu byli s českým týmem letos. V kvalifikaci soutěže družstev jsme v Budapešti měli obrovskou smůlu. Emmě de Moussac, která má tatínka Francouze, maminku Češku a rozhodla se reprezentovat naši zemi, kůň dvakrát odmítl poslušnost na vodním příkopu.

Nejtěžší pasáž parkuru byla hned na jeho začátku, pak zbývala jen voda a čtyři relativně jednoduché skoky. Až po vodu šla Emma čistě, na ní se kůň pokaždé zastavil. Byl to průšvih pro celý tým. Jedna jediná překážka rozhodla o tom, že se na olympiádě v Japonsku naše barvy zase neukážou. Tohle čekání českého parkuru trvá od roku 1936. A protáhne se minimálně o další čtyři roky.

Jenže s koněm prostě člověk občas nehne. Bohužel.

Kvalifikace se koná jen jeden jediný den. Dvě kola. Všechno si musí sednout ideálně. Skvělí musí být jak všichni čtyři jezdci týmu, tak i jejich koně. My měli tři koně v super formě, ale čtvrtý nepřeskočil překážku, která mu nikdy předtím na žádném závodě nevadila. Proč, to se nikdy nedozvíme.

Když jsem podobně přišel o účast v Athénách, byl jsem zklamaný. Když mi unikla olympiáda naposledy v Riu, mrzelo to ještě víc. Je to paradoxní, ale tentokrát mě další neúspěch tak moc nebolel. Porazil nás totiž ukrajinský tým. Tým, který nemá jediného jezdce, co by alespoň z půlky Ukrajincem byl.

Jeden tamní bohatý podnikatel si prostě nakoupil koně a jezdce, tři bývalé reprezentanty Německa a jednoho Maďara. Dobře jim zaplatil, rozdal ukrajinské pasy a oni to prostě zařídili.

Ten Ukrajinec sám jezdí na koni. Moc dobře to neumí, ale na olympiádě se představil už dvakrát. Čtyři zaplacení jezdci vždy vyjedou účast ukrajinskému týmu, on tři z nich vezme na Hry a čtvrtého nakonec nahradí sám. V závodech družstev totiž rozhodně neplatí, že když si s týmem kvalifikaci vyjedete, budete na olympiádě i startovat.

To už bychom se ale jen znovu vrátili k tomu, jakým byznysem náš sport někdy je.

Já ale v parkuru přesto pořád vidím především sport. Nádherný sport.

Věřím tomu, že jednou si na největší závody svého koně dokážu připravit. Nick Skelton se dočkal na prahu šedesátky. Příklady těch nejlepších dokazují, že to jde.

Věřit tomu budu dál. Forever.

Jana Mensatorová, David Horvath/CET a Kateřina Návojová/Jezdci.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.