Domy s duší

Martin Hubinger a Petr Teplý

Domy s duší

www.t-e.cz

Po telefonu byla paní Koldrtová veselá, nadšená dáma. Prodat starou truhlárnu na Břevnově, v jedné z nejžádanějších pražských čtvrtí, prý neměla problém.

Skvěle… Vyrazili jsme se tedy optat na úřady a po okolí. Na stavební úřad, magistrát, k památkářům, obešli jsme i majitele okolních domů.

Všude jsme si vyslechli, že na svoje plány máme zapomenout.

Problém památková zóna. Problém sousedi. Problém tohle, problém tamto. Problém i paní majitelka. Prý je konfliktní, nikdo s ní nevyjde a s každým se soudí.

Ani nevím, co nás to napadlo, ale jeden den jsme měli s našimi manželkami někam vyrazit, a protože jsme se sešli dřív, dali jsme si procházku kolem Ladronky a s paní Koldrtovou si domluvili schůzku. Už si nedovedu představit, že bychom šli vyjednávat o parcelách se svými drahými polovičkami, ale tehdy to vyplynulo přirozeně. Paní Koldrtová nás pozvala dál, ukázala nám dům a my mimochodem poznali, že jde o neskutečně příjemnou sedmdesátnici se zajímavým životním příběhem. Emigrantka, procestovala pořádný kus světa a žila na spoustě míst, z nichž k některým jsem shodou okolností měl vztah i já. V Česku nakupovala ruiny a vlastnila v nemovitostech zajímavé portfolio.

Padli jsme si do oka.

Vyjednávání o koupi začalo dávat smysl, byť než jsme dořešili všechny detaily, ještě nás čekala spousta hovorů. Ale příjemných. Průběžně jsme se scházeli, paní Koldrtovou jsme s manželkou navštívili na chatě, jindy navštívila ona nás a opakovaně nás zvala i na svůj ranč v Paraguayi, kam jezdívala na zimu.

Někdy jsme si jen tak povídali a nikam se nepohnuli, někdy to bylo věcné a přínosné. Jednou, to jsme seděli na Puškinově náměstí v indické restauraci, mě pak poprosila, ať jí ukážu dlaň. Dlouze se do ní zadívala.

„Jo, vám můžu věřit. S váma se dohodnu, s váma to bude dobrý.“

A skutečně. Paní, o níž všichni tvrdili, jak je nepřístupná, nám prodala dům, kvůli němuž si u ní sedm let podávali dveře jiní developeři.

Nám, kteří ještě nepostavili ani dvě cihly na sebe.

Dokázali jsme ji totiž přesvědčit o něčem jiném, než co po ní chtěli ostatní. My na ni netlačili, ať nám barák hned pustí.

My ji přesvědčili, ať na nás počká.

Tehdy, v září 2014, jsme ještě neměli ani kačku. Nic. Neměli jsme ani založenou firmu, zato nám nechyběla chuť a nápady. Paní Koldrtové jsme nastínili naši vizi, co s domem chceme udělat, a že když nám počká, seženeme investora stavby.

Ona, ač extrémně nedůvěřivá, nám přesně tohle slíbila a svůj slib dodržela. My vytvořili prezentace, dopočítali kalkulace do nejmenších detailů a začali shánět někoho, kdo by nám svěřil své peníze. V březnu 2015 jsme Truhlárnu, jak se náš tamní projekt jmenuje, kupovali.

Většinu jednání tehdy ještě absolvoval Martin sám. Krátce předtím skončil jako právník a vrhnul se po hlavě do něčeho, co bylo v té době jen naším společným snem. Já ještě nějaký čas seděl naštvanej v Brně v práci, která mě nebavila a v šuplíku měl druhý telefon jen s Martinovým číslem v kontaktech. Kdykoliv jsme něco řešili, dělal jsem, že jdu na záchod.

Poprvé jsme se potkali na mé svatbě, naše ženy se znaly přes sport. Když jsme se nedlouho potom všichni čtyři sešli v Praze na večeři, vyloženě jsme si s Petrem sedli. Zjistili jsme, že nás zajímají stejné věci. Parcely, domy, podnikání.

Martin zapáleně vyprávěl o tom, jak se mu líbí baráky s charakterem, s duší. Jak má rád, když umění a osobitost prostupuje každou oblastí života. Já jeho pohled sdílel, navíc jako stavební inženýr jsem dokázal všechno i spočítat a překlopit do reálných údajů.

Uvědomili jsme si, že víc, než oba ovládáme, vlastně není pro začátek potřeba. Z večeře jsme se rozjeli domů a honilo se nám hlavou, že by stálo za to rozjet společně něco vlastního. Oba jsme navíc takoví, že když se pro něco nadchneme, začneme na tom skutečně dělat, než abychom rok analyzovali silné a slabé stránky. Ne vždycky je to správný postup, ale tentokrát to bylo ideální nastavení.

Začal jsem díky určitému povědomí o pražské realitě hledat příhodné pozemky a s Petrem jsme si čím dál častěji vyměňovali maily. On vždycky spočítal, co by v dané lokalitě stavba obnášela a jelikož nám některá místa vycházela dobře, začali jsme vyjednávat o koupi.

Tehdy jsem zavolal i paní Koldrtové.

Říká se, že nejdřív musíte zkrachovat, abyste opravdu začali podnikat. V mém případě to přesně sedí.

Pocházím z Poličky, malého města u Svitav. Táta byl cestář, mamka pracovala v továrně a zvládli do mě investovat tolik, abych mohl dětství strávit jako hokejista v místním klubu. Na dovolené jsme s našimi byli všehovšudy tak třikrát, víc jsme si nemohli dovolit. Vyrostl jsem ve skromných poměrech, dodnes mám v Poličce hodně kamarádů, kteří mi mimoděk ukazují, o čem jsou skutečné životní hodnoty. Všechno, co se teď okolo mě děje, proto přijímám s vděkem. Jsem pozornější, než kdybych vyrůstal v prostředí, kde byla automaticky spousta peněz.

A taky mě ohromně poučila moje první snaha o podnikání.

Ještě než jsme se potkali s Martinem, nasypal jsem všechny vydělané peníze do projektu za Prahou, z něhož mi nezbylo nic. Nic až na pár brožurek.

Známý měl pole u Kralup a přišel s nápadem, že mi ho dá k dispozici, ať vymyslím, co by se tam dalo postavit. Ponořil jsem se do toho. Povolal architekty, všechno ze svého zaplatil a jezdil jsem jako blázen sem a tam z Brna, než jsem po čase zjistil, že pozemek dusí spory se sousedy i s úřady. Měli jsme už vydané územní rozhodnutí, proto jsem věřil, že alespoň něco dostanu zpátky, ale kupci se nehrnuli. Když už někdo zájem měl, nabízel jen odkup pod cenou. Tak jsem to celé odepsal. Bylo to beznadějné místo. Ani později, když už jsme začali podnikat s Martinem, nám nedávalo smysl něco tam rozjíždět.

Mě by v pubertě, kdy jsem jezdil na skejtu a čmáral graffiti, rozhodně nenapadlo, že jednou budu podnikat. Ne v něčem takovém, jako je development. Vystudoval jsem právo, nějaký čas ho praktikoval, ale nenaplňovalo mě. Dospívání jsem měl zajímavé díky tátovi, který naši rodinu dokázal posunout ze skromných poměrů. Po revoluci, kdy se otevřel svět nekonečných možností, ho netížil žádný škraloup z minulosti, tak nastoupil na ministerstvo zahraničích věcí a díky jeho práci v diplomacii tak celá naše rodina hodně cestovala. Pokračoval jsem v jeho stopách, pracoval jsem třeba i v Malajsii. Taková zkušenost vás sama o sobě na podnikání nepřipraví, ale osobnostně vás zformuje. Myslím, že mám rozhled a představu o jiných kulturách a mentalitách napříč zeměkoulí.

A taky jsem si zamiloval asijská tetování.

Mám potetovanou celou levou ruku a záda, hodlám postupně přidávat další části kůže. Všechno ale striktně tak, abych si mohl obléknout košili a nic nebylo vidět. Nepotřebuju budit pozornost tam, kde by to bylo na škodu. Pro mě je důležitá symbolika obrazů, které nosím na těle, jejich příběhy. Lásku k nim mám zakořeněnou ve své osobnosti.

Však také jedinečné příběhy provázejí i začátek naší společné práce s Petrem.

Truhlárna byla tím nejhezčím, ale přicházely i další. Třeba ve Střešovicích, kde se dvě vilky snažila prodat, a vyřešit tak své potíže, rozvětvená rodina, kde spolu spousta jejích členů nemluvila a někteří měli i potíže typu insolvence. Tam jsme se nedomluvili.

Na Barrandově ano. Tam, kde dnes připravujeme náš projekt Barrandez-vous a kde se velké parcely vrátily v restituci jedné stařičké paní a ta je odkázala svým třem dcerám.

Znovu to bylo velmi osobní.

I ony dcery už byly značně v letech a já za nimi jezdil do Hlubočep do cukrárny, baštili jsme dortíky a pili kafe a ony zpočátku nedokázaly pochopit, že někdo tak mladý si může dovolit koupit parcely za tolik peněz. Vysvětloval jsem jim, že ty peníze nemám, že si je půjčím. A že to je v pořádku, protože takhle to v našem byznysu chodí. Zatímco paní Koldrtová byla díky své životní cestě zběhlá a absolutně nic ji nerozházelo, vždy na tom byla dobře finančně a srovnaná sama se sebou, tyhle tři dámy rozhodně nebyly rentiérky. Pro ně představoval prodej parcel životní úspěch.

Prodej někomu, kdo skutečně zaplatí, protože už za sebou měly pár let starou špatnou zkušenost, a proto byly neskutečně paranoidní. Ani se nedá říct ostražité, protože se bály úplně nemístných věcí, a naopak opomíjely ty nutné. Taky byly rozpolcené. Syn jedné z nich chtěl parcely prodat sám, ale byl to dost podivný chlapík, a ty druhé dvě mu nevěřily. Přesto se v nich pralo, jestli pozemky nechat v rodině, nebo je prodat někomu cizímu, kdo ale zase vypadá serióznější.

Všechno zřejmě zlomil telefonát s dcerou jedné ze sester. Volala mi, aby se zeptala na něco, z čeho byla maminka nervózní, a po našem hovoru prý obvolala obě tety s tím, že mám hrozně příjemný hlas a určitě nebudu podvodník. Ať to se mnou podepíšou.

Ten den se ozvaly, že nám tedy parcely prodají.

Den před podpisem ještě jedna ze sester zkolabovala od nervů, lékaři v nemocnici ji ale dali do pořádku. V domluveném termínu jsme tak všichni seděli u kulatého stolu u notáře pana Oulíka, skvělého profesionála, který dámy provedl celým procesem. Navzdory faktu, že jejich rodinná advokátka byla jeho známá a poskytla tak další důvod k určité důvěře, jedné jako druhé se těm ženám při podpisech klepaly ruce. Jednalo se evidentně o jednu z nejstresovějších situací, jaká je kdy potkala.

Až když odložily pera, rozzářily se. Bylo patrné, jak se jim ulevilo. Začaly řešit, že jedna koupí dceři byt, a druhá zase něco dalšího pro rodinu. Peníze, které díky nám dostaly, jim reálně zlepšily život. To na tom všem bylo to krásné.

Možná kdybych některou z těch dam dnes viděl na ulici, už je ani nepoznám. Jednotlivé situace ze schůzek si ale vybavím úplně přesně. Když čas od času tyhle příběhy mezi známými vyprávím, jsem dodnes sám dojatý a cítím satisfakci, osobní záležitosti si přece jen člověk zapamatuje spíš. Časem, jak firma roste, k takovýmto obchodům mizí příležitosti, protože svět velkých transakcí takhle běžně nefunguje, vzpomínky na ně ale zůstávají zřetelné.

Když dnes kupujeme brownfieldy nebo rozpracované projekty od jiných firem, řeší se vše jen mezi právníky a řediteli, osobní rovina jde úplně stranou. S majitelem se potkáme ve finále jen na podpis, pokud vůbec majitel v tom osobním slova smyslu existuje. Jednou něco kupujete, jindy prodáváte, celé je to strojená nuda. Ohromně racionální. Relativně bez komplikací a bez nervů, ale také bez oněch hezkých vzpomínek.

A bez emocí.

Někdy je to alespoň adrenalin, protože záleží na rychlosti. Zažili jsme i případ, kdy šlo o hodiny. Místo pro dnešní Barrandovskou zahradu nám bylo nabídnuté ke koupi jednoho dne dopoledne s tím, ať dáme co nejdříve vědět.

Tak jsme si zavolali, já hned sedl k počítači a všechno spočítal, udělali jsme konferenční hovor se dvěma investory. Jeden z nich kvůli tomu musel zastavit u benzinky na dálnici.

Odpoledne jsem ale telefonoval prodávajícímu, že do toho jdeme.

Zpětně jsme se pak dozvěděli o dvou dalších firmách, z nichž první volala dvacet minut a druhá hodinu a půl po nás. Byly ve frontě a čekaly, jestli my celou transakci skutečně dotáhneme.

Dotáhli jsme.

S Petrem se ideálně doplňujeme. Jednak v našich expertizách, ale i schopnostmi, díky nimž jsme mohli v developmentu začít fungovat. Pouštíte-li se do takové oblasti, potřebujete přece jen vědět, kde a jak hledat parcely, musíte mít vyjednávací schopnosti, znát – v našem případě – Prahu, mít spoustu kontaktů a být pečlivý při propočtech. Poznat, co dává ekonomicky smysl.

My od začátku viděli, že společně máme potřebnou odbornost i dar, že nám to půjde. Navrch touhu a píli. Stejně jsme se toho ale museli spoustu naučit. A učíme se neustále. Do některých oblastí už ani nedokážeme detailně proniknout, protože jak firma roste, je důležitější pochopit, že všechno nezvládneme sami a je třeba si na danou problematiku obstarat odborníky.

Nad tím vším se ovšem stále vznáší naše původní vize.

Zpočátku jsme investorům říkali, že ještě nemáme parcely, na nichž by stály naše projekty, a majitelům parcel zase, že ještě nemáme peníze. Ale všem jsme dokázali i tak přiblížit, o co nám jde. A že když jedni dají to, druzí tohle, my přimícháme naši představu a něco z toho vznikne.

Zafungovalo to.

Nikomu jsme nelhali, na rovinu jsme tvrdili, že prodáváme účast na snu, toho času zhmotnělého do vizualizací a propagačních materiálů. Obrázky nám nakreslili architekti, ale jinak jsme všechno dávali do kupy sami. Design, texty, tabulky. Seděli jsme u svých pracovních stolů u rozsvícené lampičky a krok po kroku ladili naše myšlenky do konkrétní podoby.

Hned v souvislosti s Truhlárnou jsme jednoho po druhém obešli i sousedy v okolí, představili se, vysvětlili, co chceme s objektem dělat a všichni ti lidé nám bez potíží podepsali souhlasy s výstavbou, nikdo se neodvolával. Postupně jsme sice zjistili, že ani tenhle přístup všude nefunguje, a i když jdete jednat s otevřeným hledím a nejlepšími úmysly, narazíte na grázly a vyděrače. Pochopili jsme, že častěji, než že vás někdo přivítá s otevřenou náručí, se k vám bude stavět odmítavě. Je to zčásti kvůli pověsti, jakou development jako takový má – podle nás neoprávněně – a zčásti proto, že lidé zkrátka takoví jsou. Museli jsme se přizpůsobit realitě, v našem přístupu nás to ale neodradí.

Věříme, že se promítá i do našich staveb. Chceme, aby všechno, co děláme, mělo duši a bylo výjimečné. Abychom z výsledku sami měli dobrý pocit.

Stavět totiž můžete buď levně, ale s negativními konsekvencemi, nebo dráž, ale perfektně podle svých představ.

My jdeme druhou cestou.

Jsem přesvědčený, že hezké věci chce dělat spousta lidí, ale málokdo k tomu má takový komfort jako my. Jsme s Petrem jediní majitelé firmy a pokud si danou věc obhájíme před investory, kteří nám na ni půjčují peníze, jednoduše tak bude vypadat.

Ve velké firmě, neřku-li nadnárodní, je to jiné. Tam máte různé úrovně rozhodování a na každé z nich se daný člověk už jen z obyčejného pudu sebezáchovy pravděpodobně nebude pouštět do něčeho, co by o patro výš mohlo narazit. Na ústředí se totiž nedostane radost ze spodních pater. Tam už se dostanou jen holá čísla. Excelové tabulky.

V tom se ostatně development neliší od ostatních oblastí.

Víme, že v našich projektech se pragmatickým pohledem nacházejí prvky vyloženě navíc, dalo by se na nich ušetřit. Nemusíme mít skleněné zábradlí na balkonech, nemusíme obkládat dřevem, nemusíme mít před domem tak hezký park, celá stavba může být unifikovanější a účelnější. Ale my to chceme přesně takhle, a proto to tak bude. Nestojí nad námi žádné struktury, které by nám bránily.

Vždy se snažíme vcítit do zákazníka. Jestli bychom jako kupující považovali ten který daný prvek jako developerovo správné rozhodnutí, nebo bychom byli naštvaní, že se choval neomaleně a okradl nás. Jestli bychom mu dané rozhodnutí schválili. Ať už jde o materiály, nebo benefity bydlení.

Samozřejmě, vše musí v první řadě fungovat tabulkově. Už jen proto, že spravujeme cizí peníze, máme zodpovědnost je investorům vrátit. Musíme být v kladných číslech. U každého projektu ovšem zároveň existuje škála, v níž je stále ziskový. A je na našem vlastním rozhodnutí, kolik si ze zisku ukrojíme na úkor dobrého pocitu z výsledné podoby. Jsme nastavení tak, že raději nevyděláme o nějaké to procento navíc, ale je pro nás přednější být pyšní na to, co jsme vytvořili.

Jednoduše se stále potřebujeme i nadchnout. Ono „prémiové“ v našem logu ani neznamená „drahé“. Znamená, že u nás v každém segmentu nabídneme něco málo víc, než byste čekali.

Jsme o něco dražší než konkurence, ale stále prodáváme těm samým klientům, kteří jinde jen za trochu míň peněz dostanou plastová okna, laminátovou podlahu a podlahové topení pouze v koupelně. U nás mají okna dřevěná, podlahu z masivu a podlahové topení v celém bytě. Zatímco spousta lidí při podnikání přirozeně vymýšlí, co ještě se dá oholit, aby to od nich někdo za danou cenu koupil, my to bereme z druhé strany. Co ještě můžeme do bytu narvat, abychom stále dost vydělali, ale udělali lidem radost.

Tohle uvažování odráží naši společnou náturu a možnosti, jaké díky podobě naší firmy máme. Hned koncept každého projektu začíná od nás dvou. Hrajeme si už se samotnými názvy a vždy i s představou, co můžeme v daném místě nabídnout specifického, abychom jen nepostavili další krabici. Takhle vznikl i nápad na Sakuru, náš bytový komplex v Košířích, který se dostal do finále jedné z kategorií celosvětových architektonických cen WAN Awards. Původně jsme chtěli, aby každý byt měl velkou zahradu, i za cenu toho, že bude na balkoně. Z pokračujících debat se naše uvažování překlopilo tak, že prodáváme zahrady, jejichž bonusem je byt. Tak vypadalo i zadání pro architekty včetně toho, že měli přinést i technické řešení balkonů pokrytých rostlinami.

Zahrady nám v Sakuře stejně jako v jiných našich projektech projektuje ateliér Flera Ferdinanda Lefflera. V našich začátcích jsem si vzpomněl na kámoše ze střední a měl jsem pocit, že je ve svém oboru asi docela dobrý, tak ho zkusíme oslovit, aby nám ohledně zeleně alespoň poradil. Z Ferdy se ovšem vyklubal jeden z nejlepších zahradních architektů v rámci Evropy.

Sice jsme si zpočátku nedokázali představit, co všechna ta zeleň stojí peněz na pořízení i údržbu, ale řekli jsme si, že náš nápad dotáhneme. Sice jsme vytáhli z kapsy balík peněz, ale děláme něco pořádně a lidé to oceňují.

Ze zeleně se postupně stalo naše poznávací znamení, alespoň nějaký zelený prvek zařazujeme automaticky všude. Už u Barrandez-vouz bylo z územního plánu jednoznačně dané, že se má středem projektu táhnout park, tak jsme do něho ještě přidali romantická zákoutí, aby tam lidé skutečně rádi trávili čas. Vždy vymýšlíme i prvky do okolí, pro vyžití dětí i pro procházky nebo vyjížďky na kole. Tak, aby se v našich projektech dobře bydlelo.

Je to zhruba tak, že sotva vidíme parcely, vzájemně si říkáme – a někdy taky pěkně dlouho voláme – nápady, z nichž vznikne finální koncept. Třeba Truhlárnu si sama paní Koldrtová představovala jako čtyři townhousy v rámci jedné budovy a my potom vymysleli, že z jedné strany bude dům vypadat staře, aby seděl do zástavby, a z druhé půjde o moderní bydlení.

Výsledek skutečně stojí za to.

Už jsme sice slyšeli, že děláme jen hezké obrázky, ale realita pak vypadá jinak, na to ovšem máme jednoduchou odpověď: Přijďte se podívat sami.

Realita skutečně vypadá mnohdy jinak.

Lépe.

Dáváme si záležet, aby vás při každém pohledu z okna našich bytů něco zaujalo. Tahle naše slova potvrzuje i skutečnost, že oba s Martinem budeme v našich projektech bydlet. Sám jsem cítil čím dál větší nutnost stěhování z Brna do Prahy a při pohledu na vizualizaci Barrandovské zahrady jsem měl okamžitě jasno. Tady chci, aby žila moje rodina.

Já to měl podobné. Sotva jsme si prohlíželi Sakuru, prohlásil jsem, že tenhle byt si beru. Výhoda developera. Je první v řadě… Upřímně, už při finalizaci Truhlárny jsem si říkal, jaká je škoda, že si nemůžu dovolit tam bydlet. Že takový projekt nepřišel, až budu mít vyděláno, protože to je vyloženě drahé bydlení.

Vím, že kdybych nebydlel v jednom z našich projektů, dokázal bych si to představit v jiném. Stavíme totiž pro lidi, kteří v našich domech chtějí bydlet a vědí, proč si je kupují. Způsob, jakým je vytváříme, ocení jen člověk, který se v nich každé ráno probouzí a líbí se mu tam. Kdo kupuje byt, aby ho pronajímal s ročním výnosem, koupí si raději něco, kde je stavba vedena jen nejlepším výsledkem v excelové tabulce.

Nepouštíme se ani do trofejních věcí jako třeba barák v Pařížské, protože tam není prostor na invenci. Zrekonstruovali bychom ho jako každý jiný a interiéry si v takových bytech klienti dokončují sami se svými architekty. Chyběla by přidaná hodnota, díky níž bychom si mohli říct o naši cenovku. A taky nevyhledáváme úplný low cost. Ne, že bychom jím pohrdali, ale když stavíte pro lidi, kteří počítají každou korunu, od počátku řešíte problém. Problém vašeho budoucího kupujícího, schází tam ta zábava, radost. A já se chci každý den smát. V našich bytech obecně bydlí lidé nižší střední třídy až po úplně exkluzivní klienty na Truhlárně, ale filozofie je všude stejná. Přiznávám, neumíme se už úplně vcítit do pocitů člověka, který si pronajímá cizí garsonku, aby mohl bydlet v Praze kvůli práci. Zato si dokážeme představit, jak uvažují naši kupující a vytváříme jim bydlení, jako by bylo naše vlastní. Tak, aby člověk, který si může dovolit konkrétní byt, dostal i nějaký benefit, na jaký není v dané kategorii zvyklý. Třeba už jen to, že bude bydlet v hezkém prostředí a nebudeme mu jako developeři ztěžovat život prvky, které můžou být dobré pro nás, ale ne pro něho. Třeba nevýhodnými smlouvami s dodavateli energií nebo volbou materiálů.

Vrstva klientů, na níž se zaměřujeme – nižší střední až vyšší střední třída – nám nabízí možnosti vytvoření super produktu pro někoho, kdo to nejvíc ocení. Můžeme si dovolit kreativitu a zároveň nemusíme vymýšlet blázniviny, jen aby byl někdo ochotný nám zaplatit nesmyslné částky.

A taky se tam potkáme s nejzajímavějšími a nejpříjemnějšími lidmi.

Když srovnáte vědomostní a invenční náročnost našeho byznysu třeba s vývojem nového léku nebo sofistikované technické součástky, je development ve své podstatě strašně jednoduchý. Postavit barák není složité. Přesto tahle oblast skrývá své těžkosti.

První z nich je nutnost komunikovat se spoustou subjektů, z nichž každý má určité své zájmy. Máte obrovské množství úřadů, sousedy, komunální politiky, dodavatele, klienty…
Druhou těžkou věc představuje shánění peněz. Jejich potřeba je přímo gigantická. Obří budovy různě po světě už ani nevlastní fyzické osoby, to není v možnostech ani bohatých lidí. Patří penzijním fondům či bankovním syndikátům. My se stále držíme na lidské úrovni, ale přesto se v našem podnikání pohybujeme ve stamilionech, v kumulované hodnotě spíše miliardách korun. A ty se musejí někde vzít.

Měli jsme neskutečné štěstí na několik konkrétních osob, díky nimž mohlo T.E z finančního pohledu vzniknout. Zejména na jednoho pána z Brna, podnikatele, porevolučního self-made mana, který začínal doma v obýváku a dnes je z něho miliardář. Důvěřoval nám a půjčil nám své peníze, které teď otáčíme. A přestože jde o úžasné sumy, ani ty nestačí. Proto jsme se rozhodli zjistit, jak zařídit, abychom měli přístup k větším externím financím, které nutně potřebujeme pro další rozvoj.

Je za tím naše touha po soběstačnosti. Jako musíme být schopní reagovat ve vyjednávací fázi, musíme být i flexibilní v platební rovině. Potřebujeme velký balík peněz, o němž můžeme sami rozhodovat. Vyšla nám z toho spolupráce s jedním investičním fondem, který pro nás otevřel svůj podfond. Do něho teď zveme individuální investory a budeme tak mít příležitost dělat další skvělé projekty a zhodnocovat peníze pro další zajímavé lidi.

Díky tomu víme, že v rámci jasných pravidel a kritérií jsme schopní mít v krátké době připravené peníze, na nichž držíme prst jen my. Od fondu si proto slibujeme rozvoj do úplně nových horizontů naší činnosti.

Začínali jsme s tím, že jsme si půjčili nižší desítky milionů a byly to pro nás extra peníze. Něco do té doby těžko představitelného. Pro investory to ale bylo, jako když lusknou prsty.

Kluci, tady máte, běžte to koupit…

Stačilo mít pro investici racionální a smysluplný obchodní základ, pak jsou lidé s takovým množstvím prostředků rádi, že investují.

Pozoruju na sobě, jak u mě postupem času klesá pocit strachu půjčit si tak velké peníze. To proto, že vidím, jak věci běží, projekty fungují. A jestliže máme vše spočítané, tak co se může stát? Maximálně něco nevydělá. Vždy totiž v našich propočtech pracujeme s pro nás nejhorší možnou variantou. Když budeme prodávat za nejnižší cenu, když bude materiál a práce dražší než teď… Pokud všechno i tak v propočtech vyjde, dává nám to psychickou výhodu, že i při nejhorším scénáři se nedostaneme do průšvihu. Že to bude jen lepší.

Pro nakládání s tak vysokými částkami peněz každopádně platí jiné uvažování, než když si člověk bere třeba hypotéku. Při ní peníze používáte na něco, co vám obstará určité potěšení, ale pokud si půjčuju na investici, vím, že jestliže se nestane něco nepředpokládaného, tím, že jsem si půjčil, jsem v konečném důsledku zbohatnul.

Pokud si uvědomíte tenhle rozměr, jste zase o něco svobodnější.

Sám o všech těch stamilionech neuvažuju jako o něčem, co je moje, naše. Není to pro mě ani balík skutečných peněz. Je to pracovní úkol, který něco obnáší. Buďto z něho pak máte stres, co se všechno může stát a kolik jste si kde napůjčovali, nebo se ke všemu stavíte věcně. Tak to mám naštěstí já. Nebudím se v noci hrůzou. Vím, že jsme firma, která je na takovém fungování postavená. Hodně dlužíme, ale víme proč a víme, kdy a jak peníze budeme vracet.

Líbí se mi Amerika. Ta Amerika, kterou chci vidět a kam se jezdím nabíjet energií a inspirací.

Líbí se mi proto, že se nebojí velkých věcí. Nemám na mysli jen domy, ale i velké příběhy, velké emoce, velké ambice. Je to poznat ve filmech i textech písniček. To, co může působit na první pohled kýčovitě, zkrátka obsah má a lidi to baví.

Amerika umí být grandiózní. Neexistují tam limity.

To u nás, čímž myslím Evropu, stále vnímám cenzuru. Ať už vnější, nebo vlastní, vnitřní. Jako by nás stále něco nutilo hlavně nevybočovat. Kolem sebe dokola slyšíme, že něco stačí. Stačí…

Nestačí.

Stačí přece to, co sám chci. To, po čem toužím. Když se v životě dostanete do stavu, že už něco „stačí“, jste automaticky níž než tam, kde po něčem opravdu toužíte.

Ano, my Evropané máme obecně větší smysl pro detail, děláme věci promyšlenější, celkově kvalitnější, ale přesto nám oproti Americe něco chybí. Co se týká stavebnictví nejde říct, že by tam měli lepší technologie nebo materiály. Ne. Jejich devizou je, že se nebojí. Všechno u nich směřuje k tomu, aby to bylo fenomenální.

Mám rád tu jejich bitvu. Soutěž. Skutečnost, že každý chce být tím úplně nejlepším.

Není třeba začínat něčím gigantickým. Každý další krok ale musíte udělat větší, než ten předchozí.

Fenomenální plány a sny se tam realizují každý den. Když pak tohle vidíte, ptáte se, proč se brzdit vlastním pocitem strachu? Proč u nás vládne zbytečný utilitarismus a nucená umírněnost? Potřeba každý krok si ospravedlnit hmatatelným důvodem a nade vše stavět ekonomická kritéria, různé pojistky a opatrné přešlapávání na místě, kdy v první řadě potřebujete vědět, že každá koruna dovnitř znamená jistou korunu deset ven. Nebo raději jen halíř, ale jistý. To kvůli takovému uvažování potom začnete okrajovat, ozývají se varovné hlasy a touha nelišit se. Výsledný produkt je pak ohavně generický. Obyčejný.

S Petrem jsme v tomhle naštěstí nastavení stejně, on má navíc z čistě profesního hlediska rád severský styl bydlení, proto si tak rozumíme. Na drink jsme spolu sice poprvé zašli až po půl roce, ale dnes, po více než čtyřech letech, už z nás firma udělala kamarády. Věříme si, máme se rádi. A jsme přesvědčení, že naše založení, ony lidské příběhy na úplném začátku naší společné cesty, jsou to, co nám určilo směr. Postupně už spoustu věcí děláme efektivněji, profesionálněji, ale určité kouzlo si ve své práci stále držíme. Na tom si zakládáme a jsme šťastní, že jsme si zařídili své životy tak, abychom si to mohli dovolit.

Vidíme na sobě, že pokud něco opravdu chcete, podaří se vám to.

Člověk má tendenci prožívat jen věci, kterým skutečně věří. Petr je pečlivý detailista, přesto jsem přesvědčený, že by nedokázal vyrábět nejlepší čokoládu na světě, i když by všechno zvládl do puntíku spočítat. Protože to zkrátka nepochází z jeho srdce. Nemůžete cítit něco, co ve vás není. Ale pokud to cítíte, pak stojí za to za tím jít. Pak to dokážete. My takhle děláme věci, jaké se nám líbí, v nádherné branži, která se přímo dotýká života.

Říkáme, že lidem měníme životní styl. Protože místo, kde bydlíte a vychováváte své děti, vás vždycky formuje. Ovlivňuje vás. My taková místa vytváříme. S tím, aby byla výjimečná. Stále je to podnikání, stále nám jde o zisk, ale máme radost, že vše prostupuje i naše filozofie.

A taky, že rosteme. Ne, že se jen posouváme dál, ale že nám pod rukama vše bobtná. Nejdřív jsme totiž dělali věci tak, abychom někomu jinému ukázali, co umíme a že plníme sliby. Každý splněný slib jsme se následně snažili převrátit v to, že příště dostaneme zase o něco větší příležitost. A při každé jsme si na základě malých věcí řekli zase o víc.

Investorům. Prodávajícím. Trhu. Kolegům.

Není třeba začínat něčím gigantickým, nám se osvědčuje tenhle postup. Každý další krok ale musíte udělat větší, než ten předchozí, abyste se k tomu gigantickému co nejrychleji dostali.

Protože každá příležitost vám přináší dvě další.

Pak čtyři.

Pak osm.

A život je moc krátký na to nezkusit je využít.

Tento příběh je součástí byznysové sekce, autoři těchto textů finančně podporují chod Bez frází.

Jana Mensatorová a T.E

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.