Bod zlomu

Tomáš Jun

Bod zlomu

Malý betonový plácek za barákem, který je skoro na každém pražském sídlišti.

U nás na Barrandově byl do čtverce a já na něm odmala bez omezení lítal a sportoval. Právě tady si mě našel fotbal. Jakmile jsem dostal na nohu míč, chtěl jsem dát gól. Jo, vím, to chce každý, ale já hned poznal, že jsem po nich hladový mnohem víc než ostatní. Cítil jsem, že se toho nebojím, že v sobě mám něco, čím se odlišuju.

Odjakživa se mi líbili střelci. Roberto Baggio, Alan Shearer, Tomáš Skuhravý.

Zkoušel jsem být jako oni a nemyslel na nic jiného. Ze školy jsem mazal na trénink do Hlubočep, kde jsem začínal. Pak jsem pokračoval mezi paneláky. Strhával jsem hru na sebe a často se stávalo, že jsem šel sám třeba proti šesti kamarádům.

Kluci sice fotbal moc neuměli, dělali jiné sporty, ale dost mi pomáhalo už to, že jsem mezi nimi kličkoval, abych si udělal prostor a mohl vystřelit. Když se nás sešlo víc, hráli jsme třeba dva proti deseti a já se snažil nabíhat si neustále dopředu, abych po přihrávce hned vypálil, nebo jsem byl odhodlaný přejít celé hřiště a dát gól za každou cenu.

Pokud jsem venku zůstal sám, dělal jsem aspoň nožičky nebo si kopal o zeď.

Mě to takhle prostě hrozně bavilo. Tehdy to byla jen sranda, ale dnes vím, že jsem se odmala nevědomky učil, jak se postavit výzvě. Udělat rychlé zakončení z prvního doteku, zvolit přesný výběr místa.

Měl jsem svůj sen, že budu známý kanonýr. Přijel jsem na jakýkoliv mládežnický turnaj a řekl si, že budu nejlepší střelec. Většinou se mi to povedlo a trochu se o mně kvůli tomu tradovalo, že nepřihrávám. Vím, že to tak opravdu mohlo působit, protože jsem chtěl každou akci dohrát. I kdyby mi tehdy někdo řekl, ať nesóluju, asi bych ho stejně neposlechl.

Lidi si rychle všimli, že se umím trefit. Z Hlubočep si mě brzy vybrala Sparta. Výměnou za deset míčů.

Z mladšího dorostu jsem šel jen na rok do staršího a pak hned následovalo dospělé béčko. Byl to frmol, vůbec jsem neměl čas vnímat věci okolo. Najednou přišel podzim 1998 a koukám, že sedím v hlavní kabině Sparty. Tehdy mi ještě bylo patnáct. Už samotný moment, kdy mě tam trenéři z rezervního týmu posílali, pro mě představoval velký zážitek.

První den si pamatuju moc dobře.

Do šatny jsem přišel jako první. Dřepěl jsem na místě, kam mě posadil kustod, potil jsem se nervozitou a jen koukal okolo, načež začali chodit hráči. Horst Siegl, Jirka Novotný, Michal Horňák. Jen tihle tři frajeři mají dohromady pětatřicet ligových titulů. Za každým jsem osobně zašel, řekl „dobrý den“ a představil se. Všichni mi nabídli tykání, ale vzhledem k tomu, jakou jsem k nim měl úctu, mi to nejdřív nesedělo. Doteď mi tohle oslovení nejde přes pysky ani u tchýně, kterou znám přes dvacet let.

Moc jsem se neprojevoval a dělal, co se řeklo.

První půlrok jsem s týmem jen trénoval a mám dojem, že jsem ho skoro celý strávil při rozcvičce v bagu. Obvykle se o to, kdo bude uprostřed, dělá „střižba“, ale já tam jako nejmladší chodil automaticky, protože mi hned vysvětlili, že „s holubama se přece nestříhá“. Jakmile jsem se dostal ven, hned při dalším kontaktu s míčem si mě někdo povodil a zase jsem mazal dovnitř.

Na trénink jsem automaticky nosil pomůcky a po jeho skončení jsem chodil hledat zakopnuté balony na spodní letenské hřiště, kde byla atletická dráha a okolo ní křoví. Než jsem z něj všechno vytahal, trvalo to někdy i hodinu, ale vůbec mi to nevadilo.

Áčko Sparty byl jeden z mých snů, přistupoval jsem ke všemu s pokorou a věděl jsem, že tohle by v mém věku moc rád dělal úplně každý fotbalista. Jsem celoživotní introvert. Kluci si toho po chvíli všimli a začali si z mé povahy v dobrém dělat srandu.

Pro mě to byl signál, že mě vzali mezi sebe. Byl jsem pro ostatní něco jako Otík z filmu Vesničko má středisková, který v Berouně řekne Beroun. Obvykle jsem jen mlčel a usmíval se.

V patnácti jsem byl na jednu stranu vyjukaný, zároveň jsem byl vyspělejší než moji vrstevníci. Mohli za to i rodiče. Táta mě sice odmala vozil na tréninky i na zápasy, ale pozornost se dělila rovným dílem mezi mě a starší ségru. Fotbal nebyl téma číslo jedna, a pokud jsem něco chtěl, musel jsem si to zasloužit.

Věděl jsem přesně, co chci. Šlo mi o to prosadit se a dost často, vlastně každý den, jsem si uvědomoval, jaké mě se Spartou potkalo štěstí. Tehdy totiž nebylo těžké získat v tomhle týmu titul. Hodně zápasů se sice muselo vybojovat a rozhodoval mnohdy jediný gól, ale kvalita byla taková, že se to většinou zvládlo. Úspěch se bral tak nějak automaticky, a kdo se dostal na soupisku, měl skoro jistotu, že je mistr. I já v první sezoně naskočil jen do dvou utkání.

Mnohem složitější než být součástí mistrovské oslavy bylo dostat se do základní sestavy. V kabině se pravidelně scházelo to nejlepší z celé republiky. Z odchovanců, které jsem znal, se přede mnou prosadili jen Tomáš Rosický a Tomáš Hübschman.

Rozhodnul jsem se dát všechno úsilí tomuto cíl – a tím si dodnes omlouvám, že jsem se v šestnácti vyprdnul na studia. Chodil jsem na obchodní akademii do Holešovic, kde jsem měl v pohodě trojky a jakmile hrozilo něco horšího, nabifloval jsem se, co jsem musel, a byl klid. Jakmile mi ale povolili individuální plán, abych stíhal dopolední tréninky, neměl jsem motivaci. Ve druháku jsem skončil a upřednostnil fotbal.

Nejsem v tomhle dobrý příklad pro ostatní. Spíš výjimka, které sázka jen na sport vyšla.

Tehdy jsem uvažoval jinak. Na školu jsem vůbec nemyslel, protože jsem se pohyboval mezi dospělými chlapy a bral to tak, že nemůže existovat nic prospěšnějšího než sledovat zblízka ty nejlepší fotbalisty. Co si budeme povídat, později mi došlo, že někteří spoluhráči hráli automaty nebo měli sklony přehánět to s alkoholem, ale já je v těchhle situacích jako mladý zobák neviděl. Byl jsem s nimi v kontaktu jen na společných akcích, nebo hodinu před tréninkem a hodinu po něm, kdy se všichni chovali jako profíci.

Vnímal jsem detaily, které mi pomáhaly. Část týmu chodila ještě před společnou přípravou individuálně do posilovny; a na konci nikdo hned neodcházel, ale následoval strečink nebo se šlo na masáž. Už tehdy se ve Spartě dost řešily i doplňky výživy.

A hlavně to všechno byli páni fotbalisti. Třeba Horst Siegl a Jirka Novotný si hodně přidávali na hřišti, záložník Zdeněk Svoboda a obránce Míša Horňák na ně často po konci tréninku centrovali. Pořád dokola stříleli na gólmana a zakončovali, dokud s tím nebyli spokojení.

Později jsem se osmělil a přidal se k nim. Viděl jsem, že kdo chce vyčnívat, musí dělat něco navíc.

Tmelila se parta i Sparta, i mimo trénink jsme byli spolu. Tehdy jsme na sebe všichni měli telefonní čísla.

Cítil jsem vděčnost. Vždyť jsem člověk, který může říct, že mu na první gól za Spartu přihrál Tomáš Rosický. On si ze mě kvůli tomu dodnes dělá srandu, protože se to stalo během přípravy v Dubaji a já vyváděl, jako kdyby šlo o Ligu mistrů. Začal jsem řvát „góóól“ na celý stadion, který byl úplně prázdný. Stejně jsem se choval i při první ligové trefě proti Plzni, jež tehdy patřila k nejhorším týmům.

Já to tak měl. Držel jsem emoce v sobě, ale když míč zaplul do sítě, spadlo to ze mě.

Letěl jsem raketově nahoru, ale snažil se pořád zůstávat svůj. Hodně mi v tom pomáhaly i obyčejné cesty domů. Jako dítě bez řidičáku jsem měl možnost jezdit na Barrandov v autě s Víťou Lavičkou, který tehdy dělal asistenta trenéra a byl ze stejného sídliště. Poznal jsem v něm hodného člověka, nezištně mi radil a vysvětloval souvislosti a vztahy v klubu, i když vůbec nemusel. Bylo mi sympatické, jak byl férový, ale jak se později ukázalo, přesně tohle mu jako hlavnímu trenérovi uškodilo, protože měl někdy problémy s autoritou. Přesto na něj nedám dopustit. Později, když slavil tituly s Libercem, a nakonec i se Spartou, jsem mu úspěchy moc přál.

Byl jsem mladý a všechno pro mě bylo nové, přesto jsem si po chvíli připadal, že jsem mezi svými. Přišlo mi, že všichni tak nějak cítí, co mají dělat. Tým držel pohromadě. Ráno před každým tréninkem se třeba půlka sestavy sešla v Parkhotelu, vypilo se společné kafe a pokračovalo se na Letnou.

Den po ligovém zápase jsme se všichni scházeli na „údržbě“. V kamrlíku pánů, kteří se starali o technické zázemí stadionu, se udělaly párky, sekaná a zhruba hodinku se posedělo. Někdo si dal pivo, někdo colu, a i když někdo hodně pospíchal, zůstal aspoň ze slušnosti deset minut. Vždy se pokecalo o tom, jak jsme hráli, ale třeba i o tom, kdo co řeší doma. Tmelila se parta i Sparta, i mimo trénink jsme byli spolu. Tehdy jsme na sebe všichni měli telefonní čísla.

Tyhle věci vytvořily úplně jiné vazby, než kdybychom jen odtrénovali a pak nás spoluhráči nezajímali. Proto jsem nikdy nedával najevo, že mě například otravuje pozice náhradníka na lavičce. Místo toho jsem pak na hřišti dělal všechno pro to, abych ukázal, že na Spartu mám. Musel jsem si počkat na příležitost.

Nešlo to automaticky a šanci jsem si poctivě vykopal za béčko v ČFL, ve třetí nejvyšší soutěži. Zápasy měly docela kvalitu a možná to dokonce bylo v něčem složitější. V lize se hrál fotbal, v ČFL nás čekal masakr, který mě rychle donutil přizpůsobit se dospělému fotbalu nejen rychlostně, ale i silově.

Soupeři, pro které šlo obvykle o výkonnostní strop, si vždy chtěli na Spartě pohonit ego, někdy do mě celý zápas naskakovali frajeři, kteří vážili přes devadesát kilo. Ti kluci věděli, že výš nepůjdou, brali to jako svůj vrchol, takže se starali, aby to byl zážitek pro všechny.

Už nevím, kde to bylo, ale slovenskému reprezentantovi Tomáši Kóňovi takhle v jednom zápase zlomili nohu. Borec na něj šel bez milosti do skluzu, vzal ho na zem a jen jsem slyšel křupnutí. Nejhorší bylo, že lidi kolem klandru ještě řvali, ať mu zlomí i druhou.

Tohle chování jsem vůbec neuměl vstřebat a přišlo mi to zcestné. Tomáš se pak sice dokázal vrátit, ale na Spartu už to nebylo. Odešel na Slovensko a kariéru měl ještě slušnou, ale tohle mu změnilo život. Poprvé jsem zblízka viděl, jak málo stačí, aby se život fotbalisty odvíjel úplně jinak, než by mohl a měl.

Já měl kliku a můj fotbalový osud nabíral obrátky.

V šestnácti první ligové zlato a cena pro nejlepšího střelce mistrovství Evropy U16, v sedmnácti první zápas v Lize mistrů a hned poločas proti Arsenalu na slavném stadionu Highbury.

Najednou mi bylo dvaadvacet. V roce 2005 jsem měl čtyři tituly se Spartou, zlato z mistrovství Evropy jednadvacítek, ceny pro talent roku i nejlepšího střelce ligy. A taky místo prvního náhradníka Milana Baroše v nadupané reprezentaci, která udávala fotbalové trendy a mířila jako černý kůň na mistrovství světa – i díky mým gólům v kvalifikaci proti Slovinsku a Finsku.

Bral jsem to skoro jako normu. Myslel jsem si, že takhle to půjde pořád výš, že mám to nejlepší ještě před sebou.

Cítil jsem se jednoduše skvěle.

„Nóóó. Tak tady bych si to uměl představit.“

Míra Pelta vykouknul z okýnka a tahle věta z něj vypadla, když naše letadlo přistávalo v tureckém Trabzonu. Tehdy dělal generálního manažera Sparty a kdo ho někdy slyšel mluvit, umí si představit, jak to asi znělo. Věděl přitom moc dobře, že obdivuje město, kde z jedné strany bylo moře, z druhé hory a celé ho rozdělovala dlouhá rovná silnice, kolem níž stálo pár nevýrazných baráků.

My, a tím myslím jeho, sebe a mého agenta Zdeňka Nehodu, jsme ale na tuhle destinaci koukali pod vlivem návrhu smlouvy, která mi mohla za pět let vydělat čtyři miliony eur – při tehdejším kurzu šlo o sto dvacet milionů korun. Stejná částka měla připadnout Spartě.

Trabzonspor, který už tehdy hrál evropské poháry, ze mě chtěl udělat nejdražší posilu v historii klubu. Sparta a můj manažer mě ukecali, abych se zajel na místo aspoň podívat. Prý je to slušnost, když za mě chtěli dát takový balík.

Nejdřív se mi moc nechtělo. Když za mnou Pelťák přišel na soustředění a řekl, že mě chce Trabzon, zeptal jsem se ho, co to je. Vůbec jsem netušil, že to město existuje, natož že má něco společného s fotbalem. Zároveň jsem byl ve svých očích hráč Sparty, který byl zvyklý dělat to, co mu řekne vedení.

Od toho, aby to bylo jinak, jsem měl agenta.

První fotbalovou smlouvu jsem podepsal ve čtrnácti.

Po jednom mládežnickém turnaji si se mnou přes tátu a trenéra domluvil schůzku pan Nehoda, bývalý mistr Evropy z roku 1976. Šli jsme k němu do firmy, která byla v jeho domě, a on nám nabídl, že mě bude zastupovat. Pamatuju si, že ve smlouvě byly výhody jako oblečení a kopačky, ale mnohem víc na mě udělalo dojem jeho pěkné bydlení vyzdobené cenami a trofejemi z dob úspěšné kariéry. Byl taky útočník, dával hodně gólů a mně to imponovalo.

Už to, že nás oslovil, bylo příjemné.

Doma jsem vždycky měl, co jsem potřeboval, ale nebyli jsme rodina, kde by synáček hrál fotbal a ostatní kolem něj poskakovali. Žili jsme úplně normálně. Táta byl živnostník a jezdil svojí Avií se zeleninou, máma zase prodávala v obchodech nebo vařila ve školní jídelně.

Pan Nehoda mi první roky ve velkém fotbalu se vším pomáhal a bral jsem ho jako druhého tátu. Věřil jsem mu. Oba jsme se po skvělém startu ve Spartě shodli na tom, že je na čase posunout se dál, a logickým krokem mělo být zahraniční angažmá, které ze mě udělá ještě lepšího hráče.

Dnes vím, že místo toho přišel bod zlomu, díky němuž jsem si zpětně uvědomil, jak to někdy v profesionálním sportu chodí. Tehdy jsem ještě o životě nevěděl vůbec nic.

Sto dvacet milionů. Jeden podpis mohl do konce života zabezpečit mě i moji rodinu.

Trabzonspor nikomu zvenčí nedával logiku. Tím spíš, když se někde objevilo, že mě má na širším seznamu možných posil i Manchester United, proti kterému jsme hráli v Lize mistrů. Napovídalo se toho dost, ale jeden zájemce z Anglie, kterou jsem si jako dítě společně s Německem vysnil, byl velice konkrétní. Stál o mě Bolton. Tehdy hrál Premier League, ale bohužel za mě nabídnul jen asi jeden a půl milionu eur.

Turci byli o dost štědřejší. Klub i manažer samozřejmě věděli, že jinou provizi dostanou z milionu a půl a jinou ze čtyř.

Do podpisu smlouvy mě nikdo přímo nenutil, ale udělali to chytře. Byl jsem v situaci, kdy bylo těžké oponovat. Tím spíš pro hráče mého věku a povahy. Zpětně bych mohl všeho jen litovat, ale místo toho si uvědomuju, jak složité je umět říct ve vypjaté situaci důrazné „ne“.

Já přijel do Turecka, na letišti nás vyzvedla delegace a odvezla mě do kanceláře vedení klubu. Na stole ležel kontrakt, kde byla v kolonce plat uvedena spousta nul.

Sto dvacet milionů. Jeden podpis mohl do konce života zabezpečit mě i moji rodinu.

Fotbal jsem nehrál primárně pro peníze, ale už mi bylo jasné, jak jsou důležité.

I případ kamaráda Tomáše Kóni mi připomínal, co se může stát. Znám řadu fotbalistů, kteří se vážně zranili a museli začít žít od výplaty k výplatě. Další skončili brzy po třicítce a nezvládli naskočit do běžného života, protože neměli žádnou praxi kromě kopání do míče. A i část těch zajištěných se později nachytala, když špatně investovali do nemovitostí nebo jim nevyšlo podnikání.

Já mohl mít jistotu, že ať se stane cokoliv, nebudu muset už nikdy začínat znovu.

Myslel jsem i na rodiče, kteří celý život makali, a rozhodně ne za bůhvíjaké peníze. Myslel jsem na to, jak jsem ve Spartě dostal v první sezoně deset tisíc měsíčně, druhý rok to bylo patnáct, třetí dvacet. Tohle jsem mohl vylepšit zásluhou bonusů za výsledky, pokud jsem byl na soupisce prvního týmu. Jako odchovanec jsem neměl žádnou velkou smlouvu a v nejlepších letech se můj základní plat dostal zhruba na sto dvacet tisíc korun měsíčně.

Pro mě ale všechny výše zmíněné podmínky byly skvělé. Vždycky, ať to bylo jakkoliv, jsem určitou část peněz dával domů. S rodiči jsme díky příjmům z fotbalu kupovali vybavení do bytu a z prémií za jeden z titulů jsme si pořídili auto. Tak by to podle mě mělo být a chtěl jsem, aby to tak pokračovalo, pokud půjdu do zahraničí.

Nad podpisem v Turecku jsem si poseděl celkem dlouho a mlelo se to ve mně.

O téhle zemi jsem nic nevěděl, moc Čechů tu přede mnou nehrálo. Marek Heinz a Pavel Horváth se mihnuli v Galatasarayi Istanbul, Tomáš Abrahám dobře kopal v Denizlisporu a Lukáš Zelenka, můj parťák ze Sparty, byl v Manisasporu. V Trabzonsporu přede mnou odehrál dvě sezony stoper Karel Rada, vicemistr Evropy z roku 1996, ale to bylo deset let zpátky.

Seděl jsem nad papírem, koukal na tu částku a říkal si, že jestli to nepodepíšu, budu u všech, i u sebe, za blázna. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a zavolal manželce, která mi řekla, že to nechá na mně, protože je to v principu moje věc, kterou za mě vyřešit nemůže.

Já hraju. Já jsem ten, kdo rozhoduje o své kariéře.

Ale… Ve fotbale je zvláštní, že jste v prostředí, které vás hodně ovlivňuje, a zároveň nikdy úplně nevíte, jak to v něm skutečně chodí. Cítíte nejistotu a trochu strach. Netušíte, co s vámi bude po kariéře. Všichni to mají v hlavě a myslím si, že devět z deseti fotbalistů by se zachovalo stejně jako já. Výjimkou je třeba Zdeňek Grygera. Toho chtěli ze Sparty prodat do Ruska, odmítl – a nakonec skončil v Juventusu, kde udělal skvělou kariéru. Jemu to vyšlo, ale pak je řada těch, co dopadli jinak.

Neodolal jsem a asi za dvě hodiny podlehnul.

Podepsal jsem to s pocitem, že budu mít po zbytek života peníze, ať už s fotbalem nebo bez něj. Vnitřně mě to mrzelo, protože jsem si hned uvědomil, že jsem poprvé ve své kariéře dovolil, aby se můj sportovní život vydal jiným směrem, než jaký jsem si vysnil. Může to znít banálně, ale tak to bylo.

Na nikoho však neházím vinu. Kdybych nechtěl, nic nepodepíšu. Finální rozhodnutí bylo moje.

Po dořešení formalit jsme se jeli podívat na večerní zápas předkola Ligy mistrů s Famagustou. Tranzonspor to měl dobře rozjeté, ale prohrálo se a nepostoupili. Vedení mě v téhle atmosféře představilo týmu, se kterým jsem měl odjet na tréninkovou bázi. Hráči nastoupili do autobusu a okamžitě začali zatahovat závěsy. Jen jsem se zeptal, co se děje, a hned jsem dostal pokyn, abych na nic nečekal a lehnul si na zem.

Najednou okolo nás začaly lítat kameny a sypalo se sklo. Fanoušci dali najevo, že se jim fotbal nelíbil. Měl jsem podepsanou smlouvu tři hodiny a uvědomil jsem si, že v tomhle pekle, které tu po skoro každé prohře může přijít, mám strávit pět let.

Nemohl jsem se sbalit a odjet domů. Musel jsem bojovat, i když jsem tušil, že je něco hodně špatně.

Nejhorší věc, která může člověka potkat, je dlouhodobá samota.

V Trabzonu jsem to poznal hodně zblízka. Do Turecka jsem šel kvůli fotbalu, a dokud po pár měsících nevyhodili trenéra, který si mě vybral, bylo po sportovní stránce všechno v pořádku. Pak se moje role změnila a já začal úplně jinak vnímat čas.

Nový kouč si přivedl pět Brazilců a mě odsunul na druhou kolej. Bral jsem velké peníze a vedení klubu mi dalo najevo, že mě nechce. Tamní mentalita je taková, že uznává jen nahoře, nebo dole. Žádný střed. To platí o fanoušcích i o funkcionářích. Protože jsem byl ve městě, kde nic jiného kromě fotbalu nebylo, pociťoval jsem to absolutně. Když se prohrálo, nevycházel jsem radši několik dní z domu. Když se vyhrálo, měl jsem v restauracích jídlo zadarmo.

Jakmile se Trabzonspor rozhodl, že jsem přebytečný, bylo to zlý. Jednoduše mě odstřelili.

V Turecku se v sezoně jezdí na tréninkové báze, kde jsme v případě zápasového rytmu středa-sobota byli zavření i šest dní v týdnu. Já měl navíc speciální režim. Nesměl jsem do kabiny s klukama a převlékal jsem se v šatně juniorů. Dost často jsem netrénoval s prvním týmem, místo toho mi přidělili pána, což byl spíš dozorce s píšťalkou, který nic moc neříkal a jen koukal na to, jak mimo stadion obíhám kolečka.

Pak jsem přijel domů, kde jsem byl celý den sám. Manželka totiž otěhotněla a bylo lepší, aby byla v klidu v Česku. Já najednou zjistil, jak může být jeden den dlouhý.

Po pár měsících jsem si nahlas přiznal, že jsem v Trabzonu jen a pouze kvůli penězům.

Měl jsem obří třípatrovou vilu, kterou spojovalo točité schodiště. Krásný obývák s kuchyní, několik ložnic a terasu s výhledem na moře. Jenže tohle jsem po chvíli nebral jako benefit, ale jako peklo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tréninky byly až večer a ve městě chybělo normální vyžití. Nebyly tam běžné obchody ani kavárny, kam by se dalo jít v klidu posedět. Jen kebab, banky a prodejny telefonů.

Byl jsem celé dny zavřený ve velkém baráku. Většinou jsem jen ležel na gauči a díky satelitu koukal aspoň na Českou televizi, hrál hry na Playstationu a volal známým přes Skype, jakmile jsem viděl, že je někdo online.

Samotu jsem snášel špatně. Pořád jsem si uvědomoval, že mi sice na kontě přistála spousta peněz, ale život běží dál a nejmilejší lidi jsou několik tisíc kilometrů daleko.

Občas jsem si dokonce připadal jako pedofil.

Moje vila byla v uzavřeném areálu pro movitější rezidenty. Od zbytku města nás odděloval vysoký plot s ostnatým drátem a ostrahou. Vzhledem k tomu, že jsem byl pořád doma, jsem se nakonec nejvíc seznámil s dětmi bohatých Turků, které ke mně chodily hrát Playstation. Ani nevíte, jak jsem za to byl rád, i když to zvenčí mohlo vypadat divně.

Díky tomu jsem se naučil aspoň základy jejich řeči. Viděl jsem psa, ukázal na něj a děti jen řekly „köpek“. Já tak věděl, že jsem v místě, kde „chcípl köpek“ mám „náladu pod köpek“ a cítím se jako „zpráskanej köpek“.

Nejhorší na všem bylo, že fotbalově to vůbec nebylo špatné město. Kdybych líp zapadnul, třeba o všem mluvím jinak. Fanoušci sice byli blázni, ale atmosféra při zápasech byla super, město žilo jen výkony našeho týmu. Dnes mají nový stadion a chodí na ně třicet tisíc lidí.

Zvenku všechno fungovalo, jen já se v tom plácal.

O to větší paradox přišel, když mě poslali na hostování do Besiktase Istanbul. Nepochopil jsem to a myslím si, že šlo o nějakou transakci mezi kluby, aby mezi sebou vyřešily dluhy. Tohle v Turecku funguje podivně a lepší je nevědět, kdo a proč fotbal ovládá. Bylo to podobné, jako kdyby v mé době hráč, který bojuje o kádr Bohemky, najednou přestoupil do Sparty. Nebyl důvod, aby si mě bral lepší tým. Přesto jsem právě tam dal svůj jediný gól, než mě po půlroce poslali zase zpátky.

Za necelé dvě sezony, kdy jsem stihl jen dvaadvacet zápasů, jsem toho měl dost.

Nechal jsem v Trabzonu ležet tři čtvrtě smlouvy a ukončil to. Víc než fakt, že jsem přišel o peníze, mě ale mrzelo, že jsem ani nedostal šanci ukázat, jestli si angažmá zasloužím.

Místo toho jsem vnímal, jak se časem zhoršuju. Život v izolaci mě semlel, vůbec jsem to neustál. Neměl jsem přímo deprese, ale pokoušely se o mě stavy, kdy jsem cítil jen prázdno. Kdybych se snažil, určitě na téhle zkušenosti najdu i pozitiva, ale pro mě bylo hlavní, že jsem odházel do Turecka úplně nahoře a vrátil se do Česka úplně dole.

V tuhle chvíli mě nejvíc mrzelo, že mi nepomohli lidi, kteří mě tam dostali. Když jsem tenkrát volal panu Nehodovi a prosil ho, aby mi co nejdřív zařídil přestup, bohužel nic neudělal. Proto jsem se s ním nakonec rozešel. Už ani nevím, jestli jsem mu to zavolal nebo jen napsal zprávu. Nebylo to mezi námi úplně v pohodě, a tím, že nemám rád konfliktní situace, jsem po dvou letech trápení nebyl ve stavu, kdy bych vše uměl a chtěl řešit osobní cestou.

Místo toho jsem oslovil manažera Pavla Zíku a následoval můj návrat do Sparty.

Šlo o další krok, který se vůbec nepovedl.

Myslel jsem si, že na dně jsem se ocitl v Turecku, ale to, co jsem bral jako záchranu, se ukázalo být ještě větším vystřízlivěním. Neúspěch v zahraničí se na mně podepsal. Pořád ve mně bylo fotbalově totéž co dřív, ale dva roky v Trabzonu jako by můj hlad po gólech ochromily.

Nehrál jsem dobře a všichni to viděli. Nebyl jsem ani ve formě, nešlo mi to a zpětně vím, že problém byl jen ve mně, ne ve Spartě. Tým v té době postupně vedli trenéři Stanislav Griga a Michal Bílek, s nimiž jsem si nesedl. Sice jsme získali double, tím pádem šlo o můj pátý titul, ale nastupoval jsem převážně za béčko.

Pořád jsem byl mladý, ale místo toho, abych měl snahu dostat se na svou někdejší úroveň, rozsekalo mě to.

Na Spartu jsem tou dobou neměl, ale o jméno Jun byl v lize pořád zájem a angažovaly mě Teplice. Chytnul jsem se pod koučem Petrem Radou, jenže když ho vystřídal Jiří Plíšek, který místo Čechů upřednostňoval Balkánce, bylo to pro mě demotivující.

To, že jsem měl pozici náhradníka i v jiném českém klubu než ve Spartě, jsem neskousnul. Nepomohly tomu ani situace, které přišly. Jednou mě trenér poslal v šedesáté minutě na hřiště, my dostali vzápětí červenou kartu, jednoho hráče musel kvůli novému rozestavení stáhnout a hned ukázal zase na mě. Ono se to tak dělá, že jde dolů útočník, ale v tu chvíli jsem to bral jako provokaci. Neuměl jsem tyhle věci veřejně ventilovat, všechno jsem držel v sobě, nestěžoval si a radši při první příležitosti sám vypadnul.

Chtěl jsem někam, kde budu mít klid a nebudu na očích. V šestadvaceti, po třech letech plácání ode zdi ke zdi, jsem měl všeho po krk. Místo toho, abych válel na mezinárodní scéně, jak jsem si plánoval, jsem sice měl peníze z Trabzonu, ale nic jiného. Zvažoval jsem i to, že ukončím kariéru.

Pan Zíka mi ale nabídnul ještě jednu šanci v zahraničí. Chtěl mě Altach, poslední tým rakouské ligy.

Přes noc napadly dva metry sněhu.

V rakouských Alpách nešlo zas o takové překvapení, ale tohle se stalo den před naším prvním zápasem, takže ho o týden odložili.

Šlo o moment, který mě vrátil zpátky.

Do Altachu jsem přestoupil i s kamarádem Petrem Voříškem. Přišli jsme do klubu, který po podzimu ztrácel na záchranu dvanáct bodů, a my měli odvrátit sestup. Přivítal nás výborný trenér Georg Zellhofer, bral nás od prvního dne jako součást týmu.

Přípravu jsem odjel úplně bez problémů, ale když jsem před prvním jarním kolem viděl základní sestavu, moje jméno v ní chybělo. Sníh mi dal šanci to změnit. Do toho týdne, kdy se nemohlo hrát, jsem dal v tréninku tisíc procent, abych všem ukázal, že si nikdo nezaslouží nastoupit víc než já. Jezdil jsem celou dobu ve skluzu a povedlo se mi to.

Porazili jsme Austrii Vídeň 2:1 a já i Petr jsme se po tomhle výsledku stali stavebními kameny klubu. Od té chvíle jsem tušil, že budu hrát i se zlomenou nohou, a ve čtrnácti zápasech jsem dal osm gólů. Sestupu jsme sice těsně nezabránili, ale hned po sezoně nás oba angažovala právě Austrie.

Rakousko mě nezachránilo jen sportovně, ale i lidsky. Altach je sice jen vesnice, ale krásná. Alpy, rodinná pohoda, kdy se všichni v obci znají a zdraví se na ulicích. Cítil jsem tam jistou společenskou úroveň, která mě motivovala zlepšovat se.

Tohle jsem potřeboval určitě víc než vyšperkovanou smlouvu. A pak, když jsem přestoupil do Vídně, připadal jsem si skoro jako doma, jako v o něco větší Praze.

Hlavní město Rakouska žije kulturou a tohle prostředí mi sedlo. Bydleli jsme s rodinou ve vesničce asi deset kilometrů od metropole, Péťa Voříšek měl dům hned vedle a naše rodiny byly spokojené. Tým šlapal, ve městě bylo hodně Čechů, autem jsem to měl domů jen pět hodin a dalo se pendlovat podle potřeby. Naše dcerka díky tomu mohla začít chodit do školy v Praze a stejně jsme se pořád vídali.

Uvědomil jsem si, že jsem pořád v ideálním sportovním věku, navíc prověřený fotbalem i životem.

Zase jsem věděl, co chci.

Tohle nadšení, které popisuju, mi vydrželo celých pět let. Austria je sice po sportovní stránce schovaná za Salzburgem a Rapidem Vídeň, které mají lepší rozpočet, ale je to tým, jenž hraje stabilně evropské poháry. Navíc jsme předváděli fotbal, který mě bavil. Trénovali jsme poziční hru podobně jako Barcelona. Kombinace na pár dotyků před šestnáctku a pak zakončení do prázdné. Kdo se podívá na sestřihy z té doby, uvidí přesně tohle.

Stačilo málo a uvědomil jsem si, že je rakouská liga na úrovni. Čtyři týmy měly důstojnou roli i na mezinárodní scéně, Salzburg byl v semifinále Evropské ligy. V Česku je to dlouhodobě opomíjená soutěž, takže jsem byl uklizený bokem, ale viděl jsem, že jsem v prostředí, kde se můžu jako fotbalista dál rozvíjet.

Až v Austrii jsem si uvědomil, že vnímám fotbal i jinak než jen jako hrotový útočník. Do té doby byla moje síla vždycky v jednoduchosti, ve výběru místa a v zakončení. Nejradši jsem měl situace, kdy jsem musel hrát intuitivně. Nikdy jsem nebyl ten, kdo by vymíchal dva nebo tři hráče a pak obloučkem přehodil gólmana. Hrál jsem srdcem, makal, jezdil po zadku a dával góly.

Najednou jsem ale začal vidět situace a prostory, kdy bylo výhodnější přihrávat. Tlačil jsem se pořád do zakončení, zároveň mi dávalo smysl i něco jiného.

Postupně mé angažmá přešlo do fáze, kdy jsem se cítil líp než kdysi jako král ligových střelců ve Spartě, a stal se ze mě lídr týmu. Pokaždé, když jsem dal gól, vyvolávalo patnáct tisíc diváků moje jméno. Lidi chodili na Juna a ve výsledku jsem měl bilanci 175 zápasů, 49 gólů a 47 asistencí.

Nebyl jsem hlučný hecíř, zčásti i proto, že jsem měl rezervy v jazyce. Němčina se mi nelíbila a osvojil jsem si ji až v poslední sezoně. Proto jsem nikdy nebyl kapitán. Nevadilo mi to, věděl jsem, že nejvíc všechny strhnu vůdčím výkonem na hřišti.

V mé čtvrté sezoně, v roce 2013, jsme vyhráli titul.

Vytvořili jsme dokonce rekord v počtu získaných bodů.

Já dal deset gólů, ale taky jsem dostal svoji jedinou červenou kartu. Dal jsem soupeři facku. Neměl jsem náladu, protože jsme byli doma rozhádaní s manželkou, zachoval jsem se neprofesionálně a dovolil, aby mě ovládly emoce. Dostal jsem stop na první dva zápasy jarní části soutěže. To je to nejhorší, co se fotbalistovi může stát, protože s ním klub nemůže počítat v přípravě a obvykle ho dá na druhou kolej. Za mnou ale kouč sám přišel a řekl, že mi věří a že budu hned po vypršení trestu zase hrát.

Ten borec se mimochodem jmenoval Peter Stöger. Po zisku trofeje odešel do německé Bundesligy, kde později vedl Mainz a Dortmund. Byl to nejlepší trenér, jakého jsem zažil. Měl v sobě něco, co neumím definovat. Byl sympatický, chytrý. A hlavně přesně věděl, kdy, jak a na koho působit. Měl na mě vynikající vliv.

Po vypršení trestu jsem vlítnul na hřiště a dal hned gól.

Pan Stöger je člověk, díky kterému můžu říct, že jsem jako jeden z klíčových hráčů týmu vykopal Ligu mistrů, vůbec první v historii Austrie. Ve skupině jsme sice skončili poslední, ale já si ověřil, že můžu hrát i po třicítce, a po tom všem, co jsem měl za sebou, proti velkoklubům.

V posledním zápase jsme doma porazili i díky jedné mé trefě Zenit Petrohrad 4:1.

Tehdy jsem roztáhnul ruce, přeskočil reklamní bannery a celý stadion v Prátru, kam přišlo přes třicet tisíc lidí, řval moje jméno. Tohle byla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že moje kariéra měla smysl.

Díky Rakousku mám dodnes pocit, že se jako fotbalista můžu opřít o mnohem víc než jen o plodné roky ve Spartě. Nic na tom nemění ani trochu smutný konec v Austrii. Na konci už to trochu ztrácelo náboj. Ligu hrálo čtyřkolově deset týmů, po pěti sezonách a dvaceti zápasech se Salzburgem a s Rapidem jsem už ztrácel drive. Přestal jsem být v základu a domluvili jsme se na ukončení smlouvy.

Rozloučení proběhlo před rozcvičkou zápasu, kdy pršelo a bylo hnusně. Navíc se nám moc nedařilo, takže byla půlka stadionu prázdná.

Fanoušci mi to ale vynahradili. Dodnes mi někteří píšou, ať se vrátím, ať ještě hraju, že bych na to měl. Nedávno mě dokonce vybrali do nejlepší sestavy desetiletí.

Je to pro mě pocta. A důkaz, že jsem svoji práci nakonec odvedl dobře.

Přes všechny úspěchy jsem si nikdy nepřipadal jako top hráč, který by měl být součástí evropského velkoklubu. V tomhle ohledu jsem byl příliš sebekritický.

Na své kariéře si ale vážím toho, že jsem se nevzdal.

Měl jsem mít nálepku kluka, který se kvůli penězům zakopal v zahraničí. Místo toho jsem se nakonec oklikou vrátil a stal se členem kvalitního týmu, který na mně v jednu chvíli postavil celou taktiku. Nedal jsem se, na to jsem měl fotbal moc rád. Vydrželo mi to dodnes, kdy si chodím kopnout pražskou A třídu za Zlíchov.

Pravdou ale taky je, že dodnes přemýšlím nad tím, jak by to bylo, kdybych tehdy smlouvu v Trabzonu nepodepsal. Mám v hlavě, že tahle chvíle udělala z mojí kariéry houpačku. Na druhou stranu aspoň vím, že stojí za to překonat chvíle, kdy se nedaří.

Vždycky existuje způsob, jak to změnit.

I v momentech, kdy jsem na tom byl bledě, mi stačila víra, že umím to, co jsem si už jako dítě vybral. V těžkých časech jsem tak nepotřeboval jiné ventily než sport. Nechodil jsem na bedny, nechlastal jsem. Nechci říct, že jsem to vůbec nevyzkoušel, jednu z prvních výplat jsem dokonce takhle utratil úplně celou, ale naštval jsem se na sebe a nespadnul do toho.

Nakonec můžu říct, že jsem si splnil skoro všechny sportovní cíle. Jediné, co mě hlodá, je, že mi uteklo sto gólů a vstup do Klubu ligových kanonýrů. Mám na kontě pětaosmdesát tref a často si říkám, že za to můžou ty dva blbé roky v Turecku.

Dnes se věnuju hlavně své dospívající dceři, která hraje tenis. Je po mně, takže je do všeho hodně zapálená a nevzdává se. Dělám jí oporu v tom, aby to mohla ukázat. Vzal jsem ji jako diváka na všechny grand slamy kromě Australian Open, aby viděla, jak vypadá její sport na nejvyšší úrovni. Daří se jí, takže už spolu létáme i na mezinárodní turnaje. Díky tomu jsem se nakonec přece jen dostal i do toho Boltonu. Malá hrála v hale, která sousedí se stadionem fotbalových Wanderers. Naopak v Trabzonu se naštěstí, pokud vím, tenis nehraje.

Vedle toho vedu vlastní fotbalovou školu, většinou se zaměřuju na kempy a na individuální tréninky.

Jsem osobní kouč a nemusím být na nikoho pes, chci být spíš kamarád. Je to jiný typ přípravy než v týmu, kde se musí řešit taktika a rodiče, kteří tlačí na to, aby jejich dítě hrálo. Nechci to mladým hráčům znechutit, takže do přípravy zařazuju spíš zábavné věci, kterými se děti zlepšují nevědomky. Tak jako kdysi já na „betoňáku“ za barákem.

Chodí ke mně šestiletí, ale i patnáctiletí, a ani jedna skupina už tohle nezná. Všechno je řízené a přiznám se, že nevím, jestli to dnešní doba umí i jinak.

Spíš přemýšlím o tom, co si ode mne můžou začínající fotbalisté vzít, a dává mi smysl nabízet jim pestrost. Čím víc toho poznáte, tím víc informací můžete využít. Patří sem i schopnost vstřebat negativní zkušenosti.

Radím všem, aby vydrželi, i když jsou v týmu, kde třeba někdo z vedení na jejich úkor protlačuje děti movitějších rodičů. Bohužel se to opravdu děje, ale jsem ten, kdo dokazuje, že na tom nezáleží.

Doporučuju mít vytrvalost, popřípadě odejít jinam, pokud je to přes čáru. Dřív nebo později rozhodne kvalita, ale předtím je dobré poznat, jak funguje realita, aby člověk nebyl překvapený. Složité situace se totiž pořád cyklicky opakují, jen možná na první pohled vypadají jinak.

Stačí, aby přišel nový trenér. Já jich během profesionální kariéry zažil snad dvacet a vždy bylo potřeba ukázat, co umím. Nezapomenutelné to bylo třeba s Jaroslavem Hřebíkem. Má dobrý pohled na fotbal, rozumí taktice a jeho uvažování nezpochybňuju, ale své poznatky neuměl vždycky předat tak, aby to na typy hráčů, jako jsem byl třeba já, fungovalo.

Takže mě ve Spartě jednou chytnul pod krkem.

Šlo o pozápasový zátěžový trénink při hře čtyři na čtyři. Nevrátil jsem se do správného prostoru a dostal jsem čouda. Trenér mě čapnul, lomcoval se mnou a zařval „Jak si to představuješ, ty parchante!“. Pana Hřebíka nehaním a spíš to přidávám jako historku k dobru. Tahle věc, která se stala, ke sportu někdy patří a vlastně je to ptákovina. Někoho by to nakoplo, u mě to ale bohužel nepadlo na úrodnou půdu. Dřív naštěstí platilo, že se mladí učili od starých, a já měl vzory, za kterými jsem se bez ohledu na trenéra mohl schovat. Moje začátky ve Spartě jsou toho ideálním příkladem.

„Sparta si to prohrála sama!“. Na můj vkus se tohle spojení používá v posledních letech příliš často.

Dnes je v průměrném českém klubu mladých mnohem víc, na rozdíl od zkušených třicátníků se dají líp prodat a myslím, že na to část z nich spoléhá. Takže už se od starých učit nemusí a většinou ani nechtějí.

Nic je netlačí i proto, že mají peníze.

Bohužel tohle symbolizuje i klub, o který mi jde pořád nejvíc. Sám vím moc dobře, jaké se dají ve fotbalovém životě udělat chyby, ale nebaví mě poslouchat větu „Sparta si to prohrála sama!“. Na můj vkus se tohle spojení používá v posledních letech příliš často a nepřijde mi to důstojné.

Vše je o určité míře a v době, když jsem hrál za Spartu já, se tohle skoro neříkalo. Bylo to jiné hlavně v tom, že v týmu nebylo tolik cizinců. Asi to nezní moc originálně, ale hráli srdcaři. Kdo si přišel jen vydělat, nezapadnul.

Vzpomínám si, jak se kdysi testoval Igor Gluščević z Černé Hory. Dával hodně gólů za Utrecht v nizozemské lize, ale když jsem ho poznal v tréninku, nedávalo mi jeho angažmá logiku. Klub podepsal i jeho méně známého bráchu Milana, který byl shodou okolností lepší fotbalista. Hned se to ukázalo i na hřišti, Igor se nehodil do týmu, nedařilo se mu, lidi byli nespokojení, dávali to najevo a bylo to nepříjemné pro všechny. Pokus Gluščević vydržel osmnáct zápasů.

Dnes je to úplně jiné.

Půlku sestavy tvoří cizinci, vůbec si nerozumějí, jak to má potom fungovat… Lidi si kvůli tomu ze Sparty začali dělat srandu, je to neadekvátní. Borci ze zahraničí sice můžou mít vyšší individuální kvalitu, ale za klub až na výjimky, jakou je třeba Costa, nedýchají. Mají vyděláno, a jestli přijdou o prémie, když je přeřadí do béčka, je jim fuk.

Vždy si vzpomenu na své špatné stavy v Trabzonsporu. Uvědomím si, že jsem na Turky taky mohl působit jako divný přeplacený cizinec, ale pak si vzpomenu, jak mě programově odstřelili a nedali mi ani šanci. Dělali všechno pro to, abych sám odešel a nechal tam peníze. Pak to srovnám s borci ve Spartě, kteří nic podobného řešit nemusí, protože i v případě, že nehrají, mají několik milionů korun měsíčně a jsou v super městě, kde najdou parádní vyžití. Nemusí jezdit po zadku, můžou na něm klidně jen sedět a spoléhat na to, že jim za rok skončí smlouva a agent jim sežene něco jiného.

V tomhle je dnešní Sparta unikát. Bohužel jiný, než by měla být. Tomáš Rosický, který se dostal do vedení, to nemá vůbec jednoduché, ale vidím v něm naději, protože spoluvytvářel dobu, kdy měl klub respekt. Ten se dá získat jen výsledky a stylem, jakým se hraje.

Osobně jsem se jako fotbalista, jako Sparťan, naučil, že na sebe musím upozorňovat výhradně tím, co předvedu na hřišti. Protože kdyby to bylo jinak, nenajdu v sobě nakonec sílu překonat období, kdy věci nešly tak, jak jsem si je jako malý kluk z Barrandova vysnil.

A co víc, neměl bych ani vnitřní odvahu o tom mluvit.

Jana Mensatorová, archiv Tomáše Juna a ČTK

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.