Bohouš už letěl

Martin Semerád

Bohouš už letěl

I když mi to nikdy nikdo do obličeje nevmetl, cítím, že to mám vytetované na čele. Navždy budu mít.

Věc, která nikdy nezmizí. Navždy bude někde vzadu v hlavě. Neexistuje den, abych si nevzpomněl nebo si neuvědomil, co se tenkrát stalo.

Je to víc než šest let od chvíle, kdy se mi ve vteřině změnil život. A nejen mně, ale vlastně i mému okolí, kamarádům, a hlavně rodině mého spolujezdce a kamaráda Bohouše Ceplechy.

Byly to zlomky sekund, ve kterých jsem se měl rozhodnout jinak. Jakmile už jsem ale cítil, že jsou ve smyku všechna čtyři kola našeho auta, nezbývalo nic než čekat.

Strom.

Náraz.

Hned jsem věděl, že je zle. Že tohle není rána, jakou v rallye zažije párkrát v kariéře každý. Že tahle rána je pořádnej průser.

Pohodový večer s kamarády na dovolené. Seděli jsme v nějakém baru na druhém konci světa, kde ke mně přišla cizí holka. Snad známá někoho z kamarádů. Nevím.

„Čau. Kámoš říkal, že jezdíš rallye, tak jsem si tě googlovala. A fakt, že jo, seš dobrej!“ povídá mi.

V tu chvíli, jako bych dostal palicí po hlavě. Nálada je pryč. Je mi jasný, že jako první se na Googlu objeví články o naší havárii s Bohoušem.

Slušně se omluvím, poděkuju za společnost a jdu pryč. Než stihnu zase spadnout do situace jako už mockrát předtím. I potom. Do toho prázdnýho pocitu, že jsem to takhle nikdy nechtěl.

Jak se mám tvářit, když se mě někdo zeptá? Doteďka jsem tady přece v pohodě seděl a bavil se s přáteli. A jak si se mnou bude ta holka povídat? Bude dělat jakoby nic? Bude si dávat bacha na slova, když ví, co se tehdy stalo? Já se zas musím kontrolovat, jak se tvářím, jak reaguju. Nemám přece právo se pobavit s partou a aspoň chvíli na to nemyslet.

Je to už šest let.

Počkat. Nebo už mám právo být aspoň občas v pohodě? Budu to právo vůbec někdy mít?

To jsou dvě základní roviny. Jak to cítím já a jak se chovám, je jedna. Jak to vnímá moje okolí, chová se ke mně a očekává, jak se budu chovat já, je ta druhá.

Mockrát jsem si neřekl: „Zabil jsem kamaráda.“ Ale i tak s cejchem, co mám, se přeci nemůžu už v životě usmát. Nebo můžu?

Nikoho jsem přeci nezabil vědomě.

Způsobil jsem havárii, při sportu, který je nebezpečný. A při ní zemřel člověk. Blízký člověk, který měl rodinu. Tak jak se s tím vypořádat a žít?

Auta miluju odmala díky tátovi, který taky jezdil rallye. Od šestnácti jsem nabíral zkušenosti u nás v České republice, byl jsem považován za typ jezdce takzvaně „povoláním syn“ a až díky úspěchům jako vítězství v programu Pirelli Star Driver, kdy se mi podařilo dostat do mistrovství světa, se to snad na chvíli změnilo. My s Bohoušem, který jezdil jako spolujezdec už s mým taťkou, a ještě jedna posádka z Finska jsme byli vybráni jako dva největší talenti z Evropy a „dostali“ rok ve světě zdarma.

Nechtělo se mi tomu věřit. Já budu jezdit mistrovství světa. My budeme jezdit mistrovství světa!

Bylo mi osmnáct let. Měl jsem holku, školu a auta. Jinak nic. Měl jsem naučené všude říkat, že škola je priorita a závody jsou na vedlejší koleji. Už tehdy jsem tomu ovšem ani já sám moc nevěřil. A teď vidina mistrovství světa, což je sen každého kluka, který si ještě jako dítě sedne do motokáry.

Neuvěřitelný.

Když jste mladí, snažíte se jezdit, co to jde. Maximum. Alespoň já to tak měl. Ani ne proto, že by se to ode mě chtělo, ale proto, že jízda pro mě byla zábavná až ve chvíli, kdy jsem cítil limit auta. Je to možná nějaká porucha, ale brzké hledání limitů mám nějak v sobě asi doteď a bez plného nasazení mě nic nebaví.

Ukázat rychlost a jednou se dostat do továrního týmu, to byl asi můj plán. Měl jsem tuhle vidinu a zmíněný program Pirelli Star Driver mi k tomu otevřel cestu. Říká se, že naděje, že si člověka vyberou do továrního týmu ve WRC, mistrovství světa v rallye, je tak jedno procento. Ale i pro to jedno procento je přeci třeba bojovat, pokud chci něco dokázat. A jít za svým cílem.

Dneska vím, že to je jinak a že těch způsobů, jak se dostat nahoru, je víc a rozhodně se nedá a nesmí nic uspěchat.

V prvních dvou sezonách ve světě v letech 2009 a 2010 jsem odjel dvanáct závodů s Mitsubishi Lancer, s devátou a desátou evolucí tohohle auta. V Pirelli Star Driver s Evo desítkou jsme se prvním rokem protrápili vinou technických závad, ale to je na samostatnou knížku. I tak jsme na konci sezony dostali pochvalu od vedení týmu za největší progres ze všech posádek v talentovém programu. Začali jsme jako nejmladší, nejméně zkušení a na posledním závodě jsme stáli na bedně hodnocení produkčních vozů.

V půlce druhého roku jsme se s Bohoušem „rozešli“. Po pár chybách a lehké ponorkové nemoci jsem změnil spolujezdce a Bohouš díky své vysoké technické zdatnosti jezdil na závody dál jako náš mechanik. Nebylo to pro nikoho příjemné, ale Bohouš mi to nikdy přímo nevyčetl, i když vím, že ho to muselo hrozně mrzet.

Ve Švédsku 2011 se mi pak poprvé, spolu s tehdejším navigátorem Michalem Ernstem, povedlo vyhrát závod WRC ve skupině produkčních vozů. Stal jsem se nejmladším vítězem v této kategorii v závodu mistrovství světa. Ale rok 2011 byl pro mě i Michala poslední. Nejezdil jsem špatně a cítil jsem, že se zlepšuju, ale automobilové závody jsou ještě neoddělitelně spojeny s další věcí – penězi. S hodně penězi.

Jsou to statisíce, miliony…

My měli na další rok nasmlouvané sponzory. Kdybychom skončili v sezoně 2011 do třetího místa ve třídě, jelo by se dál. Alespoň tak mi to prezentoval táta, tedy šéf, majitel a manažer našeho rodinného týmu. Mělo mi už tenkrát dojít, že se do mých závodů cpaly nejen všechny prachy, co prostě byly, ale i ty, co nebyly. Možná jsem to neviděl, možná vidět nechtěl. Následky to má dodnes.

To třetí místo celkově by se bývalo povedlo, kdybychom nebyli z druhého místa v posledním závodě po závěrečné technické kontrole vyloučení. Neprošli jsme.

Kvůli nějaký bezpředmětný dvoucentimetrový podložce nad tlumičem od externího dodavatele.

Konec v mistrovství světa.

Nešlo topit další rok ze svýho bez větších partnerů.

Nebýt toho problému při technický kontrole, jezdili jsme snad svět dál. A asi bychom nestartovali v roce 2012 v českém mistrovství a v červenci na osudový Bohemce. Ale to jsou kdyby…

Na začátku toho roku odešel Michal Ernst do jiného týmu. Hned na prvním závodě si při havárii vážně poranil ruku, ale naštěstí se z toho vylízal. Ke mně si opět sedl Bohouš a já měl radost, že nám to spolu zase dobře šlape. Bavilo nás to, zrychlovali jsme a moc jsem nechyboval. Vždycky jsem byl považován za „dravce“, mlátiče, ale tahle sezona vypadala, že jsem snad konečně dospěl ve zkušeného rallyemana, který umí jet sakra rychle, ale ne zbytečně na riziko.

Jenže na Bohemce jsem to prostě přehnal.

Nemyslím si, že bych potřeboval něco někomu dokazovat. Nebo zbytečně tlačit. Hned v první sezoně po návratu z mistrovství světa jsme jeli o titul a i tady zrovna vedli svou skupinu. Navíc náš největší soupeř ztrácel už skoro minutu. V absolutním pořadí jsme byli čtvrtí, což byl takový malý zázrak vzhledem k tomu, že jsme jeli s autem nižší specifikace a výkonu než zbytek špičky. Asi ve mně bylo trochu chuti ukázat se i v absolutním pořadí. Ale priorita byla vyhrát naši třídu.

Platí takové pravidlo, že když člověk není pod tlakem a zvolní, spíš udělá chybu. Podvědomě se v některých pasážích méně soustředí. A chyba se může stát.

Profíkovi by neměla, ale může.

U mě to ale nebylo tak, že bych zvolnil nebo se nesoustředil. Přehnal jsem nájezdovou rychlost.

Bylo to tak o pět deset procent, což znamená, že se třeba o pět deset centimetrů nevejdu do zatáčky, jak bych potřeboval. A ono těch pár centimetrů právě rozhoduje.

Rallye je prostě hrozně nebezpečnej sport. A tak je k němu potřeba přistupovat. Já toho čerta tahal za ocas až moc. Moc často.

Už v roce 2010 jsem totiž měl vážnější nehodu. Podobnou. Ve vysoké rychlosti, čelní náraz do stromu. Navíc na hloupém předzávodním testu. Už tehdy jsem si říkal, že to balím, i když jsme oba, tenkrát ještě s Michalem Ernstem, vyvázli bez většího zranění. Měli jsme pořádnou kliku. Mámě jsem tehdy v nemocnici řekl, že končím. Člověk se ale otřepe. Byla půlka sezony. Po pár týdnech mě nic nebolelo a neviděl jsem důvod nepokračovat.

Pro většinu obyčejných lidí jsme my, piloti rallye, asi cvoci.

Kdyby cvoci. Spíš přímo magoři.

Letět v autě dveřma napřed rychlostí přes sto kilometrů za hodinu mezi stromama. To přeci normální člověk nedělá. Pravda, my nejsme normální lidi. Jsme závisláci. V podstatě feťáci. Každá soutěžní jízda je taková dávka adrenalinu, emocí a případné euforie přímo do žíly.

Spálenej benzín. Prachy prohnaný vejfukem. To je naše. Je to zábava, než...

Tahle droga, stejně jako ty ostatní, není jen o zábavě, ale taky o riziku. Sakra velkým riziku, který může přerůst v pořádnej průser. Jako se to stalo právě na Bohemce.

Zabrzdil jsem o čtvrt sekundy později, než bylo potřeba. Stane se. Standardně taková chyba nemívá žádné zásadní následky. Pojedete trochu mimo stopu, průjezd nebude tak rychlý, čas nebude tak dobrý. Ale v rychlých pasážích, kterých je bohužel v české rallye valná většina, se tyhle chyby neodpouští.

Jsem relativně racionální a pragmatický člověk. Většinou, když si něco uvědomím, dál to nerozporuju. Nikdy jsem si neříkal, že se přeci musím probudit ze škaredého snu. Že tohle není realita, pravda. To jsem asi nikdy necítil. Když se mi předtím stalo několik vážnějších nehod, při nichž naštěstí nikdo nedopadl špatně, nebyl jsem v šoku. Bral jsem tu situaci, jak nastala. Se střízlivým pohledem a snažil se řešit následky.

A tady, ač to bude znít blbě, to bylo nejdřív hodně podobné.

Těsně před nárazem jsem si uvědomoval, co se děje. Ale nešlo už nic dělat, musel jsem jen čekat, jak to dopadne. Kam a v jaké intenzitě sebou praštíme. Cítil jsem všechna čtyři kola v lehkém neutrálním smyku, a to prostě čekáte, jestli se auto chytne, anebo ne.

Nechytlo.

Byl jsem vnitřně připravený, že se něco takového může stát. Jako bych to už zažil.

Další pocit po ráně byl hlavně pomoct Bohoušovi. Strom jsme trefili pravou přední stranou auta. Byl uvnitř a zastavil se v podstatě až o Bohoušovu sedačku.

Za chvíli přiběhli diváci, přijely další posádky. Já viděl, že jsou schopní mu pomoct lépe než já. Nevěděl jsem úplně přesně, co dělat. Kurzy první pomoci jsme asi zažili všichni, ale v téhle situaci jsem se nezmohl téměř na nic. Žádný velký šok si nevybavím, ostatní jen vypadali, že se o Bohouše postarají a bude to v pohodě. Vylezl jsem z auta, o první pomoc jsem se snažil, ale ve chvíli, kdy doktor z řad diváků řekl, že nahmatal puls, šel jsem raději stranou a čekal. Věděl jsem, že bych akorát překážel. Opruzoval se strachem a otázkami, jak je Bohoušovi.

Hned v první chvíli jsem tudíž nevěděl, že tohle je konečná.

Rozhodně ne. Myslel jsem, že pořád bojujou. V uvozovkách to vypadalo normálně. Bohoušovi nikde netekla žádná krev…

Věřil jsem, že to není takový průser. Nebyl na tom dobře, ale nebude to mít tak strašlivé pokračování. Možná proto jsem ani nebrečel. Necítil jsem úplný nával emocí, že bych se tam složil. Věděl jsem, že je to průser, ale ne, že je hotovo.

Volal jsem mezitím tátovi, že jsme měli havárii. Povídám mu, že blbý. Jako že fakt blbý. Všechno se seběhlo v rámci pár minut, ale přesně si to vybavuju. Znova říkám tátovi do telefonu, že s Bohoušem špatný.

A on: „Jak moc špatný?“

Prostě špatný, špatný. Moc špatný.

V tu chvíli už nám všem došlo, že tohle není obyčejnej crash, kterých jsou při závodech desítky. Byl jsem vnitřně připravený, že se něco takového může stát. Jako bych to už zažil. Každý, kdo do toho auta sedá, tam sedá s tím, že se může stát to nejhorší. Nebo to alespoň všichni tvrdí. Podle mě kecají. Nikdo si tam dobrovolně nesedá s vědomím, že už se nemusí vrátit domů. Vždyť pro 99 procent startujících je to pořád jen víkendová zábava.

Volal se vrtulník.

Když přiletěl, začali mě do něj cpát. Já říkám, že nechci. Ať vezmou Bohouše. Já měl jen zlomenou klíční kost. Mně nic nebylo. Pořád opakovali, že mám letět do Liberce, což bylo asi padesát kilometrů. Věděl jsem, že někde blízko na erzetě nebo v servisu mám rodiče i přítelkyni, takže já jsem v tu chvíli rozhodně nechtěl letět do nějakýho zatracenýho Liberce. Chtěl jsem prostě, ať první tím vrtulníkem letí Bohouš. A já případně nějak potom. Já nebyl v tu chvíli přece vůbec důležitej.

Nevím, kolikrát jsem jim zopakoval, že chci, aby letěl Bohouš.

A pak najednou někdo z těch doktorů říká: „Ale Bohouš už letěl.“

Neskutečná věta.

Jestli už v tu chvíli věděli, že je konec, a chtěli mi takhle něco naznačit? Fakt nevím.

Nakonec mě naložili, v podstatě mě donutili. Dělali svou práci. Ale slova, že Bohouš už letěl, mi šrotovala v hlavě celou cestu ve vzduchu. Nemohl jsem se ani hnout, protože jsem byl přikurtovaný do nosítek. Mohl jsem jen přemýšlet, co se stalo. A co se bude dít dál.

Připustil jsem si to nejhorší. Když pak za mnou přijeli rodiče do špitálu, všechno mi řekli.

Konec.

Bohouš je pryč.

Co se stalo, jsem si naplno uvědomil až večer na lůžku, když jsem viděl ve zprávách záběry a reportáže o naší nehodě. Bylo léto, okurková sezona, takže ve všech televizích se řešilo jen tohle. Spousta expertů i z řad mých kolegů závodníků se k tomu vyjadřovala. Nedívalo se na to dobře. Doteď se v rallye komunitě necítím moc dobře. Žádné velké opory od „kamarádů/soupeřů“ jsem se až na pár výjimek nedočkal. Říkal jsem si, že si ji stejně nezasloužím za to, co jsem způsobil.

Vedle mě ležel v nemocnici nějaký cizí člověk a jak se mnou sledoval rozebírání mé kauzy, asi až v tu chvíli mi definitivně došlo, co se vůbec přihodilo. A jaké následky nás všechny čekají. Primárně Bohoušovu rodinu a všechny kolem. Teprve teď přišlo úplné uvědomění. V nemocnici byli ale všichni empatičtí, nikdo se mě na nic neptal. Přitom museli vědět, co se stalo.

Zato mediální masáž byla nepřiměřená. Taková zvláštní podoba hyenismu. Lidi si nehodu na místě natáčeli, fotili, a pak to prodávali bulváru. Pro média bylo trendy pustit se do Semeráda a všech bláznů z rallye. Za rok 2012 se při rallye stalo několik závažných událostí, včetně nehody mého kamaráda z mistrovství světa Craiga Breena, jemuž také v autě zemřel spolujezdec, a já to s ním dost prožíval. To byla asi chvíle, kdy jsem si takovou situaci prožil poprvé a pochopil jsem, že se něco takového prostě může přihodit komukoliv, včetně mě.

Milionkrát jsem si dělal rozbor situace, která se stala.

Moje okolí mi pomáhalo. Rodina mě držela v klidu a přítelkyně byla maximální oporou a dokázala rozptýlit moje myšlenky jiným směrem. Někteří se snažili to omlouvat technickou závadou, která se nám už někdy v minulosti přihodila. Nebo se snažili hodit havárii na pomalý defekt. Že prý tomu nasvědčovaly brzdné body, ale já si ten pocit z auta pamatuju moc dobře.

Můžu se donekonečna zabývat tím, jestli jsem měl udělat něco jinak. Jasně. Když víme, jak to dopadlo, cokoliv jinak by asi bylo lepší. Ale já jsem věřil, že se ještě auto chytne a odjedeme z toho průseru pryč. Pár centimetrů rozhodlo.

Nejhorší moment byl pohřeb.

To bylo hrozný. Podívat se do očí členům Bohoušovy rodiny.

Psali mi do nemocnice a já jsem se jim omlouval. Ale když jsem se jim podíval do očí…

Manželce. Dětem. Rodičům.

Pocit, že jste přímo vinný za to, že ten kluk už nikdy nepřijde domů. Bolelo to hrozně.

S Jirkou, nevlastním synem Bohouše, chodíme každý týden hrát fotbal. Vídáme se, ale nikdy jsme spolu tohle téma neprobírali. A já jsem asi rád. Asi se podvědomě bráním tohle téma i po letech otevřít. Teď si uvědomuju, že to tak asi je. Zeptal by se mě, jak se mám. Nevím, co bych mu odpověděl. Dobře? Bohoušovi blízcí mi vinu nijak nepředhazovali, ale já vím, že tam je. A navždy bude.

Snažili jsme se pomoct. Bohouš byl tátův zaměstnanec, takže rodina dostávala dál jeho plat. V depu na závodech prodáváme samolepky se sluníčkem, výtěžek jde rodině. Doufám, že aspoň finančně tohle trochu pomohlo.

Ale to je asi to nejmenší.

Řekl jsem, že s rallye po téhle ráně definitivně končím. Už nechci dál riskovat.

Na podzim mi jako jeden z mála od havárie zavolal Emil Triner: „Hele, za chvíli se jede Příbram. Ještě můžeš vyhrát titul. Sedni do toho a jeď! Co vymýšlíš?“

Já byl někde mimo Českou republiku, daleko od zdejšího prostředí. A on mi říká: „Jestli chceš dál jezdit, musíš hned.“

„Emile, já nevím, jestli chci,“ říkám mu. V té době jsem stále netušil, jestli vůbec dokážu a chci si zase sednout do závodního auta.

„Sedni do toho a uvidíš.“

Emil je obrovská persona našeho sportu, jezdil mistrovství světa a je jeden z nejlepších jezdců české historie. Takže jeho slova jsem si vzal k srdci a začal zase přemýšlet nad návratem. S pár lidmi jsem se bavil a všichni, kteří byli spojení se závody, řekli jasně, ať do toho jdu. Pak bylo pár takových, kteří nejsou z rallyového prostředí, a ti zase říkali dost razantně: „Nedělej to, pokud si nejseš stoprocentně jistej, že chceš!“

Chuť jsem měl, ale Příbram jsem nejel.

Sednul jsem do auta znovu až na konci roku při setkání mistrů v Sosnové. Závod se jel jako Memoriál Bohouše Ceplechy a já tam startoval bez spolujezdce. Vyhrál jsem pro Bohouše.

Tehdy večer po pohřbu jsme si šli sednout na skleničku, jak by asi Bohouš chtěl. A už tam mi můj kamarád Kuba Kotál řekl, že jestli budu potřebovat spolujezdce, nemá problém si vedle mě sednout. Hodně to pro mě znamenalo. Zkusili jsme tedy hned v další sezoně v lednu v Rakousku dost náročnou Jänner rally. Po prvním dnu jsme byli relativně nahoře, měl jsem i dobrý pocit. Jelo se na sněhu, což mám rád. Dával jsem si výrazně větší pozor, ale bylo to fajn.

Večer ale spadla hrozná mlha. A mně to začalo být strašně nepříjemné.

V mlze při rallye prostě nic nevidíš, jedeš proti bílé zdi. Posloucháš spolujezdce, ale před auto vidíš na pár metrů. Dál ne.

Měl jsem tedy dvě varianty. Jedna byla jet opatrně, pomalu a skončit někde vzadu. Ta druhá riskovat.

Ve večerním servisu před posledními třemi erzetami jsem řekl, že riskovat nechci. V tu chvíli jsem se přestal cítit v autě komfortně. Daleko radši bych v tu chvíli byl s přítelkyní doma a koukal na film, než seděl v závodním autě v mlze a kvůli nějakému času cokoliv riskoval. Všechno mi docvaklo a říkám: „Tady končíme. Balíme a jedeme domů. Už žádný další risk.“

Vysvětlil jsem tehdy svůj postoj na sociálních sítích, protože jsem chtěl, aby lidi věděli, že nešlo o technickou závadu nebo jiný problém. Ale že jsem se rozhodl z jasného důvodu a pocitu.

Definitivně se mi pak rallye znechutila někdy v březnu, když mě pozvali na Autoklub. Mě a Vendu Kopáčka, který měl taky nehodu, při níž zahynul divák na Barumce. V podstatě nám bylo řečeno, že jestli chceme pokračovat, máme si dávat velký pozor, jakou našemu sportu dáváme pro veřejnost cedulku. Že chtějí, ať závodíme, ale ať si uvědomíme, že jsme něco provedli.

Jako bychom si asi sami dost dobře neuvědomovali, co se stalo.

Sedělo proti nám deset lidí v čele s ikonami našeho sportu, kteří během své kariéry měli kolikrát namále, a kárali nás jak malé kluky. Bylo to nedůstojné a krajně nevhodné. Když jsem od nich slyšel tohle, téměř beze slova jsem odešel. Hned za dveřmi mě štvalo, že jsem nic neřekl. A doteď mě to sere. Chápu, že z pozice bafuňářů potřebovali mít zápis, že nám udělali ty-ty-ty. Ale z lidského hlediska byly podobné kecy fakt zbytečné. Zvlášť po Jänneru, kde jsem odstoupil, protože jsem nechtěl riskovat, kdy ode mě byla vidět určitá zodpovědnost.

Takhle se seběhnul definitivní konec mojí kariéry. Auta, a hlavně rallye pro mě byly celý můj život. Ale s tím byl prostě konec. Od té doby se svezu občas na setkání mistrů v Sosnové a na Pražském Rallysprintu, což jsou víceméně exhibiční závody.

Stačí mi to.

Mám teď v podstatě dvě hlavní náplně. První, ke které se ještě dostanu podrobněji, je doprovod mladšího bráchy na závodech. A tou druhou, asi hlavní, je jezdecká akademie, kterou jsme založili se zmíněným Kubou Kotálem.

Zdálo by se, že práce nemůže mít s tím průserem nic společného, ale už jen když jsme řešili název…

Má se to jmenovat Driving Academy Martina Semeráda, nebo jen Driving Academy? Aby moje jméno nebyla špatná reklama, když si ho skoro každý spojuje se smrtelnou havárií. Nakonec jsme se rozhodli jen pro Driving Academy. Oficiálním cílem je zvyšování obecné motoristické gramotnosti, co se řízení aut týká. Specializujeme se na sportovní auta a sportovní jízdu. Nejhorší jsou totiž řidiči, co si koupí silné auto, myslí, že jsou minimálně Schumacherové, a zkoušejí své (ne)schopnosti v provozu.

Nevím, jestli svou práci podvědomě beru jako nějakou splátku za to, co se stalo. Jako že se pokouším pomoct a učit lidi bezpečněji řídit, aby něco podobného jako já neprožili při amatérských závodech nebo v civilním autě. Nevím. Snažím se zkrátka předávat svoje zkušenosti. A taky, upřímně, nic moc jiného než řídit neumím. Auty jsem odjakživa žil, a tak to zůstává. Jen už v trochu jiné podobě.

No a taky se musím něčím živit, že jo…

Občas se ještě zúčastňuju natáčení kaskadérských scének ve filmech a reklamách pro českou agenturu Filmka. Jako řidič samozřejmě. Dvě hodiny mě líčí, dvě hodiny čekám a pak někde sto metrů od kamery udělám smyk a ideálně ani nejsem na kameře vidět. Paradoxně bourat úmyslně je výrazně těžší, než se může na první pohled zdát. Na druhou stranu ve fázi, v jaké jsem já, nejde o nijak riskantní věci. Je ale docela fajn sledovat, jak funguje práce v úplně jiném oboru, než na který jsem zvyklý.

Další, čím se snažím poslední roky zabavit, je cestování.

Nechtěl bych říct, že trpím nějakými démony, před kterými utíkám. Spíš to je věc, která chci, aby byla součástí mého života. Odjedu každý rok v zimě na tři měsíce do Indonésie a beru to tak, že vypnu od akademie, od závodů a vůbec od celého konceptu života v Česku nebo obecně v Evropě. Šetřím na dovolenou zbytek roku a kompenzuju si tím vcelku vysoké pracovní nasazení.

Surfuju, vždycky za mnou přiletí nějací kámoši, dáme si u bazénu pivko.

Byl jsem v Indonésii párkrát na dovolené a líbilo se mi tam, tak vznikla tradice těchhle cest. Několik kamarádů tam žije už třeba deset let a nic jim nechybí. Nestrádají. Vyhovuje jim tamní prostředí přesně proto, kvůli čemu tam jezdím i já. Tady se všichni za něčím honíme. Všichni. Každý den. A tam se za ničím honit nemusíte. I proto tam cestuje tolik Čechů, hledají pohodlnost, kterou máme my jako národ oblíbenou, ale stylem života, který doma žijeme, ji nemáme.

Za těch šest let jsem se nějakým způsobem v sobě vypořádal s tragédií, co se stala. Aspoň do té míry, že si všechno nemusím pořád dokola rozebírat.

I když to bude znít asi pro mnohé hodně blbě, mám to sám pro sebe jako relativně uzavřenou věc.

Spíš jde o vnímání okolí, jak lidi přemýšlí a jednají v interakci se mnou. Ne že bych já musel přemýšlet a neustále se sám před sebou obhajovat. Obhajování nebo rozebírání, co se stalo a proč, mám vyřešené. Nikdy nezmizí pocity, které mám, ale prostě to nejde každý den znova řešit. To bych si to hodil.

Asi reálně jsem takové myšlenky nikdy neměl. Jasně, člověk má blbý nápady, přemýšlí nad vším možným. Opravdu nejintenzivnější pocity jsem měl tu první noc v nemocnici. Ne že bych chtěl skočit z okna nebo si něco udělat… Ale pořád se mi v hlavě motala otázka, proč to odnesl Bohouš a ne já.

Stoprocentně se tím zásadním způsobem změnila moje psychika. Bylo by asi divné, kdyby to tak nebylo. Mám v sobě černý střep, který občas bodne.

Nejčastější bodnutí je otázka: „A proč jsi přestal jezdit?“ nebo „Co je to B, co máš na pravém boku?“ Existují dvě odpovědi. Ta těžká, bolavá, pravdivá, kdy se bavím s někým pro mě důležitým z očí do očí. Pak ta jednoduchá, alibistická, nezajímavá, kdy nechci s někým cizím rozebírat svou 13. komnatu. Snad mi to lidi prominou nebo už se mě třeba teď přestanou ptát.

No a teď to řešíme s bráchou. All over again.

Hodně lidí mi říká, že v Petrovi vidí mě před nějakými deseti lety. Ale já v něm vidím ještě lepšího sebe. Má oproti mně šest let náskok, což je v jeho věku strašně moc. A věřím ve schopnosti, jež má na úrovni jezdců, kteří se rallye věnují už roky. A to je mu teprve sedmnáct.

Má dáno do vínku. Asi stejně, jako jsem měl nějakým způsobem i já vzhledem k tátovi a jeho genům. Což je sice fajn, ale talent není v dnešní době všechno. Podle mě vlastně nebyl nikdy všechno, ovšem čím dál se rallye a sport obecně posouvá, tím méně je talent to nejdůležitější. Dneska je mnohem víc píle a disciplína. A to se začne projevovat nejvíc v letech, kdy člověk přechází z dorostu nebo juniorů mezi chlapy. Ať už v jakémkoliv sportu.

Což je pro bráchu teď. Osmnáct mu bude až v květnu, ale závodí s dospělými. Když jako kluk jezdíš se svými vrstevníky a jasně vyhráváš, máš talent a stačí to. Ale pokud na sobě nepracuješ, právě v tomhle věku tě předběhnou. A teď je na bráchovi, aby na sobě začal pracovat a nespoléhal se jen na talent tak, jako kdysi já.

Tohle je poprvé, co o havárii na Bohemce mluvím otevřeně. Možná je to i určitý druh terapie.

Chtěl bych, aby v tomhle byl mezi námi rozdíl. Nebyl jsem technicky zdatný, neuměl jsem si pořádně nastavit auto. Byl jsem spíš ten, co se přizpůsobí autu, než abych si auto uměl přizpůsobit pro sebe.

Doufám, že jeho případ nebude ten samý. Doteď to bylo pořád stejné jako se mnou. Táta dal Petrovi auto a povídá: „Tady máš a závoď.“

Něco mu samozřejmě řekl, ale v podstatě se jen závodilo. Dřív to stačilo. Je to deset let zpátky, co jsem byl v jeho situaci, ale už za těch deset let se udělal obrovský pokrok v přípravě. Fakt už dneska nejde jen jezdit bez zdokonalování věcí kolem. Navíc v podmínkách, kde máme v týmu jedno slovo já, jedno táta a proti tomu brácha nastaví vždycky svoji hlavu. I proto jsme přizvali Ctirada Hájka a Jirku Hlávku. Věřím, že mu dokáží připravit správný program a konečně nastavit režim, co bude dávat smysl. Už to nebude jen: „Tady máš, brácha, auto a jezdi si.“ Jako doteď. Petr sednul za volant, zajel neskutečný čas, porazil zkušenější borce, porazil i kluky v lepších autech. Vylezl z auta a jelo se domů. A za měsíc zase na další závod. Nic mezi tím. Řidičsky se naučil hodně už v motokárách a dětských závodech, ale teď je v rallye.

Tam se jen na talent spoléhat už nejde.

O tom, co se mi stalo, jsme se nikdy otevřeně nebavili. Já se o tom vlastně nebavím s nikým. Tohle je poprvé, co o havárii na Bohemce mluvím otevřeně. Možná je to i určitý druh terapie. U žádného psychologa jsem nikdy nebyl, měl jsem vždycky pocit, že to musím zvládnout sám. Možná to byla chyba, a možná proto utíkám do mě pohodlného časoprostoru častěji, než by bylo zdrávo. Probírali jsme všechno párkrát s tátou. V nějaké pozdější hodině. On se ale snaží být vždycky ochranář a vymýšlet důvody, proč se to stalo, abych si řekl, že nešlo o moji chybu. Ale to já nemám rád. Vím moc dobře, jak to bylo.

S bráchou nemáme extra komunikativní vztah. Vlastně asi s nikým z rodiny ho nemám. Jen když Petr začínal v rallye, sepsal jsem pár svých myšlenek na Facebook, aby si je přečetl, protože vím, že bych mu všechno těžko říkal do očí v ucelené a klidné formě. Snad si z toho něco vzal.

Byly to rady do začátku. Že rallye není jen sranda. Prostředí. Příprava. Že potřebuje komplexní schopnosti. Snažím se mu něco dalšího předat i tímhle textem, protože se mi zdálo, že ne všechno si bere úplně k srdci. Od začátku jezdí extra rychle i přesto, že se jedná o jeho první závody mezi chlapy. Na druhou stranu musím zaklepat, že zatím nic zásadního neprovedl.

Jenže.

Pokud jdete jednou ven z cesty, záleží jen na jednom.

Jestli tam ten strom bude, nebo nebude.

No, brácho, doufám, že sis můj příběh dočetl až sem. A něco ti dá. Vím, že ve Tvým věku, dokud si nezažiješ nějakej průser sám, nemůžeš mít úplně nadhled. Nemůžeš si naplno uvědomovat, co hrozí.

Chci, aby tvůj sportovní a životní příběh nebyl stejnej jako můj.

Nepotřebuju, abys byl mistr světa.

Chci, abys svoji životní jízdu bral jinak, než jsem ji bral já.

Aby sis případně včas dokázal říct: „Teď sundej nohu z plynu.“

Jana Mensatorová, Petr Eliáš/ewrc.cz a driving-academy.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.