Cejch

Jiří Orság

Cejch

Otevřel jsem dveře.

Za nimi stál trenér a hrál všemi barvami, měnil je jako chameleon. „Co je? Někoho chytli?“ Myslel jsem, že se zasměje a bude pohoda. Byli jsme na soustředění v maďarské Tatě a já si zrovna večer na pokoji pouštěl seriál. Absolutně mě nenapadlo, že někdo opravdu neprošel dopingovou kontrolou. A už vůbec ne, že jsem to byl já. Kouč to na mě vybalil a v první chvíli mi nedocvaklo, co to bude znamenat.

„Vzal sis něco?“ zeptal se na rovinu.

„Nejsem sebevrah.“

Věděl jsem, že nic neberu, a když přišla zpráva, která tvrdila něco jiného, nechápal jsem, co se děje.

Jako nejlepší český vzpěrač a jako každý sportovec, který je zaměstnán na Olympu pod ministerstvem vnitra, jsem monitorován 365 dní v roce. Do systému pro antidopingovku musím vyplnit, kde a v kolik hodin se budu nacházet. Můžou mě přijít zkontrolovat, kdykoliv se jim zachce. Někdy je to každý měsíc, jindy jednou za čtvrt roku. Ale už se stalo i to, že přišli dva dny po sobě nebo v pátek a následně hned v pondělí.

Bral jsem to jako součást své práce a zvykl si na to jako na každodenní součást kariéry. Myslím, že ten, kdo v tomhle režimu riskuje a sáhne po zakázaných látkách, je regulérní blázen. Po sedmém místě na olympiádě 2012 jsem obhájil zlato na mistrovství Evropy do 23 let a dával si před sebe další cíle, snil jsem o světové medaili. Místo toho mi na podzim 2013 přišel pozitivní test.

Nebyla to facka od života, bylo to brutální dělo.

Nejdřív mě zajímalo, co komisaři našli. Tamoxifen. Další novinka, o tomhle jsem v životě neslyšel a hned volal lidem, kteří měli přehled. Zjistili, že jde o látku, která napomáhá účinnosti anabolických steroidů. Jenže ty jsem v těle neměl. K čemu by mi to bylo? Co s tím? Jak dokázat, že jsem nic nevzal úmyslně? Informace se ke mně dostávaly postupně. Tamoxifen má při jednorázovém požití detekci pár hodin, při dlouhodobém pár dní. Prý se používá i při léčbě rakoviny prsu, což rovněž nebyl můj případ.

Přemýšlel jsem o všem. Mohlo to být v doplňku stravy, těch jsem bral desítky, ale chyběly mi neotevřené krabičky stejné šarže, abych je mohl dát přezkoumat. Každý mohl říct, že jsem si tam něco přimíchal sám. Za nikoho nedám ruku do ohně, ale odmítám verzi, že by mi někdo z nejbližšího okolí něco podstrčil.

Dodnes tomu nerozumím. Na odběry šla celá reprezentace dvakrát během dvou týdnů a zároveň se mnou měl pozitivní test také Kamil Kučera. Našli mu stanozol, anabolický steroid, který má daleko delší detekci než tamoxifen. U další kontroly byl ale negativní, zatímco já měl v těle látku pořád. Nakonec mi řekli, že ještě můžu mluvit o štěstí. Druhý odběr proběhl ještě předtím, než přišel výsledek prvního, takže se vše posuzovalo jako jeden případ. Stačilo pár dní a vše by se řešilo jako nezávislé nálezy, různé pozitivní testy. Dostal bych osm let a měl po kariéře.

Ve chvíli, kdy vám něco najdou, prakticky nemáte šanci se bránit. Svědomí mám čisté, ale uvědomuju si, že vrcholový sportovec je zodpovědný za vše, co má v těle. Tečka.

Tohle je prostě vina.

Nezbývalo mi nic jiného než snažit se kauzu co nejrychleji uzavřít. Ano, takhle jednoduché to bylo. Se svazem jsme se pragmaticky domluvili, že nebudu nic protahovat, aby začal platit trest. Všichni věděli, že místo boje o co nejlepší výkony začal boj o čas. Ani na chvíli jsem neuvažoval nad koncem kariéry, šlo mi o to kvalifikovat se na olympiádu do Ria 2016. Podmínkou účasti bylo absolvovat dvě velké soutěže, abych České republice zajistil reprezentační místo.

Kdybych se tahal po soudech, nechával otestovat všechny doplňky a zkoumal, kde se mohla stát chyba, trest by začal běžet až po konečném verdiktu. Ten by stejně nemusel nic řešit a jen by prodloužil dobu, kdy bych byl mimo. Vím, že existuje hodně sportovců, kteří do očistění svého jména investovali miliony korun, aby byli oficiálně bez poskvrny, jenže já tyhle možnosti neměl.

Nechal jsem se natřít.

Nechal jsem si dát cejch.

Ve dvanácti jsem zvedl nad hlavu sto kilo. Nevím, kde se ve mně vzala taková síla.

Jako dítě jsem pracoval na statku, ale to přece dělá i spousta dalších lidí. Svého biologického otce neznám, ale geneticky mám určitě slušný základ od mámy, zdědil jsem její velké nohy i sílu. To, co ona, zvládne málokterá ženská, i v 53 letech je schopná pohrát si s padesátikilovým pytlem obilí.

Zpětně vidím, že zásadní roli v mém vývoji hrála psychika. Já prostě nevěděl, jestli zvedám hodně, nebo málo.

Pocházím z Valašska, z Karolinky, z domácnosti bez internetu, kde se nevyhazovaly zbytečně peníze, takže jsem si neprohlížel ani časopisy o kulturistice. Znal jsem jen vzpírárnu v Novém Hrozenkově, kam mě v jedenácti přivedl otec. Seděl jsem na lavičce a pokaždé čekal, až se uvolní činka, abych mohl napodobovat pohyby velkých chlapů. Nadhazovali sto padesát kilo a já na to zíral s otevřenou pusou. Nikdo mi neříkal, jestli mám přidat nebo ubrat, tak jsem si pořád nakládal.

Hrozně mě to bavilo a určitou roli sehrála i vyjukanost. Hned první den mi jeden vzpěrač řekl, že ví, kde bydlím. A jestli prý nebudu chodit na tréninky, najde si mě. To víte, že jsem se mu pokaždé hlásil.

Bylo to rychlé, po dvou týdnech mě poslali na žákovský přebor Severní Moravy. Ani jsem netušil, jaká je správná technika, ale bylo z toho druhé místo, trhnul jsem 32 kilo a nadhodil o deset víc. První diplom mám dodnes zarámovaný u našich a často si na něj vzpomenu, protože mě to nakoplo natolik, že jsem chodil trénovat hned po škole.

Do té doby mě naši moc nepouštěli ven. Bydleli jsme pět kilometrů za městem a autobus k nám jezdil jen dvakrát denně. Ráno jsem čekal hodinu před školou a hned po vyučování zase mazal rychle domů.

Najednou jsem byl mezi chlapy, což se mi líbilo víc než blbnutí se spolužáky. Na základce jsem nezapadal, nebavily mě kraviny, děti běhaly a házely po sobě papírky a svačiny, mně to přišlo divné a těšil jsem se mezi pětadvacetileté svalovce. Ukázali mi jiný svět, protože jsem do té doby neměl o sportu ani páru. I zlato hokejistů na olympiádě v Naganu jsem zaregistroval spíš díky tomu, že po oslavách skoro nikdo nepřišel do školy.

O tom, že existuje nějaký doping, jsem se doslechl až v sedmnácti.

Na prvním mezinárodním závodě, mistrovství Evropy juniorů 2006, jsem skončil jedenáctý a viděl sílu svých soupeřů. Myslel jsem, že všichni zkrátka jen trénují víc, a rozhodl se do toho pořádně šlápnout. Byla to krásná doba. Nezatěžoval jsem se tím, jaké mám hranice a limity. Bylo mi jedno, jestli někdo něco bere. Netušil jsem, že mi v tomhle ohledu něco hrozí.

Dva roky. Když vám zakážou to, v čem vynikáte, je to dlouhá doba. Vůbec jsem neměl páru, co budu od září 2013 do října 2015 dělat.

Ze dne na den jsem přišel o pozici zaměstnance na ministerstvu vnitra i o bydlení v areálu Olympu Praha. Hned ze soustředění v Maďarsku jsem odjel k rodičům, za dva týdny mi disciplinárka v Ostravě dala flastr. Jakmile se zveřejnilo, že Orság dopoval, měl jsem během chvilky dvacet nepřijatých hovorů a desítky esemesek. V Blesku mi věnovali dvoustranu, objevil jsem se i v hlavních zprávách na Nově. Myslím, že tohle by se mi nepovedlo ani s olympijskou medailí. Nemluvil jsem s žádným novinářem, přesto se mnou někde vyšel rozhovor, který se stal terčem internetových diskutérů.

Jakmile se vám stane to, co mně, spadnete do spirály událostí, která po chvíli začne žít i bez vás. Pár nocí jsem pořádně nespal.

Mám brečet?
Sesypat se?
Asi jsem mohl udělat obojí, ale to bych tu dnes nebyl.

Ve čtyřiadvaceti letech jsem si neuměl představit svět bez vzpírání, přesto jsem využil možnosti uspořádat si běžný život a dal si půl roku pauzu. Díky tomu jsem doléčil tělo. Pořád mě něco bolelo. Zápěstí, rameno, záda, stehno. Vrcholový sportovec je v přípravě v jednom kuse namožený, protože dlouhodobě přetěžuje organismus. V mé disciplíně určitě, je to začarovaný kruh a není šance mít delší volno. Na jaře je mistrovství Evropy, na podzim mistrovství světa, mezitím mistrovství republiky a mezinárodní poháry. Neustále dřeme.

Mé okolí očekávalo, že půjdu do klasické práce, ale já měl jiný plán.

Pořád jsem přemýšlel jako sportovec. Jakmile bych šel do fabriky k pásu, ztratím to, co jsem za dlouhé roky tréninku vybudoval. Sice mám policejní školu, ale bylo jasné, že uzavřením služebního poměru bych se uvázal i k nočním službám, které by mě v kombinaci s tréninkem zničily.

Vím, že jsem vypadal jako flákač, který si užívá mama hotel. Myslelo si to hodně mých blízkých, včetně mámy. Byla nešťastná, a dokonce volala dědovi, aby mě přemluvil k nástupu do práce. Musel jsem si ale stát za svým a smířit se s tím, že budu za povaleče. Nechtělo se mi do podrobna vysvětlovat, o co jde. Pro člověka, který nesmýšlí v rovině vrcholového sportu, byly mé pocity těžko pochopitelné.

Investoval jsem do sebe veškeré úspory, abych nebyl za příživníka. Tři sta tisíc.

Můžete si snadno spočítat, že je to dvanáct a půl tisíce na měsíc s tím, že jsem rodičům nemusel platit žádný nájem. Chvíli předtím jsem si koupil nové auto a přiznávám, toho jsem se za žádnou cenu nechtěl vzdát, nechal jsem si i jednu úrazovou pojistku. Ostatní smlouvy, spoření a výdaje jsem zrušil.

Nejhorší jsou pro vyhazovače opilé ženy, které se zastávají svých partnerů.

Abych si rozšířil obzory, absolvoval jsem trenérský kurz pro kulturistiku a fitness. Sice jsem patřil ke světové špičce, ale trápila mě přebytečná kila. Díky kurzu jsem víc proniknul do výživy a zhubnul ze 128 na 115 kilo. Šlo mi o to, zkvalitnit hmotu, abych na ní následně mohl vybudovat něco lepšího. Asi by nebyl problém nic neřešit a mít sto padesát kilo jako ti úplně nejlepší vzpěrači. V mém případě by to však při výšce 181 centimetrů znamenalo stát se obrovskou koulí plnou ničeho.

Potřeboval jsem tělo, které budu umět ovládat. I proto, že jsem si sem tam přivydělával jako vyhazovač na diskotéce City Club v Rožnově pod Radhoštěm.

Nebyl tam zrovna klid.

Dělali jsme ve čtyřech, za večer se protočilo třeba tisíc hostů a každou druhou akci se to porvalo natolik, že museli přijet policajti. Největší bordel obvykle dělali místní hokejisti a další známé firmy z města. Koukalo jim to z očí.

Myslím, že mám klidnou povahu, ale teď jsem dělal něco, kde člověk musel často jednat. Nejhorší jsou pro vyhazovače opilé ženy, které se zastávají svých partnerů. Skočí na vás, jsou agresivní a hysterické, musíte se hodně ovládat, abyste jim neublížili. To samé platilo ve chvíli, kdy se jeden podnapilý hokejista navážel do vozíčkářů, kteří měli v klubu soukromou akci. Začal je urážet a nadávat jim do kriplů, tak jsem ho čapnul a vyvedl.

Zpětně vidím, že to bylo o štěstí. Kdokoliv mohl vytáhnout nůž nebo mě přetáhnout flaškou po hlavě, když jsem po něm chtěl padesát korun za vstup. Naštěstí nikomu úplně neruplo v kouli. Ne v době, kdy jsem stál u dveří já.

Začal jsem trénovat.

Ve skromných podmínkách, bez odborného vedení a zázemí vhodného pro budování formy. Jako sportovce v trestu, který řekl, že se chce vrátit, mě kdykoliv mohla přijít zkontrolovat dopingovka, navíc jsem nesměl fungovat ve státem podporovaném zařízení. Jsem typ, který potřebuje závodit, a osamocená dřina mi nešla. Ani trochu jsem se nepřiblížil dřívější výkonnosti a na trénink mě často donutila jít jen tapeta, kterou jsem si nastavil na tabletu.

Logo olympiády v Riu.

Jako kluk z Karolinky, kterého nebaví nic moc jiného než zvedání těžkých vah, jsem měl jediný cíl. Dostat se do střediska vrcholového sportu v Praze.

Musel jsem ukázat, že jsem dobrý i s omezenými možnostmi a čtyřmi tréninky týdně, obvykle po škole. Když si mě vybral Olymp, těšil jsem se, jak porostu, místo toho přišel roční zásek na stejných kilech, sto šedesát v trhu a dvě stě v nadhozu. Nemohl jsem si zvyknout na extrémní režim. Najednou mě čekalo devět jednotek a byla to taková dřina, že jsem ráno nemohl bolestí ani rozlepit oči, i vlasy byly v křeči. Často jsem nemyslel na nic jiného než na krabičku s ibalginem, abych potlačil bolest a mohl se aspoň obléct.

Od pondělka do pátku jsem to díky skvělému servisu, regeneraci a fyzioterapii jakžtakž zvládal, ale víkendy jsem obvykle celé prospal.

Hned první den mě čekal monitoring dopingových komisařů, kteří sídlí ve stejném areálu, jen pár kroků od haly, kde trénujeme. V systému musím rozepsat, co a v jakou hodinu budu dělat. Věřte si, čemu chcete, ale od nástupu na Olymp jsem pod takovým dohledem, že nemám šanci si k ničemu přičichnout, ani kdybych stokrát chtěl. Místo toho vím jen to, že budu celou kariéru rozlámaný a dobitý.

Všichni si myslí, že se nejvíc sype v reprezentaci, a možná jsem měl stejný názor i já. Rychle mi došlo, že je to mnohem horší v malých klubech, kde na sportovce nikdo nevidí a žádní komisaři za nimi nejezdí. Většinu pozitivních dopingových testů na závodech mají obvykle béčkaři a céčkaři. Ti nejlepší naopak předvádí výkony na hranici možností díky kombinaci špičkového zázemí a dlouhodobě náročného tréninku. Vydrží to jen pár lidí. Je to neustálé střídání dřiny a snahy co nejrychleji se dostat z únavy.

Patřím k nim. To, co by asi většinu ostatních odradilo, u mě totiž vytvořilo závislost na činkách.

Dnes jsem lepší vzpěrač než v době, kdy mi přišel pozitivní test. Víte, já to strašně chtěl dokázat. Hned po vypršení trestu mě čekalo reprezentační soustředění a podpis nové smlouvy s Olympem.

Prostředí mě zpátky přijalo v pohodě. Někteří soupeři mě dokonce rádi viděli, nekoukali se skrz prsty, nezaznamenal jsem negativní reakce ani v českém prostředí, i to o něčem svědčí. Vrátil jsem se do reprezentace rozbitý, což byl následek domácích podmínek a omezeného rozpočtu. Zanechalo to stopy. Když jsem po pauze navštívil fyzioterapeuta, dával jsem se z toho dohromady několik dní, protože mi musel nahodit žebra a srovnat svalové dysbalance.

Všechno šlo kupodivu hrozně rychle. Na mistrovství světa jsem skončil dvanáctý, na mistrovství Evropy čtvrtý a na olympiádě osmý. Tam už každý viděl, že mám výkony na podobné úrovni jako před stopkou.

Nejspíš to vypadalo až moc jednoduše, možná proto jsem se během finále extraligy zranil. Tělu asi došlo, že to, co zvládlo, ho vystaví ještě většímu extrému. Šprajclo se a při jednom neúspěšném pokusu jsem si posunul obratel a vyhřeznul plotýnku.

Čekaly mě čtyři měsíce bez činek a celkem tři čtvrtě roku bez závodů. Skoro by se mohlo zdát, že přišlo něco jako další trest, i když vůbec nevím, za co. Jen s tím rozdílem, že jsem měl nejlepší možnou péči. Začal jsem rehabilitovat, abych posílil střed těla, doktorka mi přesto několikrát doporučovala konec kariéry. Ne, nechtěl jsem tyhle řeči poslouchat, ale chápal jsem ji. Dnes se každý kryje, aby neměl problém, pokud se něco stane. Vzal jsem zodpovědnost na sebe a cvičil jen vršek těla.

Zapracoval jsem na slabinách a přibral na sto třicet kilo.

Na mistrovství republiky z toho bylo 190 v trhu a 245 v nadhozu, překonal jsem čtyřicet let starý národní rekord Jana Nagyho. Před světovým šampionátem se mi hlavou honily myšlenky na medaili, jenže dva týdny před závodem se mi zase kousla záda a nemohl jsem si ani nasadit ponožky. Odešla mi dynamika i technika a stačilo to na sedmé místo. Bylo to vynikající, ale já viděl, že mám na víc.

V hlavě mi znovu vyskočilo, že můžu posunout svůj limit. Zvednout nad hlavu čtvrt tuny v nadhozu a dvě stě kilo v trhu. Byl jsem definitivně zpátky.

Rád se cítím silný, navíc jsem poznal, že se vzpírání může hodit i v běžném životě.

Jednou jsem jel s přítelkyní na hory a ve Špindlu nám těsně před hotelem zapadlo auto předním kolem do hlubokého sněhu. Mám kombík, velký mercedes se zadním náhonem. Sice jsme byli jen pár set metrů od hotelu, ale zrovna se nenašel nikdo ochotný pomoct. Stáli jsme na blbém místě, kde do nás mohl kdokoliv vrazit. Tak jsem vystoupil, posadil přítelkyni za volant, řekl jí, ať se snaží rozjet, a vytlačil těžký předek ze závěje.

V tu chvíli jsem byl vděčný za to, co dělám.

Vzpírání není jen o síle, ale o všestrannosti. Myslím, že jde o prazáklad, který potřebuje každý sportovec. Díky crossfitu to začíná poznávat stále víc lidí, pokud pro ně pořádám seminář, je vždycky vyprodáno. Klienti bývají překvapení, jakmile zjistí, že zvládnu udělat provaz a na prvních třiceti metrech stačím sprinterům.

Není to jen o tom, zvedat těžké váhy, záleží rovněž na dynamice, mobilitě a flexibilitě. V prváku na střední škole jsem sice vážil přes metrák, přesto jsem vedl rozcvičky i strečink, šlo mi to nejlíp z celé třídy. Problémem nebyl ani výmyk na hrazdě, štvaly mě jen dálkové běhy.

Naštěstí to učitelé pochopili, tělocvikáři byli super a místo vytrvalostních tratí jsem mohl trénovat v činkárně. U dvanáctiminutovky mi stačilo dorazit do cíle, prostě to odchodit.

Je to jediný případ, kdy jsem si jako sportovec ulevil.

Jsou tři kategorie lidí.

První říká, že to ve vrcholovém sportu bez dopingu nejde.

Druhá je schopna vás odsoudit i za pozitivní test na pseudoefedrin, který obsahuje Modafen, lék proti nachlazení.

Třetímu typu je to úplně jedno a spokojí se s informacemi, které mu nabídnou média.

Myslím, že ani jeden přístup není úplně v pořádku, hlavně proto, že je dnes otázka dopingu zlehčována a populární mezi mladými. V určitých kruzích se zakázané látky propagují a nemyslím si, že je to správná cesta. Už jsem se setkal s tím, jak patnáctiletí kluci v posilovně popisovali, co si koupili a co to s nimi udělalo. Nechtěl jsem věřit, jak běžné téma to je. Neřešili trénink ani jídlo, ale podpůrné látky, aby rychle vyrostli. Chovali se jako brojleři. Nešlo jim o kvalitu, jen o velikost.

Už proto si myslím, že doping nesmí být tabu, musí o něm být povědomí a dostupné kvalitní informace. Názor, že jsou podpůrné látky v pohodě, mi přijde hloupý.

Zároveň jsem dost zblízka poznal, že nic není černobílé. Nikoho neodsuzuju, vím, že v profesionálním sportu má každý jiné možnosti. Liší se to podle odvětví i podle země, ze které pocházíte. Nebudu brečet, že měli někteří Rusové podle všeho státem řízený program podpory a byli vysmátí. Zatímco já mám komisaře stále za zády a můžu si myslet, že mi šlapou po krku. Jako jedinec to neovlivním a nemá smysl se na něco vymlouvat. Vím, že potenciál lidského těla je úžasný, každý má možnost dokázat velké věci. Každý má zároveň určitou úroveň a dřív nebo později narazí na svůj strop. Potíž je v tom, že málokdo má vůli dojít k přirozenému maximu férově, a pak, když na to někdo má podmínky, pomůže si.

Já na to podmínky nemám, ale nebudu trhat hlavu těm, co ano. Myslím, že dřív nebo později je to dožene, tělo jim samo vystaví stopku.

Nerozumím antidopingu, i když jsem se o to pokusil. Tvrdí, že je systém nastavený tak, aby nebyl nikdo zvýhodněn, ale sám vidím, že realita je jiná. Máte peníze? Obhájíte se. Nedostanete dva roky, ale šest měsíců nebo dokonce jen napomenutí u arbitráže. Případně rozhodnutí úplně zvrátíte, protože si za miliony postavíte pevnou obhajobu, uděláte znalecké posudky i genetické testy. Ukážete se v jiném světle.

A pak je tu další věc. Každý kontroluje jen sportovce, ale nikdo stejnou péči nevěnuje komisařům. Není možnost zjistit, jak se zachází se vzorky, přitom už byly případy, kdy systém prokazatelně udělal chybu.

Někdy vidím, že se dopingoví komisaři ke vzpěračům chovají, jako by byli pozitivní. Cítím z nich jisté pohrdání.

Uvědomuju si, že dělám sport, o kterém se říká, že je prolezlý podvody. Soutěžím v nejtěžší váze, kde jsou všichni podezřelí. Když mě chytli, byl jsem pro mnoho lidí nový Ota Zaremba. Právě on coby olympijský vítěz mnohokrát otevřeně prohlašoval, jak se ve vzpírání sype, ale já zkrátka musím mluvit jinak. Popisoval čtyřicet let starý stav, kdy bylo vše řízené centrálně.

Mluvil upřímně a pravdivě, ale musím dodat, že dnes je jiná doba. Extrémně přísná, stává se, že se lidé naslepo vzájemně udávají, aby znervóznili konkurenci. Není to rovná hra, protože jednotlivé státy nemají ve federaci totožné podmínky. Do Íránu nebo do Gruzie, což jsou velmoci, se komisaři jen tak nedostanou, nikdo neví, jak se v těchto zemích připravují.

Vím, co dělám, i to, co říkám.

Nejvíc mi pomáhá vědomí a přesvědčení o své nevině. Věřím tomu já i moji blízcí, to je pro mě podstatné. Ze začátku mě všechno štvalo, ale neuměl jsem se bránit, teď už mám odstup, nejsem ukřivděný ani naštvaný.

Vzhledem k tomu, že mám výsledky, jsem pořád na ráně. Někdy vidím, že se dopingoví komisaři ke vzpěračům automaticky chovají, jako by byli pozitivní. Na kontroly berou pokaždé úplně všechny. Cítím z nich jisté pohrdání a občas mám dojem, že má jejich jednání ke slušnosti hodně daleko. Hlídám se proto nejlíp, jak umím. Někdy se bojím, že přijde další ťafka a ukončí mi to kariéru. Víc než dřív řeším, jaké doplňky stravy používám, zvolil jsem si českou značku Smartlabs z Brna, která nikdy neměla žádný problém. Dokonce až na jednu výjimku nedováží žádné suroviny z Asie, v nichž často bývají zakázané látky, i když nejsou uvedeny na obalu.

Uvědomuju si, že lidi, kteří mě neznají, si třeba řeknou, že kecám, že mlžím a vymlouvám se, že u sportovců jako já je jen otázkou času, než je chytí. Přitom neznají účinky látky, kvůli níž přišla stopka. Značná část z mých kritiků navíc viděla činku jen v televizi nebo na obrázku. Tahle skupina patří k nejrychlejším soudcům.

Přijal jsem, že se se mnou pozitivní dopingový test potáhne napořád. Pokaždé, když bude příležitost, to někdo vytáhne.

Počítám s tím. Proto nemám problém s tím žít.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.