Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Chci hrát hokej a být jako Jarda Jágr.
Určitě jsem nebyl jediný malý kluk, který se po finále olympiády v Naganu otočil od televize a vyslal směrem k rodičům podobnou větu. A tutově to s drtivou většinou děcek dopadlo stejně jako v mém případě úplně jinak.
Táta přitom souhlasil, ale jen pod podmínkou, že mě nejdřív naučí bruslit. Že se věnoval krasobruslení v éře Jozefa Sabovčíka a Petra Barny, našich mistrů Evropy a olympijských medailistů, jsem zjistil až zpětně. Musel pak na vojnu, ty dva roky nesl nelibě a pak už se nevrátil. Celkem ho sebralo, že se sportu nemohl věnovat naplno a nechal toho. Do chvíle, než jsem mu dal v sedmi letech důvod vrátit se k tomu, co měl tak rád.
Nakonec jsem nikdy v hokejovém týmu nehrál, jen v přípravce. Doma a na chodníku před barákem jsem sice pořád střílel s tenisákem o zeď, ale na ledě mi to nic moc neříkalo. Na rozdíl od toho, když mi táta ukázal, že se dá skákat. Přišlo mi to lákavější, než abych se strkal někde u mantinelu a snažil se soupeři vzít puk.
Na krasobruslení mě oslovila individualita. Naplňoval mě pocit volnosti, kdy můžu vytvořit, co chci.
Nezměnilo se to ani potom, kdy jsem jako dítě, které chodilo trénovat do brněnské haly Rondo, začal silně vnímat, že na mě ostatní koukají jako na protipól hokejistů. Přiznávám, kolem jejich šatny jsem vždycky jen rychle proběhnul se zadrženým dechem, protože jsem nemohl vydržet smrad zpocených riban, ale jinak jsem měl dojem, že jsme v mnohém stejní. Ráno jsme vstávali ve čtyři, abychom mohli jít co nejdřív na led. Ve stejnou dobu, brzy po obědě, jsme opouštěli školu kvůli odpolednímu tréninku.
Od začátku jsem si ale uvědomoval, že zatímco hokejisté jsou pro všechny chlapi a zástupci národního sportu, na krasobruslaře zbydou předsudky. Byl jsem ve škole jediný, takže jsem při jakémkoliv rozdělení automaticky spadal mezi holky.
Brali mě jako zženštilého zástupce sportu, který nikdo nesleduje.
Přispělo k tomu, že jsem nechodil na tělocvik, místo něj jsem trénoval tři hodiny denně na stadionu. Spolužáci si mysleli, že neumím hrát fotbal nebo basket a začali mi říkat „Bruslařka“. Já přitom mydlil venku na ulici všechny sporty, školu jsem k tomu nepotřeboval. Ne, neměl jsem z toho mindrák, ale občas jsem přišel domů naštvaný.
Rodiče vycítili, jak se s reakcemi okolí peru, a v klidu mi vysvětlili, abych si uvědomil následující věci:
To se nakonec stalo.
Začal jsem se objevovat v televizi a ostatní mě brali jinak. Podvědomě vycítili, že to, co dělám, není úplně lehké. Na střední škole mi sice říkali pro změnu „Bruslička“, ale v tu dobu už šlo o kamarádskou přezdívku.
Zmizel i pocit samoty. V Brně vznikla parta několika bruslařů, všichni kromě mě jezdili sportovní dvojice a byli namakaní. Museli být, protože zvedali partnerky nad hlavu a drželi je tam jednou rukou. Ten nejsilnější zvládal sto padesát kilo na benč, víc než jakýkoliv hokejový junior v okolí.
Vytváření protipólů postupně vymizelo. Byl jsem za to vděčný, protože srovnávání nemám rád.
Jakmile se dostanete na úroveň, kde soupeříte s nejlepšími, uvědomíte si, že je fuk, co děláte. Vždycky ze sebe musíte vydat maximum. Pokud mám být konkrétní, ani náhodou si nemyslím, že by bylo krasobruslení těžší než hokej.
Pár let kariéry jsem trénoval v New Jersey a seznámil se díky tomu s Patrikem Eliášem. Můj tehdejší ruský trenér Viktor Petrenko byl kamarád s útočníkem Iljou Kovalčukem, vzal mě na zápas NHL a já se tak dostal i k jednomu ze svých dětských idolů.
Při jedné z debat jsme se pak pro někoho možná překvapivě shodli na tom, že oba sporty spojuje tvrdost.
Viděl jsem, jak Patrika narazili na mantinel a způsobili mu otřes mozku. Ale pamatuju si i čínskou sportovní dvojici na olympiádě v Turíně 2006, kde partnerka spadla při odhozeném čtverném salchowu, rozplácla se o led, urvala si vaz v koleni, a ještě se hlavou třískla o hrazení. Po chvíli se zvedla, dojela program, a pár bral nakonec stříbro. Na Skate Kanada zase jeden Rus zahranil při zvedačce tak blbě, že partnerka po pádu ležela čtyři týdny v kómatu.
Když chce někdo do detailu vysvětlit, v čem je krasobruslení tvrdé, poprosím dotyčného, ať se bez chráničů postaví na led, vyskočí a spadne přímo na zadek. Nebo ať se naplno rozjede a zkusí se ve dvacetikilometrové rychlosti odrazit do vzduchu a zabalit se.
Nikdo z těch, co mají pusou plnou řečí, to ještě neudělal a myslím, že ani neudělá. Takže když někde slyším, že krasobruslení není sport, většinou nad tím mávnu rukou. Říkají to jen lidé, kteří neví, co je sport.
Má upnutý úbor, dělá zvláštní pohyby, ale jakmile přijde na pódium, všichni poznají, že je to chlap.
Ne, bohužel nemluvím o krasobruslařích, ale o baletních mistrech. Znám jich několik, a všechny do jednoho obdivuju. Ještě jsem nepotkal nikoho tak kondičně vybaveného, aby se jim vyrovnal. Dělají extrémně náročné prvky spojené s tancem a choreografií, do toho navíc dřou v posilovně jako elitní atleti. Jsou vynikající umělci a zároveň skvělí sportovci.
V krasobruslení je to složitější. Sám se vidím jako sportovec s přesahem do umění, ale jde o subjektivní pocit. Vhodnější je říct, že jsou tři typy závodníků.
„Siloví“, kteří se už dnes skoro nevidí. Na první dojem vyzařovali mužnost, měli rádi hlavně čtverné skoky a do všeho dávali velkou energii. Rvali se, co to šlo, zároveň nabízeli ve svých programech emoce a příběhy. Velkými symboly byli Rusové Alexej Jagudin a Jevgenij Pljuščenko, Francouz Brian Joubert, a vlastně i Tomáš Verner, náš mistr Evropy z roku 2008. Všichni byli hvězdami své doby, komplexní páni sportovci.
Chtěl jsem jezdit jako oni, ale spíš spadám do kategorie „normální“. Snažím se mít vyrovnané všechny výrazné faktory – skoky, kroky, piruety, choreografii i uměleckou složku.
A pak jsou tu ti „něžní“. Jejich projev vypadá spíš žensky, mají dotažené jemné pohyby, ladně komíhají rukama a jezdí převážně na klasickou hudbu.
Nebudu tady říkat, že je jeden projev lepší než ostatní. Všechny mají své místo, ale jde vždy o míru. V jednu chvíli, zhruba před deseti lety, zaznamenalo krasobruslení velký odliv silových borců, což souviselo s tím, jak se začal měnit systém hodnocení. Mezinárodní unie nám tehdy ukázala, jak se jednotlivé prvky bodují a stal se z toho kalkul. Místo snahy dělat náročné jízdy s propracovanou choreografií se začalo počítat. Zjistilo se, že je výhodnější zaměřit se na snazší, ale na čisté programy.
Výsledkem bylo, že se skoro přestaly zařazovat čtverné skoky. Tenhle trend nahrával zženštilým typům. Mám-li to říct natvrdo, klukům, kteří byli velmi často homosexuálové.
Nač okolo toho našlapovat. Je to jejich přirozenost, každý je nějaký.
Mám nespočet kamarádů, kteří jsou na kluky, a neřeším to. Většinou jde o fajn lidi.
Ve sportu jsem to ale vnímal trochu jinak. Začínal jsem si tou dobou připadat jako člen světové špičky, na mistrovství Evropy i světa jsem zvládal být v elitní desítce a štvalo mě, kam se řítíme. Už proto, že mi bylo párkrát vyčteno, proč nejezdím tak hezky a ladně jako ten nebo ten. Nepřišlo mi to fér. Já to totiž dělat nemohl a nemůžu. Nezvládnu se takhle vyjádřit.
Jedu jako chlap.
Kdybych se snažil mít jemné pohyby jako soupeř, který je homosexuál, a ovlivňuje to logicky jeho projev, budu si připadat divně. Připomínalo by to parodii. Kdyby za mnou přišel choreograf a řekl, že mi připravil úžasný program na Labutí jezero, nedomluvíme se, nezajedu to. Celou dobu bych si připadal jako vůl. Radši jezdím na Queen nebo AC/DC, protože tak na led dokážu převést reálné emoce. Stejně to cítí i ten, kdo to má úplně jinak.
Do pohybů a výrazu je potřeba dát srdce, tím se zvýrazní individualita a ukáže přirozenost. Tohle je naprosto v pořádku.
Jenže krasobruslení se s tím nevypořádalo dobře. Místo toho, aby systém uměl tak jako dřív dát prostor oběma pólům, v určitou chvíli se úplně rozpoltil. Jedna strana, na které jsem stál i já, tvrdila, že mužské bruslení znamená energii a čtverné skoky. Druhá prosazovala ladnost a čisté programy.
Styl rozhodování se otevřeně přihlásil jen k jednomu způsobu, k tomu, k němuž jsem nepatřil. Stalo se tak, že Kanaďan Jeffrey Buttle vyhrál mistrovství světa 2008 a Američan Evan Lysacek zase olympiádu 2010. Oba bez čtveráka, i když první jmenovaný ho uměl. Jenže si spočítal, že se mu vyplatí jet kvůli bodům na jistotu než riskovat.
Lidem to logicky začalo připadat podivné a krasobruslení ztratilo kredit i část fanoušků.
Nový směr myšlení zapříčinil, že Evropa, kde byli převážně siloví a normální bruslaři, začala zaostávat za něžnějšími zámořím a Asií. Hodně specifičtí byli soupeři z USA. U nich jsem měl v téhle éře pocit, že se skoro každým programem snaží vyjádřit coming out.
Američané to tak mají, krasobruslení berou jako sport žen a gayů, což pak veřejně podpořili svým vyznáním o sexuální orientaci jejich hvězdy Johnny Weir, Adam Rippon, nebo už zmíněný Buttle. Sice měli i neskutečné množství heterosexuálních mistrů světa a vítězů olympiády, kteří mají rodiny, ale ztratili se ve stínu aktivismu.
S manželkou Danielle, která dřív taky jezdila, jsme spolu šest let, momentálně žijeme v Los Angeles a vidíme, že to tak pořád je. Škoda, odradilo to velké množství kluků, kteří mohli ukázat něco jiného. Někdo, koho by bruslení bavilo, šel radši hrát hokej.
Tahle atmosféra ovlivnila i mně.
Vyrostl jsem ve starém „šestkovém“ systému. Závodníkům dával velkou volnost, ale rozhodčí mohli víc ovládat, jak to dopadne. V technické části vše hodnotili podle jasných tabulek, ťukali do počítače, co měli, a pak jim přístroj ukázal průměrnou známku, jež mohla mít maximální hodnotu 6,0. Stejná škála však platila i pro umělecký dojem, kde bylo vše hodně subjektivní.
Začaly se dělat nesmyslné chyby a vytratily se umění i emoce.
Ke krasobruslení odjakživa patří protekce.
Zjistil jsem to rychle, už jako junior. Přijel jsem na Grand Prix, předvedl čistý program a vyhrál. Nikomu jinému to dát nemohli, protože ostatní padali. O týden později byl další závod, zvládnul jsem stejnou kvalitu, ale byl jsem až třetí. Přede mnou byli automaticky Rus a Američan, kteří nic nezkazili. V ten okamžik jsem pochopil, že můžu porazit velmoci jen v případě, že bude můj výkon nezpochybnitelný.
V panelu sedí deset rozhodčích a je skoro jasné, že čtyři budou přát Američanům. Kromě sudího z USA je tam Kanaďan a někdo z Asie, která se zámořím drží partu. Pokud podám výkon na podobné úrovni jako Amík, přikloní se na jeho stranu i Němec nebo Francouz. Radši to dají zástupci významné země než nějakému Čechovi. Lepší to není ani z druhé, té východní strany. Poté, co se rozpadnul Sovětský svaz, už v komisi nemusí být jen Rus, ale pokud vyjde los, sedne si k němu i Bělorus, Ukrajinec, Gruzínec, Kazach, Armén a třeba Ázerbajdžánec. Klidně sedm z deseti.
Někteří rozhodčí se v této atmosféře chovali jako neomezení páni a docházelo ke korupci, kvůli tomu se udělala radikální změna.
Nový systém je složitý, aby nešel manipulovat, ale pro lidi jako já, kteří vyrostli v jiné době, se z něj stala trochu svěrací kazajka. Všichni – rozhodčí, závodníci i diváci – najednou viděli, co se boduje a jak. Začaly se dělat nesmyslné chyby a vytratily se umění, emoce i příběhy, protože se krasobruslaři rozhodli kalkulovat a blbnout.
I já pořád počítal, sledoval ostatní a postupně mi tím vznikal v hlavně chaos. Už když jsem přecházel mezi seniory, uměl jsem čtverného salchowa i toeloopa, ale v letech 2010 a 2011 jsem je nedělal. Trojité provedení bylo skutečně výhodnější, byl jsem čtvrtý na mistrovství Evropy i světa a desátý na olympiádě.
Hodně lidí pak kvůli změnám v bodování i v atmosféře odešlo. Nahradili je noví, úplně jiní soupeři s jiným přístupem. V tomhle přechodu jsem ještě získal bronz na mistrovství Evropy 2013, ale pak jsem se nechal strhnout vývojem a snažil se reagovat na trendy.
Čím víc jsem koukal okolo, tím víc jsem chyboval.
Musel jsem několikrát tvrdě narazit, aby mi došlo, že přesně tohle není směr, jak na ledě vyjádřit, kým doopravdy jsem.
Už ne.
Čtverný skok už není symbolem mužského krasobruslení. Dlouho jsem byl přesvědčený o opaku, a myslím, že to tak opravdu bylo. Tenhle názor jsem ale musel změnit, stejně jako později svůj celkový přístup.
Upozorňoval na to už Tomáš Verner, když končil kariéru. Bál se, aby se z našeho sportu nestalo krasoskákání. V něčem měl pravdu.
Dřív byl čtverák vrcholem, který doplňoval komplexní programy a nejlepší k tomu nabízeli ještě úžasný zážitek.
V tomhle exceloval Jagudin. Jeho program Muž se železnou maskou, se kterým vyhrál olympiádu v Salt Lake City 2002, byl dokonalý. Každý, kdo to viděl, mi musí dát za pravdu. Jde o jeden z nejkrásnějších momentů v historii sportu. Najděte si ho na Youtube, jde o ikonickou a zatím nepřekonanou jízdu. Dobruslil a každému se dělala husí kůže i na hlavě. Ukázal všechno. Chlapství, skoky, umění. Lidé si to užili, sledovali to s napětím a v momentě, kdy skončil, všichni stáli. Ne tak, že se to udělá na efekt, ono je to postavilo samo. Zasáhlo je tolik emocí, že to jinak nešlo.
On tehdy všechno absolutně prožil, protože stejně jako hlavní postava filmu bojoval za to, aby se mohl vrátit na trůn. V Rusku tehdy panovala velká rivalita, vyplynulo to v jeho souboj s rovněž fantastickým Pljuščenkem. Toho národní federace upřednostňovala, protože v předchozím roce všechno vyhrál. Jagudin měl navíc problémy s kolenem, ale zvládnul to. Dodnes je díky tomu jediným závodníkem, který v sezoně ovládl olympiádu, mistrovství světa, mistrovství Evropy, mistrovsví Ruska a obě Grand Prix.
Vyhrál grand slam a dostal lidi i rozhodčí na svou stranu.
Teď všichni cítí, že je to jiné.
Nová generace se přizpůsobila pravidlům natolik, že se přešlo z extrému do extrému. Dřív byl čtverák rozdílová věc, pak zbytečnost a nyní samozřejmost. Dnes se sekají ve velkých počtech a nikoho to už moc nezajímá. Kluci mají jiné postavy, jsou hubenější a uvolněnější než před deseti lety.
Můj současný tréninkový sparingpartner a úřadující mistr světa Nathan Chan zvládnul na olympiádě šest čtveráků ve volné jízdě. Umí čtyři verze – toeloopa, flipa, lutze i salchowa. Zároveň je momentálně jediný, u koho to vypadá stejně lehce, jako kdyby dělal trojitý skok.
Spousta kluků ale bere čtveráka jen jako věc, kterou sbírají body. Často to ani nevypadá hezky. Dělají takové lomeňáky, rozjíždí se na ně přes celé kluziště, je to hodně okaté.
Osobně vím, že dokážu skoro kdykoliv čtverný salchow a zařazuji do programů i toeloopa, který není stoprocentní. Volnou jízdu provedu se dvěma, maximálně třemi skoky nejvyšší obtížnosti, což je průměr, ale stejně to pořád stačí. Jsou kvalitní, vycházejí z navazujícího pohybu, a navíc vedle nich nabízím i propojenou techniku v ostatních prvcích, originální choreografii a energii.
Takhle můžu porážet krasoskokany.
Říkám tomu, že dodávám kompletní balíček. Hodně lidí, včetně vysloužilých závodníků, tvrdí, že jsem poslední, kdo drží odkaz generace Jagudina a spol. To víte, že se mi to poslouchá hezky. Je mi devětadvacet a letos jsem byl posedmé v kariéře v top ten na mistrovství světa. Nikdo z kluků v elitě neměl víc než pětadvacet, někteří byli o devět let mladší.
Pro mě to znamená hodně dřiny. Musím všemu dávat dvakrát tolik než ostatní, kteří nemusí tolik posilovat a protahovat se. Tělo jim ještě funguje jinak než mě, když mi táhne na třicet. Pokud se něco stane mladému soupeři, spadne nebo nedotočí skok a podlomí se mu kotník, dá se do dvou týdnů do pořádku. U mě je to složitější, každý šrám cítím klidně dva měsíce.
Proto mnohem víc přemýšlím o programu, abych ke své výhodě správně použil, co umím.
Přišel jsem na to, dá se říct, na stará kolena, kdy jsem v roce 2017 přešel do tréninkové skupiny Rafaela Arutjuňana, Arména žijícího v USA. S tím, že umím čtverné skoky. S pověstí komplexního bruslaře. S bronzem z mistrovství Evropy. Se dvěma čtvrtými místy z mistrovství světa. S průpravou od uznávaných kapacit z center v New Jersey a Oberstdorfu.
Nic z toho ho nezajímalo. Začal se mnou pracovat od nuly a ukázalo se, proč vedl šest mistrů světa a získal pověst muže, který oživuje uvadající kariéry. Byl to i můj případ, dva předchozí roky jsem nevěděl, co se sebou. Místo bruslení jsem se soustředil na bodové propočty a nastavování maximální obtížnosti. Myslel jsem si, že čím těžší program udělám, tím víc zapůsobím na rozhodčí, kteří uvidí, že se snažím. Nepomohlo mi to, naopak mě to srazilo dolů. Obvykle jsem hned zkraje jízdy něco zkazil a nevypadalo to dobře.
Rafael mě sledoval už od olympiády v Soči 2014. Tehdy neměl čas, ale pak za mnou na kempu v Ostravě sám přišel. Viděl, jak se protloukám, ale viděl i to, že to tak být nemusí. Pozval mě na pár týdnů do své základny v Los Angeles, kde podle jeho návrhu postavili celý krasobruslařský areál, čtyři ledové plochy. Vše je na bývalém armádním letišti jako součást velkého sportovního komplexu, kde jsou i hřiště na americký fotbal a baseball.
Na začátku se mnou řešil jen techniku bruslení. Jak stát na ledě a jak trénovat. Postupně jsme se na sebe naladili a začali spolupracovat.
Vysvětlil mi například, že trojitý a čtverný skok vyžaduje úplně stejné nastavení. Dřív jsem si myslel, že když najíždím na čtyři otáčky, musím se víc odrazit, dát do všeho absolutní sílu a energii. Často se to nevyplácelo, nebyl to správný přístup. Nechci, aby to teď vyznělo, že jsem ztratil pokoru, ale už pár let najíždím na skoky úplně stejně, jen někdy udržím ve vzduchu o jednu rotaci navíc.
Díky Rafaelovi jsem začal konečně chápat systém.
Došlo mi, že to, jak se můj sport změnil, není úplně špatné, pokud z toho dokážu vytěžit maximum ve svůj prospěch a dostat rozhodčí na svou stranu. Vysvětlil mi, že je zbytečné snažit se jezdit víc, než na co mám, protože budu dělat chyby, které mi vezmou energii a nepovede se ani zbytek jízdy. Program nebude jednotný, nepropojí se choreografie a dostanu míň bodů i za jednoduché prvky.
Přesně takhle mimochodem vše naordinoval i Jeffreymu Buttleovi v roce 2008, aby se stal šampionem bez čtveráku.
I já se musel zaměřit na své silné stránky. Na bruslení, na kvalitu kroků, piruet a na choreografii.
Zkrátka na věci, na které se ostatní moc nesoustředí, protože jsou mladí a všem chtějí dokázat, že umí skákat. Neřeší komplexnost a propojení prvků, myslí víc jako sportovci než jako umělci. Z toho teď těžím. Podobně jako z faktu, že se připravuju s aktuální jedničkou Nathanem Chanem. Rafael s námi pracuje stejně, i když to u každého vypadá jinak. Každý sázíme na efektivitu, abychom hráli systém.
Proto byl Nathan schopný vyhrát poslední mistrovství světa, i když závodil v Japonsku, na domácí půdě největšího soupeře a dvojnásobného olympijského vítěze Juzuru Hanju. Rafael totiž viděl trénink, kde se Hanju vyšťavoval a dělal show, protože se na něj chodilo dívat pět tisíc lidí. Pak nám řekl, ať skoro neskáčeme a jedeme jen podle pocitu.
Po třech dnech jsme to rozbalili, Nathan byl první a já osmý. Jel jsem jako stroj, který seřídilo to nejlepší nářadí. Můj trenér.
Sice to nebylo moje nejlepší umístění kariéry, ale v jistém ohledu můžu říct, že jsem teď na vrcholu. Mám totiž pocit kontroly nad tím, jak se věci dějí. Bez toho bych se na prahu třicítky těžko držel na současné úrovni. Připadám si trochu jako pamětník, ale pokud to moje tělo zvládne, rád bych přidal ještě jednu sezonu. Přeje si to kouč, vedení svazu a hlavně já, protože jsem se v tom našel.
To, co dělám, dělám pořád srdcem. Jako tehdy, kdy mi táta ukázal, jak skákat.
Došlo mi, že můj příběh je o setrvačnosti a vytrvalosti. Po všem, čím jsem prošel, mi dává smysl ukázat, jak je důležité něco milovat a vydržet u toho, i když to nejde. Přišel jsem na to, proč to tak je, a pak díky tomu pochopil sám sebe.
Jsem krasobruslař.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází