Falešná naděje

Jan Baránek

Falešná naděje

Zruč u Plzně, 17. dubna 2016.

V restauraci tamního hotelu jsem seděl já, můj manažer a sportovní ředitel německého Freiburgu. Na stole před námi ležela smlouva připravená pro mě. Všechno jsem tam odkýval.

Dojel jsem za nimi jen pár desítek minut po domácím zápase s Brnem, který jsme vyhráli i díky mému gólu 2:1. Samozřejmě naprosto potají. Šéfové Viktorky neměli o naší schůzce nejmenší ponětí, i když já už před zápasem moc dobře věděl, že do Česka přijeli zástupci bundesligového týmu proto, aby mě koupili.

Líbilo se jim, jak jsem drzý a na obránce gólový. Zvládal jsem osobní souboje a sám si připadal na hřišti tak vyspěle, že mě nemohlo nic rozhodit. Řekli mi samozřejmě i ty slabé stránky. Chtěli zapracovat na mé rozehrávce i dynamice a já s nimi ve všem naprosto souhlasil.

K přestupu ale nakonec nikdy nedošlo.

Viktoria Plzeň, se kterou jsem v té době vyhrál už dva mistrovské tituly, mě nechtěla pustit údajně ani za dva miliony eur a mně to tehdy paradoxně vlastně vůbec nevadilo. Vyhrávali jsme, bylo mi sotva čtyřiadvacet let a cítil jsem, že hraju svůj nejlepší fotbal v životě.

Ten rok se mi dařilo opravdu úplně neskutečně. V součtu s poháry jsem za celý podzim jako obránce dal devět gólů. Vezl jsem se na vlně totálního štěstí, v mém životě vycházelo vše, na co jsem sáhl, takže mě v tu chvíli nelákaly ani ty peníze, které Němci nabízeli.

Nikdy jsem se na materiální hodnoty neupínal a tenkrát ve mně jednoduše zvítězil pocit, že nemusím nikam spěchat. Že mám přece všechno krásně nalajnované a že podobných šancí bude ještě spousta.

Když na to teď myslím, těžko se mi hledají slova a ještě hůře odpovědi.

Kdybych byl tenkrát odešel, mohl bych hrát fotbal i dnes?

Můj příběh je o tom, jak pomíjivý život umí být.

Ještě tři roky zpátky jsem byl jedničkou na seznamu posil bundesligového týmu, dnes nezvládnu ani plnohodnotný trénink s poloprofesionály v naší třetí lize. Podivné zranění kolene mi ukončilo kariéru v době, kdy jsem měl mít všechno teprve před sebou.

Ucítil jsem jen takové lupnutí.

Kdyby mi na nohu spadl osmdesátikilový chlap a přerval všechno, co v koleni přervat jde, neřeknu ani slovo. Mně ale odepsal koleno i sportovní kariéru balón, který jsem zpracovával na dlouhou nohu. A to vše při rozcvičce před pro nás tehdy naprosto tuctovým zápasem českého poháru v Hlučíně. Jen pár měsíců po tom, co krachl můj přestup do Bundesligy.

Kromě toho lupnutí jsem nic jiného necítil. Dokonce mě v koleni ani vůbec nic nebolelo. V Hlučíně jsem odehrál naprosto v pohodě celých devadesát minut a na vítězství 7:0 jsem se coby stoper podepsal i jedním vstřeleným gólem. Mým posledním gólem v kariéře.

Že je něco špatně, jsem poznal až na druhý den. Noha mi začala otékat a podvědomě jsem tušil, že koleno není dobré. Už nikdy v životě jsem se tohoto pocitu nezbavil. A třebaže jsem od té doby ještě pár minut za Plzeň v ostrých zápasech odehrál, už jsem ani zdaleka nebyl tím hráčem, který měl nakročeno do reprezentace a na kterého se jezdívali dívat skauti evropských klubů.

Události, které mi takhle změnily život, byly spojené nádoby – především však série naprosto fatálních rozhodnutí a totální podcenění celé situace. Alespoň tak to dnes vnímám já. Vždyť já už čtyři týdny po tom zranění hrál Evropskou ligu s nějakýma Rumunama.

Ten zápas jsme projeli a já si dodnes vyčítám, že jsem do něj vůbec nastoupil. Udělal jsem v něm i chybu, po které nám dali gól. Jenže říkejte něco mladému klukovi, který chtěl hrát fotbal, protože ho miloval a protože tím sportem žil. Dělal jsem tehdy všechno pro to, abych se mohl na trávník vrátit co nejrychleji.

Doktor mi to navíc všechno povolil. Můžeš hrát, říkal.

Po zranění jsem tak nepodstoupil prakticky žádnou rehabilitaci. Týden jsem měl klid, dokud nezmizel otok, další týden začal lehce posilovat, po třetí neděli už jsem běhal a na konci čtvrtého týdne šel hrát evropský zápas.

Kdo ví, třeba jsem tenkrát mohl odpočívat i dva měsíce a nic by se nezměnilo. Ale co když bych dnes byl v pohodě? Strašně mě mrzí, že jsme můj tehdejší zdravotní stav brali na tak lehkou váhu. Nechci po tom pátrat a hledat viníka, ale občas nad tím chtě nechtě stejně přemýšlím.

Byl to snad nátlak mého klubu, abych co nejdříve hrál? Zvorali to doktoři? Nebo si za všechno můžu jen já sám?

Ani na jednu z těchto otázek, které se mi neustále honí hlavou, pořád neumím odpovědět.

Lékař v Česku mi tehdy z kolene vyndal meniskus a měl za to, že když to vydrží moje vazy, bude koleno normálně fungovat i ve vrcholovém sportu. A já doteď nemůžu pochopit, že po tak banálním zákroku jsem si během následujícího půlroku vydřel chrupavku tak, že mě dnes noha omezuje i v běžném životě.

Během reprezentační pauzy jsem tehdy bez problémů zvládl i čtrnáct dnů kondiční přípravy v kuse. Jenže kdykoliv jsem pak třeba jen na pár minut naskočil do zápasu, koleno na druhý den zase oteklo. Mám v něm za poslední tři roky možná dvě stě vpichů. V nemocnici mi z něj každou chvíli vytahovali vodu i krev a nazpátek do něj vraceli výživu a různé kortikoidy.

Čtyři dny jsem trénoval a punkce.

Den pauza.

Čtyři dny tréninku a zase punkce.

Zase den pauza.

Časem už stačilo i tak málo, že jsem na tréninku kopnul do balonu, a noha mě začala bolet. Tak jsem dlouhé měsíce chodil po doktorech a zrovna ten v Plzni mě pořád dokola utvrzoval v tom, že to chce jen čas. Že si to koleno sedne, a když budu trénovat, nijak si neublížím. Že si koleno naopak časem na zátěž zvykne a veškeré problémy odezní.

Takovým způsobem jsem se trápil asi půl roku, než přišel zcela zásadní zlom.

Můj tehdejší spoluhráč Venca Pilař měl podobné zranění. Kvůli chrupavce nehrál asi rok a půl, ale na rozdíl ode mě se léčil v Německu. Když viděl, v jakém jsem stavu, nabídl mi, že mě vezme s sebou na kliniku v Augsburgu.

Odjel jsem tam s ním s představou, že si mě tam nechají. Že mi třeba transplantují chrupavku a budu za pár týdnů zase dobrý. Nadšený jsem byl i po příjezdu. V ordinaci toho doktora viselo na zdi asi dvacet fotbalových dresů. Zjevně dával dohromady celou Bundesligu. „Tak tady jsem správně, tohle je kapacita,“ říkal jsem si v duchu. Doktor se jmenoval Boenisch, jeho jméno asi nikdy nezapomenu.

Venca Pilař šel na řadu přede mnou. Byla to jeho poslední zdravotní prohlídka před návratem do ostrého tréninku a všichni jsme byli v dobré náladě, že jeho patálie definitivně skončily a že bude po těch měsících trápení zase brzy hrát fotbal.

Nálada se ovšem velmi rychle začala měnit v momentě, kdy jsem si na lehátko lehl já a viděl doktora, jak zkoumá výsledky mých vyšetření. Mluvil německy na Pilku, ten mi měl všechno překládat. Já nerozuměl ani slovo, ale moc dobře jsem viděl, jak mu při debatě s lékařem klesá úsměv. Začal jsem být nervózní, doktor mluvil německy dál, a když se ho Venca na něco na konci zeptal, jen zavrtěl hlavou a řekl: „Kaput.“

V té chvíli mi nikdo vůbec nic překládat nemusel. Byl konec.

Následující chvíle si už vůbec nepamatuju. Mám v hlavě normálně černo. Cesta zpět do Plzně trvala možná čtyři hodiny, ale nevím z ní nic. Až do téhle chvíle jsem si nic takového ani jednou nepřipustil. Říkal jsem si, že jsem se vždycky z každého zranění vylízal, a tak to zvládnu i teď.

Jenže německý lékař mě velmi rychle vyvedl z omylu. Jen se koukl do papírů a měl jasno.

Nikdy předtím jsem nebrečel. Ty dny bezprostředně po návratu domů byly ale šílené. Nemohl jsem spát a moje nálada přecházela vyloženě do agrese a nasranosti vůči těm, co mě dávali do kupy v Česku. Dlouhé měsíce ve mně jen živili falešnou naději a nikdo z nich mi neuměl říct, jak vážné to se mnou ve skutečnosti je.

Výsledky z Německa způsobily velký poprask i v klubu. Vložila se do toho má agentura a zařídila mi poslední naději: léčbu u profesora Koláře v Praze. I ten byl přesvědčený, že ona naděje pořád existuje. Nařídil mi tři měsíce úplného volna a speciální dietu na odkyselení organismu. Jen jsem chodil na rehabilitace a jinak byl úplně bez pohybu. Vnitřně jsem ale cítil, že ve mně už žádná víra není.

Věděl jsem, že je všechno v prdeli.

Že si už nikdy nezahraju českou ligu, neobléknu reprezentační dres. A že nikdy nepřestoupím do zahraničí.

Pořád jsem měl před očima výraz německého doktora Boenische, kterého můj příběh evidentně vzal. Když jsem tehdy seděl s ním a Pilkou v ordinaci, moc dobře věděl, že jsem mladý kluk, který má nakročeno do Bundesligy. A viděl jsem na něm zklamání i beznaděj, že mi bohužel nebude umět pomoct.

Dieta od profesora Koláře mi sice udělala dobře a koleno nakonec alespoň přestalo bolet, další vyšetření ale ukázala, že tahle rehabilitace přišla až příliš pozdě, že už mi není pomoci. Kvůli tréninku, který jsem tehdy navzdory otokům a neustálým injekcím celé měsíce na doporučení českého lékaře podstupoval, byla chrupavka nenávratně poškozená.

Když jsem v jednadvaceti letech z Baníku přestupoval do Plzně, přišel jsem do úplně jiného světa. Přišel jsem do klubu, ve kterém remíza venku byla špatně a výhra doma 1:0 taky špatně. Můžu ale říct, že ty roky ve Viktorce mě naučily obrovskému hladu po úspěchu, chuti vyhrávat a touze dostat se fotbalově co nejdál.

Hned když jsem přišel poprvé na stadion, potkal jsem věčně vysmátého Pavla Horvátha a Limbu, z nichž touha vyhrávat vyzařuje na první dobrou. Na každém tréninku, i při blbém báčku na začátku nebo centrech na jeho konci, v Plzni o něco jde. V týmu je obrovská soutěživost, hráči se mezi sebou sázejí o každou kravinu. Jakákoliv prohra v kabině byla vyloženě noční můra.

A tohle všechno se vždy přenášelo i do zápasů. Kdykoliv jsem šel na hřiště, regulérně jsem věděl, že vyhrajeme. Jasně že to občas nevyšlo, ale i když jsme třeba ztratili nějaké body, šli jsme ze hřiště s tím, že prostě vyhrajeme příště a nic se neděje.

V Plzni jsem strávil tři roky a nevzpomínám si, že bychom prohráli dvakrát za sebou. Možná na konci té jedné sezony, kdy bylo už tři kola před koncem rozhodnuto o našem titulu. Ale to vůbec nepočítám. Pro nás to v té době nebyly soutěžní zápasy. Pohár jsme měli, oslavy byly v plném proudu a o nic nám už nešlo. Bylo nám to úplně fuk.

Vědomí, že budeme vyhrávat, nám všem neuvěřitelně zvedalo sebevědomí. Tam jsem pochopil, že fotbal je z dobrých devadesáti procent o hlavě. Jak je člověk a tým nastavený vnitřně, tak to pak vypadá i na hřišti.

S Plzní jsem českou ligu vyhrál dvakrát. U jména mám sice tituly tři, ale v poslední mistrovské sezoně jsem byl jen na soupisce a vinou zranění nezasáhl do hry ani na minutu. Tenhle titul si nemůžu a sám ani nechci počítat. Zahrál jsem si ale za Viktorku taky evropské poháry a vždycky bude klubem, ke kterému budu mít hodně vřelý vztah. Na druhou stranu budu zcela upřímný: Tohle angažmá mě přetvořilo „jen“ v profesionálního fotbalistu. Emoce zůstaly vždycky doma.

V Baníku Ostrava.

To je klub, ke kterému budu tíhnout do konce života. A který mi podal pomocnou ruku i teď, když fotbal hrát nemůžu.

I v dresu Plzně pro mě bylo strašně nepříjemné proti Ostravě hrát. Přestupoval jsem do Viktorky v době, kdy byl Baník v totálních sračkách. V sezoně, kdy nakonec z ligy i sestoupil, jsme přijeli do Vítkovic a vyhráli tam 4:0. Bylo mi těch kluků vyloženě líto a neměl jsem ze zápasu vůbec žádnou radost. Neradoval jsem se z našich gólů, samotný pobyt na hřišti mě štval a modlil jsem se, ať už je konec.

Můj vztah k Baníku je nehmatatelný. Nejde popsat, jak moc a proč se mi ten klub dostal pod kůži. Je to něco, co nejlépe pochopí jen lidé odsud z regionu. Je to ve mně pořád a teď paradoxně možná ještě víc než dřív, když jsem fotbal ještě hrál.

Za Baník na přelomu století hrával i můj táta, a když jsem do klubu ve čtrnácti letech přestupoval z Dolního Benešova já, v bráně áčka chytal můj strejda. Atmosféru domácích zápasů i všechny ty úžasné chorály jsem proto velmi dobře znal.

Už v dorostu jsme měli kabinu na Bazalech a tradice i velikost klubu na nás dýchaly ze všech koutů. Párkrát jsme mohli podávat při zápasech míče v době, kdy se v Baníku sešel tým kolem Vency Svěrkoše, Tomáše Galáska nebo Reného Bolfa. Hráli skvělý fotbal, který vyvrcholil nezapomenutelným zápasem poháru UEFA se Spartakem Moskva.

V té chvíli jsem si uvědomil, že atmosféru kolem Baníku miluju a že si na Bazalech jednou prostě musím zahrát, ať se děje, co se děje. Sen se mi splnil. Ze svého prvního zápasu tam si taky pamatuju každou minutu a každou akci.

Byl to zápas s Brnem. Hrál se v pondělí, vysílala ho televize a šíleně pršelo. Ochozy na Bazalech nebyly zastřešené, a tak nepřišly ani čtyři tisíce lidí. Když ale začali fandit a my vycházeli z tunelu doprovázení hymnou Baníčku, my jsme s tebou, naskočila mi husí kůže. Vyhráli jsme 2:1 a s Dankem Holzerem jsme to taky pořádně oslavili. Vozili jsme se tehdy do noci v Kravařích na kolotočích a přišlo mi to ještě náročnější než samotný zápas. Můj první v první lize.

Od té chvíle jsem se stal víceméně stálým členem prvního týmu a na hřišti dostával stále více prostoru. Uběhlo jen pár měsíců a my hráli pohár na Slovácku. Těsně před ním za mnou přišel Martin Svědík, jeden z nejdůležitějších koučů v mé krátké kariéře, přinesl mi baníkovskou pásku a řekl: „Dneska budeš kapitán.“

V mé kariéře je tohle zážitek, který řadím strašně vysoko. Aniž bych chtěl jakkoliv machrovat, je to o vnitřním uspokojení a hrdosti. Být kapitánem Baníku se nepovede jen tak někomu a mně tuhle čest už nikdo nikdy nevezme. Já jim totiž byl.

Dnes na Baník chodím jako divák a ještě nějakou dobu při tom nejspíš budu překousávat pocit, že jsem na tom hřišti klidně mohl být taky. Když jsem se léčil, byl jsem na tribuně hrozně nerad a těšil jsem se na konečný hvizd, abych mohl co nejrychleji před vším utéct domů. Teď už mi ale přítomnost v hledišti zase pomáhá. Dokonce mě občas uvidíte i v kotli mezi nejvěrnějšími fanoušky. I díky tomu začínám cítit během fotbalového zápasu podobný adrenalin jako dřív coby hráč.

Zase se na zápasy těším, byť už v úplně nové roli.

Po návratu z kliniky v Německu jsem byl úplně mimo realitu. Absolutně jsem netušil, co budu dělat. Měl jsem totální zatmění v hlavě, které se nedá nijak popsat. V souvislosti s tím jsem byl na spoustu lidí v mém okolí vyloženě zlý a hnusný. Dodnes šíleně lituju toho, jak jsem v telefonu posílal do háje svou mámu nebo se odmítal bavit s těmi nejbližšími.

Byl jsem úplně mimo. Vědomí, že fotbal, který miluju, už nikdy nebudu moct hrát, mě na dlouho úplně odrovnalo.

Bylo to mé nešťastné životní období. Na druhou stranu mi však pomohlo uvědomit si spoustu věcí. Jen si vezměte, že jsem ještě v dresu Baníku nastupoval proti Marianu Čišovskému. Pamatuju si ho jako velkého silného chlapa. Sami nejspíš moc dobře víte, jaké neštěstí ho potkalo.

Moje zničené koleno je proti jeho osudu úplné nic.

Vždyť mě potkala jen jedna malá sportovní tragédie. Z hlediska života naprostá banalita.

Ten úplně nejzásadnější obrat v mém vnímání celé situace přišel během mých posledních dnů v Plzni. Na společné večeři jsem týmu musel oznámit, že mám všechny věci v kabině sbalené a končím. Bylo mi do breku a třásl se mi hlas. V hlavě se mi během pár minut přehrávala celá má kariéra. Debut na Bazalech, velké zápasy s Viktorkou, oslavy mistrovských titulů…

Rád bych vám o tom pověděl víc, ale moc si z toho večera nepamatuju. Emocí ve mně bylo tolik, že jsem jednoduše moc nezvládal vnímat, co se kolem mě dělo.

Vím jen, že se se mnou každý z mých spoluhráčů osobně rozloučil podáním ruky. David Limberský si tehdy dokonce vzal slovo a moc hezky mi poděkoval. I jemu bylo, možná pod tíhou té atmosféry v sále, do breku. Do té doby jsem ho takhle vůbec neznal. I tenhle věčně vysmátý kluk měl najednou na krajíčku.

Přesně tohle jsou ale situace, kdy si člověk uvědomí, jak krásný týmový sport je.

V momentě, kdy jsem ten večer dojel domů, ze mě všechno zničehonic spadlo. Najednou jsem dostal chuť zase začít žít, hodit všechno za hlavu a jít dál. Možná mi k tomu pomohla i esemeska od Pavla Horvátha. Napsal mi, že mu je do pláče. Hrál jsem s ním jenom půl roku a stejně jsem se mu vryl do hlavy asi jako fajn spoluhráč. Uvědomil jsem si, že je kolem mě spousta lidí, které můj konec nakonec mrzí možná ještě víc než mě. A že jsem všem těm lidem celé ty roky asi dělal radost. Že i těch pár sezon ve vrcholovém fotbale mělo nějaký smysl.

I když pro mě kariéra v profesionálním fotbale nadobro skončila, zařekl jsem se, že musím zůstat pořád stejným člověkem. Že musím být pokorný. A díky zlé zkušenosti jsem taky poznal, na koho se v životě můžu spolehnout. I to je totiž strašně důležité.

Když je člověk mladý a daří se mu, lepí se na něj lidé, kteří si jeho prostřednictvím chtějí udělat jméno. Taky jsem poznal pár takových, kterým jsem byl dobrý, jen dokud jsem hrál a byl na vrcholu. Jedním z nich je třeba ten doktor, který mě pořád dokola přesvědčoval o tom, že si moje koleno na zátěž zvykne. Když otevíral vlastní kliniku, chlubil se na slavnostním večírku tím, že léčí taky mě. Od chvíle, co jsem skončil kariéru, mi nezvedl telefon.

Člověk zkrátka pozná lidi kolem sebe až v momentě, kdy je úplně na dně.

Nejsem teď ve stavu, že bych musel chodit o berlích. Je mi ale šestadvacet let a chtěl bych být aktivnější. Moc bych si přál chodit s klukama třeba dvakrát týdně hrát fotbal, ale bohužel to nejde. Co se týče tréninku, mé tělo zvládne maximálně šedesát minut týdně. Vždyť já mám problémy udělat i dřep.

Invalida ze mě není. Začal jsem hrát třeba hokej, ve kterém má člověk úplně jiný pohyb, a hrozně mě to naplňuje. Fotbalová kariéra je ale vzhledem k rychlým změnám směru a nutnosti vést nohou balón pasé. A to i přesto, že jsem nedávno nastoupil za Dolní Benešov i v Mol Cupu a taky odehrál pár minut v zápasech MSFL.

V Dolním Benešově dnes bydlím, je to můj mateřský klub a nějakou dobu jsem tam po konci kariéry působil i v roli asistenta trenéra. Začal jsem poslední dobou znovu pracovat na svém těle, posiluji a změnil jsem regeneraci kolene. Díky tomu jsem zhubl asi deset kilo, což mi samozřejmě ulevilo. Za ty dlouhé měsíce pauzy se mi taky úplně vyčistila hlava, takže jsem si občas s klukama zahrál na tréninku. Jen tak, pro radost.

Dostal jsem se do takové pohody, že občas zvládnu odehrát třeba patnáct minut. Proto se na internetu psalo o mém návratu. Chtěl bych tímto všechny vyvést z omylu. Žádný návrat se nekoná a už nikdy konat nebude. I těch patnáct minut ve třetí lize je v podstatě malý zázrak.

Můj malý zázrak.

Pocit být alespoň tu chviličku na hřišti mi ohromně pomáhá v hlavě. Je to pro mě obrovská psychická vzpruha, protože fotbal je můj život a mám k němu velké citové pouto. Zahrát si alespoň tu chvíli za Dolní Benešov je zároveň i šance, aby mě na hřišti mohl ještě vidět můj děda. I jeho moc zasáhlo, že moje kariéra takhle divně skončila. V jednom týmu si občas kopnu s bráchou a je z toho událost pro celou rodinu.

V žádném jiném klubu bych si přitom tohle nemohl dovolit, ani bych si na to netroufnul. Je to všechno jenom o tom, že v Dolním Benešově znám úplně všechny. Jsou tam kluci, kteří trénují čtyřikrát týdně, a je ode mně vůči nim vlastně strašně nefér, že občas přijdu a zahraju si alespoň v závěru zápasu. Jsou to ale všechno mí kamarádi, kteří mi chtějí pomoct.

Hraju MSFL občas jenom proto, že mí kamarádi vědí, že mě tím psychicky strašně moc nakopnou. Vlastně to dělají všechno pro mě. A já se na oplátku na trénincích snažím pomáhat jim.

Zranění se stávají všude, stávat se budou a jsou součástí sportu i života. Všechno je pak jen na konkrétním člověku, jestli všechno zabalí, nebo se rozhodne otevřít novou životní kapitolu.

Já se teď snažím o to druhé.

Nový náboj do života mi dala kamarádská schůzka s Vencou Svěrkošem a Markem Jankulovskim, dnes sportovním ředitelem Baníku. Vzešel z ní nápad, že bych mohl nastoupit jako trenér do klubové akademie.

Mám teď před sebou jasný cíl. Chci si dodělat všechny potřebné licence a v budoucnu i licenci pro profesionální fotbal. Vše směřuju k tomu, abych se mohl stát hlavním trenérem v jedné z baníkovských kategorií a mohl si vyzkoušet tu zodpovědnost.

Jsem zaměstnancem klubu a dělám každý den všechno pro to, aby Baník opět každoročně vychovával dva tři hráče pro ligu. Aby náš bílo-modrý dres jednou nosili zase hlavně odchovanci. Takhle to tady totiž odjakživa bylo a já jsem přesvědčený o tom, že během příštích dvou až čtyř let znovu bude.

Zatím jsem byl asistentem u devatenáctky i ligového dorostu. Občas jsem zaskočil k individuálním tréninkům k šestnáctce. Poslední půlrok ke svým povinnostem připojuju i práci s videem. Dělám sestřihy zápasů pro přípravu i hodnocení. Rozhodl jsem se, že si chci v trenéřině vyzkoušet úplně všechno, protože jsem odmala naučený, že když už něco dělám, musím do toho jít naplno. A dál mě posouvá každá taková zkušenost.

Že bych se mohl někdy fotbalem živit, mě poprvé napadlo až v momentě, kdy mě v Baníku povolali jako hráče do áčka. Do té doby jsem i díky rodině pořád myslel na zadní vrátka. Byli jsme v tomhle směru hodně opatrní.

V kariéře fotbalisty hraje klíčovou roli spousta věcí, náhodných okolností. Může vám při banální situaci prdnout koleno jako mně a během vteřiny je se vším konec. Nebo jen budete mít smůlu, že nejste v pravý čas na pravém místě. Týmu se nemusí dařit, může být u něj zrovna trenér, který mladým hráčům nevěří, a neuděláte s tím vůbec nic. Těch úskalí je hodně.

Pyramida fotbalistů je ještě v patnácti letech strašně moc široká. Plno kluků v té době vypadá na to, že by jednou mohli fotbal hrát na vysoké úrovni, a dokonce si to o sobě sami myslí. Jenže základní zlom přichází zpravidla až kolem dvaceti. Před spoustou z nich se v té době nemilosrdně zavřou dveře, zůstanou nanejvýš ve třetí nebo čtvrté lize, zároveň si tuhle definitivnost neumějí přiznat.

Znám obrovské množství lidí, svých kamarádů, kteří si nedokázali v životě uvědomit tak základní věc, že fotbal vážně není všechno. Řada z nich měla mnohem více talentu než já, ale nehrajou už dávno. Jejich život je ve sračkách, jsou zadlužení a nečeká je do budoucna vůbec nic jednoduchého. I dnes vidím kolem sebe hodně kluků, kteří mají hlavu v oblacích.

Hlavní vina jde za jejich rodiči. My trenéři sice můžeme mladého kluka ovlivnit, ale v tréninku ho máme jen hodinu a půl. Zbytek dne mladí tráví v prostředí vlastní rodiny a kamarádů.

Proto zpětně oceňuji, jak mě vychovali mí rodiče. Pečlivě mě vedli ke skromnosti a pokoře. Určitě mi pomohl i fakt, že jsem vyrůstal ve fotbalové rodině a můj táta úskalí profesionálního sportu dokonale znal. Dokonce si troufám říct, že v jeho době bylo mnohem těžší se prosadit, protože naše liga tehdy byla mnohem kvalitnější. Kluci neodcházeli nikam do zahraničí, a když už se nějaký přestup přece uskutečnil, odcházel Nedvěd do Lazia nebo Poborák do Manchesteru United.

Kluci, které dnes sám trénuju v Baníku, jsou o osm, devět let mladší. Díky tomu k nim mám pořád relativně blízko. A budu jedním z prvních, kdo jim bude všechno tohle dokola tlouct do hlavy.

Sám jsem míval ve škole občas pětky, mám tam i nějakou neomluvenou hodinu. Úplně školu flákat ale nemůže nikdo. Když už pětky přijdou, je třeba máknout. A věřte mi, že střední škola jde s fotbalem na jakékoliv úrovni skloubit úplně vždycky. Dvacet minut na to, abyste koukli večer před písemkou do učebnice, si zkrátka najdete. Kdo tvrdí, že ne, lže sám sobě. Sám střední školu vystudovanou mám. Zvládl jsem to bez problémů, takže moc dobře vím, o čem mluvím.

Jde jen o to umět v klíčovou chvíli zatnout zuby. Tohle všechno se pak přenáší i do fotbalu. Kdo zvládne dávat maximum škole, zvládne dávat všechno i sportu. Bohužel mám pocit, že jsou kluci v dnešní době hodně ovlivnění reprezentací nebo vlastními úspěchy v mládeži. Ti, co přejdou do dospělého fotbalu, se pak hodně diví.

V ligové šatně žádného třicetiletého frajera nezajímá, že támhleten mlaďas dal v sedmnáctce třicet gólů za sezonu. Všechny zajímá, jestli zvládne dávat góly i tady a teď. Na tréninku, a hlavně v zápasech.

Kolem dvaceti let začíná každému fotbalistovi úplně nová kapitola života. Na dosavadní úspěchy se nikdo neptá. Úspěchy se musí každým dnem znovu dokazovat. Mým úkolem je na tohle mladé kluky v Baníku připravit.

Nevím, jestli ze mě někdy bude dobrý trenér. Třeba budu muset za pár let klepat na dveře nějaké firmy a prosit o práci. Ale už jen samotná myšlenka, že i navzdory svému zranění můžu nadále zůstat u fotbalu, mě žene dál a obrovsky motivuje.

To víte, že se sám sebe pořád ptám, jestli by to všechno nedopadlo jinak, kdybych byl tenkrát do Německa přestoupil. Jsem dokonce přesvědčený o tom, že kdyby se mi podobné zranění stalo tam, díky preciznosti tamních lékařů by celá rehabilitace dopadla mnohem lépe.

Ale jestli by to tak skutečně bylo, to se už nikdy nedozvím.

Třeba mám někde ve svém osudu napsané, že takhle to všechno mělo být. Alespoň já tomu od jisté chvíle fakt věřím.

Proto jsem se rozhodl jít dál.

Zůstal jsem u sportu, který miluju a u kterého dokážu zapomínat na běžné starosti.

Jsem rozhodnutý věnovat veškerou energii tomu, aby tahle nová fotbalová etapa stálo za to.

Jana Mensatorová, Petr Sznapka/ČTK, Michal Kamaryt/ČTK a Pavel Němeček/ČTK

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.