A baví tě to?

Pavel Železný

A baví tě to?

JenDobryPiti.cz, Pracovna.cz, Knihobudka.cz, SlavnostCideru.cz

V kanceláři jsem sednul k počítači a začal hledat telefonní číslo na výrobce. Cider - což jsem tehdy ještě netušil, co je - mi prodal sympatický chlapík na trzích na IPáku. Zastavil jsem se tam na mošt cestou do práce, ale on mi podpultově nabídnul právě i cider, který ten den podle pravidel zrovna prodávat nemohl. Moc hezky o něm vyprávěl, tak jsem si lahvičku vzal.

Po jediném loku jsem pochopil, že nekecal. Ohromně mi to zachutnalo.

„Ochutnal jsem váš cider a je skvělej. Kde se dá koupit?“ optal jsem se, když jsem se mu dovolal.
„No… Skoro nikde. Dodáváme ho do pár kaváren, ale kolega, co by se měl věnovat obchodu, se mu... noo... moc se tomu nevěnuje vlastně.“

„Takže oni vyrábí skvělý mošt a cider a nikdo ho neprodává?“ pomyslel jsem si. S úplnou samozřejmostí ze mě vypadlo, že bych jim mohl pomoct. Vyrazil jsem k nim do moštárny, prohlédnul si, jak se tam cider vyrábí a co jsou to za exoty. Do měsíce jsme se pak domluvili, že mi dají vzorky a provizi z toho, co prodám. A Praha že je celá moje, že mi tam nikdo od nich nebude konkurovat.

Plácli jsme si.

Vlezl jsem pak do doslova první kavárny, kterou jsem míjel. Úplně naivně, ale vyplatilo se. Řekli mi, že tak dobrý cider nikdy nepili a koupili ho ode mě.

Bez ničeho, jen s cinkajícími lahvičkami v batohu v ošoupaných teniskách jsem chodil od podniku k podniku a nabízel. Neměl jsem ani žádné vizitky, žádné prezentace, jen jeden předpotopní leták o tom, co moštárna vyrábí. Připadal jsem si jako když v historii někdo takhle obcházel restaurace, nabízel kávu a vysvětloval, co to vlastně je. Tehdy před nějakými pěti lety se u nás totiž lidi teprve učili cider pít. Přitom tu byl vždycky, dokonce se vyráběl dřív než pivo a díky tomu, že jde jen o zkvašená jablka ani není jeho výroba nijak technicky náročná. Blížila se jeho renesance a já všude tvrdil, proč ho lidi postupně budou vyžadovat. Měl jsem pravdu, zatímco tehdy byl k dostání jen na málo místech, dneska už skutečně skoro každá hospoda nějaký cider na lístku má.

Začal jsem v červnu, s nástupem letní sezony, takže už bylo hodně pozdě. Moc jsem toho nakonec neprodal, ale na druhou stranu, bylo to více než nic. A připadalo mi, že na to, že jsem nikdy nic podobného neprodával, nevím, jak funguje gastrobyznys, a začal jsem doslova z nuly, to nebylo marné.

Takhle spontánně začal můj zhruba třetí pokus o podnikání. Ten, který mě konečně začal naplňovat a taky ten, který mě nakonec dovedl do pozice, kdy doma konečně zvládnu říct, co vlastně dělám. Přítelkyně, dnes už manželka, měla totiž dlouho problém někomu vysvětlit, čím se vlastně živím.

Teď už to ví. Snad.

Už na základce jsem učitelce na otázku, čím chci být, odpovídal, že podnikatel. Ptala se, v jakém oboru a já, že to je jedno. Prakticky mi vynadala, že to nejde jen tak říct, a musím vědět v čem. Bylo mi to jedno, a dodnes se na tomhle mém přístupu vlastně nic nezměnilo. Hlavním kritériem je to, jestli mě daná činnost baví a dělám dobrou věc. Tehdy na začátku devadesátých let každopádně znělo slovo „podnikatel“ atraktivní novotou. Vzor jsem měl v mamince. Sice učila, dokonce i mě, ale vedle toho byla ohromně akční. Po revoluci deset let vyráběla pletené čepice a čelenky, brože a perníky a po pauze opět ve školství se s otčímem pustili do podnikání znovu a už je teď opět skoro deset let, co vyrábějí jako snad jediní v ČR závěsná houpací křesla, jejich značka se jmenuje ALEBO. Mamka toho každopádně dělala opravdu hodně, je to vyloženě podnikavá ženská, což jsem po ní rozhodně zdědil.

Na začátek jsem ale absolvoval takovou tu klasiku, co skoro celá moje generace. Brigádu v McDonaldu a směřování na vysokou školu, abych měl nějaký titul. I já jsem totiž vystudovaný učitel. Pan magistr z libereckého peďáku. Ze školy jsem měl nakročeno několikrát pryč, protože mě až příliš často nebavila a měl jsem pocit, že mě zdržuje a učí zbytečnosti. Naši mi sice nebránili, ale nakonec jsem dal na jejich rady a neodešel. Naštěstí, protože dneska musím uznat, že specializace IT a angličtina mi aspoň v životě k něčemu je, přestože jsem nikdy pořádně neučil.

Obory, které jsem vystudoval, představují dobrou kombinaci pro jakékoliv uplatnění v dnešním světě. Je taky zajímavé, že ač jsem na střední škole nosil trojky čtyřky a pětky, vejšku jsem vystudoval až na pár anglických předmětů, na kterých většinu vyhodili, vcelku v pohodě, dokonce z matematiky jsem měl snad nejlepší prospěch.

Paradoxně jsem zjistil, že ve vyšších ročnících musím víc chodit do hospody, jinak mi některé věci naprosto uniknou a při absenci na přednáškách a ještě v hospodě nepůjde školu zdárně dodělat. Jen tam totiž člověk narazí na ty správné lidi a dozví se informace, jaké nikde nemá šanci vyčíst. Fakt.

Skvělá škola byl i ten blbej mekáč, přestože šlo o práci za šestatřicet korun na hodinu. Naučil jsem se tam, co to je práce od - do, počítat tržbu, za kterou jsem zodpovědný, mluvit s lidmi a fungovat v rychlém prostředí pod manažerem, který se sice chová jako kamarád, ale nakonec to rozhodně kamarád není. Neměl jsem potíže správně dávat okurku a cibuli, ale po chvíli se zjistilo, že se nebojím mluvit s lidmi jak česky, tak anglicky, takže mě nakonec nechali u kasy. Když dorazil švédský hokejový tým, byl jsem schopný ho odbavit z celé směny jen já. Myslím, že aspekt „nebojím se“ určuje můj život dost podstatně.

Před vejškou mi naši dali najednou sto dvacet tisíc ze stavebního spoření a oznámili mi, že to mám od nich na celá studia nebo pokud studovat nepůjdu, tak na co potřebuji. Jak s penězi naložím, bylo tedy pouze mě. Nikdy předtím jsem od nich nedostal větší peníze, s nimiž by bylo třeba nějak hospodařit. Finanční vzdělání prakticky nula, škola ani naši mi ho nedali. Netušil jsem pořádně, kolik co stojí, jak se s takovou sumou pracuje, jak s financemi přežít.

Od rodičů to tak byl sice šlechetný, ale zároveň podle mě dost riskantní a svým způsobem neuvážený počin.

Tehdejší, o dost starší, přítelkyně naštěstí dělala finanční poradkyni, takže jsem si dost z toho uložil, ale i tak jsem musel začít při škole vydělávat, protože jsem si zvykl, že mám pořád z čeho brát a najednou vypadalo, že nebude odkud. Už při vejšce jsem tak s kamarádem začal podnikat ve službách. Prodávali jsme pod větší firmou reklamní plochy po Liberci, dokonce jsme si pronajali vlastní kancelář, nejdřív v Jihlavě a pak v Liberci. „Kamarád“ Pavel Veselý, který měl vést jihlavskou kancelář, psanou na mé jméno, se dostal do dluhů, přestal platit nájem a další věci, takže mi zůstal krásný upomínkový dlužní úpis na sto tisíc, které už asi nikdy neuvidím. Dost rychle jsem tak zjistil, že do finančních potíží mě může dostat kamarád nekamarád, i když za to přímo nemůžu. Z dnešního pohledu to bylo levné vzdělání, z něhož jsem se bohužel moc nepoučil.

Ani samotný byznys s reklamou v roli náboráře inzerce soukromých ploch mě po dvou letech moc nebavil. Zjistili jsme, že jsme investovali strašně moc peněz a úsilí do něčeho, co je velmi rizikové, má malý zisk a na straně klientů velmi často nefunguje. Sice jsme chodili na „americká školení“ o vydělávání peněz, měli jsme nadupané prezentace, ale ve finále jsme jen handlovali prostory na autech nebo barácích. Jeden měsíc jsme sice firmě vydělali skoro čtvrt milionu, ale naše odměna se zase rozplynula do nutných nákladů, počítat jsme opravdu moc neuměli. Pomalu tak přišel čas dělat něco smysluplnějšího.

Semináře a školení z téhle doby mě aspoň naučily mluvit k lidem a taky jsem zjistil, jak vůbec to moje vysněné podnikání funguje. Sice jsem z pohledu peněz nebyl o nic bohatší, nakonec jsem možná ještě spíš prodělal, ale zůstaly mi zkušenosti, zápis do životopisu.

A už zmíněný dlužní úpis.

Vždycky říkám, že když je i člověk jako já schopný někomu něco prodat, musí to jít každému.

Myslím to v nadsázce, nepodceňuju se, zároveň ale opravdu myslím, že nejsem tolik výjimečný, nebo lepší než kdokoliv jiný. Spíš mám výhodu v tom, že se nebojím a nestydím. Už jsem v životě mluvil s tolika lidmi, prodal jsem tolika lidem nějakou službu, produkt i myšlenku, že mi nedělá problém zvednout telefon a s kýmkoliv něco vyřídit. Takových telefonátů už jsem měl tisíce, prostý drill. Někdo určitě zvládne udělat věci chytřeji, efektivněji a vůbec celkově lépe, ale já většinu z toho doženu pracovitostí, urputností. Na všem, co jsem kdy dělal, jsem blbuvzdorně makal do té doby, než se to podařilo, nebo bylo jasné, že tudy cesta nevede.

Nejlepší obchodníci jsou ti, kteří „méně přemýšlejí a vymýšlejí“, umějí dobře a opakovaně prezentovat to, co se naučili a čemu věří. Praxí jsem si ověřil, že samotný obsah a informace o produktu rozhodují tak z deseti, možná patnácti procent. Důležitější je, jestli člověk tomu, co říká, sám věří a jestli dokáže vyvolat zájem u publika, u klienta. To ostatně vidíme i v politice. Fakta jsou až na posledním místě, lidi víc věří tomu, kdo věci lépe prezentuje – je tomu tak, bohužel.

V obchodě to znamená, že si klidně koupíte šunt, když vám ho někdo dobře prodá, respektive odprezentuje.

Většina lidí pořád za něčím běží, za něčím se honí, přitom důležitější je soustředit se na to, co je právě teď.

Já si už při prodejích reklamních ploch ověřil, že mám schopnost lidi přesvědčit, ale že se mi příčí nabízet něco, čemu sám nevěřím a co mi nepřijde správné. Že peníze jsou pro mě v tomhle případě druhotné. Uvědomil jsem si to tehdy, když jsem sám věděl, že jsme sice prodali službu, za kterou jsme dostali po právu zaplaceno, ale ona lidem ve výsledku nemusela přinést více než víru a inzerát, který zapadl. Jednání s lidmi bylo sice na úrovni a nelhali jsme, ale stejně byl cíl prodat, čemuž byla prezentace a fakta podřízena. Když mi došlo, že to není můj šálek, a že firma nedělá sto procent toho, co říká, že dělá, znechutilo mě to a musel jsem pryč.

Když nebylo co dělat, tak jsme mezi brigádami pro srandu, a nakonec i překvapivý zisk, s kamarádem spustili eshop na drbátka na hlavu, kde platilo jednoduché: levně nakoupit a draze prodat. Dodnes nevím přesně jak, ale založili jsme internetový obchod, získali zákazníky a prodali snad patnáct set drátěných drbátek. Dodnes mi někdo občas zavolá, protože má starou databázi a ptá se na „massager“.

Školu jsem překvapivě pro všechny (i sebe samého) dokončil a okamžitě téměř bez pauzy opět díky vztahům z hospody a kolejí začal dělat pro velkou IT firmu v Praze. Po velmi dobře zaplaceném čase jsem se nechal zlákat zpátky k byznysu. Sousedské Služby se to jmenovalo. Prodávali jsme prezentační prostor pro peer to peer sjednávání služeb a práce mezi lidmi. Nešlo sice o špatnou myšlenku, dneska už tu něco takového dobře funguje, ale majitel to tehdy udělal amatérsky a bohužel s naivní představou o podnikání na internetu. Měl své nemalé osobní dluhy, dokonce i zastavený účet, ale nikomu nic z toho neřekl. Zůstali jsme tam s kamarádem rok a jen tak tak jsem z majitele dostal zpátky aspoň pár peněz. Spoustu toho, co nám slíbil a co nám náleželo, nám samozřejmě nevyplatil a tak mi přibyl další „upomínkový předmět“, tentokrát za skoro půl milionu v nevyplacených fakturách, s nimiž jsem se už taky rozloučil.

To mě dostalo do situace, kdy jsem se opět musel nechat zaměstnat.

Nakonec to ale nemohlo dopadnout lépe, protože díky dobré angličtině a IT zkušenostem jsem dostal místo na britské ambasádě jako "ajťák". Na půl úvazku, takže to, co jsem dělal po dopoledních, mi zajistilo, že budu mít co jíst a čím si zaplatit bydlení, a odpoledne jsem měl čas podnikat, což vyšlo jako velmi praktická kombinace.

To nejlepší se navíc odehrálo mimo práci, protože jsem právě tam potkal svoji femme fatale. Takže vlastně nemůžu a nechci ničeho litovat, všechno je, jak být mělo.

Vidím, jak většina lidí pořád za něčím běží, za něčím se honí, přitom důležitější je soustředit se na to, co je právě teď. Užívat si to ať jde o méně nebo více příjemné období, vždy jde dělat věci tak, aby ho bavily a naplňovaly.

Později jsem četl, na co jsem sám zkušeností přišel, totiž že lidi jsou neukotvení v realitě, furt koukají dopředu, co bude, za kolik to bude, strachují se, nebo řeší, co bylo a co by kdyby. Přitom zapomenou, že dneska měli královskou snídani, oběd i večeři. Ráno kolem sebe mají milující partnery a krásné zdravé děti, které se na ně těší. Neradují se z toho, co je, protože je neustále straší nejistota, co nastane. Ačkoliv v byznysu je samozřejmě třeba plánovat, sám sebe se vždycky v první řadě zeptám: „A baví tě to? Chceš to dělat? Bavilo tě to dneska?“ Snažím se uvědomit si, co mi za co stojí. Těch příběhů, jak se byznysmen za něčím roky honí a pak dostane v pětatřiceti infarkt a zůstanou po něm malé děti, je čím dál více.

Nechci, aby to byl můj příběh, a tak hodně poslední rok měním způsob života.

Ano, trápí mě, když mě třeba důležitý obchodní partner najednou kopne do zadku nebo když mi obchodní zástupce využije a vykrade databázi klientů a odejde, což se obojí nedávno stalo… Ale co? Můžu mít podepsaných milion papírů, ale ve výsledku nebudu trávit svůj život tím, že se budu s někým soudit. To raději energii a finance vynaložím na něco smysluplnějšího, než jsou právníci.

Bohužel, systém našeho soudnictví ve mně upevnil přesvědčení, že ukradené peníze, o které jsem přišel, vydělám někde jinde a budu dělat něco, co mě baví, než abych se vláčel po letitých sporech, kde nakonec zjistíte, že všechno je tak nějak relativní, padesát na padesát a slovo proti slovu a nakonec se pravdy po pěti letech nedobere ani soudce, ani vy.

Můžu říct, že tenhle přístup se mi vyplácí. Přestože mohlo moje vyprávění doteď vypadat, že mě neustále jen někdo odrbává, tak se mi samozřejmě i dařilo. Z nuly jsem postavil obchodně distribuční firmu a nedávno jsem se skvělým parťákem koupil svoji první společnost – "Pracovnu" na Žižkově, kde provozujeme laskavou kavárnu a coworkingový/eventový prostor.

A baví mě (skoro) každý můj den. 😊

Z ambasády jsem tehdy odešel dělat energetický management budov. Zase něco, s čím bylo hodně práce a peníze od klientů mívaly velká zpoždění. Právě tehdy jsem šel okolo trhů na IP Pavlova a nadchl mě cider od Kolína.

Vrhnul jsem se do něčeho na první pohled bláznivého, protože to pro mě bylo po delší době něco opravdu hmatatelného. Zatímco do té doby jsem neustále dělal abstraktní věci, reklamu, počítačové sítě, energie, teď jsem před sebou měl konkrétní lahvičku, která se dala vzít do ruky, otevřít, napít se z ní, voněla, chutnala… V tak malé věci se skrývala spousta vjemů a na mě bylo, abych ji dostal k lidem.

Kolegovi jsem oznámil, že končím, že mě to už nebaví a vrhnul se na svoje ciderové dobrodružství.

Okamžitě samozřejmě nastaly zcela konkrétní potíže. Lahve jsem musel nějak dovážet, nerozbít je, skladovat… Pro začátek jsem potřeboval sehnat auto, které jsem tehdy neměl. Padesát tisíc mi na něj půjčila maminka, přestože se původně zhrozila, že se zase hrnu do dalšího šíleného podniku. Ale přesvědčil jsem ji a za peníze od ní jsem si pořídil starého golfa, s nímž jsem pak objížděl kavárny a pendloval mezi Prahou a moštárnou.

Ta neměla ani facebook, takže jsem založil profil, na který mi už za pár dnů někdo napsal, že by chtěl cider do podniku. Tím jsem získal pocit, že prodeje se pohrnou samy, když mi někdo píše hned takhle zfleku.

Netušil jsem, že bude první a poslední.

Ne, kecám, za pět let se našli asi tři takoví, co napsali sami od sebe.

První rok jsem finančně nějak vyšel, ani nevím jak, a pro druhý rok k sobě přibral známého, který měl dobrou vyřídilku. Začali jsme dělat spolu a tentokrát už s předstihem před ciderovou sezonou obcházet podniky. Nejdřív ještě klasicky z ulice do dveří, ale postupně jsme se učili, že dávat ochutnat obsluze nestačí, že tak byznysu moc neuděláme. Museli jsme se dostat na majitele, sjednávat si schůzky, vyjednávat. Po čase jsme zjistili, že jsme toho prodali vlastně docela hodně a další sezonu pak ještě víc. To byl rok 2017 a jen my dva jsme udali skoro celou produkci moštárny, dostali jsme se na hranici jejích výrobních kapacit. Už během zimy, kdy cider moc nefrčí, jsme si tak přibrali pivo z jednoho menšího pivovaru, ale to byla jiná hra, takže jsme se opět vrátili zpět k cideru. Když jsme už neměli po létě skoro co prodávat, měl jsem už asistentku a hledal, kdo by mi s obchodem pomohl, dostal jsem s kolegy nápad založit firmu na dobré české pití, a dělat to celé efektivněji, profesionálně a ve větším.

Tak vzniklo JenDobrýPití.cz

Zkontaktovali jsme vybrané české výrobce limonád, moštů, piva nebo sirupů, od každého pod sebe vzali nějaký produkt tak, aby si vzájemně nekonkurovaly, a rozjeli obchod, který je dodnes jedinou možností pro zákazníka, který chce pití od malých českých firem v jedné distribuci, a ne produkty velkých nadnárodních fabrik. Jsem přesvědčen, že nikde jinde nesežene tak dobré české portfolio jako u nás. Využili jsme, že na trhu neexistovala alternativa a začali jsme jednotlivé výrobce zastupovat i v komunikaci s velkoobchody. Tomu většina z malých, často mladých rodinných firem, kde nemají takové možnosti a často ani know-how, neřekne ne. My si ohlídali akorát to, abychom jejich produkty v regionu prodávali výhradně my, a měli jsme tak šanci udržet konkurenční výhodu.

Z kaváren a restaurací se rozšiřujeme do řetězců. Už máme klienty, kde už je třeba řešit věci s food & beverage manažery a ne jen vběhnout do dveří, dát něco ochutnat a odcházet s byznysem v kapse. Dostali jsme se s ciderem třeba i do vlaků RegioJet, kde jsme vyloženě uspěli ve výběrovém řízení. Nikdo nikoho neuplácel, jen jim produkt tak chutnal. Potvrdil jsem si, že kvalita může někdy vyhrát nad cenou.

Konečně jsem cítil tu správnou energii a přesvědčení, že prodávám něco, čemu fakt věřím a co je jednoduše dobré. Díky tomu vím, že s takovým nastavením se dá udělat byznys relativně z čehokoliv, protože nadšení, které je důležité na každý start, vydrží, jen pokud je produkt fakt dobrý sám o sobě.

Když teď přijdu za klientem, který od nás už něco odebírá, snáz si ode mě vezme i něco dalšího, protože ví, že bych mu nenabízel něco, co nemá potřebnou kvalitu. Jen oproti jiným startupům máme nevýhodu ve velikosti a škálovatelnosti. Děláme české výrobky primárně na český trh, s tím nikdy úplně nezbohatnete, ale i tak se nám podařilo sehnat malého investora, se kterým jsme překonali těžší období a získali finance pro růst.

Ovšem jak se mi to stalo už předtím dvakrát, i do třetice jsme se nechali oblbnout. Tentokrát pozlátkem spolupráce s krásně vypadající značkou piva. Jenže pivovar byl dost zadlužený a my od něho koupili víc piva, než jsme mohli prodat. Peníze, které jsme jim dali na výrobu, použili na záplatování dluhů, podvedli nás a my ještě zjistili, že z lahviček, co od nich máme, není zaplacená ani spotřební daň, skladovné a další poplatky, takže jsme přišli o část předpokládaných příjmů. V našem malém byznysu, kdy počítáme zisky na stovky tisíc ročně, jsme tím vyrobili ztrátu, kterou doteď postupně po krůčcích smazáváme.

Už potřetí a doufám naposledy jsem se nechal oklamat, beru to za osobní chybu. Snažím se na to celé koukat z lepší stránky, beru to jako zkušenost, ale na druhou stranu, MBA vzdělání lze koupit o dost levněji. Mám tak konečně pocit, že jsem obezřetnější, potkal jsem ty správné lidi a udělal za poslední dobu samá dobrá rozhodnutí, o další drahé vzdělání už opravdu nemám zájem.

Jsem ale holt důvěřivý. Myslím, že mnohdy dokážu odhadnout, že s člověkem nebo firmou, s nimiž jednám, není něco v pořádku a snaží se mě oklamat, pořád se ale může stát, že se mnou někdo zamete. Přes všechny nezdary mě totiž ještě pořád neopustil přístup, kdy vztah je i v obchodě důležitější než to, že se zrovna nedaří nebo se něco zrovna udělalo špatně.

Ono ale nakonec stejně zjistíte, že právě vztahy a kontakty jsou to nejdůležitější. Že má váhu, když jste nikdy neudělali žádnou levárnu. To pak máte u klientů i partnerů dveře otevřené, přestože jim třeba zrovna nic neprodáváte. A když zrovna nemůže zaplatit fakturu, protože ještě někdo nezaplatil včas vám, chápou to a počkají vám, prodlouží splatnost. Toho si opravdu vždy vážím, protože to malí výrobci nemají snadné a my pro ně nejsme velký bohatý hráč, což je ale do jisté míry právě výhodou.

Často si přijdu jako naivka, co vždycky všechno zaplatí, ale fakt je ten, že co jsem měl komu dát, to jsem dal. Někdy jsme se třeba dohodli na vyrovnání, někdy to vyžadovalo schopnost domluvit se, nedokázal bych ale usínat s tím, že někomu dlužím.

V lidech je pořád zakořeněná představa, že podnikatel se má skvěle. Kdo ale neví, o čem to je, nevidí všechna rizika s podnikáním spojená. Neví, že podnikatel zpravidla pracuje mnohem víc než zaměstnanec a že zažívá neskutečný stres s tím, zda zvládne poslat výplatu všem, kdo pro něj a s ním pracují, zaplatit faktury dodavatelům a ideálně i zaplatit rodinné účtenky.

Ve chvíli, kdy vydělávám tolik, kolik mi dostačuje k životu, nemusím se hnát za dalšími zisky.

Tahle zodpovědnost někdy svírá i mě. Taky někdy ráno trčím na záchodě s tím, že nám někdo dluží a ještě nezaplatil, a mě chybí peníze na straně druhé, takže nebudu mít z čeho vyplatit lidi i sebe. Mám chuť občas nevylejzat, nikam nejít a na všechno se vykašlat. To asi zná každý, kdo se někdy pustil do něčeho na vlastní triko. Proto taky často vyhoří vrcholní manažeři. V práci to ještě nějak dají, drží pózu, jak jsou sebevědomí, ale doma se pak sesypou, tají věci i před rodinou… Do takového stavu se, věřím, nikdy nedostanu, nakonec jde jen o peníze a mám skvělou podporu doma i mezi kolegy, kde si nic netajíme a nic nenatíráme na růžovo.

Přestože podnikání je úplně jiné, než jsem si jako dítě myslel, přestože je těžší, rizikovější a stokrát za rok mám pocit, že bych se měl nechat zaměstnat, že už nemám energii, stejně vždycky pak přijde projekt nebo nápad, který za to stojí a já se zase s chutí vrhnu do něčeho nového. Baví mě z ničeho něco budovat, vytvářet skutečnou hodnotu, která jde ze mě.

Kdysi jsem si totiž myslel, že úspěch se měří penězi, ale není to tak. Úspěch je rozpoložení. Pocit. Je to stav mysli.

Když jsme nedávno s kolegou koupili firmu Pracovna.cz, můj zatím poslední projekt, ožilo to tam. Pořádá se u nás spoustu eventů a chodí k nám lidi, kteří tu získávají zážitky, vzdělání a zábavu. Naplňuje mě to energií a peníze jsou toho "vedlejším" výsledkem, nestojí a nemohou stát na prvním místě. Tok lidí a emocí mě baví, stejně tak skutečnost, že díky tomu poznávám spoustu skvělých osobností a jejich příběhů. Přesně tohle mi přináší větší uspokojení než úspěch měřený financemi. Nevěřím, že někdo, kdo má násobky toho, co my, může být jen z toho důvodu šťastnější. Možná ho těší, co si za všechny ty peníze kupuje, ale má takový prožitek ze všeho kolem? Nevím, nedokážu říct. Ale myslím že ne. Tvrdím to s vědomím, že mi za všechny ty roky protekly účtem desítky milionů korun a já nakonec zjistil, že to jsou jen nudná čísla. Položky v databázi. Imaginární něco, za čím všichni běží a čím se stresují.

Mám blízko sebe mentora, zkušeného chlapíka, který už podniká „jen“ pro zábavu a vždy si vzpomenu na jeho slova: „Už jsem moc starej na to, abych dělal něco jen pro peníze. Radši budu dělat něco, co mě baví.“ Já sice pořád musím dělat byznys abych se uživil, ale jeho pohled sdílím. Vím, že ve chvíli, kdy vydělávám tolik, kolik mi dostačuje k životu, nemusím se hnát za dalšími zisky, dělat něco jen s vidinou peněz. Vždyť je mám, proč bych se přepínal? Jasně, nejsem úplně člověk, který má touhu si kupovat něco extrémně drahého, třeba až ji budu mít, budu uvažovat jinak, ale zatím mi to stačí tak, jak to je. Tak, že mám nasycené základní potřeby, rodina je spokojená, máme kde bydlet, můžeme na dovolenou a koupit co je potřeba.

Jednoduše ve chvíli, kdy vím, že se mi daří, nemám potřebu se hnát dál. V tom vidím svoji svobodu.

Vím, že můžu, ale že nemusím.

Se školou a dovednostmi, jaké mám, jsem rychle zaměstnatelný a asi by mě i kdekoliv dobře zaplatili. Ale já nechci. Neumím si snad už představit, že budu deset hodin někde makat s nadšením a dostanu za to stejně jako někdo vedle mě, kdo na to kašle, i když už jsou i osvícení zaměstnavatelé z malých i velkých firem. Já chci vědět, že můžu svoje ohodnocení ovlivnit. Musím cítit, že se mi vrátí, když dělám víc, než většina, víc, než za co jsem zrovna placený. A že mám možnost realizovat svoje nápady.

Protože já jich mám fakt hodně. Kamarádi mi říkají kreativní továrna. Už jsem se naučil nechat nápady uzrát, a sám často s odstupem zjistím, že je něco blbost. Ale vždy něco z toho, co se mi urodilo v hlavě, má občas smysl a dnes už běží.

Nakonec jsem zjistil, že nejvíc ze všeho mě baví právě lidi. Když mám okolo sebe příjemné lidi a vím, že si navzájem rozumíme, můžeme si pomoct a rádi spolu trávíme čas. To je případ naší spolupráce s Bez frází, neziskového projektu Knihobudka i projektu každoroční Slavnosti cideru.

Knihobudky jsme rozjeli, když jsem se zrovna asi nudil, zase se mi chvíli dařilo. Tehdy mě napadlo udělat ze starých telefonních budek knihovny. A ono to tu pořád je, pořád se to děje a roste to. Zrovna jsme dokončili projekt knihovny ve formě revitalizace výduchů z teplovodů ČEZu v Trutnově. To nevymyslíte, to se nějak prostě stane.

Knihobudky jsou věc, která si vydělá jen na svůj provoz, nikdo z ní víc nemá, ale paradoxně právě proto mě tak naplňuje. Cítím, že přesně tohle jsem potřeboval najít. Něco, co se primárně nedělá pro zisk, protože v tom se cítím nejlíp. Jo, můžeme i v tomhle případě každou budku oblepit reklamou, ale proč bychom to dělali?

Když něco děláte z přesvědčení a peníze jsou až druhotnou motivací, takové věci pak fungují lépe. Protože lidi vycítí, že do něčeho vkládáte úsilí a děláte to rádi. Pozitivní výsledek a s nimi peníze přijdou vždycky.

Někdy dřív, někdy později, ale přijdou.

Tento příběh je součástí byznysové sekce, autoři těchto textů finančně podporují chod Bez frází.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.