Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Chci porážet Tigera Woodse. Chci vyhrávat velké turnaje na PGA Tour. Chci být nejlepší golfista na celém světě.
Vysnil jsem si to jako dítě pěkně, co?
Někde vzadu vím, že nic z toho se mi nikdy nesplní. Bude mi třiatřicet a vidím, kam jsem se zatím zvládl dostat a jaké jsou mé schopnosti. Před časem jsem se proto hodně zamyslel nad smyslem svého počínání. Proč ten sport vůbec děláš? Kluku, ve svém věku bys měl spíš mít rodinu. Měl bys dělat věci, jaké od tebe společnost očekává. Proč ztrácíš čas? Proč se honíš za sny, které jsou tak daleko?
Vždycky jsi především toužil být ve svém životě šťastný a to teď nejsi, protože se ti nepodařilo nic, po čem jsi prahnul.
Nebo ano?
Přemýšlel jsem znova. Udělal jsem si v hlavě součet všeho, co jsem vůbec mohl, co ještě můžu a co všechno mám. A odkud jsem vzešel.
Najednou můj život nevypadal tak neúspěšně, jak jsem si myslel.
„Tůtá mi v koleni.“
Tohle asi není ten nejpřesnější popis toho, co vás trápí, ale když vám je pět let, jste si jistí, že vyjadřuje přesně, co cítíte. V noze jsem tehdy začal vnímat nepopsatelnou bolest, která sice nebyla tak intenzivní, ale objevovala se na každém kroku. Tupá, neurčitá a byla tam pořád. Doktoři, které se mnou mamka začala obíhat, ale ne a ne cokoliv najít. Hybnost mých nohou byla v pořádku, jiné obtíže jsem neměl, žádné vyšetření na nic nepřišlo. Vzhledem k mému věku tedy lékaři vyhodnotili, že si jednoduše vymýšlím. Dětská simulace.
Osud tomu chtěl, že strejda z taťkovy strany už tehdy pracoval jako výzkumník na magnetické rezonanci v IKEMu. V roce 1990 vypadal ten přístroj jako z filmů o vesmíru. Pamatuju si, jak v něm neustále něco nefungovalo a strejda měnil celé velké obvody. Normálně bych vůbec neměl šanci se na něj dostat, strejda mě ale použil jako testovacího králíka. Spojili jsme užitečné s užitečným.
Magnetická rezonance, to je velký tunel. Hučí, houká, svítí. Vím, že mě to zařízení jako malého fascinovalo. A svým monotónním zvukem taky trochu uspávalo. Abych se nebál, mamka mi z druhé strany četla pohádky. Strávil jsem takhle dlouhé hodiny, než strejda dostal do rukou výsledky.
Nepěkné výsledky.
Měl jsem rozpadlý kyčelní kloub. Předposlední fáze, pak už následuje jen stav, kdy je s kyčlem konečná. Odtud tedy to tůtání. Bylo třeba jednat.
Dostal jsem se do nemocnice na oddělení, kde jsem okolo sebe viděl plno dětí na vozíkách. Pan doktor mi vysvětloval, že se můj problém může operovat, kyčel se vymění, ale v pěti letech je takový zásah do těla silně riskantní, už jen proto, že ještě hodně porostu a bylo by třeba mě neustále přeoperovávat. Chytili jsme to však ještě v době, kdy kyčel nebyl zničený natolik, abych vůbec nemohl chodit. Proto tu existovala druhá možnost. Rehabilitace a upoutání nohy do dlahy pod určitým úhlem.
Je jasné, co jsme zvolili.
Dlaha se jmenovala Atlanta a vypadala dost podobně jako ta, jíž nosil Forrest Gump. Nohy jsem v ní měl pevně spoutané a pohyboval jsem se dost omezeným a specifickým způsobem. Proto jsme potřebovali sehnat i vozíček. Zase pomohli známí, protože ty dětské nebyly snadno k dostání. To aby si někdo nemyslel, že jsem si tu růžovou barvu vybral dobrovolně…
Čtyři následující roky jsem se pak neobešel jediný den bez mamky, která se mnou pečlivě rehabilitovala. Dělali jsme cviky, díky nimž se měla moje noha uzdravit.
A víte co? Byly to krásné čtyři roky.
V nemocnici jsem kolem sebe viděl děti, které se skoro nemohly hýbat. Bylo mi jich líto víc než sebe, vždyť já se ještě mohl zvednout a někam dojít, byť s obtížemi. Přestože mi to doktor říkal, nedokázal jsem domyslet, že můžu skončit zrovna tak i já. Dítě totiž bere život, jak je. Neuvědomuje si souvislosti, nepřemýšlí, že se něco pokazilo. Možná bychom si z toho my dospělí měli brát příklad.
Jsem ze sportovní rodiny, mamka s taťkou mi tak jako tak udělali ze života olympiádu. Všechno jsem dostával formou soutěží a zábavy. I přesto, že jsem s fixovanýma nohama zdaleka nemohl dělat všechno a i do školy jsem nastoupil o rok později. I přesto, že jsem měl nařízeno chodit co nejmíň a když už, tak zásadně s dlahou. Delší trasy jsem měl absolvovat raději jen na invalidním vozíku. Naši se starali o to, abych se nenudil a nepřišel si méněcenný. Mamka dokonce sekla s prací a nechala se zaměstnat u mě ve školce jako brigádnice na výuku cizích jazyků. Aby dohlídla, že se mi ostatní děti nebudou smát a ubližovat mi.
Nevím, jestli to bylo její přítomností, ale nic výjimečného se mi v tomto ohledu nedělo, nikdo na mě nebyl zlý. Jasně, nějaké to posmívání je běžné, přece jen jsem vypadal trochu jako Robocop, ale kdybych měl odstáté uši, nebylo by to jiné. Vybavuju si jen jednu úsměvnou situaci, kdy za mnou na písečku přišel klučina se šroubovákem a začal se mi v dlaze vrtat se slovy: „Já ti to opravím.“
Jo, jsem rozmazlený, určitě vás to taky teď napadlo. Jestliže jste jedináček a vaše máma celé dětství nedělá nic jiného, než se o vás stará, ať chcete nebo ne, poznamená vás to. Vím to. Jen doufám, že ne natolik, aby mi to v životě vadilo. Proto říkám – a myslím to vážně – že jsem sice rozmazlený, ale tvrdě. Tam, kde nemuseli, mi totiž naši neulehčovali nic. Musel jsem si úspěchy zasloužit jako každý jiný. V tomhle ohledu ze mě vychovali buldoka.
Moje zdraví na tuhle vlastnost mělo zrovna tak zásadní vliv.
Můj kyčel se skoro rozpadl, jenže kosti během několika let zase srůstají. Průběžně se mění, obnovují. Díky dlaze, která moji nohu držela v ideální pozici, jsem tak v devíti letech přišel na další z kontrol k lékaři a místo všech původních černých scénářů jsem slyšel, že jsem zdravý.
„A já můžu skákat?“ ptal jsem se jako by to byla ta nejnedosažitelnější věc v životě.
„Jo, můžeš.“
„Fakt? Všude?“
„Jo.“
„A běhat?“
„I běhat.“
Tak jsem běhal a skákal, kdykoliv jsem mohl. Jen proto, že jsem z toho měl neskutečnou radost. Celé čtyři roky jsem si totiž přál jediné. Právě tohle. Fungovat jako ostatní děti. Místo šoupání nehybné nohy abych mohl s ostatními hrát na babu a na schovku. Touha ve mně byla obrovská.
Dokonce tak, že při soutěži v běhu na šedesát metrů jsem ve škole proběhl kolem trenéra, který zůstal jen nevěřícně zírat na stopky.
„To není možný. Lukáši, ještě jednou…“
Tak jsem mu tam proletěl znova. Aniž bych někdy běhal, byl jsem tak natěšený, že jsem lámal školní rekordy. V mých nohách se za roky, kdy nemohly ani chodit, nakumulovala taková energie, že mě nikdo nechytil. Přitom já byl prťavý, neměl jsem na to, abych běhal sprinty. Sto metrů už na mě bylo moc, ale šedesátku jsem dával rychleji než výběroví atleti. Měl jsem totiž něco, co oni ne.
Možnost dělat, co jsem dlouho nesměl.
Podobná touha mě později hnala dál v golfu. Vychovávaný jsem byl totiž tak, že druhé místo znamená, že jsem skončil první mezi poraženými. Druhého si nikdo nepamatuje, slýchával jsem. Proto byla tahle touha jiná, tu už jsem si vytvořil sám z představ cíle, který se ovšem s věkem neustále vzdaloval. Místo, abych měl radost, že soutěžím na špičkové úrovni, spíš jsem tak urputně chtěl víc, že se mi blížící se triumf vždycky rozplynul před očima. Třeba v dorostu při mistrovství republiky jsem byl podle mě výkonnostně dál než ostatní, ale ke konci hry jsem pokaždé udělal chybu, která mě stála vítězství. Třeba jen o ránu.
Jednoduše jsem chtěl až moc. Neuměl jsem povolit. Jako bych v sobě stále měl zakódovaný pocit, že něco musím prorvat, překonat. Výhrám jsem přikládal takovou váhu, že mě moje zaťatost brzdila ve vývoji.
Bavilo mě všechno, co jsem zkusil. Tenis, plavání, atletika… Miloval jsem karate. A taky golf. Rodiče si se mnou tedy jednoho dne sedli a vysvětlili mi, proč bych se měl věnovat právě jemu. Je to šetrný sport, kde nebudu běhat, což mým nohám prospěje. Navíc jako Varák jsem měl výhodu blízkého hřiště a taťka proniknul do místního klubu a zařídil si obchod s golfovými potřebami.
Bylo to báječné rozhodnutí. Trávil jsem na golfu každý den jen tím, že jsem byl s rodiči. A to si přeje každé malé dítě. I díky tomu jsem si tenhle sport tolik oblíbil, mám s ním spojené krásné chvíle z útlého věku. Máme doma videa, na nichž chodím po hřišti a bouchám holí, jak mi přijde pod ruku. Neměl jsem trenéry, měl jsem přirozenost, učil jsem se za pochodu. Vzpomínám, jak úplně poprvé naši známí odpálili míček, já pro něj běžel a oni že ne, ne, ne, to nesmíš. Já nevěděl, proč bych nesměl, ale dobře, míček jsem vzal a někam hodil.
Chytali se za hlavu.
Golf se na začátku devadesátých let v Česku teprve zrodil. Do té doby jako by neexistoval. Ve Varech bylo hřiště vysušené, tvrdé a našli jste na něm víc děr od syslů než jamek, váleli se tam a opalovali, nic takového už dnes nikde nevidíte. Kdo si pamatuje film Caddyshack, umí si představit, co takový sysel dovede.
Za komunismu holt bylo doporučeno, aby se golf v Československu nerozvíjel, jelikož se jednalo o sport západní buržoazie. Období po revoluci tedy mělo své neopakovatelné průkopnické kouzlo, jak jen to z pohledu dítěte dokážu posoudit. Pamatuju si klubovnu s čilým mumrajem, kde jsem se jako dítě neustále motal a chtěl nějak pomoct. Sotva jsem dosáhl na bar, ale dali mi umývat sklenice od piva. Za odměnu jsem dostal řízek. Nebylo to nic snobského, spíš ohromně domácké prostředí.
Prostředí, které mě učilo, o čem je golf.
O džentlmenství, o kultivovaném vystupování, o jisté uniformitě v oblékání. Jsem rád, že mě v dětství formoval právě golf, provázaný s klasickou britskou kulturou. Je krásné, že jeho svérázné zvyklosti vlastně nemusíte dodržovat, ale víte, že byste měli. A nakonec se vám tak líbí, že stejně nevybočujete.
Nebo dostanete lekci jako já, když jsem ve čtrnácti odletěl na svůj první mezinárodní turnaj do Skotska, na sever do Aberdeenu. Do společné místnosti jsem vešel jako velký frajer s napařenou čepicí. Kšiltovkou Nike, jakou nosil Tiger Woods, tehdy jsem ji skoro nesundával z hlavy.
Poprosili mě, abych smeknul.
„Jojo, samozřejmě,“ odpověděl jsem a udělal to. Jenže jsem vešel podruhé a čepici zase na hlavě, jelikož jsem přemýšlel spíš nad tím, kolik jsem hrál, než nad vychováním. Sotva jsem si sednul, přiletěla mi ze strany facka, jaká mi čepici smetla z hlavy.
„Byli bychom skutečně velice rádi, kdybyste si čepici při vstupu do místnosti sundával, mladý pane,“ oznámil mi důrazným, ale zároveň neskutečně elegantním tónem pán, který na turnaji sčítal výsledky.
Můžu říct, že jsem si definitivně zapamatoval, že čepice se v místnosti nenosí.
Ke golfu naopak patří trika s límečkem, speciální boty, rukavička a dlouhé kalhoty. Kraťasy můžete mít, ovšem maximálně pod kolena.
A taky můžete nosit ponožky se Snoopym nebo Mickey Mousem. Jen pěkně schované v nohavicích.
Nezapomenu, jak jsem jako benjamínek hrál extraligu za Karlovy Vary a přetahoval se dlouho s Majkem Ordnungem, později mým kapitánem v reprezentaci. Jeden jeho spoluhráč se ho s nezaměnitelným ráčkováním ptal: „Prosím tě, proč se s ním tak sereš, vždyť za sebou tahá místo golfových holí kačera.“
Já vytáhl kalhoty a kačer tam fakt byl. Na ponožkách. Lehli jsme všichni smíchy.
V Česku jsme se tehdy v podstatě všichni kolem golfu znali, komunita byla úzká. Měli jsme tu jen pár hřišť, nová teprve postupně rostla, a hráli jsme téměř výhradně jen doma mezi sebou. První generace, jíž říkám děti trenérů, pomalu přecházela o kategorii výš a byli jsme tu my.
Druhá generace. Před námi jen nekonečné možnosti zlepšovat se.
Golfový svět má náskok zhruba sta let. Poznáte to na každém kroku. Jinde mají lepší informace, lepší tréninkové postupy, zkušenosti předávané od starších mladším.
My se neustále teprve učíme. Ať si kdo chce, co chce, říká podle mě jsme ale národ, který umí něco dokázat, dokážeme se zabejčit. Zároveň nás hodně sráží vědomí, odkud pocházíme. Samotnému mi dlouho trvalo, než jsem si na mezinárodních turnajích uvědomil, že sám sebe nemusím vnímat podřadně. Že jsem možná na stejné, klidně i na lepší hráčské úrovni než moji soupeři. Jenže v hlavě jsem měl zakódované, že tohle jsou Angličani, tohle Američani, a jen proto jsou lepší než já.
Připadalo mi, že cizinci musejí být už z podstaty něco víc. Vždyť já pocházím ze zemičky bez golfové tradice, jak bych je mohl něčím překonat? Malej kluk z malý země, kde golf skoro neexistuje. Ač jsem třeba zpočátku vedl, připadalo mi skoro nepatřičné vyhrát. Spoustu důležitých ran jsem pak třeba zkazil jen kvůli tomuhle tlaku z podvědomí.
Sám o sobě jsem si říkal, že přece nejsem tak dobrý. Sám sebe jsem ve svých představách znehodnotil.
Když si po nějakých deseti letech konečně uvědomíte, že je to jen o vás, jen o vašem výkonu, jen o využití vlastního potenciálu, osvobodili jste se od zásadního břemene, které vás tížilo na cestě k lepším výsledkům.
Jsou tu ovšem i okolnosti, které ovlivnit nemůžete. Třeba přírodní podmínky. U nás můžeme golf hrát zhruba šest měsíců z roku. Pokud vám řeknu, že se mu věnuju třiadvacet let, není to to samé, jako když vám něco podobného poví Tiger Woods, který může na Floridě na green v podstatě každý den. Já když těch třiadvacet let vydělím dvěma, což je oněch šest měsíců, dostanu se přinejlepším na nějakých dvanáct let. Začal jsem v devíti, takže teď mi je golfově asi tak jednadvacet. Tehdy ještě o golfu přece vůbec nic nevím, do produktivního věku teprve přicházím. Nemám možnosti na to, abych se sebral a na půl roku se vždycky někam přestěhoval.
A ostatně, jak myslíte, že se dá u nás golfem živit?
Prize money lokálních turnajů se pohybují řádově mezi padesáti až osmdesáti tisíci korun. Pro vítěze. Ten je jeden. Třetí v pořadí už dostane třeba jen deset tisíc. Do roka je takových turnajů zhruba deset. Náklady na každý? Kolem desítky. Nebo taky pěti tisíc, jestliže spíte pod stanem.
To byl fór. Stan jsem ještě u nikoho vážně neviděl.
Nicméně kdo chce hrát, musí si na to nějakým způsobem vydělat. Musí skončit první, nebo alespoň na bedně, aby jazýček vah posunul na plusovou stranu.
Nebo si zaplatí tříletou trenérskou školu a může trénovat. Jako já. Ačkoliv jako malý jsem se zařekl, že se nikdy trenérem nestanu, protože ti moji mi nebyli lidsky sympatičtí, časem jsem pochopil zákonitosti. Z trénování plynou příjmy a taky vám rozvíjí vnímání golfu jako takového, obohacuje vás. Jen se poněkud vzdalujete svému snu, být výhradně hráčem.
Takže Lukáši, jsi profesionální golfista? Ano. Uživíš se tím? Ano. Ale zdaleka ne jen tím. Musím vedle toho dělat i něco jiného a taky děkovat sponzorům. V mém případě tedy říkám spíš přátelům, než aby se jednalo o sponzoring v pravém slova smyslu. Spíš mám kolem sebe kamarády, kteří dokážou pomoci, když vidí chuť a odhodlání. Já se jim zároveň snažím věnovat svůj čas a zkušenosti, abych je obohatil zase jiným směrem.
Život profesionála vážně není tak pohodový, jak by se mohlo zdát. Ne v našem sportu, kde se ještě striktně dodržuje status amatéra a profíka, jímž vás na vaši žádost uznají až po dosažení určité výkonnosti. Jako amatér jsem byl velmi úspěšný i na světových turnajích a myslel jsem si, jak to půjde samo. Že se jen stanu profesionálem a sponzoři přijdou vlastně sami.
To víte, že jo…
Takhle svět nefunguje. Nikdo vám nedá peníze jen tak, abyste si s nimi dělali, co uznáte za vhodné. Vždycky je to něco za něco. Golf je sice noblesní sport, ale koho u nás reálně zajímá?
Jako amatér jsem na sobě taky neměl žádný tlak. Sice jsem nemohl být za úspěchy jakkoliv honorovaný, ale zase mi klub hradil náklady za to, že jsem ho reprezentoval. Hrál jsem jen o prestiž a maximálně jsem si řekl, že jsem mohl mít doma pěkné prachy, kdybych už byl profík.
Sotva jsem se jím stal, nikdo mi už zadarmo nic nedal. A já věděl, že každá další rána mě může stát dost peněz. Že něco musím dokázat.
Houby jsem dokázal.
Místo vydělávání jsem jen investoval. Tři sta euro startovné, desítka za ubytování na týden a na straně příjmů? Nula. To jsem tak špatný? Tak to asi musím víc trénovat. Bum a už jste v křeči, v kruhu, který vás zpomaluje. Hodit tohle za hlavu a hrát jako by nic vyžaduje specifickou povahu a zázemí, o které se můžete opřít.
Byly to krušné začátky.
Golf už dneska pro děti rozhodně není nejdražší sport na světě. Vyjde rodiče levněji než třeba lyžování, vlastně nakonec v porovnání s ostatními tolik nestojí. Jako dobrou zábavu pro vaše potomky vám ho z nejhlubšího přesvědčení doporučím. Ale jestli chcete mít doma českého Tigera, určité finance zkrátka potřeba budou.
Proto se dětí, které mi přijdou na tréninky, ptám na tři základní věci.
Bereš golf vážně? Baví tě? A třetí, ač nerad: Mají rodiče peníze?
Třikrát ano znamená, že má smysl se golfu věnovat dál naplno. Pokud dostanu souhlas jen v prvních dvou případech, rodičům situaci na rovinu osvětlím. Nechci zároveň někoho hned v zárodku eliminovat a zbytečně odrazovat, určitě se najdou i osudy, kdy se cestu nahoru podaří proklestit i z nelehkých výchozích podmínek, alespoň je ale dobré vědět, že to bude o dost trnitější.
Pokud se ovšem k ideální konstelaci ještě přidá talent, chuť a vytrvalost, vyroste tu časem skvělý hráč, který něco dokáže a budeme se na něj dívat v televizi.
Když vám řeknu, že já přes všechno, co jsem golfu obětoval, jsem pro rok 2012 získal kategorii do druhé evropské ligy, nebude vám to připadat jako bůhvíjaký výsledek. Přitom to je super, protože ani tohle nikdo z Česka přede mnou nedokázal.
Pocit šplhat se na horu, na níž ještě nikdo nestál, je báječný. Ale tohle mi rozhodně nestačí.
Neexistuje jedna správná cesta. V životě ani v golfu.
Vždycky jsem si myslel, že musíte zkopírovat toho nejlepšího před vámi, jinak se nezlepšíte. Proto když jsem jako mladý viděl našeho špičkového hráče, jak seká holemi a vzteká se, ač sám jsem ze založení klidný člověk, říkal jsem si, že to asi pomáhá. Začnu se vztekat taky.
Samozřejmě to bylo špatně. Popřel jsem svoji přirozenost.
Dnes už vím, že každý musí jednat podle svého naturelu. Proto je důležité poznat sami sebe, co vám dělá dobře. A až to poznáte, pracujte na tom, prohlubujte dobré stránky, než abyste se snažili napodobovat někoho jiného. Jste přece sami za sebe, jedinečně utvářené osobnosti už od dětství rodinou a okolím.
Poznal jsem na sobě i fakt, že potřebuju specifický druh tréninku. Golf mě totiž naučila nesčetněkrát opakovaná hra. Jako dítě jsem trávil většinu času na hřišti, přímo mezi jamkami. Technicky jsem sice nebyl dokonalý, ale uměl jsem uvažovat v souvislostech, vyhodnocovat terén a vnímat okolí.
Protože ve mně zároveň asi něco bylo, přišli za mnou trenéři a ukázali, co potřebuju zlepšit: Tohle, tohle, tohle. Takže jsem piloval švihy, odpaloval spousty míčů.
Pokaždé šla pak moje výkonnost razantně dolů.
Moje vize tréninku tedy rozhodně není drilovací, je hrací. Dril mi stačil dvakrát týdně na dvě hodiny, hra, třeba i čtyři a půl hodiny, převažovala každý den. Tím jsem se zlepšoval. Sice celkově pomaleji, ale zase způsobem, jaký jsem poté reálně využil v turnajích.
Četl jsem o spoustě golfových legend, které ani neznaly trénink mimo hřiště, cvičné louky za jejich časů neexistovaly. Ostatně, ani já je ze svého dětství nepamatuju.
Kdežto hřiště existovalo vždycky.
Přijde mi, že na tohle lidi občas zapomínají. V první řadě je to hra. Hokejista taky může na tréninku z jednoho místa střílet branku za brankou, ale nezaručí mu to, že v zápase se na to místo vůbec jen dostane a okolnosti mu dovolí vypálit.
Každá herní situace si vyžaduje určité řešení v určitém čase, a pokaždé jiné. Golf se taky nedá naučit jen technicky. Můžu být po téhle stránce dokonalý, mám pak díky tomu lepší předpoklady, ale nezaručí mi to samo o sobě, že jsem skvělý hráč. Tím se stanu až když dokážu správně vyhodnotit konkrétní situace na každé jamce. To vás naučí jen a pouze hraní.
Nechápejte mě, prosím, špatně. Já vím, že bez drilu to nejde. Nějak se do míčku musíte naučit prásknout, jen je třeba najít balanc na tenké linii a poznat, kdy je lepší jít si stoupnout na odpalovou louku a bušit tam jednu ránu za druhou, a kdy radši vyrazit hrát.
Protože golf je stejně jen o tom dostat míček z bodu A do bodu B.
Jsem věřící. Byl jsem tak vychovávaný, na Slovensku, kde jsem se narodil, jsem i pokřtěný, a už jako malý jsem chodil na náboženství i do kostela. Jistě, na kázáních jsem coby dítě občas spíš spal, než abych poslouchal, ale stejně jsem dost pochytil. Už takhle mi tedy byly vkládány podobné principy jako později od golfu. Především sebekontrola. Vědomí, že nad vámi existuje řád, který vám však zároveň dává naprostou osobní svobodu. V životě i na golfu hraju podle jasně daných pravidel, ale jediným rozhodčím jsem sobě já sám.
Nebojte, nebudu vám nic cpát. Nejsem jako španělský fotbalista, co před každým zápasem poklekne, udělá kříž, vytrhne kousek trávníku a políbí zem. Ani nikoho nepřesvědčuju. Mluvením a naléháním stejně ani druhé přesvědčit nemůžete, ovlivnit je dokáže jen a pouze váš příklad, vaše skutečné činy. Pokud se jim líbí vaše jednání, můžete jim tak ukázat směr.
Raději jsem tedy tím, kdo ostatní táhne, ne tlačí.
Ohromné štěstí jsem měl na kněze, na něhož jsem narazil. Je mu už přes devadesát, většinu života strávil v malém zapadlém kostelíku ve vesničce uprostřed ničeho, kam ho z Prahy odklidili komunisti, aby neovlivňoval moc lidí, ale jeho myšlenky pro mě občas sahají až za rámec chápání. Jsou navíc pravdivější, čím jsem starší. Skutečnost, že takového člověka mám po svém boku, mi dává další elán.
Díky víře mě netíží myšlenky na to, aby se náhodou nestalo něco špatného. Mám klid v duši, protože vím, že všemožná trápení jsou naprosto malicherná. To společnost a její představy vytváří blamáže našich životů.
Platí to i o mém golfu.
Vybavujete si, jak jsem vám na začátku říkal o svých nenaplněných snech? Tak já si jednoho dne uvědomil úžasnou věc.
Že přece mám sport, který miluju, jako svoji hlavní životní náplň. Vydělávám si tím? Vydělávám. Mám na chleba? Mám. Vyhrávám turnaje? Jo, někdy nějaký vyhraju. Někdy si na to delší dobu počkám, ale to přece každý.
Své sny jsem si tak vlastně naplnil, jen jsem si neuvědomoval, že jiným způsobem. Ano, cíle, k nimž směřuju, mám pořád vysoko nad sebou, ale to je přece dobře. Mám pořád důvod chtít být lepší. Ale proč být nešťastný? Protože mi společnost ze všech stran tvrdí, že pokud nejste ředitel planety, jste neúspěšný? Protože máte zakódované v hlavě, že druhé místo je špatné?
Vždyť druhé místo je lepší než třetí. I než páté. Než padesáté. Jste blíž vítězství než spousta těch za vámi. Tohle prozření mi dalo další náboj ke zlepšování.
Mým sportovním idolem byl vždycky Jarda Jágr a zůstává jím i proto, že je jednoduše nekonečný. Když se ho ptají, kde stále bere energii, vysvětluje to skutečností, že dělá, co miluje. Věnuje se činnosti, která ho baví. Samozřejmě mu přináší i smutek. Taky pokaždé nedá gól a jeho tým nevyhraje, taky nedostává od hokeje pořád jen to, co očekává… A ona to ve sportu pořád vlastně je celé jen hra na očekávání.
Můžete je mít nenaplněná. Ovšem pokud neočekáváte nic, sport vám dá všechno. Nejde přece jen o to, že dneska vyhraju. Ne. Dneska jdu dělat, co mám rád.
Přesně tohle jsem v sobě našel. Uvědomil jsem si, že mám ze svého života radost. Že jdu po trase, jakou jsem si vybral, a přesně vím, kam mě má dovést. Že tam ještě nejsem, neznamená, že jsem neuspěl.
A hlavně můžu kdykoliv vyskočit nebo se rozběhnout.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází