Buldok

Václav Varaďa

Buldok

V Air Canada Center v Torontu během play off nebylo slyšet vlastního slova. Strmé tribuny hučely a tlačily domácí tým v konferenčním finále za vyrovnáním v sérii, ve které jsme s Buffalem stejně měli od začátku jasně navrch.

Tie Domi, šílenec, který se na ledě nebál vůbec ničeho a nikoho, se ke mně naklonil těsně před tím, než rozhodčí při vhazování pustil puk do hry. Naše helmy se tehdy dotýkaly, když na mě z očí do očí začal pouštět hrůzu.

„Sáhni na mě a zabiju tě.“

Od začátku série jsem lezl všem hráčům Toronta pořádně na nervy. Jako hráč třetí formace, tehdy ještě typické checking line, jsem měl za úkol pohlídat největší hvězdu soupeře. Matsi Sundinovi jsem proto střídání co střídání doslova visel na zádech. Nad rámec své hry jsem měl za úkol navážet se do něj a vykolejit ho z jeho komfortní zóny rozdílového hráče. Dohrát ho při každé příležitosti. Kouknul jsem se, jestli se rozhodčí zrovna nedívá, a v tu ránu mu dal jednu krátkou rychlou sekyrku.

Taková dřív byla NHL. Hokej na konci devadesátých let byl jiný než dnes. Byla to řežba. Hra pro tvrdé chlapy, kteří museli jít bolesti naproti, pokud chtěli být úspěšní. V play off to platilo dvojnásob. Já se v tom vyžíval a můj výkon rostl.

V téhle válce jsem se našel v roli provokatéra, který uměl balancovat na hodně tenké hraně nepsaných pravidel, od jejichž dodržování nebyli na ledě rozhodčí, ale pěsti nabušených řízků, jakých měl tehdy v sestavě každý tým hned několik.

Mým úkolem už dávno nebylo jen dávat góly. Od toho jsme v týmu měli na ledě jiné. Měl jsem herně vymazat ze zápasu nejlepší hráče soupeře a pár dalších svou hrou a svými provokacemi rozčílit tak, aby se na mně vyfaulovali. Brnkat jim na nervy mi dělalo vnitřní radost. Neskromně si troufám říct, že mi to ve formaci po boku našeho kapitána Michaela Peci, jinak taky nejlépe bránícího útočníka tehdejší NHL, šlo fakt náramně.

Domimu, který šel na led jen proto, aby si to s tím „Fucking Commie“ Varaďou, jak se nám východoevropským hráčům snažili protihráči neustále verbálně ubližovat, někdo konečně vyřídil, jsem se proto tenkrát vyloženě vysmál do obličeje. Dopředu jsem věděl, že mě to bude bolet, ale i to byl plán mé hry, kterou jsem pro svůj tým rozehrál.

Puk se snad ani nedotkl ledu, když Domi sevřel hokejku do obou dlaní a vzal mě s ní přes záda. Dostal jsem od něj brutální krosček, po kterém jsem se dlouho nemohl zvednout z ledu. Odjížděl jsem na střídačku v předklonu s obrovskou bolestí, najevo jsem ale dával střídačce Maple Leafs jen škodolibý úsměv. Rozhodčí pak Domiho vyloučili na dvě minuty a my o chvíli později dali gól, který nám nakonec pomohl k postupu do finále Stanley Cupu 1999.

Celou sérii jsme nakonec vyhráli 4:1 na zápasy. Těsně před koncem posledního zápasu jsem pak jezdil kolem střídaček, abych na nevýrazného Sundina a o to víc naštvaného Domiho mohl mrknout ještě jednou.

Měl jsem radost.

Byl jsem spokojený, že jsem zase udělal přesně to, co ode mě trenéři vyžadovali.

Cítil jsem obrovský pocit zadostiučinění, že jsem i já docela zásadním způsobem pomohl svému týmu k úspěchu. Třebaže vás dnes s odstupem dvou dekád při pohledu na osobní statistiky asi zaujmou výkony jiných…

„Venco, víš, kolik zápasů jsme prohráli v osmnáctkách?“

Neznám moc lidí, kteří by měli většího pamatováka než Patrik Eliáš. Když jsme nedávno seděli u kávy, touhle otázkou mě dostal. A ještě víc mě zaskočil, když si na ni nakonec musel nahlas taky sám odpovědět, protože já neměl ani páru.

„Jen jeden.“

Prohráli jsme během celé sezony jeden jediný zápas, kvůli kterému jsme přišli o šanci zahrát si o titul mistrů Evropy a brali na konci naší dorostenecké kariéry jenom bronz. S týmem, ze kterého draftem nakonec prošlo třináct hráčů a velká část z nich si NHL nejen zahrála, ale taky v ní zanechala nesmazatelnou stopu.

Petr Sýkora, Radek Dvořák, Tomáš Vokoun… Tohle je vedle Patrika jen letmý výčet dalších jmen z generace, v jaké jsem vyrůstal a s jakou jsme později dobývali hokejový svět.

Je stejně zvláštní, jaké okolnosti, náhody a vlastně i štěstí hrály tak zásadní roli v kariérách každého jednoho z nás. Kam to každý z nás různými cestami dotáhl. S Patrikem Eliášem, dvojnásobným vítězem Stanley Cupu, rekordmanem a legendou New Jersey Devils a vůbec jedním z nejlepších hráčů, jaké tahle země kdy měla, jsem totiž i já stál dlouho na stejné startovní čáře.

V mládežnických reprezentacích jsme spolu patřili k lídrům týmu. V útočné formaci nás tenkrát doplňoval ještě Josef Marha, na ledě nám to takhle fakt šlo. Věřili jsme si, dávali spoustu branek a rozhodovali zápasy. Užíval jsem si tehdy to pohlazené ego hráče, ke kterému se pravidelně sjížděl celý tým, aby ho jeden po druhém každý plácal po helmě anebo zadku za to, jakým způsobem vymíchal obránce a pověsil puk pod víko.

Ale hlavně: Takhle to nebylo jen v reprezentaci. Tuhle pověst rozdílového útočníka jsem zpočátku potvrzoval i za mořem. Hráčem, který byl na ledě u všeho podstatného, jsem byl v juniorských soutěžích i na farmě v AHL. Kanadský hokej mi vyhovoval i přesto, že jsme to my kluci z Evropy po pádu železné opony neměli jednoduché. Místní hráči nám Čechům nadávali do komoušů a každou chvíli dávali pocítit, že v jejich zemi a jejich lize nejsme vítaní. Chvílemi jsem si na ledě připadal, že mám na zádech terč, jenže na rozdíl od jiných vyloženě technických Evropanů mi nevadilo, když mě taky někdo dohrál tělem nebo se mě snažil vykolejit faulem. Naopak jsem se v tu chvíli ještě více zabejčil a hrál pak paradoxně ještě líp. Ale hlavně jsem dával góly. Spoustu gólů.

Do nějakých dvaceti let jsem si užíval roli útočného esa týmu. Pocit, kterého jsem se později musel dobrovolně vzdát, abych našel uznání i respekt všech hokejistů úplně jinak. Abych si našel i já své místo v nejlepší lize světa a mohl vám dnes vyprávět o tom, jaké to je, stát na ledě v NHL proti Waynovi Gretzkému, Eriku Lindrosovi nebo Mikovi Modanovi. Jaké to je, když víte, že si legendy světového hokeje pamatují vaše jméno a není jim příjemné proti vám hrát.

Jako hráč s nemalým ofenzivním talentem jsem byl nakonec okolnostmi vsunut do úplně jiné role. Do role válečníka. Do role hokejisty na černou práci. Do role toho, kdo nebude myslet pouze na sebe a svá čísla, ale na prvním místě jeho priorit bude vždycky tým, za který hraje. Dnes, s odstupem času, jsem hrdý na to, jakým způsobem jsem v klíčovou chvíli zvládl potlačit své ego. Ba co víc, že jsem se v roli hokejisty, kterého budou ostatní nesnášet, dokonce vyloženě našel.

Dlouho jsem si totiž plnil svůj limit bodu na zápas, pravidelně jsem sázel kolem třiceti branek za rok. To už jsme se s Patrikem Eliášem v AHL potkávali jako soupeři a také on byl jedním z těch, které na ledě nešlo přehlédnout. Ruku v ruce s tím ale přicházely i pochybnosti. Zatímco on v New Jersey relativně brzo dostal prostor i v áčku, já navzdory tomu, že jsem byl na farmě klíčovým hráčem, stále v prvním týmu Sabres nedostával čuchnout. Marně jsem čekal a v hlavě se mi po čase honily tíživé myšlenky, co ještě musím dělat lépe a proč musím pořád někomu něco dokazovat.

Pocítil jsem tehdy nejspíš poprvé pocity křivdy. Pocit, který dodnes vyloženě nesnáším. Energii, kterou jsem se naučil využívat tak, že mě ve výsledku dělala ještě lepším a úspěšnějším hráčem. Byla to totiž křivda, která stála na počátku snad všech vítězství, kterých jsem jako hokejista v kariéře dosáhl. Spolu s touhou a vůlí, které mě vedou celým mým životem.

Buffalo v té době trénoval Ted Nolan. Jeden z těch Kanaďanů, kteří Evropanům nemohli přijít na jméno. Na tréninkových kempech mě na rozdíl od jiných hráčů v týmu vždy oslovoval jen příjmením. Byl jsem pro něj zkrátka jen nějaký ten VARADA. Tuctový hráč, se kterým se neměl potřebu bavit a který od něj napřímo nikdy neslyšel, co se od něj čeká, na čem má zapracovat nebo co udělal dobře.

Jako mladík odsunutý na farmu jsem tohle všechno sledoval jen zpovzdálí. Mám ale za to, že za tím vším taky mohly stát hlavně jeho spory s Dominikem Haškem i napjaté vztahy s tehdejším manažerem Johnem Mucklerem, který mě do Buffala přivedl a nabídl mi smlouvu. Navykládalo se toho tehdy spousta, těžko říct co je a není pravda. Nolan prý jako člověk s indiánskými předky z pověrčivosti toužil po tom, aby vedení klubu uprostřed kabiny postavilo totem. Už tehdy mi to přišlo ujeté a vůbec se nedivím tomu, že se Dominik jako největší hvězda týmu postavil proti tomuto nápadu a v podstatě i proti němu. Byla z toho patová situace, na kterou nakonec doplatili snad úplně všichni.

Nolan se dostal s nejlepším brankářem historie do sporu, který nemohl mít vítěze. Coby tehdy nejlepšího trenéra NHL si zároveň vedení klubu nemohlo dovolit ho odvolat, třebaže ani s generálním manažerem nejspíš neměli vzájemně úplně čistý stůl. A tak se, aby to navenek nevypadalo blbě, čekalo, až mu doběhne končící smlouva. Alespoň takto jsem situaci vnímal já.

Po sezoně nakonec v klubu skončili oba.

Generálním manažerem se stal Darcy Regier a trenérem Lindy Ruff. Chlap, který nakonec tak zásadním způsobem ovlivnil mou hokejovou kariéru. Kouč, který mi dal šanci tím, že ze mě udělal hráče, na jakého si pamatujete.

„Mám pro tebe jedno místo. Ale ve třetím útoku…,“ řekl mi tenkrát, když mě z farmy povolal do prvního týmu při osobním pohovoru. "Nechci, abys dával góly. Chci od tebe hru do těla a důraz, který já v tobě jako trenér vidím. Mí Sabres tě potřebují jako hráče obranáře, buldoka a válečníka. Bereš?“

V ten den se má kariéra i pohled na hokej začaly otáčet vzhůru nohama.

Touha hrát NHL totiž pro mě byla tak silná, že jsem mu neuměl říct ne. Byl to můj sen, pro který jsem byl ochoten udělat v podstatě cokoliv. Z hráče, který do té doby vesměs celou svou kariéru rozhodoval zápasy a dával spousty gólů, se během krátkého pohovoru v kanceláři šéfa měl stát hokejista, který svou touhu být nejlepší potlačí ve prospěch mužstva.

Následující týdny jsem poznal pocit, který jsem si do té doby odmítal připustit. Pocit, který jsem ve svém životě až do tohoto okamžiku vůbec neznal. Pocit, jaké to je, v prvních osmnácti zápasech za sebou nedat gól.

Zavřu oči a ještě dnes si po těch letech vybavím každičký detail v kabině tehdejšího Buffala. Rozlehlou šatnu, chodby i kancelář našeho hlavního trenéra, který v ní seděl sám, stranou svých asistentů. Když už si do ní kouč někoho z nás hráčů pozval, většinou to znamenalo, že má průšvih nebo jede hrát na farmu. Mě přitom tamní rozhovory měnily jako hokejistu a dodnes částečně formují i mé myšlení trenéra. Možná to bude tím, že jsem s Lindy Ruffem nikdy žádný problém neměl.

Dokonce ani tehdy, když jsem jako nováček nastoupil do NHL a nebyl schopný se skoro dva měsíce bodově prosadit. Pro mě osobně to byl hrozný pocit, se kterým jsem se uvnitř dlouho pral. Usínal jsem každý večer s představami, že jednou budu za hvězdu, která bude dávat krásné góly. A budil se s tím, že realita je úplně jiná.

Kolik takových snů se mi zdálo...

Vlastně vůbec nevím, co si o mně tehdy mysleli mí spoluhráči. Přestože jsem byl v zakončení plonkový, dál jsem hrál a sbíral relativně hodně minut. V průměru za zápas klidně i patnáct a víc. Branky jsem přitom trefoval dlouho jen před tréninkem, když v nich ještě nestál brankář, to mi to fakt šlo.

V samotném zápase to ale bylo pořád dokola stejné. V přečíslení dva na jednoho jsem mířil na lapačku a pravidelně trefoval jen mantinel nebo plexi za brankou. Když jsem zase dostal křižnou přihrávku přímo na volej, trefil jsem brankáře místo odkryté části branky. Hodně o tom se mnou mluvil hlavně tehdejší asistent Don Lever.

„Víš co? Tak střílej mezi betony, nesnaž se trefovat rohy branky.“

"Když nedáš gól napoprvé, budeš mít šanci ještě na dorážku."

A tak jsem přestal přemýšlet i mířit. Začal jsem všechny puky posílat doprostřed branky a chodit si pro dorážky. Buď jsem se k odraženému puku dostal sám, nebo se tím otevřela šance pro mého spoluhráče. A tím, že mi takhle začaly naskakovat alespoň asistence, jsem ze sebe postupně shazoval tlak.

Hrál jsem od té doby tak, abych z každé své šance vytvořil minimálně jednu další.

Ostatně podobným způsobem jsem dal v NHL také svou první branku. Bylo to doma proti St. Louis, při hře čtyři na čtyři jsme ve středním pásmu prohráli buly, ale okamžitě vyrazili napadat beky. Najednou z toho bylo přečíslení dva na jednoho a já dostal nepřesnou přihrávku. Místo abych se do puku pořádně opřel, krkolomně jsem ho zametl bekhendem po ledě mezi betony za gólmana. Byl to škaredý gól. Gól, který mě ale přesvědčil o tom, že do NHL patřím.

Dal jsem ho ve chvíli, kdy jsem pomalu začínal věřit své nové roli. Možná jsem si totiž dokonce začal uvědomovat, že na to, abych rozhodoval zápasy a patřil ke klíčovým ofenzivním tahounům týmů na úrovni nejlepší soutěže planety, možná zas tak dobrý nejsem. I v našem týmu, který s Haškem v brance hrál zápasy na hubené výsledky 1:0,2:0, byli na tuhle pozici evidentně lepší hráči. Pochopil jsem to definitivně ve chvíli, kdy přišla zranění v elitních formacích a Lindy Ruff mne neposouval v sestavě výš. Ať se dělo cokoliv, vždycky mě podržel v roli toho buldoka. Věřil, že takhle budu mít pro náš tým největší přínos. Naprosto upřímně mi to ve své kanceláři také pokaždé vysvětlil. A já to bral.

Vždyť tenhle chlap na jednom z tréninků zastavil cvičení a začal po všech řvát. Nelíbilo se mu, jak bránící hráči vystupují proti obráncům, kteří měli napřaženo na modré čáře. Srovnal si proto beka zpátky na čáru, zatímco my ostatní stáli v chumlu uprostřed ledové plochy a nechápavě na něj zírali. Nařídil svému asistentovi, aby obránci nabil. A sám, jen v šusťákovce, vystartoval proti němu, aby před celým týmem padl do rány.

"Když to můžu dělat já, proč ne vy?" otočil se pak na nás.

Už chápete, proč jsem mu každé jeho slovo věřil?

Stránku drsňáka jsem tak v sobě začal brzy budovat i na trénincích.

Zatímco třeba Miro Šatan na jejich konci střílel z jedničky na branku jeden puk za druhým, já si vzal s sebou hráče podobného ražení a šel se s nimi mydlit do rohu. Hrávali jsme tam s Ríšou Šmehlíkem a Michalem Groškem obehrávanou o puk, který nikdo nechtěl. Ve sněhovém nánosu na ledě se kotouč posouval mezi námi, a kdo ho měl zrovna u nohy nebo hokejky, dostal od ostatních okamžitě tělem nebo holí naloženo. Brzy se k nám začali přidávat i Kanaďané. Často jsme se tam mlátili tak, že by to dnešním pohledem bylo hodně za hranou. Byla to regulérní řežba, při které jsme po pětačtyřiceti vteřinách stáli v předklonu opření o hokejku a nemohli popadnout dech. Sotva jsme se u střídaček napili, už někdo po mantinelu chipnul puk do rohu zpátky a my po sobě koukali, kdo pro něj vyrazí jako první. Nikomu se nechtělo, protože to byl signál pro ostatní, že ho mají v plné rychlosti trefit do těla. Nebo seknout přes ruce.

Takhle jsem se zoceloval. Takhle jsem ze sebe dělal lepšího hráče.

Nepotřeboval jsem nad rámec tréninků pracovat na přihrávkách nebo zakončení, protože v samotných zápasech ode mě trenéři a tým potřebovali něco jiného. Přidával jsem si navrch tímto způsobem a večer to ve vyprodané aréně prodával tím, že jsem byl u mantinelů a kolem branky jeden z nejsilnějších, dokázal si poradit v situacích, ve kterých ostatní tak dobří nebyli. Sebevědomí mi v jednu chvíli narostlo dokonce tak, že jsem v téhle roli sám sebe viděl jako nejlepšího hráče v celé NHL.

Hokej mě v tu chvíli začal bavit ještě víc než dřív, kdy jsem zápasy rozhodoval góly.

Vím, jaké to je, stát se zlatou medailí na krku před desítkami tisíc lidí na Staroměstském náměstí. Znám ten úžasný pocit vracet se na konci května do České republiky po těžké sezoně jako mistr světa. Vychutnal jsem si ho dokonce dvakrát a ani jednou mi na celé té radosti nic neubral fakt, že jsem tam pokaždé hrál „jen“ třetí nebo čtvrtou lajnu.

Moc dobře totiž vím, že jsem k oběma zlatům pomohl. Že jsem na žádném z těch turnajů nebyl jen tak do počtu. A rozhodně ne jenom zásluhou toho, že jsem byl hráčem NHL. Sice jsem na šampionátech neodehrál dvacet minut za zápas jako jiní, ale během každého střídání jsem udělal maximum pro to, abych splnil úkoly svých trenérů, byl připraven a pomohl týmu uspět za každou cenu. Dal jsem tomu všechno.

Kousek toho ega v sobě máme úplně všichni. Nebudu říkat, že by se mi nelíbilo, kdyby mi visely medaile na krku a lidi by mě doma plácali po ramenou, jak skvělý jsem byl a kolik gólů dal, jenže… Ještě v nějakých osmnácti letech jsem to takhle asi měl. Snil jsem o tom, že mé týmy budou vyhrávat pořád a já budu hvězdou. Až v průběhu své hráčské kariéry jsem ale pochopil, že takhle snadná cesta k žádnému úspěchu nevede. Protože jednotlivci bez těch, o kterých se na konci tolik nemluví, stejně nezmůžou vůbec nic.

V roce 2000 bych býval nejspíš na šampionát ani nejel. V obrovské konkurenci desítek hráčů, které tehdy Češi v NHL měli, jsem snad nepatřil ani do širšího kádru týmu. Jenže turnaj se hrál tenkrát v Rusku, kam se ostatním klukům asi moc nechtělo. Po těžké sezoně byli všichni unavení. Prostě neprošli lékařskými prohlídkami, jak se dnes říká. Doma se tak už před turnajem psalo, že po zlatu v Naganu a minulém mistrovství světa tentokrát skončí reprezentační akce pořádným fiaskem. Hlavní trenér Josef Augusta počítal omluvenky, zatímco třeba Rusáci stavěli na domácí turnaj tým snů. Bure, Jašin, Žitnik... všechny ty hvězdy tehdejší éry NHL přijely, aby vlastnímu publiku po zklamání z Nagana dokázaly, jak výjimečnými hokejisty jsou.

Víte, jak nakonec jmény nabušená ruská "kamanda" dopadla?

Z kvalifikační skupiny nepostoupila ani do čtvrtfinále. Všechna jejich sláva, individuální schopnosti, všechna ta velká jména na soupisce byla tenkrát sborné úplně k ničemu. To my jsme s týmem, ve kterém bylo jen pět kluků z NHL, nakonec přidali druhý zářez na české cestě za zlatým hattrickem. Trenér Josef Augusta totiž tehdy složil skutečný tým. Vybral si hráče, kteří dopředu věděli, proč na turnaj jedou a co se od nich čeká. Pro mě osobně to byla do další kariéry obrovská vzpruha. Potvrzení, že jsem se o pár let dříve v NHL vydal správnou cestou, když jsem se sám vykašlal na touhu být nejlepším – bodově nejproduktivnějším hokejistou – a rozhodl se, že chci být raději platnou součástí nejlepších týmů.

Abych byl ale upřímný, ještě větší radost mi nakonec stejně dělá triumf v roce 2005 – bylo to totiž mistrovství světa, které lidé dodnes díky celosezonní výluce v NHL považují za malou olympiádu. Nejen proto, že jsem se do našlapaného českého týmu vůbec dostal. Ale také proto, že jsem o nominaci věděl už dva měsíce dopředu.

Začínalo tenkrát teprve play off české ligy, když mi volal trenér Vladimír Růžička, že mi drží místo v týmu. Nemohl jsem tomu zpočátku vůbec uvěřit, protože – a to si řekněme na rovinu – z těch desítek kluků z NHL tehdy v extralize vyčnívali bodově úplně jiní. Rozhodně ne nějaký Václav Varaďa, který za celou sezonu ve Vítkovicích dal jen osm gólů.

Jenže „Růža“ na takové věci nikdy moc nebral ohled. „Mám pro tebe místo ve čtvrtém útoku, budeš hrát s Pepou Vašíčkem,“ říkal mi. Neohlížel se na jména, nekoukal na statistiky. Už týdny dopředu měl v hlavě jasnou vizi, jak by to na turnaji mohlo fungovat. A já v ní měl místo hlavně proto, že budu nahánět soupeře po prknech, budu hrát důrazně a odvedu pro tým černou práci, kterou každý tým, který chce uspět, potřebuje.

„Varaďa! Kde je ksakru ten Varaďa?!“

"Je zase na šití."

„No to si snad děláte prdel!“

Už ani nevím, jaká to byla sezona. S Philadelphií jsme totiž v play off na sebe naráželi pravidelně skoro každý rok. V jednom z těchto zápasů mi ale během jedné třetiny třikrát sešívali obličej. Trenér ani mí spoluhráči nechápali, jak a kde jsem k tomu všemu zase přišel. Drsňáci tenkrát v NHL ještě nemuseli nosit ochranné sklo přes oči, a protože já chtěl být taky jedním z nich, dostal jsem v prvním střídání do obočí pukem, ve druhém hokejkou a při třetím mi jednu z těch sešitých ran roztrhli pro jistotu ještě jednou.

Bylo to v sérii, při níž jsem z pozice třetí formace, která měla hlídat Lindrosovu legii zkázy s křídly Johnym LeClairem a Mikaelem Renbergem, začínal každý zápas na ledě nastoupený na modré čáře před ještě potemnělou arénou. Sotva pak dohrála americká hymna a hlasatel v hale přečetl jména hráčů zahajovacích formací, už jsem byl v pozoru.

Stačilo mi, abych pocítil, jak mě fanoušci a soupeř nenávidí. V momentě, kdy lidé uslyšeli v aréně Philadelphie z reproduktorů jméno Vaclav Varada, začali pískat a bučet tak silně, že jsem věděl, že mě tam večer nečeká nic snadného.

Kdybych se dnes hladce oholil, jizvy v mé tváři byste nespočítali. Vlastním způsobem hry jsem měl obličej takhle rozpáraný každou chvíli. V NHL se v play off jednu dobu mezi hráči dokonce říkalo, že jsem blázen na ledě s posunutým prahem bolesti. Pravda přitom byla trochu jiná: Na konci zápasu jsem byl pokaždé vyždímaný a pěkně zmuchlaný, bolavý. Jen jsem to nedával najevo.

Jasně, mohl jsem si za to trochu sám. Jenže já sám jsem to takhle chtěl. Bolestivé vzpomínky totiž byly ve výsledku jen vstupenkou k zážitkům, které jsem prožíval. To naše třetí formace přece zápas co zápas nastupovala na led proti nejlepším hráčům soupeře. Každé střídání jsme si libovali v tom, jak všem těm hvězdám otrávíme naším bráněním hokej. Skvělý pocit z úspěšně ubráněné přesilovky nám na konci večera dělal úplně stejnou radost, jako když jsme občas taky dali nějaký ten gól, a ve finále jsme stejně patřili v play-off i mezi nejlepší v kanadském bodování.

Zatnout zuby a skočit po hlavě do rány, to bylo moje.

Odmala jsem snil o tom, že se budu v NHL předhánět s Waynem Gretzkym. Věřím tomu, že i ten mé jméno nakonec dobře znal. Na tehdejší dobu urostlých chlapů s velkými rameny byl subtilnější postavy, ale já ho hodil do stejného pytle k ostatním. Byl jsem svým způsobem neřízená střela. Nebál jsem se dohrát ani jeho, i když se v NHL tenkrát nepsaným pravidlem měla absence hry do těla hráče s číslem 99 dodržovat. Většina ostatních ho jen stínovala, já šel po něm napřímo.

Taky jsem si kvůli tomu pěkně zavařil. V jednom zápase dala naše formace té jeho tři branky a já pak reportérům v emocích spokojeně a směle vykládal, že bránit nejlepšího hráče v historii zas tak těžké nebylo, protože celý zápas jen tak bloudil ve středním pásmu. Je pravda, že v tom utkání Gretzky vůbec nevystřelil na branku. Celou jeho lajnu jsme herně z ledu úplně vymazali.

I Lindy Ruff mi tehdy žertovně naznačil, že jsem to malinko přehnal. V médiích se totiž následující den psalo, že si podobné výroky mladý Evropan nesmí dovolit. Když pak Rangers přijeli o měsíc později do Buffala znovu, byl kolem zápasu nebývalý poprask. Trenér Rangers dal k Waynovi do formace Todda Harveyho, který za mnou celý zápas jezdil a řval, že mě zabije.

Stejně jsem si Gretzkého našel a zase ho trefil tak, že se z ledu zvedal jen hodně těžce.

Vyhráli jsme tenkrát 2:0. Na první gól jsem dvě minuty před koncem asistoval, druhý do prázdné pak v závěru sám dal.

Vybavuje se mi barvitě i moment, kdy jsem byl poprvé v kariéře suspendovaný na tři zápasy. Uprostřed hřiště jsem sundal Erika Lindrose. Chtěl jsem mu dát tělo, postavit se mu do jízdy a trefit ho ramenem. Jenže ten 195centimetrový býk se na mě v plné rychlosti rozjel a svou silou mě otočil tak, že mi vylétla hokejka a trefil jsem ho jejím koncem vedle oka. Jako dnes si pamatuju, jak mě pak zkrvavený naháněl po ledě, aby si to se mnou vyřídil.

To už jsem byl v NHL čtvrtým rokem. Lidi v Americe mě znali a za tenhle zákrok o to více nenáviděli. Sám jsem cítil, že se i soupeři na mou hru začínají připravovat. Věděli, že všechno kolem sebe dohraju, a začali nahánět oni mě. Ne proto, že bych byl zákeřným hráčem. Ale proto, že hokej byl tehdy v pravém slova smyslu válkou. S tím, co vidíme v NHL dnes, se to nedá srovnat. Osobně mi byl dřívější hokej plný osobních i verbálních soubojů mnohem bližší.

Místo ve čtvrté formaci každého týmu tehdy zabírali urostlí hromotluci, kterým hokejka často překážela. Rváči, kteří postupem času měli pořádnou pifku i na mě a během zápasů mě vyloženě pronásledovali. Co já si od nich vyslechl sprostých slov, nadávkami do sráčů počínaje. Puk byl na úplně jiné straně, a stejně jsem periferně viděl, jak jdou po mně. Občas jsem jednu koupil, ale když jsem takhle někoho z nich vsákl do vyloučení, měl jsem z toho vnitřní uspokojení a radost. Byl jsem provokatér, který se nebál vůbec nikoho a kterého na konci každého takového střídání spoluhráči pochválili. Byli rádi, že mě mají na své straně.

Přesně to byl taky důvod, proč jsem v NHL vydržel deset sezon, zahrál si finále Stanley Cupu, posbíral téměř dvě stovky bodů a odehrál jen v základní části skoro pět set zápasů. Byl to také důvod, proč jsem v jistou chvíli musel začít dávat já pozor na své soupeře. Hráči i trenéři napříč ligou postupem času pochopili, jak jsem pro svůj tým důležitý, a také, kde jsem zranitelný.

V hokejové výstroji máte tělo velmi dobře chráněné. I krosček dřevěnou hokejkou se dá se zatnutými zuby přijmout. Pořádná dřevorubecká sekera do lýtek ne. Když dostanete ránu přesně do nervu, bolest je to tak ukrutná, že vám vypne celou nohu. V jistou chvíli jsem takhle za zády rozhodčích dostával naloženo tak často, že jsem na to v průběhu sezony musel reagovat. Kustodi mi tenkrát našili na zadní strany holenních chráničů speciální molitany s plastovými kryty, které mi chránily nohu i z druhé strany. Měl jsem ji sice pod štulpnami dvakrát tak větší než všichni ostatní, ale zase jsem byl krytý. A mohl se v takových případech soupeřům znovu vysmívat.

Je to zvláštní o sobě takhle mluvit, protože jako hokejista jsem byl úplně jiný než jako člověk mimo hokejové stadiony. V moment, kdy jsem obul brusle a utáhl tkaničky, se v mé jinak citlivé mysli něco hnulo. Najednou mě nezajímalo nic jiného než vítězství. Neznal jsem bratra. Dokonce ani mezi českými hráči. Na začátku každého zápasu mi bylo úplně jedno, jestli proti mně stojí Rus, Kanaďan nebo můj nejlepší kámoš. Nešetřil jsem Patrika Eliáše ani svého parťáka Pavla Kubinu z Vítkovic, dokonce ani všechny ty kluky z Pittsburghu. Lang, Straka, Jágr… I tihle na mě nejednou během zápasu řvali, jestli jsem se neposral.

V zápasovém režimu jsem měl klapky na očích jako dostihový kůň, kterými jsem na konci toho tunelu viděl jen vítězství. Dokud nezazněla závěrečná siréna, nebyla se mnou řeč. Dokonce ani při rozbruslení, kdy se Češi na červené čáře v uvolněné náladě potkávají, aby prohodili pár slov a třeba se přátelsky trošku poštenkrovali.

„Co, Venco, je u tebe všechno dobrý?“ ptali se mě zpočátku často kluci, když jsem se u střídaček protahoval. Já o ně nezavadil ani pohledem. Buď jsem na ně nereagoval vůbec, nebo jen cosi nevlídně zabručel. Už v tu chvíli, půlhodinu před zápasem, jsem býval napružený a soustředěný tak, abych vnímal jen svůj výkon a na konci toho boje odcházel z ledu jako vítěz.

Probouzel jsem v sobě spícího medvěda.

Měl jsem malíček nateklý a úplně modrý. Sotva jsem udržel hokejku.

Z mistrovství světa ve Vídni jsem si vedle zlaté medaile přivezl ještě jednu památku: Prst na levé ruce už mi nikdy pořádně nesrostl, akorát se o tom dodnes vlastně moc neví. Hlavním tématem šampionátu byl totiž malíček Jardy Jágra.

Zatímco na něj si vyšlápl tehdy ne tak známý Němec Stefan Schauer zákrokem, po kterém se v médiích týden řešilo, jestli náš nejlepší hráč zvládne pokračovat v turnaji, já v nenápadné situaci v jiném zápase nešikovně rukavicí zablokoval střelu. Po všech těch hrazdách do zad z NHL mě nic podobného nemohlo rozhodit. Nebylo to urvané rameno, byl to z mého pohledu jen poraněný prstík. A tak jsem si ho před dalšími zápasy vždy obvázal, schroupal pár prášků na bolest a před nikým o tom nemluvil.

Když už jsme ale u Jardy Jágra: Musím říct, že ten chlap mě fakt neskutečně štval.

Měl jsem totiž to štěstí, že mě kustodi reprezentace v kabině posadili přímo vedle něj. Zatímco on měl dvě místa, já se v rohu šatny krčil na jednom. A bylo to s ním k nevydržení. Jarda měl ve Vídni fazónu jako hrom, hrál neskutečný hokej a podle toho se taky choval.

Od rána do večera tam dělal srandu a staral se o to, aby byla v týmu i dobrá atmosféra. A já nevěřícně zíral, jak to dokáže. Normálně mi přišlo, že se snad na hokej ani nesoustředí. Nepoznali byste na něm ani náznak nervozity. Zatímco já byl zase zabejčený, uzavřený do sebe a koncentrovaný ve vlastní zóně zápasového nastavení, jemu bylo všechno – alespoň navenek – úplně jedno.

Potřeboval jsem i tam před každým zápasem svůj klid. Čas na rituály a vlastní rozcvičku. S nikým jsem se, jak bývalo mým zvykem, nechtěl bavit. Zavřel jsem oči, pustil si do sluchátek písničky a v duchu si představoval, jak budou za hodinu z protihráčů lítat třísky. A Jágr? Furt mi do toho kéroval! Věděl, že mě tím štve, a o to víc v tom pokračoval.

„Venco, řekni nám už konečně něco!"

„Hej kluci, koukejte na něj. On vůbec nemluví!“

Před každým zápasem se mi v hlavě honilo, jak ho poslat do prdele.

Za normálních okolností bych si vedle někoho takového v kabině nikdy nesedl. Ten chlap mě totiž dokázal svou energií rozhodit jako v kariéře málokdo. Přitom na to dnes tak strašně rád a s úsměvem vzpomínám. Fakt se mi chce smát, když si vzpomenu, jak já s tunelovým viděním beze slov čekal na zápas, až ty druhé zase rozsekáme. A vedle mě seděl úplně opačně nastavený člověk, který házel s nadhledem jeden fór za druhým a bylo mu to všechno naoko tak nějak... úplně jedno.

„Venco, ser na to, vždyť je to jenom hokej…“

„Venco, nějak to dopadne. Dej mi puk, já dám gól a bude to…“

Je fakt, že to tak nakonec opravdu bylo.

Jarda Jágr byl ve Vídni naším nejlepším a nejproduktivnějším hráčem. Naším lídrem.

Jsou i zápasy, které prohrajete a… A stejně víte, že jste byli lepší.

Víte, že jste měli navrch. Že jste měli vyhrát. A že jste pro vítězství už nic víc udělat nemohli. A to je ze všeho nejhorší. Vím o tom své, protože se s tímhle pocitem každé ráno probouzím už více než dvacet let. Byl jsem totiž součástí dodnes jednoho z nejkontroverznějších vyústění celé sezony NHL. Situace, v níž se během jedné vteřiny rozplynul můj dětský sen a Stanley Cup nám všem proklouzl mezi prsty.

V play off 1999 jsme s Buffalem prošli až do finále Stanley Cupu z pozice týmu, od kterého nikdo podobný úspěch nečekal. Neměli jsme tým našlapaný hvězdnými útočníky jako jiní v konferenci, měli jsme v brance Dominika Haška a před ním partu poctivých kluků, kteří každou vteřinu na ledě přesně věděli, co dělají a proč. Byli jsme sice malí, ale zarputilí. A moc jsme chtěli uspět. Díky tomu jsme poráželi i objektivně kvalitnější soupeře.

V očích kouče Lindyho Ruffa byl každý další zápas jako dopředu promyšlený tah v šachu. Obětoval tehdy ega svých hráčů, aby soupeřům vzal pohodu těch největších es. A od toho jsem tady byl já. Buldok, jehož výkony v závěru sezony pravidelně rostly. Naše hra totiž byla postavená na poctivém dodržování pevně daných úkolů. Střídali jsme tehdy na soupeře tak, aby proti jeho elitní formaci vždy stála naše lajna. Jeho největší hvězdy tak musely mít neustále oči na stopkách. Musely dávat pořád pozor, odkud přijde rána, a to je dokázalo spolehlivě vykolejit. Tím spíš, že jsme tím trenéry soupeře často nutili jejich úderné formace rozbít jen proto, aby mezi hvězdnými hráči byli i hromotluci, kteří je budou bránit.

V moment, kdy na led naskočila elitní lajna soupeře, museli naši hráči z ledu bez ohledu na to, že na něm byli jen pár vteřin. Když jsme pro změnu ve venkovních zápasech museli při přerušení jako první střídat my, často jsem na led naskakoval ob střídání. Pamatuju si i pohled Matse Sundina, kterého v jednu chvíli na to konto trenéři z ledu ještě před buly raději stáhli. Lezl přes mantinel zpět na střídačku a vůbec se mu nechtělo. Byl vyhozený z tempa, studený a s přibývajícími minutami zápasu i pořádně frustrovaný.

Můj ice time tak v průběhu našeho tažení do finále skákal nahoru a dolů. Byly zápasy, při nichž jsem z ledu prakticky neslezl. A byly i zápasy, kde jsem zvládl o den později odehrát jen něco přes deset minut. Podobně to měli všichni naši hráči, přitom ani jeden nebyl nikdy naštvaný, že zrovna hraje někdo jiný. Věděli jsme, proč to děláme.

V tom play off jsem nastřílel na cestě do finále pět branek a patřil i mezi hlavní útočné zbraně týmu. Stranou toho, že jsem plnil svoji roli v týmu, jsem totiž v zápasech dostával dost prostoru i na to, abych v sobě objevil svůj potlačený instinkt střelce. V každém týmu na světě – a to platí dodnes – totiž elitní formace jednu slabinu mají: nehrají tak dobře dozadu. A nám se tak proti frustrovaným soupeřům otevírala okénka i v útočné třetině. Nedávali jsme krásné góly, spíš poctivé, vydřené. Byly to góly, které bolely. Ale bylo jich dost.

Vše skončilo až ve třetím prodloužení šestého finále proti Dallasu. Za stavu 2:3 na zápasy rozhodl a ukončil sezonu Brett Hull gólem, o který se spory vedou dodnes. V zápase, v němž jsme před vlastními diváky poprvé tým kolem Hulla, Mika Modana nebo Jere Lehtinena dokázali přestřílet i herně přehrát.

Nebyl jsem v tu chvíli na ledě. Vybavuju si jen bezprostřední pocit ze střídačky, kdy vřavu vyprodané arény zalilo hrobové ticho. A zvuk otevírajících se dvířek rolbařů, z nichž se rozvinul červený koberec a nad ním o chvíli později stál Stanley Cup připravený pro naše soupeře.

Byl to obrovský pocit prázdnoty. Seděli jsme tenkrát v kabině s hlavami dole, většina spoluhráčů plakala a já nejspíš s nimi, když všichni slyšeli Lindyho Ruffa s Dominikem Haškem, jak se začali u televize vztekat. Z opakovaných záběrů vyšlo najevo, že Brett Hull stál před svou dorážkou jednou bruslí v brankovišti. A třebaže Hašanovi nijak nepřekážel, pohledem tehdejších pravidel gól platit neměl.

Až zpětně jsem si přečetl, jak Lindy Ruff při ceremoniálu křičel na Garyho Bettmana, aby liga nechala celou situaci prozkoumat u videorozhodčího. Útržkovitě se mi vybavuje i frustrovaný Dominik Hašek, který měl chuť vyhnat z kabiny všechny reportéry a přinutit nás vrátit se na led a hrát dál.

Bylo už příliš pozdě.

Bylo půl druhé ráno.

V Buffalu lidé tenhle zápas dodnes nazývají „No goal game.“ Dodnes se najdou ti, kteří tvrdí, že sezona 1999 neměla vítěze.

Bohužel měla poražené. A těmi jsme byli my. Tým, pro nějž hokej nebyl jen hra, ale vzduch, který dýchal. Tisíce tréninků předtím, stovky nastřílených branek a pak pád. Jeden z nejtvrdších, jaké jsme v kariérách všichni zažili.

Jediné, co jsme s tím tehdy mohli udělat, bylo zvednout se a v další sezoně to zkusit znovu.

Největší oporou mého života je má manželka. Jako vystudovaná psycholožka mi pomáhá také v hokeji. Otevírá mi oči a duši. To ona mě neustále nabádá k tomu, abych byl vůči světu otevřenější. Abych v sobě tolik nedusil emoce, více mluvil i s lidmi kolem. Dostávám se do toho pomalu, ale stále víc cítím, že bych takový měl být. Vždycky jsem byl „bejk“, protože jsem nesnášel křivdu. Když jsem ucítil jen její malý náznak, chtěl jsem soupeři dát mnohem víc. S její pomocí se postupně učím nad takové věci povznést.

Jako hokejista bych bez téhle jiskry nebyl tím, kým jsem byl. Kdybych byl nastavený na pohodu bez své vůle, hladu po úspěchu a drajvu, ztratil bych to, co mě dělalo ve výsledku tak silným. Proto jsem si utáhl brusle a změnil se. Neměl jsem problém dohrát Jágra, Lindrose ani Gretzkého. Vím, že ti kluci zažili spoustu večerů, kdy si říkali, že to nebylo nic snadného, hrát proti mně, a co jsem to za blázna. A vím, že někteří z nich vůbec netušili, že ta má zarputilost je jen jedna strana mé osobnosti. Že nejsem jenom medvěd na bruslích, že v běžném životě jsem vlastně i hodně citlivý člověk.

Češi v Americe vždycky drželi při sobě. Na zápasových tripech spolu večer před utkáním chodili na večeři, dali si u toho sklenku vína a měli pak k sobě blízko i v nároďáku. Já ale nikdy tyhle sympatie moc najevo nedával. Jen na prstech bych dnes spočítal, s kolika z nich jsem si před zápasem vyrazil jen tak ven. Možná jsem tím sám sebe připravil o kamarády, nějaká větší letitá přátelství. Na druhou stranu, styl, jakým jsem hrál, moc kamarádství nevytvářel. A já sám nechtěl, abych na základě přátelství některého z kluků v zápase šetřil. Potřeboval jsem jistotu, že zvládnu hrát naplno.

Dodnes by mě zajímalo, jak mě všichni ti Češi, co v NHL hráli proti mně, vnímali. A co si pak o mně mysleli, když mě potkali po sezoně v reprezentační kabině. Jestli vůbec byli rádi, že mě vidí. Možná bych se o sobě dozvěděl hodně zajímavé věci.

Byl jsem totiž svým způsobem dlouho jako Jekyll a Hyde. A bylo pro mě postupem času důležité naučit se s touhle rolí sžít. Dnes mám jako trenér vliv na tým. Protože jaký je trenér, takoví jsou většinou i jeho hráči. Proto se snažím být jiný, směrem k ostatním víc otevřený.

Uvědomuji si, že jsem tady teď od toho, abych nastavil hráčům mantinely a pravidla, ukázal jim cestu a dal jejich hokejovému umu roli. Bez samotných hráčů, kteří věří mé touze a vizi, bych se dnes tak silný necítil. Proto hodně pečlivě zvažuji, jaké hokejisty, lidi a charaktery chci ve své kabině mít. Kdybych si dnes mohl vybrat libovolného hráče z ligy, ťukali byste si možná na čelo, jaká jména jsem opomenul a koho bych naopak chtěl.

Stavím opravdový TÝM. Tohle totiž vyhrává tituly.

Držím se taky zásadního pravidla: osobního kontaktu. Každý hráč, který do Třince přijde, ať už zvenčí, nebo z farmářského týmu Frýdku Místku, by se měl hlásit v trenérské kanceláři osobně. Chci s ním hovořit. Chci znát, jak se cítí, a chci, aby on sám věděl, co od něj potřebuju zase já a náš tým.

Ve dvaceti letech mi šrotovalo v hlavě, proč mě trenér Ted Nolan v Buffalu tak dlouho opomíjel a nedal mi nikdy pořádnou šanci. Až dnes dokážu pochopit, že měl zkrátka jiné plány, jen mi to nikdy neřekl a nechával mě topit v nejistotě. Přitom za tím vším za každou cenu nemusí být jen averze ke konkrétnímu člověku. Každý trenér má svou představu a svou koncepci. Já to měl před rokem s dvacítkou na domácím šampionátu úplně stejně. Novináři i fanoušci dokola řešili, proč se do nominace nedostal ten a tamten. Já chtěl mít na ostře sledovaném turnaji v Ostravě tým, který vyhrát skutečně chce a i se takto bude prezentovat.

Můžete mít totiž nabouchaný kádr, jaký chcete, ale když se hráči spolu nebaví a komunikují jen ve skupinkách o tom, proč hraje ten a ne tamten, skončí to většinou průšvihem. Když naopak i ti talentovaní kluci dohrávají souboje, dělají v zápase ty malé věci navíc, které se od nich vyžadují, máte výrazně větší šanci na úspěch. Vybírám si proto hráče, pro které je schopnost přijmout svou roli v kolektivu přirozená. Protože když tohle hráči v sobě budou mít, většinu zápasů jejich tým vyhraje. Dokonce i ty, ve kterých třeba zrovna nebudou lepší než soupeř.

V Třinci cítím, že takový tým pod sebou mám.

Celý život jsem sám hrozně těžce nesl prohry. Už odmalička. V kuličkách, čáře, fotbálku za barákem a nakonec i v profesionálním hokeji. Říkali o mně, že prohrávat neumím, protože i při tenise s kamarády jsem doslova šílel.

Teď můžu jen těžko zběsile běhat po střídačce a křičet na rozhodčí, jako jsem to občas dělával coby hráč, protože bych to přenesl na své hráče a tím ovlivnil jejich výkon. Učím se vážit každé slovo, které ze mě vypadne, aby můj vliv na tým i jednotlivce byl správně veden. Když si dnes konkrétního hráče vytáhnu k meetingu nebo na video, zajímá mě i to, jak se cítí a čím si prochází. Těžko mu můžu vyčíst, že hraje špatně, když ho třeba v osobním životě trápí úplně jiné a ve výsledku mnohem důležitější starosti.

Vztah trenéra a hráče týmu je o důvěře. Chyby v hokeji vždy rozhodovaly. Vítězí v něm ten, kdo jich udělá méně. Umět si z nich navzájem vzít ponaučení pro příště je neskutečně důležité. Já dnes přitom vím, že i prohry k životu patří, a neberu je tak vážně. Pořád chci po svém týmu, aby hrál dobře a soupeře porážel, ale když to nevyjde, umím s klidem říct, že vyhrávat nemůžeme pořád. Uvědomuju si, že za vším stojí tvrdá práce. A jsem přesvědčený o tom, že když ji budeme dělat poctivě, z dlouhodobého hlediska budeme mnohem častěji vítězit.

Tak jako v roce 2019 v play off proti Plzni.

V semifinále sezony, ve které jsme měli našlápnuto k titulu, jsme prohráli oba úvodní zápasy. Hráči po nich seděli v kabině a byli na dně. Kroutili hlavami, jak se to mohlo stát, když jsme lepší. A proč jsme takhle lacině soupeři darovali vedení. Já sám si přitom říkal: „Neztrácej víru, takhle to asi mělo být.“

Kdybych v tu chvíli přišel do kabiny, třískal hokejkou, rozkopal koše a ty kluky srazil psychicky ještě víc, k čemu by to bylo? Rozhodně bychom sérii neobrátili. Následující den jsme proto s kolegy udělali meetingy s hráči jednotlivě. Každému jsme zvlášť řekli, co po nich chceme, a snažili je podpořit a navést na správnou cestu za vítězstvím. Žádné rýpání se ve videu a hledání chyb, další srážení jejich psychiky. Ukazovali jsme pozitivní věci tak, aby všichni věřili tomu, že sérii ještě můžeme zvládnout a vyhrát.

Všechno se tehdy otočilo.

Stál proti nám poctivý tým v čele s Milanem Gulašem, Janem Kovářem, nejlepší přesilovkou v lize a výborným gólmanem. Všichni do jednoho v tu chvíli pochopili, že tenhle soupeř se sám neporazí. Přestali jsme se koukat za sebe a dali do toho více šťávy. Najednou to nabralo úplně jiný spád. Obě odvety jsme v Plzni vyhráli. Na těžkém plzeňském ledě, kde je atmosféra taková, že za normálních okolností jen tak uspět nemůžete.

Nás ale tohle cestou k odvetám vůbec nezajímalo. Jeli jsme tam prostě vyhrát.

Tohle uvědomění si vlastní síly postavené na charakteru všech znamenalo parádní obrat série. A podepsalo se pod tím, že nás už nikdo nedokázal zastavit. Že jsme o dva týdny později doma zvedali nad hlavu také pohár pro ligové šampiony.

Tehdy jsem byl na svůj tým skutečně hrdý.

Nebudete mi to možná věřit, ale jestli jsem něco neměl rád, byly to bitky. Dokonce si dodnes myslím, že do hokeje vůbec nepatří. Hrál jsem sice tvrdě, rval se pro svůj tým, ale bít pěstmi jsem se vlastně nikdy neuměl. Nevěděl jsem, jak člověka chytit, a už vůbec neměl ponětí, jak ho uhodit. Dokonce mi ta představa byla nepříjemná. Nechtěl jsem nikomu ubližovat.

Různé fanouškovské servery, které bitky v NHL počítají, mi jich v nejlepší lize světa napočítaly devět. Na to, v jaké době jsem v NHL působil, a styl, jakým jsem hrál, je to vlastně hodně nízké číslo. Zvláštní přitom je, že z mého subjektivního pocitu jsem těch bitek měl ještě méně.

Byl jsem hráč, který hrál na hraně toho, co dovolovala pravidla. Velmi často jsem byl faulovaný jen proto, že mi soupeři opláceli mé zákroky a já se na rozdíl od nich jen málokdy nechal vyprovokovat. Rukavice jsem ve většině případů sundával dolů až ve chvíli, kdy jsem musel. Kdy už nebylo kam uhnout, protože na mě soupeř skočil.

Jako ten buldok jsem se pěstním soubojům, na rozdíl od jiných v týmu, nevěnoval ani na tréninku. I s vědomím toho, že mám velkou hlavu. Nikdy jsem nebyl jako Chris Pronger, na kterého jsme ze střídaček škodolibě pokřikovali „Pea Head“, protože měl hlavu jako hrášek a bylo těžké ho do ní trefit. Na rozdíl ode mě, kterého si minimálně jedna pěst – když už na rvačku došlo – vždycky snadno našla.

Šarvátkám jsem se proto většinu kariéry vyhýbal. Až na jednu malou výjimku.

Rok 2011 a šesté semifinále extraligy na Slavii.

V tom play off ve mně bouchly emoce. Z obrovské křivdy… Slavia se nám v průběhu semifinálové série vysmívala, vedla 3:1 na zápasy a my cestou do šatny v O2 areně slyšeli hlasatele vybízet její fanoušky k nákupu vstupenek na finálovou sérii. Vydráždili nás tím tak, že jsme v sobě našli sílu celou sérii otočit. Urazili karmu, nebyli pokorní a draze za to zaplatili. Probudili ve mně toho spícího medvěda.

Když jsme se do Prahy vrátili a v šestém zápase série vedli 5:3, Slavii už tekly nervy a já tušil, že se něco semele. Do konce zbývalo asi 30 vteřin, když jsem viděl, jak na led před vhazováním naskakuje Jiří Vašíček a soustředí se pohledem na našeho nejproduktivnějšího hráče Martina Růžičku. Bez něj bychom v rozhodujícím utkání série byli poloviční, a přestože jsem se do té doby nikdy sám od sebe nepral, věděl jsem, že teď do toho budu muset jít.

Na poslední chvíli jsem na Růžu houknul, abychom si prohodili pozice na křídlech a ti dva to k sobě neměli tak blízko. V moment, kdy rozhodčí vhodil buly, jsem Vašíčkovi zkřížil cestu.

V posilovně jsem tenkrát zvedal fakt těžké váhy. Měl jsem sílu jako hrom, ale prát jsem se vážně neuměl. Snažil se bušit do mě o sto šest, ale zapomněl na jednu malou maličkost, kterou hráči z NHL znali: Varaďu nesmíte nasrat, protože jinak bude zle. A on mě nasral!

Najednou prásk!

Ani nevím jak, ale podařilo se mi v sobě najít sílu na jednu ránu. Na jednu ránu, která mu na bradu sedla tak přesně, že šel okamžitě k ledu. Další pecka už nebyla třeba. Pozdravil jsem slávistickou střídačku i s ochozy a šel rovnou do kabin.

Vůbec jsem si neuvědomoval, kde jsem. Emoce se ve mně mlátily, řval jsem jako zvíře na všechny kolem. Na fanoušky, protihráče, zkrvaveného Vašíčka i pořadatele v útrobách arény. Přestože série zdaleka nebyla u konce, přidali se brzy i mí spoluhráči. V kabině jsme byli jako smyslů zbavení, napumpovaní energií. Řvali jsme vítězný pokřik a u toho mlátili hokejkami kolem sebe tak, že mi Martin Růžička tou svou roztrhl obličej. Ještě než jsem předstoupil před televizní kamery, museli mě týmoví lékaři sešívat. Nikdo mi pak nevěřil, že to nebyl Vašíček, kdo mě takhle rozpáral.

Lidé v Třinci mi dodnes připomínají, že tenhle moment zlomil celou sezonu. Faktem ale je, že jsme měli taky obrovskou kliku. Vždyť i v tom šestém zápase jsme byli na pokraji vyřazení. V polovině zápasu jsme prohrávali 1:3, já seděl na trestné lavici a v duchu si říkal, že je všechno v háji. Kdybychom byli tenkrát titul nevyhráli, postavil bych tohle zklamání hned vedle prohraného finále Stanley Cupu.

Tohle týmové vítězství totiž řadím mnohem výš než všechna mistrovství světa. Jednak proto, že jsem s týmem žil a prošel celou sezonu. Ale taky proto, že jsem v tom roce měl mnohem výraznější roli v kabině i na ledě než všechny ty dlouhé roky předtím. A především proto, že něco takového už ode mě nikdo nečekal.

Sezony předtím jsem se trochu trápil. Stály z mého pohledu za prd a odepsali mě kvůli tomu i lidé, od kterých bych to nečekal. Před návratem z NHL domů jsem si střihl ještě dvě sezony ve Švýcarsku, ale to bylo jedno z nejtěžších období v mém životě. Přerval jsem si tam křížové vazy v koleni, dlouho nemohl hrát a do toho mi zemřela maminka. Alois Hadamczik tehdy vedl Vítkovice a moc si přál mít mě v týmu, vzhledem k okolnostem mi tenhle návrat domů dával smysl. Jenže hned na začátku letní přípravy jsem si na tréninku při fotbálku utrhl i druhé koleno a tenhle úraz úplně pokazil vztahy mezi mnou a vedením mého klubu.

Ve Vítkovicích mi tenkrát nevěřili. Začali mě obviňovat z toho, že jsem měl koleno zraněné už před podpisem smlouvy a tenhle fakt jim zatajil. Dokonce mi odmítali platit peníze do té doby, než se vrátím. Chtěl jsem to tenkrát řešit s trenérem Hadamczikem i tehdejším majitelem klubu Černíkem, ale oba si mě mezi svými kancelářemi přehazovali jako tenisový míček.

Výsledkem bylo, že jsem nakonec odehrál za Vítkovice asi dvacet zápasů, než mi přišla zpráva od agenta, že mě vyměnili do Komety. Byla to sprcha jako hrom, nic takového jsem nečekal. Bydlel jsem třicet minut od Ostravy v Kopřivnici, za Vítkovice začínal od juniorů, hrál v každé výluce a oni mě najednou jen tak a bez mého vědomí pošlou do týmu, který byl v té chvíli v hluboké krizi a prohrával převážnou většinu svých zápasů?

Až po sezoně mi Vítkovice znovu nabídly, že se můžu vrátit. Ale měli pro mě jen pozici okrajového hráče s nevýraznou rolí v týmu. Cítil jsem, že mi dávají laso jen z milosti, aby se neřeklo, protože jsem ve Vítkovicích působil od mládeže. Necítil jsem z jejich strany upřímný zájem. Nevěřili mi. A já chtěl víc. Bylo mi třiatřicet a někde v koutu duše jsem pořád nosil přesvědčení, že takhle končit nechci. Že mě čeká ještě něco velkého.

V tu chvíli se ozval Třinec. Do té doby největší regionální rival.

Překvapilo mě tehdy jejich jednání i fakt, že mi na rozdíl od jiných věřili, že můžu být pořád jedním z klíčových hráčů týmu. Nabídli mi dokonce místo v elitní útočné formaci a byli tak korektní, že jsem vzhledem ke svým dřívějším zdravotním problémům s koleny dobrovolně přistoupil na to, že budu finančně ohodnocen jen za odehrané zápasy. Tahle fér spolupráce ve mně vykřesala jiskru, kterou jsem potřeboval. Stejně jako možnost si po letech znovu zahrát s velkým kamarádem Radkem Bonkem.

V téhle skupině starších hráčů, kterou doplňoval ještě Jan Peterek nebo Láďa Kohn, jsme si hlídali ostatní před průšvihy, drželi tým na uzdě a v podstatě suverénně kráčeli od startu soutěže za titulem. Vždyť my vyhráli s přehledem základní část, pak otočili i těžkou semifinálovou sérii proti Slavii a nakonec zvládli i finále. Věřím, že jednoznačně.

Všechno se sešlo tak, že to vyvrcholilo ve finále zrovna proti Vítkovicím. Cítil jsem v tu chvíli obrovskou satisfakci a zadostiučinění. Druhé finále jsem rozhodl minutu před koncem způsobem, že jsem na brankovišti zválcoval brankáře a zametl puk do branky i s ním.

„Jste mě nechtěli, tak koukejte!“

Tahle křivda mě poháněla, chtěl jsem všem z Vítkovic ukázat, co ve mně doopravdy pořád bylo. A jak se ve mně před pár měsíci spletli. Když nám pak František Černík při předávání titulu podával ruku, v duchu jsem mu děkoval, že mi v Ostravě nevěřili. Nic lepšího se mi totiž nemohlo stát.

Možná proto jsem se o pár minut dříve zachoval poprvé a naposledy v kariéře hráče docela sobecky. Když do konce posledního finále za rozhodnutého stavu 5:1 zbývaly asi dvě minuty, hrálo se v podstatě bez přerušení a odmítal jsem slézt z ledu. Ze střídačky na mě kluci řvali, ať jdu střídat, ale já byl v úplném transu, že míříme k titulu, a chtěl jsem být na ledě ve chvíli, kdy bude definitivní konec utkání, splním si sen o vyhození rukavic do vzduchu, sundám přilbu a poletím slavit vítězství se svými spoluhráči přímo na ledě.

Bylo to asi nejdelší střídání v mém životě, které jsem s vypětím všech sil odválčil. Jen proto, že jsem nechtěl být tím, kdo bude na led při oslavách naskakovat ze střídačky.

Byl jsem na ledě pro soupeře nepříjemný. Věřím, že hrozně nepříjemný.

Mé zápasové nastavení bylo zkrátka neúprosné.

Kdybych měl sám proti sobě většinu kariéry jako hokejista hrát, musel bych se na ledě asi dobít. Jenže z každého týmu, ve kterém jsem měl to štěstí být, jsem cítil, že tahle má hra mé spoluhráče baví, chtějí se mnou hrát a trenéři ji umí náležitě ocenit.

Kdybych se snažil být v kariéře někým jiným, NHL bych asi nehrál. Jsem o tom přesvědčený. Stačilo říct tehdy trenéru Ruffovi, že mu takovou roli nepřijmu, protože chci hrát přesilovky, jen dávat branky, a tím bych skončil hokejově asi někde v Evropě. Bůh ví, kde by mi byl dnes konec.

Jsou to jen kdyby, ale já mám v tomhle jasno.

Vždyť to je největší úspěch mé sportovní kariéry: Fakt, že jsem se v pravou chvíli dokázal vykašlat na vlastní ego, a proto se probil do sestavy úspěšného týmu a nakonec se stal na deset let i regulérním a platným hráčem NHL.

Tohle totiž byla má skutečná válka, životní zápas. Boj, ze kterého jsem vzešel jako vítěz.

Všechna ta zlata z mistrovství světa a trofeje z naší extraligy mě dnes jen utvrzují v tom, že jsem se tenkrát rozhodl správně.

Jana Mensatorová, Marian Ježowicz/HC Oceláři Třinec, Lenka Rybaříková/HC Oceláři Třinec a ČTK/AP.

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.