Duo

Alžběta Dufková

Duo

Kdo jsem?

Už v tom někdy sama nemám jasno. Bohužel.

Podle výsledků a statistik jsem aktuálně nejlepší česká akvabela. Trojnásobná účastnice olympiády, která má ambice jet v roce 2021 i na další hry do Tokia a podat tam co nejlepší výkon. Tak by to přece měl mít hozené každý vrcholový sportovec.

Poslední dobou ale bývám některými označována jinak. Jako potížista, který všechno komplikuje.

Komu? Svým nejbližším kolegům – trenérkám, závodnicím. Těm, s jejichž pomocí jsem se dostala na současnou úroveň a s nimiž jsem si dlouho pomáhala. Přála bych si, aby to tak bylo i nadále, jenže realita je úplně odlišná.

Místo abych se soustředila na to, jak mít co nejlepší výsledky, řeším už pár let spíš to, kde, jak, s kým, za co a jestli vůbec budu trénovat a závodit.

Mým cílem nikdy nebylo se do ostatních navážet. Jsem naopak sportovec, který má rád zdravou konkurenci, kdy každý může na základě předchozí práce ukázat, co umí. Jenže to, co zažívám, z mého pohledu není fér. Děje se to dlouho, nakupilo se to a cítím, že to začíná nepřiměřeně, a hlavně destruktivně, zasahovat do mého osobního života, do mé kariéry i do prostředí celého synchronizovaného plavání.

To, v čem aktuálně žiju, je permanentní dusno.

Cokoliv udělám, má u vedení mé disciplíny, které sídlí především v Brně, špatnou odezvu. Je to osobní. Ironické poznámky, pomluvy, zastrašování, disciplinární řízení.

Mrzí mě to. Byla bych ráda, aby to bylo jinak.

Tuhle zpověď nezveřejňuju proto, abych někomu ublížila tak, jak v posledních letech pár lidí ublížilo mně. Nikdy jsem to neměla v úmyslu. Naopak velmi silně vnímám, že zákeřnost a manipulace nejsou způsoby, jak řešit neshody a konflikty. Dělám to, abych pročistila vzduch a abych ostatním, a zároveň sobě, dala signál, že nejsem to, za co se mě snaží někteří označit.

Nejsem problém.

Soňa Bernardová, Alžběta Dufková.

Deset let, prakticky po celou dobu spolupráce, patřil náš pár do širší světové špičky. Sedmé místo na mistrovství Evropy, jedenácté na mistrovství světa a čtrnácté na olympiádě.

Dá se říct, že jsme držely české synchronizované plavání aspoň trochu v povědomí veřejnosti.

Soňa byla mezi akvabelami dlouho největší pojem. Je o čtrnáct let starší, vydržela závodit na vrcholové úrovni do čtyřiceti, což je unikátní, k tomu vystudovala práva a má vlastní praxi.

Pamatuju si, jak jsme si spolu poprvé zaplavaly na bazéně v Brně na Lesné.

Já jako talentovaná šestnáctiletá juniorka, ona jako třicetiletá ženská, která už v té době přemýšlela, jestli má pořád závodit, nebo spíš trénovat, protože její tehdejší parťačka Iva Svobodová zrovna ukončila kariéru. K oběma jsem vzhlížela, protože jim to spolu šlo, navíc jezdily trénovat i do USA, kde navázaly kontakty s jedním z nejlepších trenérů a choreografů Stephanem Miermontem.

Když Soňa viděla, že jsem na svůj věk šikovná, přidala se ke mně.

Zkusily jsme spolu pár povinných prvků, základní spiny, zjednodušeně vývrtky, a barakudy, což jsou výjezdy nohama vysoko nad hladinu. Vypadalo to moc dobře, hned jsme si sedly, trenérky byly nadšené, tak jsme to spolu začaly rozvíjet a stalo se z nás otřískané duo.

Všechno nás bavilo a naplňovalo. Tak je to přece vždycky, když se daří.

Bylo pro mě velkou motivací plavat s někým tak zkušeným, Soňa zase byla ráda, že našla někoho, s kým si může prodloužit kariéru. Díky své profesi nám navíc vždy uměla vyjednat nejlepší podmínky, šla do nás stoprocentní podpora svazu i klubu a naše domácí konkurence to musela akceptovat.

Na první olympiádě v Pekingu 2008 jsem ještě byla děcko a ona mě vším prováděla, ale v dalším čtyřletém cyklu jsme už vystupovaly jako partnerky na podobné úrovni. Obě jsme byly pracovité, cílevědomé a bylo vidět, že máme společný cíl. Kvůli co nejlepším výsledkům jsme hodně spolupracovaly se zahraničím. Byly jsme schopné třeba dva měsíce dojíždět do Říma za italskou trenérkou, ladily jsme přípravu s mnoha odborníky z ciziny.

Staly se z nás kamarádky, které probíraly i všechny osobní věci.

Vyrůstaly jsme každá v jiné době a nejdřív jsme se tím obohacovaly. Tak jsem to brala. Zároveň jsem od začátku viděla, že se k sobě chováme jinak než ostatní dvojice. Jiné holky se často po závodech objaly, byla z nich cítit vřelost, u nás tohle neprobíhalo. Asi jsme si nikdy ani nepodaly ruku. Neříkám, že to bylo horší, jen to bylo neobvyklé.

Jako ta mladší a méně zkušená jsem respektovala, že si Soňa v tomhle ohledu drží odstup. Navíc nám to spolu šlo a bylo to super.

Náš vztah se Soňou se ale postupně začal měnit.

Dnes je úplně jiný, přinejlepším hodně zvláštní. Je to škoda, takhle jsem to nechtěla.

Dlouho jsem ji přitom brala jako tu lepší, individuálně mě prvních pět let předčila, pak jsme se hodně srovnaly a já začala přebírat iniciativu. Ladila jsem choreografie, vymýšlela jsem například sestavy pro týmové soutěže, aby to prospívalo nejen nám, ale i dalším holkám, které se našemu sportu chtěly věnovat. Organizovala jsem vystoupení a společenské akce, starala jsem se o sociální sítě a propagaci sportu. Sklízelo to úspěch a moc mě to bavilo. Vedle vlastní přípravy jsem se snažila předávat zkušenosti mladším ročníkům a podílet se na přípravách juniorek ve sportovních centrech mládeže a na tréninkových kempech pro děti.

Měla jsem drive jít pořád dál a chtěla jsem zlepšovat sebe i ostatní.

V jednu chvíli mi začalo být líto, že musím být ten, kdo se vždy a všemu, tedy starší kolegyni, přizpůsobí. První náraz přišel před olympiádou v Londýně 2012. Dřela jsem jako kůň a v té době mi začalo poprvé vadit, že Soňa chodí pozdě na tréninky, třeba kvůli práci. Cítila jsem se trochu ukřivděně, i proto, že jsme měly větší potenciál než následné čtrnácté místo. V našich silách bylo určitě finále pro nejlepších dvanáct dvojic.

Moje parťačka pak uvažovala o tom, že skončí. Bylo jí šestatřicet, už tehdy bylo úžasné, jakou úroveň si držela, a já věřila, že se z ní stane stejně skvělá trenérka. Ideálně moje trenérka, která ke mně bude chtít najít a vychovat co nejlepší novou holku.

Bohužel to dopadlo jinak. Soňa se upnula na to, že spolu vydržíme další čtyřletý cyklus.

Já s tím nesouhlasila, protože jsem cítila, že začínáme stagnovat, a přišly první hádky.

V souvislosti s její prací jsme mohly trénovat jen brzy ráno, nebo naopak až večer. Musela být každý den v kanceláři. Určitou část přípravy jsem absolvovala sama, nebyl to čistý profesionální sport, chyběla nám kvalitnější společná práce a absolutní fokus na to, co nás spojuje.

Když jsme si například vyřídily kemp v USA, šlo to jen na pět dní, protože se musela vrátit kvůli práci. Dokud jsme měly výsledky, nehrotila jsem to. Jakmile nám ale začala kolísat výkonnost, snažila jsem se tohle téma v klubu i v rezortním centru otevírat. Všichni mě pokaždé uzemnili s tím, ať jsem ráda za to, co mám. Naše tehdejší trenérka Liba byla a je paní, kterou mám ráda, vedla nás, ale v reálu jsme si řídily přípravu samy. Nevnímala jsem ji jako autoritu, jež by vše uměla rozhodnout ve prospěch sportu.

Projevovalo se to na výkonech a já to nesla blbě.

Cítila jsem, že přestáváme stačit světovému tempu, tréninky byly občas utrpením pro nás obě i pro trenéry. Neviděla jsem v našem konání patřičnou budoucnost. Přála jsem Soně, aby ve svém věku měla už i vlastní rodinný život. Vím, že ho vždy chtěla. Jen nezbýval čas. Výsledky jsme stále neměly špatné, ale nebavilo mě přešlapovat na místě. Jsem typ, co potřebuje jít dopředu. Ať už je úroveň mojí parťačky jakákoliv, musí být vidět pokroky, a hlavně vize do budoucna.

Kdyby šlo jen o jednu z nás, nic se neděje, jenže my byly v našem sportu na všechno dvě.

Často jsem se ptala sama sebe, proč se má profesionální sportovec závislý na výkonech za každou cenu podřizovat v první řadě svému kolegovi, který se rozhodl, že se začne víc než na trénink soustředit na civilní kariéru. Já taky chodila do školy. Přednášky jsem však často doháněla dálkově a před každou olympiádou – včetně té první, kdy jsem byla ještě na střední – jsem na rok studium přerušila.

Když nám zmíněný Stephan Miermont, který vytváří programy absolutní špičce, navrhnul dát do sestav složitější prvky, které z nás mohly udělat světový pár top ten, odmítala to Soňa s tím, že je nezvládneme synchronizovat. Často jsme používaly podobné choreografie a náš zajetý styl nemohl ve světovém žebříčku dále prorážet.

Byla jediná možnost, jak to změnit.

Soňa by musela vylézt z vody a přenechat svou pozici někomu dalšímu, což se nestalo. Neměla pochopení pro moji potřebu jít dál a zkusit něco jiného. Na rovinu jsem se jí zeptala, jestli by nás s někým mladším nezkusila trénovat. Řekla, ať klidně s někým jiným plavu, ale že od toho dává ruce pryč, protože to nemá budoucnost. Já věděla, že ji potřebuju, tak jsem to nechala být. V té době nikdo z možných nástupkyň nebyl lepší než ona, zároveň to bylo tím, že holky neměly odpovídající servis, aby mohly rozvinout svůj potenciál. To ale vidím s odstupem až dnes.

Nic nezměnil ani Stephan Miermont. Když nám na mistrovství světa 2013 uteklo finále kvůli synchronizační chybě, rozloučil se s námi s tím, že věří, že se v příštím roce se se Soňou potkají jako trenéři. Odkývala mu to, ale nic se nezměnilo.

Další cestu, jak to spolu vydržet, jsme hledaly složitě.

To, že jsem se trápila, se projevovalo i tím, že se mi nedařilo dobře hubnout a držet životosprávu. Abychom vypadaly stejně, byla jsem ochotná shodit i deset kilo, ale už mi chyběl jakýsi vnitřní pohon, který by mě nutil mít disciplínu, protože jsem viděla, že z druhé strany něco chybí.

Bylo to vzájemné, obě jsme šly dolů. V Riu 2016 jsme byly osmnácté a já tohle zhoršení nesla dost nelibě.

Všechno k tomu bohužel směřovalo. Tím, že jsme nebyly tak propojený tým, nám oběma klesla motivace i verva. Už jsme si tolik nerozuměly. Přesto jsem si myslela, že to ustojíme a že se stane to, co jsem Soně navrhovala, jen o jeden olympijský cyklus později.

Obojí bohužel dopadlo úplně jinak.

Od chvíle, co Soňa skončila, jsem během čtyř let vystřídala v duu čtyři partnerky.

Kdo nezná souvislosti a jen zdálky sleduje, co se děje, musí si říkat, že je se mnou nemožné vydržet. Se všema holkama, s nimiž nám to nevyšlo – s Eliškou, se Sabčou, s Alčou i s Vendy, jsme přitom kamarádky, vycházíme spolu bezvadně. Byla bych moc ráda, aby všechny zmíněné akvabely byly lepší než já, pak by měl náš sport budoucnost.

Jenže k tomu nedošlo.

Aktuálně plavu s Maruškou Vlasákovou. Přitom úplně původně jsem měla v plánu navázat na to, co jsme se Soňou dokázaly, s naší náhradnicí Eliškou. Neviděla však smysl v tom, čekat roky na šanci a nemít jistotu ani vizi. Nechtěla být v prostředí, kde necítila dlouhodobě podporu. Teď se v tom určitě trošku ztrácíte, nebo si možná dokonce říkáte, že je tohle celé pěkná pakárna – pitomá a otravná dívčí válka, kterých se všude kolem odehrávají stovky a kde si nikdo nemá co vyčítat.

Kéž by to bylo jen tohle. Bohužel není. Bohužel pro mě.

Za poslední rok proti mně úsek synchronizovaného plavání vedl několik disciplinárních řízení.

Z mého pohledu nejen nesmyslně, ale rovněž tak, že jednání hraničí s šikanou. Tak mi to aspoň řekl ombudsman Českého olympijského výboru, s nímž jsem celou věc řešila.

K tomu, co prožívám, došlo plíživě, nenápadně. O to je to celé složitější.

Jakmile Soňa skončila, stala se z ní v Brně i v reprezentaci pomocná trenérka a vytáhla si k sobě dvě nejnadějnější juniorky, které měly vytvořit duo. Ačkoliv není špatný ani zákeřný člověk, chovala se od téhle chvíle tak, aby měla všechno pod kontrolou. A abych to já měla co nejtěžší. Že bych třeba dostala možnost vybrat si toho, kdo se ke mně nejvíc hodí a s kým bude možnost pracovat na co nejlepší úrovni, o tom se ani nemluvilo.

Moc nám to spolu v nových pozicích nefungovalo.

Na mistrovství světa 2017 například Soňa nejvíc řešila to, že dostala jako členka realizačního týmu jinou kolekci oblečení než my, závodnice. V call roomu, těsně před výkonem, moji parťačku Sabču shazovala tím, že po ní chtěla, ať jí dá bundu. Věcí bylo víc, nová kolegyně to neustála a skončila.

Pak ke mně klub přiřadil hodně talentovanou Alču a za dva měsíce jsme byly nejlepší v republice.

Jakmile nám to takhle šlo, holky, které trénovala Soňa, začaly být na moji parťačku naštvané a zlé. Do té doby přitom byly velké kamarádky a najednou se to změnilo. Nejdřív nám bylo řečeno, ať nechodíme na určitou část tréninků, protože se mladší pár v naší společnosti necítí dobře. Skončilo to aférou na mezinárodních závodech, kde nás tyhle holky, k nimž se přidala i jedna česká rozhodčí, za zády vulgárně pomlouvaly.

Alča pak skončila, nenávistné prostředí ji odradilo.

Já se po téhle zkušenosti rozhodla přejít z Brna do Prahy a našla si tu přítele.

Soňa mě za to napadla. V jejích očích jsem prý zradila loajalitu ke klubu.

Co jsem ale měla dělat, když bylo vše spojené s mou osobou problém? Navíc mi rodina a kamarádi začali říkat, že člověk, se kterým jsem dosáhla na největší úspěchy, dělá všechno pro to, abych neměla šanci. V tomhle jsem setrvávat nechtěla.

Myslela jsem, že po mém kroku, kdy proběhl oficiální přestup, přesně podle pravidel, napětí povolí. Jak už jsem ale naznačila, vše začalo být ještě víc nepříjemné.

V Praze jsem dostala parťačku Vendy, ale ani tady jsem rozhodně nebyla přijata jen s otevřenou náručí. V klubu totiž trénovaly soupeřky, které jsme se Soňou porážely. Cítily se dlouhé roky dotčené, protože kvůli páru Bernardová, Dufková nedostávaly vůbec žádnou podporu.

Poznala jsem dost brzy, že ke svému postoji měly důvod. Po mém odchodu z Brna se začaly dít zvláštní věci.

S Vendy jsme byly po chvíli spolupráce jasně nejlepší pár, ale finanční podpora svazu se najednou vyrovnala poměrem padesát na padesát. V Brně byly dvě placené trenérky, v Praze žádná. Když jsme plavaly já se Soňou, šlo k nám vždy sto procent bez jakýchkoliv debat.

Změnilo se ale ještě něco.

Ačkoliv jsem i teď pořád mladší než Soňa v době, kdy se se mnou rozhodla plavat, začalo Brno razit názor, podle kterého se musí podporovat mladé akvabely. Najednou se všechno úplně otočilo. Kdyby se mě na Olympu nezastalo pár lidí s pravomocí rozhodovat, nemám šanci to ustát. Je pro mě smutné myslet na to, že ačkoliv jsem sportovcem, který má nárok na top podmínky, je všechno jinak. Z mého pohledu se vůbec nezohledňuje sportovní úroveň, místo toho jde o extrémní protežování vlastních zájmů, kdy roli hrají především peníze a ego.

Ukázalo se to hned několikrát.

V roce 2019 našemu páru těsně utekla přímá kvalifikace na mistrovství světa v Koreji. Já vyplavala v sólu limit B, Vendy céčko a byla velká šance, že uspějeme se žádostí o divokou kartu. Sekce synchronizovaného plavání měla jiný názor a rozhodla se nominovat na vrchol sezony nás, ale i slabší pár – z Brna. Prý aby se otrkal. Nám chyběl malinký kousek a holky byly hodně za námi, cítily jsme se hrozně při pomyšlení, že jsme zase figurky, které si někdo někam posouvá, aby si mohl prosadit svoje.

Na rovinu, dost mi to vadilo.

Když jsme plavaly se Soňou, jezdil na vrcholy sezony jen jeden český pár, vždy s odůvodněním, aby ostatní nekazily jméno českým akvabelám. Navíc má přece logicky startovat a reprezentovat Česko ten, kdo je nejlepší, a i kdyby byl dotyčný starý nebo neoblíbený, je to jeho právo, pokud je o setinu bodu lepší než někdo jiný. Pokud by mi svaz řekl, že nikdo nikam nejede, akceptuju to a zažádám si o divokou kartu s vírou, že ji dostanu. A pokud ne, mám smůlu. Ve světle toho, jaké byly události posledních let, všechno proběhlo hodně divně. Kdyby totiž na mistrovství nikdo z Brna nejel, hrozilo by zřejmě, že některá z trenérek přijde o placenou pozici.

Ještě výmluvnější však bylo to, co se stalo na Světovém poháru v Řecku.

V soutěži párů jsme byly lepší český tým. Zahraniční rozhodčí nás daly před naše domácí konkurentky, naopak dvě dámy z Brna nás ohodnotily jako ty horší. Takhle to ale bylo od jisté doby na všech mezinárodních závodech. Holky, které vedla Soňa, navíc na všech svěťácích startovaly jako číslo jedna, my jako dvojky, ačkoliv výsledkově to bylo úplně jinak.

Předsedkyně sekce mi pak oznámila, že mě v neolympijské kategorii jednotlivců nominovali jen mimo soutěž. Místo mě plavala „naostro“ holka, která byla výkonnostně daleko za mnou. Měla jsem formu a skončila jsem třetí, jenže oficiálně mě neklasifikovali.

Tohle byl masakr.

České akvabely do té doby měly mezinárodní medaili jen v roce 2014 s týmem deseti holek na Světovém poháru v Paříži, jehož organizaci a iniciaci jsem zařizovala já. O pět let později jsem mohla být ve velkém závodě opět na stupních vítězů. Byl by to pro mě životní výsledek a něco, co by na náš sport mohlo upozornit úplně jinak než tím, co si teď čtete.

Brala jsem to jako velkou podpásovku a tehdy jsem se poprvé veřejně ohradila.

Napsala jsem na Facebook příspěvek, kde jsem si na všechno postěžovala. Na základě toho na mě bylo vypsáno první disciplinární řízení za to, že jsem znevážila rozhodnutí sekce a reprezentační trenérky. Všechno jsem z internetu musela smazat.

Od té doby jsem cítila, že jakmile se někde v zákulisí Olympu nebo plaveckého svazu zmínilo jméno Dufková, funkcionáři začínali obracet oči v sloup, tušili, že zase budou muset řešit komplikace. Já ze sebe nechtěla a ani nechci dělat za žádnou cenu světici a někoho ideálního. Vždy mi šlo především o to, abych se co nejlépe mohla prosadit jako sportovkyně.

Nikdy jsem například neměla v úmyslu stěžovat si na podmínky, které mám.

Vím, že do mě především Olymp, tedy Centrum sportu ministerstva vnitra, a plavecký svaz investovaly za patnáct let velké peníze. Zároveň mi vadí nerovnováha. Od chvíle, co neplavu se Soňou, jsou finance problém. Pro mě nejsou středobod světa, ale všichni víme, že je to s nimi jednodušší. Dřív měl nejlepší pár synchronizovaných plavkyň roční rozpočet milion korun. Tyhle prostředky byly potřeba, především proto, že se hodně utrácí za pronájmy bazénů a za cestování na soustředění i na soutěže. S touhle podporou jsme mohly mít výsledky, díky kterým jsme měly doma i ve světě respekt.

S Vendy jsme měly zhruba třetinu rozpočtu.

Když jsme kvůli kvalifikaci na olympiádu v Tokiu chtěly odjet do Kalifornie na kemp za Stephanem Miermontem, udělaly jsme kvůli tomu sbírku formou kampaně na Hithitu, která se nakonec povedla. Vybraly jsme sto tisíc korun. Tahle kapacita našeho sportu, o kterou je zájem v Americe i v Číně a může si vybírat, s kým se spojí, mi pak dala vědět, že dorazí do Prahy.

Bylo to v létě 2020, kdy se po pandemii uvolnila opatření a šlo o skvělou příležitost zatrénovat si a něco se naučit. Proto jsem se rozhodla dát to vědět i ostatním. Obeslala jsem mailem všechny akvabely, na které jsem měla kontakt, včetně reprezentační trenérky a Soni, s návrhem, že můžeme vytvořit neformální skupinu, kde se budeme dobrovolně setkávat a zlepšovat.

Upřímně. Šlo mi o to, vytvořit základ týmu, který by výhledově mohl dostat oficiální záštitu. Když existuje tréninková skupina a v ní dobré vztahy, je šance, že se najde někdo, kdo se chopí příležitosti, a pak z toho profituje celý sport.

Zkusila jsem to bez postranních úmyslů nebo snahy na tom vydělat, nebylo to nic proti ničemu.

Stephan Miermont přijel, byl to pro všechny holky zážitek a velká škola, a následně mi přišla ze sekce synchronizovaného plavání několikastránková zpráva, podle které jsem porušila spoustu pravidel a nařízení. Úsek akvabel se cítil dotčený, protože jsem prý jednala za jejich zády, pozvánku jsem navíc neposlala všem. Vedle toho jsem si v mailu dovolila vyslovit přání, že by akce mohla vést k něčemu dobrému v reprezentaci.

To, že jsem vše zařídila, zorganizovala a zafinancovala, bylo úplně fuk.

Byla jsem obviněna z nerespektování úseku synchronizovaného plavání. Celá zpráva byla právně velmi dobře vyargumentovaná.

Najednou jsem nebyla sportovec, ale štvanec.

Před disciplinárkou jsem dostala pokutu, vůči které se ještě nyní snažím odvolat.

S Maruškou jsme tohle ještě nějak daly, ale v září nás dostal jiný problém. Neměly jsme rozpočet na pronájem bazénu. V Praze v Podolí to stojí pro naše potřeby šest tisíc korun na hodinu, na dvě hodiny je to dvanáct tisíc. Potřebovaly jsme si dát pořádný trénink před prvními závody a já na to chtěla využít peníze, které byly vyčleněné na regeneraci. Na účetním oddělení Olympu se na to přišlo a já se hned přiznala. Věděla jsem, že je to chyba, zároveň mi přece bylo k ničemu, abych se za tyhle peníze chodila saunovat, když nemám za co plavat…

Přišlo mi to bizarní.

Byla jsem součástí nejlepšího páru a splňovala jsem všechny podmínky pro to, abych měla podporu. Ve smlouvě s Olympem mám výkonnostní kritéria, podle kterých je potřeba skončit do dvanáctého místa na mistrovství Evropy a kvalifikovat se na olympiádu. Jak to ale udělat, když se nemám ani kde, ani s kým připravit? Naopak ostatní plavecké skupiny mají hrazené dráhy minimálně dvakrát denně a zabezpečené trenéry. Se mnou reprezentační trenér a Soňa odmítají spolupracovat.

V souvislosti se vším ostatním mě to vydeptalo.

Můžu všechno, co se mi v posledních letech stalo, okecávat, jak chci, ale ve finále se debata vždycky stočí k Brnu.

A k Soně.

Je mi líto, že to takhle musím pojmenovat.

Jsem smutná, že náš vztah není úplně jiný. Nemusely jsme být za každou cenu kamarádky, ale představovala jsem si, že budeme kolegyně, neustálí tahouni českého synchra s novým záběrem rozšířeným do Brna a do Prahy. I přesto, že jsme měly obě jinou životní notu. Všechno, co se stalo, na mě působí tak, jako by mé bývalé parťačce vadilo, že chci jít vlastní cestou.

Mnohokrát jsem se jí ptala, jestli duo, ve kterém budu, začne trénovat, a nechápu, proč jsme se nikdy nedomluvily. Chtěla bych s ní spolupracovat, protože vím, že je a bude dobrá trenérka.

Bude jí určitě vadit, že o tom mluvím takhle, protože Soňa nikdy nebyla ten, kdo by mi něco oficiálně provedl, stála vždy jen jako šedá eminence v pozadí. Nastavila kontext, kdy jsem neustále zobrazována jako škůdce. Mám v ní tak trochu neviditelnou, ale velmi silnou soupeřku. Umí být tvrdá a dokáže věci ovlivnit tak, aby zapadly do její šablony. Jako právník zvládá chodit v zákulisních věcech a dělá to výborně.

Já ale věřím, že mám lepší úmysly. Někteří už to začínají chápat a časem to snad poznají i ostatní.

Ne, nejsem znalec paragrafů, v tom mě každý může kdykoliv smáznout. Nedává mi smysl používat tyhle praktiky.

Jsem především akvabela.
Ta nejlepší v Česku.

Viditelnější je ale ta nálepka problémové holky. Já chci přitom jen dělat co nejlíp svůj sport a podávat co nejlepší výkony. Jsem současná jednička a místo toho, aby se hledaly způsoby, jak mi pomoct, hledají se důvody, proč mě podporovat co nejmíň.

Nechci si jen stěžovat, ale už cítím, že tohle dávno není jen o nějaké Alžbětě Dufkové.

Holky v našem sportu často za podobných okolností končí, atmosféra, především ta, která přichází z Brna, není dobrá, výsledky stagnují nebo se zhoršují. To je asi důkaz toho, že něco není v pořádku. Bylo by fajn, aby si tohle odpovědní lidé uvědomili. Přála bych si, aby se sport rozvíjel a formoval podle objektivních výsledků. Aby bylo jasné, jak jsou nastavena pravidla, a vytvářelo to férovou, podporující a přátelskou atmosféru.

Mám určitě pořád vlastní ambice, vždycky jsem je měla. Zároveň mám i nesobeckou vizi – vytvořit lepší podmínky pro ty, co přijdou po mně. Chci být jednou taky trenérka, stejně jako teď Soňa. Dostala jsem v tomhle ohledu pracovní nabídky ze zahraničí, z USA a z Nového Zélandu, ale jsem patriot, mým cílem je angažovat se doma.

Ráda bych někomu pomohla, aby byl úspěšnější než já. Vždyť podle toho se pozná člověk, který to, co dělá, myslí čistě. Smyslem přece není zůstat sám, navždy nejlepší a nepřekonán.

Je to můj subjektivní pohled, ale nestydím se za něj a už ho ani neskrývám.

Jako akvabela jsem si všechno vždycky férově vybojovala. Proto mě mrzí, že teď, kdy celé synchronizované plavání mohlo, a objektivně i mělo stát na mně, je situace jiná. A člověk, který to musí vědět a cítit, protože byl kdysi ve stejné pozici, než skočil do bazénu za nadějnou šestnáctiletou holkou, na tom má podíl.

Zatím jsem to ale vždycky přebojovala a hodlám v tom pokračovat.

Dělám to s vírou, že se atmosféra změní, že se najde způsob, který všechno rozdělené dokáže zase spojit. Pořád si myslím, že se to může stát. Vždyť synchronizované plavání je jen o pár lidech. Stačí přát si navzájem to dobré, podporovat se, zdravě soutěžit, spolupracovat. Snažím se, aby k tomu mohlo dojít. Teď jsem v Praze součástí šikovné skupiny holek i trenérů. S Maruškou, současnou parťačkou, se k sobě hodíme. Vidím vedle sebe mladé nadšené slečny a nabíjí mě to, cítím, že je tu někdo, kdo má zájem se něco naučit a něco dokázat. Opřely jsme se do toho, budeme určitě zase nejlepší a máme šanci dostat se na další olympiádu.

Jsem přesvědčená, že se nám to povede.

Proto jsem odhodlaná. A i když nevím, co ve finále přijde, budu chtít všechny přesvědčit, že nejsem problém.

Jana Mensatorová a archiv Alžběty Dufkové

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.