Charakter

Michal Sadílek

Charakter

Na telefonu mi blikla další notifikace. Sjel jsem k němu pohledem od dění na hřišti pode mnou.

Pokud by se hledal největší fanoušek aplikace od Livesportu, rozhodně bych byl alespoň v užším výběru. Sleduji všechno, stejně jako můj brácha. Do fotbalových výsledků jsme úplní blázni. Kamarádi si ze mě dělají srandu, že mám přehled i o zápasech typu mládežnické reprezentace Guiney proti Mali.

Ale já ho fakt mám. Zajímá mě, kdo jak hraje, jací zajímaví hráči mé generace se po světě objevují.

Ten den jsem však předpokládal, že i já sám přidám nějaké ty údaje do svých statistik. Ještě ráno jsem nepochyboval, že budu v sestavě. Že zřejmě začnu na lavičce, ale že rozhodující zápas play off Evropské ligy proti Rosenborgu budu prožívat přímo s týmem. Po zimním zranění a pauze způsobené koronavirem jsem na začátku sezony zase začal aspoň jako střídající naskakovat za PSV Eindhoven a dostal jsem se do hry i v přechozím utkání předkola.

Jenže najednou… Najednou jsem se po ranním tréninku v Norsku dozvěděl, že půjdu jen na tribunu a budu sledovat spoluhráče, jak dotahují postup do základní skupiny.

Honila se mi toho hlavou spousta.

To jako těch sedm měsíců bez zápasu nebylo dost?

Takže teď budu bojovat o to, abych se vůbec vešel mezi ty, kteří jsou připravení pro zápasy?

Vždyť já potřebuji hrát. A potřebuji hrát o něco. O body. O postavení v tabulce. O titul. Mít nějakou vidinu, k níž směřuji. Utkání za juniorku na rozehrání jsou fajn, ale…

Právě do toho mi zase bliknulo upozornění na telefonu.

Upozornění ze zápasu, který jsem měl označený jako ten, co sleduji. Liberec-APOEL.

Liberec dal gól.

V nastavení.

Ty bláho, Liberec… On snad postoupí.

A ty bláho… Co kdybych odešel do Liberce? To by přece bylo super, hrát za něj Evropskou ligu. Hned mi problesklo, že tohle by přece dávalo v mé současné situaci smysl.

Další notifikace. Konec zápasu. Liberec jde dál.

Vnímal jsem to jako znamení. Ještě před odletem z Norska jsem tak začal volat všem, s nimiž jsem se o tomhle svém spontánním nápadu potřeboval poradit. Manažerovi. Našim. Přítelkyni. Matěji Chalušovi, spoluhráči z reprezentace, který v Liberci hraje. Trenérovi Krejčímu z jedenadvacítky, který o nás všech chce mít přehled.

Nikdo mi můj plán nerozmlouval. Liberec byl pro, PSV taky souhlasilo, a tak najednou bylo jen na mně, jak se rozhodnu…

Šel jsem do toho.

Do konce přestupního období zbývalo pár dnů. Měl jsem signály, že v zimě by o mě stály týmy z Belgie nebo Německa, dokonce jeden z Bundesligy. Ale já nechtěl čekat další dva měsíce bez pořádného zápasu. Byl jsem na fotbal vyloženě nadržený. Česká liga navíc není špatná soutěž, oproti Holandsku mi dokonce přijde fyzicky náročnější, takticky vyspělejší. Liberec je výtečné mužstvo, s nímž jsem měl šanci hrát špičkovou evropskou soutěž. A hlavně, když už se pro něco rozhodnu, neuhýbám. Pokračuji za svojí vidinou hlava nehlava. Může se nedařit, můžu udělat i špatný krok, ale i ten mě přece posune. Pořád lepší zkusit, co cítím, že je správné, než sedět rok na zadku, na něco čekat a nadávat na trenéra, že mě nestaví.

To není můj styl.

Můj styl je přistupovat k věcem pozitivně. A když se mi něco nezdá, přemýšlet, co můžu pro zlepšení své situace udělat. Můj styl je být poctivý a upřímný.

Ke svým povinnostem i sám k sobě.

Od šestnácti let jsem hráč PSV Eindhoven. Nizozemského klubu, který dokáže rok co rok vychovat pro velký fotbal spoustu hráčů.

Já, Michal Sadílek z Uherského Ostrohu.

Nemyslím, že jsem své nadřízené tehdy zaujal jen svými fotbalovými dovednostmi. Vybavím si spoustu kluků šikovnějších než já. Ve věku, kdy jsem odcházel, tomu tak rozhodně bylo. Kopnout do balonu jsem uměl, ale nebyl jsem zase tolik výjimečný.

Velké kluby si ovšem vedle čistě fotbalového výkonu všímají ještě něčeho jiného.

Charakteru.

Vím, že v tom spočívá moje velká přednost. A je velká zásluha naší rodiny, že tomu tak je.

Začíná to u mamky, která se s námi nikdy nepárala. I když na nás s bráchou po nějaký čas zůstala sama, protože táta od nás odešel, když jsme byli malí, neměla problém zjednat si respekt. Pokud jsme dělali nepořádek, uměla si nás srovnat. A že jsme jí dávali zabrat. Pořád jsme se řezali. Brácha je o tři roky starší, takže mě třeba vzal za nohy a točil se mnou v obýváku.

Od rohu stolu mám nad okem pěknou jizvu.

Na denním pořádku byly naše hokejové bitvy pěnovým míčkem i zuřivé dětské hádky. Byli jsme schopní se do krve pohádat, pokud jsme při hraní s balonem získali pocit, že jeden to tomu druhému kazí. Sotva ale cokoliv začalo přerůstat únosnou mez, mamka zařvala a byl klid. Stalo se dokonce, že jsme zase kvůli nějakému řádění dostali zaracha. Zabouchla nás v pokojíku s tím, že nikam nejdeme.

Problém byl, že za dvě hodiny začínal náš fotbalový zápas.

Děda, nejdůležitější postava našich fotbalových začátků, pak volal, kde jsme. Mamku musel vyloženě uprosit, aby nás pustila.

Právě děda nám pak vštěpoval zásady, jakých je třeba se držet na hřišti.

A že on velmi dobře ví, o čem mluví. Fotbalem žije. Je to takový ten pán, jakého mají všude v malých klubech. Neskutečně zapálený člověk. Kdysi sám hrával, pak byl v Ostrožské Nové Vsi místopředsedou klubu a dodnes občas pomůže jako pořadatel na zápasech. Ve chvíli, kdy viděl, že nás s bráchou fotbal baví, stal se i naším prvním trenérem. Věnoval nám veškerý čas, který mohl, aby z nás něco vyrostlo.

Učil nás základy taktiky i technické dovednosti, jistě, ale snad ještě víc trval na jiných věcech. Na respektu ke spoluhráčům, k týmovému pojetí. Lpěl na tom, abychom byli v první řadě přísní sami na sebe. Aby naše píle a touha byly tím, co nás bude charakterizovat.

To díky němu dneska já i brácha, který hraje ligu za Slovácko, naběháme každý zápas kolem dvanácti třinácti kilometrů a vždycky patříme mezi ty, kteří toho na trávníku nejvíc zastanou.

To vůbec není o fyzičce. O objemu plic.

Je to o vůli.

Soutěživost jsme v sobě s bráchou pěstovali přirozeně. Já se mu odmalička snažil přiblížit a on zase musel vždycky přidat, abych ho já, malý capart, nedohnal. To nás oba posouvalo. Děda nás pak směřoval k tomu, abychom tuhle svoji vlastnost ukazovali na hřišti v tom, že nikdy nic nevypustíme. Že se nebudeme dívat po ostatních, kdo měl co udělat líp, ale sami půjdeme příkladem.

A vždycky od nás čekal víc, než jsme předvedli.

Ne že by nám někdy vyčetl, že jsme se na něco vykašlali. K tomu jsme mu snad nikdy nedali důvod. Sám, pokud mám pocit, že jsem v zápase nenechal maximum, nemůžu se na sebe pár dnů podívat do zrcadla. Nesnáším pocit, když vím, že jsem se úplně nevyždímal. Jsem v tomhle ohledu náročný.

Ale děda je ještě náročnější. Výborný výkon je pro něho až za hranicí možností.

Dodnes si po zápasech voláme. Dostal od nás předplatné O2 TV, takže sleduje úplně všechno. A stále mi dokáže říct: „Dneska jsi to nebyl ty.“ Dá mi upřímný a tvrdý pohled na to, jak jsem zahrál.

Tím mě vždycky posouval a dodnes posouvá. Drží mě při zemi, přestože si jsem jistý, že já bych nikdy moc vysoko nelítal.

Ne s tím, jak jsem vychovaný.

Naše rodina mi pomohla už jen tím, že si nikdo nedával cíle místo mě. Zažil jsem kluky, jejichž kariéra skončila ve chvíli, kdy jim do ní začali rodiče zasahovat. Cpali je manažerům, vyprávěli o svých synech hory doly, aby je prosadili.

To naši i děda viděli, že sám chci, že fotbal dělám s vášní a dokážu na hřišti zaujmout sám od sebe. Od určitého věku už věděli, že základy mám od nich dobré a že se o mě nemusejí bát.

Posun přišel automaticky.

Důležitý detail prošlápl i brácha, který už v šestnácti mohl odejít do akademie týmu z Premier League, ale neměl ve smlouvě výstupní klauzuli. Slovácko tak dlouho navyšovalo odstupné, až si to ten druhý klub rozmyslel. Nikomu to doma nemáme za zlé, i brácha to vzal tak, že to tak mělo být a kdo ví, jestli by mu to v kariéře i neuškodilo. Zároveň, když jsem za čas podepisoval na Slovácku smlouvu já, klauzuli už jsme do ní zařadili.

Na stáži v Eindhovenu, jednom z nejvyhlášenějších míst v Evropě co do práce s mladými fotbalisty, jsem byl poprvé už ve svých čtrnácti letech. S bráchou a příbramským Alešem Matějů. Tehdy jsem ještě kvůli věku nemohl přestoupit, ale aspoň jsem si tamní prostředí vyzkoušel a za dva roky jsem dostal možnost zase se tam ukázat. Rozhodující přátelák se mi povedl, neměl jsem pochyby, že zůstanu. Z večeře se svým tehdejším agentem a vedením PSV jsem odešel na hotelový pokoj s tím, že oni dořeší už jen formality.

Jenže.

Agent mi za chvíli zaklepal na dveře. Sedl si a… A rozbrečel se.

„Ono to asi nedopadne. Oni z toho couvnou.“

Popravdě, byl jsem už sbalený s tím, že se domů jen tak nevrátím. V Česku jsem byl rok co rok vyhlašovaný nejlepším dorostencem, nepochyboval jsem, že mám na to se v zahraničí uchytit. Místo toho jsem sledoval člověka, co měl dotáhnout podmínky přestupu, jak mi v slzách oznamuje, že se nic nekoná.

Vyrazil jsem zpátky. S tím, že holt ve Slovácku navážu tam, kde jsem skončil, a snad se poštěstí příště. Za nějaký čas se ale PSV přece jen rozhoupalo s tím, že mě berou. Ale aby to pro ně nebyl takový risk, tak jen na hostování s opcí. Měl jsem půl roku na to je přesvědčit, aby si mě skutečně nechali.

To bylo v září. A já další dva měsíce čekal, než mi FIFA povolí registraci, abych mohl konečně nastoupit do zápasu.

Celou dobu jsem si připadal zvláštně. V cizím prostředí, kde jsem měl ukázat, co ve mně je, jsem k tomu dlouhé týdny nedostal příležitost. Táhnoucí se nejistota byla příšerná.

Děda s babičkou bydlí v Ostrožské Nové Vsi, což je vesnice kousek od Ostrohu. Celé prázdniny jsem trávíval u nich, v malém paneláku se čtyřmi byty. V ulici bydlela spousta dalších dětí mého věku. Kluci, holky, pořád jsme spolu něco hráli. Hlavně s míčem, samozřejmě. Bylo to šťastné dětství, za jaké jsem vděčný. Mobil nikdo z nás neměl, počítač byl doma jeden rodinný, na němž pracoval mámin přítel. A když už jsme koukali na televizi, tak jen na fotbal.

Nejlepší to bylo venku. U dědy s babičkou na vesnici.

Sto metrů za barákem se tam vyšlo do kopce, kde stávala ocelová branka. Rozměry něco jako házenkářská, byla v ní síť. Jeden z nás tedy chytal, další si na plácku před ním na jeden dotek přihrávali a stříleli. Góly, neúspěšné pokusy, všechno se bodovalo a sčítalo. Autostop jsme téhle hře říkali.

Byla to zároveň doba, kdy se po republice v rychlém sledu událo několik nehod malých dětí, na které spadla fotbalová branka. Co si pamatuji, jedno dítě dokonce umřelo.

Proto když mě brácha s kamarádem jednou přivedli domů s velkou ránou na obličeji, chápu, že se naši s babičkou a dědou vyděsili. I na mě totiž brána spadla. Ti dva se na ni pověsili, ale když viděli, jak se naklání, seskočili. Já, asi šestiletý, jsem stál dole a netušil, co se děje.

Bum. Koupil jsem to horní tyčí přímo pod oko. Ještě že tehdy bylo po dešti a zem byla vlhká a měkká. Hlava přimáčknutá těžkou konstrukcí se mi do ní zabořila.

Pamatuji si to, ale nějaký otřes mozku jsem z toho mít mohl. V obýváku na gauči jsem chvíli zůstal vypnutej. Velká vystouplá modřina mi pak zdobila tvář asi měsíc, než se zahojila.

Ale po obědě už jsem ten den zase lítal venku za balonem. To pro mě byl nejlepší lék na jakoukoliv bolest.

Moje láska k fotbalu naplno začala pátými narozeninami. Vím to přesně, protože tehdy mi naši dali originální dárek.

Zápas. Přátelák za Ostroh.

Po dohodě s trenérem mě nechali zahrát si se staršíma klukama. Všichni okolo mě byli o dvě tři hlavy větší, dres na mně plandal jako noční košile, trenky jsem měl po kotníky, ale tak mě to nadchlo, že už jsem měl jasno. Stejně jako brácha jsem se chtěl stát fotbalistou.

Do té doby jsem nikde netrénoval, jen jsem pobíhal s dětmi ze školky. Od téhle chvíle ale začal děda v Nové Vsi trénovat přípravku a nás s bráchou si stáhnul pod sebe, aby měl náš vývoj denně pod dohledem. A bylo to to nejlepší, co se nám mohlo přihodit.

Celé dětství jsem pak řešil jen dvě věci. Fotbal a školu.

Myslím, že nejsem blbý a ve spojení s poctivostí, jaká se u nás doma prosazovala, to vedlo k tomu, že jsem základku prošel se samými jedničkami. Říkali pak o mně, že budu jediný fotbalista s výškou. To samozřejmě není pravda, i kdybych ji skutečně jednou zvládl, protože pár kluků v čele s Petrem Čechem vysokou školu má. Ale i tak to o něčem svědčilo. Střední jsem taky začal s vyznamenáním, jenže co jsem přestoupil do Holandska, šlo to čím dál hůř. Musel jsem neustále řešit individuální plán a nesetkával jsem se s pochopením. Když mi pak před mistrovstvím Evropy devatenáctek poslali ze školy rozvrh zkoušek, které jsem musel splnit, a každý den jsem jich měl v plánu pět, řekl jsem si, že to nemá cenu. Měl jsem před sebou jediné dva volné týdny ten rok a cítil jsem, že je potřebuji věnovat odpočinku. Školu si přece můžu dodělat kdykoliv, ale pokud ve fotbale vinou toho, že nebudu správně připravený, podělám půlrok, může mě to stát část kariéry. Klidně tři roky pak můžu nahánět, co jsem ztratil.

Odešel jsem takhle postupně ze dvou středních škol, než jsem našel tu současnou, ekonomku v Březové, kde jsou schopni vyjít mi vstříc. Sice jsem se tam fyzicky ukázal jen při přebírání vysvědčení a zbytek zvládám přes Skype, ale snažím se, co to jde. Nechci totiž být za lajdáka, který se na něco vykašlal. Mám kolem sebe spoustu kluků, kteří školu kvůli fotbalu odpískali.

Skloubit u nás obojí, pokud to s kariérou myslíte vážně, je opravdu těžké. Ale já chci dokázat, že to jde zvládnout. Vzdát něco umí každý. Já jsem vychovaný tak, že když to nejde, je třeba zabrat.

Začal jsem řvát radostí.

Během čekání na potvrzení svého transferu do PSV jsem mohl hrát alespoň reprezentační zápasy a právě na kvalifikaci v Lichtenštejnsku mi osmého listopadu toho roku dorazila zpráva, že všechno je konečně potvrzené. Byli jsme zrovna na procházce se spoluhráčem, když jsem se to dozvěděl.

Opravdu jsem v tu chvíli křičel. Potřeboval jsem to ze sebe dostat.

Teď se konečně budu moct ukázat!

Hned po návratu jsem naskočil za tým do sedmnácti let. Zatímco ve Slovácku se na hřišti všechno točilo kolem mě, tady už jsem přece jen přišel mezi kluky na podobné úrovni. Nemohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Zároveň jsem nijak nepřemýšlel nad tím, že bych se měl nechat svázat taktikou. Řekl jsem si, že samozřejmě nebudu porušovat pravidla, jaká jsou v naší hře od trenéra nastavená, ale že zároveň budu lítat kdekoliv, kde ucítím, že to je správné.

A hlavně. Jezdil jsem po prdeli. Dal jsem do toho všechno. Tak jak je mi vlastní.

V jednu chvíli se pak balon po spoluhráčově prudké střele do tyče odrazil přímo proti mně.

Halfvolejem jsem ho poslal do sítě.

Soupeř pak srovnal, ale za stavu 1:1 další můj spoluhráč nacentroval tak, že míč nešel do vápna, ale přistál na hranici šestnáctky, kde jsem stál já.

2:1.

Jako by se mi v těchto dvou okamžicích vrátila všechna dřina a poctivost, jakou jsem od dětství fotbalu dával. V tenhle jeden moment, v zápas, kdy jsem potřeboval zaujmout, si balon dvakrát našel přesně mě.

Potvrdil jsem si, o čem jsem od určité doby přesvědčený. Že lidé, kteří přistupují k věcem pozitivně a dělají je naplno, jsou za svou píli vždycky odměněni. U někoho dřív, u jiného později, ale nikdo mi nevymluví, že v konečném důsledku se vaše úsilí vždycky ukáže. Když se to převede vyloženě jen na fotbal, nepochybuji, že pokud pracuji nadoraz každý trénink, pokud vím, že nevypustím jediný sprint, své místo si někde získám.

Není to o talentu. Sám se za něj rozhodně nepovažuji. To slovo jako takové ani nemám rád. Talent totiž podle mě dokáže hráče úplně pohřbít. Stačí, aby odmala díky svému nadání vynikal. Jen tím, že se o něm všude říká, jaký je to talent, se mu pak může dostat do hlavy, že takhle to stačí. Že má vyhráno.

Kdežto pokud svůj fotbalový úspěch založíte na charakteru, na chuti vydat ze sebe maximum, máte pevnější základy.

To je můj příklad.

V PSV se moje pozice změnila okamžitě po úvodním zápase, hned mě začali brát jako svého hráče. Nastupoval jsem potom do každého zápasu a cítil se pro hru týmu důležitý. Dotáhli jsme to k titulu, do finále poháru a v březnu mi klub potvrdil opci. Podepsal jsem smlouvu na tři roky, což pro mě představovalo jen další motivaci pořádně se do toho obout.

V hlavě jsem měl jenom fotbal.

S odchodem do cizí země v mladém věku u mě nebyl sebemenší problém. Už doma jsem byl poslední roky svým způsobem samotář. Od třetí třídy jsem dojížděl do Hradiště do sportovní třídy a s našima jsme se ráno nepotkali, protože už byli v práci. Když jsem po škole a tréninku k večeru dorazil domů, sešli jsme se možná tak u večeře. Pak jsem si udělal úkoly a šel spát.

Mamka samozřejmě brečela, když mě do Holandska pouštěla, ale já byl v klidu. Úplně chladný. Bral jsem, že takhle to má být. Vždycky bylo mým snem dostat se do zahraničního klubu a ve chvíli, kdy se mi to povedlo, jsem se nestaral o to, jak se mají naši doma. Mám je rád, i mámin přítel je skvělý chlap, co by se pro nás rozkrájel, ale mně se zkrátka nestýskalo. Já měl svoji vidinu, na niž jsem se soustředil. Bral jsem, že teď už je potřeba fotbal vzít se vší vážností.

S kamarády z Česka jsme si volali, ale v Holandsku jsem si rychle našel i nové. Třeba s Italem Gianlukou Scamaccou, co dneska hraje Serii A za Janov, jsme denně trávili čas v posilovně a na lekcích holandštiny, zatímco domácí kluci byli ve škole.

Taky jsem tu hned druhý rok narazil na – po dědovi – druhou zásadní postavu mého fotbalového vývoje.

Marka van Bommela.

Bývalého záložníka, který měl fantastickou kariéru ve světových klubech a vyhrál, co se dalo, mimo jiné i Ligu mistrů s Barcelonou. A taky chlapa, co má rád typy hráčů, jako jsem já.

Udělal ze mě kapitána týmu do devatenácti let. Když si mě zavolal k sobě, aby mi to oznámil, vyzdvihoval moji pracovitost i fakt, že jsem se rychle naučil holandsky a spoluhráči mě respektují.

Šlapalo nám to. V roce, kdy Eindhoven získal titul, jsme i s devatenáctkami poprvé v historii vyhráli svoji soutěž. Když pak van Bommel převzal áčko, vytáhl si do něj i mě.

Najednou jsem se objevil v Lize mistrů. Na San Siru, v tom svatostánku, jsem před pětasedmdesáti tisíci diváky vyběhnul jako střídající proti Interu Milán v zápase, v němž jsme zremizovali 1:1.

Já. Devatenáctiletý frajer z Uherského Ostrohu, co ho v šesti letech málem přizabila spadlá brána.

Od té doby hraji každý rok evropské poháry. Získávám zkušenosti, jaké se ve fotbalovém životě nikdy neztratí. Často se ve chvílích klidu zastavím a promítnu si, kde jsem začínal a kam jsem se to už ve svém věku dostal.

A čemu – a komu – za to vděčím.

Mám pocit, že jsem ještě ve fotbale nezažil člověka, který by mi nepřál. Všichni okolo mě se mi snaží pomáhat v mém hráčském růstu. Uvědomuji si, že to není samozřejmost. Mám štěstí na správné lidi. Jestli si jsem si ho přitáhl svojí pílí, nebo se mě zkrátka drží, těžko posoudím. Ale v jednu chvíli jsem si uvědomil, že bych tedy i já mohl být prospěšný někomu jinému.

Přesně v ten čas mi Marek Jurák, tiskový mluvčí Slovácka, nadhodil nápad na projekt, jehož jsem se měl stát hlavní tváří. Rád jsem souhlasil.

Výzva borců spočívá v tom, že známí hráči se navzájem vyzývají k zapojení do aukce, jejíž výtěžek putuje na pomoc konkrétnímu člověku.

Začali jsme s Matýskem, tehdy čtyřletým chlapečkem, který měl za sebou první fázi chemoterapie kvůli rakovině ledviny.

Všechno se rozběhlo ideálně. Kluci z fotbalové reprezentace posílali do dražby své dresy a Matýskova léčba se dařila. Když jsme ho loni v létě s Markem navštívili, měl za sebou finální kolo léčby. Vypadalo to, že je vše na dobré cestě. Jenže hned druhý den po naší návštěvě se jeho stav začal zhoršovat. Nikomu nepřeji, aby se setkal s tolika cizími slovy, jež pojmenovávala všechna ta vyšetření, která musel podstupovat.

Obdivuji Matýskovy rodiče. Přestože museli prožívat strašně těžké období, nedávali na sobě nic znát. Jsou to usměvaví lidé, kteří i tehdy viděli život barevně. Nestěžovali si, nebrečeli. Brali, že před ně život postavil něco, s čím se musejí vypořádat. Je smutné, že osud chystá takové rány takhle dobrým lidem.

Zvlášť když to v jejich případě bohužel nedopadlo dobře. Když jsem se v říjnu dozvěděl, že Matýsek umřel, dostalo mě to. Doteď, když si na něho vzpomenu, cítím strašnou bolest. Často si ho vybavím, jak se pořád smál, přestože ve svém věku už zažil tolik špatného… Nenávidím tu bezmoc. To, že člověk nezmůže nic. A že Matýsek byl tak blízko uzdravení.

Říkal jsem si, že i na takové momenty musím být připravený, když se rozhodnu pomáhat nemocným dětem, ale stejně mě to zasáhlo. Rozhodně však nelituji, že jsem se do tohohle projektu pustil. Není to něco, co rozptyluje moje soustředění. Těžké chvíle dokážu velmi hluboce vnímat, ale zároveň, když vyběhnu na hřiště, nechávám všechny starosti stranou. Naopak, dodává mi sílu, že takto ve své kariéře nejsem jenom sám za sebe. Ve chvíli, kdy jsem se stal veřejně známým a uvědomil si, že mě sleduje spousta lidí – rozhodně alespoň z místa, odkud pocházím – jsem tímhle mohl dát najevo, že mi záleží i na ostatních. A že život není jenom o radostech. Sám jsem to dostal do podvědomí poměrně brzy, když nás opustil táta. Poznal jsem, že se dějí i zlé věci, ovšem mamka s babičkou a dědou nám i přesto dokázali vytvořit perfektní zázemí.

Tak ve mně zřejmě zakořenil tenhle vzorec. Snaha nemyslet jen na sebe.

Projevilo se to i při první vlně koronaviru, kdy jsem zůstal zavřený na bytě v Holandsku. Ještě že jsem založením samotář, jinak bych si tehdy snad hodil mašli. Když se na jaře všechno zastavilo, měli jsme se jen jednou týdně hlásit na akademii. Jinak nebylo co dělat. S klukama jsme do čtyř do rána hráli play station. Ve tři odpoledne jsem se vzbudil, udělal si oběd a takhle pořád dokola, než mi došlo, že jen sedět na zadku nemá smysl.

Jsem placený za něco, co nemůžu dělat. Jako fotbalista nemůžu nastoupit na home office. Můj home office spočíval ve třiceti minutách denně na rotopedu a posilování s vlastním tělem. To mě nenaplňovalo. A když nemůžu pomáhat bavit lidi, což je moje úloha jakožto sportovce, tak jak jinak jim zlepšit život v tak zvláštním čase?

Dostal se ke mně rozhovor s jedním italským fotbalistou, který popisoval, jak v klubu posílají část svého platu místní nemocnici. Zaujalo mě to. S vědomím, že nám vedení řeklo, že příštího čtvrt roku nám rozhodně nesáhne na peníze, jsem začal pátrat, jestli se v Holandsku nebo Česku neděje něco podobného jako v té Itálii. Jestli někdo takhle organizovaně nepomáhá.

Nenašel jsem žádnou zmínku. Začal jsem tedy zjišťovat, kde by byla potřeba nějaká pomoc.

V té době byla zrovna uvalena karanténa na Uničov, což je město, kde máme z babiččiny strany spoustu příbuzných. Uherskohradišťské nemocnici zase docházela kapacita pro pacienty. Obojí to byla místa, k nimž mám vztah, čímž bylo rozhodnuto. Řekl jsem si zároveň, že když pomoct, tak pořádně. Tak, aby částka, kterou pošlu, nebyla jen gestem. Proto půl milionu. Za tři sta tisíc se nakoupily plicní ventilátory pro nemocnici a dvě stě tisíc šlo na zásoby pro Uničov.

Co jsem ty peníze odeslal, mám čisté svědomí. Ve chvíli, kdy to bylo třeba, jsem něčím přispěl, místo abych jen seděl a čekal.

A i když nám pak v PSV stejně jako skoro všude jinde na platy přece jen sáhli, nelituji. Vím, že jsem jednal srdcem.

Slyšel jsem samozřejmě názory, že za pár let budu litovat, až mi ten půlmilion bude třeba chybět, ale já to takhle nevnímám. Nechci přemýšlet tak, že si za deset let budu chtít koupit barák v Praze a nebudu na něj mít.

Já uvažuji tak, že tou dobou budu třeba v Premier League a budu mít oproti současnosti desetinásobný plat. To je můj způsob pohledu na budoucnost.

V souvislosti s finančním darem jsem řešil jedinou věc. Jestli tuto informaci zveřejňovat. Abych třeba nedostával jiné fotbalisty do nepříjemné situace, že já pomáhám a oni ne. Aby to nevypadalo, že si takhle kupuji pozornost. Po dohodě s člověkem, který se mi stará o sociální sítě, i se zástupci nemocnice a Uničova jsem ale všechno dal ven. To abych ukázal, že si za svým rozhodnutím stojím. Než aby informace někde podloudně vylézala, sám jsem se k ní otevřeně přihlásil. Vždyť už nejsem ten capart z dorostu Slovácka, ale hráč, k němuž třeba už někdo další vzhlíží. I tímhle jsem se tedy rozhodl dát najevo, že je pro mě důležité i to, co se děje mimo fotbal.

Nepotřebuji, abyste mi říkali, jaký jsem borec. Stačí mi můj vnitřní pocit, že jsem jednal podle svého. A vědomí, že ze mě moji blízcí mají radost.

Vždyť já si i dřív místo dalšího drahého oblečení radši nakoupil regenerační pomůcky. Podpisové bonusy smluv s PSV jsem zase celé poslal domů mamce. Za to, že mi rodina do téhle pozice pomohla. Přijde mi správné nepřivlastňovat si veškeré zásluhy.

Díky Matýskovi a koronaviru jsem si své priority ještě víc ujasnil.

Soupeř může být o pět hlav vyšší než já. Stejně do souboje s ním jdu. Beru ho jako rovnocenného.

Co na tom, že jsem malý.

Kolikrát jsem slyšel, že moje výška bude ve fotbalové kariéře můj limit. Já ji vnímám jako výhodu. Ve své hlavě si nastavuji mety. A pokud je na trávníku někdo výrazně vyšší než já, i on se pro mě stává metou. Vítanou metou, která mě vyhecuje k ještě většímu úsilí. Chci se vyšponovat, vyskočit výš než on. Ukázat, že se z něho nepodělám. Není to o svalech ani centimetrech. Je to o tom, kdo chce víc.

A já jsem ten, kdo chce maximum.

V každé situaci na hřišti. Nemám rád, když fotbalista neběhá, když ztratí balon a nevrátí se. Za to jsem schopný při hře vynadat i starším spoluhráčům. Naopak když se někdo snaží, přetrhnu se, abych mu svojí hrou pomohl a zjednodušil mu jeho práci, co to jen jde.

Považuji se za vítězný typ. Pokud se mi něco nepovede, mojí odpovědí není naštvání. Nepátrám po důvodech, PROČ se to nepodařilo.

Přemýšlím, JAK být lepší.

Negativitu si člověk stejně vytváří jedině sám. Ve fotbale nejčastěji třeba tím, když naříká, že nehraje. Že ho trenér nestaví. Ale co když je jen třeba, aby on sám byl první, kdo něco změní? Aby on byl tím, kdo přidá a ukáže, že si místo zaslouží? Každý setback je šance, jak se posunout kupředu. Tak jsem uvažoval, když jsem vypadl ze sestavy PSV a pak se do ní vrátil. To mě vedlo k tomu, iniciovat hostování v Liberci, když jsem si uvědomil svoji situaci. Neúspěchy jsou přece od toho, aby se překonávaly. Člověk musí najít cestu, jak se skrze ně prokousat zpátky na vlnu úspěchu.

I já si umím třeba zanadávat na trenéra, když mám pocit, že se mnou nejedná správně. Před někým, kdo má moji důvěru, to ze sebe pustím. Zároveň tím ale jen vyventiluji prvotní naštvání, nepoužívám to jako omluvu. Pokecám si s někým, kdo dané situaci rozumí, a pak se přes to přenesu. Na dalším tréninku začnu zase od začátku. Stejně je to vždycky jen o mně. O mém přístupu.

Vždyť ani ten trenér to nedělá naschvál, že mě nestaví. Třeba jen zkrátka věří někomu jinému. Pokud ale já budu lepší, pokud budu dělat správné věci, bude to muset později uznat. Nebo čas ukáže, že udělal chybu. Nedokážu mu to ale jinak než tím, že se do toho opřu a předvedu mu, že já jsem ten, kdo si jeho důvěru zaslouží.

Že do toho vlítnu nadoraz. Do každého sprintu. Tak jak to po mně odmalička chce děda.

Vím, že se mi to vrátí.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.