Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopDíky vám
Na jeho styl jednání jsem si už za těch pár let zvykla. Často byl nepříjemný nejen na mě, ale i na moji mámu, u které mi to vadilo stokrát víc. Stačilo, když jsme nesouhlasily s jeho názory.
Můj bývalý manažer si uměl jít tvrdě za svým.
Takže když jsem za ním přišla s návrhem, že se chci vyplatit ze smlouvy, nevzal to. Prý jak si to jako představuju? Navíc teď, když jsem konečně začala pořádně vydělávat.
Podepsal se mnou kontrakt na deset let, když mi bylo patnáct.
Vytipoval si, že budu dobrá, a nabídl se, že mě bude podporovat. Věděl, jak tenisový svět funguje, na rozdíl ode mě a od našich. Lidí jako on je v našem sportu jen několik, mají dobře zmapovanou situaci a nos na talenty. Na začátku jsem ho brala jako člověka, který mi dal šanci opřít se do sportu naplno. Bez něj bych na to neměla. Dostala jsem dvě stě tisíc korun na první rok a částka se pak v návaznosti na moje výkony každou sezonu navyšovala. Díky tomu jsem si mohla dovolit platit trenéra a cestovat na turnaje do zahraničí.
I když tahle spolupráce nakonec dopadla jinak, než jsem si představovala, byla zásadní, protože tenis je za všech okolností drahý. Ani zkušené holky, které jsou okolo dvoustého místa na žebříčku WTA, nemají nic jistého. Sotva se to dá uplatit, když chce mít hráčka osobního kouče.
Jako holka ze Sokolova, z normální rodiny, jsem po přechodu do Prahy o tenisovém zákulisí nic nevěděla a byla za všechno vděčná.
Manažer mi v tomhle období pomohl, ale pak samozřejmě chtěl peníze vracet. Dostával dvacet procent z mých prize money, takže jakmile jsem se v šestnácti stala juniorskou světovou jedničkou a k tomu přidala v téhle kategorii titul v deblu na French Open, tlačil, abych hrála co nejvíc. Výsledkem bylo, že jsem si zranila loket a dostávala se z toho půl roku.
Pak, po návratu, se to rozjelo naplno.
Naskočila jsem na okruh WTA a hned při druhém startu jsem vyhrála turnaj v Bielu. Jako kvalifikantka jsem musela zvládnout osm zápasů, o jeden víc, než je potřeba k vítězství na grandslamu. Manažer si hned spočítal, co se mu vyplatí, a lidsky to šlo do háje. Když jsem nechtěla odjet na nějaký turnaj, ale místo toho potrénovat a odpočinout si, nebyl spokojený.
Tlačil na mě, abych hrála co nejvíc turnajů. Šlo mu jen o to, abych vydělávala.
V roce 2018 jsem se rozhodla ze smlouvy vyplatit.
Samozřejmě se mu nelíbilo, když se dozvěděl, že chci jít vlastní cestou. Nechtěl mě pustit, protože tušil, že by přišel o dobré peníze. V tu dobu už jsem mu sice vrátila zpět vše, co do mě za ty roky investoval, ale logicky chtěl moji kariéru i dál co nejvíc zúročovat. Vedle toho část práv na mě poskytnul jinému, ještě mocnějšímu člověku, který si na mě pak dělal nároky. Chtěl po mně třeba akreditace na grandslam, a když jsem mu je nedala s tím, že je mám pro rodinu, bral to jako drzost, kterou si k němu prý ještě nikdo nedovolil.
Musela jsem si vzít právníka. Na společných sezeních dělal manažer velké dusno, ale nakonec přistoupil na dohodu.
Chtěl po mně devět milionů korun.
Tohle byla v devatenácti letech moje tenisová hodnota, tyhle peníze jsem na účtu opravdu měla a rozhodla se jich vzdát, abych vše vyřešila. S mámou jsme pak musely počítat, jestli zvládnu dojet sezonu. Bylo to docela maso a vyšlo to na koruny, zachránilo mě, že jsem uhrála tři kola na US Open.
Takhle to v tenise funguje. Manažeři mají velkou moc, protože podchytí potenciál hráčů hned v zárodku. Nemají moc klientů, sází na jednotlivce a ty si pak zavážou ve věku, kdy mladý hráč ničemu nerozumí.
Já naštěstí našla způsob, jak z toho vystoupit, a mám klid. Od té chvíle mám pocit, že ke mně chodí správní lidé.
Můj příklad – stejně jako řady dalších – ukazuje, že je tenis zvláštní svět. Ve dvaceti řeším miliony, které bych si sama nikdy nepředstavila, a už vůbec ne v tomhle věku. Musím mít přehled, kdo s kým a jaké má vztahy, abych na to zase nedoplatila.
Ono to může na první pohled vypadat, že jen pinkám do balonu, nechodím do školy a na účtu mi po výhře sem tam přistane majlant. Když to hodně zjednoduším, takhle nějak to skutečně je, pokud máte úspěch, ale vedle toho je potřeba denně řešit i věci, které jsem právě popsala.
Kvůli nim jsem musela mnohem rychleji dospět.
Jedna věc se ale nezměnila. Tenis mám ráda stejně jako první den, kdy jsem přišla na kurt.
Stála jsem na základní čáře a podívala se do boxu, kde seděla moje rodina a můj tým. Máma, můj přítel a táta, trenéři Jiří Hřebec a Jan Hernych, kondiční kouč, doktor.
Úplně všichni.
Díky. Díky vám jsem tady. Díky tomu, že mi pomáháte. Díky tomu, že spolu fungujete, funguju i já. Díky vám vím, že je tenis týmový sport.
Uvědomila jsem si to přesně rok po tom, co jsem s bývalým manažerem řešila úplně jiné věci.
Pak jsem se podívala do kurtu a rozehrála finále French Open 2019 s Australankou Ashleigh Barty. 1:6, 3:6. Jo, dostala jsem na prdel. Sice jsem v předchozích zápasech neztratila ani set, ale soupeřka, která pak byla první na světě, hrála fakt dobře. Ani jsem nestihla být nervózní z toho, že stojím poprvé na hlavním dvorci. Nechytla jsem se.
Sázela esa, nebo mi to zabila.
Ale stejně jsem si to užívala. Atmosféru, rodinu.
Lidi okolo neřešili, že jsem prohrála, ale to, že tam jsem a že na to mám. Bylo to super. V roce 2015 jsem se byla podívat jako juniorka, když hrála finále Lucka Šafářová, a přišlo mi to neskutečné. Najednou jsem byla na jejím místě.
Celkově mi ze všeho běhal mráz po zádech a myslela jsem na mámu. Hlavně po zápase, když jsem měla děkovnou řeč. Otočila jsem se za ní do boxu a viděla, jak mi mává. Pozdravila jsem ji, všichni se na ni otočili a vidět ji, jak je středem pozornosti a schovává slzy pod slunečními brýlemi, bylo roztomilé. Byla furt dojatá.
Máma je můj nejdůležitější člověk. K tenisu mě přitom přivedl táta, který hrál amatérsky v Sokolově a bral mě s sebou.
Rodiče ze mě nechtěli mít novou Navrátilovou, šlo jim o to, abych neměla moc volného času a nemohla vymýšlet ptákoviny.
Děda často vzpomíná, jak se na prvním tréninku ostatní děti vrtaly v antuce a já byla jediná, koho hned zajímalo, jak co nejlíp napálit míček, aby letěl přes síť. Fascinovalo mě to.
Z dětství si nevybavím kromě tohohle momentu skoro nic, mě to od začátku moc bavilo a hodně mi pomohl zdravý přístup rodiny. Sice všichni viděli, že mi to s raketou jde, ale nedávali mě každý den na několik hodin na kurt, místo toho jsem do třinácti let trénovala jen dvakrát týdně.
Teprve ve chvíli, kdy viděli, jak moc chci a jak moc mě to baví, zkusili mě dát do Prahy na Štvanici. Od devíti let mě tam vozil děda, každou středu, každý týden. On moji kariéru od začátku hodně prožíval a uměl mi z toho udělat hezký zážitek. Pokaždé jsme začali tím, že jsem se stavili v Lidlu a nakoupili koblížky. Já jedla dobroty, zatímco ostatní žrali tenis a říkali, že k němu přistupuju jako turista.
Kromě tréninků na Štvanici jsem totiž pinkala už jen dvakrát týdně na hodinku v Sokolově a vedle toho dělala další sporty.
I fotbal… Dokud mi u něj trenér nezlomil nos. Byla to náhoda, stalo se to u jednoho cvičení, kdy jsme se srazili, ale pro dvanáctiletou holku to byl šílený zážitek. Vybavuju si, jak mě u auta čekala vyděšená máma.
Všechno, včetně tohohle zážitku, bylo nakonec součástí dětství a hry, kde nakonec vyhrál tenis. Tak by to mělo být, ale dnes vidím, že jsem byla spíš výjimka.
Objemy, které jsem měla za týden, měli někteří za den. Tenisové děti většinou dřou už odmala jako roboti. Obětuje se jim celá rodina a někdy je to šílený dril, celodenní program dlouhý jako klasická pracovní doba, z toho většina času na kurtu. Jen tenis, kondice, regenerace, jídelníček na míru. Pořád dokola. Přijde mi, že když do toho člověk takhle buší, vysaje ho to a brzy dojde do fáze, kdy už nemá sílu ani možnost posunout se dál. Narazí na strop a zničí ho to.
Naši tohle nechtěli. Šlo jim o to, aby mě to bavilo, abych nebyla vyčerpaná a vystresovaná, abych naopak měla radost. Pořádně trénuju teprve od patnácti a v šestnácti jsem se stala juniorskou světovou jedničkou.
Do Prahy jsem se za sportem přestěhovala až po základce.
Začala jsem studovat obchodku, a až když se ukázalo, že škola není ideální, protože se tenis nedal skloubit s rozvrhem, přešla jsem do Sokolova na soukromou akademii se stejným zaměřením. Jen maturitu doteď nemám, protože zkoušky se konají celostátně jen ve dvou termínech v roce a to je pro mě problém. Školu si chci určitě dodělat, ale přednost zatím vždy dostaly důležité turnaje.
Se ségrou máme každá jiného tátu.
Pak k tomu přibyl ještě třetí, se kterým teď mamka žije. I on má velký podíl na mojí kariéře, protože se mnou často jezdil už na dětské a juniorské turnaje, když neměl můj trenér čas. Vídám se ale se všemi, i s mým biologickým otcem je to v pohodě. Slavíme společně Vánoce, nejdřív si popřejeme doma s mámou, a ještě ten samý večer se se ségrou rozdělíme a každá vyrazíme za svým tátou.
Můj vzor a do jisté míry tenisový táta je ale někdo jiný. Pan trenér Jiří Hřebec. Pomohl mi neskutečně nejen ve sportu, ale hlavně v době, kdy jsem přišla v pubertě do Prahy a byla na všechno sama. Nešlo rozhodně jen o sport, ale o koučink se vším všudy.
Díky tomu jsme se za pět let skvěle poznali a zatím fungujeme tak, že jsme se ještě nikdy nepohádali.
Pro mnohé překvapivě jsme si sedli od první chvíle.
Jako malá holka jsem z něj přitom měla respekt, protože působí hodně ostře a od rány. Navíc jsem za ním dorazila z prostředí, kde tenis nikdo moc nežral. Byl to pro mě skok, dostat hned takového člověka, který v sedmdesátých letech vyhrál tři turnaje ATP a byl ve finále Davis Cupu.
Pamatuju si na náš první seznamovací trénink.
Byla jsem víc nervózní než ve finále grandslamu. Na kurtu jsem se rozcvičovala snad hodinu, a když mě testoval, snažila jsem se nejvíc v životě. Věděla jsem, že hned pozná, jestli to člověka baví. Kdyby to u mě necítil, odmítne se mnou spolupracovat. Já o to hodně stála, věděla jsem, že trénoval Honzu Hernycha, který se k nám později přidal do týmu.
Pan Hřebec na rozdíl od mnoha dalších lidí nebere velký tenisový svět moc vážně a má ke všemu svérázné řeči. Důležité věci prohodí jen tak mimoděk, ale nevtlouká mi je do hlavy. O to víc na mě zapůsobí. Je to ten nejlepší člověk, kterého jsem mohla vychytat.
Měla jsem kliku, velký štěstí.
Jeho přístup jsem si osvojila a díky tomu mi taky přijde divná prestižárna, která se okolo tenisu vytváří. V našem sportu se pohybují často typy, které si připadají nejdůležitější na světě a komandují ostatní. Nechápu to. Jsem z malého města, z normální rodiny, která měla průměrné příjmy. Žili jsme skromně a úplně se mi nelíbí, když vidím, jak někdo musí mít za každou cenu to nejlepší a jak se pak prožívá.
V tenisu se hodně lidí chová, jako by vyhráli Wimbledon. Sice na to nemají schopnosti, ale nechybí jim sebevědomí. Sama to beru tak, že co si neuhraju, to prostě nemám. Vím, že kdybych v juniorech nebyla tak dobrá, dostanou šanci jiné hráčky. Kdyby to mělo být v mém případě jinak, nesedělo by mi to a ani bych z toho neměla radost.
V tenisu se hodně lidí chová, jako by vyhráli Wimbledon. Sice na to nemají schopnosti, ale nechybí jim sebevědomí.
Jsem naopak ráda, že jsem si prošla pozvolnými začátky. Tak to mělo být, nikdy jsem se nestresovala myšlenkami, že musím na kurt, že musím cestovat, že musím na zápas, že musím vyhrávat.
Mě to bavilo, cokoliv nového jsem brala jako odměnu. I přechod do Prahy, kde jsem se musela naučit fungovat samostatně. Přesně o tom je tenisový život, o samotě, takže i to bylo důležité.
Na Štvanici jsem dva roky žila v pokojíku, kde byla jen palanda, skříň a stůl. Nikdo mi nevařil a nepral. Měla jsem od mámy pět tisíc na měsíc a musela s tím vyjít. Skoro všechny peníze padly na jídlo, naučila jsem se jíst v restauraci u kurtů a od té doby točím pořád dokola těstoviny s rajčaty, kuře, palačinky a vajíčka k snídani. Tehdy jsem ale musela víc šetřit, a když nebyly peníze, chodila jsem si kupovat jídlo do Alberta.
Moje začátky v mnohém připomínaly studentský život na kolejích. Společnost mi dělaly jen další dvě holky z vedlejšího pokoje, což bylo super, mohly jsme si pomáhat. A pak s námi byl ještě Pepa, správce Štvanice. Je to velký svéráz, ale kdokoliv něco potřebuje, jde za ním. Když neteče voda nebo chybí klíč a Pepa nebere telefon, nikdo neví, co dělat.
Do vlastního jsem se přestěhovala v sedmnácti, od té doby bydlím s přítelem, který je o dva roky starší. Je to lepší, protože ostatní blízcí jsou v Sokolově, takže nejsem sama. Štěpán je bývalý tenista, ale po operaci ramene skončil, dodělal školu a šel pracovat.
Je fajn, že ví, o čem je sport, a podporuje mě. Nepřijde mu divné, že jsem třeba měsíc pryč. Dost mi ve všem pomáhá a je super, že za mnou občas lítá na turnaje, to je pro mě vždycky příjemná změna.
Jsem ráda, že se v tenise vyzná, protože o to je to pro nás oba snazší. Díky tomu máme pohodu.
To, že jsem dobrá, jsem dlouhou dobu neříkala já, ale lidi okolo.
Sama jsem si to poprvé připustila až po finále French Open, protože Paříž byla můj nejlepší a zároveň nejnáročnější turnaj.
Poté, co jsem přešla přes 3. kolo, ve kterém jsem porazila Španělku Suaréz-Navarro 6:4, 6:4, napsala jsem večer příteli a prosila ho, aby za mnou přiletěl. Když to omítnul s tím, že má doma všelijaké zařizování, začala jsem na něj naléhat a tlačit, protože jsem opravdu stála o to, aby byl v tak důležitou chvíli se mnou. Odepsal mi, že se stala věc, kterou mi nechtěl říkat. Umřel mu táta. Prosil mě, abych na to nemyslela a abych hrála v klidu.
Pro mě to byl v tu chvíli šílený šok. Najednou nebylo důležité, že mi můj kluk nefandí u kurtu, mnohem horší byl pocit, že mu naopak já nemůžu být oporou.
Hned další den jsem nastoupila do 4. kola a poměrně lehce přejela Lotyšku Sevastovu 6:2, 6:0, ale celou dobu jsem myslela na to, co se stalo a jak asi je Štěpánovi. Víc než jednotlivé výměny jsem řešila to, jak je smutné, že nejsem s ním. Navíc jsem hned ve třetím gamu spadla a narazila si dva prsty na levé ruce. Zápas jsem ještě v pohodě dohrála a nepřišlo mi, že by to měl být nějaký problém.
Další den jsem ale měla volno a oba prsty mi dost natekly, po patnácti minutách jsem musela přerušit trénink.
To všechno před čtvrtfinále s Chorvatkou Martić, kterou jsem do té doby nikdy neporazila.
Náš zápas byl ten den na řadě skoro až jako poslední, jenže prsty se vůbec nelepšily. Měla jsem je zatejpované, ale stejně mě při rozehrávce strašně bolely a skoro jsem nemohla zmáčknout raketu. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, jestli budu schopná hrát, a rozbrečela jsem se. Ze všeho jsem byla docela zoufalá. Naštěstí začalo pršet a odpolední program se nakonec přesunul na večer. Šly jsme na kurt někdy v osm hodin, což mě zachránilo. Předtím jsem si totiž vzala několik prášků na bolest a díky tomu, že bylo dost času, zabraly a bolelo to míň a míň.
Vyhrála jsem 7:6, 7:5, postoupila do semifinále a druhý den za mnou přiletěl Štěpán. Těch dalších pár dní, které jsme mohli prožívat společně, nám hodně pomohlo.
Úspěch na Rolland Garros mi v těchhle souvislostech docházel pomalu, zhruba týden.
Až teď, s určitým odstupem, si konečně uvědomuju, že dostat se mezi nejlepší a jít na kurt poslední den grandslamu je neskutečná bomba. Někomu se to nepovede nikdy, někomu jednou v kariéře po celoživotní dřině. Já to zvládla ve dvaceti a díky tomu vím, že když budu makat a dělat to, co mám, můžu se dostat ještě dál.
Jo, jde mi to, je super, že si tím vydělávám a žiju tenisem, ale pořád hraju spíš proto, že mě to baví. To je asi všechno, co od toho chci.
Upřímně, moc nepotřebuju všechny ty věci okolo. Nesedí mi, jak se kolem mě po několika úspěších všichni točili. Po Paříži to byl extrém, otevřela jsem internet a byla v hlavních zprávách. Lidi mě poznávali na ulici, chtěli se se mnou fotit a já si při tom připadala jako jejich rekvizita. Často jsem měla pocit, že jim nešlo o mě, ale jen o jejich fotku.
Osobně bych proto nejradši jen sportovala, odehrála zápas a šla na hotel.
Bohužel to v tomhle světě není možné, ale i tak se to snažím osekat, jak jen to jde.
Po French Open jsem musela v Praze na tiskovou konferenci na Štvanici, ale hned po ní jsem s mámou odjela do Sokolova a nevycházela z domu. Nakonec z toho byly tři krásné dny volna, které jsem dlouho potřebovala.
Pak jsem se vrátila do Prahy a začala zase hrát.
Od určité úrovně je to o tom, která z nás je schopná zahrát v pravou chvíli super míč a vzít si důležitý moment.
Přesně takhle mi to vyhovuje. Nedává mi smysl dělat to jinak a být například figurkou manažera pro vydělávání peněz.
Důležité má být jen to, jak hraju, a jestli někdo chce řešit něco dalšího, jsem ráda, když to jde mimo mě.
Bohužel to za mě po Paříži odnesla patnáctiletá ségra. Měla to celkem těžký, protože v Sokolově se neschováte, takže to schytala ve škole. To, jak se k ní chovali někteří spolužáci, mě překvapilo. Byli vyloženě zlí, ptali se jí pořád, co budeme dělat s penězi, které jsem si na grandslamu vydělala. Asi to měli od rodičů. Psali jí zprávy ve stylu, že by beze mě byla nula, že by určitě neměla tenhle telefon a tohle oblečení.
Hrůza. Pitomej Facebook, kde nikdo nemá zábrany.
Jediné štěstí je, že má ségra povahu, kdy si nic moc nebere osobně a klidně ostatní pošle do háje. Já ale vím, že je to pro ni těžké, tím spíš, že se to v poslední době točilo hodně okolo mě. Máma se snaží, ať jsme na tom stejně, ale je to složité.
Tenis lidi zajímá a moje výsledky tím pádem taky. Sama vidím, co mě to stálo dřiny, protože na tuhle pozici, aktuálně do top 20 žebříčku WTA, nevyletíte jen tak, ale musíte hodně makat a mít stabilní výkony.
Pan Hřebec mi říkal už v šestnácti, že můžu hrát s kýmkoliv na světě, a měl pravdu. Když jsem vyhrála první velký turnaj, zjistila jsem, že je všechno o nastavení hlavy. Od určité úrovně, například v první stovce WTA, hrají všechny holky skoro stejně. Je to o tom, která z nás je schopná zahrát v pravou chvíli super míč a vzít si důležitý moment.
To se nedá natrénovat, ale je potřeba to získat ostrými zápasy, zvyknout si na různé styly, na různé povrchy a začít si věřit. V každém zápase je několik klíčových výměn, které určí, jak to dopadne.
Já získala sebevědomí, když jsem porazila první holku z top ten – Simonu Halep. Pak jsem zjistila, že už nemám problém zahrát úder, u kterého bych se dřív bála. Navíc mi pomáhá trénink s klukama.
Pořád se snažím udržet si v hlavě pocit, že stačí jen přijít na kurt a těšit se na tenis.
Díky lidem z týmu se mi to daří. Vím, že bez nich by to bylo divné, neosobní a stresující, jak to někdy vidím kolem sebe.
Vztahy v tenisu totiž moc nefrčí a na okruhu jsem se skamarádila jen s pár lidmi. Takhle je to nastavené. Radši si neděláte kamarádky, protože nastoupit proti někomu, kdo je vám sympatický, není příjemné. Proto je pro mě nejdůležitější být na turnajích s lidmi, kteří mi rozumějí. Ne s někým, kdo na mě kouká jako na produkt.
Jsem vděčná, že mám okolo sebe skvělý tým. Projevilo se to zrovna nedávno, když jsem měla zraněné zápěstí. Trávila jsem na Štvanici stejně času jako normálně, skoro celý den. Dělala jsem kondici a rehabilitovala, abych byla zase ready. A najednou koukám, že se postupně slezl do areálu celý tým. Sešli jsme se jen tak, několik hodin si povídali a byli spolu rádi.
Tohle je ono. A věřím, že díky tomu jednou přijde v mé kariéře i všechno ostatní.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází