Díky Bohu

Miroslav Brož

Díky Bohu

S tátou si nemusíme vysvětlovat a říkat vůbec nic. Vidíme se a už se smějeme. Když je vám v životě někdo tak blízký, nemusíte si dokazovat, jak se máte rádi.

Protože to víte, cítíte.

Tátovi je osmdesát a je to takový štramák, že mu můžeme všichni závidět. Úžasný člověk. Udělal pro mě všechno, úplně všechno.

Jsem rád, že ho dneska můžu vzít na svoje zápasy a sdílet s ním svoji radost. Radost ze života, který mi přináší krásné věci. Konečně to vím. Jsem šťastný, nesmírně šťastný.

Díky Bohu.

Nebýt víry, chodil by za mnou táta možná jinam než do arény plné lidí natěšených na mé představení v MMA. Nechybělo moc a potkávali bychom se v kriminále. Nechybělo moc a nebyl bych znovuzrozeným zápasníkem s bilancí 9-2 a netěšil se na další výzvu v organizaci Oktagon, kde se klidně postavím komukoliv. Neměl bych kolem sebe své brankářské svěřence, kteří pomalu nakukují do NHL a reprezentačních výběrů.

Nebyl bych tím, kým jsem. Bojovníkem a hokejovým trenérem. Přišel bych o dvě vášně, které mě živí a zároveň naplňují radostí.

Místo toho všeho bych byl obyčejný kriminálník. Bývaly totiž časy, kdy jsem byl špatný člověk. Hodně špatný člověk. Grázl.

Najednou jsem se musel smát. Jednoduše smát.

V trenérském kamrlíku ve Vrchlabí v tu chvíli nikdo nechápal. Ani kouč Vladimír Jeřábek, ani další dva kluci, co tam stáli se mnou. Vždyť já jsem byl ten hodný. Ten vždycky pokorný, poctivý. Kluk, který odmakal každý trénink.

Kluk, který miloval hokej.

Jenže teď jsme tam stáli nastoupení před Kebou Jeřábkem a on nám povídá: „Jste tady tři gólmani, všichni na stejné startovní čáře. Kdo bude nejlepší, bude chytat.”

Vážně jsem se musel smát.

Jedním z nás tří byl totiž Radovan Biegl. Chlapík, který sice kouřil jednu za druhou, ale taky měl za sebou pěknou extraligovou kariéru. Jako vážně mi chce někdo tvrdit, že je na stejné úrovni se mnou? Že ho přivedli ze Zlína, aby bojoval ve svých téměř čtyřiceti letech o flek s dvacetiletým uchem?

Opravdu mě to upřímně rozesmálo. Uvědomil jsem si, že se blíží konec. Že moje sny se nikdy nenaplní. Odešli jsme z té místnosti a za deset minut si mě zavolali zpátky. „Rozhodli jsme se, že dolů půjdeš ty, potřebuješ se rozchytat.”

Měl jsem se připravovat na NHL a místo toho jsem mířil do třetí nejvyšší soutěže do Děčína. Všechny roky dřiny, všechny naděje najednou mizely. Jo, bylo to frustrující.

Vzbudil jsem se doma na posteli a jako první jsem se kouknul na ruce.

Byly úplně rozmlácený.

Hned jsem věděl, že se zase stal průšvih. Slušně řečeno. Prostě jsem se někde v noci serval. Často jsem si nic nepamatoval, žádné detaily, nebýt těch rukou, namlouval bych si, že to byl klidný večer. Jenže on nebyl.

Jindy to vypadalo dobře, vzal jsem telefon a se smíchem i trochou úlevy volal kamarádům: „Tak včera v pohodě, ne?” Z druhé strany se bohužel obvykle ozvalo: „No, ne tak úplně…” Následné stavy byly hrozné, byl jsem psychicky na dně. Vždycky přišla sžíravá morální kocovina, ale stejně jsem s tím dlouho nemohl nic udělat. Nedokázal jsem s tímhle stereotypem přestat. Přes týden jsem pracoval, přišel víkend, dal jsem si pár piv a zase nevěděl o světě. Už jsem zase jenom blbě čuměl na lidi a čekal, kdo se první nechá vyprovokovat.

I takhle jsem se v určité fázi svého života po hokejové kariéře choval.

I proto se teď snažím konat dobro, nezradit vlastní zásady. Vychovala mě ulice, tam jsem zjistil, že se o sebe umím postarat. Prodával jsem třeba boty. V devatenácti mi nabídli pětadvacet tisíc. Čistého. To je super, ne? Dělal jsem tam trochu i ochranku, ale byl jsem především prodavač.

Byly peníze, byly párty.

Zachránila mě až víra, kterou jsem měl v sobě vždycky, ale nějakou dobu ji obcházel.

Zná to každý. Napoprvé máte z hříchu blbý pocit, popáté už vám to vrásky na duši nepřidělá. Říkal jsem si, že se přeci nic tak hrozného nestalo, že to Bůh pochopí…

Dneska pro mě už nic takového neexistuje.

Kdo si pamatuje hokejové Nagano, asi si ho bude pamatovat navždycky. Mě dostalo absolutně, Dominik Hašek se stal mojí maximální modlou. Zamiloval jsem se do hokeje, vylepil po pokoji plakáty, sbíral kartičky. A vyprosil si, že s ním začnu.

Ve svých jedenácti letech jsem přišel na první trénink. Nebyla to úplně lehká startovní pozice, běžně se s tímhle sportem začíná v pěti, šesti letech a já musel stahovat náskok ostatních. Šlo mi to i díky obrovskému zápalu docela rychle. V patnácti jsem byl jako brankář Slavie poprvé v reprezentaci. Vždycky jsem dřel a dřel jsem víc než ostatní. Jakmile jsem se do něčeho zakousnul, tak jsem tomu obětoval všechno. A stejně tak jsem od hokeje všechno očekával. Měl jsem důvod.

Poslouchal jsem, že rostu pro NHL.

Tehdy mě starej Vláďa Růžička vozil ze školy na zimák, abych stihnul trénink s áčkem. V kabině se mnou při výluce NHL seděli takový borci jako Jožo Stümpel, Žigmund Pálffy. Zažil jsem Pepu Beránka, Dominika Graňáka, Míšu Vondrku. Největší borce všech borců.

V tu chvíli prostě věříte, že ve vás něco je, a vidíte svoji cestu mezi ně.

A to jsem o sobě vždycky pochyboval. Nikdy jsem nebyl suverén, vždycky jsem byl uzlíček nervů. Neustále jsem musel něco někomu dokazovat, neustále jsem byl pod svým vlastním tlakem. Jo, měl jsem velké psychické problémy. A vím proč.

„Na tréninku jsi nejlepší gólman v republice,” to mi říkali často. Jasně, šlo mi to. Protože v tréninku o nic nejde.

Bohužel před zápasy to je jiná. Stál jsem takhle na turnaji v Quebecu na modré čáře, hrála česká hymna, na tribunách dvacet tisíc lidí a já z toho byl úplně hotovej. Co tady dělám? Vždyť na to nemám! Přitom jsem byl do reprezentace vybrán, něco jsem asi umět musel. Jenže já sám jsem tomu věřil míň než ostatní.

Tehdy jsme byli v ročníku nastejno s Michalem Neuvirthem, trojku nám dělal Kuba Kovář. Asi je znáte. Jeden má za sebou hezkou kariéru v NHL a chystá se na sezonu se Spartou. Druhý je už několik let mezi nejlépe placenými gólmany KHL.

Na rovinu. Ve dvanácti jsem si myslel, že mám nejlepší rodiče na světě. Měl jsem jejich lásku, myslel jsem, že to bude navždycky. A pak to prakticky ze dne na den skončilo. Máma si našla chlapa, se kterým se odstěhovala do Ameriky.

Pro mě to byla zrada. Největší zrada.

Už jako dítě jsem byl hodně zásadový a tohle jsem nemohl pochopit. Tři roky jsem s ní nepromluvil. Pálím mosty. Ublížila jsi mi? Dobře. Ale už se nevracej. Mohl jsem odejít s ní, ale chtěl jsem zůstat s tátou, on byl ten zrazený. Kdyby to bylo obráceně, zůstal bych s mámou. Už tehdy jsem to měl takhle jasně nastavené. Měl jsem mámu hrozně rád. Hrozně. Byl jsem i takový ten mamánek. Odpustit jsem jí to ale nemohl, cítil jsem to jako podraz. Nepochopitelný podraz.

Možná jsem teď chytrej jako rádio. Nicméně sám v sobě to tak mám. Pokud máš dítě, měl bys být schopen se pro něj povznést nad nějaké osobní zájmy a tužby. Tečka. Ono se to všechno vrátí. Najednou je člověku sedmdesát a nemá nikoho. Je sám. Pak může přemýšlet o všech věcech z minulosti. Že se to možná dalo řešit jinak, že možná byla jiná cesta a teď by třeba měl kolem sebe rodinu.

Vím, že mě rozpad rodiny poznamenal na celý dosavadní život. Byla to zrada, kterou ve dvanácti ani ve dvaceti letech nepochopíš. Nemůžeš to pochopit.

Moje úzkostné stavy pramenily z toho momentu, kdy se naši rozešli. Z toho, že jsem ztratil jedinou absolutní jistotu, kterou dítě má. Od dvanácti jsem chodil k doktorce, která se mi s tím snažila pomoci. A nakonec to byl znovu až Bůh, kdo mi pomohl odpustit.

Dostal jsem zápal plic. Hloupý zápal plic znamenal dva měsíce bez hokeje. Jenže v mém případě taky dva měsíce na sladkostech.

Neměli jsme žádné výživové poradce, neměli jsme nic. Nikdo mi neřekl, abych se nepřetrénoval, a stejně tak mi nikdo neporadil, abych se nevyžral.

Po dvou měsících jsem si nepřipravený, nerozcvičený stoupnul na led a dopadlo to přesně tak, jak muselo. První zákrok, rozklek, bolest v třísle a konec. Jedno vyšetření nic neodhalilo, druhé vyšetření nic neodhalilo, nakonec žádné vyšetření nic neodhalilo. Prý to bylo celé psychosomatické. Ve finále je to jedno. Nemohl jsem se v brance ani pohnout.

A Růža se rozhodl, že na mě nepočká. Přivedl si Dominka Furcha, další dneska známé jméno. Nepodržel mě.

Tehdy mě to totálně sundalo. Deset let jsem tomu klubu obětoval, deset let jsem dřel trénink co trénink. Moje dětství byl jenom hokej. Na lyžích jsem byl jednou, na párty vůbec. Ptal jsem se: „Růžo, proč jsi na mě nepočkal?”

Teď už odpověď hledat nepotřebuju, v hokeji to tak chodí. Dokud se vám daří, jste pro klub důležití. Jakmile je problém, rozloučí se s vámi. Najednou se se mnou nepočítalo. Zranění mi vzalo mistrovství světa do osmnácti let, vstupní turnaj pro draft NHL a vzápětí jsem nebyl potřeba ani ve Slavii.

K čemu mi bylo, že jsem dvojnásobný mistr juniorské extraligy? Že jsem v juniorech vychytal titul na nájezdy v Třinci? Že jsem roky snášel ten tlak, kdy na moje místo stálo v řadě pět dalších? Vždyť Slavia tehdy byla pojem, hrál jsem v ročníku s mladým Růžou a ten byl extra sledovaný.

Všechno tohle mi bylo naprosto jednoduše k ničemu. V okamžiku se to stalo historií, nepodstatnou minulostí.

K víře mě přivedla babička. Díky ní mám Boha. Díky ní mám život, jaký mám.

Měl jsem k ní obrovsky blízko, trávil jsem s ní spoustu času a moc rád na to vzpomínám. Ostatně bydlela ve Strašnicích, pár kroků od zimáku v Edenu, takže jsem tam byl pořád. V době dospívání mi nahradila mámu, hodně mě ovlivnila.

Když zemřela, byla to pro mě další obrovská rána. Znovu jsem přišel o osudovou ženu svého života. I s tímhle okamžikem jsem se opravdu dlouho vyrovnával a možná se s její ztrátou vyrovnávám dodnes.

Vím, že to pocuchalo začátek mého vlastního životního vztahu.

Táhli jsme to s tátou sami, měl restauraci, staral se o podnikání a taky o mě. Vždycky mi dal, co jsem potřeboval. Taky mi často opakoval, ať nedělám stejnou chybu jako on. Abych se nezamiloval tak moc, jako se on zamiloval do mojí mámy. Abych nemusel podstupovat tu bolest, když vás někdo milovaný opustí.

Myslel to dobře, ale já si to vzal za své až příliš.

Přítelkyně by mohla vyprávět. Nechtěl jsem si ji k sobě pustit, nechtěl jsem s ní mluvit o svých problémech a otevírat jí své nitro. Roky. Radši jsem mlčel a řešil si to sám se sebou. Bál jsem se na ni upnout.

Co kdybych ji ztratil? Co kdyby odešla? Stejně jako máma, stejně jako později babička? Už jsem to nechtěl podstupovat, podvědomě jsem se bránil.

Když jde tvoje kariéra do kopru, tak to poznáš.

Ze Slavie mě poslali do Hradce, dostal jsem v devatenácti dvacet tisíc korun měsíčně a bonusy za každý bod do tabulky. Byly dny, kdy jsem vyhrál s juniorkou odpoledne, večer i s mužským týmem a najednou jsem měl šestku v kapse.

Už to nemělo nic společného s nějakým profesionálním sportováním. Pracoval jsem na sobě, to jo. Zároveň jsme se ale pravidelně sbalili a šli na pivo a na kuličku. Jakože na ruletu. I s takovými příjmy jsme následně žili na rohlících a na jogurtech.

Proč?

Protože v tom nevidíš smysl.

Do Hradce mě vzali, abych zachránil extraligu juniorů, ale já hned v prvním zápase zazářil i v chlapech. Do dalšího mě nenominovali. Víte proč? Protože pokud bych se znovu předvedl, Slavia by si mě třeba mohla chtít stáhnout zpátky.

A já tu byl přeci kvůli juniorce, potřebovala zachránit. Ne, nemá to logiku, ale takhle to fungovalo.

Jednoho dne se v tomhle systému probudíš a už nejsi mladej. Už jsi starej. Už ti není devatenáct a nemáš před sebou vidinu NHL. Už je ti dvacet a míříš maximálně do první ligy. Tohle je docela drsný zjištění.

Po odchodu do Vrchlabí jsem se ještě chtěl kousnout, zamakat a zkusit se časem dostat někam do extraligy. Celou letní přípravu nám tvrdili, že to máme s Petrem Ševčíkem jako souboj mezi sebou. Jdeme na led a najednou tam stojí Radovan Biegl. Do té doby jsem žil ve strachu. Co s tebou bude příští rok, koho ti přivedou jako konkurenci, jak se ti bude dařit… Do té doby jsem dělal, co se mi řeklo, ke každému byl uctivý a nedovolil si ani nejmenší slovo odporu.

A tady se to najednou zlomilo.

Šli jsme do toho kamrlíku a já se začal upřímně smát. Zajel jsem i do toho Děčína na druhou ligu, odchytal jsem tam trénink a dostal jsem jeden gól za celou dobu. Rovnou jsem jim ale taky řekl, že tam budu na trénink před zápasem a zápas. Nic víc, nic míň. Chtěl jsem si aspoň dodělat školu.

O pár měsíců později jsem seděl v autě na cestě z Vrchlabí a vracel se domů. Měl jsem u sebe papír, který potvrzoval ukončení mé profesionální smlouvy. Papír, o který jsem si sám řekl. Ani jsem se nedohadoval o peníze, nechal jsem si jenom výstroj.

Ten papír potvrzoval konec mé hokejové kariéry.

Vlastně to byla docela úleva. Ten poslední krok už opravdu byla úleva. Najednou jsem vůbec nic nemusel. Znovu jsem se smál.

Ze šedesátikilového gólmana jsem udělal osvaleného chlapa, co si musel zvyšovat svoje pochroumané ego.

Zároveň jsem byl obrovsky zhrzenej. Ze všeho. A muselo to ven. Všechna ta agrese musela ven. Ze šedesátikilového gólmana jsem udělal osvaleného chlapa, co si musel zvyšovat svoje pochroumané ego. Rval jsem se hodně. Bavilo mě to. Myslel jsem si, že jsem venku neporazitelný. Některý lidi se mě báli, super. Mohl jsem mít všechny holky, super. Někdo mě v hospodě obdivoval, super.

Stačilo maličko, abych si šel sednout. Vlastně stačila jedna věta.

Porval jsem se s klukem, dost jsem ho domlátil a policie měla záběry z kamer v klubu. Stačilo podat trestní oznámení, aby to orgány mohly řešit. Ten týpek řekl, že spadl ze schodů, a smetl to ze stolu. Tehdy jsem si chvíli fakt myslel, že je se vším konec. Že půjdu do kriminálu.

Ráno znovu ty rozbité ruce, obrovská schíza a brutální úzkost.

Konečně jsem si uvědomil, že tohle už dělat nebudu. Že to takhle dál nejde. Nastavil jsem si zásady a konečně se jich začal držet. Už pět let nepiju alkohol. Rozvázal jsem špatné kontakty, nechal si jen ty dobré.

Začal jsem si číst bibli, potkal jsem svého kazatele.

Nejsem tím, kdo bude za jinými chodit a obracet je k víře v Boha. Zároveň vím, že jsem v pozici, kdy mohu spoustu lidí ovlivnit svým chováním a příběhem. Pohybuji se v prostředí, které často není dobré, zápasníci MMA mnohdy nejsou žádní velcí sympaťáci. Přesto myslím, že do toho prostředí zapadám, že mě tam Bůh poslal s nějakým posláním.

Bůh je pro mě nejvíc. Je Bůh, pak je rodina, a teprve pak následuje všechno ostatní.

Jsem členem protestantské církve Adventistů sedmého dne, protože nepotřebuji nikoho mezi svou osobou a Bohem. Žádného kněze nebo papeže. Nechci si kupovat odpustky, nechci si kupovat odpustky do budoucna. Co by to mělo za smysl? Chci se chovat tak, abych odpustky nepotřeboval a hříchy nepáchal.

Vím, že se za mě někteří lidi modlí, abych se zápasením přestal. Bojí se o mě, vědí, že to nemám zapotřebí. Že se v pohodě uživím jinak a možná i lépe, než když investuju tolik času do vlastní přípravy. Zároveň vím, že teď do MMA patřím, že to tak má být.

A jestli Bohu nevadí, že někoho mlátím?

Je to čestný boj, je tam rozhodčí a především tam jdeme oba z vlastní vůle, stojíme proti sobě čelem. Při sportu se těžká zranění stávají a stávají se často z nějaké podlosti. Když vám dá v hokeji někdo krosček na záda, například. V MMA víme, co máme čekat, na co si dát pozor. Je to boj, který nemám v rozporu s vírou.

Dva roky jsem nemohl o hokeji slyšet, nemohl jsem ho ani vidět. Vytěsnil jsem ho ze svého světa, úplně jsem se zablokoval. Znovu to byla ta křivda, která se v mých očích neodpouští, nechtěl jsem mít s tím sportem ani prostředím nic společného.

Ani když mi poprvé zavolal Jirka Čumpelík, který v té době vedl na Slavii děti. „Pojď klukům ukázat, jak se chytá,“ lákal mě a já nejdřív dost razantně odmítl.

Postupem času jsem přeci jen povolil a trénování mě obrovsky chytlo. Ukazoval jsem fígle nejdřív amatérům, kteří to hltali a ukazovali tu pravou lásku ke sportu. Byl to totální kontrast s tím, co jsem zažil na sklonku své kariéry. Žrali to. Vždyť tady to bylo obráceně! Tady za hokej nikdo nic nedostával, oni si naopak všechno platili. Trenéry, ledovou plochu, výstroj. Chtěli se zlepšovat, aby večer zazářili v duelu s dalšími amatéry. Super! V tomhle jsem začal vidět smysl, mohl jsem předat něco, co jsem se naučil.

Rychle jsem se dostal i k dětem.

Snažím se pro ně být přirozenou autoritou. Vidí ve mně trenéra, zápasníka, bývalého brankáře a najednou mě berou. Berou mě víc než svoje rodiče, to tak prostě je. Vím, že to jednou moje dítě může mít stejně. Pro mě to je velká motivace i zodpovědnost a ohromně mě to baví. Vyslechnu si všechny problémy těch kluků, snažím se jim nikdy nezrušit trénink. Protože vím, že se za mnou těší. A to je přeci nejvíc!

Věřím, že jim moje lekce pomohou nejen s hokejem, ale i do života.

Moje mentalita je taková, že se je snažím podpořit k odvaze. Nevadí mi, že zajedou rozehrát puk za branku a udělají chybu. Výtky ať jejich trenér řekne mně, protože já je k tomu vedu. Nechci, aby se celý život báli udělat chybu. Chci, aby se z ní uměli poučit. Protože až jednou půjdou do Ameriky, tak tam bude umět rozehrát puk každý. Nechci, aby měli handicap.

Mám i ty nejmenší kluky a jsou fakt šikovní. Stojí hezky na bruslích, umí se pohybovat. Jenže stala se i situace, kdy nastoupil můj gólman proti soupeři, který v brance jenom ležel. Nikdo v té kategorii ještě neuměl zvednout puk, takže gól nedostal a vyhrál. Ale co se naučil, co mu to přineslo do budoucna? Nic. Do pár let skončí. Já chci, aby ti moji svěřenci byli na svém vrcholu v sedmnácti, osmnácti letech. Ve chvíli, kdy se bude rozhodovat o jejich budoucí kariéře.

Jo, když se někdo na něco vyflákne, pak mu to taky sám spočítám. Sám ho odměním. Nicméně je to moje starost, můj byznys a nechci, aby na ty kluky někdo jen tak řval. Moc dobře vím, že takový typ tlaku není potřeba. Klidně budu jejich hromosvodem.

Snažím se ve své práci zlepšovat, používat moderní techniku, sledovat trendy. Jsem šťastný a pyšný, že to nese výsledky. Jiří Patera byl vybrán do all-star týmu WHL, je draftovaný a podepsaný v NHL organizací Las Vegas, mám tři kluky v reprezentaci. Naplňuje mě to.

I proto už vím, že MMA můžu jednoho dne opustit a stejně budu mít krásnou profesi na zbytek života.

Nesnáším, když někdo nic neumí a jenom mele. Zažil jsem to v hokeji, zažívám to v MMA. Borců, co měli jenom řeči, řeči, řeči… Těch bylo. Přitom nikdy nic nedokázali. Jo, tohle opravdu nemám rád a sám to nedělám.

Jak já dostával v Hradci za to, že jsem Pražák! Nikomu jsem nic neudělal a stejně přišla soda. Čím míň umíš, tím víc mluvíš.

Poznal jsem ty pány sportovce, opravdové hvězdy. Chlapy, kteří se nemuseli prosit, aby si jich někdo všimnul. Jejich chování bylo pro mě vzorem. Nemuseli si nic dokazovat, nemuseli se nad nikoho povyšovat. Protože se sami dostali tam, kam chtěli. Bez keců.

Třeba takový Pepa Beránek. Já mu samozřejmě vykal, on sám mi nabízel tykání hned při první příležitosti. Šampion z Nagana! V patnácti letech já na něj: „Dobrý den, pane Beránku.” Vždycky se se mnou bavil, vždycky se mě zeptal, jak se daří. Michal Vondrka s Dominikem Graňákem mi pokaždé nabízeli, že mě hodí z tréninku autem domů. Milionoví kluci.

A najednou na tebe někdo koulí očima a nadává ti do Pražáků. To fakt bylo smutný. Pětadvacetiletí borci, kteří už věděli, že nic nedokážou, a všechny jejich peníze končily v bednách. Tak takhle jsem teda skončit nechtěl.

Tihle lidi byli a jsou těmi, kterým chci ukázat, co umím. Podívejte se, kde jsem já. A kde jste vy.

I tady chci říct, že moje hokejová kariéra mohla za určité konstelace k NHL směřovat. Zároveň úplně klidně nemusela. Jsem s tím v pohodě, už dávno nechci nikoho obviňovat. Ani po prohraných zápasech v MMA narozdíl od svých soupeřů nemusím nic říkat.

Nemusím se ke všemu vyjadřovat.

Měl jsem mezi profíky bilanci 8:0.

Najednou jsem se úplně zfanatizoval. Udělal jsem si z MMA modlu, zase jsem viděl nabídky do velkých soutěží, zase jsem něčemu propadl.

A zase moje přítelkyně trpěla. Přišel jsem domů, chtěla jít do kina a já to odmítal. Je tam klimatizace, nastydnu, co budu dělat?! Byl jsem znovu blázen, neměl jsem normální život. Byla z toho další posedlost.

A pak jsem prohrál. Milan Ďatelinka mi šikovně naznačil kop ze zadní nohy, já zareagoval a on mě trefil bombou ze zadní ruky. Pustil do mě všechno, co má. Držel jsem se, dlouho jsem se držel. Kdybych nějak přežil do konce kola, měl bych šanci, on už skoro nemohl. Místo toho mě dostal a já se probral až v sanitce.

A pak jsem prohrál znovu s Jakubem Bělem. Byl to trochu jiný příběh, kdo chce vědět, o co šlo, ať si pustí zápas na Youtube. Já už to neřeším. Každopádně v tu chvíli mě to dostalo, jen jsem seděl v šatně a chtěl skončit. Na všechno se vykašlat a skončit. Všechno, co dělám, dělám naplno. A pokud to nestačí, tak co tady dělám? Proč bych si měl jít pro další porážku?

Nechtěl jsem klec ani vidět.

Lidi říkali, že mi při druhém klopýtnutí ublížil rozhodčí, protože to ukončil moc brzy. No a co? Prohrál jsem, tak jsem prohrál. Byl jsem přetrénovaný? No a co, měl jsem si to pohlídat. Já do toho zápasu šel a ze všeho nejvíc se těšil na dovolenou. Už jsem nic nechtěl, už jsem to nenáviděl.

Úplnou náhodou v té šatně naštěstí seděl ještě jeden člověk. Ondřej Pála, boxer, šampion v těžké váze, který dělal sparingpartnera i Vladimiru Kličkovi. Chlap, který ve mně viděl potenciál a vzal si mě pod svá křídla. Jemu, a stejně tak svému dlouholetému a nenahraditelnému hlavnímu trenérovi Davidovovi Vyvážilovi, mentálnímu kouči Petru Žídkovi a kondiční specialistce Arletě Krausové vděčím za pokračování sportovní kariéry. Bez legrace.

Najednou mám super tým se vším všudy a všechno mě baví. Společně jsme si sedli, našli systém, upravili váhu směrem dolů ze střední na lehkou, postavili taktiku a každý den se těším na trénink.

Když jsem šel do dalšího zápasu, mohl jsem se smát. Mohl jsem se uvolněně smát. Ondra mi řekl: „Míro, tys udělal všechno, do přípravy jsi dal, co jsi mohl. Budu tě mít rád, ať vyhraješ nebo prohraješ, protože pro mě budeš pořád ten stejný Míra.“

V tu chvíli víš, že je všechno v pohodě. Že jsou v životě důležitější věci než jeden zápas v MMA.

Věděl jsem, že Slovák Igor Daniš, velká ikona thajského boxu a ještě větší tvrďák, nemá šanci. Neměl. Už jsem měl nejen fyzičku, ale i plán. Poprvé jsem vypadal jako zápasník, ne jako rváč. Po porážkách jsem se vrátil vítězstvím a těším se na každou další výzvu, na další souboj. Jsem hodně pyšný na to, že jsem to dotáhl daleko v hokeji i v MMA.

Všichni mi říkali, že začínám pozdě, že nemám šanci. Tak teď to vidí.

Mámě jsem odpustil. Bylo to těžké. Bylo to opravdu těžké. Ale vím, že Bůh si to přál a zároveň mi k tomu pomohl. Vyrazil jsem za ní domů a řekl jí to. Najednou jsme si mohli popovídat o věcech, o kterých jsme se nebavili, ona mi řekla svůj pohled.

Zkuste někomu odpustit. Je to fajn pocit. Opravdu dobrej.

Víte, jak daleko jsem došel? Modlím se za lidi, které nemám rád. Ze začátku to nemůžete ani vyslovit. Dělá vám problém vyslovit jméno člověka, kterého opravdu nemáte rádi. A pak se za něj modlíte, aby se mu dařilo. Aby se měl dobře. Najednou jsem se svými nepřáteli ve vnitřním míru. Úplně v pohodě. Už nepřemýšlím, jak mi vadí, co mi udělali. Je mi to jedno.

S přítelkyní se budeme brát. Překonala se mnou hroznou dobu, jsme spolu osm let a většinu toho času to se mnou neměla lehké. Vím, že to bylo za pět minut dvanáct, než by odešla. Změnil jsem se a máme úžasný vztah. Nádherný.

Žádný hokej, žádné MMA. Rodina je nad tím vším. Přijdu domů, klidně vyrazíme ven nebo do toho kina.

Už se nenechám svazovat svojí soutěživostí, naopak tu zarputilost nasměruji správným směrem.

Ondra Pála měl pravdu. Jsou tu lidi, kteří mají rádi Míru, ať vyhrává nebo prohrává. Máma, přítelkyně, přátelé, trenéři i moji hokejoví svěřenci. A taky táta. Táta, který mi dal všechno, se kterým jsme to vyválčili. Vytvořil mi doma to nejlepší zázemí, jaké uměl, a dal mi, co mi na očích viděl. V devatenácti třeba mustanga. Ne, že by byl bohatý a měl na rozhazování. Ale nějak to udělal, protože věděl, že to je moje největší přání.

Jsem rád, že mu to teď můžu vracet. Že se postarám já.
Díky Bohu.

www.oktagonmma.cz

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.