Bez frází

Doma

Martin Ručinský

Doma

Bylo mi pět, když mě táta poprvé vzal na litvínovský stadion do přípravky. Pamatuju si, jak mi na střídačce utahoval brusle, ještě takové ty kožené s kovovým uchycením nože, a já se rozhlížel po tribunách.

Dodnes vypadají pořád stejně. Jen místo plexiskel tehdy nad mantinely visely sítě.

O necelých čtyřicet let později jsem na tom samém místě stál s pohárem pro vítěze extraligy. S pohárem, o něhož se marně snažily generace a generace zdejších kluků. Generace vedené těmi nejúžasnějšími hokejisty, jaké tahle země kdy měla. Ani jednomu z nich se nepodařilo dojít na úplný vrchol. Až nám.

Nikdy si nepřestanu vážit toho, že pro mě měl osud schovanou tuhle tečku. Za svoji kariéru jsem okolo sebe viděl spoustu konců velkých hráčů. Byly všelijaké, kolikrát smutné, nedůstojné. A já měl to štěstí, že jsem se s hokejem rozloučil jako vítěz. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Možnost zakončit svoji hokejovou pouť tady v Litvínově, takovým úspěchem, to je něco, o čem jsem vlastně roky předtím ani nepřemýšlel. Nebylo proč, takové úvahy by se nepotkávaly s realitou.

Ani teď mi ještě občas nepřijde skutečné, že Litvínov svůj pohár konečně má. Že jsme to fakt zvládli.

Mezi mými vrstevníky tu vyrostla spousta skvělých hráčů. V mládeži jsme byli neporazitelní, později jsme vytvořili páteř týmu z Nagana, ale po revoluci jsme se všichni rozutekli do zahraničí a šanci na vítězství v lize jsme tak svému mateřskému klubu prakticky vzali, ač jsme si slíbili, že se všichni jednou společně vrátíme. Litvínov byl bitý našimi osobními úspěchy. Ti, kteří postupně chodili zpátky, už často měli svůj produktivní věk za sebou, jiným už se to z různých důvodů ani nepodařilo.

Dvakrát během devadesátých let se tu hrálo do finále, ale pokaždé něco scházelo. Kousek.

Věčně druzí, posmívali se nám proto ostatní. Byli jsme pro ně soubor plesových tanečníků, protože prý hrajeme dobře jen do začátku plesové sezony.

Teď už to neplatí.

Když jsem se jako skoro čtyřicetiletý definitivně vracel, nazval jsem své zdejší působení misí. Dal jsem si za cíl pomoct klubu vyškrábat se mezi ligovou elitu.

Tuhle misi jsem nakonec po necelých pěti letech splnil do puntíku. Nemuselo to dopadnout zrovna pohárem, vůbec ne. Zkrátka bych skončil i bez zlaté tečky, za níž jsem se celý život hnal. S tím, jak rozjetou jsme měli poslední sezonu, bych si ale do konce života vyčítal, že jsme to tehdy na jaře 2015 nedotáhli. Že jsme tu velikánskou šanci neproměnili.

I teď, jak roky přibývají, mám pořád nádherný pocit naplnění, když na mě za zatáčkou za Mostem vykoukne první komín chemičky. Za chvíli jeden kruháč, druhý, řada nízkých domků a mezi nimi schovaný náš zimák. Místo, kde se toho tolik odehrálo. Zaparkuju, pozdravím se s lidmi, co už se scházejí před zápasem a někdy zajdu na jedno rychlé pivo s fanoušky z kotle z jižní tribuny, kteří sedávají v nedaleké hospodě U Nudle. Hřeje mě, že všichni vědí, jak jsem skončil.

Splněním klukovského snu. Svého, i spousty dalších.

Zrádce.

Byl jsem pro ně tím, kdo se na ně vykašlal v těžkých chvílích. Při vzájemných zápasech se na mě z litvínovských tribun snášel pískot a bučení. Doneslo se ke mně, že při prvním takovém utkání se bude pálit můj dres, ačkoliv k tomu nakonec nedošlo. Jel jsem třeba domů za mámou nebo za kamarády a lidi, které jsem potkal, mi dávali najevo, jak jsem je zklamal. Bylo to hodně, hodně nepříjemné.

Netušil jsem, že moje rozhodnutí spustí až takovou lavinu nevole.

Po návratu z NHL jsem si připadal úplně dobitý. Litvínov byl vždycky mojí srdcovou záležitostí, samozřejmě i tehdy. Při výlukách NHL nebo při dohadech o smlouvu jsem nepřemýšlel o jiných variantách, šel jsem hrát domů. Kdybych tam bydlel, nebylo co řešit ani tehdy v roce 2008.

Předchozí sezona pro mě ale byla hodně těžká. Nejdřív operace kyčle, za čtrnáct dní nato operace ramene. Ještě jsem měl jít na jednu s krkem, protože mám odjakživa špatnou krční páteř, ale to už jsem odmítnul. Byl jsem rozhašený jako nikdy a nehodlal jsem do sebe nechat řezat ještě víc. Zranění jsem vždycky bral jako součást sportu. Nic, co by mě mělo zastavit. Smontujou tě, zašroubujou, zrehabilituješ a jdeš hrát. Ten rok to ale dolehlo i na mě. Celé dny jsem trávil v tělocvičně. Dopoledne jsem rozhýbával rameno, odpoledne kyčel, takhle furt dokola až mi z toho hrabalo. Po pár měsících jsem byl rád, že jsem doma. Věděl jsem, že ještě chci pokračovat v hokeji, ale už jsem se nehodlal nikam trmácet. Chtěl jsem zůstat v Praze, kde trvale žiju.

Z NHL se zrovna vracel i David Výborný a nadhodil mi, ať jdu hrát s ním na Spartu.

Ty jo… To nezní špatně. Tým vedl jeho táta, skvělý trenér i chlap, byli tam i další zkušení kluci jako Michal Broš, Ondra Kratěna, Jirka Vykoukal nebo Petr Ton. Dávalo mi to smysl. Doslechl jsem se pak, že jsem Spartu vzal kvůli penězům, ve skutečnosti se jednalo o jednu z nejnižších nabídek, jaké se mi tehdy sešly. Peníze totiž byly to poslední, co jsem řešil. Nezajímala mě smlouva, ale skutečnost, že budu spát ve své posteli a ráno pojedu šest minut na stadion. Přesto jsem se nerozhodl hned. Nejsem typ, který něco dělá bez rozmyslu. Každé zásadní rozhodnutí je v mém případě proces, při němž si všechno v klidu sesumíruju. Proto jsem si dopředu připustil, že podpis se Spartou se nebude líbit lidem v Litvínově. Zároveň jsem si ale vybavil případy Pepy Beránka, Vládi Růžičky a dalších, kteří se taky ze zahraničí vrátili jinam. Zvolil jsem Spartu.

Sotva ta novina vyšla najevo, začal jsem to z Litvínova schytávat takovým způsobem, že jsem byl naprosto zaskočený.

Navíc na Spartě to neklapalo.

Sešlo se tam skvělé mužstvo, báječní kluci. Přesto se nám z nějakého důvodu nedařilo to prodat v zápasech, dodnes nechápu proč. Někdy bývá v takových případech problém v kabině, ale tady v tomhle ohledu všechno šlapalo. Jen moje zdraví se nelepšilo. Odehrál jsem kompletní jen jednu sezonu ze tří, v té poslední jsem byl úplně vysátý. Po další operaci kyčle jsem nebyl ve formě a do půlky října jsem stihnul jen devět vesměs bídných zápasů. Já i trenéři jsme viděli, že to nemá význam a domluvili jsme se, že bude lepší pro Spartu i pro mě, když se rozejdeme. Nikomu z vedení to nevyčítám, dodnes na ně nemůžu říct jediné špatné slovo. Byla to moje chyba. Nehrál jsem dobře a mužstvu jsem neměl co dát, byl jsem bez chuti. Neviděl jsem šanci, jak se nastartovat.

Na jaře mi mělo být čtyřicet a já si připustil, že takhle holt skončím. Jako další z těch, kteří nedostali možnost rozloučit se s grácií. Necítil jsem se v pohodě, moje tělo mi čím dál víc dávalo najevo, že už toho bylo dost. Poslední, na co jsem myslel, bylo začít ještě hrát někde jinde. Vyrazil jsem se ale mrknout na dvojzápas Bostonu s Phoenixem, kterým tehdy v Praze začínala sezona NHL, a potkal Albyho Reichla, kamaráda a spoluhráče od dětských let.

„Jsi skončil na Spartě, jo? Tak pojď do Litvínova,“ vypálil hned.
„Hele, Alby, já fakt nevím. Dej mi pár dní, já se rozmyslím, jestli vůbec chci ještě hrát,“ odpověděl jsem popravdě.

Vzal jsem si týden na rozmyšlenou, abych si urovnal svoje pocity. Volal mi hned i Martin Straka, jestli nechci do Plzně, ale já už měl jasno v jedné věci. Pokud mám ještě někde pokračovat, tak jedině v Litvínově. Buďto tam, nebo konec. Nic jiného neexistovalo.

Moc dobře jsem věděl, že na mě tamní fanoušci bučeli ještě nedávno i při letní exhibici, kdy se právě Alby loučil s kariérou. Že by mě nečekal snadný návrat. Zvenku totiž celá situace vypadala jednoduše: Předtím jsem opovrhnul a teď, když mě na Spartě nechtějí, si budu hrát na srdcaře.

S Albym jsme si další dny volali čím dál častěji. Bavil jsem se hodně i s Jirkou Šlégrem, který zrovna vstoupil do vedení, a přece jen jsem dospěl k názoru, že do toho ještě půjdu. Ať je to, jak chce, třebaže to pro mě bude složité a lidi budou nadávat, tak těmto dvěma klukům to dlužím. Jim a klubu, který mě vychoval. To s nimi jsme si odmala vyprávěli, že jednou do Litvínova přivezeme pohár.

Neřešil jsem sílu mužstva, neřešil jsem peníze. Zkrátka jsem se rozhodl, že zkusím pomoct, jak budu umět. Dohraju sezonu a pak uvidíme.

Jak jsem tehdy poprvé přijížděl na trénink a uviděl panorama toho našeho městečka, chytil jsem drajv. Novou energii. Byl jsem doma. Skutečně doma.

Kluci z týmu mě vzali v pohodě, a brzy jsem se i domluvil s fanklubem, že za nimi po jednom zápase zajdu do hospody. Zaplatil jsem tedy dva sudy piva a všechno jsme společně probrali. Chápal jsem jejich pohled, oni vzali moje vysvětlení. Naše vztahy se urovnaly.

My to tam prostě takhle máme. Vždyť se stejně navzájem všichni známe.

Sezona skončila tak, že jsem neviděl důvod končit. Po té další stejně.

Takhle nakonec čtyřikrát.

Rok po roku jsem přitom cítil, jak se mužstvo lepší. Nikdy tam nebyli špatní hráči. Třeba Viky Hübl a Franta Lukeš, to jsou extraligové hvězdy. Jen se nám pořád ne a ne sejít všechno dohromady. Měli jsme dobrou sezonu, pak zase slabší, jindy nás potkal blbý úsek nebo se něco zvrtlo a nikam jsme se nakonec nedostali.

I já měl chvíle, kdy jsem toho měl plné zuby. Třetí zimu po mém návratu mě třeba otrávil přístup Keby Jeřábka. Mého někdejšího spoluhráče a v té době už trenéra.

Keba je specifický člověk, na hokej máme rozdílné názory. Moc jsme se spolu nebavili, ale bylo evidentní, že se ve svých pohledech rozcházíme. Když se mě na něco zeptal, vysvětlil jsem mu, co a proč jak vidím, ale jinak jsem do jeho práce nemluvil. Respektoval jsem, že ze své pozice má právo tým řídit podle svého uvážení, ale mě pod ním hokej nebavil. Měl jsem odpor ráno vstávat, nedělalo mi radost jezdit na zimák.

S generálním manažerem Robertem Kyselou a Jirkou Šlégrem jsme se domluvili, že si vezmu volno. Že potřebuju na chvíli vypnout, protože nejsem ve stavu, kdy bych někomu pomohl. Nechtěl jsem ani podrývat Kebovu autoritu. Prostě jsem na pár týdnů zmizel.

Upřímně, odjel jsem po Evropě na hory a sledoval jen výsledky. Se staršíma klukama z týmu jsme se o tom předtím pobavili a oni moje důvody chápali.

Ta pauza mi ohromně pomohla.

Je mi jasné, že tohle by si asi jakýkoliv jiný hráč v jiném klubu těžko dovolil. V tomhle tkví rodinné kouzlo Litvínova. Tady jsme spolu všichni vyrůstali a známe se. Vždyť lidi, kteří pracují v klubu, tam mnohdy dělali už během mého dětství.

Co jsem byl pryč, klukům se dařilo. Nakonec jsme to doklepali a udělali i play off.

Další sezonu jsme ale začali mizerně, v půlce října jsme byli beznadějně poslední a já cítil, že za to může naše špatná fyzička. Na sobě jsem vnímal, že mi schází síla, protože na tréninkách místo pořádného bruslení pořád někde postáváme a čekáme. Ubíjelo mě to.

Po další z řady porážek se Keba v kabině ptal, co se děje, a já mu řekl, že vůbec nemáme natrénováno.

„To není možný,“ reagoval.

Bylo. Tou dobou po konci tréninků zůstávalo na ledě třeba deset kluků včetně mě a sami jsme jezdili rovinky sem a tam, abychom se aspoň zpotili. Jinak to bylo všechno ve stoje, bez pohybu.

Tátovi, který je v důchodu a roky chodí s chlapama sledovat každý trénink áčka, jsem jednou dal stopky. Ať mi měří, kdy budu během tréninku opravdu v tempu, kdy fakt pojedu, ne kdy budu někde čekat.

Z hodiny na ledě to dělalo čtyři minuty.

Ani jsem vlastně tenhle údaj nepotřeboval mít zaznamenaný, tak nějak jsem to odhadoval podle svého pocitu, ale aspoň jsem měl všechno podložené.

Kebu nakonec vyhodili a místo něho přišli trenéři Radim Rulík s Milošem Hořavou a přinesli zlom, který z nás nakonec udělal šampiony.

Pamatuju si, jak jsme spolu seděli v den jejich nástupu před prvním zápasem, kdy jsme nakonec porazili Pardubice, a já jim říkal, že nemáme špatné mužstvo, že nám jen schází fyzička. Stačí pořádně trénovat a vnést do toho klid. Nic víc.

„Zkusíme to dát dohromady,“ pokývali.

A dali.

Brzy jsme udělali neuvěřitelnou šňůru, kdy jsme získali čtyřiadvacet z třiceti možných bodů, ale v tabulce jsme se pořád nemohli hnout. Čím víc jsme vyhrávali, tím jsem si po každém zápase při pohledu na tabulku říkal, že už to není možný. Přece nemůžeme trčet na dně donekonečna. Nakonec jsme ještě bojovali o play off a odstřihnulo nás až závěrečné kolo základní části, kdy jsme v nájezdech prohráli přímý souboj o poslední postupové místo se Slavií. Celou sezonu jsme takhle spláchli do záchodu, do play out jsme totiž šli s ohromným náskokem na ostatní, bylo pro nás bezvýznamné.

Tehdy jsem začal cítit opravdovou sílu našeho mužstva.

V Litvínově nikdy nebylo nic jiného než hokej. Jo, hráli jsme jako malí fotbal, já navíc ještě tenis, ale když se za našich časů ve městě narodil kluk, automaticky šel na hokej. U něho buď zůstal, nebo když nebyl mezi vyvolenými, později přešel na jiný sport. Hokej byl pro všechny první volba.

Porážky jsme moc neznali. Náš ročník v mladším dorostu dvakrát vyhrál mistra republiky, ve starším jednou. Ze čtyř let jsme tedy třikrát neměli konkurenci. Dokonce jsme v jedné sezoně v mladším dorostu ztratili za celou sezonu jediný bod, když jsme remizovali s Plzní, naším největším soupeřem. Starej Pepa Beránek, náš trenér, se za to s námi taky čtrnáct dní nebavil. Bylo neskutečné, jací hráči v tak malém městě vyrůstali vedle sebe. Všichni jsme chodili na stejnou školu a mimo ni v podstatě nedělali nic jiného, než hráli hokej. Škola, hokej, škola, hokej. Jednou týdně byl trénink ráno od šesti, kdy se pokračovalo rovnou na vyučování, jednou od půl osmé do devíti. To bylo nejlepší, protože po nás trénovalo áčko. Rychle jsme se převlékli a pak nalepení na mantinelu civěli na Ivana Hlinku, Jirku Bublu a další, dokud nepřišla učitelka, aby nás odvedla do školy. Vždycky jsme ji přemlouvali, ať ještě chvilku počká.

Postupně jsem se takhle dostal až do áčka a do nároďáku. A začali se o mě zajímat z NHL.

Ze soutěže, o níž jsem věděl jen to, že je nejlepší na světě. Nás vždycky zajímalo jediné, hrát za Litvínov. V létě v devadesátém se ale po své první sezoně v Edmontonu vrátil Vláďa Růžička a nám mladým vyprávěl, co všechno tam zažil. Jak vypadá tenhle dosud nedosažitelný svět. Co víc, za rok se právě Oilers mně a Pepovi Beránkovi ozvali s nabídkou smlouvy.

Od té chvíle pro nás najednou neexistovalo nic jiného než vidina, že tam odejdeme. Zažít věci, o nichž vyprávěl Růža. Upřímně, kontrakt jsme jen prolistovali, ani jsme ho nečetli. Stejně bychom tomu nerozuměli. Plní nadšení jsme hned vyrazili za Ivanem Hlinkou, tehdy už šéfem klubu, jestli by nás pustil.

„Ne. Ještě minimálně rok musíme zůstat v Litvínově.“

Stáli jsme tam před ním jako školáci v ředitelně, péroval nás a my ani necekli. „Takže nic?“ podívali jsme se na sebe na chodbě, sotva bouchly dveře.

Všechno nakonec urychlila naše společná nominace na Kanadský pohár před nadcházející sezonou, kam nás dva, Jirku Šlégra, Žiggy Pálffyho a Jardu Jágra jako bažanty vzal právě Ivan. Zástupci Oilers nás kontaktovali průběžně po celý turnaj, jestli tedy smlouvu podepíšeme. Nešlo tomu odolat. S Pepou jsme byli spolu na pokoji a rozebírali to horem dolem.

„Jdem do toho spolu. Zkusíme to,“ řekli jsme si nakonec před posledním zápasem proti Švédsku v Torontu.

Zašli jsme za masérem Vencou Šaškem, který byl od nás z Litvínova, a všechno mu vysvětlili. Jemu jsme věřili a on nás nepotopil. Dal nám výstroj a dělal, že o ničem neví. Přitom byl jediný, kdo o se o našem plánu v Kanadě zůstat dozvěděl. Dopředu jsme nic neřekli ani svým rodičům. Ve tři ráno před odjezdem na letiště jsme se sebrali, přestěhovali se do jiného hotelu a ráno zavolali na telefonní číslo, co jsme dostali od lidí z Edmontonu.

Já měl tehdy čerstvě zlomenou klíční kost, nemohl jsem trénovat, takže mě rovnou poslali rozehrát na farmu. Pepa z kempu hned udělal první tým.

Ještě jeden důležitý telefonát jsme ale museli společně absolvovat. Ivanovi.

Nebyl to příjemný hovor. Ivan na nás byl hrozně naštvaný, což zrovna on uměl dát jasně najevo. Nejvíc ho vytočilo, že jsme mu tohle provedli za zády. Mrzelo ho, že jsme ho zklamali.

Léto, co jsme se vrátili, s námi v podstatě nepromluvil. Pořádně jsme se spolu bavili zase až po dvou letech.

Svoji nakonec poslední sezonu už jsem ani nechtěl začínat.

Měl jsem pocit, že jsme v Litvínově díky Radimovi a Milošovi nastartovali správnou cestu a já můžu s klidem skončit. Bolelo mě celé tělo a necítil jsem ani potřebnou chuť. Trenérům jsem řekl, ať mě přes léto nechají, že nevím, jak na tom budu. Sám jsem počítal s variantou, že už nebudu hrát. Netrénoval jsem, jen jsem hrál golf. Jestli jsem si někde pětkrát vyrazil na kole, je to moc. V půlce července jsem tak jel do Litvínova přesvědčený, že oznámím konec. Fyzicky i psychicky jsem na to byl nastavený.

Jenže oni mě přemluvili. Pořád dokola mě přesvědčovali, ať zůstanu. Že máme mužstvo zralé na úspěch.

„Okej. Ale chlapi, já fakt celý léto netrénoval…“ Slíbil jsem jim, že s nimi půjdu na led a uvidím, jak se budu cítit.

Když si odmyslím titul, byla z toho moje individuálně nejlepší sezona kariréry. Zvláštní. Nechápu, jak je to možné.

Na letní přípravu jsem byl vždycky pedant, vyloženě jsem dřel. Věřil jsem, že jak se připravíte v létě, tak se vám potom bude dařit. Najednou jsem se celé léto proflákal a tělu jako by to přitom prospělo. Jako by si odpočinulo a nabralo energii. Od prvního tréninku jsem ze sebe měl skvělý dojem a celou sezonu mi ani na chvíli nebylo špatně. Nenastalo jediné hluché místo.

Šel jsem do toho s čistou hlavou bez očekávání a o to lepší výsledek se dostavil.

Šlapalo to i týmu. Konečně se nám všechno sešlo. Čapal Pavel Francouz v bráně, neměli jsme moc zraněných, byla pohoda a ohromně nám pomohl návrat Kuby Petružálka z Ruska. Sice ho k tomu donutily šílené okolnosti, smrt jeho přítelkyně, ale ze sportovního pohledu nám ho v podstatě seslal bůh. Je to hráč světové třídy, střelec, a týmu dodal najednou úplně jiný rozměr. Začali jsme hrát spolu a s Robinem Hanzlem a rázem jsme měli dvě silné lajny, které rozhodovaly zápasy. Oproti ostatním mužstvům to byla veliká výhoda. Zaklapl poslední kus puzzle do obrazu.

Zbytek už asi znáte.

Kdyby tehdy vyhrál Třinec, tak fajn, to by se čekalo. Měli skvělý tým, směřovali k titulu. Nikoho by nepřekvapilo, kdyby nás udělali. Ale my? My byli nic. Nikdy jsme neměli podmínky jako ty nejbohatší kluby v lize. Kdo jde hrát za Litvínov, musí počítat se spoustou specifik. Třeba že se po zápase pořádně nevysprchuje.

Jak nevběhnete do sprchy do pěti minut, máte šlus. Teplá už nepoteče. Nejdřív se vykoupou hosti a pak se napouští rolba, takže už vás čeká jenom ledová. Nekecám.

Rozhodující sedmý zápas finále se hrál v Třinci a po něm nás čekala nezapomenutelná cesta domů. Normálně trvá nějakých šest hodin, ale my ji tentokrát jeli skoro dvanáct, protože jsme stavěli snad na každé benzince kupovat piva. A nejen piva. Zajeli jsme na jídlo do motorestu našeho známého, dali jsme si zastávku u koně na Václaváku a nikam jsme nespěchali. Čím víc času na silnici, tím líp. V autobuse máte totiž možnost vychutnat si radost jen se spoluhráči, nikdo jiný se mezi vás nedostane.

Přesto nás čekalo něco ještě úžasnějšího.

V průběhu cesty jsem volal tátovi, kdy přijedeme, a on mi říkal, že před zimákem jsou pořád tisíce lidí, že museli uzavřít ulici.

„Vždyť je ráno?“

Že mě to vůbec překvapilo. Vždyť lidi s námi prožívali každý gól, každý vyhozený puk v oslabení. Ve všem jsme byli zajedno. Po bídných letech, kdy se na nás nedalo koukat, dostali zase chuť nás podporovat. Bylo to zadostiučinění. Ne pro mě osobně, ne tolik pro kluky z týmu, ale hlavně pro tyhle lidi, z nichž čišelo, jak hokej prožívají, jak je baví. Vyvrcholení zlaté sezony, to nebylo jen pár hokejových zápasů, co se odehrají a sbohem. Našimi výsledky žilo celé město. Bez přehánění. Víc než kdy jindy bylo cítit úžasné souznění. Fanoušci, hráči, management, všichni jsme byli na jedné lodi a usilovali o jediné. Jako byste na ledě cítili, že vás všichni ti lidé tlačí do zad. Že makají s vámi, abyste to dotáhli.

Abyste tu ligu konečně vyhráli.

Pak jsme nad ránem přijížděli do města a já z okna autobusu uviděl prvního člověka v dresu. Druhého. Třetího. Pak další. A nakonec dav naštosovaný před stadionem. Vážně tam čekali celou noc. Něco úžasného!

Jasně, Nagano slavil celý národ, zlato odsud mělo nepoměrně větší dopad, ale stejně jsem si hned připomněl své tehdejší zážitky. Prostranství u zimáku bylo narvané. V šest ráno v pracovní den. Lidi, kteří celý život chodili na hokej s vírou, že jednou to přece dopadne, si konečně mohli užít radost z opravdového úspěchu.

O to hezčí náš titul byl. Říkal jsem si, že vyhrát ligu před lety se Spartou, čekaly by nás bezesporu úžasné oslavy. Dovézt pohár do Litvínova je ale úplně o něčem jiném. Tady přesně víte, komu děláte radost. Znáte obličeje lidí na tribunách, protože se po desetiletí nemění. Jako byste dali úžasný dárek celé rodině. Zdejší lidi si našeho úspěchu vážili jako by byl jejich vlastní. A on vlastně byl, podle toho ho taky oslavili. Na náměstí, kde celá ta sláva po pár dnech vyvrcholila, byl snad každý čtvrtý obyvatel města.

Celou tuhle dobu mě bavilo sledovat kluky, kteří dosud ještě nic nevyhráli. Staré, mladé, to je jedno. Bylo to pro mě svým způsobem naučné.

„Snažte si to co nejvíc užít,“ říkal jsem jim hned po posledním zápase. „I když vám je třeba jednadvacet, tohle už nemusíte nikdy prožít.“

Sám jsem se do téhle pozice předtím už několikrát dostal. Podařilo se mi být u titulů mistrů světa, vyhráli jsme olympiádu, takže teď jsem si s nadhledem vychutnával pozici toho, kdo ostatní spíš jen pozoruje a všímá si, jak úspěch vstřebávají každý po svém. Před očima mi zůstaly střípky. Třeba obrazy spoluhráčů, co se hned v Třinci trochu víc napili a cestu autobusem pak prospali.

Samozřejmě jsem si pár pořádných loků dal taky, hlavně jsem ale přemýšlel.

Došlo mi, že to máme. Že už nám nikdo nemůže nic říct. Že už nikdo nebude moct vyjmenovávat, jak nikdy nemůžeme být šampiony, protože tohle a protože támhleto.

Ne.

My jméno našeho města na ten pohár dostali.

Litvínov vyhrál ligu.

V Montrealu chodí na zápasy pokaždé přes dvacet tisíc lidí. Hokej je pro ně úplně vším. Druhý den po utkání je hlavním tématem snad ve všech novinách, rozebírá se neustále. Fungovat v takovém prostředí je pro hráče strašně náročné a stresující. Pokud se daří, neexistuje na planetě pro hokejistu lepší místo. Jakmile to ale nejde, nastoupí ohromný tlak. Přesto beru Montreal jako svůj druhý Litvínov. Tady jsem zažil krásné roky, začal jsem se prosazovat a růst v trochu jiného hráče, než jsem býval dřív.

Pak jsem hrál za New York Rangers v Madison Square Garden. Ve zřejmě nejslavnější sportovní aréně světa.

Stejně se ale nic nevyrovná těm našim šesti tisícovkám a našlapané tribuně za brankou na stařičkém staďáku.

Bydlel jsem na Manhattanu, ale přijet k mámině řadovce nebo před vchod do baráku, kde žije táta, pro mě vždycky zůstalo nejpřirozenější. Litvínov byl, je a navždycky bude můj domov. Odsud jsem vzešel. Tady jsem se narodil, vyrůstal, poprvé chodil za holkama a na střední se denně kodrcal půl hodiny tam a zpátky tramvají do školy v Mostě. Hlavě jsem se ale naučil hrát hokej, který mi umožnil krásný život. Můžu žít kdekoliv, ale sem se pokaždé budu vracet rád.

Díky svým posledním sezonám zakončeným titulem jsem definitivně přišel na to, že patřím do tohoto města, nikam jinam. Jsem Litvínovák.

S hokejem jsem prošel skoro všechno, co se dalo, v závěru pro mě ale bylo nejdůležitější, aby byli spokojení zdejší lidi, pro něž je hokej celoživotní vášní.

V kariéře hokejisty přijde nejdřív období, kdy musíte koukat na sebe a zabezpečit se. Sportovní život není dlouhý, kdykoliv vás může potkat likvidační zranění nebo se vám přestane dařit. Dostanete k dispozici rozmezí pár let, v nichž můžete vydělat peníze pro svoji rodinu, protože později nastane o dost jiný režim. Já měl štěstí, že jsem hrál NHL dlouho a dostával za to krásný plat. Když jsem se vrátil domů, nemusel jsem už finance řešit, chtěl jsem hlavně hrát hokej, který mě pořád bavil. Kdybych se ohlížel na peníze, šel jsem do Chomutova, který mě od začátku lákal a nabízel mi je na české poměry opravdu velké.

Ale ne. Já chtěl ještě dělat radost sobě a lidem.

Že jsem k tomu nakonec dostal možnost zase v Litvínově, tak asi mělo být. Skončil jsem s absolutně čistým svědomím. S klidem na duši, že jsem došel, kam jsem dojít chtěl. Nemusím se dnes ohlížet dozadu a přemýšlet, co by kdyby.

Všem doma se můžu podívat do očí a říct: Udělal jsem, co bylo v mých silách.

Jana Mensatorová, archiv HC Verva Litvínov a Lenka Rybaříková

Bez frází

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.