Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 3
e-shopDruhé patro
„Hoši, kurva, pojedu vpravo. Tak mi tam nelezte.“
Seděli jsme na tribuně, koukali na Taxis a Pepík Váňa si dost důrazně řekl, jakou stopu mu nikdo nesmí vzít. On to tak prostě skákal vždycky a hodně o tom mluvil. Bylo to ve všech médiích a diváci si díky tomu začali myslet, že se pole sešikuje podle toho, jak chce.
Jestli jste se někdy dívali v televizi na Velkou pardubickou, možná jste taky slyšeli větu: „Váňa si rovná koně na Taxis.“ Fakt, že by to tak mohlo být, ještě víc posiloval jeho auru. Jasně. Vím to. Vyhrál celkem osmkrát. V tomhle ohledu je skoro Bůh. Velká pardubická je pro většinu lidí spojená s jeho jménem. I pro mě. Pro dostihy je to dobře, protože se o ně druhou říjnovou neděli zajímá většina národa.
Ale hláška s Taxisem mi přišla divná.
Upřímně, myslím si, že platila možná před dvaceti lety. Když Pepa jezdil pravidelně. Tehdy do Pardubic mířilo dost zahraničních koní, kteří nebyli připraveni na tak zvláštní typ dostihu a dělali z toho peklo. Proto se víc řešilo, kdo kudy pojede.
Já letěl přes Taxis dvanáctkrát.
Ani jednou to nebylo podle Pepy, zato pokaždé podle koně, na kterém jsem seděl.
Jsem přesvědčený, že díky tomu jsme to vždycky zvládli. Nikdy jsem tam nelehnul. V tomhle se sice nevede žádná statistika, ale nevím o nikom, kdo by měl podobnou bilanci. Dvanáct vydařených skoků přes překážku, kterou zná skoro každý Čech, a žádný pád.
Poprvé jsem šel přes díru, která má v kurzu dostihu číslo čtyři, na malé kobylce jménem Hřivna. Byl to drobek a já nevěřil, že můžeme Taxis přejít.
Odraz, let. Celé to trvalo jen dvě vteřiny, ale v tu chvíli to bylo nekonečné. Hlavou mi probleskla snad půlka života. Jáma za živým plotem, který má sto osmdesát centimetrů na délku a metr a půl na výšku, měří další čtyři metry. Ze hřbetu koně je to podobné, jako když vykouknete z druhého patra rodinného domu.
Hřivna to zvládla. Popravdě ani po dvaceti letech netuším jak. V cíli jsme byli pátí.
Můj přístup k Taxisu ale dozrál až o rok později v sedle Vronského. Sezonu předtím to celé vyhrál s Pepíkem. Strašně jsem si věřil a dojel na to. Byl to silový kůň, neměl moc rychlosti a já se rozhodl to maximálně rozjet. Na tuhle překážku, která se skáče jen jednou v roce, najíždíme šedesátkou. Slyšíte jen vítr a dusot kopyt. Po levé straně sice řve na tribunách třicet tisíc diváků, ale o nich vůbec nevíte.
Vronsky se s rychlostí nesrovnal a před skokem jsme začali brzdit. Odrazili jsme se příliš nahoru a spadli pod hranu. Každý jiný kůň by tam asi lehnul, ale on to ustál. Plazil se po břiše, hodil nohy pod sebe a rval se dál. Byla to síla. O to smutnější bylo, že jsme bohužel skončili o kousek dál na Popkovickém skoku, kde nás spadlo asi deset.
Po tomhle zážitku jsem měl jasno.
Koně nemůžete nahnat do Taxisu proti jeho přirozenosti. Místo toho je důležité trefit jeho optimální tempo. Pokud se to povede, stačí chvíli před odrazem položit ruce s otěžemi a nechat zvíře pracovat. Vlastně pak není možné spadnout. Překážka měří sedm metrů a obyčejný cvalový skok je osm až devět metrů.
To říkám každému, kdo si sem tam přijde pro radu. Kůň neví, že je za živým plotem velká díra. To vím jen já na jeho hřbetě. Jen já mu to můžu podělat.
Taxis pro mě není hrozba. Ten pojem děsí hlavně lidi, kteří sledují dostihy jednou za rok.
Je největší, ale není nejtěžší. Žokejové se s ním obvykle srovnají, protože je na začátku, kdy jsou všichni plni sil. Navíc máme dnes mnohem líp připravené koně. Dřív se stávaly tragédie především proto, že se na startu objevila zvířata, která neměla potřebnou třídu.
Současná pověst Velké pardubické v zahraničí je taková, že jde o velké riziko za málo peněz.
Osobně mě víc straší zmíněný Popkovický skok. Najíždí se na něj z oranice, je široký, kurz se po něm točí ostře vpravo a všichni se tlačí na jednu stranu. To je pořádný stres. Taxis je jen nejvíc vidět, ale celé závodiště je netradiční. Kdo to nezná, může ho pěkně vytrestat. Pamatuju si, jak na začátku devadesátých let začali jezdit do Pardubic Irové a Angličani. Český Dostihový spolek jim platil veškeré náklady a pro ně to byl spíš výlet. Naložili horší koně, šli to prostě zkusit. Jednou jich přivezli osm a po víkendu odjeli domů jen s jedním. Ostatní se buď polámali nebo skapali v cíli.
Hrůza. Doteď mám před očima jednoho, co udělal tři salta a už po prvním byl mrtvý.
Tohle renomé dostihu spíš zhoršilo. Současná pověst je taková, že jde o velké riziko za málo peněz. Divné překážky, na které se jinde nepřipravíte. Velký Taxisův příkop. Celková délka skoro sedm kilometrů. Prostě masakr. V Čechách to ale máme naopak. Vše popsané jsou důvody, kvůli kterým tenhle sport děláme.
I mě, v osmačtyřiceti letech, drží Velká pardubická pořád v sedle.
Wusanamemu bylo dvanáct. Běželi jsme spolu ve švýcarském Aarau a při doskoku se mu rozjely nohy. Zlomil se v kříži. Hodně jsem to obrečel. Stejně jako ostatní zvířata, která jsem ztratil. Zlomenou nohu ve spěnce po dopadu v Mostě, zlomenou lopatku v Pardubicích. Mrzí mě to, ale jména koní mi už čas vymazal z hlavy.
Spíš si pořád připomínám, že mám v tomhle ohledu celkem štěstí. Odjel jsem víc než patnáct set dostihů. Za třicet let. Za tu dobu jsem byl u čtyř fatálních úrazů.
Poslední byla kobylka jménem Výzva. Startovali jsme v Bratislavě, nedoletěli skok a skončili v kotrmelcích. Kůň si zlomil nohu, já páteř. Pátý a šestý krční obratel. Doteď tam mám ocelovou tyčku.
Peter Gehm, který čtyřikrát v řadě vyhrál Velkou pardubickou, je po stejném zranění na vozíku. Stejně jako můj kamarád z Anglie. Mohl jsem dopadnout jako oni. Lehl jsem do sanitky a už nevstal. Chtěli mě hodit do krunýře, ale vyřešil jsem to se svým doktorem v Brně. Musel jsem sice vydržet ležet dva dny v bolestech na Slovensku, ale já věděl, že tím léčbu urychlím.
Operace se povedla. Ještě jako ležák jsem následující víkend ukecal sestru na JIPce, aby mi pustila televizi, což se nesmělo. Lisharp z mého tréninku běžel Zlatý pohár a já slečnu uprosil, aby mi dala na skříň malou černobílou telku Merkur. Mohl jsem sledovat, jak bral v cíli třetí místo a přestával myslet na to, co se stalo.
Po týdnu jsem podepsal revers a odjel domů.
Moje tehdejší přítelkyně, se kterou jsme měli malou dceru, si myslela, že tím moje kariéra skončila. Neskončila, na rozdíl od našeho vztahu, který nakonec nevydržel. Musím přiznat, že ať se dělo cokoliv, vždy mě to nejvíc táhlo do stájí. V osobním životě jsem na to dojel, což ukazovala i tahle situace. Sice jsem nemohl moc chodit ani pracovat, ale i s páteří jako pravítko jsem chtěl být u koní.
Dva týdny po zákroku jsem to nevydržel. Vzal jsem židli, osedlal nejhodnějšího valacha a šel mu chladit nohy do potoka. Tak moc mi to chybělo. Všichni říkali, že jsem blázen a ťukali si na čelo. Tím spíš, že to bylo už podruhé, co jsem se přiblížil smrti.
Poprvé jsem měl kliku hned zkraje devadesátých let ve Slušovicích. Obyčejný pád. Jenže za mnou běželo patnáct koní a jeden mě kopnul do hlavy.
Helma praskla, stejně tak moje lebka. Byla to pecka, tři hodiny jsem ležel v bezvědomí a odnesl to sluchovod. Od té doby vůbec neslyším na pravé ucho. Asi jako když máte magneťák a přestřihnete kabel od jednoho repráku.
Šlo o větší problém, než se zdá. Ztratil jsem rovnováhu. Trvalo tři roky, než se to srovnalo. Jakmile hrálo rádio a někdo na mě mluvil, nestíhal jsem. Šel jsem po chodníku a začal kličkovat. Jako kdybych měl tři promile. Jel jsem na koni, otočil se doprava a padal doleva. Aniž bych si to uvědomil. Procházel jsem s koněm potokem, zadíval se do hladiny a sletěl.
Dnes stíhám jedním uchem pobrat téměř všechno. Jen si občas lidi přehazuju na levou stranu.
Anglie, Francie, Irsko, Itálie. Tam koně balancují na hraně dostihů a jatek. Vyděláváš, funguješ. Jinak jdeš do salámu.
Jako žokej vím, že jsem pro jiné tak trochu pracovní nástroj. Vydržíš, nebo tam posadíme někoho jiného. Sešroubované kotníky, zlámaná žebra a zadrátované rameno proto zmiňuju jen na okraj. Mým úkolem je jezdit. S vědomím, že koně jsou na tom hůř. V dostihovém sportu jde často o spotřební zboží. Řada lidí si k nim proto radši nebuduje žádný osobní vztah. Je to cesta, jak se dá fungovat dlouhodobě. Jakmile se totiž stane smrtelný úraz, je to jako přijít o příbuzného. Aspoň u nás v Čechách. Stáje jsou rodinnější a bereme to víc citově.
Naopak Anglie, Francie, Irsko, Itálie. Tam koně balancují na hraně dostihů a jatek. Vyděláváš, funguješ. Nevyděláváš, jdeš v lepším případě vozit děti někam na zahrádku. V horším tě pošlou do salámu. Je to vyloženě byznys.
Žokej se přes to musí přenést, jinak to nejde. Když ztratíte koně, přichází v úvahu tři scénáře. Zaprvé se musíte rychle oklepat, protože vás ten den čekají další dostihy. V tu chvíli je dobré vyhýbat se majiteli, pro kterého je to ještě horší. Je to kruté a těžké, ale musí se to brát jako práce. Zadruhé si jdete vyčistit hlavu úplně mimo dostihové prostředí. Někdy si ji prostě vylejete. A zatřetí to odnesete podobně jako zvíře.
Je jedno, co přijde. Pokaždé to hodně bolí.
Po převratu, v devětaosmdesátém roce, jsem s dostihy teprve začínal.
Nevěděl jsem, jaký je život za hranicemi. Uměl jsem jen rusky. Byl jsem pohůnek, vyučený chovatel koní z Kladrub nad Labem. Jako dítě ze slezských Bolatic jsem považoval za největší dosavadní úspěch fakt, že jsem se dostal do hřebčína v Albertovci, kde trénovali Mor a Limit, vítězové Velké pardubické.
Vzali mě díky zarputilosti. Tehdy mohla v Albertovci pomáhat jen děcka z pionýrského oddílu ve Štěpánkovicích. Já měl smůlu, jen proto, odkud jsem pocházel. Řekl jsem si, že takhle ne. Tak dlouho jsem otravoval, až si mě všimli.
Chtěl jsem být lepší než ostatní. A taky že jo. Jezdil jsem voltiž na poníkovi, což je něco jako gymnastika. Pořád jsem se motal kolem stájí, dokud mi neřekli, že mám chodit pravidelně. Od té doby jsem využíval každou příležitost, abych ukázal, že na mě žádný pionýr ze Štěpánkovic nemá. Když byl ve stáji zlý kůň, kterého se děcka bála, bral jsem to jako možnost ukázat se a šel s ním ven.
Tohle myšlení mi už zůstalo.
Po změně režimu jsem odjel do Německa. Prodal jsem škodovku stodvacítku za patnáct tisíc, vyměnil to za tři sta padesát marek a v Olomouci si vyhlídnul Němce, který mě hodil do Drážďan. Věděl jsem jen to, že se běhají dostihy v Baden Badenu. V batohu dvoje slipy, troje ponožky, dvě trička, jezdeckou helmu a pár fotek koní.
Na nádraží jsem si vítězoslavně objednal pivo. „Guten tag, ein beer.“ To byla jediná věta, kterou jsem se naučil. I tak jsem se cítil jak nejlepší člověk pod sluncem. Ale lístek jsem si koupit neuměl. Baden Baden byl přes celé Německo. Omyl mě mráz.
Baba u okýnka naštěstí pochopila, kam chci, ale za chvíli si mě zase zavolala. Chtěla pas a já myslel, že mne udá celníkům, protože jsem neměl pracovní povolení. Místo toho mi dala slevu čtyřicet procent pro osoby do třiadvaceti let. A přidala mapu, abych se orientoval. Vlak jel celou noc. V Baden Badenu jsem zjistil, že je závodiště dvacet kilometrů za městem. Ale byl jsem tam a chtěl práci.
Stál jsem u stájí, pokuřoval a najednou vedle mě šla starší dáma, která něco začala vykládat. Pod nosem jsem si řekl, že jí rozumím úplné hovno. „Vy jste Čech?“ Měl jsem kliku, byla to paní, co tam dlouho žila a vzala mě do stájí. Jenže to nevyšlo. Chvíli předtím tam měli policejní šťáru a nikoho bez pracovního povolení nechtěli.
Tehdy to pro mě byl konec světa. Kluk, který nic nemá, je v místě, kde ničemu nerozumí. Bez internetu a telefonu. Co teď? Otočit se na vlak a vrátit se zpátky do Čech? Bez zbytečně utracených peněz za cestu, bez splnění snu a asi i bez jakéhokoliv dalšího cíle?
Dostal jsem tip, ať se zeptám na práci ve Frankfurtu. Tak fajn. Bylo 23. března 1991. Pamatuju si to, protože to bylo poprvé, kdy jsem v noci nezamhouřil oka. Byla strašná zima, já neměl kde spát a ve dvě ráno zamkli vytápěnou čekárnu, aby tam nestrašili bezdomovci. Na závodiště jsem odjel první ranní tramvají. Na černo, protože jsem si neuměl koupit lístek z automatu. Stáje byly u fotbalového stadionu a vzali mě jen díky tomu, že tam pracovali dva Poláci, s nimiž jsem se domluvil.
Co vám budu povídat.
Za deset měsíců jsem uměl německy říct jen seno, sláma, vidle, uzda, kartáč, voda a počítat do deseti. Ale naučil jsem se perfektně polsky.
K ježdění dostihů mě nepustili. Byl jsem makáč z Východu, který má za úkol kydat hnůj. Tak nás tehdy Němci brali, takže jakmile mi dva švýcarští žokejové řekli, že bych u nich měl šanci jezdit, sbalil jsem batoh, nechal se vyplatit a koupil lístek na vlak do Curychu. Naslepo. Na první pokus jsem našel stáj, kde jsem vydržel dva a půl roku. Až pak mi nabídli angažmá. Jako prvnímu Čechovi, který pravidelně jezdil švýcarské dostihy. Sice na horších koních, takže jsem vyhrál jen dvakrát, ale podstatné bylo, že jsem se prosadil.
Švýcaři byli neutrální. Bylo jim jedno, jestli jste Angličan, Čech nebo Turek. Šlo o to, zda jste slušní a pracovití.
Bohužel to mělo i negativní dopad. Díky jejich přístupu jsem se v jednu chvíli začal trochu stydět. Po čtyřech letech v zahraničí mi došlo, že je český národ v určitém ohledu zlý, závistivý, škodolibý a nepřející. Bohužel. Jako člověk, který vyrostl v komunismu, jsem o světě nevěděl nic a zažíval kulturní šok.
Rozhodl jsem se vrátit domů. Bohužel mě brali jako emigranta, který se nad někoho povyšuje. Nechápali, že jsem vyjel s nulovým základem a s touhou se něco naučit. Jen plkali u piva a byl jsem spíš hromosvodem jejich mindráků. Po měsíci jsem se sbalil a radši zase odjel do Německa. Na další dva roky.
Sehnat pracovní povolení už bylo snazší. A hlavně jsem se rozhodl získat německou jezdeckou licenci. Bez ní kluk z Čech s pouhými třemi výhrami nikoho nezajímal. Zkoušky jsem složil bez pomoci překladatele a byl to zlomový moment. Dostal jsem totiž jako začátečník váhovou úlevu tři a půl kila a chtěla mě každá stáj.
Nezastavil jsem se. V následujících dvou sezonách jsem odjezdil přes dvě stě padesát dostihů a po návratu do Čech mi dal angažmá Pepík Váňa.
Konečně jsem se dostal do situace, kdy mi nabízeli dobré koně.
Každý žokej má osudového parťáka.
Koně, který definuje jeho kariéru. Ten můj se jmenoval Anders. Poznali jsme se v Brémách, kde mi dali příležitost si to s ním zkusit. Byl to takový paskvil a parchant. Než jsem na něj sedl, nedokončil žádný dostih. Lidé, kteří ho jezdili přede mnou, mu do toho moc kecali, což se ukázalo jako problém. By to týpek, kterého stačilo chytnout za hřívu a vézt se.
Absolvovali jsme spolu čtrnáct startů. Dvanáct jsme dokončili a čtyřikrát byli druzí. Ve stáji byl sice nejhorší, ale nastartoval moje angažmá, takže jsem si ho oblíbil.
V Hamburku si ale urval vazy ve spěnkách a měl být pátým koněm, o kterého přijdu. Doskočil na cestu vysypanou pilinami. Jednou nohou do měkkého, druhou na tvrdé. Bylo mu šest, léčba byla hodně drahá a majitel měl jasno v tom, že ho pošle do konzerv. Vybrečel jsem si, aby mi ho dal. Původně jsem myslel, že ho dostanu jako odměnu za práci, kterou jsem ve stáji udělal. Jenže pán se projevil jako klasický milionář. Využil každou šanci vydělat. Jateční cena byla osm set marek, moje výplata jedenáct set.
Měl jsem hned jasno, že do toho půjdu.
Anders nejdřív mohl jen ležet, aby se mu neschvátily další nohy. Nikdo nevěděl, jestli se ještě postaví. Bylo to urostlé zvíře, vážil přes pět set padesát kilo. Rozhodl jsem se, že s ním budu spát v boxu. Takhle jsme spolu strávili měsíc na seně.
Dával jsem mu najíst i napít. Přetáčel jsem ho z boku na bok podle toho, jak potřeboval. Každou noc jsem nakoupil pivo a hlídal.
Bylo to náročnější než se starat o nemohoucího člověka, ale stal se zázrak. Postavil se, měsíc pajdal a pak byl připravený na převoz do Čech. Kamarád přijel Avií, naložili jsme ho a hurá do Plzně. Tam šel na operaci, nechal jsem mu povolit šlachy, aby noha zrehabilitovala. Už tohle byla velká výhra.
Bral jsem to tak, že ho budu mít jen pro potěšení.
Čtyři roky po pádu se Anders poflakoval. Sem tam jsem na něj sednul. Jednou mi přišel natěšený jako ostatní závodní koně. Zkusil jsem ho zase trénovat. Šlo to. Bylo to v období, kdy jsem se dával dohromady po operaci páteře a nenapadlo mě nic lepšího než nás přihlásit na obyčejný dostih přes proutěné překážky do Slušovic.
Vyhráli jsme stylem start-cíl zadrženě o patnáct délek.
Brečel jsem jak malý kluk. Byl to pouťák, ale pro mě doják jako z filmu. Dva polámaní frajeři zase spolu, a ještě k tomu poprvé vítězně. Neskutečné, tím spíš, že pak vydržel běhat až do šestnácti. Vždy jsem ho přihlásil maximálně na tři dostihy ročně a on jeden nebo dva vyhrál. Konec přišel až v Mostě, kde jsme doběhli mezi posledními. Byla to moje chyba, měl zvrtnutý kloubek. Nechtěl jsem ho ztratit, tak jsem mu podepsal důchod a věnoval ho kamarádce.
Anderse jsem bral jako přítele. Z jeho strany to bylo spíš tak, že na mě byl zvyklý. Jakmile mě ucítil, fungoval bez problémů, zato jiným jezdcům to s ním nešlo. Já byl jediný, kdo ho neotravoval. Stačilo mu říct „Dědku, neblbni“ a šlo to. Ale že bych pro něj byl důležitý? To nevím.
Kůň není domácí mazlíček, to spíš my lidé si namlouváme, že nás bere jako páníčky a parťáky. Já si naopak myslím, že je to svobodné zvíře, které si člověk přivlastnil. Ono nás velkoryse nechává, abychom na něm jezdili.
Jasně, Anders si asi pamatoval, že jsem s ním spal ve stáji, když na tom byl blbě, ale byl jsem to spíš já, kdo si při pohledu do jeho očí mohl něco vsugerovat. Kůň je stádní tvor a má to hozené jinak.
Respektuji to, líbí se mi to. Dokonce i kvůli tomu si myslím, že jsem pro tohohle tvora schopný udělat víc než pro lidi.
Člověk na to čeká celý život.
Ty emoce si neumí nikdo představit. Je to možná lepší než orgasmus. Najednou proběhnete s koněm kolem cílové desky a nevíte, jestli se máte smát nebo brečet. Začne se vám vracet, kolik let jste museli dřít, co jste museli přetrpět a překonat. Obětovat osobní život, zdraví a čekat jen na tuhle chvíli.
Tohle prožíváte, když vyhrajete Velkou pardubickou.
Je to pocit, o který jsem pořád ochuzen.
Oficiálně jsem přitom vyhrál. V roce 2015, s Ribelinem.
Původně jsme proběhli cílem jako druzí, ale za měsíc se zjistilo, že vítězný Nikas měl pozitivní dopingový test z kontaminovaného žrádla. Spadlo mi to do klína a neberu to jako úspěch. Vím, že za patnáct let to bude každému jedno, ale já to vyřešené nemám.
V ten den jsem prostě dojel jako první poražený, za Markem Stromským. On vyhrál a pak mu titul už podruhé vzali. Před lety ho totiž diskvalifikovali za neobjetí točného bodu. S Markem jsme navíc bratranci ze třetího kolena. O to víc mi ho bylo líto. Netěší mě ten triumf ani fakt, že držím rychlostní rekord závodu.
S Márou jsme si k tomu neřekli skoro nic. Oba víme moc dobře, jak to ve skutečnosti je. Po změně výsledků jsme se viděli až další rok na jaře. Zahlásil jen „Čau, tobě to přeju.“ Tím to skončilo. Není o čem diskutovat a chlácholit se. Jede se dál. Koně žerou a serou každý den.
Přál bych nám oběma, abychom to ještě vyhráli tak, jak chceme, ale to jsou spíš takové kecy.
Já se chtěl nejdřív dostat na start. Pak dokončit. Pak se umístit na dotované pozici. Pak vyhrát. Na papíře mám všechno, ale ten poslední pocit mi chybí. Někomu se povede vyhrát Velkou pardubickou osmkrát, někomu nikdy.
Myslím, že pořád patřím do druhé skupiny.
Ribelino si ale úspěch zasloužil, protože je to super kůň. Chtěl jsem ho jezdit i v dalším roce, ale dvakrát jsem ho zadržel, protože mi přišlo, že není v pořádku. Majitel si myslel, že to jen hraju, abych ho stáhnul k sobě do tréninku a rozešli jsme se. Bohužel se nakonec potvrdilo, co jsem si myslel, takže ho v nejbližší době, natož v největším dostihu, asi běhat neuvidíme.
Velkou pardubickou ale nejedu ani já. Loni jsem po odstavení Ribelina neměl koně, se kterým bych mohl obhajovat. Letos mi zase žokej klub udělil třídenní trest za nedostatečné vyjetí koně v cílové rovině. Moje blbost. Měl jsem vyhraný dostih, svěsil ruce a prohrál o půl délky. Flastr přišel tak, jak to ukládá řád. Že prý jsem to mohl udělat kvůli sázkám. Každý ví, že je to hloupost, protože celkový objem vsazených peněz byl asi tisíc korun.
Jasně, sere mě, že nejedu.
Je to něco, čím člověk celý rok podvědomě žije. Proto podstupuje kočovný život a málokdy je dlouho na jednom místě, pokud nemá vlastní stáj. Proto dává stranou osobní věci, včetně vztahů.
Vše se pořád mění, jen koňský smrad zůstává.
Ať jsem byl kdekoliv, bral jsem to tak, že kůň není stroj, který v pátek vypnete a v pondělí zapnete. Myslím, že člověk má povinnost se o zvířata starat, když už může za to, že je zavřel do klece. Je to odříkání. Proto si neberu dovolenou, neláká mě jet k moři, když mám jako třeba teď na farmě Jalubí u Uherského Hradiště na starost devět koní. Pomáhají mi s tím mladé holky, které chodí jezdit ve volném čase, jinak jsem na to sám. Navíc si je piplám a nechci se svěřit jen tak někomu.
Cítím, že se pomalu přesouvám z role žokeje do pozice trenéra. Dám si cigáro, po práci jdu do hospody na karty, na šipky. Za rok udělám jen třicet až padesát dostihů. Ale jakmile to bude potřeba, pořád vím, že můžu s přehledem jezdit dobrého koně. Tím spíš takového, kterého si sám dobře připravím.
Proto věřím, že jsem to s tou výhrou nevýhrou ve Velké pardubické ještě neuzavřel.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází