Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Svalové záškuby.
Akutní bolesti zad.
Brnění a třes rukou.
Někdy mi po lýtkách jezdily vlnky, jindy mi tikalo oko.
Pořád jsem nemohl pochopit to neustálé napětí uvnitř sebe, které se začalo somatizovat, chcete-li ztělesňovat.
Proč se mi to děje, když mám na první pohled dokonalý život, kde všechno vychází, jak má? Proč jsem extrémně stydlivý, když mám jako fotbalový brankář nakročeno do olomouckého áčka? Proč v osmnácti letech neumím navázat konverzaci se slečnou, natož s nějakou začít normální sexuální život, když se holkám evidentně líbím?
Pokud člověku něco chybí a necítí se sám v sobě dobře, začne hrát hry. Navenek jsem držel sebevědomou masku baviče a usměvavého vtipálka. Vysportovaná postava. Premiant gymnázia, který se dostal po vzoru dědy a táty na medicínu. Frajer s pověstí děvkaře.
Hodně vrstevníků si do mě promítalo svoje představy o tom, jak vypadá někdo, komu se daří.
Varna, Belmondo, Meex, Pevnůstka. V těchhle studentských klubech, kam jsme jako mladí fotbalisté Sigmy chodili celkem často, jsem měl auru toho, kdo každý týden sekne jinou babu. Jen já ale věděl, že jsem se skoro žádné nedotknul. To vědomí pro mě bylo extrémně frustrující, dostávalo mě pod ještě větší tlak. Navíc jsem si říkal, do prčic, vždyť mám všechny předpoklady, aby mi to na tomhle poli šlo, tak proč to nejde! Nebyl jsem schopný projevit se přirozeně, o to víc nafoukaně jsem vypadal.
Právě v tu dobu se začaly projevovat podivné problémy. Jako studenta medicíny s plnou hlavou informací mě drtily strachy, co všechno by to mohlo být. Nejdřív jsem se sám snažil najít příčinu, ale nikam to nevedlo. Obavy mě nepustily na žádné vyšetření, rozhodnul jsem se symptomy ignorovat, což je mimochodem styl mnoha doktorů.
Touhle cestou jsem doklopýtal k samým jedničkám ze státnic a k pozici jednoho z mála vysokoškoláků s titulem MUDr. v nejvyšší české i slovenské fotbalové lize.
Z vnějšího pohledu to navíc pořád vypadalo, že jsem úspěšný.
Vybral jsem si tenhle sport, tuhle školu, tuhle práci, tohohle partnera. Já jsem ten, komu to jde, nebo nejde. Já jsem ten, kdo je perfekcionista, nebo nedůsledný flink. Já jsem ten, kdo šetří, nebo utrácí.
To, jak se chováme, vypadá jako naše volba, ale čím dál intenzivněji docházím k tomu, že to většinou není volba vědomá.
Jako praktik funkční medicíny s celostním přístupem k člověku, který si nejdřív prošel klasickou medicínou, tvrdím, že všechno má svůj jasný podklad v našem rodinném systému. Fungujeme podle programů, které se nám v raném věku nahrály na osobní vnitřní harddisk. Prvních sedm let, kdy žijeme v hypnóze, dle dominantních vln, rozhoduje o tom, co se tam zapíše na základě naučených vzorců od blízkých lidí.
Tam to začíná. Zároveň to nesmí skončit tím, že za případný zpackaný osud nebo špatné zdraví obviním rodinu. Mluvím o tom, co jsem poznal. Můj život byl do určité chvíle velmi skličující, i když pro to nebyl objektivní důvod. Je fantastické, že mi fotbalová kariéra pomohla, abych vše začal chápat a retrospektivně vyhodnocovat.
Věřím, že se to táty a mámy nedotkne, protože vím, že dělali maximum, co v té chvíli mohli. Nikdy by mi vědomě nechtěli přitížit.
Jel jsem v kolejích, které vůbec nebyly moje.
Náš mozek je přijímač a zároveň vysílač, neustále dostává informace a specificky je vyhodnocuje. Někdo mluví na nějaké frekvenci, ale když na to druhý není naladěný, nic mu to neřekne. V praxi to třeba znamená, že rodiče mají představy o budoucnosti svých potomků. Často bez ohledu na to, co mají za sebou. Chtějí jim říkat, jak mají žít, a přitom sami nejsou šťastní. Druhé straně to vůbec nemusí dávat logiku, ale děti se podvědomě chtějí zavděčit rodičům.
Šel jsem ve stopách taťuldy na medicínu, u které mi později došlo, že jsem ji ani studovat nechtěl, jenže jsem měl jasně danou linku. Nebyl to přímý tlak, kdy by někdo bouchnul do stolu, přesto automaticky vyplynulo, že půjdu na univerzitu. Vypadalo to jako moje volba, ale v reálu jsem ani nezapřemýšlel, kdo jsem, co bych mohl dělat, co by mě bavilo.
Hrálo to zásadní roli v dalším poznání.
Díky tomu mi v určitém bodě začalo být jasné, proč jsou lidé nemocní. Proč nejsou spokojeni a šťastni.
Trenére, posral jsem to. Tak moc, že už příště nechci chytat.
Vzdát se dobrovolně svého místa, to moc fotbalistů neudělá. Ať už kvůli penězům, nebo kvůli tlaku agentů. Já byl ale po prvním jarním kole sezony 2007 úplně v hajzlu a neviděl jsem jinou možnost.
V sestavě Olomouce jsem měl přitom pevné místo. Bylo jasné, že budeme hrát o záchranu, protože jsme po podzimu měli sedmnáct bodů, zároveň byl celý tým natěšený díky novému impulzu po příchodu kouče Vlastimila Petržely. Tehdy měl auru chlapa, který dokáže tým pozvednout, a očekávání všech byla velká.
Jaro jsme začínali před plným domácím stadionem proti Ostravě, tehdy hrála na špici a fanoušci Baníku se tak tak narvali na celou hostující tribunu. Prvnímu gólu jsem zabránit nemohl, protože to Martin Lukeš uklidil skvělou střelou k tyči. Ale pak… Vyběhnul jsem proti dlouhému balonu až za šestnáctku a Adam Varadi mě přehodil. Spadlo to hezky pod břevno a úplně mě to zlomilo.
Prohráli jsme 1:3, pak už se mi nechtělo do brány. V novinách jsem dostal nejnižší známku a v televizi pořád opakovali, jak blbě jsem vyběhnul. Neuměl jsem to hodit za hlavu a přestal si věřit. Pořád jsem si v hlavě přehrával, co šlo udělat líp.
Výčitky po blbém gólu má asi každý gólman, i Petr Čech určitě situace analyzuje. Na rozdíl ode mě si ale nejspíš nedá všechno tisíckrát za vinu. Já to dělal skoro pokaždé, když něco nevyšlo ideálně, a hromadilo se ve mně napětí, které mě po utkání s Baníkem úplně paralyzovalo. Projevoval se můj program perfekcionismu. Nic, co jsem udělal, pro mě nebylo dost dobré.
Petržela byl přísný, zároveň uměl hráče podržet. Sice mi celou dobu naznačoval, že jsem pro něj jednička, ale nakonec řekl, že moje rozhodnutí respektuje, a nasadil místo mě Slováka Tomáše Lovásika.
V tu chvíli to nebylo o něm, ale o mé psychické nestabilitě.
Tehdy nebyl v módě psychokoučing ani mentální cvičení. Byl jsem v tom sám, ztracený. Podvědomě jsem hledal cokoliv, třeba náznaky v chování spoluhráčů, abych si potvrdil, že jsem sračka. Co si budeme povídat, v kabině většinou nejsou citlivější kluci, se kterými by se daly sdílet starosti. Spíš tam potkáte ranaře. Tomáš Černý, tehdejší trojka Olomouce a dodnes jeden z mých nejlepších kamarádů, byl jediný, s kým jsem se o všem bavil.
Byl jsem v tu chvíli bohužel natolik disciplinovaný, že jsem neměl pořádný ventil.
S holkama se mi pořád nedařilo, takže při sexu jsem energii vybít nemohl.
Na gambling, což je ve fotbale celkem běžné upuštění páry, jsem byl moc inteligentní.
Alkohol a drogy, na to jsem byl až na výjimečné akce příliš uvědomělý.
Kdybych šel k psychologovi, brali by to ostatní jako známku slabosti. Domů za rodiči se taky jít nedalo. S tátou se u nás o pocitech nemluvilo, jako bývalý volejbalový reprezentant a uznávaný chirurg s vysokými nároky na sebe i okolí držel nad vším pevnou ruku. A s mámou jsem to otevírat nechtěl, měl jsem dojem, že si to mám vyřešit sám jako dospělý.
Nešlo mi to. Petržela si myslel, že na svých slabinách nepracuju. Často mi pak říkal, že fotbalu nedávám všechno a spoléhám na to, že jsem „ten doktor“, kterých mi přitom „nasere plnej kýbl“. S odstupem vidím, že měl v něčem pravdu. Nikdy jsem do sebe jako fotbalista nešel na sto procent, ale už vím i to, že to v tehdejším nastavení nešlo.
Olomouc se nakonec zachránila, ale já si českou první ligu už nikdy nezachytal.
Po sezoně mě poslali na hostování do Trnavy, protože se jim zranil gólman. Ten kluk byl fakt dobrý, takže když se uzdravil, zase mě z brány vypinkli a jezdil jsem tam jen na tréninkové výlety, než si mě vybrala druholigová Jihlava. Do sezony 2008/2009, která se nakonec ukázala být mou poslední ve vrcholovém fotbale, jsem investoval maximum.
Veškerou vůli, motivaci i náboj.
Podzim mi vyšel fantasticky. Chytil jsem skoro všechno, včetně dvou penalt během deseti minut proti Opavě. Byli jsme druzí, těsně za našlápnutou Bohemkou. Na jaře ale přivedlo vedení brankáře Václava Wintera, který nebyl úplně kámoš. Dával mi od začátku celkem najevo, že nepřišel jen na lavičku. Pro moje nastavení to nebylo ono, byl jsem nahoře a tým angažoval kluka, který chtěl udělat všechno pro to, aby hrál.
Pro mě to byl signál, že asi nejsem dost dobrej.
Přitom se dá říct, že uvažování ostatních bylo logické a správné. Management chtěl v boji o ligu dva kvalitní gólmany. Nový spoluhráč se zase toužil prosadit.
Na jaře už to z mojí strany nebylo ono. Pak jsem onemocněl a přednost dostal Winter, dokud jsem ho zase nevystřídal po blbé prohře 1:2 na Dukle. Jenže sebevědomí bylo pryč. Nepodával jsem výkony jako dřív, a nakonec jsme nepostoupili. Chybělo pět bodů. Ještě pár kol před koncem jsme vedli v Čáslavi 1:0, nakonec jsme prohráli 1:2, soupeř skončil před námi druhý a nejvyšší soutěž prodal Slovácku.
Góly, co jsem tehdy pustil, si doteď pamatuju. První byl balon za obranu na pomezí šestnáctky, borec si to hodil pod sebe a já při zákroku lehce podklouznul, takže mi to uklidil do brány z pozice mezi malým vápnem a jedenáctkou. Při druhém gólu se projevilo, že jsem někdy nevyběhnul zrovna šťastně. Do vápna padal dlouhý vysoký centr, já vystartoval jen tak na půl plynu a útočník mě přehodil. Kdybych byl víc u něj nebo počkal na čáře, asi by to měl těžší.
Něco se ve mně zlomilo. Byl to ale jiný stav než v Olomouci. V šestadvaceti jsem měl asi nejlepší sportovní formu, stávající klub mi nabízel prodloužení smlouvy i hezké peníze, zhruba čtyřicet tisíc korun plus bonusy. Navíc o mě projevila zájem ligová Příbram, kam z Jihlavy odcházel trenér Karol Marko a chtěl mě vzít s sebou.
Jenže já si řekl, že už to takhle dál nejde.
V mém současném světě tělo, mysl a duše jedno jest.
Narážím kvůli tomu jako lékař na zaběhlý systém, protože tyhle pojmy byly v minulosti násilně odděleny. Medicína si vzala tělo, jelikož náboženství mělo duši. Náboženství bylo tak silné, že se medicína neodvážila vstoupit do jeho pole, tak si aspoň přivlastnila stroj, který začala zkoumat.
Byla a je v tom velmi úspěšná.
Důsledkem toho se prodloužila délka života, přestali jsme umírat na vážná zranění, na infekce a při porodech. Zároveň ale kvůli tomu medicíně v 21. století ujel vlak, protože stejný model jako na akutní stavy používá i na chronické nemoci.
To je přitom úplně jiná story, která dnes válcuje společnost. Tam, pokud se nepropojí tělo s duší a myslí, nemůže přijít úspěch.
Vše se musí vyladit s prostředím. V něm na nás působí nepřirozené věci, které vznikly následkem nevhodného způsobu života – průmyslově zpracované potraviny, elektromagnetický a světelný smog, modré světlo, chemický stres jako hnojiva, umělé hmoty, domácí čističe a kosmetika. Totální odklon od přirozenosti a přírody.
Klasická medicína dnes neřeší podstatu, orientuje se jen na to, co se pokazilo, a na to, jak to symptomaticky vypnout. Školí dá se říct opraváře a nemá to nic společného s lidskou bytostí.
U každého klienta logicky rovněž studuji jednotlivé biologické články. Zajímá mě však i jeho přesah do duchovní oblasti, chcete-li smysl života, vztah ke světu, k sobě, k blízkým lidem, což klasičtí lékaři považují za sféru pro pánbíčkáře a ezoteriky. Osobně jsem přitom přesvědčen, že filozofie by měla být součástí medicíny. Bohužel není, doktor na to nemá čas. Navalí se na něj toho tolik, co je potřeba naučit se o stroji, že se zapomíná na všechno ostatní.
Tedy přesně na to, co způsobuje nemoci.
S Tomášem Černým jsme po sezoně 2009 cestovali po Portugalsku, aby z nás všechno spadlo.
Ani jeden jsme neměli holku, nějak nám ty vztahy nefungovaly, a řešili jsme budoucnost. Na rozdíl ode mě měl jasno, podepsal smlouvu s Hamiltonem ve skotské Premier League, kde se později stal jedním z nejlepších brankářů.
Pár dní před tím, než měl odletět, jsme spolu seděli v Olomouci na kávě a já z ničeho nic řekl, že vyrazím s ním. Chtěl jsem vypadnout z republiky, od fotbalu, od rodiny, od nefungujících vztahů. Byl jsem ochotný pracovat klidně jako číšník v restauraci.
Šlo o regulérní útěk, a nakonec se z něj vyklubal naprosto zásadní moment mého života.
Rodíme se na určité místo do určitého systému, kde nás řídí rodinné vzorce a vlivy okolí, podle kterých pak fungujeme.
Vedení Jihlavy jsem oznámil, že končím, poděkoval jsem pánům Markovi i Starkovi a odmítnul Příbram. Domluvil jsem se se Sigmou, kde jsem byl pořád kmenový hráč, že mi vyjdou vstříc s hostováním, když si ve Skotsku najdu angažmá.
Přistál jsem v Glasgow a všechno ze mě spadlo.
Říkám tomu karmické prázdniny. Rodíme se na určité místo do určitého systému, kde nás řídí rodinné vzorce a vlivy okolí, podle kterých pak fungujeme. Když z toho vypadneme, je větší šance, abychom si vše uvědomili a začali to vědomě řešit.
Udělat něco jinak, než je zaběhnuté, je těžké, protože jsme naprogramovaní. Já byl doktor a ligový fotbalista, měl jsem jít jednou ze dvou stanovených cest, jenže najednou jsem uhnul.
Trénoval jsem jen sám pro sebe, byl jsem naspídovanej, ve formě, bez stresu. Tomáš si díky výborným výkonům v Hamiltonu vybudoval pozici, kdy mu vedení naslouchalo, a domluvil mi zkoušku s klubem. Zvládnul jsem to fantasticky a chtěli mě podepsat, ale já odmítl, abych nebyl konkurence pro kamaráda. Místo toho jsem se dohodl s druholigovým Livingstonem, jenže ten těsně před podpisem smlouvy poslali za finanční nesrovnalosti do čtvrté ligy.
Překvapilo mě, že jsem byl úplně v klidu, žádná panika, přestože se blížil konec přestupového období. Poprvé v životě jsem jel jako fotbalista na pozitivní vlně, a nakonec mi dal poloprofesionální smlouvu Dumbarton, který hrál třetí nejvyšší soutěž. Bylo to super. Všichni kluci chodili do práce, trénovalo se jen po večerech třikrát týdně, plus sem tam příprava a zápasy.
Měl jsem spoustu volného času.
Ráno jsem v klidu spal, pak si šel do parku zameditovat na lavičku, na procházku, zaběhat si nebo do knihovny. I ve vztahu k holkám jsem získal vnitřní sebevědomí.
Začal jsem studovat nové filozofické a medicínské směry, dokonce jsem navštěvoval moderní kostel. Ne, nestal se ze mě křesťan, jen mě zajímalo, jak člověk jako Ježíš přemýšlel. Kumuloval jsem všechny nabyté znalosti a najednou mi došlo, že chci žít úplně jinak, než jak bylo nalajnované.
Byl jsem každý den plný nových výzev.
Nechtěl jsem být jen fotbalista a zároveň mi nedávalo smysl být doktorem, v obou případech mi chyběl určitý drajv. Nebyl jsem typ jako Winter, abych musel za každou cenu chytat, nelákala mě chirurgie nebo ortopedie, kde jsou přesně kluci, co to většinou válcují, nehledí do stran a nepochybují o sobě.
Jenže jedna věc je všechno si uvědomit a druhá převést to do praxe.
S fotbalem ve Skotsku jsem se rozloučil dalším fiaskem. Chytla mě zase záda, přestal jsem trénovat, vypadnul jsem z tempa i ze sestavy, ale když jsem se po roce rozhodl vrátit domů, dali mě na rozloučenou do brány. Prohráli jsme 2:4 a dostal jsem gól ze všeho, byl jsem úplně tragickej.
Můj život fotbalisty rámují tři výrazné momenty a všechny byly negativní.
Nebyla to náhoda, bylo to nastavení, kdy jsem si nevěřil. Bál jsem se chyb, zároveň jsem byl šikovný a vytrénovaný, takže jsem došel na vysokou úroveň. O to víc byly vidět extrémy, které se střídaly. V lize jsem se několikrát dostal do sestavy kola, měl jsem fantastické zákroky, ale o týden později jsem blbě vyběhnul, dostal čoud od trenéra i spoluhráčů a označili mě jako propadák kola.
Byly to signály. Všechno tak beru.
Tohle se děje prakticky všem lidem, kteří žijí nevědomým způsobem života a nevhlédnou do toho, proč to tak je.
Je to obrovský průšvih a na vrcholu pyramidy jsou neštěstí, třeba v podobě sebevražd známých sportovců. I Gigi Buffon v životopisu popisoval, že měl v průběhu kariéry vyhoření, byl nejlepší na světě, a přitom vůbec nechtěl jít na hřiště.
Jeho myšlenky se mi vybavily, když jsem viděl, co za chyby dělali gólmani v Lize mistrů, především Loris Karius z Liverpoolu ve finále 2018 proti Realu Madrid. Nejdřív hodil míč přímo na Benzemu, který mu dal gól, a pak pustil chytatelnou střelu Balea ze čtyřiceti metrů. Jeho tým prohrál 1:3.
I když se později ukázalo, že předtím brankář dostal loket od Ramose a měl otřes mozku, na jeho místě bych vůbec nevěděl, jak dál žít. Nejdřív dovedete tým k vrcholu, a nakonec si vás všichni pamatují jako tragéda, který navíc ani není chlap, protože se rozbrečí.
Tohle může vést k depresím. Ve společnosti, natož ve sportu, se skoro neřeší vnitřní svět člověka. Co všechno udělal, aby se dostal na vysokou úroveň. Sportovci pořád příliš nevyužívají psychokouče, nemají dostatečné množství regenerace ani cílenou výživu, to vše výrazně ovlivňuje jejich chování a reakce.
Jen se říká, že musíte být celkově silní… Nemusíte nic.
Buď si odnesete z rodinného systému, že jste mačo a bombarďák, nebo jste vnitřně jemní.
Když chcete z citlivého člověka udělat frajera, může to vést k tomu, že to zabalí, protože nebude vědět, co s tím. U sportovců, kteří nemají takovou disciplínu a správně si nevyhodnotí, co se s nimi děje, jsou pak alkohol, drogy, sex a gambling nejjednodušší ventily.
Jako hlavní výmluva se pak používá tvrzení, že za to může tlak na výkon a na výsledky. Ale ten hlavní, šílený tlak, přichází tehdy, když se cítíte sami a nevidíte východisko. To je hrozné.
Kouřím, mám rakovinu plic. Piju alkohol, mám cirhózu jater. Jím uzeniny, dostanu rakovinu tlustého střeva.
Takhle to nefunguje. Určitě ne v tak komplexním systému, jakým je lidská bytost.
Jsem přesvědčený, že významná podstata, která nás formuje, se nazývá mikrobiom. Jedná se o soubor bakterií, kvasinek, hub, virů a prvoků vyskytujících se vně a uvnitř lidského těla. Je to něco jako mozek naší imunity a kódový jazyk organismu.
Náš systém se neustále rozpadá a znovu tvoří na základě principů a určitých faktorů. Mikrobiom je těžko uchopitelný, není zcela identifikován, ale je velmi pestrý a ukazuje, že na sebe působí všechno ve stejném okamžiku navzájem. Jsme tak pořád pod vlivem našich pocitů a vnějších okolností, včetně biologických rytmů.
Mikrobiom je laděný hlavně naším myšlením a stravou, podle toho pak funguje produkce hormonů a výživa buněk a zpětně ovlivňuje duchovno. Všechny typy potíží souvisí s imunitou, která je úzce spojena s nervovým systémem. Není možné to oddělit. Dohromady tvoří jakýsi inteligentní biopočítač v podvědomí každého z nás.
Jako sportovec a lékař se snažím v obou oblastech používat vhodná slova, ale trošičku s tím bojuju, protože funkční medicína není hlavní proud. Mám snahu ukázat, že to, o čem mluvím, mi absolutně nepřipadá jako alternativní šarlatánství, ale jako naprosto logická medicína 21. století, která je podpořena výzkumem i studiemi.
Na druhou stranu chápu, že to zatím není plošně využitelné.
Přístup, jaký nabízím, je pro lidi, kteří jsou schopni přijmout, že je nikdo nebude zachraňovat, ale že mají moc dostat se z problémů sami. Že se nezeptají, jaký mají brát prášek, ale že se zeptají, proč jsou nemocní a proč nejsou šťastní.
Jdu cestou práce s konkrétními lidmi. Se sportovci se spojím jen v případě, že chtějí přistupovat k věcem komplexně a řešit nejen fyzickou formu, ale i adekvátní regeneraci, psychohygienu a celkový životní styl. Je jich málo.
Když mě osloví s nabídkou nějaký tým, obvykle z toho sejde, protože lidé v něm nechtějí změnit myšlení. Požádám je, aby přestali ničit svá těla chemií a průmyslově zpracovanými potravinami, aby otestovali, na co jsou ve stravě senzitivní, aby nezatěžovali imunitní systém víc, než už dělají chronickým přetěžováním.
Lidstvo, a je potřeba si to přiznat, je stádo závislé na cukru a dalších aditivech.
Dříve či později někdo vytáhne argument, že támhleten hrál Ligu mistrů a jedl běžně řízek s bramborovým salátem.
Jeden ze sta totiž takový opravdu je, má takovou imunitu, že si tím v krátkodobém horizontu neubližuje. Ale pak vidíme sportovce, kteří měli nebo mají obří potenciál, ale nenaplní ho. Například se zraní. Budou vám říkat, že to byla náhoda, protože dělají kontaktní sport. Mnozí si nechtějí přiznat, že je to vina špatného stavu organismu, špatné kondice a hlavně špatné výživy.
Nebuďte naivní v tom, že potravinářský průmysl chce vaše dobro. Lidstvo, a je potřeba si to přiznat, je kvůli němu stádo závislé na cukru a dalších aditivech. Sílu vymanit se z toho má jen ten, kdo se rozhodne najít si čas, aby se mohl věnovat shánění kvalitních surovin, které si sám zpracuje. Ostatní se musí připravit na to, že v sobě mají jedy. Ty nemusí způsobit vážnou nemoc, ale může se z nich stát střípek, který bude později přispívat k chronickým potížím.
Sportovci to nechtějí slyšet. Na veřejnosti papají rýži s plátkem masa a za rohem do sebe tlačí mekáč a kolu. A ještě hlásí, že „by se to přece neprodávalo, kdyby to bylo tak špatné“.
Jeden nadaný dorostenec mi popisoval, jak si přivezl vlastní kvalitní jídlo na soustředění, kde se spoluhráči cpali rohlíky a dorty. Bylo těžké to ustát. Chtěl být profíkem a stal se terčem posměchu. Prostě šel z kola ven, protože lidem jako on se nedává správná pozornost. Výhodnější je udržování kolektivního nevědomí, kde se většina jedinců snaží nevybočovat, aby je nikdo neoznačkoval.
Koule na to dělat věci jinak má málokdo.
No, nakonec jsem na chvíli stejně skončil na ortopedii. Tak silné jsou podvědomé vzorce.
Navzdory poznání ze Skotska, kde jsem měl dojem, že chápu svůj svět, jsem v Čechách najel zpátky na program. Fotbal byl kaput, už jsem se jen chodil protáhnout na tréninky Uničova, ale stal ze mě „ten doktor“.
Táhlo mě to k práci s myslí. Jenže psychosomatika tehdy ještě v mých očích nebyla medicína a biologicky jsem měl jako sportovec nejblíž k ortopedii. Brzy se mi zase začaly objevovat příznaky. Záchvěvy ze strachu, abych něco nepokazil. Klepání rukou a nervozita na operačním sále, kde jsem naštěstí jen držel háky a podával nástroje.
Vesmír však funguje dokonale. Po necelém roce mi přišla nabídka pracovat na prazvláštní klinice s prazvláštním přístupem jménem Endala, kde hrál tenkrát zásadní roli přístroj, který vymyslel ruský biofyzik žijící ve Švýcarsku. Naprosto to zapadalo do mého přístupu a bylo zajímavé, že mi práci zprostředkoval Pavel Mareš, bývalý reprezentant a můj spoluhráč z Jihlavy.
Potkal jsem se s majitelem kliniky Filipem Duškem a hned mě oslovilo, že je se jedná o netradiční práci mimo zaběhlý systém. Začal mi vyprávět o filozofii, ke které jsem došel čerpáním informací ve Skotsku.
Líp vymyšlené to být nemohlo. To místo bylo designované přímo pro mě. Pan Dušek mě vzal do Švýcarska, kde mi profesor vysvětlil, jak speciální diagnostika funguje, a odhalil mi i další principy lidského těla. To mě přesvědčilo a nasměrovalo na novou dráhu, bylo to pro mě tak přitažlivé, že moje srdce zaplesalo.
A pak zase začaly strachy.
Na ortopedii se mnou počítali. Táta byl spokojený, že jsem šel v jeho stopách. Uničov mě bral jako zkušenou posilu. Měl jsem v Olomouci přítelkyni, se kterou jsem navázal vážný vztah. O tohle všechno jsem měl přijít a zmizet do Prahy na nějakou divnou kliniku. Byla to křižovatka. Buď dál pojedu v kolejích, dokud zase nepřijde náraz, problémy a nespokojenost. Nebo uhnu na cestu, u které cítím, že mi může dát štěstí i zdraví.
Šel jsem dát výpověď na ortopedii a bylo to docela drsné. Poděkoval jsem šéfovi a řekl, že si vážím šance, kterou mi dal, ale že odcházím dělat medicínu, která mi dává smysl. I když je to obor nestandardní, neklasický, neuchopitelný. Odpověděl, že dělám největší chybu v životě. Snažil se mi vsugerovat svůj pohled na to, jak bych se měl chovat. Byl jsem si ale natolik jistý, že jsem si za vším pevně stál.
V Uničově se s mým odchodem poprat museli, stejně jako v rodině. Táta měl obavu, protože mi chyběla atestace, bez ní lékař není úplný ve svém vzdělání a hrozily mi problémy se systémem. Sám byl ale zrovna v období, kdy ho to decimovalo, věděl, že nejde o prostředí, kde se člověk cítí zrovna skvěle, a neházel mi klacky pod nohy.
Přetrhal jsem vazby starých programů a začal stavět nové. Nabral jsem pevný směr. Byl to můj směr.
S přítelkyní jsme se domlouvali, že budu jezdit do Olomouce na víkendy. Šlo to necelé dva roky, pak mi to přestalo dávat smysl. I to, kam se ubírají naše životy. Vztah byl postavený na mých původních přesvědčeních a vzorcích, šel jsem do něj de facto jako záchranář u ženy, která je sama na dvě dcery. Začal jsem být upřímný k sobě a musel jsem být i k ní. Nebylo to příjemné, protože jsme spolu byli rádi, obě děti byly úžasné. Dá se říct, že jsem se ze dne na den sbalil a zmizel z jejich života. Hodně jsem si to vyčítal, ale v tu dobu jsem to jinak neuměl.
Modlil jsem se, aby na mě co nejdřív zapomněli.
Tím jsem přetrhal vazby starých programů a začal jsem stavět nové. Bylo mi osmadvacet, otevřelo se mi fascinující pole možností a nabral jsem pevný směr. Byl to můj směr.
Krátce poté jsem si do života pustil svoji současnou ženu. Jeli jsme na stejné vlnové frekvenci, se stejnými pohledy na svět. I ona si prošla složitým obdobím. Večírky, alkohol, drogy, problematické vztahy. Přes tohle poznání se dostala k józe, zažila zásadní zvrat, něco se v ní zlomilo a v tom momentě jsme se potkali.
Dnes máme roční Emičku.
Nechtěl jsem být neurolog nebo diabetolog, ale člověkolog.
Medicína je totiž úžasná, když se můžete zabývat člověkem.
Sám na sobě jsem si ověřil, že se na první pohled obyčejná vnitřní nepohoda může rozvinout v symptomy vážné nemoci.
Můj třes a svalové záškuby, odborně svalová fascikulace, byly dekompenzované napětí, důsledek perfekcionismu, vysokých nároků a sebeobviňování ze selhávání. Moje citlivost v mezních situacích by v průběhu času vedla ke kolapsu, v konečném důsledku by to odnesl imunitní systém a mohlo by vzniknout například neurodegenerativní onemocnění – roztroušená skleróza, ALS, pro něž byly moje příznaky typické. Nebo by se porušila imunita natolik, že by tělo ničily záněty, byla by zde i hrozba nádorového onemocnění.
Příznaky odezněly, když jsem se začal zabývat zdrojem napětí. Sem tam se to ještě vrátí, když se přetížím nebo vyčerpám, ale už vím proč. Pořád musím myslet na to, v jakých jedu kolejích, jak žiju, jaké volby dělám, co se odehrává v hlavě, jaké mám podněty z nejbližšího prostředí, jak se přetěžuju, spím a jím.
My všichni v první řadě musíme pomoci sami sobě. Jeví se to sobecky a zní to jako negativní vlastnost, ale je to základ.
Člověk, který není šťastný, nemůže být ani zdravý. Současná klasická medicína si to připouští jen těžko.
Sebeláska, sebepřijetí, sebeuvědomění, a tím pádem i sebevědomí. Každý se nejdřív musí umět postarat o sebe, teprve z této pozice může rozdávat.
Když rozdává a nemá z čeho, je to problém. Příkladem jsou často naše mámy, mají v sobě syndrom oběti a úzkost, u žen velmi typické. Je to jasná cesta k chronické nemoci a dostat se z toho je složité. Všechno realizují skrze program, že se obětovaly pro rodinu a někdo jim pak ještě vyčítá, že se nestaraly o sebe, když musely to a to, aby ostatní mohli to a to. Nakonec se jejich napětí často otočí proti blízkým lidem, budou z nich v jejich očích nevděčníci.
Přitom to tak vůbec není.
Jako rodič chápu, že svůj život musím uzpůsobit potřebám dítěte, ale dělám to bezpodmínečně a absolutně ne na úkor všech svých potřeb. Chci to, je to moje krev, můj rod, zároveň si hodlám udržet svou integritu.
My všichni v první řadě musíme pomoci sami sobě. Jeví se to sobecky a zní to jako negativní vlastnost, ale je to základ. Když má člověk zdravě rád sám sebe a zároveň si váží okolí, nechce působit negativně. Naopak má zájem ostatním pomáhat. Vše musí mít správnou míru.
Jednou z nejdůležitějších věcí je interakce s druhými lidmi, protože skrze ni můžeme pochopit svou mysl a své vzorce chování. Pokud se třeba podíváme, jak funguje v kolektivním sportu kabina, je to úplně jasný organismus, někdy se tomu tak i říká. Má svou duši, mysl i tělo. Jeho síla a výkon jsou takové, jaké jsou nejslabší články.
Můžete namítnout, že se mi to z mé pozice hezky povídá. Vším rádoby složitým jsem si prošel nezatížený a mladý. Navíc jsem měl zázemí a vzdělání, nebyl jsem zneužívaný nebo trýzněný. Může se zdát, že si stěžuju na dokonalý život, kdy jsem si jen kousnul do kyselého jablíčka.
Hlavní ale je, že v důsledku nespokojeného života mohla přijít vážná nemoc. Je jedno, jestli jsem vyšel z ráje, nebo z pekla, výsledek by byl stejný.
Je to o tom, aby lidé pochopili, že každý může vystoupit z programu nespokojenosti, aby se mu žilo lépe. Ale předtím musí opustit roli oběti, která má blbou finanční situaci, blbou rodinu, blbou práci, blbé počasí.
Nesnižuju, že to má někdo těžší nebo lehčí, zároveň jsme na jedné lodi. Sdílíme jeden prostor.
Buď z role oběti vystoupím, nebo v ní žiju.
Buď si život začnu tvořit, nebo se jím nechám vláčet.
Uvědomuju si, že to není vždycky jednoduché, a mám pochopení pro všechny, kteří se toho bojí a nedokážou to. I to je potřeba přijmout. Zároveň tvrdím, že se v určité chvíli může stát něco, díky čemu se dá ze spirály strachu vystoupit. Tím momentem může být cokoliv. U mě to byl blbý gól a odjezd do Skotska, u jiného to může být zranění, rozpad vztahu nebo nemoc.
Je lepší zjistit to dřív, než se stane průser.
Říkají mi „poradce zdravého životního stylu“. I proto jsem s Evou Hájkovou a Žanetou Kremsa založil Institut funkční medicíny. Moje mise je šířit nové pohledy, měnit přesvědčení a ukazovat, že jde vše aplikovat i v klinické praxi. Již dnes zaškolujeme lékaře a výživové poradce.
Hodně lidí mě však objevilo díky spolupráci s improvizátorem Jardou Duškem.
Potkali jsme se náhodou, v mé ordinaci. Poté, co v divadle Broadway, které je kousek od kliniky Endala, přednášel vědec Amit Goswami. Tenhle člověk dokázal propojit kvantovou fyziku, spiritualitu a medicínu. Moji kamarádi, kteří vše organizovali, mi s ním domluvili schůzku a pozvali pár dalších lidí, kteří mají blízko k netradičním pohledům na svět. Byl mezi nimi i Jarda.
Skamarádili jsme se, byl jsem na několika jeho představeních a poté jsme se setkali na Kongresu inteligentního pohybu v Rožnově pod Radhoštěm. Jarda chtěl se mnou udělat besedu a byla to fantazie.
Další přerod.
Bylo to, jako kdybych hrál Ligu mistrů. Plný stadion, přesněji hala pro šest set lidí, a my si to tam názorově pinkali. Nikdy jsme se nesehrávali, ale ladilo to, byla to legrace a oba jsme byli nadšeni.
Pak mě pozval na svou scénu do Duše K a následovalo mnoho dalších veřejných setkání. Baví nás to, je mezi námi zvláštní symbióza. Líbí se mi filozoficko-umělecký duch Jardy, který má mnoho informací a velkého pamatováka. Je to člověk bez klapek na očích. Já zase pracuju s příběhy a jako lékař objektivně sleduju na vyšetřeních, co se děje.
Vzniká tím nádherné spojení. Zároveň, když do něčeho jdete s Jardou Duškem, jste automaticky brán jako názorově vyhraněná osoba.
Jsem z toho ve vnitřní schizofrenii.
Mým cílem nebylo odejít z medicínského systému. Chtěl jsem ukázat, jak se dá práce dělat jinak, a motivovat doktory i zdravotnictví ke změně. Je to složitý úkol. Evidentně se v něčem pořád držím starého programu velikášství, podle nějž si nemám dávat malé cíle.
Zdravotnictví se jen brání. Nedokonalosti nepřipouští, odmítá je a naopak útočí.
Velmi přitom uznávám každého, kdo pracuje s lidmi, zároveň ukazuju – a to se systému nelíbí – na slabá místa, ke kterým se dospělo v čase. Jsem pro některé lékaře neloajální kritik. Tak to je. Když vám někdo ukáže vaše slabé místo, můžete ho buď schovávat a říkat, že neexistuje, nebo makat na tom, abyste to změnili. Druhou volbou se stanete silnějším a lepším.
Jenže zdravotnictví se jen brání. Nedokonalosti nepřipouští, odmítá je a naopak útočí, když má člověk, klidně i někdo z oboru, pochybnosti.
Už se naštěstí děje, že se mi ozývají lékaři, kteří uznávají moji práci. Je to pro mě zadostiučinění, ale zároveň s tím dotyční nejdou ven veřejně.
Proto jsem rád s Jardou Duškem, protože cítím, že umí najít formu, kterou lze dát lidem i jiný pohled. Na naše besedy přijdou ti, kteří už jsou na podobné vlně. Dostanou určité informace a s nimi i motivaci utřídit si myšlenky, aby mohli sami k sobě a svému životu zaujmout vědomý postoj a začít konat změny.
To je celé.
Na začátku si hrajeme, jde nám jen o činnost, začneme třeba na vesnici kopat do balonu.
Pak naskočíme do systému a ještě jako žáček přestoupíme z malého klubu do velkého, kde se všechno přiostří. Bojujeme o místo, o výsledek a přestáváme si to užívat. Ve finále často chceme všechno jen přežít a vytěžit z dané věci maximum.
Dnešní výkonnostní společnost může za to, že lidé mezi sebou i se sebou hlavně soupeří. Je jedno, jestli se jedná o sportovce, o podnikatele, o ženu na mateřské dovolené. Hlavní proud se zaměří na dosahování vnějších cílů na úkor vnitřního světa.
Vše je důsledkem toho, že jsou moderní pravidla postavena proti přirozeným principům. Přitom by to mohlo být v souladu, kdyby byla pravidla postavena na přirozených zákonitostech. K tomuto stylu uvažování se ale obrátí pozornost až ve chvíli, kdy nastane problém.
U sportovců se často jejich přístup projeví po ukončení kariéry. Osobně znám dost těch, kteří zkrachovali, měli deprese a vyhoření. Případy, které spáchaly sebevraždu, jsme měli možnost poznat všichni.
Bývalí fotbalisté, mezi nimiž se pohybuju, často nevědí, co dál. Cítí se stejně jako důchodce, jehož může potkat prázdno v takzvaně neproduktivním věku. Hroutí se stejně jako někteří boháči, kteří prodají firmy a nenajdou jiné uplatnění.
Říkal mi to i bývalý reprezentant, který hrál třináct let ve velkoklubech. Měl určitý status, pořád se o něm mluvilo a psalo, nebylo mu to často příjemné, ale byl v kurzu. Navíc z toho měl peníze. Pak ze dne na den přišel o svět, který kolem sebe dlouho budoval. On ale žil dál. Aby to zvládnul, znovu se musel propojit s principy, protože přišel o pravidla, která ho dřív připravila právě o ony principy.
Tenhle úkol je stejný pro každého člověka, protože z kořenů vás může vytrhnout cokoliv – práce, sport, společnost, rodinný systém. Ne každý to zvládne, proto dnes lidé trpí syndromem odcizení od sebe a od přírody. Tím pádem se dostavuje vyhoření. Nastupují antidepresiva, která se extrémně rozšířila, což jde ruku v ruce s nárůstem počtu chronicky nemocných.
Ne, nelíbí se mi to. Vím, že to jde i jinak.
Ve fotbale ani později v klasické medicíně jsem nepřišel na to, jak se realizovat. Hlavně v prvním případě mě to někdy zamrzí.
Jsem stejný ročník jako Petr Čech, dokonce jsme proti sobě chytali. Bylo nám patnáct. On v Plzni, já v Olomouci. On velký, já čulibrk. Už tehdy to, co předváděl, vypadalo moc dobře, každého převyšoval o několik tříd. Zatímco já střelu jen tak tak vyrazil, on podobnou situaci s klidem zalepil do rukavic a stáhnul balon pod sebe při krásné robinsonádě. Já blbě vyběhnul, on si všechny nákopy hlídal. Ale ten zápas skončil 0:0.
Když jsem pak začínal v Uničově, nastupoval proti nám za Vítkovice mladičký Tomáš Vaclík. Měli jsme podobný styl, byli jsme prakticky stejně vysocí, spíš šikovní, rychlí kluci s reflexem na čáře. Dá se říct, že jsme oba byli v klubech za hvězdy, a na hřišti mezi námi nebyl moc velký rozdíl. Tomáš Vaclík nedávno přestoupil do Sevilly a Petr Čech oznámil konec kariéry jako ikona sportu.
Pokaždé, když je vidím v akci, uvědomím si, že jsem teď mohl být někde úplně jinde. Fyzické i fotbalové předpoklady jsem k tomu měl.
Kolikrát se mi za posledních deset let zdálo, že zase profesionálně chytám, a po probuzení jsem si říkal, že do toho půjdu znova. Trochu potrénuju a naskočím zpátky. Kdybych mohl vrátit čas, chtěl bych opravdu hrát dál, ale jen s věděním, jaké mám nyní. Dřív mě drtila emocionální nestabilita, napětí, strach, teď bych si vzal psychokouče a poradce na techniky proti stresu.
Člověk se však učí chybami, takže jsem přijal realitu a brankářské rukavice si navlékám už jen párkrát ročně, kdy blbnu jako člen týmu českých doktorů. Je to fotbal, ze kterého mám radost, a podobně to cítím ze strany spoluhráčů.
Možná i proto jsme se stali třikrát mistry světa.
Když sleduju sportovce, kteří jsou ve svém oboru dlouhé roky nejlepší, připadá mi, že jejich konání vypadá jednoduše. Vnímám to tak, že tihle lidé získali určitou moudrost, schopnost aplikovat své vědomosti a zkušenosti do života. Zároveň na ničem nelpí a pořád se vyvíjejí.
Mám rád například Dana Millmana. Byl to floutek, mistr světa ve skocích na trampolíně, všechno se mu dařilo. Pak měl nehodu na motorce a úplně se změnil. Začal psát krásné knížky o duchovním rozvoji, z nichž tou nejznámější je Cesta pokojného bojovníka.
Je to skvělý člověk, několikrát měl v Praze přednášku.
I jeho příklad ukazuje, že by sportovci měli víc studovat minulost a historii těch, kteří šli před nimi. Měli by se poučit z příkladů, které jim budou dávat smysl.
Nemyslím zrovna sebe, nemám za sebou žádné velké drama. Jsem obyčejný kluk, co to měl od začátku jasně nalajnované, a kdyby něco nezměnil, mohlo to dopadnout zle. V době, kdy jsem neuměl být jedna duše, mysl a tělo, jsem mířil k sebedestrukci. Teď, v okamžiku, kdy jsem zdravý, šťastný a fungují mi oblasti života, které se na tom podílejí – tedy vztahy, práce a koníčky – můžu vše předat dál. Vedle toho všeho dál velmi intenzivně studuju a pracuju na sobě.
Nesu svůj příběh tak jako všichni ostatní. Každý z nás má esenci, kterou není lehké vzít a prohlédnout.
Ale jde to.
Někdy stačí jen zpomalit. Zeptat se sám sebe, co dělat dál. Tomu, kdo si začne pokládat správné otázky, začnou chodit odpovědi.
Pak bude připravený.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází