Dr. House

Daniel Hejret

Dr. House

Doopravdy to chceš?
„Jo.“

Myslím tím na sto procent, ne jen tak.
„Absolutně.“

Jsi připravenej na to, že po tom, čím si se mnou projdeš, skoro všechno, co právě představuješ, zmizí, a zůstane z tebe jen jméno a genetickej kód?
„Jsem.“

Počítáš s tím, že ti budu furt za prdelí? Když budeš chtít, ale i když nebudeš chtít? Chápeš, že uzavíráš smlouvu s ďáblem a podepíšeš ji vlastní krví husím brkem?
„Ano.“

Fajn. Takže budeš dělat přesně to, co ti řeknu. Budeš rváč.
„Dobře.“

Zhruba tuhle konverzaci jsem kdysi vedl s jedním mladým hokejistou. Seděli jsme ve vířivce a chvíli předtím mi řekl to, o čem mluví stovky dalších hráčů.
„Mám sen, že si zahraju jeden zápas v NHL.“

Z toho, jak ta slova pronesl, jsem cítil, že je pro to ochotný udělat všechno. Bylo vidět, že po tom skutečně toužil, věřil jsem mu a domluvili jsme se, že na tom začneme pracovat.

Ten kluk se jmenoval David Kočí.

Možná si ho dodnes pamatujete jako borce, ze kterého se stal první čistokrevný bitkař z Česka v nejlepší lize světa. Dokázal to díky tomu, že to chtěl víc než cokoliv dalšího. Já mu jen jako kondiční specialista ukázal cestu a nabídnul způsob, jak se k téhle pozici propracovat. V mých očích byl David nejdřív kamarád mnohem lepšího hráče Michala Sivka. I jemu jsem v té době pomáhal, aby se dostal do NHL, kde odehrál půl sezony za Pittsburgh v lajně s Mariem Lemieuxem a Alexejem Kovaljovem.

Jakmile se Kočus rozhodl naskočit do jiného druhu přípravy, začal jsem se na něj dívat jako na bojovou mašinu. Trénink naplno odhalil slabiny, které ho brzdily ve vývoji. Cesta vpřed vedla jen přes jejich odstranění.

Takhle to funguje.

Myslím, že se v každém člověku skrývá určitý potenciál a jde jen o to, jakým způsobem a v jakém oboru ho dotyčný objeví. Je jasné, že v sobě máme každý něco, v čem se dokážeme prosadit, jen není snadné to najít.

Mým životem je sport. Přesněji vrcholový sport.

V něm neplatí slova jako „nechci“, „neumím“, „asi“, „možná“, „uvidíme“, „kdyby“. Prostě se dobrovolně podřídíte cíli a jdete za ním. Je jedno, jestli tenhle stav nazvete systematickou a vyváženou přípravou na mnoha úrovních, dynamicky se rozvíjejícím procesem, životním stylem, láskou, nebo jestli si vizualizujete peklo a rozhodnete se projít skrze něj za každou cenu.

Princip je ve finále stejný. Podat v určitý čas maximální výkon a udělat maximální výsledek.

Ideálně vyhrát.

David se odhodlal vyhrát sám nad sebou. Připravoval jsem stovky sportovců, pomáhal jsem celkem široké skupině kluků z NHL, ale jen málo z nich si šlo za svým tak jako on. Dokonce během naší spolupráce vyslovil neuvěřitelnou větu: „Buď to nezkoušej, nebo uspěj.“ Strašně se mi to líbilo.

Ve vrcholovém sportu totiž nemá cenu něco zkoušet, je potřeba se všemu oddat.

Tím spíš u člověka, který nebyl od přírody „pan hokejista“ a musel si to vydřít. Domluvili jsme se, že se o NHL vyloženě porve a vybojuje si ji díky tvrdosti. Šli jsme za tím od začátku a byla to práce na dlouhé měsíce, kdy se musel probíjet přes nižší zámořské soutěže.

Postupně získával nadlidskou sílu.

Na bench press zvednul skoro dvě stě kilo, dvacetkrát dokázal udělat vzpěračské přemístění s devadesátkou. Chodil se rvát s boxery, kde ho vedl elitní trenér Michal Soukup.

Měl takovou výbušnost, že to bralo dech. Dodnes drží neoficiální rekord na letenských schodech v Praze, které vyskákal nahoru žabákem za 19,64. Běžte se tam podívat a pochopíte ten masakr. Byl tak našlápnutý, že vedle něj řada dobrých sportovců nestíhala běžet.

To, co popisuju, nejlíp vystihuje Davidova fotka vedle výborného beka Michala Rozsívala, s nímž si navzájem dělali sparing partnery. Michal měl po letní přípravě formu jako kráva, sto pět kilo ve svalech. Jenže David vybrousil svoje tělo do té míry, že vedle něj každý vypadal jako malé dítě.

Když to Kočus začal v Americe řezat a v nižších soutěžích vyhrál přes třicet bitek v řadě, dali mu v roce 2007 jako první šanci Chicago Blackhawks. Měl jsem velkou vnitřní radost. Přišel za mnou jako kluk, který měl vizi, a společnými silami se nám ji povedlo zhmotnit. Tím spíš, že se nakonec v NHL udržel pět sezon, odehrál 141 zápasů, nasbíral desítky rvaček a 461 trestných minut. Vydobyl si respekt.

Navíc dal tři góly. On, kterému odborníci nevěřili, že může hrát důstojnou roli v extralize, skóroval v nejlepší soutěži světa.

Naše cesty se nakonec rozešly. David se postupem času rozhodl žít a pracovat jinak, ale spolupráce s ním mi dodnes připomíná, že ke každému cíli vede spousta cest, jen je potřeba vybrat tu správnou.

Přesně tohle je moje práce.

Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že máte situaci pod kontrolou, a najednou se všechno, čemu jste do té doby věřili, zbortí? Ne? Já jo.

Vypálil jsem přitom jako vždycky.

Přebral jsem od parťáka kolík a vyrazil na třetí úsek štafety na 4x400 metrů. Vedl jsem. Najednou jsem se ocitnul v závěru a fyzikální zákony si začaly zakrývat oči. Nohy jsem měl v cíli a hlavu na začátku cílové rovinky. Skoro jsem se zastavil a všichni mě předběhli.

Mezinárodní atletický mítink v Berlíně v roce 1989.
Chvíle, kdy jsem si uvědomil, že takhle vypadá konec.

Navenek jsem byl zoufalý. Vnitřně jsem ale cítil, že jsem došel na úplnou hranu cesty, která nebyla správná. Stačilo se na mě podívat. Na atleta by mě tipoval málokdo, vypadal jsem mnohem víc jako vzpěrač nebo kulturista.

Hvězdám mojí éry, jako byli Imrich Bugár, Jarmila Kratochvílová, Helena Fibingerová, Remigius Machura, Zdena Šilhavá nebo tehdy mladý Jan Železný, jsem se uměl vyrovnat pouze dřinou, ale nikoliv výkony a výsledky.

Přitom jsem byl dlouhou dobu ochotný udělat cokoliv, abych byl jako oni.

Potřebné informace ležely všude okolo, jenom jsem se pro ně neuměl sehnout. Chyběly mi znalosti, což se dlouhou dobu projevovalo tím, že mnou zvolené strategie ke zlepšení byly buď nesmyslné, nebo dokonce nebezpečné. Ukazoval jsem, že rozdíl mezi tréninkovou dávkou potenciálně zlepšující výkon a dávkou blbosti je velmi malý.

Pomocí zvláštního přístupu jsem chtěl získat náskok, což se nekonalo. Můj problém byl, že jsem nikoho neposlouchal. Jednoduše proto, že jsem ze sebe chtěl dostat maximum a informace od ostatních mě nenaplňovaly.

Trenérům, byť to se mnou mohli myslet sebelíp, jsem jednoduše nerozuměl. Bylo to, jako by mluvili jiným jazykem – svahilsky. Týkalo se to i několika skvělých chlapů, Josefa Gogy, Antonína Litery a hlavně Pavla Tunky, který se mě ujal, když o mě nikdo jiný na Rudé hvězdě, dnešním Olympu, neměl zájem.

Všichni mě znali, byl jsem pro každého bláznivý Hejret z Letné, a nikdo si se mnou nevěděl rady.

Bafuňáři mě trpěli jen díky neuvěřitelné výkonnosti, zároveň si na mě pořád dávali pozor, protože jsem na tehdejší dobu, a ještě coby člen resortu ministerstva vnitra, neměl správnou historii. Táta pracoval v Uhelných skladech, máma točila zmrzlinu a prodávala bramboráky. Jejich profese byly trnem v oku tehdejším soudruhům, oba byli něco jako kriminální živlové.

I proto jsem byl odhodlaný jít vlastní cestou.

Hodně jsem trénoval, snažil jsem se dobře jíst, ale alchymii ohledně úniku výkonu, kvality zraku, rozboru tělních tekutin, intolerancí na potraviny a dalších mikrodetailů, to jsem neznal. Osmdesátá léta byla složitá a zároveň kouzelná v tom, že si člověk musel obstarat informace sám. Výsledkem bylo, že jsem dělal správné věci, jenže v nesprávném pořadí a s nezdravou mírou. Nikdo mě nemusel strkat, tlačit a prosit, abych šel trénovat. Tehdy bylo běžné trávit na stadionu čtyři až šest hodin denně a všichni to brali jako normu. Rozdíl tvořila skladba přípravy a já neuměl změnit priority.

Mým hlavním cílem bylo vyhledávat bolest. Bez ní jsem měl pocit, že nežiju.

Kdyby se pořádalo mistrovství světa v utrpení, určitě bych se tam kvalifikoval a výsledkově bych se neztratil. Byl jsem ochotný podstoupit jakýkoliv trénink, o kterém jsem si myslel, že ze mě udělá lepšího sportovce.

Někdo mi řekl, že pokud chci zlepšit odraz, musím udělat pět tisíc opakování. Neřekl ale, za jak dlouho, tak jsem to dal za jeden trénink. Další týden jsem jen ležel se svalovou horečkou a měl záněty okostic. Viděl jsem Rusáky, jak dělají přes fotbalové hřiště výpady se šedesátikilovým závažím, a opakoval to po nich, protože jsem chtěl mít jejich výkonnost. Pak jsem dlouho musel chodit po schodech pozadu, popředu to prostě nešlo. Předsevzal jsem si, že nebudu mít na těle žádnou slabinu, a dělal jsem hodinu v kuse sed lehy na šikmé lavici, pokaždé do maxima, následně jsem přidal ve stejném stylu hodinu přednožování. Další den jsem se nemohl zvednout z postele a na záchod jsem se plazil.

Na zimním soustředění všichni nabírali na běžkách velké objemy, ale já jezdil z kopce na sáňkách. Říkalo se, že se Hejret už asi zbláznil, ale já to dělal proto, abych mohl třeba dvacetkrát vyběhnout dvousetmetrovou sjezdovku v těžkých přezkáčích. Chodil jsem běhat o půlnoci sprinty do schodů. Neustále jsem si přehnanou zátěží narušoval spánkový graf, navíc jsem u toho uštval pár psů, kteří mi dělali sparing partnery. Trénoval jsem takhle i s antibiotiky a ničil si imunitu.

Experimentoval jsem a huntoval se, ale ruku v ruce s tím jsem získával sílu jak zvíře.

Při váze osmdesát kilo jsem udělal na jeden zátah skoro sto shybů, na bench press jsem zvednul sto šedesát kilo a na sed s činkou na lavici tři sta kilo. Čísla krásná, ale pro moji disciplínu nesmyslná. Nejdřív jsem byl vícebojař, pak běžec na čtvrtku přes překážky, a nakonec člen štafety na 4x400 metrů.

Mohl jsem dělat většinu disciplín na vysoké úrovni, zároveň jsem se v ničem nedostal mezi špičku.

Ti nejlepší udělají všechno pro to, aby vyhráli. Cvakne jim v hlavě a jedou.

Sám před sebou si nemůžu říct, že mám dokončené atletické vzdělání – to v mých očích znamená zisk medaile z mezinárodní akce. Zásadní problém byl, že jsem se nikdy nedokázal vyladit, pořád jsem závodil z plného tréninku. Moje tělo však bylo tak předimenzované, že jsem uměl obstát prakticky v každé zkoušce. Navíc jsem na domácí půdě občas vyhrával, především v protivětru nebo v dešti, kdy byli všichni v háji. Já vynikal, protože se v těchhle podmínkách projevila moje kondice.

Díky sportu jsem měl možnost cestovat jako člen resortního centra na soustředění do zahraničí. Samozřejmě především do zemí východního bloku, ale právě tam jsem se potkal a seznámil se světovými rekordmany Olegem Protsenkem a Sergejem Bubkou. První zvládnul v tehdejších podmínkách skoro osmnáct metrů v trojskoku, druhý překonával skokem o tyči přes šest metrů.

Předváděli výkony snů.

Především o Bubkovi všichni říkali, že překonal limit, přes který se nikdo nikdy nedostane. Dalo se to přirovnat k poslední úžasné éře sprintera Usaina Bolta na stovce, ale on sám přemýšlel jinak. Snažil se vidět dál než ostatní.

Proto se bavil i se mnou. S neznámým individuem z Československa, které sice nikdy ani zdaleka nemělo takové výsledky jako elita, ale které ho na první pohled zaujalo.

Když Bubka, který dělal v činkárně odrazy se stokilovým závažím na zádech, viděl, jak blbnu několikrát denně na hrazdě, přišel za mnou, dali jsme se do řeči, a nakonec jsme uzavřeli sázku o to, kdo zvládne víc metronomů. To je cvik na břicho, kdy se pověsíte na hrazdu a překlápíte nohy z jedné strany na druhou, jako když stírají stěrače od auta.

Udělal jsem jich šestadevadesát, Bubka přes sto. Od osmdesáti už vůbec nemohl, ale prostě se ten zbytek rozhodl odněkud za každou cenu vytáhnout.

Mám to pořád v živé paměti, protože jsem si v tu chvíli uvědomil, že ti nejlepší udělají všechno pro to, aby vyhráli. Cvakne jim v hlavě a jedou.

Svět je v jejich očích jen absolutní vrchol, nebo nula.

Proto si obvykle výjimeční sportovci vybudují odkaz, který přetrvá. Bubka a Protsenko mezi tyhle lidi patřili a ve mně zanechali hluboký dojem. Poznání, že tyhle chlapy nebudu respektovat jen za výsledky a za úspěchy, ale hlavně za to, že byli za všech okolností připraveni, kdyby nečekaně dostali možnost posunout své limity. O tom je vrcholový sport v podání nejlepších. O tom, dokazovat sobě a ukazovat ostatním, že to jde. S vědomím, že jednou třeba přijde někdo, kdo na to půjde jinak a bude ještě lepší, ale oni zůstanou ikonami, protože v sobě mají esenci, která ostatní přitahuje a vyvolá v nich nezapomenutelné pocity.

Generaci po svalovci Bubkovi, který skočil v roce 1994 neuvěřitelných 614 centimetrů, se odněkud objevil štíhlý Švéd Armand Duplantis, který svěťák posul na 618 cenťáků. Je to fascinující výkon, ale pokud nejste fanoušci atletiky, neznáte ho. Jméno Bubka ale zaregistroval skoro každý, kdo sleduje sport.

Tenhle rozdíl ukazuje, kdo je šampion – a kdo legenda.
Vím, že nepatřím ani do jedné kategorie.

Jo, štve mě to, protože mi později došlo, že jsem svůj potenciál využil maximálně na padesát procent. Z toho důvodu mou kariéru nemohlo symbolizovat nic jiného než cílová rovinka v Berlíně. Tehdy jsem si samozřejmě myslel, že jedu naplno, takže jsem jako sportovec bohužel objevil jen výkon a ego. Zjistil jsem, že se umím vymačkat jako citron, což mi posunulo životní priority jinam, ale neumožnilo mi to rozvinout kritéria v atletice. Chtěl jsem za každou cenu přijít sám na to, jak být nejlepší, abych se o úspěch nemusel s nikým dělit. Jenže jelikož je karma zdarma, velké vítězství mi nedopřála.

Pracoval jsem špatně, proto jsem ve finále nikoho nezajímal. V osmadvaceti letech jsem nevěděl, jak dál, a všeho nechal.

Nevyprávím to celé proto, abych si postěžoval na nepřízeň osudu nebo abych obhájil všechny hlouposti, které jsem udělal. Naopak. Sportu jsem vděčný, protože mi kromě charakterových vlastností dal i celoživotního kamaráda Petra Pecha. Coby bývalý trojskokan šel podobnou cestou jako já a stal se z něj vyhledávaný odborník mezi tenisty. To, že náš život formovala atletika, jíž se ne nadarmo říká královna sportu, nám navíc umožnilo získat rozhled. Všechny úkony, které jsme dělali, se totiž promítají i v jiných odvětvích.

Jelikož jsem věděl, že nebudu mít medaili na olympiádě ani mistrovství světa, což byly asi jediné mety, které mě ve sportu mohly uspokojit, zjišťoval jsem, kde a jak dostanu možnost zajít na limit svých možností. Dostal jsem úžasnou výchozí pozici dělat to, co pro mě bylo důležité, a mohl jsem si dovolit hledat jakýkoliv obor, který by mě pustil do ještě většího extrému.

V určitém ohledu to dělám dodnes.

Asi si řeknete, že jsem blázen, co to přeháněl kdysi a přehání to i teď. Takhle o mně většina lidí smýšlí odjakživa. Musím to ale poopravit. Jsem magor, a tím, jak stárnu, je to ještě horší. Rozdíl se ale nezvýrazňuje jen kvůli mně, ale hlavně kvůli měřítkům společnosti, která čím dál tím víc skomírá.

Neexistuje sportovec, který by byl připravený na sto procent. Vždycky je co zlepšovat.

Jasně. To, co je vhodné, pro koho, kdy a v jakých objemech, je složité a obsáhlé téma. S příchodem moderních technologií se navíc veškeré postupy velmi dynamicky mění. Ale to hlavní pořád zůstává stejné. Dřina a vytrvalost, které nejsou pro každého a bez kterých to nejde.

Nezáleží na tom, v čem jste výkonnostně stejní jako ostatní, ale na tom, v čem jste rozdílní. Podle toho je potřeba pracovat.

Platí to dnes, stejně jako to platilo za války a za komunismu. Na prvním místě je práce, nelze ji nijak obejít ani si ji usnadnit. Jakmile tenhle postoj prezentuju nahlas, určité typy lidí mi začínají oponovat. Obvykle tvrdí, že přesně tohle myšlení ukazuje, že jsem uvíznul někde v osmdesátých letech minulého století.

Je to jejich boj. Odmítají vnímat jednoduchost, proto nepochopí ani složitost.
Nebaví mě s dotyčnými diskutovat. Mým oborem není rétorika, ale kondice.

Klíčem k ní je rovnováha. Zdravotní, tělesná, mentální, duševní. Aby se člověk vyvíjel, musí vždy jednu složku posunout výš, a v tu chvíli vznikne i prostor pro zlepšení všech ostatních. Úkolem kouče, popřípadě jiného specialisty, je zvedat systematicky konkrétní stavy tak, jak je vhodné a únosné.

Pro mě je trénink kondice druh umění. Chci každému, s kým se potkám na společné cestě, ukazovat způsob, jak se z něj může stát silný jedinec, který vydrží a přežije – přeneseně bude mít formu a bude úspěšný.

Řečí čísel jsem takhle individuálně spolupracoval s více než dvěma sty sportovci, pokud k tomu přičtu kolektivy a reprezentační výběry jako fotbalovou Slavii nebo nároďák Kazachstánu, bude to dvojnásobek. Za třicet let.

Moji svěřenci získali přes šedesát medailí z velkých mezinárodních akcí, domácí úspěchy nepočítám.

Michal Rozsíval má s Chicagem Blackhawks dva Stanley Cupy a zlato z mistrovství světa. I geniální hokejista Petr Nedvěd byl dříč, podobně se v posledním roce naší spolupráce choval taky supertalent Pavel Brendl. Znakařka Ilona Hlaváčková si vyplavala evropské medaile i rekordy. Fotbalista Jiří Bílek vykopal dva ligové tituly, angažmá v Bundeslize a byl kapitánem ve Slavii.

Rudolf Kraj měl bronzovou medaili z mistrovství světa a boxoval o světový titul v profiringu. Tenistka Bára Strýcová vyhrávala turnaje ve čtyřhře. Atlet Petr Svoboda ke mně přišel úplně zdecimovaný a bral bronz na halovém mistrovství Evropy. Freestyle motokrosař Petr Pilát byl schopný vymýšlet i přes častá vážná zranění unikátní triky, které od něj kopíroval svět. Radim Cepek a Eliška Krupnová určili herní trendy ve florbalu. A první hvězdy českého MMA Michal Hamršmíd a André Reinders položily základy současného fenoménu zápasů v kleci.

Tihle, stejně jako mnoho dalších výborných lidí, mě hodně posunuli.

Ukázali mi, že podstatou výkonu není jen a pouze dřina. S nimi jsem poznal, že klíč je v umění okamžiku a umění se přizpůsobit. Je to kombinace rozumu, tvrdé práce a štěstí, kdy jste ve správnou chvíli na důležitém místě.

Jejich výsledky mě uspokojovaly, zároveň šlo vždy jen o krátkodobý živič, protože jsem svou prací posedlý. Miluju svoji rodinu a sport, nic jiného mě nezajímá.

Můj vnitřní boj je o tom, že málokdy najdu svěřence, který tomu chce dát víc než já, a to mě frustruje. Pár takových se sice našlo, ale nevydrželi dlouho. Mým nejspíš nedosažitelným cílem je najít někoho, kdo dokáže, co se mně samotnému nepodařilo. Najít někoho, kdo naplní svůj potenciál na sto procent.

Vím, že je to vzhledem k mé sportovní minulosti modelový případ pro psychologa. Nebojte, s několika v mnoha ohledech spolupracuju, stejně jako s dalšími odborníky. Například s Jirkou Dostalem, vynikajícím lékařem, který byl na Olympu jedním z mých prvních svěřenců. Kondice je totiž kombinací mnoha světů, jež spolu na první pohled nesouvisejí, jenže brutální pravdou je, že spolu souvisí úplně všechno.

Líbí se mi ideál sportovního „nadčlověka“, o kterém mluvil například i filozof Friedrich Nietzsche. Šlo mu o to, aby jedinec aktivní účastí překonal své předchůdce a aby byl následně i on sám překonán. Kvůli nacismu je ale tenhle směr dodnes kontroverzní a příliš se o něm nemluví. V principu přitom vždycky musí to nedostatečné odejít a udělat místo něčemu jinému.

Klíčem je namíchání esencí a priorit, aby byl dotyčný zdravý a následně úspěšný. Vždy s tím, že profesionál na sebe musí mít nejvyšší nároky. Je důležité převzít riziko, povinnost a smysl pro zodpovědnost.

Jen tak může fungovat potřebné propojení. Učitele a žáka, mistra a učně, trenéra a svěřence.

Když tohle někdo ve sportu nechápe, snažím se v komunikaci používat snadno pochopitelné příměry.

Nesportovec je například trabant. Jede blbě a ví, že dřív nebo později půjde do šrotu. Amatér vypadá jako sériová škodovka, normálka, co dobře slouží. Člověk s opravdu nadprůměrnou formou je jakýkoliv sporťák. Vrcholový sportovec už připomíná vůz formule 1, jezdí na uzavřeném okruhu, kde platí úplně jiná pravidla než v běžném provozu, a stará se o něj celý tým.

Pak je tu ale ještě absolutní světová špička. Usain Bolt, Michael Phelps, Rafael Nadal, Ronaldo a další, ti jsou jako vozidla Top Fuel Dragster. Mají osm tisíc koní, vyvinou přetížení přes 7G, závody na čtvrt míle zvládnou pod pět sekund a cílem projíždí rychlostí pět set kilometrů v hodině. Po každém startu je rozeberou do posledního šroubku, zkontrolují a dají je znovu dohromady.

Mým záměrem je ukázat vrcholovému sportovci různé a nové směry přípravy. Vždy směřuji do poslední kategorie.

Ne, není to snadné.

Nejde přitom ani tak o to, že mám na lidi vysoké nároky. Primárně se je snažím dostat do situací, kdy na sebe musí mít vysoké nároky oni sami. Jelikož vím, že je to specifické, nikomu své služby nenabízím. Teprve ve chvíli, kdy za mnou někdo sám přijde s tím, že má konkrétní cíl, řeknu mu, jakým způsobem se k němu s mou asistencí má šanci dostat.

Na prvním místě je hlava, na druhém strava, na třetím regenerace, a až na čtvrtém fyzická kondice.

Vedle rozvoje individuálních silných stránek je stejně důležité poukazovat na nedostatky, které je potřeba odstranit. Chcete změnit lidské tělo pro výkon, opravit jeho chyby a vylepšit ho. To vše najednou je noční můra. Je nutné si vypracovat určitou mapu. Protože co rozhoduje vedle genetiky a imunity? Vnímání celého procesu pomocí smyslů.

Každý člověk vidí svět vrcholového sportu jinak, ale jinak ho také slyší, cítí, vnímá, jinak mu chutná. Až ve chvíli, kdy dotyčný začne reagovat určitými receptory – například i pokožkou a jazykem – teprve v té chvíli to do sebe zapadne. Je to záležitost na dlouhé měsíce a roky. Dokud se nenaučím mluvit jazykem sportovce, dokud nezačnu sledovat jeho chování a vyjadřování, dokud v naší spolupráci nevznikne příběh, je možnost úspěchu velmi nejistá.

Od prvního dne kvůli tomu vytvářím na svěřence určitý tlak. Mnoho z nich mi kvůli tomu i po dlouhodobé úspěšné spolupráci řeklo, že se mě prvních pár let báli, protože měli pocit, jako bych znal jejich tajemství – například zlozvyky, úchylky a niterné problémy.

Měli pravdu. V tomhle ohledu platí, že jestli není nikdo, kdo se tě bojí, děláš něco špatně.

Postupem času jsem objevil svůj dar.

Vidím pohyb. To, jak pracují jednotlivé svaly na těle, který líp, který hůř. Vím, jak vše naprogramovat a načasovat. Poznám, která část těla trénovala, která odpočívala, která se flákala. Zvládnu stanovit, co je potřeba ke zlepšení, jak vše propojit s činností vnitřního prostředí. Určím, jak dlouho to bude trvat.

Nejde mi jen o fyzickou formu. Tréninkový proces v mých očích představuje komplex, kde je na prvním místě hlava, na druhém strava, na třetím regenerace, a až na čtvrtém fyzická kondice. Tyhle části chrání jakýsi obal zvaný imunita. A ve finále nad vším ční genetika.

Víc než do těchhle pár vět to zjednodušit neumím.

Díky tomu poznám, když sportovec nežije v pravdě.

Určitá část z nich, upřímně – dnes jich začíná být většina, kvůli tomu mé jméno nerada vyslovuje nahlas. Jsou to ti, kteří mě nebrali jako partnera, ale jako podřízeného a placenou službu, s jejíž pomocí se svému okolí snažili dokázat, že na sobě pracují.

Jasně, lžou a se mnou se v těchto případech realita projeví velice rychle. Je to vždy stejný scénář. Jakmile obnažím slabá místa těch, kteří je skrývají, ale zároveň se nechtějí měnit, v tu chvíli si ze mě udělají nepřítele. Odmítnou cestu, na níž se musí podívat do očí svým chybám, a začnou o mně tvrdit, že jsem zlý a krutý. Setkávám se s těmito typy velice často, a ještě častěji se s nimi rozcházím. Je to tak lepší, protože se vzájemně neobíráme o čas ani o peníze. Nekritizuju je, ale tvrdím, že dokud nezmění svůj přístup, budou neustále na něco narážet.

To neznamená, že nebudou vyhrávat, klidně můžou mít zlato z olympiády nebo titul z Wimbledonu, ale nebudou žít v rovnováze. Mohou být sice úspěšní, ale pouze na krátkou dobu. Pak je začnou brzdit například nezdravé mezilidské vztahy, závislosti nebo jejich chuť po vítězství přebije touha po majetku.

Proto zdůrazňuju, že je vždy zásadní to, jaké jsou okolnosti a výchozí podmínky každého jednotlivce.

Vím, že to bude znít krutě, ale několika sportovcům, již byli úspěšní, vydělávali miliony, a přesto měli osobní trauma, které jim nedovolovalo dosáhnout jejich skutečného cíle, jsem doporučil, aby si udělali výlet do koncentračního tábora. Tam totiž lidem sebrali rodinu, peníze, jméno a mnoha z nich nakonec i život. Dozorci jim vyrazili na tělo číslo a nazdar.

Na těchhle místech se mohli setkat se skutečnými formami utrpení, na rozdíl od sportovního tréninku. Ten je svobodnou volbou každého z nás.

Myšlenku na tenhle postup ve mně probudil dávný soused. Vyrůstal jsem na Letné a v baráku bydlel i jistý pan Zídek, který za druhé světové války byl členem britských leteckých sil. Dvakrát padl do zajetí a pokaždé ho poslali do koncentráku, odkud dokázal utéct. Po válce ho zase zničili komunisti, kteří mu neuznali zásluhy a odsunuli ho na okraj společnosti. Občas mi vyprávěl o tom, jak ho obě strany mučily, aby ho zlomily a dostaly z něj informace. Všechno ustál.

Jako malý kluk jsem hltal každé jeho slovo a říkal si, že tohle je frajer.

Na to, co mi řekl, jsem často myslel, proto jsem se s odstupem zajel podívat do táborů v Dachau a v Osvětimi. Prošel jsem si plynovou komoru a lehnul jsem si na postel v tamní cele, abych si navodil pocity lidí, kteří tam museli přežívat. Tři dny jsem pak nemohl spát. V hlavě se mi otevíraly věci, o kterých jsem neměl ponětí, a pak se vše překlopilo do pocitu velkého štěstí. Najednou mi stačilo, že jsem kdekoliv jinde než v koncentráku.

V životě je zásadní to, co v té chvíli považujete za důležité. Klíč se vždycky skrývá v okamžiku.

A jen konkrétní situace prověří, jestli jste se připravili na to, co vám zrovna přišlo do cesty.

Vím, že je dnes nálepka kondičního specialisty něco, na čem řada lidí staví svou image, důležitost a někdy i byznys.

Možná překvapivě, ale zato s čistým svědomím můžu říct, že příprava vrcholových sportovců je obor, který na mě zbyl. Svou práci miluju, zároveň nikdy nešlo o prioritu, k níž jsem původně směřoval. Sice zde můžu uplatnit informace, které jsem za všechny ty roky načerpal, ale pracuju se zataženou ruční brzdou.

Je to velká ironie a paradox mého života.

Původně jsem se chtěl realizovat v úplně jiné lize. V elitních policejních a vojenských útvarech. Jednoduše proto, že jsou tam lidé schopni zajít dál než nejlepší sportovci. V určitých situacích jsou ochotni padnout za myšlenku, které věří. Já byl připravený věřit taky.

Tátovi ale vadilo, že v chci v roce 1990 nastoupit k fízlům.

Nechápal to, protože jsem odmala patřil do letenské partičky největších sígrů a byli to právě policajti, kteří mě vozili domů celkem často. Oslovovali mě přitom kladní hrdinové, nejvíc postavy z knih Karla Maye, ale jelikož jsem pořád chtěl být ve všem první, snažil jsem se před každým vytáhnout a dělal průsery. Díky tomu jsem byl odmala zvyklý rychle utíkat.

Když jsem skončil s atletikou, dostal jsem možnost pracovat jako sportovní instruktor ve složkách ministerstva vnitra. Imponovala jim moje fyzická připravenost. V té době mi už vadilo, jak někteří lidé mluví s policií, a jak si to příslušníci v uniformách nechávají líbit. Zároveň to pro mě byla možnost, jak nasměrovat svoji zvláštní energii, protože jsem se mimo jiné rád pral.

Na Rudé hvězdě jsem pořád chodil za zápasníky, za judisty i za karatisty, a strašně mě to bavilo. Posléze jsem dostával i školu ikony Petra Macháčka v thajském boxu, jemuž jsem v následujících dekádách připravoval desítky svěřenců, včetně šampionů Ondřeje Hutníka nebo Daniela Vítovce. Díky tomu jsem se seznámil i se zpěvákem Danielem Landou, který se mnou trénoval na závody v rallye, ale i na to, aby dokázal absolvovat velké koncertní turné.

S přijetím k policejnímu sboru jsem měl problémy a ani ne tak kvůli tomu, čím se živili rodiče. Moje psychotesty vykazovaly dost neobvyklou agresivitu. Prošel jsem jen díky tomu, že byla vysoce řízená.

Vedle sportovní skupiny jsem brzy po sametové revoluci dostal možnost připravovat i policejní složky a bylo to přesně to, co jsem hledal. Příprava elitních jednotek se podřizovala jiným zákonům než vrcholový sport. Byla daleko těžší, extrémnější, šlo o typ výcviku, pro který je nutná vyšší úroveň dovedností. Netrénuje se jen tělo a není to jen hra. Neustále se nastavují nestandardní situace, které simulují realitu.

Byl jsem s těmito složkami v úzkém kontaktu, začal je ještě víc obdivovat a pak jsem sám dostal možnost působit jako neuniformovaný pracovník resortu ministerstva vnitra.

Tohle byl můj vrchol kariéry.

Viděl jsem tu svou budoucnost, ale pak jsem si mimo službu přivodil úraz. Při rvačce. Měl jsem proražený jařmový oblouk a odtrženou sítnici. Původně jsem to chtěl rozchodit, ale když jsem se ráno vzbudil a napil se, protekla mi voda nosem. Zkusil jsem jít ještě do posilovny, ale jakmile jsem na bench pressu zatlačil do činky, celé oko se mi zalilo krví.

V práci, kterou jsem dělal, byl úraz hlavy nepřípustný, a doporučili mi, že si mám jít odpočinout na pár měsíců do kanceláře, kde mě to neuspokojovalo, a na vnitru jsem skončil. Pokusil jsem se ještě dostat k vojenské policii, jenže už mi bylo čtyřicet a nesplňoval jsem věkový limit, nedali mi ani výjimku, o kterou jsem žádal.

Další alternativou už byl jen sport – vrcholový sport.

Maximální potenciál, o kterém jsem mluvil, není mýtus. Existuje.

Je to stav a okamžik, kdy se v jednu chvíli ocitáte na dně i na vrcholu. Je to tak zvrácené, že cítíte rovnováhu. Bohužel jsem to nepoznal jako atlet při velkém triumfu, ale zažil jsem to při testování vlastních limitů, kdy jsem několikrát málem zkolaboval.

Trénink, který mě do tohoto stavu dovedl, jsem nazval metabolické peklo.
Přišel jsem na něj v době, kdy jsem připravoval skupinu kluků z NHL a část juniorky hokejové Sparty.

Všichni mi pořád tvrdili, že jim dávám hrozně do těla, tak jsem se rozhodl ukázat, že to lze zvládnout. Tohle by trenér měl dělat jen výjimečně. Buď v případě, že je nutné si u určitých problémových jedinců zjednat respekt, nebo máte naopak skvělý tým a netradičně ho motivujete k ještě lepší práci.

Nejtěžší, co jsem vymyslel, byla kombinace vertikálního a horizontálního postavení se zátěží i s vlastní vahou a s velkým počtem opakování. Procvičovaly se všechny svalové skupiny, které se střídaly v protilehlých pozicích tak, aby krev v těle neustále rotovala sem a tam.

Většina cviků se prováděla do selhání pod dohledem výborného doktora, mého kamaráda. Měl jsem dvanáct stanovišť a přecházel jsem mezi nimi bez pauz. Trénink trval zhruba dvacet minut. Odmakal jsem to na úrovni, protože jsem na tom byl v pětačtyřiceti ještě docela dobře. Udělal jsem například pětapadesát shybů a výkony u ostatních cviků byly podobné.

Cítil jsem se dobře, ale pak jsem odešel do šatny, lehnul si na lavičku a ztratil jsem sluch. Vysprchoval jsem se studenou vodou a zalila mě taková únava, že jsem nemohl zvednout nohy ani ruce. Ze všech sil jsem se dostal do auta, protože jsem musel vyzvednout dceru ze školy. Přijel jsem tam trochu dřív a zavrtal se do sedačky. Najednou slyším volání a bouchání do auta, holka okolo něj běhala několik minut a nemohla mě vzbudit. Byla vyděšená, myslela si, že jsem umřel. Probral jsem se, vezl ji přes město na trénink a na semaforu jsem zase usnul. Vzbudil mě chlap, který vystoupil z auta za mnou a začal mi ťukat na okýnko. Dojel jsem ke stadionu, dcera šla na trénink a já zase na půl hodiny odpadnul.

Podobně to probíhalo po zbytek dne.

Tělo bylo úplně bez energie, takže jsem zavolal kamarádovi, který byl primářem velké nemocnice. Vzal mě na testy a naměřil mi strašně nízký tlak. Nechal si mě u sebe tři hodiny na pozorování a domů mě pustil jen proto, abych se vyspal ve své posteli. Hned ráno mi odebral krev, moč i sliny a nakonec zjistil, že jsem v sobě vyvolal něco jako vnitřní oheň, který mi úplně vypálil a pročistil tělo. Měl jsem výsledky tělních tekutin jako malé dítě. Zároveň mi bylo doporučeno, abych už tyhle pokusy s rostoucím věkem nedělal, a hlavně abych takhle testoval jen svěřence, se kterými spolupracuji dlouhodobě a mají vynikající kondici.

Poznání limitů mého těla ve mně doznívalo ještě dlouhé týdny.

Ve finále je kondice především o úrovni zážitku a o práci s bolestí. Zničit se na tréninku umí každý blbec, sám jsem takový býval, ale vyždímat, aby to člověka zlepšilo a posunulo na novou úroveň, umí málokdo.

Už i do vrcholového sportu proniklo přesvědčení, že se člověk může vyhýbat nepříjemným pocitům.

Přitom k tomu stačí jediná věc. Odvaha.

Neznamená to, že nemáte strach, znamená to ale, že jste připraveni ho pochopit a postavit se mu. Tohle jsem cítil třeba z horolezce a světového rekordmana ve shybech Jana Kareše. O něm můžu říct, že je větší masochista než já. Dali jsme si třeba trénink, kdy jsme jen šplhali po laně. Tak dlouho, dokud nebylo celé od krve a nevisely na něm kousky naší kůže z prodřených dlaní.

Je to magořina, ale taky určitá prověrka morálně volních vlastností. Testujete, jak dlouho vydržíte ve spojení s nepříjemnými pocity.

Vnitřně mě užírá vědomí, že borci jako Honza Kareš postupně vymírají. Málokdo má touhu poznávat vlastní hranice. To, co nás neustále ovlivňuje, jsme my sami. Na tréninku jsme pár hodin denně, ale zbytek času jsme sami se sebou a je na nás, jak je využijeme. Už i do vrcholového sportu proniklo přesvědčení, že se člověk může vyhýbat nepříjemným pocitům. I reprezentant například řekne, že nechodí do sauny, protože mu nedělá dobře horko, a že nemá rád studenou vodu, protože nesnáší zimu.

Vím, že takový člověk nikdy nepodstoupí ani dřinu, která tělo zmáčkne, aby byl lepší. Po těchto pocitech přestává být poptávka, protože trénink přestává být prostředkem, který buduje charakter.

Je to obraz doby.

Český sport je velmi úspěšný. Na to, jak malá jsme země, je tu strašně moc kvalitních lidí.

Zároveň je tu řada hlupáků, kteří hazardují se svojí genetikou a se svým potenciálem. Částečně se v nich vidím, o to víc mi to vadí. Jako mladý jsem si myslel, že jsem nejchytřejší, ale pravda byla jinde. Až jako trenér jsem začal chápat zásadní chyby.

Nejsem zdaleka jediný, kdo říká, že člověk, který nezná svou minulost, nemůže naplno prožívat přítomnost a formovat tím svou budoucnost

Díky tomu, že čtyřicet sedm let působím jako člen Olympu Praha, jsem měl možnost udělat si obrázek o tom, co to znamená. Budete možná překvapeni, ale nejvíc o atmosféře ve společnosti vypovídá to, koho a jak lidi zdraví, nebo nezdraví, a z jakého důvodu.

V Centru sportu ministerstva vnitra působila řada vynikajících trenérů, kteří vychovali spoustu medailistů z olympiád a světových soutěží, a to rozhodně nemluvím o sobě. Tito lidé ale byli často v hierarchii strašně nízko, nepožívali úcty, jakou by zasloužili. Mladí atleti, kteří se sotva kvalifikovali na juniorské mistrovství Evropy, okolo nich chodili a přezíravě dělali, že je nevidí. Naopak už zdálky zdravili manažery, protože věděli, že jim tenhle člověk může přispět na soustředění v zahraničí, když mu polezou do zadku. Říct „dobrý den“ důchodci, který má na částečný úvazek maximálně deset tisíc korun, jim přišlo zbytečné, protože z toho nic neměli.

Myslel jsem si, že taková je doba, a pak jsem dostal od Českého olympijského výboru pozvánku do sportovní akademie Red Bullu v Salcburku.

Uchvátilo mě krásné prostředí a nejlepší zázemí, ale mnohem víc mě dostalo tamní chování lidí. Kuchař, hokejista v posilovně, fotbalista na hřišti, všichni mě pozdravili jako první. Bylo jim jedno, kdo jsem, vůbec nevěděli, co tam dělá nějaký Hejret, ale zkrátka v sobě měli slušnost danou výchovou.

Tahle hodnota se pak promítá do života a já si uvědomil, proč nikdo nemá důvod jezdit na stáže do Olympu Praha.

To, co právě prožívá systém českého sportu, je průšvih. Vynikají většinou nesystémové individuality, které se občas promítnou i do kolektivních her.

Všichni pořád dávají za příklad běžce Emila Zátopka, gymnastku Věru Čáslavskou, hokejisty z Nagana vedené Ivanem Hlinkou a fotbalové reprezentanty, kteří hráli pod koučem Karlem Brücknerem. Skoro nikdo už ale nedodá, v jakých podmínkách tihle lidé vyrostli a jaké prostředí je formovalo.

Je to přitom jednoduché. Dřív si sport vybíral lidi.

Když jste někam chtěli, museli jste se prosadit. Sám jsem ještě v devadesátých letech testoval všechny dost nekompromisně. Chceš do mojí skupiny? Fajn, ale prvních pět dní budeš každý den trénovat jen běh do schodů na Letné. Na iks způsobů. Kdo to vydržel, toho jsem vzal. Kdybych to udělal dnes, nepřijde skoro nikdo, protože se vnímání obrátilo.

Lidi si teď vybírají sport, a to je problém.

Přestává se vyžadovat kvalita, vytrácí se hierarchie, obvykle dotyčným stačí jen účast a zodpovědní lidé je ještě plácají po zádech za to, že mají docházku na trénink, že se po něm protáhnou, že regenerují, že se nestravují ve fast foodu, že nefetují. Že si plní základní povinnosti, které by měly být automatické.

Spousta sportovců jsou šelmy zavřené ve zlatých klecích, ale nemají klíč, aby se dostaly ven.

Dnešní doba je v tomhle vlastně krutá, protože už neumožňuje lidem získat pomocí sportu zásadní charakterové vlastnosti.

Poctivost, píli, pokoru, vděčnost, čest, hrdost.

Sportovci pak často v krizových situacích selhávají a podobný model obvykle kopírují i v běžném životě. Tím, že se z nich nestali silní jedinci, ale fungovali jako dojné krávy pro nejrůznější vychcánky, nedostali možnost připravit se na normální dny a jejich všednost, která přichází po konci kariéry.

Nejsem programově proti bafuňářům a manažerům, ale přeji si, aby na ně byly stejné nároky jako na sportovce. Aby se po nich v dané oblasti požadoval cit a vhled, i to, aby byli hodnoceni podle výsledků celku, nejen podle toho, kolik seženou peněz.

Tohle absolutně nefunguje a naše země proto chrlí ve velkém zdecimované chudáčky, kterým sport často mnohem víc vzal, než dal.

Rozdíl je do očí bijící.

Kdybych měl sportovní svět přirovnat k přírodě, minulé generace byly něco jako jetel. Plevel, který rašil všude a nedalo se toho zbavit. Pamatuju si tvrdé chlapy, kteří sice byli kolikrát pěkně líní, ale pořád v sobě měli něco, čeho si na nich člověk vážil. Tahle část populace má imunitu díky pohybu.

Přitom se nežilo zdravěji, jen přirozeněji.

Nedávno, s rozmachem sociálních sítí, přišla éra slunečnic. Byly krásné a otáčely se za sluncem podle potřeby. Nechci se nikoho dotknout, protože mnoho narcisů, babochlapů, facebookových sportovců, metrosexuálů a imagemakerů, kteří se o své tělo starali líp než o cokoliv jiného, taky hodně makalo. Zároveň už byli celkově měkčí.

Dnes jsou ale často vidět přešlechtěné růžičky. Odmala je někdo vozí autem do tělocvičny, pak je hned odveze domů. Je to jako vyrůstat ve skleníku a žít jako v zajetí. Spousta sportovců jsou šelmy zavřené ve zlatých klecích, ale nemají klíč, aby se dostaly ven. Jejich imunita dostává na frak, protože prakticky nejsou v kontaktu s přirozeným prostředím. Kvůli tomu to jde do háje, protože to přirozeně kopíruje nastavení společnosti. Ještě nikdy jsme tak nebyli ohroženějším druhem, než jsme dnes.

Hlavní problém je, že se z chlapů stávají nechlapi. Je to kombinace ženy a muže. To je to nejhorší, co nás mohlo ve vrcholovém sportu potkat.

Zdůrazňuju, že mluvím v mužském rodě, protože ženy tenhle problém ve sportu nepostihl. Naopak, když mají motivaci prosadit se jinak než vyloženě ženskými přednostmi, dají tomu, co je potřeba. Proto je v Česku tolik úspěšných sportovkyň, ale málo vynikajících sportovců.

Vnímám, že nastal zvláštní přerod.

Peníze a energie se přestaly cpát do lidí, kteří dělají výkony, ale začaly se dávat funkcionářům a manažerům, kteří ostatní jakoby vedou. Je to zvrácená logika, která ničí hodnoty a dává prostor parazitům. V přírodě se přitom parazit nechá buď vyhladovět, aby sám odešel, nebo se zabije, aby neškodil.

Ve společnosti mají naprosto nelogicky řídící funkci. Je to přitom podobné, jako kdyby si člověk hýčkal zhoubný nádor na úkor péče o srdce.

Sport je v určitých ohledech extrémní záležitost, takže v něm mnohem víc a rychleji vyniknou protipóly. Tedy to, co je dobré, a to, co je špatné. Proto se dnes ukazuje, že je prostředí nezdravé a klesá celková imunita. Tohle slovo je klíč ke všemu a já ho popisuji jako schopnost překonat bez úhony proud života.

Vím, že na to koukám jako člověk, který si pamatuje jednodušší svět. V něm jsem musel spoléhat víc sám na sebe a vybral jsem si sport jako cestu k tomu, jak se naučit zvládat život.

Nebýt atletiky, nebyl bych u lidí za magora, ale za dementa. Ve škole jsem se totiž prosazoval složitě. Bral jsem si dost osobně, když se mi ostatní smáli, protože jsem neuměl udržet pozornost a zakoktával jsem se při čtení nahlas. Frustrovalo mě, když jsem věděl, že mě má učitel zkoušet u tabule před celou třídou, takže jsem chodil za školu, abych se všemu vyhnul. Proto jsem byl ve finále průserář.

Pak jsem to ale díky sportu převrátil. Jakmile jsem poznal, že jsem šikovný a umím hodně rychle běhat, nabral jsem sebevědomí a začal vnímat to, jak mnou ostatní opovrhují, jako školu. Sledoval jsem chování lidí, snažil se chápat jejich reakce i pohyby v různých momentech a jednal podle toho. Postupně se chování okolí změnilo a sám jsem začal nastavovat situace tak, abych z nich měl užitek.

V jednu chvíli jsem ostatními manipuloval, takže se se mnou chtěli spolužáci buď kamarádit, nebo se mě báli.
Nebyl jsem jediný, kdo to dělal, ale vždy šlo o typy, které se něčím odlišovaly.

Ve třídě jsme měli jednoho dost tlustého kluka, Ríšu. Byl nadprůměrně chytrý, protože mu nic jiného nezbývalo, zároveň měl komplex z toho, že mu nohy narostly do iks, nosil čtyřikrát větší kalhoty než já, neuměl kopnout do míče a neudělal kotrmelec. Mohl se prosadit jen jako jedničkář a dokázal to. Byl tak inteligentní, že nakonec svým chováním přesvědčil vedení školy, aby ho osvobodilo z tělocviku, protože by mu to jinak kazilo prospěch. Uhrál to na metabolickou vadu, přitom byl schopný sníst k svačině tři dvojité bochníky chleba namazané škvarky.

Říkám to proto, že jsem ho obdivoval, protože mně se to takhle dobře nepovedlo. Sice jsem byl fyzicky „nejnašláplejší“ dítě v okolí, ale čtyřky z češtiny a z ruštiny mi nikdo neodpustil.

Proč to celé zmiňuju?

Protože zatímco ve školství bych byl dnes diagnostikován jako dyslektik s ADHD a pracovalo by se se mnou jinak, ve vrcholovém sportu v tomhle ohledu žádný posun nenastal. Proto celé odvětví ztrácí své postavení a trpí tím celá společnost.

Ví se o mně, jaké metody používám. Proto mě vyhledávají často lidé, kteří cítí, že potřebují vyloženě zachránit.

Každý ví, že se vyrábí kvalitnější tenisová raketa a lepší hokejka než v minulé generaci, ale místo toho, aby nové náčiní pomohlo k novému vnímání staré činnosti, se děje úplný opak. Sportovci lenivějí, protože si myslí, že mají nástroje, které práci odvedou za ně. Proto je tolik zranění. Způsobuje je mylné uvažování, protože těla nejsou připravena tak, aby mohla ovládat nejlepší vybavení.

S tím, kdo se nevyvíjí a přemýšlí pořád stejně, už nechci nic mít.

Mohl bych nad vším mávnout rukou, jít v uvozovkách s dobou, nechat se zaplatit nějakým klubem, kde bych měl jistotu na oplátku za to, že bych držel hubu, ale tím bych znevážil vše, co bylo předtím. Práci, výkony i výsledky desítek šampionů, jež jsem poznal a jimž jsem pomáhal.

Proto na mě současní významní, ale většinou nakonec neúspěšní zástupci českého sportu koukají jako na krutého a zbytečně tvrdého člověka. Hodně mě to trápilo, ale jen do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jejich problémem nejsem já, ale jejich obava z vlastních selhání. Já byl jen katalyzátor, který jim pročistil vnímání.

Doneslo se mi, že se mi začalo říkat podle hlavní postavy ze známého seriálu Dr. House.

Je to člověk, se kterým na první dobrou lidé u moci nechtějí nic moc mít, ale zároveň pozorují jeho práci. Vědí, že je to odborník, který má výsledky, ale zároveň se ho okolí bojí, protože nutí dělat lidi to, z čeho mají strach. Takže se na něj obrátí až ve chvíli, kdy vyčerpají ostatní možnosti.

Ví se o mně, jaký jsem a jaké metody používám. Český sportovní svět je malý a určité informace se šíří rychle. Proto mě dnes vyhledávají relativně často lidé, kteří cítí, že už potřebují vyloženě zachránit. Buď jsou ostatními dlouhodobě odmítáni, nebo jsou zranění, nebo zestárnou a přestane jim fungovat to, díky čemu měli výsledky.

Hledají klíč od zamčených dveří a já jim ho dám. Otevřou do místnosti, kde je zrcadlo, do kterého se musí podívat hned třikrát. Poprvé spatří, jak sebe vidí oni sami, podruhé to, jak je vidí ostatní, a potřetí pravdu.

Já jsem ten poslední pohled.

Můžu to tak říct, protože než jsem sám přišel na to, co je ve vrcholovém sportu potřeba, celý jsem se zhuntoval, a už se nemusím přetvařovat. Díky tomu znám recept. Vím, že pokud někdo podle těchto principů vydrží rok systematického tréninku, bude vybavený do života tak, aby ho většina věcí nepřekvapila. Z toho, kdo tohle období překoná, se stane silný jedinec – výborný sportovec, který je připravený na krizové situace.

Takový člověk přitom nemusí vyhrát olympiádu a pro mě bude na podobné úrovni, jako kdyby to dokázal. Přes veškerý výčet známých jmen, s nimiž jsem měl možnost pracovat, byl velký zážitek pracovat se svěřenkou, která za osm měsíců shodila čtyřicet kilo. Ze ženy, které si nikdo nevšímal, se najednou stal nejen lepší sportovec, ale hlavně člověk, který řešil úplně jiné problémy.

V kontrastu s ní jsem připravil dvě vynikající individuality. Hokejistu, který patřil k největším držákům v extralize, mohl hrát každý zápas přes půl hodiny, aniž by se vyčerpal. A fotbalistu, který udělal padesát shybů, na bench press zvedl sto čtyřicet kilo a měl rychlost jako top hráč světové ligy. Jenže první nakonec nedostal nominaci do reprezentace ani zahraniční angažmá a druhý nebyl v základu ani v nižší domácí soutěži.

Oba jsou jako má noční můra.

Naprosto jsem věřil tomu, že se prosadí mezi světovou elitu, byli to správní kluci, chovali se slušně, ale už nechtěli jít dál ve vývoji. Mysleli si, že jsou dobří, protože v některých parametrech převyšovali své okolí o několik tříd, ale realita byla jinde. Spoluhráči jim nepřihrávali, protože z nich cítili přehnanou aroganci. Kabina je nepřijala, neměla k nim důvěru a oni nemohli ukázat, co v nich skutečně je.

Byli na top úrovni, jenže aby ji prodali, bylo potřeba změnit se nejen fyzicky, ale i lidsky, což neakceptovali.

Ano. Stejně jako kdysi já. Museli jsme se rozejít, protože už jsem nechtěl opakovat stejnou chybu.

Protože pravá kondice není o pocitu nadřazenosti. Je především o oddanosti k tvrdé práci, která totálně odhalí vaši podstatu. Z devětadevadesáti procent to tak je. Je jen pár jedinců, kteří se narodili jako vyvolení, naučili se žít sami za sebe, a pokud k tomu přidali poctivost v přípravě, dodnes se na ně vzpomíná. Většina ostatních šampionů si ale ke své pozici musí dojít dlouhou cestou, kde je čeká mnohem víc zklamání než úspěchů.

Vždy jde o to, umět dát na misky vah možnosti a jít do rizika. Tohle vám ale nikdo nepřinese na zlatém podnose, protože jistota nedělá vítěze.

Je pravda, že jde o náročný systém. Tím, jak jsem si ke všemu došel, nevyhrávám ceny popularity, ale tahle měřítka mě nezajímají. Vždy totiž stačí jeden jediný člověk, tak jako mnohokrát v minulosti, který nebude říkat nic – a ve finále mu bude na krku viset medaile, nebo si splní svůj velký cíl.

Jako například před lety jistý David Kočí.

Jsem o tom pořád přesvědčený. Navzdory těžké době, ve které právě žijeme, vidím lepší budoucnost. Proto se mě pořád drží posedlost a chtíč, s nimiž pro mě má smysl každý den vstát a jít do práce.

S vírou, že narazím na vrcholového sportovce, na „nadčlověka“, který pochopí, že pokud se nebude bát sebe, nemusí se bát ani mě.

Jana Mensatorová, Radek Cihla a archiv Daniela Hejreta

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.