Venca!

Václav Nedorost

Venca!

Věděl jsem, že vyhrajeme. Prostě jsem to věděl.

Při rozstřelu jsme se drželi kolem ramen po vzoru kluků z Nagana. Vedli jsme na nájezdy 2:1 a já před tím posledním ruským na kraji řady už sundal ruce dolů. Připravoval jsem se, abych jako první přeskočil mantinel a mazal ke gólmanovi, skočit mu do náruče.

Dělal jsem si místo a našponovanej jen čekal, až to ten Rusák pošle Šmíďákovi do břicha nebo mimo branku. Oni totiž jezdili úplně špatně, byli průběhem zápasu úplně vynervovaní. Gól dal jen ten první, jinak dělali pomalé kličky nebo stříleli mizerně po zemi.

A fakt že jo, cítil jsem to správně. Šmíďák chytil i poslední nájezd a já vyskočil. Jo! Startuju!

V ten moment jsem sebou praštil o led.

Zasekla se mi o manťák brusle, a jak už kolem mě skákali i další kluci, nemohl jsem ji vyprostit. Padnul jsem jak pytel brambor a všichni ostatní se přese mě hrnuli do oslavného chumlu.

Tak jsem si vychutnal aspoň okamžik, kdy jsem rozjetej v plný rychlosti na všechny skočil. Měl jsem na helmě ještě mřížku, bylo mi jedno, jestli si o někoho natluču.

A i kdyby. Byli jsme mistři světa.

Mistři. Světa.

Nikdo před námi to v celé české ani československé historii na juniorské úrovni nedokázal, až my začátkem roku 2000.

My a náš prešovskej beton.

Dvojitej prešovskej beton hadr, přesněji řečeno. My se totiž k titulu ve finále regulérně probránili. Reálně vzato to pro nás byla jediná možná cesta, jak uspět. Rusové byli ten rok neuvěřitelně našláplí, každému rozdávali příděly, jen s Kanadou v semifinále vyhráli o gól. Pustit se s nimi do otevřeného souboje by byla sebevražda, rozebrali by nás jako všechny ostatní. Proto přišli trenéři s taktikou totální defenzivy.

Ale totální.

Měli jsme pokyn ani nenapadat, jen to za červenou hodit k nim do pásma a čekat. Vypadalo to, že jsme snad ani nechtěli dát gól, přestože jsme i jednou trefili tyčku. Pouštět se do útoku ale bylo moc riskantní. Tak moc jsme se soustředili na obranu, že jsme vepředu nic nevymýšleli. Nechtěli jsme dopustit, že někdo ztratí puk v útočném pásmu nebo se třeba jen utopí někde u mantinelu a oni nám pojedou zpátky do čtyř. Nesměli jsme to za žádnou cenu otevřít.

Ne, pořád jsme proti nim stáli v pěti a oni se snažili probít přes naši neprůchodnou hráz. My jim to sebrali, vyhodili, a tak pořád dokola. Hrál se hokej bez šancí, přesilovek a skoro i bez střel.

Celý náš tým se obdivuhodně podřídil systému, uvědomovali jsme si, jak jsme blízko obrovskému úspěchu, a nikdo z nás nechtěl být ten, kdo to teď podělá. A já jako mladej tuplem. Proto jsem pokyny trenérů vzal úplně doslova, a když jsem v jedné situaci s pukem šlapal středním pásmem a mohl jsem jet dál, protože mě nikdo nenapadal, za červenou jsem to plesknul k nim do rohu. Zastavil jsem, počkal, až Rusáci seberou puk, a toho prvního začal zase až někde na půlce vytlačovat k mantinelu.

Vypadalo to příšerně. Ale fungovalo to. Rusáci si s tím neuměli poradit. Oni sami a zjevně ani jejich trenéři nedokázali přijít na způsob, jak nás rozhýbat a přečíslit. Jako by poprvé viděli takového zanďoura. Někdy od poloviny zápasu už z toho byli tak bezradní, že nám už jen dělali to samé, co my jim. Puk lítal z rohu do rohu a nic se nedělo.

Lidi na zaplněných tribunách haly ve Skelleftee pískali, protože se na to fakt nedalo dívat. Měli určitě dopředu koupené lístky v očekávání, že uvidí v souboji o zlato domácí tým v čele s dvojčaty Sedinovými, a místo toho sledovali nás, jak stojíme vyskládaní ve středním pásmu, a otrávené Rusáky.

Kdybychom hráli tejden, ani jeden tým nedá gól. Byl to učiněnej hokejovej paskvil.

Ale kdo si to pamatuje? Já, protože jsem to utkání hrál, jinak to může každému být ukradené. Navždycky budeme ti, kdo poprvé pro Česko získali juniorské zlato.

A hlavně, do finále jsme se nedostali vůbec žádnou náhodou.

Na šampionát nás vyprovázely obavy, abychom nesestoupili, protože kluci rok před námi skončili sedmí, prohráli jsme poslední přípravu se Švýcary a tenhle ročník celkově nebyl považován za tak silný, hlavně mezi obránci. Navíc jsme začínali proti Slovákům, obhajujícím bronz, a pak měli ve skupině Kanadu, Ameriku a Finy.

My tu skupinu vyhráli.

Proti Slovákům nám to sedlo, smetli jsme je, s Kanadou a USA jsme remizovali a Finy pak už v laufu porazili. Do čtvrtfinále jsme tak nechytili nikoho silného, šel proti nám Kazachstán, který by bývala porazila i naše osmnáctka. Najednou jsme se tak ocitli v semifinále. Mysleli jsme, že v něm půjdeme na nabušené Švédy, a jak ještě nebyl pořádně internet a chytré telefony, ani jsme neměli šanci sledovat další zápasy. Na večeři pak někdo zahlásil, že budeme mít Amíky.

A vlastně… No a? My nespekulovali. Nevěděli jsme, kdo z těch kluků má být jaká hvězda, ve skupině jsme si ověřili, že se s nimi můžeme měřit, tak jsme se prostě nachystali jako vždycky, oblíkli se, vletěli na ně a vyhráli 4:1. V klidu, bez nervů. Úplně hladký zápas. Až po dlouhých letech jsem se dozvěděl, že americkému trenérovi den předtím umřel někdo blízký v rodině a musel narychlo odjet, takže proti nám koučovali jen asistenti. O tom jsme neměli ani ponětí. Ale nakonec je to stejně jedno. Prostě jsme je jasně porazili a šli na fenomenální Rusy s tím, že si to jdeme rozdat o zlato. To nám pak vyhrála obrana. Obrana a obránci, s nimiž jsme podle odhadů měli mít největší problémy.

Všechno to den za dnem i přímo při zápasech na ledě plynulo úplně přirozeně.

Jediný zádrhel paradoxně přišel proti Kazachům. Tam jsme brzy vedli 4:0 a trenér Holík tak na střídačce houknul, že jde na led čtvrtý útok. Ten do té doby neodehrál na turnaji ani střídání, všechno jsme jeli na tři lajny.

„Rozhejbejte se, jdete hrát,“ zaznělo.

Jenže jako bychom povolili, bum, bum, bum a za pár minut to bylo 4:3, přičemž i ztuhlí borci ze čtvrté lajny se k tomu přimotali. Trenéři si vzali time out a jediné, co při něm zaznělo, byl řev pana Holíka směrem k asistentovi Radimovi Rulíkovi. „Vole, kdo je tam poslal? Na tři hrajem!“

Tak si chudáci kluci zase šli sednout, odskákali to i za nás ostatní. Nebyla jejich chyba, co se stalo, prostě se to takhle blbě sešlo. My ostatní to tak i vnímali, protože jsme samozřejmě drželi všichni při sobě. Parta byla tehdy skutečně skvělá a i mě, nejmladšího mřížkaře, všichni respektovali. A to přesto, že jsem tehdy byl vyloženě dítě, žádný biologicky odskočený mladíček, co se fyzicky vyrovnal starším. Nepouštěl jsem se proto do velkých věcí a snažil se to ostatním nepodělat, když už jsem dostal takovou důvěru. Vyloženě jsem k nim vzhlížel.

I dneska dám dohromady jednotlivé útoky. První Milan Kraft, Michal Sivek, Jára Kristek, druhej Martin Havlát, Pepa Vašíček, Jarda Svoboda, třetí Pivec Pivko, já, Zbyňa Irgl a čtvrtá Honza Sochor, Tomáš Horna, Honza Boháč a navíc Vláďa Novák.

Havli, Krafťák, Vašoun, Síva, to byly vyloženě juniorské hvězdy, o nichž každý v našem hokeji věděl, kdežto já byl ucho, které se zrovna trefilo do super období a mělo za sebou průlomový rok.

Vždyť já ještě sezonu před dvacítkami začínal doma v Budějicích v mladším dorostu. Ne v juniorech, ne ve starším dorostu, ale v tom mladším. Jenže před začátkem sezony se někdo v juniorce zranil a dopadlo to tak, že nahoru posunuli i mě a já svoji šanci ve starším dorostu chytil za pačesy. Nedá se říct, že bych dával nějak moc gólů, ale hrál jsem tak, že mě trenéři dávali za příklad spoluhráčům. Asi po dvou týdnech se pak stala v áčku věc… Během jediného zápasu se zranili dva centři a ten třetí, Filip Turek, dostal stopku na další ligové kolo.

Seběhlo se to v úterý a už ve čtvrtek se hrálo televizní utkání se Zlínem.

Nebyla asi možnost povolat někoho třeba z první ligy, tak se na klubu dohodli, že tam dají mladého. A pánové Pařízek a Liška ukázali na mě. Přišel za mnou náš kouč pan Červený, chlap s ohromnou autoritou, a oznámil mi: „Mluvili jsme s trenérama v áčku, zítra ráno s nima jdeš na trénink.“

Ty bláho… Já byl zesranej! Tak obrovskou nervozitu jsem do té doby nezažil.

Budějky tehdy měly parádní tým. Ťoupal, Suchánek, Luboš Rob, Nedoma, Jasečko, Peter Bartoš, v bráně Ivo Čapek. V kabině panovala čistokrevná prdel, to se nedá nazvat jinak. Byla to doba bez velkých taktických manévrů a stresu. Hrálo se, jak kdo uměl. Do toho jsem mezi tyhle pardály napochodoval já ve svých šestnácti a pozdravil uctivě „dobrý den“.

Trénink jsem nějak ubruslil, druhý den ráno jsem se pomotal na rozbruslení a všechno, co následovalo, se seběhlo tak rychle, že mě to ani neskolilo, a já najednou seděl v kabině po výhře 5:1, na níž jsem se podílel dvěma asistencemi. A ještě jsem i vystihl nahrávku Martinu Hamrlíkovi a jel sám na bránu. Za Zlín hráli Čajánek, Leška, Štraub, Okál a další borci. Proti nim já, středoškolák.

Ale zaujal jsem. I když se pak uzdravení kluci vrátili, pořád se pro mě v sestavě našlo místo. Odehrál jsem sedm zápasů v řadě, než mě přece jen dohnalo, že jsem tehdy vážil snad šedesát kilo, což se v soubojích s dospělými chlapy muselo projevit. I tak si mě ale v áčku nechali celou sezonu a začal jsem v něm i tu další, kdy už jsem hrál stabilně.

Nikdy jsem do té doby nebyl ve dvacítce, načež jsem se zničehonic objevil v nominaci na poslední přípravný turnaj před mistrovstvím světa, kde mě dali do lajny k Havlimu. Ten mi ohromně pomohl. Dodal mi odvahu, ať hraju, jak mi je vlastní, a při hře nám to pak klapalo.

Než mi docvaklo, co se děje, jel jsem na juniorský šampionát a odtud se za dva týdny vracel se zlatem.

Do toho přišlo ocenění nováček roku v extralize, draft… Valilo se to ze všech stran a jen mistrovství světa do osmnácti let na konci sezony mi připomnělo, že jsem ještě nespolknul hokejovej svět, jak mi tou dobou přišlo. Myslel jsem si, že to půjde samo, ale nešlo. Jako kapitán týmu jsem zklamal, myslel jsem si, jakej nejsem hokejista, a netáhnul jsem ostatní tak, jak se ode mě čekalo. Nikdy jsem nebyl typ, co by potřeboval být bůhvíjak slyšet v kabině, a když se k tomu přidalo, že jsem si někde ulevil v návratu do obrany nebo si vyšlápnul oblouček místo brzdy, sečetlo se to. Však mi to taky spousta skautů NHL vyčetla. Před draftem při pohovorech na mě v některých týmech byli vyloženě hustí.

Tam jsem si dost jasně uvědomil, že když nebudu makat, nic nepřijde samo.

Odehrál jsem puk a díval se za ním, šel do jízdy najetému spoluhráči, ale o kousek minul jeho hokejku.

V tu chvíli… Na! Tumáš ho! Rána jako kráva přes lejtka. Otočil jsem se, už jsem chtěl zařvat „ty ču…“ Ale on to trenér Holík.

„Ty neumíš nahrát?!“

Napůl vážně, napůl s úsměvem se za mnou zazubil a jel zase dál, pošťouchnut někoho jiného.

Pana Holíka jsem takhle poznal od první chvíle, co jsme se setkali, ale na tréninkovém kempu v Havlíčkově Brodě před našimi druhými dvacítkami koncem roku 2000 byl vyloženě ve svém živlu. Při cvičeních si bruslil mezi námi, sekal nás přes nohy, hecoval a měl správně dloubavé poznámky. Byl samá srandička.

„Co je?“

„Ty nezpracuješ puk!“

„Kam čumíš?“

Nemyslel to špatně, nikoho nesundával, spíš se staral o to, aby se něco dělo, aby nebyla mrtvá atmosféra. Aby to i na trénincích pořád žilo.

Někdy se o to postaral i mimoděk. Třeba díky slavné historce s telefonem.

Říká se, že mu zazvonil i na střídačce při nějakém zápase, ale to si nevybavuju. I kdybych byl třeba zrovna na ledě, taková věc by se pak rozebírala, všichni by se o ní bavili. Nic takového se ale nedělo, přestože to pak později někdo takhle vyprávěl.

Ovšem telefon panu Holíkovi stoprocentně zazvonil při tréninku. Asistent Pavel Hynek kreslil cvičení na tabuli, kolem níž jsme byli všichni naštosovaní, a do toho se ozvalo: „Crrrr, crrrr.“

Žádné dnešní vibrace, poctivej oldschool jak pevná linka někde ve vrátnici na ubytovně.

„Crrrr, crrrr.“

A nic. Přestože telefon evidentně řinčel z kapsy pana Holíka, on dělal, že ho neslyší. Až když se ozvalo asi čtvrté zazvonění, někdo z Moraváků, kteří byli obecně ti oprsklejší z nás, zahlásil: „Trenére, telefon.“

„Co? To není moje,“ rozhlížel se po nás pan Holík. My se po sobě taky podívali, a tak nějak nám všem rychle došlo, že nikdo mobil asi ve výstroji nemá.

Do toho se on najednou strašně vytočil, odjel do rohu, do té kapsy sáhnul, telefon zvednul a začal do něj řvát: „Co mi voláš, ty č…, mám trénink!“

To víte, že jsme si z něho pak na tohle téma dělali srandu. On ale fórky na svůj účet bral, dokonce jako by je vyžadoval. Při tom všem měl pořád ohromnou autoritu a na všech akcích pod ním to kmitalo. Neskutečně se spojilo, jak jsme makali a zároveň ze všeho měli neustále prdelky. Byli jsme na svůj věk dobří hokejisti, cítili jsme z mužstva ohromnou sílu a z téhle sebedůvěry vycházelo, že jsme si ze všeho dělali legraci, aniž by vládla anarchie. Příprava před dvacítkami navíc nesloužila k nějakému nabírání fyzičky, spíš šlo o to, abychom se dali dohromady. Bylo to o kamarádství, pohodě. Já se ten druhý rok do kempu na kluky a na tamní atmosféru těšil tak, že jsem ani nechtěl hrát poslední extraligové kolo.

Trenéři nás nezatěžovali velkými systémovými nácviky, jen jsme projeli základní věci a na konci tréninků si vždycky dali různé soutěže. Na ledě jsme strávili klidně dvě hodiny, ale z toho skoro půlka byla o tom, že jsme jezdili dřeváka, dvě střely a blafák, trefovali břevínka… A pan Holík s námi. Staral se o to, aby bylo pořád o co soutěžit. Moc hokejových věcí s námi neřešil, dával jen základní pokyny. Ale když už si vzal slovo, všichni poslouchali.

O taktiku a vedení tréninků se nicméně starali asistenti, první rok Radim Rulík a druhý zmíněný Pavel Hynek. Měli velkou volnost, udělali hodně práce a to oni pro nás připravovali všechny systémy a herní vzorce, pan Holík nás pak jen srovnal do latě. Dohromady to fungovalo. Třeba na poradách jen řekl, s kým hrajeme, pak už mluvili jen asistenti. Tehdy jsme ani moc neřešili, jak hraje soupeř, spíš jsme si ukazovali, co jsme minule dělali špatně a čeho se vyvarovat. Role pana Holíka pak přišla až při zápasech. Tam všemu dal tvář, díky jeho auře za ním všichni šli.

A nešlo ho přeslechnout. Vytrvale s naběhlou žílou na krku pobíhal sem a tam.

Jak jste něco na ledě podělali a vraceli jste se na střídačku, už jste viděli, jak startuje směrem k vám a křičí: „To si děláš prdel!“ Až ho někdy asistenti museli držet, jak byl nepříčetnej.

Řval. A řval. Teda, spíš ječel. Furt.

Ale třeba když jsme ve čtvrtfinále po dvou třetinách prohrávali se Švýcary, což byl jediný zádrhel na turnaji, očekávali jsme v kabině bouřku. Vybavuju si, jak přesně vypadala šatna, kde jsem seděl, a jak jsme všichni zařezaní čakali, co teď nastane. A pan Holík přišel s klidem, žádný šílený jekot se nekonal, nelámal žádné hokejky ani nekopal do košů. „Uklidněte se, přece tady teď nehodíme všechnu dosavadní práci do prdele,“ řekl jen. „Uklidněte se a hrajte.“

Tím nám vrátil poztrácenou sebedůvěru a my, protože jsme prostě měli dobrý tým, jsme to otočili.

Co taky byla vyloženě věc pana Holíka – většinou neříkal, kdo má jít na led. Klepal do ramene. Pochodoval po střídačce, přímo po té lavici, sem a tam za našimi zády, a jak do vás ťuknul, věděli jste, že skáčete do hry.

Možná to ale mělo jednoduchý důvod – jak byl totiž vždycky v rauši a zapálenej do hry, pletl si jména. My to už od něj brali a ve srandě jsme se vždycky ptali jeden druhého: „Tak kdo seš dneska? Já Petr.“

A hlavně, já proti němu nemůžu říct špatného slova. Mě měl vyloženě rád.

První rok jsem ho zřejmě nezklamal a ve druhém roce už jsem měl postavení, že mě na rozdíl od spousty dalších kluků ani za nic nedrbal. Jak bylo na mých prvních dvacítkách všechno „Pepa“ na Pepu Vašíčka, který hrál každou situaci, tak tady to byl „Venca.“

Cpal mě na led tak moc, až mi to někdy bylo vůči klukům blbý. Stávalo se, že jsem byl zavařenej, sotva jsem přišel a on mě hned hnal znova do hry, za což jsem ale samozřejmě nakonec byl rád. Nikdy jsem mu neřekl, že nejdu. To se totiž může otočit proti vám, stačí jedno takové odmítnutí a trenér může změnit svůj náhled. To jsem tam radši udejchanej vlezl a za dvacet vteřin zase vystřídal.

Abych za chvilku stejně zase skákal přes mantinel.

Prý mě takhle jednou poslal na led, i když jsem byl vyloučenej.

„Venca, Bláto,“ houknul, jakože mám jít já a Zdenda Blatný.
„Venca je na trestný,“ zaznělo od kluků.

Nic, pan Holík nereagoval.

„Trenére, Venca je na trestný!“
„Co? Kde je?“

Každý zápas zkrátka ohromně prožíval, strašně chtěl vyhrávat a tím nakazil všechny okolo sebe. I proto jsme dvakrát vyhráli. A i proto asi zlato z dvacítek před ním ani po něm ještě nikdo nezískal.

Před mými prvními dvacítkami se něco jako prémie za výhru vůbec neřešilo. Dostávali jsme jen klasické startovné, z něhož nám ještě na konci strhli deset tisíc za výrobu mistrovských prstenů.

A jo, nechali nám nafasované kožené bundy od Baueru, které bychom jinak museli vracet. Ty byly na svou dobu fakt parádní. Jen mi dneska přijde sranda, jak volné věci se tehdy nosily, protože ta bunda mi je doteď velká.

Na soustředění před šampionátem v Rusku už ale za námi v kabině byl manažer týmu Zbyněk Kusý s tím, že jsou vypsané prémie. Pětadvacet tisíc za každou medaili.

Já jako jeden z mála už hrál extraligu a vydělával jsem základní plat tři tisíce měsíčně. Bydlel jsem samozřejmě u rodičů a za první výplatu maximálně tak pozval celou třídu na střední do mekáče. Stálo to tehdy dohromady pětistovku, ale to je jiný příběh… Nicméně možná tři kluci z týmu už měli podepsáno v NHL, ti z kanadských juniorek dostávali pár desítek dolarů na měsíc, ale pro většinu z nás byly peníze, s nimiž Kusák přišel, nepředstavitelné.

Pětadvacet startovné, pětadvacet bronz, pětadvacet stříbro, pětadvacet zlato. To dělá sto tisíc, když obhájíme. Za takové prachy se dalo jet na půlroční dovolenou. Po semifinále jsme tak seděli v kabině a mysleli na to, že už máme pětasedmdesát jistých, načež mezi nás přišel člověk ze svazu. Že gratuluje a že o prémiích si ještě promluvíme po šampionátu. Bude se o tom ještě jednat.

Takže nám Kusák slíbil něco, co neměl dohodnuté.

Od někoho z Moraváků zaznělo: „Jak teprve jednat? Já na to seru, tak my nebudem hrát.“

Místo radosti byla v týmu najednou celkem napjatá atmosféra.

Samozřejmě jsme všichni finále hráli, ale dopadlo to přesně tak, jak jsme se obávali. Dostali jsme možná polovinu slíbených peněz, a ještě nám z nich zase odečetli náklady na prsten. Ten si tentokrát vyčíslili na nějakých dvacet tisíc.

Mně to bylo fuk, já byl splachovací, ale spousta kluků byla dost rozladěná.

Nicméně historek ze zákulisí turnaje bychom měli z Moskvy všichni dost i bez téhle anabáze s prémiemi. Třeba hotel Ukrajina, kde jsme spali, nám jich nabízel dost a dost.

Už jste slyšeli, jak se tam střílelo?

Před jedním z tréninků jsme čekali dole v ohromné lobby. Ještě nefrčely mobily, takže jsme si povídali nebo čučeli do blba, pár kluků už možná i postávalo venku, načež někdo vletěl dovnitř těžkýma dřevěnýma lítačkama s tím, že se venku střílí.

Většina týmu se okamžitě nahrnula ven koukat.

Já ne, já byl posráneček. Přiznávám. Došel jsem jen ke dveřím.

Jediné, co si vybavuju, byl pískot pneumatik. Kluci mi pak všechno vyprávěli a já to i viděl večer v místních zprávách na záběru z hotelové kamery. Na zledovatělé silnici před vchodem do hotelu najednou zastavilo auto, z něj vyskočil chlap a rozběhl se skrz park na druhé straně ulice. Za ním to zasmykovaly tři káry s černými skly, odtud vylítli borci s pistolemi a začali po něm pálit. Co se dělo dál, už jsme nevěděli, někdo z hotelové ochranky všechny narval zpátky. Bůhví, co se stalo s tím utíkajícím chlapíkem.

Kusák okamžitě zařídil, že nám přijel autobus, jak měl, my seběhli po schodech, hupsli do něj a jeli na trénink.

A neřešili nic jiného než přestřelku.

Byla to změna oproti klasickému tématu, a sice úrovni ubytování – slušně řečeno. Přestože je hotel Ukrajina jednou z moskevských dominant, uvnitř to tak úplně nevypadalo. Na pokojích s neskutečně vysokými stropy sem tam chyběla v dřevěných podlahách prkna a byla tam příšerná klendra, protože topení znalo jen dvě polohy. Buď jelo, a to se z toho vedra nedalo dýchat, nebo muselo být vypnuté. Takže jsme neustále leželi navlečení pod dekami.

A do toho vojáci… Každé patro mělo své strážce, jimž se odevzdávaly klíče. My s Radimem Vrbatou měli pokoj naproti jejich místnosti. Pokaždé jsme tam cestou okolo jen letmo nakoukli a viděli chlapy v uniformách se samopaly. Byli hrozně hluční, slyšeli jsme i v noci, jak se baví a jak chodí po chodbě.

Jiní kluci to měli ještě výživnější.

„Hoši, to jste neviděli,“ vyprávěl jeden ze spoluhráčů na snídani. „V noci otevřu oči a vidím, jak se někdo hrabe v našich věcech.“

Cos dělal, ptali jsme se.

„Ani jsem se nehnul, bál jsem se, že mě zastřelí. Byl jsem zesranej až za ušima. A on odešel.“

Přitom se nic neztratilo.

Samozřejmě jsme ale od té chvíle měli všichni naděláno v kalhotách, kdy přijde někdo k nám na pokoj. Pokaždé jsme rychle zabouchli těžké kliky, zašili se do postele a děsili se každého zvuku. My s Vrbičem pořád dokola řešili, co bysme dělali, kdyby k nám někdo vtrhnul a chtěl nás oddělat.

„Já jsem blíž k oknu, vyskočil bych.“

Do toho nás jednou celý hotel vyhnali na ulici, protože se spustil protipožární alarm, tak jsme si vzali do hlavy, že nás budou chtít zapálit.

Prostě o zábavu jsme měli postaráno.

Na druhou stranu, ze Švédska a místních hotelů o rok dřív si nevybavuju nic konkrétního. Maximálně depresi z toho, jak byla pořád tma. Cestou na trénink svítalo, a když jsme se vraceli na oběd, už se zase stmívalo. Deset dní mi stačilo, abych si udělal jasno, že tam bych žít nemohl. Neustálá noc byla na palici. Naštěstí jsou dvacítky tak napěchovaný turnaj, že se skoro pořád jen hraje a člověk nemá v podstatě čas na nic jiného. Ve Švédsku i v Rusku byla navíc kosa, že se nedalo ani vylézt ven, takže jsme většinu času trávili po dvojících na pokojích. My s Vrbičem v Rusku akorát často navštěvovali Honzu Výtiska s Ivanem Rachůnkem, s nimiž jsme se skamarádili už na kempu. V Moskvě jsme pak kvůli zácpám často ani nejezdili na ranní rozbruslení, jen jsme se protáhli na hotelu, udělali si poradu a šli si lehnout, dokud jsme nemuseli na zápas.

Do města jsme vyrazili až při oslavách.

Z těch ve Švédsku si zase nevybavuju nic. Ne že bych se nějak zdunil, ono jednoduše nic neproběhlo. Jednak by mi v sedmnácti nikde nenalili, ale hlavně byla neděle večer a všude bylo zavřeno. Starší kluci si objednali na hotel nějaká piva, já se alkoholu ani nedotknul.

Ráno po příletu jsme si ještě všichni slíbili, že se po sezoně sejdeme, ale samozřejmě k tomu už nikdy nedošlo.

Druhé zlato už jsme aspoň oslavili pořádně. Přece jen Moskva skýtala trochu víc možností… V jednom nočním baru jsme měli zamluvený stůl a fakt to žilo. My, kteří jsme to s alkoholem moc neuměli, jsme se k ránu šli aspoň trochu před odletem vyspat, ale ta divočejší parta to vzala rovnou na snídani.

Tam nás zaujal neskutečný smrad.

Rozhlíželi jsme se, až nám padnul zrak na Libora Ustrnula u vedlejšího stolu. Měl na sobě zpocený zápasový dres a na něm stopy po všem, co během noci dostal do sebe i co z něj šlo ven… Hnůj. Holt jak jel Libor na doraz na ledě, tak to pojal i s oslavami.

Doma na letišti jsme něco pověděli novinářům. A i když to mnohé z nás vyloženě štvalo, hlavně kluky, co hráli v zámoří a sotva se stihli přivítat s rodiči, museli jsme ještě na audienci do Kramářovy vily k tehdejšímu premiérovi Miloši Zemanovi. Ten byl už tehdy hodně… řekněme… charakteristický svou vizáží a náklonností ke všemu tekutému. Proto na něj kluci z Moravy vytrvale házeli fórky, které se ani po letech nedají říkat veřejně.

Z chumlu padaly takové hlášky, že jsme jen stěží zadržovali smích.

Poté už se ale zase jelo v klasických kolejích rozběhnuté sezony. Mě dokonce hned čekal zápas v Pardubicích, žádné úlevy.

Přitom bych je asi býval potřeboval. Na ledě jsem se tam vyloženě motal, jednou jsem před pardubickou střídačkou zakopl o modrou čáru a slyšel odsud chechtání a poznámky o tom, jak jsem asi hezky slavil.

Byl jsem příšernej. A za trest jsem pak měsíc nehrál.

Samozřejmě jsem to nekousal. Sám pro sebe jsem si říkal, co si to trenér dovoluje. „Já dvakrát vyhrál dvacítky a na těch druhých jsem neslezl z ledu, jak se mnou může takhle zacházet…“ Než si vás životní zkušenosti srovnají, máte přirozeně takové myšlenky. Zároveň jsem už věděl, že po sezoně jdu do Ameriky, a soustředil se hlavně na to, abych byl nachystaný směrem k NHL. A to mě ještě na jaře vzali do přípravy na áčkové mistrovství světa v Německu, kde nakonec kluci dotáhli zlatý hattrick. Nevešel jsem se jako úplně poslední. Jako třináctý útočník jel nakonec Jarda Hlinka, já byl jako čtrnáctý připravený, kdyby se někdo zranil.

Ani mi to nevadilo, chtěl jsem si doma odpočinout. Myslel jsem si, kolik ještě nebudu mít v kariéře příležitostí.

Nikdy jsem se už dospělému šampionátu ani nepřiblížil.

„Hele, potřebujeme, abys napadal.“

Pavel Brendl se Zdendou Blatným si mě vzali stranou, když se před moskevským šampionátem určila sestava a já dostal tyhle dva borce na křídla první lajny.

Říkám, že jo, jasně. A kdo bude bránit?

„Taky ty.“

Aha.

„Lítej tam, vybojuj nám puky a my už to pak dáme.“

Pravda je, že přesně tak to potom vypadalo. A Páju kdybychom neměli, nevyhráli jsme. Tak jednoduše se to dá shrnout. My jako lajna dali dobrých sedmdesát procent všech našich gólů na turnaji, přestože v dalších útocích byli kluci, kteří pak udělali ohromné kariéry. Vrbič a Pleky mají přes tisíc zápasů v NHL, Martin Erat skro 900. Takovéhle krátkodobé akce jsou ale o formě a o tom, jak si jednotliví hráči v lajně sednou. A my formu měli a prostě jsme si sedli. Obzvlášť Pája byl fenomén, z juniorky v Calgary dorazil jako nezastavitelnej borec, který lámal rekordy produktivity.

Hned dal taky jasně najevo, že se pojede podle jeho tempa. Doslova. A trochu jinak, než byste asi čekali.

„Hoši, ti frajeři z tý extraligy budou lítat jak blázni, my si tu musíme nastolit podmínky, udat tempo,“ říkal prý Pája po příletu dalším klukům, co působili v zámoří. My z Česka tou dobou ještě hráli poslední ligové kolo.

A tak Pája nastoloval. Hned první cvičení, střelbu s bruslením kolem kruhu, rozjel v ryzí chůzi. Chůzi! K bráně doslova došel.

„Tos nastolil dobrý tempo,“ smáli se ostatní.

Pája byl takovej. Kde nemusel, tam neudělal rychlejší krok. Vybavuju si, jak nám na začátku jednoho tréninku v Havlbrodě trenér Hynek už maloval první cvičení, když nám najednou došlo, že nás je málo. Dívali jsme se po sobě a uvědomili si, že chybí Pája.

„Kde je?“ ptá se pan Holík.

„Nevíme,“ odpovídali jsme.

Do toho se ve dveřích kabiny objevila Pájova postava. Volným krokem si pochodoval kolem mantinelu, ani nepopoběhnul. My už ťukali hokejkami o led, on si v pohodě dojel k nám, aniž hnul brvou.

Pan Holík na něj: „Kdes byl?“

Pája bez emocí jen tak vydechnul: „Tkanička.“

Prostě mu při utahování bruslí praskla, to každý hokejista zná. Ale asi každý by potom spěchal a ještě házel omluvy na všechny strany. Pája to měl jinak.

Ale pan Holík ho takového bral. Věděl, jak na něj. A co bylo hlavní, člověk prostě dal Pájovi puk a on to tam plesknul. Na gól, který dal ve čtvrtfinále Švýcarům, asi nikdo z nás nezapomene. Ze situace, kdy by snad nikdo nestřílel, a hlavně nikdo jinej by to netrefil, protože to bylo z úhlu a nebylo kudy kotouč propasírovat, vyslal on neskutečnou šlupku. Takovou, že jsme všichni hledali puk nahoře v síti. Celá hala netušila, co se stalo, načež rozhodčí najednou ukázal do brány. Pája tou svou neskutečnou mrdou propálil úplně všechno.

Když člověk přijal, že za něj musí makat dozadu, on to pak týmu vrátil v těchto momentech.

Naše lajna pak dala i oba góly ve finále. Tomu druhému, při němž jsem měl to štěstí hrát hlavní roli, předcházela zajímavá souhra událostí…

Jak jsem měl celou kariéru pech na zranění, tak i tady jsem koncem první třetiny dostal pecku na koleno a bolely mě vazy. Zatímco trenéři o přestávce hecovali kabinu, mě nejdřív vyšetřoval doktor a pak mi masér Libo Kuchyňa tejpoval nohu. Trvalo to, takže jsem nestihl první střídání, místo mě šel na centra Tomáš Plekanec. Sotva jsem doběhl kolem mantinelu na střídačku, zkusil jsem udělat podřep, ale zjistil jsem, že mám koleno zatažené tak fest, že ho ani neohnu. Do toho na nás pan Holík houknul, ať jde naše lajna znovu i se mnou.

Já se v tom střídání hned trefil.

Skočil jsem radostí rybičku přes celé hřiště a klouzal až do našeho brankoviště k Tomáši Dubovi. Na střídačce jsem pak rozjařený křičel na Libora, jak mě parádně zatejpoval.

„Viď? Chceš ještě druhou?“ smál se.

Finové už dokázali jen snížit a my to po roce opět dotáhli k titulu. Tentokrát jsme ale byli tak silní, že nám to ani nepřišlo tak výjimečné. Od prvního utkání jsme na turnaji neztratili ani bod. Sedm zápasů, sedm vítězství. Porazili jsme Ameriku, dvakrát Švédy… Byla to éra českého hokeje, kdy se vyhrávalo úplně všechno i v áčku, cítili jsme se sebevědomí a vůbec si nepřipouštěli, že to může skončit jinak než zlatem.

I moje role byla úplně odlišná od šampionátu v předchozím roce, proto jsem tentokrát i poslední okamžiky trávil ve hře. Závěrečné snad dvě minuty, kdy se hrálo pořád u nás a co chvíli se přerušila hra, jsme neslezli z ledu. Poslední buly jsem vyhrál do rohu pod sebe, tam Libor Ustrnul zašlápnul puk a dobrých deset vteřin jsme se tam o něj mydlili. V chumlu jsme se řezali, sekali, šťouchali, a jakmile zazněla siréna a zbylí kluci se nadšeně rozjeli k Dubískovi, my se ještě s Fiňákama váleli po sobě.

A tak jsem i svoje druhé zlato získal, zatímco jsem seděl na prdeli.

Jana Mensatorová, Maxim Marmur/ČTK/AP, David Veis/ČTK a Kevin Frayer/ČT/AP


Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.