Co se bude dít

Jan Reindl

Co se bude dít

„Ani my nechceme zůstat lhostejní k událostem, které v současné době hýbou naší republikou. A proto se my, hokejisté Sparty, tímto připojujeme k prohlášení pražských studentů…“

Byl jsem v takovém transu, že už vlastně ani přesně nevím, jestli jsem text přečetl doslova, nebo říkal vlastními slovy, co mi studenti předepsali na papír, který jsem žmoulal v rukou.

„…požadujeme neprodlené prošetření represivní akce proti účastníkům manifestace konané 17. listopadu. Odsuzujeme brutální zákrok jednotek ministerstva vnitra a žádáme potrestání lidí nesoucích zodpovědnost za tyto činy…“

Protože jsem ale nedávno celé prohlášení viděl v nové sparťanské kronice od Davida Soeldnera, zase si všechno vybavuju. Ano, tohle jsem říkal.

„…dále požadujeme, aby byla zahájena a vedena časově neomezená lidová diskuse o současných poměrech, která bude zahrnovat hledání východisek z katastrofální společenské, politické, hospodářské a ekologické situace. Vyzýváme všechny spoluobčany, aby svou aktivní účastí na nadcházejících akcích vyjádřili svoji solidaritu.“

Jedenadvacátého listopadu 1989. Okamžiky před začátkem domácího zápasu proti Dukle Trenčín. Čtyři dny po divočině na Národní třídě. Nikdy nezapomenu, jak jsem stál uprostřed ledu ve sportovní hale, na tribunách ztichlé publikum.

Je potřeba říct, že podobný výstup asi málokdo čekal. Sportovci a speciálně hokejisti se za našich časů moc politicky neangažovali. Snad jediná výjimka proběhla kdysi na mistrovství světa ve Stockholmu, když si někteří hráči nároďáku přelepili hvězdu na dresu. Ale jinak nic. My jsme prostě hráli hokej, byli jsme naoko amatérští sportovci zaměstnaní v ČKD. Lokomotivka stála přímo na místě dnešní O2 areny. Tam jsme si chodili jenom pro výplaty a jinak se starali pouze o tréninky a zápasy. A občas zašli na pivo. Nikdo z nás nebyl účastník Charty 77 nebo nějak veřejně činný proti komunistům. Pro mě bylo snem hrát hokej za Spartu, toho jsem si hleděl především.

S politikou jsem nechtěl mít nic společného. Když mi estébáci nabízeli, že mi pomůžou vystudovat Právnickou fakultu, na kterou jsem se po vojně přihlásil, pozvánku k nim do Bartolomějské ulice jsem zahodil, načež mě pak už nikdo z nich neobtěžoval. Přitom všichni víme, kolik agentů komunistického režimu se kolem nás pohybovalo, byli i mezi hokejisty a trenéry. V mých očích to jsou stejní lumpové jako ti, kteří zatýkali, týrali a vraždili vlastní lidi, protože režimu posluhovali.

I mě samozřejmě bolševici štvali, ale spíš jen kvůli tomu, že jsme tu žili jako v kleci. Třeba v roce 1984 před zájezdem se Spartou do západního Německa nám všem preventivně sebrali prachy. U Luboše Pěničky pak našli přes tisíc marek až na hranicích, tak ho odsud poslali rovnou domů. Kapesné jsme dostávali dvanáct marek na den, to nebylo nic, takže si každý z nás nějaké peníze proměněné u veksláků schovával, Luboš měl smůlu, že ho vyhmátli. Sice jsme jeli hrát hokej, ale podobné příležitosti byly spíš jako nákupní výjezdy, chtěli jsme něco koupit rodině na Vánoce. Aspoň že jsme vezli na prodej ribana, výstroje, puky, šampus, broušené sklo a plno dalších věcí. Všechno, co místní chtěli.

Ale při návratu nám při kontrolách většinou stejně všechno nakoupené vzali, a ještě jsme dostali různé tresty.

Tyhle věci se nás pochopitelně dotýkaly, ale jinak jsme hráli hokej a nic moc neřešili. Dokud nepřišla revoluce. Rok 1989.

Co přesně se stalo 17. listopadu na Národní třídě, jsme moc netušili. Nebyli jsme tam, takže jediná informace byla, že policajti zbili studenty. Nikdo nevěděl, jak to bylo doopravdy. Dodnes je spousta názorů, co se přesně událo, a spousta jich kolovala i tehdy. Nebavili jsme se o ničem jiném, bylo znát, že se děje něco výjimečného.

Čtyři dny nato nás čekal onen zápas s Trenčínem, před nímž za námi do šatny přišli zástupci studentů a společně s nimi Pavel Wohl, náš bývalý trenér a výrazná postava českého hokeje. Tehdy už kouč národního týmu. Jejich původní požadavek byl, aby se utkání úplně zrušilo, ale Trenčín chtěl mermomocí hrát, tak se vše vyřešilo alespoň trikolorami na našich dresech a prohlášením. Studenti mi jakožto kapitánovi dali papír a zeptali se, jestli bych ho nepřečetl na začátku utkání divákům.

Byla plná hala, jak bývalo zvykem.

Odpověděl jsem, že s tím nemám žádný problém, ale chci to nejdřív oznámit v šatně mužstvu. Po rozbruslení jsem tedy klukům popsal situaci a nečekal negativní reakce. Místo toho jsem byl překvapený tím, co jsem slyšel… V podstatě jsem si tak nějak dal dohromady, že by bylo lepší, kdybych to nedělal. Kdybych žádné prohlášení nečetl.

Kluci vesměs měli strach. Padaly názory, že přijdeme o prémie, možná se nám stane ještě něco horšího. Nikdo totiž nevěděl, jestli už jdou komunisti do hajzlu. Ono se to z dnešního pohledu zdá nepředstavitelné, ale fakt je, že my v tu chvíli ještě netušili, co se bude dít. Jasně, to, že se demonstruje, jsme věděli a dnes je sranda o tom mluvit, protože všichni víme, jak to nakonec dopadlo. Ale my jsme nebyli na Václaváku a televizi se moc věřit nedalo. Říkalo se, že před Prahou stojí tanky a formují se milice.

Vůbec ani nemluvím o tom, co v tu chvíli dělali lidi z vedení, když se dozvěděli, že studenti šli do kabiny a něco se chystá. Předseda hokejové Sparty byl vždycky zároveň předseda ČKD, a tedy politicky angažovaný člověk, vysoce postavený ve straně. Všechno se ale seběhlo během pár minut, šlo to ráz na ráz a nikdo mi nestihl zakázat, abych vystoupil s prohlášením.

Já totiž okamžitě cítil, že to musím udělat. I přes rozpačité názory v kabině. Vzal jsem to na sebe a vyrazil hned po nástupu na led za hlasatelem do boxu časoměřičů, že chci mikrofon.

Odpověděl mi, že v žádném případě. Že nepřipadá v úvahu, abych něco říkal.

Já byl ale odhodlaný. Tak jako jsem se snažil být celý život na ledě obětavý a odvádět hrdinské služby Spartě, tak jsem teď chtěl pomoct studentům a celé zemi.

Jako první mě napadlo, že to zkusím ukřičet na celou halu bez mikrofonu. Říkal jsem si, že kdyby diváci ztichli, třeba by mě slyšeli. Když už jsem stál na středovém kruhu a řešil, jak začít, přijel za mnou rozhodčí Danko z Košic a mikrofon přece jen přivezl.

Vysypal jsem to ze sebe a čekal, co se bude dít.

Následná vteřina ticha byla nekonečná.

Pak aplaus.

Ale jakej!

Doteďka si nejsem jistej, jestli nebyl větší, než když jsme pak na konci sezony vyhráli titul.

Štvanice. Chrám československého hokeje. Nikdy nepochopím, kdo rozhodl o tom, že tahle Mekka všech našich hokejistů a fanoušků byla zdemolována a vůbec nic po ní nezbylo… Jenom vzpomínky. Naštěstí aspoň ty nám nikdo nevezme.

Ty moje první pocházejí ze začátku devětašedesátého roku. Cestou ze Stromovky, kde se bruslívalo na zamrzlých pláccích, jsem si na dveřích tehdy nově otevřené Sportovní haly v Holešovicích přečetl, že klub ledního hokeje Sparta Praha pořádá na Štvanici nábor pro kluky v mém věku. Bylo mi osm let.

Zaujala mě možnost, že se sklouznu na menší ploše vzadu za velkou arénou.

Na nábor jsem šel s babičkou a vybavuju si, že jsme bruslili pořád dokola. Do omrzení. Za chvíli mi začaly docházet síly, ale kousnul jsem se. Tenhle okamžik tak nějak symbolizuje moji kariéru. Nakonec totiž jeden z trenérů řekl, že mě berou. Večer jsem doma oznámil, že budu hrát hokej za přípravku Sparty a že tréninky začínají za dva dny. Měl jsem ve všem hned jasno. Potřebuju helmu, chrániče, šuspík, rukavice… Prostě kompletní výstroj. Ale rodiče to nemuselo nijak trápit, v tomhle byla fajn doba. Všechno, co se týkalo vybavení, se fasovalo na Spartě u hlavního kustoda. Hokejku jsem měl svoji a zbytek jsem dostal. Jenom helma mi žádná nebyla, ale ani tu nebyl problém sehnat.

Jako malý jsem přitom nejvíc fandil fotbalu, táta mě často brával na zápasy a doufal, že ze mě vyroste špičkový fotbalista. Ale i on byl nakonec rád, protože s hokejem prožil hodně krásných let jako funkcionář v mládežnických kategoriích Sparty. Společně s Karlem Jelínkem, otcem spoluhráče Tomáše, se totiž stali dobrovolníky ve funkci vedoucích mužstva hned po našem zapsání do přípravky a doprovázeli náš ročník až do dorostu. Tam už Karel skončil, ale táta pokračoval a za dvaačtyřicet let služeb ve všech kategoriích mládeže mu na Spartě prošlo rukama obrovské množství kluků, později úspěšných hokejistů, kteří to dotáhli hodně daleko.

I mně moje hokejová cesta přinesla mraky hezkých zážitků stejně jako nějakou tu starost. Ale hokej je můj život. Bylo to tak a vždycky bude.

Vzpomínám na krásné časy v přípravce. Třeba nějaký doktor Pipka měl úžasnou hlášku, kterou si pamatuju dodneška. Byl ředitelem Čedoku, kultivovaný člověk, co fandil hokeji a přivedl k němu i svého syna. Jeho heslem bylo: „Prohráli jsme, vem to ďas a v neděli hrajem zas!“ Vždycky jsme se tomu smáli. Později nás trénoval pan Vach, který pracoval v Dopravních podnicích jako revizor, a to byl zase opak. Něco jsme při tréninku pokazili a on křičel: „Co to zase děláš, ty boule jedna poplivaná!“ V dorostu jsem pak zažil tři super roky pod trenérským týmem s bývalým špičkovým obráncem Petrem Lindauerem v čele. Ten mě naučil asi nejvíc věcí. Sám nám předváděl jen v teplácích různé herní situace včetně bodyčeků, navíc uměl neuvěřitelně proměňovat nájezdy. Taky v teplákách.

A ty nádherné letní tréninkové tábory v krásném prostředí rybníku Blatnice u Mladé Vožice! To byly časy…

Po vojně, přesně 21. července 1982, pak začala moje soukromá bitva o přežití. O to, abych si splnil svůj životní cíl a hrál ligu za Spartu. Vracel jsem se z Dukly Jihlava a měl za sebou ošklivé zranění, kdy mi v zápase s Libercem spadla helma a já se probudil až v nemocnici. Strávil jsem měsíc v civilní, pak další ve vojenské.

Přestože jsem už před vojnou za trenérů Bukače a Wohla s áčkem trénoval, současní trenéři mě vůbec neznali a oznámili mi, že pro mě nemají místo. Volali mi hned z 1. ČLTK, že jsem dobrý kluk a že mě okamžitě berou. Pak se ozvala i Plzeň, ať se sbalím a přijedu. Ale já měl pořád jediný cíl. Jsem sparťan a budu hrát jedině tady. Bydlel jsem odmala v Holešovicích a Sparta pro mého tátu i pro mě byla modlou.

S týmem jsem absolvoval přípravu, ale bylo jasné, že mě chtějí poslat na hostování. Začala přátelská utkání a já se sice oblékal do výstroje, ale jen jsem otvíral vrátka na střídačce. Každý zápas. V tu chvíli ale neštěstí druhých znamenalo moji velkou kliku. V předposledním zápase přípravy se totiž zranili Ota Vejvoda a Karel Soudek. V pátek před rozbruslením proti Pardubicím mi trenér Volf oznámil, že večer hraju, ať jsem připraven.

Poslední přípravný zápas z dvanácti. Úplně poslední.

Věděl jsem, že mám jedinou šanci, jak trenérům dokázat, že do mužstva po stránce sportovní i lidské patřím. Že si zasloužím důvěru. Byl jsem ochotný udělat cokoliv, abych se dostal do základu. Snad bych pro to i umřel, jen abych to dokázal. A tenhle zápas měl rozhodnout, jestli si splním sen a udělám tátovi radost. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo.

Přišel večer. První střídání. Vletěl jsem na led jak utržený a padnul po držce hned do první rány od modré čáry. Ta byla odpálená jak torpédo na naši branku a já ji zastavil vlastním tělem. Navíc jsem hned ještě nahrál Mirkovi Kasíkovi na gól.

Neskutečný start. Dál jsem padal do každé střely a blokoval, co šlo. Fungovalo to. Po zápase mi trenér oznámil, že s týmem odjíždím na Slezský pohár. Nikdo nedokáže pochopit, co se ve mně v tu chvíli odehrávalo. „Jsi členem Sparty Praha,“ uslyšel jsem.

Takhle to mělo být.

Bylo mi jasné, že musím dál dělat to, co umím. Padat do střel, rvát se o každý puk. Musel jsem ukazovat statečnost, pořád si dál a dál lehat do dělovek soupeřů. Sice jsem pak byl v každé knížce vykreslován, jako bych nic jiného neuměl, což mě mrzelo, ale co se dá dělat. V mládeži jsem platil za beka s výbornou rozehrávkou a podporou útoku, ale abych se uchytil v áčku, rychle jsem se přeorientoval na psa obranáře a díky tomu měl krásnou kariéru. Je pravda, že jsem se nemohl považovat za všestranného hráče, v ničem jsem nedominoval. Ne. Já byl nosič vody, co obětavostí kompenzoval všechny své nedostatky v bruslení i technice.

Prostě jsem se proslavil padáním do střel po tlamě.

Vždycky, když někdo napřáhnul na modré, jako by mi v hlavě zakřičel hlas: „Lehni!“ Nehledě na bolest. A že jsem si jí užil. Těch zranění. Hlavně v obličeji, kam jsem to mockrát schytal pukem.

Ale všechna mi za to stála, protože najednou jsem byl tam, kde jsem si přál odmalička být. Hrál jsem za první tým Sparty. A když se mi tohle poštěstilo, chtěl jsem víc. Být jednou zase kapitán, jako tomu bylo vždycky v mládeži. Vždycky. I to se mi brzy podařilo. A zase jako pokaždé si mě zvolil tým. Stejně jako v žácích a dorostu sami kluci řekli, že mě chtějí jako kapitána, což pro mě byla největší odměna.

A taky jsem chtěl vyhrát se Spartou ligu. Vždyť naposledy se to povedlo za krále Vladimíra, dvakrát v padesátých letech.

Myslím samozřejmě Vladimíra Zábrodského.

Postupem času jsem se stal nedílnou součástí týmu, jemuž se tolik nedařilo, dokud se nestal zázrak a vedení nepřevzal Pavel Wohl. O něm bych mohl napsat celou knížku. Ve dvojici s Josefem Horešovským to byli trenéři světové úrovně, nejlepší, s jakými jsem se během kariéry setkal. Horešák řekl lajny, pak si vzal slovo Pavel Wohl a začala psychologická rozprava. Neskutečná. On byl nejlepší v tom, jak dokázal pracovat s myšlením hráčů.

Najednou šlo všechno hladce, protože jsme pro trenéry všichni dýchali.

Chodila plná hala, lidi na nás stáli fronty a začali nosit i oslavné transparenty. Vláďa Vlček se vždycky Pavla Wohla ptal: „Jak je to možný?“ A on mu odpovídal: „Protože jste dobrý!“ Jak jednoduché. Kouč takhle reagoval na všechny podobné dotazy.

„Jste dobrý, tak tomu věřte a zbytek neřešte.“

Když trenér Wohl odešel k nároďáku, k Horešákovi přišel Standa Berger, velký teoretik, ale ani ten nám nevadil. V první sezoně pod jejich vedením jsme prohráli v souboji o třetí místo v lize, když z nás náš gólman Jaromír Šindel udělal úplné hlupáky. Z jeho strany to byl jeden velký tunel… My se vepředu snažili a on za námi prodával zápasy. Naštěstí odešel do Finska zrovna před sezonou, která tolik znamenala.

Pro Spartu i pro mě.

Na tribuně se tehdy mezi jinými objevil i obrovský transparent: „Reindl Jan is Numero One!“ Netuším, kdo ho tehdy vyrobil a vyvěsil.

Ale to hlavní mělo teprve přijít.

Prohlášením před zápasem s Trenčínem – který jsme pak i porazili – pro nás politická angažovanost skončila. Rozhodně pro mě osobně. Tak rychle, jak studenti přišli se svou prosbou, tak rychle to bylo pryč a my hráli normální utkání. Nehodlám ze sebe dělat hrdinu, nebral jsem svůj čin jako nějaký akt revoluce.

Všechno už se beztak dělo přímo v ulicích Prahy. Znovu se sešli lidi na Václaváku, načež se jich pak stovky tisíc přesunuly nahoru na Letnou. To už jsem každý den chodil do davu taky. A i ti, kteří říkali, abych ten papír od studentů nečetl, byli po pěti dnech nastoupení na tribuně fotbalového stadionu a přihřívali se tam.

To už nebylo nic pro mě.

Lidi mě zastavovali a ptali se, proč nejsem nahoře na ochozu. Už ani nevím, co jsem odpovídal, ale fakt jsem to neřešil.

Taky se mě ptali, jestli jsem se nebál přečíst to prohlášení v situaci, kdy se ještě nevědělo, co bude. Na to jsem jim říkal jednoznačně: „Nebál!“

Netvrdím, že mi to bylo jedno, ale neřešil jsem souvislosti. Dělal jsem, co mi přišlo správné. Až zpětně jsem si uvědomil, že dědu z matčiny strany komunisti na dvanáct let zavřeli. Pocházel z rodu známých pražských řezníků a uzenářů, kteří po roce 1949 o všechno přišli. Dědovi od táty zase vzali statek, lesy, pole, krávy, prostě všechno. Pro všechny tyhle lidi by byla revoluce skvělá, kdyby se jí dožili a majetek se jim vrátil. Jenže většina byla už po smrti a těch svých polností, statků a činžáků se nedočkala.

Tak si říkám, že mě v tom období mrzela spíš jiná věc. Že lidi přestali chodit na hokej. Liga běžela dál, ale zimáky byly najednou poloprázdné. A to i tehdy, kdy po pár dnech přijela do Holešovic na další zápas Plzeň, kde dělal kapitána Pavel Setikovský, jehož jsem znal z vojny.

Opět se řešilo, že na podporu revoluce se zápas neodehraje, a s Plzeňskými jsme se už dohodli snadno. Smluvili jsme se, že pouze nastoupíme a my s Pavlem přečteme připravený text o podpoře změn ve společnosti.

Pro mě to bylo podobné jako proti Trenčínu. I s tím potleskem na závěr, lidi se vůbec nevzpouzeli, panovala ohromně vstřícná nálada, dokonce se skandovalo „svoboda, svoboda“. My si s Plzeňskými podali ruce, obkroužili párkrát hřiště a zmizeli v kabinách.

Zápas se přesunul na jiný termín a – upřímně – už si z toho dne víc ani nepamatuju. Byť se z toho gesta stala tak trochu legenda, pro mě byly daleko intenzivnějším zážitkem okamžiky před utkáním s Trenčínem.

A pak ty hokejové, které následovaly.

Na hokeji je krásné, jak je variabilní, ale přitom má svoje pravidla. To život se často hraje bez pravidel.

Když se rozumní a moudří ještě rozmýšlejí, jak na věc, já už se vracím z cest s polámanými křídly a popáleným peřím. To jsem já. A může za to rozhodně skutečnost, že trpím bipolární poruchou neboli maniodepresivní psychózou.

Nestydím se to přiznat, protože je to zkrátka nemoc, za niž člověk nemůže.

Maniodeprese je jako život na houpačce, jednotlivá období se střídají. Akorát ne pravidelně. Mánie si vás oblíbí a jste schopni úplně všeho. Máte myšlenky a nápady, kdy se vám zdá, že okolí nemá šanci vás chápat a stíhat. Máte pocit, že změníte svět, rozdáte se. Bohužel se to střídá s tou druhou mrchou, depresí, a to vám jde o život.

Říká se, že tahle choroba v člověku dříme, a buďto se probudí, nebo ne. U mě se probudila po tom, co mi sebrali dceru Adélku, kterou mám se svou druhou partnerkou.

S tou první, Alenkou, mám dvě děti. Jakuba a Alici. Po prvním ligovém zápase v sezoně 1982/1983 jsem odcházel z ledu a v lóži nad rolbou jsem Alenku poprvé spatřil. Zasáhl mě blesk, byla nádherná. Spoluhráč Pavel Richter šel za mnou se slovy: „To je krása, viď? Kdybych nebyl ženatej, tak do toho jdu po hlavě!“

Po domácích zápasech jsme chodili na večeři do Parkhotelu. Vešel jsem dovnitř a jediné volné místo bylo vedle ní. Seděla se svým otcem, který na Spartu chodil spoustu let na stále na stejné místo nad rolbou. Jsem štír a nemám rád rychlovky, takže jsem Álu dobýval několik měsíců. Byl jsem zamilovanej až po uši, ale až když mi poslala pohlednici z Tater, vzal jsem ji po jejím návratu k Hadovi v Karlovce a začali jsme spolu chodit.

Dodnes mi vyčítá, že jsem útratu zaplatil jen za sebe.

Následovala smršť telefonů, dopisů a psaníček. Mobily tenkrát neexistovaly, byla to muka, než vám od druhého přišlo pár slov. Změnil se mi tehdy svět, nic už nebylo jako dřív. Potkal jsem nejlepší ženskou, milenku, manželku a matku našich dětí, pro kterou se dalo klidně umřít. Asi po třech měsících jsme se zase sešli v Parkáči a pak šli do Polské Krčmy. Napadla spousta sněhu, a tak jsem jí v něm vyšlapal velké srdce s andělem a řekli jsme si: „Navždy. Dokud se slunce nezačne točit ze západu na východ, a dokud nám nebe nespadne na hlavu a řeky se nevylijí ze svých břehů. Navždy.“

Bydlel jsem tenkrát v Pařížský v garsonce po dědovi, ale zrovna jsem ji předělával, tak jsme tam jen vyzvedli kytaru a jeli na Vinohrady k Alence, kde jsem jí zahrál. Pak jsme se zachumlali pod deku a já na těch nádhernejch tvrdejch dvojkách usnul. Tím začal náš opravdový vztah.

Jak mi ale hokej Alenku dal, tak mi ji postupně i vzal.

V roce 1990 jsem přestoupil do francouzského Epinalu. Vrátil jsem se ve čtyřiadevadesátém, když zrovna začala výluka NHL a v lize se najednou objevilo plno frajerů z Kanady. Sparta mě tedy poslala na hostování do první národní. První zápas za Hradec Králové jsem jel hrát do Berouna. Ve třetí třetině jsme šli do oslabení tři na pět, já v něm padnul do střely jako vždycky, ale puk mě trefil přímo do pusy.

Prožil jsem klinickou smrt.

Vylétl jsem ze svého těla a vznášel se vysoko nad ledem, pořád výš a výš, a přitom na sebe koukal, jak tam dole ležím. Načež jsem zaslechl hlas, který křiknul, ať ten jazyk nepolykám.

Nespolknul jsem ho, přímo na ledě mi ho vytáhli. Mozek se v mžiku probudil a já se vrátil zpátky dolů do svého těla.

Tržnou ránu spravilo sedmatřicet štychů na horním rtu, ale psychická rána se už nezacelila. S hráčskou kariérou byl najednou konec.

Zkoušel jsem pracovat v nově vznikající agentuře BPA jako account manager, pak jsem nastoupil do kovárny k bývalému spoluhráči Vláďovi Vlčkovi jako učedník, a jelikož jsme pracovali v cihelně v Dolních Jirčanech, kterou vlastnila francouzská firma, dostal jsem se zase do téhle země. Tentokrát ale jako dělník a ne hokejista. Po čtrnácti měsících ze mě byl Le Directeur des ressoursses Humain – ředitel lidských zdrojů. Měl jsem na starost 250 zaměstnanců a trávil v práci 16 hodin. Z ničeho nic ale Frantíci prodali cihelnu Rakušanům, s nimiž se vrátil bývalý ředitel z éry před rokem 1989, a já dal výpověď. Asi za měsíc se ozvali z Grenoblu a já se jako trenér dostal znovu k hokeji.

Strávil jsem ve Francii spoustu let, hodně cestoval a nebyl jsem doma, když jsem tam být měl. Několikrát jsem se z rodinných důvodů vracel do Česka, ale naše manželství s Alenkou jsem už nezachránil. A to mě ještě víc psychicky zničilo.

V listopadu 2006 jsem pak poznal svou druhou osudovou ženu. Verča byla neskutečný živel, což mě, přiznávám, přitahovalo. Její život byl jeden velký mejdan, přesto, nebo spíš právě proto, jsem se do ní zamiloval. Zbožňovala techno se vším všudy. Muzika, chlast, drogy.

Narodila se nám holčička Adélka. Přišla na svět po tom, čemu říkám L'accident de L'amoure. Nehoda z lásky. Už během těhotenství ale začaly problémy, protože Verča neslevila ze svého způsobu života. I v pokročilém stádiu těhotenství dál řádila po nocích. Při jedné techno akci v centru Prahy se jí ztratil nový mobil, a protože vyváděla, ochranka ji prohodila skleněnou výplní dveří. Sanitka ji s velkou tržnou ránou na ruce odvezla do nemocnice Na Františku, kam jsem za ní přijel. Primář mi oznámil, že narkózu jí dávat nemohou, protože slečna má 2,3 promile alkoholu v krvi a tvrdí, že je těhotná.

Ale víte co? Já ji miloval, byla boží. Sociálka sice řešila, jestli jí vůbec dítě nechají, ale podařilo se nám to vyřešit. Přestěhovali jsme se spolu do Senohrab a já šel na rodičovskou dovolenou a dělal tátu i mámu. Jezdil jsem nakupovat plenky a potraviny. Každý den jsem byl venku s kočárkem, chodil po nádherném okolí a byl šťastnej. I na Verču to mělo dobrý vliv a stala se z ní vzorná maminka, kojila a starala se o domácnost i Adélku, která rostla do krásy.

Jenže po deseti měsících byl najednou se vším konec. Verča přestala kojit a vrátila se ke svému předchozímu způsobu života. Já s jedenáctiměsíční holčičkou zůstal doma sám a měl strach o budoucnost. Byt jsme prodali a začali se stěhovat zase směrem k Praze. Jednou, když se Veronika vrátila k ránu a já jí zase mluvil do duše, vzala holčičku a kočár a zmizela vlakem do Říčan. Skoro šest měsíců jsem Adélku neviděl, z čehož jsem se málem zcvoknul.

Doslova.

Mazal jsem za doktorem, který mi zajistil pobyt v psychiatrickém centru v Bohnicích. Byl jsem v těžké depresi, bez chuti cokoliv změnit. Proto mě začali léčit. Nejdříve zjistili moji diagnózu, načež jsem prožil tři měsíce prázdnin. Nikdo mě do ničeho nenutil a já se díky lékařům dostal zase do skvělé formy. Bral jsem léky a každé ráno při vizitě všem recitoval básničku. Každý den. Ta báseň není dlouhá a jmenuje se „Mánie“. Tahle kombinace mi pomohla dostat se z nejhoršího. Ale ne navždycky.

Pobyt v Bohnicích jsem si zopakoval, když mi před časem umřel táta, a naposledy po posledním návratu z Francie, kde jsem pracoval v klubu v Limoges. To jsem málem ani nedojel do Prahy, protože jsem přestupoval v Paříži z jednoho vlaku na druhý a s sebou měl všechny věci v pěti taškách. Chtěl jsem je dát do úschovy na nádraží, ale řekli mi, že z důvodu atentátů úschovny nefungují. Nechal jsem tedy věci ležet v rohu a šel do města. Když jsem se za dvě hodiny vrátil na odjezd vlaku, nádraží bylo vyklizené a jednotka rychlého nasazení se samopaly mířila na moje bágly. Chtěli je vyhodit do povětří a mě zavřít.

Všechno se naštěstí vyřešilo, když jsem ukázal pas a vysvětlil, o co jde.

Po návratu do Prahy jsem ale neměl kam jít. Díky hokejové kariéře jsem postavil baráky, pořídil byty a auta svým příbuzným, ale sám dnes nemám nic. Až zpětně vidím, že i za to mohla moje nemoc. Ve stavu mánie jsem vždycky někomu něco koupil nebo jsem rozdal, co jsem měl. Nekoukal jsem na zadní vrátka. Důvěřivě jsem takhle svěřil i podpisové právo na bankovní účet jednomu ze svých nejbližších a během roku mi pak zmizely poslední dva miliony, co jsem si vydělal hokejem.

A tak jsem na mizině a občas přespávám v Bohnicích.

Hodně mi pomohlo i pár bývalých spoluhráčů ze Sparty, za což jsem jim vděčný. Ze směšných příspěvků státu nemáte pomalu ani na slanou vodu, z invalidního důchodu prostě žít nejde, tak se snažím hledat si zaměstnání, ale v tomhle věku a bez vzdělání není vůbec lehké něco sehnat. Měl jsem třeba práci, kdy jsem v jedenáct večer přijel, dvě hodiny sám nakládal auto a pak celou noc jezdil po Vysočině a vracel se někdy odpoledne druhý den. A to jsem fyzicky nezvládal, tak jsem začal dělat ve sběrně papíru, jenže to taky stálo za prd.

Ale bojuju. Chci si najít práci, abych nemusel být hospitalizován a uměl si vydělat na živobytí. Aspoň ve chvílích, kdy mě ta bestie nemoc nechá žít.

Tvrdím, že tyhle nemoci v nás dřímají, a až když vás někdo zklame, podrazí či pomluví, a to zvláště z okolí vašich blízkých, vylezou na povrch a už to sami nevyřešíte.

A umíte si představit, co se po tom, jak se můj život vyvinul, o sobě dozvídám.

V mojí hlavě se někdy dějí věci, které nemám šanci ovlivnit. Smířil jsem se s tím. Jeden obraz ale vyvstává v mých vzpomínkách pevně za všech okolností.

Okamžik, kdy zvedám pohár pro mistry ligy.

I v sezoně, kterou předělila sametová revoluce, pro mě totiž hokej zůstával na prvním místě před vším ostatním. Ovšem zhruba měsíc po listopadových událostech, kdy už byl ve společnosti relativně klid a začínal jiný politický režim, mi nastaly těžké chvíle.

V zápase s Litvínovem jsem si urval rameno.

První prognóza po operaci odhadovala šest měsíců absence. Já shodil sádru po měsíci a zhrozil se, že v podstatě nemám ruku. Ze svalů skoro nic nezbylo. Přesto jsem se po určité rehabilitaci koncem ledna chystal nastoupit do zápasu.

Už předtím, v průběhu mého léčení, mi najednou volali spoluhráči, ať přijdu, že se volí nový kapitán. Nechápal jsem, o co jde, než jsem se domáknul, jak se to seběhlo. Měl v tom prsty Šindel. Přestože už chytal ve Finsku, naše nevraživost nepřešla. Působil na kabinu, aby mě vyměnili.

Vždycky to přitom funguje tak, že když se zraní kapitán, zastupují ho asistenti. Ale tady najednou ne. Vyrazil jsem proto na Spartu s rukou pověšenou na břiše a nevěděl, co bude. Jestli mě kluci zbaví céčka.

Hlasovalo nějakých třiadvacet hráčů a já dostal devatenáct hlasů.

Právě i tohle mě strašně motivovalo rychle se uzdravit. Ze šesti měsíců byl nakonec skutečně jen jeden a kousek a já byl na vrchol sezony zpátky.

Základní část vyhrál Trenčín, který postupoval skrze play off do finále, stejně tak ale my přes Vítkovice a Kladno. Na začátek série o zlato jsme na ledě soupeře vyhráli oba zápasy, které jsme museli zvládnout jen na čtyři beky včetně mě, zbytek byl zraněný. Doma sice přišla ve třetím zápase prohra, ale hned ve čtvrtém jsme se semkli a vyhráli 7:1.

Lidi nás s pohárem nechtěli pustit ani do šatny, tolik se jich nahrnulo všude kolem nás na led. To si každý sparťan pamatuje a ti mladší to znají z archivních záběrů televize. Tenkrát chodilo strašné množství diváků, hala byla pořád plná. Já na každý zápas bral pro známé volňásky, a ještě kupoval padesát lístků ze svého. Zájem byl neskutečný.

Když jsme se konečně procpali do kabiny, položil jsem pohár na stůl a šel se někam zavřít. A tam jsem bulel jak malej kluk.

Dodnes bulím pokaždé, když o tom mluvím.

I teď. Neexistuje nic na světě, co by se vyrovnalo pocitu, jaký jsem tehdy zažíval. Po šestatřiceti letech vyhrála Sparta titul. Když se to předtím povedlo naposledy, ještě jsem ani nebyl na světě. A najednou jsem stál v narvané Sportovní hale jako kapitán svého milovaného klubu a držel nad hlavou pohár. Po tom všem, co se během uplynulých měsíců událo s naší zemí i s mým hokejovým osudem.

Absolutně si nedovedu představit, že bychom vyhráli a já nebyl tím, kdo pohár zvedne jako první. Nedovedu. Zničilo by mě to, v tom jsem egoista.

Tenhle moment totiž vrchovatě naplnil příběh kluka, který měl, má a navěky bude mít sparťanské srdce. Kluka, který procestoval spoustu krásných měst, ale stejně bude mít jednou provždy nejradši Prahu a staré Holešovice. Ty jsou z celého světa nejkrásnější. Tam, na Spartu, budu navždycky patřit, ať se v mém životě děje cokoliv.

Tam, před bouřící tribuny.

Tam mi bylo dobře.

Jana Mensatorová a repro z knihy Legenda Sparta/archiv Davida Soeldnera

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.