Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Eden. Starej zimák. Všudypřítomná červená barva a i přes naplno puštěný světla vždycky trochu šero.
Stojím za mantinelem a dívám se na led přes plexi plný šrámů od stovek vystřelenejch puků. Nevím, kdo je zrovna na ledě, ale něco se tam děje. Nevím ani proč tu zrovna teď jsem a na co čekám. Jen pozoruju dění, jehož nejsem součástí.
Je zvláštní, že za celý dětství a dospívání, který jsem strávil jako hokejovej brankář, mi neutkvěla v paměti žádná konkrétní situace z ledu.
Pamatuju si jen tohle. Pocit, že zvenčí sleduju mumraj na hřišti.
Byl jsem v týmu s úžasnými hráči, s nároďákem jsme přivezli bronzovou medaili z mistrovství světa do osmnácti let, vyhráli jsme dorosteneckej titul, ale já přesto nevydoluju ze svý paměti žádnej silnej moment ze šatny, z tréninků ani zápasů. Nevím, kdy jsem kde chytil nějakej důležitej nájezd nebo něco podělal. Vybavuju si sám sebe jen jako pozorovatele. To asi hovoří za všechno.
Dlouho pro mě přitom bylo prestižní vnímat se jako hokejista. Honil jsem se za tím statusem, abych si něco dokázal. Abych to dokázal rodičům, bratrům, kamarádům, spoluhráčům. Pak i holkám. Viděl jsem, že hokejista, profesionální sportovec, rovná se dobrý postavení ve společnosti. Chtěl jsem ho mít taky.
Potom jsem se ho vzdal, protože jsem to nebyl já.
Moje poslední sezona na Kladně byla příšerná.
Nesnášel jsem cesty po dálnici z Prahy, nesnášel jsem oblékání do výstroje a sotva nám skončil trénink, mizel jsem v kabině a zdrhal domů, jak nejrychleji to šlo. Pořád jsem si opakoval, že druhej den už tam nejedu. Celý to bylo blbě, musel jsem se přemlouvat, byl jsem úplně nešťastnej.
Rok předtím přitom přerušila NHL výluka, díky čemuž byla i česká liga našlapaná a s námi na Slavii, kde jsme už tak měli dost silný mužstvo, hráli borci jako Vašíček, Stümpel, Pálffy nebo Špaček. I jiný kluby měly v sestavách velký jména. Já si jako mladej užíval, že toho všeho můžu být součástí, a za Petrem Fraňkem jsem občas dostal šanci si zachytat. Bavilo mě to, ani by mě nenapadlo, že hokej není to pravý. Chodil jsem na zimák rád a brzy, po trénincích jsme s klukama dál blbli, pořád jsme jezdili nájezdy a o něco se sázeli.
V další sezoně mě ale poslali právě na Kladno na hostování a já se najednou necítil dobře. Nemohlo za to tamní prostředí, jen moje vlastní myšlenky. Jako by na mě dolehlo všechno, co jsem si předtím nepřipouštěl. Už na Slavii jsem se díval dopředu neschopnej říct, co vidím před sebou, a na poslední letní přípravě mě napadlo, že to zabalím, protože by mi to vlastně vůbec nevadilo. Zároveň jsem si ale říkal, že je přece pitomost, abych končil. Proč? Kvůli zvláštnímu pocitu? Na Kladně to všechno ale najednou začalo dostávat reálný obrysy. Necítil jsem se tam dobře a ani jsem už nic nechytil. I na trénincích jsem byl marnej, nechápu, že mě sami nevyrazili. Z mý strany to bylo hrozivý. Regulérně jsem chytal hovno.
Na play off mě šoupli do první ligy do Boleslavi, která jela na postup, ale já tam byl tak nešťastnej, že jsem chtěl vypadnout hned ve čtvrtfinále, aby byl konec. To se taky stalo a mně to normálně udělalo radost.
Tehdy mi došlo, že v hokeji pro mě dál není místo. Od začátku sezony jsem věděl, že už dál hrát nechci, ale přiznat si to naplno a říct to i ostatním jsem dokázal až po ní.
Navzdory očekávání okolí a vědomí, že budu ten divnej, jsem si uvědomil, že dál už to nejde. Ačkoliv mi bylo teprve dvaadvacet, nemohl jsem pokračovat. Skončit byla nutnost, abych zůstal sám sebou. Byl jsem přesvědčenej. Umím si představit, že kdybych zůstal na Slavii, chytal bych líp a třeba bych ještě pár let hokej hrál. Ale jak dlouho? Dva roky? Tři? Víc už bych stejně asi nedal. Sám sebe bych stejně zastavil, už by to tak jako tak nešlo.
Z mý sportovní minulosti se stalo schéma, který dobře prodává můj příběh coby umělce.
Dneska s odstupem víc než deseti let mi připadá, že jsem tuhle životní etapu úplně vytěsnil. Poslední rok hokejový kariéry mám dokonce v mlze, jako bych ta postava v betonech a s lapačkou, kterou si matně vybavuju, ani nebyl já. Jako bych se od toho období odosobnil, jako by to celý prožil jinej člověk.
Přestože mě hokej určitým způsobem formoval, k týhle životní etapě se nevracím. Nějakej čas jsem se o něm dokonce vůbec nebavil, než to lidi sami začali vytahovat a z mý sportovní minulosti se stalo schéma, který dobře prodává můj příběh coby umělce. Vzniknul mediální nástroj, šablona, kterou ale do hloubky nikdo nikdy nerozebíral a ani já sám nestál o to, aby se vědělo něco víc, než je nutný. V hokeji jsem za sebou nenechal nic, čeho bych litoval, tuhle kapitolu jsem v sobě uzavřel. Dokonce jsem se za ni trochu i styděl. Neměl jsem v tom prostředí ani žádný kamarády, což mi připomíná, že chvíli potom, co jsem skončil, jsem potkal jednoho kluka ze Slavie na ulici s manželkou.
Odtáhla ho, ať se se mnou nebaví, že jsem blázen.
Je zvláštní, že je někdo schopnej považovat jinýho člověka za exota jenom proto, že žije tak, jak cítí.
Podle mě to vypovídá víc o společnosti než o tom exotovi. Nebylo by lepší, kdybychom v lidech podporovali různorodost?
Že funguju mimo obecnou představu o mladým sportovci, se projevilo už na hokejový základce. Bavilo mě malovat, díky čemuž se mě ujal skvělej učitel na výtvarce, pan Kasík. Ohromně se mi věnoval. Zůstávali jsme spolu ve škole po vyučování a kopírovali spolu starý obrazy. Renesanční, z romantismu, z baroka… Byla to vždycky práce na měsíce, ale mě to neskutečně bavilo. Ani nevím, co při hodinách dělali ostatní, ale jasně si vzpomínám, že vůbec nechápali, co tam s panem učitelem provádíme a že věnuju čas něčemu pro ně tak zbytečnýmu.
Bylo mi to jedno. Já chtěl umět malovat co nejlíp.
Utkvělo mi v paměti pár výjevů. Třeba obrovská fotka Picassa, která visela ve třídě. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, ale strašně se mi líbilo, jaký měl vrásky a jak byl charismatickej. Často jsem na něj zíral. Pak si pamatuju, jak dal pan učitel facku spoluhráči Jirkovi Drtinovi. „Drtino, ty suveréne…“ Stalo se to už někdy v devátý třídě, jen jsem se modlil, aby mu ji Drtič nevrátil, protože by ho zabil. Byl vždycky takový přerostlý dítě, kdežto pan Kasík už byl starej pán.
Co jsem přišel do dorostu na Slavii, nevzal jsem tužku do ruky.
Měl jsem v plánu pokračovat na střední uměleckou, ale v klubu mi řekli, že to nebude možný s hokejem stíhat. Vláďa Růžička ovšem respektoval, že chci studovat, takže to zařídil jednoduše. Doslova vytáhnul z kapsy třicet tisíc a dal mi je do ruky, ať si zaplatím soukromou školu. Bylo mi šestnáct, koukal jsem jak vejr, ale šel jsem tam. Na obchodku. Já… Dělal jsem ji pět let, protože od druháku jsem po dopoledních trénoval s áčkem, a i tak jsem do ní skoro nechodil. Největší komedie pak byla maturita. Všichni si tahali otázky z vázy, jen nám hokejistům a tenistům, kteří jsme tvořili poslední skupinu, přinesli papírky na tácu. Zkoušející ho přede mě položila a zaklepala prstem na jeden z lístků. K tomu před komisí visel můj plakát ze Slavie. Neuvěřitelnej bizár.
Tohle se stalo při zkoušce z češtiny, kterou jsem docela uměl, ale stejně mi dali dvojku, protože bylo třeba vybalancovat účetnictví, při němž jsem neřekl nic.
Jakože doslova NIC. Ani slovo. Ani „ano.“ Jen jsem seděl a kejval, protože pořád mluvil zkoušející. Dostal jsem čtyřku, aby mě nemuseli vyrazit.
Zní to jako úsměvná historka, ale je šílený, že už jako dítě vás okolí utvrzuje v jediný cestě. Nasadí vám klapky a nikdo s vámi nemluví o věcech okolo. O životě, kterej jde žít i bohatším způsobem než jen chodit na zimák a chytat puk.
Jste pro ně totiž jen kus, kterej chtějí zobchodovat.
Až když jsem se rozhodl s hokejem skončit, uvědomil jsem si, že vlastně nic jinýho neumím a že nevím, co mám vlastně dělat. Vždyť jsem pořádně nechodil ani na střední, moje poslední snaha o rozvoj skončila na základce, pak vyhrál hokej.
V antickým Řecku, který do naší společnosti sport přineslo, to měli nastavený jinak. Lidi sportovali a zároveň se vzdělávali, tvořili, byli vyvážení. Snažili se o maximální rozvíjení osobnosti. Já místo toho ve sportovním prostředí poznal jen dojem, že nikdo nestojí o to, abych se čímkoliv rozptyloval. Okolí nechce, abys jako hokejista studoval dvě vysoký školy. Chce, abys dopoledne šel na trénink, odpoledne si zahrál na PlayStationu, nepřemýšlel a šel spát. Jeden jako druhej. Vyhovuje jim, že jsi snadno ovladatelnej, nemáš jiný zájmy a oni sami ti nenabídnou nic, co by tě mohlo rozvíjet, pro ně je lepší, když všechno svý úsilí směřuješ k jedinýmu cíli. Tím pádem jsi ale strašně zranitelnej, když tě napadne něco, s čím jsi nikdy nebyl konfrontovanej. Nikdo ti o tom nic neřekl, neznáš nikoho, kdo měl podobnej problém, cítíš se na to sám.
A to ještě spousta kluků pochází z malých měst a jsou kvůli hokeji na ubytovnách. To mají dalším podobně starým klukům říct, že se cítí špatně? Vždyť by je sežrali. Tak tápou, nedokážou rozklíčovat problém a říkají si, že jsou divní. Ale nechtějí se vzdávat svýho místa, protože mají zakódováno, že na něj čekají další a oni si ho mají vážit.
Nějaký procento z takhle vychovávaných dětí potom vyleze jako profesionální sportovci a klub z toho těží finančně. Jenže vedle toho i tihle lidi postupně každý sám za sebe přicházejí na to, že život není jen o hokeji.
Vůbec si nevybavuju, že by nás někdo jako mladý připravoval na realitu. Vždyť my na druhým stupni ani neměli ve třídě holky. Kvůli tomu jsem měl ještě na střední škole problém bavit se s nimi. Zní to legračně, je to maličkost, ale zároveň vlastně velkej problém. Obyčejná, přirozená socializace. Už jen to, že jako céčko jsme byli jenom hokejisti a celá škola, učitelé i děti z jiných tříd, na nás koukali jinak. A to nemluvím o tom, že jsme s Jirkou Drtinou v devítce přešli na Slavii a učitelé nám dávali sežrat, že už nehrajeme na Hvězdě. „Jo, vy slávisti…“
To je něco tak malýho.
Jako hokejistu tě okolí vnímá zidealizovaně. Má představu nějaký šablony, do níž podle něj plus minus zapadají všichni. Já měl kliku, že jsem nebyl až zase tak dobrej, aby mě moje umění vystřelilo někam mimo skutečnost. Taky jsem měl dva mladší bráchy, kteří dělali úplně jiný věci, čímž mi otvírali oči. Ten prostřední hrál v hardcorový kapele a já díky němu začal chodit na Strahov na Sedmičku, do nejstaršího pražskýho klubu. Zdejší lidi řešili úplně jiný věci než hokejisti. Veganství. Solidaritu. Připadal jsem si mezi nimi jako debil, že o jejich světě nic nevím, a zároveň mě fascinovali. Jen tím, o čem se se mnou bavili, mě nutili přemýšlet a vnímat, že se věnuju úplně podřadný, absurdní věci. Ti lidi pomáhali jiným, pomáhali zvířatům, obětovali své vlastní potřeby a dělali to naprosto anonymně.
Uvědomil jsem si, že tohle jsou skuteční hrdinové.
Moc dobře rozumím tomu, s čím se tady na Bez frází svěřili Marcel Gecov nebo Jana Veselá. Jeden brankář z nároďáku, kluk v nejlepších hokejových letech, mi taky nedávno říkal, že chce s hokejem seknout, ale celá rodina ho tlačí, aby pokračoval. Vzhlíží k němu, nedovedou si představit, že by to zabalil.
To ukazuje, že nejsem jedinej.
O svých pocitech jsem poprvé mluvil doma s našima. Táta mi tehdy odpověděl, že přece nebudu utíkat z boje. Není to žádnej macho, žádnej bývalej zneuznanej hokejista, kterej si skrze mě plnil svý sny. Chtěl, abych byl šťastnej, jen mu přišlo líto, že bych se jen tak vzdal něčeho, na čem jsem celý roky pracoval. Takovýhle vyústění pro něj bylo nepochopitelný. Proč tak najednou, když jsem to dělal tak dlouho a tak rád? Víc než já si taky s mamkou uvědomovali, že nic neumím, kdežto já bez pokory nepochyboval, že nebude problém se věnovat čemukoliv jinýmu. Ve dvaadvaceti jen tak někam napochodovat a všichni si ze mě sednou na zadek.
Nechtělo se mi s rodiči donekonečna probírat, co bude dál, tak jsem se odstěhoval ke svý holce a dva měsíce se doma neukázal. Sice by taky byla radši, kdybych pokračoval, ale stála za mnou. To jsem tehdy potřeboval nejvíc.
Naši mě přitom do sportu nikdy nenutili, máma mě s bráchama kdysi vzala na zimák na Hvězdu, abychom se naučili bruslit, a mě samotného hokej zaujal, tak jsem zůstal.
Začátky byly super, nějakým způsobem mi to i šlo. Slzy přišly až v patnácti, kdy si mě vyhlídli ze Slavie. Pohledem zvenčí skvělá věc, stál o mě velkej klub, jenže já tam nechtěl zůstat. Pan Jandač, kterej mě v první sezoně trénoval, ze mě byl na větvi, protože jsem mu pořád brečel, že chci zpátky na Hvězdu.
Na Slavii totiž byli jiní kluci, než na jaký jsem byl zvyklej. Z úplně jiných typů rodin, necítil jsem se mezi nimi dobře. Vůbec jsem nevěděl, co tam dělám, a už tehdy asi nastal určitej přelom v mým chápání hokeje.
Na Hvězdě to bylo pro radost. Na Slavii proto, aby ze mě vyrostl profesionální hokejista.
Přes to, jak jsem asi působil zvláštně, si na mě ostatní nedovolovali. Měli ze mě respekt, protože jsem vždycky hrál se staršíma a brzy začal jezdit na nároďák. V hokejovým prostředí tahle hierarchie fungovala, ačkoliv je to úplně absurdní. Vůbec nerozhodovalo, jakej jsi člověk, jaký máš známky ve škole nebo jak se chováš. Rozhodovaly hokejový dovednosti.
Jsi dobrej? Bereme tě.
Čím jsem byl starší a viděl víc věcí kolem sebe, tím se mi ale spoluhráči vzdalovali. S nikým z nich jsem si nemohl promluvit o tématech, který mě opravdu zajímaly, a ani jsem tam nikoho takovýho nehledal. Trochu jinej než ostatní mi až v áčku přišel Petr Kadlec, ale i tak úplně odlišným způsobem než já. Na něm je skvělý, že jakmile může, vezme našetřený peníze, pronajme si domek na Bali a jede se tam potápět.
Přes to, co tu vyprávím, mám na hokeji jeho lidskou stránku nejradši. Dění ve sportovním kolektivu je hodně specifický a zvlášť emoce, jaký zažíváte v bráně, nemáte šanci jinde poznat. Zbožňoval jsem chvíle, kdy se člověk při hře dostane do stavu nevědomí. Kdy racio ustoupí tomu, co vychází odněkud zevnitř. Je to podobné jako při tvorbě. Necháváte své tělo vést silami, nad nimiž nemáte kontrolu.
Úloha gólmana s sebou nese velkej tlak. Jasně, strašně relativní a absurdní, pokud ho srovnáte třeba s životem mámy samoživitelky, která každej den řeší, jak nakrmí děti, na druhou stranu. Když ale fungujete v daným prostředí a postavíte se za dvacet kluků, kteří na vás spoléhají, a lidi okolo vás neustále řvou, cítíte tu tíhu. Je to šílený stres, ale taky extrémní naplnění, jestliže pak puk v pravou chvíli chytíte.
Pár lidem to udělá radost, zatleskají a vy máte fajn pocit. Sám o sobě je prázdnej, to kulisy, v nichž jste ho získali, mu dávají důležitost.
Vyprávějte to ale dvacetiletýmu klukovi. I já byl tehdy namachrovanej a drzej, vědomí, že jsem v něčem lepší než spousta jiných, mi dělalo dobře. Ego potřebuje živit. Přišlo mi, že moje chytání je pupek světa, což je dost hrozný, ale přesně to ukazuje na způsob přemýšlení, jakej ve vás hokejovej svět utvrzuje. Jde ti to, něco vyhraješ, pozvou tě do nároďáku a ty si myslíš, že všechno se točí jen kolem hokeje. Že se z tebe všichni podělaj, protože seš rázem něco víc.
Tohle uvažování je úplně příšerný, ne?
Vždyť to nikoho nezajímá! Pro koho je to důležitý? Pro mámu s dvěma dětma na Ostravsku, co má pár tisíc a manžela horníka? Zajímá ji, jestli nějakej sedmnáctiletej kluk hraje za hokejovej nároďák? Vůbec.
Základem všeho je pro mě solidarita. V lidech by se měla pěstovat odmala.
Daleko důležitější pro život je solidarita. Jo, kdyby ten, kdo se dostane na nějakou úroveň a vydělává pak pěkný peníze, dával část svýho platu potřebným, to by se mi líbilo. Jenže takhle přemýšlet nás nikdo neučil. Naopak, nám pořád vtloukali, že musíme být lepší než támhleti dva brankáři.
Nesmíš tomu druhýmu přát, aby se mu dařilo.
Nesmíš být nemocnej, protože pak bude chytat on a vezme ti šanci.
Proč? Já měl na Hvězdě jako druhýho gólmana kluka, kterýho jsem měl strašně rád. Proč jsem měl chtít, aby si taky nezachytal? Jeho táta byl alkoholik, máma umřela, on byl tlustej a jedinou radostí pro něj byl hokej. Ať taky chytá! Co na tom, že dostane deset gólů? Nebo i kdyby vychytal nulu, vždyť je to jedno. Vždyť o nic nejde.
O nic. Nejde. Je to jen hra pro děti.
Proč by neměl chytat, když trénuje stejně jako já?
Pro podobný úvahy ale není v hokeji prostor. V mým případě nebyl už na Hvězdě, kde všechno ještě zůstávalo vesměs v kamarádským tónu, později na Slavii to pak v tomhle ohledu bylo ještě extrémnější.
Základem všeho je pro mě přitom právě solidarita. V lidech by se měla pěstovat odmala a nemyslím, že by sportu jako takovému ubírala. Nevypadalo by přece špatně, kdybychom všichni stáli o to, aby se i ten vedle nás zlepšoval a dostával co nejvíc příležitostí, ne?
Hokej sám o sobě je moc hezkej sport. Taky je to extrémně dravý prostředí a v první řadě v dnešním pojetí zábava pro masu.
Chléb a hry, jako gladiátoři ve starověkým Římě.
Ke sportu má nějakej vztah v podstatě každej, protože každej někdy aspoň popoběhnul. Sportovci mu přijdou blízcí. Profesionálnímu sportu ale dávají další rozměr peníze, kvůli nimž se na něj lidi dívají materiálně a závidí.
Sport by přitom měla být nadhodnota k životu, ne reálnej obraz společnosti, jak ho chápou diváci i samotní sportovci. Dav na ně potom akorát nadává, což těm nahoře vyhovuje, protože takhle dávají lidem zábavu, rozptylují většinovou společnost.
Zase jako v tom Římě.
Na straně dnešních sportovců je alespoň velká výhoda, protože můžou promlouvat k veřejnosti a strašně moc toho předávat. Mají šanci vzdělávat, sloužit jako inspirace.
Místo toho se ale řeší hlavně peníze.
Pro mě nikdy nebyly motorem, ani když jsem toužil být skvělým hokejistou. Na Slavii jsem si přitom vydělal dost. Na to, co jsem uměl a jak jsem byl významnej… Ty bláho! Nechápu, kde se ty prachy braly, ale bylo jich fakt hodně. Měli jsme základní plat a prémie za body odstupňovaný podle toho, kde jsme se zrovna nacházeli v tabulce. A jelikož jsme se drželi pořád mezi prvními, bylo to moc fajn. Druhý brankář dostával to samý, co všichni ostatní hráči. Proto jsem měl peněz hrozně moc, neúměrně svýmu věku a povědomí o realitě.
Byl to nesmysl, takhle se nevychovávají lidi.
Všechno jsem samozřejmě pokaždý utratil. Nikdy mi na konci měsíce nic nezbylo. Nikdy. Nepřemýšlel jsem, že bych mohl někomu pomáhat. Myslel jsem na sebe, na vlastní podmínky. Neučili nás totiž nic jinýho.
Každej je ovlivnitelnej. A každýho formuje prostředí, v němž vyrůstá.
Když jsem si přiznal, že je to pro mě nepřirozený a odešel jsem, obnášelo to i zcela přízemní úkony, třeba ukončení smlouvy. Růžu jsem neviděl od doby, co jsem odešel na Kladno, tohle za mě řešil můj tehdejší agent. Už nevím, jak to tehdy se Slavií dohodnul, každopádně se mi ozval po pár měsících, co jsem nechytal, že pro mě má místo v Salzburku.
„A řekl jste jim, že celou sezonu nehraju?“
„To ne, to jsem jim zamlčel.“
Dobrej agent! Klukovi, co na tom tři čtvrtě roku nestál, sehnal angažmá v nejvyšší rakouský soutěži. Přiznávám, asi minutu jsem přemýšlel, že bych to ještě zkusil, ale pak jsem si představil ty každodenní tréninky… Nejde o fyzickou námahu, ale o vědomí, že nemůžete dělat nic jinýho. Odmítnul jsem.
Výstroj jsem na sobě od konce kariéry měl přesně jednou. Pár týdnů po tom, co jsem se rozhodl skončit, mě jeden kamarád ukecal, abych si s jeho partou zahrál rekreačku. Bylo to hrozný. Starý chlapi se tam osekávali jak smyslů zbavený a já se zařekl, že tohle už nikdy.
Místo toho jsem chodil na Letnou na Stalina hrát na kolečkových bruslích. S žádnými ryzími sportovci. Bavilo mě to rozdávat, přihrávat jim do prázdný brány.
O hokeji jsem pak dlouho neslyšel, než mi po dlouhých letech napsal kluk, s nímž jsme proti sobě hráli v dorostu. Popsal mi svůj příběh, že stejně jako já skončil ze dne na den, protože to tak cítil. Prý si o přestávce mezi třetinami juniorskýho zápasu zavolal z kabiny taxíka, odjel ze zimáku a už se tam nevrátil. Jen tak.
Byl z Třince a připomněl mi situaci, jakou jsem už tehdy zapomněl. Byla z finále ligy, který jsme tehdy se Slavií nad Třincem vyhráli 2:1 na zápasy. On v tom rozhodujícím chudák namazal, nastřelil na modrý Kubu Klepiše, kterej ujel a dal vítěznej gól. Tu situaci jsem si nevybavil, ale vím, že Třinec byl v naší kategorii našlapanej a my v prvním utkání u nich dostali klepec. Za mnou pak přišel trenér a říká: „Teď už to zavřeš.“
Tak jsem to zavřel. Další zápas jsme vyhráli doma 3:0 a v Třinci pak 1:0.
I tenhle dopis mi pomohl si k hokeji zase obnovit určitej vztah, dneska už ho zase aspoň sleduju. Moji dva bývalí spoluhráči dělají ve vedení jednoho extraligového klubu a já jim občas zavolám a pobavíme se, co je novýho. Nezajímají mě jen výsledky. Zajímá mě zákulisí, vztahy a souvislosti. V Budapešti, kam jsem se přestěhoval, se u sebe snažím mít věci, který jsou mi blízký, a zjistil jsem, že jedna z nich je i hokej. Když se chci přiblížit k domovu, podívám se, jak se hrála extraliga a jak se vedlo známým po Evropě.
Sport ve smyslu hry mi občas chybí. Pohyb a soutěživost jsou člověku přirozený, a jelikož v Budapešti nemám nikoho kromě přítelkyně, nemám si s kým jít ani zahrát fotbálek. Maximálně si někam zaběhnu nebo si jdu zacvičit.
V umění se skrývá úplně jinej druh adrenalinu, tohle nikdy nenahradí.
Přes to, co jsem tu všechno odvyprávěl, vnímám, že sport mi do života dal i spoustu dobrýho. Naučil mě disciplíně, chování v kolektivu. Díky němu vím, že nic nedostanu zadarmo. Hlavně mi ale dal svobodu. Svobodu v tom smyslu, že už se k ničemu neupínám. Zkusil jsem si něco, po čem spousta lidí touží, a zjistil jsem, že to není takový, jak se o tom mluví.
To je strašně osvobozující pocit. Ukázalo se mi, že není nic, co by bylo víc než cokoliv jinýho. Že ani jako profesionální sportovec nejste důležitější člověk než kdokoliv jinej. S čistým svědomím, že jsem to poznal na vlastní kůži, jsem se mohl vrhnout do něčeho dalšího.
V mým případě to nejdřív bylo tetování. Při něm jsem si konečně uvědomoval, že dokážu poslouchat sám sebe víc než okolí, jít proti názorům a schématům, což pro mě byl strašně důležitej okamžik. Došlo mi, že zvládnu dělat něco sám za sebe, a ne tak, jak se to očekává, jak chce někdo jinej.
Přitom ještě když jsem končil s hokejem, se mi tetování vůbec nelíbilo, neměl jsem k němu vztah. Snad jedinej hokejista, na němž jsem do tý doby kérku viděl, byl Pepa Beránek, a ten na sobě měl strašnej kriminál. Něco rozpitýho, co si nechával dělat v devadesátých letech v Americe. Hrůza. Krim jak vyšitej.
Sám jsem žádnýho hokejistu taky netetoval. Stál o to Saša Salák, ale oslovil mě v době, kdy jsem na to nebyl správně nastavenej. Pak mu začala sezona a už jsme se nestihli potkat. Kdysi se mi ozval někdejší spoluhráč ze Slavie, ale když si pořádně prostudoval moji práci, vylekal se. Řekl jednu věc, která mi zůstala v paměti… „Líbí se mi to, ale kluci v šatně by se mi smáli.“
Na jednu stranu to je vtipný, na druhou to přesně svědčí o prostředí, v němž fungoval. O síle kolektivu. Než by přišel s něčím, co není většinově vnímaný jako správný, couvnul.
Stejně to je i v celý společnosti. Když jdeš proti davu, vždycky s tím souvisí pochybnosti a málokdo to unese. Málokdo tomu vůbec chce stát čelem.
Já to ustál, ale jen proto, že jsem neměl na výběr.
Vůbec nebylo v plánu, že bych se po konci s hokejem věnoval tvorbě, kreslení mě jako životní cesta ani nenapadlo. Nevěděl jsem, co budu dělat, tak jsem se dokonce šel zeptat na výtvarnou VOŠku s pár svými skicami, jestli mě vezmou. Člověk z té školy mi řekl, že jestliže nemám vystudovanou střední uměleckou, jsem bez šance, protože v mý práci není vidět žádnej výtvarnej názor. Že se ani nemám zkoušet hlásit, ale že jestli se mám umění věnovat, stejně si mě najde.
Měl pravdu.
Umění je pro mě potřeba, ne možnost, kterou jsem zvolil. Dokonce čím jsem starší, vidím věci, který se ve světě umění dějou a který se mi nelíbí. Vnitřně hledám cestu, jak s nimi fungovat a dál dělat něco, co mě baví a v co věřím. Namlouvám si taky, že okolí něco svojí tvorbou předávám, ale ono to tak vůbec být nemusí.
Tvořím tak hlavně proto, že jsem zvědavej. Nevěděl jsem, jak to dělat, proto musím zkoušet různý cesty, zjišťovat třeba jak vystavovat, abych viděl, co chci a co nechci.
Ideální scénář by rozhodně byl, kdyby byla vidět jen moje díla, ne já. Proto mi ostatně v hokeji vyhovovala branka. Měl jsem na hlavě masku.
V životě se teď chci dostat do pozice, kdy budu minimálně ovlivněnej a ovlivnitelnej. Lidi totiž konzumují informace, který jsou jim podsouvaný, a kvůli tomu nevyužívají naplno svůj potenciál. Potřeby jednotlivců se různí, ale kdyby ze sebe každej vydoloval něco víc a dostal se víc k sobě, byli bychom jako společnost šťastnější. Každej den se ptám, proč jdou lidi tak v řadě, kývou a nechávají se dobrovolně dostávat do pozice těch manipulovatelných. Naprostá většina pak nadává na svoji práci, na to, jak je ohodnocená, ale dělají ji dál. Přistupují na tu hru.
Přitom nemusejí.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází