Spánembohem

Matouš Maxmilián Venkrbec

Spánembohem

Ten opojný pocit, když dáte gól a bouří plné tribuny…

U nás v Olomouci, odkud pocházím a kde jsem od dětství hrával, ještě tomuhle rachotu dodávaly kulisy stařičkého plechového zimáku. Když se to sešlo, byl to vážně randál jako hrom. Celé mládí jsem netoužil po ničem jiném než ho způsobovat. Být tím, kdo střílí důležité branky, po nichž se v radostí napěchovaném stadionu třese vzduch.

Žral jsem hokej. Byl jsem do něj zapálenej jako blázen. Pořád jsem byl s bráchama a dalšíma klukama na hřišti, a když ne, mydlil jsem aspoň doma míčkem o skříň. Psal jsem si tabulky, vystřihoval články a miloval Pavla Bureho. Typologicky byl sice úplně jiným hokejistou než já, ale mému obdivu k němu tohle nijak nebránilo. Díky němu dodnes fandím Floridě, kde během mého dospívání hrával.

Jsem z pěti dětí, ovšem nejstarší sestra byla od narození postižena syndromem Prader Willi a ve svých dvaceti zemřela na srdeční selhání. Bráchové, z nichž je jeden starší a dva mladší než já, měli vždycky hodně různých zájmů. Všichni chodili do skauta a hráli na hudební nástroje, já ne. Já u všeho vydržel maximálně dva roky, nic se v mých očích nevyrovnalo hokeji. Nic.

Hokej, hokej, hokej.

Tím, že táta trénoval, mě i často brával s sebou a já tak na zimáku mohl trávit spoustu času i mimo tréninky. Mezi lety 1999 a 2001 byl navíc asistentem ve Vsetíně, takže jsem jako dítě přímo v šatně sledoval Dopitu, Pateru, Procházku a další osobnosti, půjčoval jsem si lapačku od Čechmánka, poznal jsem atmosféru na Lapači, oslavy titulu… Samé silné zážitky. Snad i proto mi hokej odmalička šel, chtěl jsem v něm něco dokázat. Sbíral jsem hodně bodů, ještě s jedním dvěma spoluhráči jsme byli od zbytku týmu odskočení a moje přirozeně mohutná postava a síla se mi hodila. Tušil jsem, že bych díky tomu všemu mohl mít zajímavou kariéru. Ne úplně top, protože v mládežnických reprezentacích jsem patřil do širšího výběru, nikdy jsem si nezahrál na mistrovství světa, ale na extraligu jsem si věřil. Zvlášť když jsem od sedmnácti postupně začal naskakovat i v prvoligovém olomouckém áčku.

Zkrátka nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl s hokejem v jedenadvaceti skončit.

Odmalička jsem měl hlavně díky mámě křesťanskou výchovu, ale během dětství a dospívání pro mě víra nepředstavovala něco, k čemu bych se upínal. Byla samozřejmou součástí mého života, ale zároveň ničím, co by ho vedlo. Večerní modlitby, slušné vychování, nedělní návštěvy kostela. Nic moc víc neznamenala. Dokonce když jsem šel do kostela sám nebo s bráchou až v neděli večer, protože jsme ten den hráli, často jsme jen koukli, jaký kněz slouží, abychom to mohli doma říct, a pak jsme zmizeli.

Ovšem když mě mamka v devatenácti po střední přesvědčila, abych se zařadil do roční přípravy na biřmování, něco se změnilo.

Začal jsem hledat a dostávat odpovědi na otázky, které v sobě nosíme všichni. Všichni, kdo se narodí do naší části civilizace, do křesťanského světa. Spolu se mnou je úplně stejně hledali další mladí lidé. Řešil je s námi kněz Pavel Bačo a na základě Bible a vlastní zkušenosti přicházel s argumenty, které mi dávaly smysl. V mé mysli se začala objevovat neprobádaná oblast, již jsem dlouho potlačoval. Již jsem vůbec nechtěl řešit, protože mě nezajímala a připadala mi zbytečná. Teď se najednou otevírala a volala po naplnění.

Tenhle rok jsem chodil do kostela s čím dál větší radostí.

A s čím dál větším odporem na zimák.

Po trénincích jsem počítal hodiny. Kdy zase budu muset znova na stadion. Za kolik hodin bude další trénink. Za kolik hodin bude zápas. Kolik hodin mám teď pro sebe. Byl jsem nastavený úplně špatně.

Samotná radost z hokeje se u mě začala postupně vytrácet od přechodu mezi chlapy. Ze zábavy se stávala práce. Intenzivně jsem vnímal, že na stadion musím, protože mě za to někdo platí. Protože to tak mám napsané ve smlouvě. Rok jsem porovnával starou a novou rovinu mého bytí a postupně jsem si díky tomu uvědomoval, že co zažívám na ledě – a co jsem vždycky zažívat chtěl – je strašně pomíjivé. Radost z úspěchu v zápase… Rádoby sláva, což v první lize zní samo o sobě vtipně… To všechno trvá strašně krátce. Je to okouzlující, ale trvá to vždycky chviličku. Nemá to žádný trvalý efekt.

Jééé... A zase nic. Zase tu nic není, jede se od začátku. Za deset vteřin se na hřišti stane něco jiného, za pár hodin si na vás nikdo nevzpomene, přestože po vašem gólu předtím křičely přinejmenším stovky lidí jako v extázi.

A hlavně, copak je to celé vůbec důležité? Není, že ne… Všechno mi najednou připadalo takové prázdné, trošku nesmyslné. To všechno, za čím se honím, na čem jsem postavil svůj dosavadní život. Na směřování za slávou, úspěchem a penězi. Do hlavy se mi začaly vkrádat pochyby, jestli jsem na správné cestě a jestli tohle všechno vůbec chci.

Naproti tomu, co se stalo v kostele, ve mně zůstávalo. Ze středeční mše jsem žil celý další týden. Zpíval jsem si písničky, které jsem tam slyšel, cítil jsem sounáležitost. Viděl jsem, že vedle sebe mám lidi, kteří přemýšlejí jako já. Učil jsem se modlit, hledal jsem vztah s Bohem a líbilo se mi vědomí, že tu je někdo, kdo to tady celé stvořil, kdo mě má rád a má se mnou nějaký záměr. Cítil jsem obrovský potenciál tohoto zjištění.

Toho pevného vztahu, postaveného proti hrozně pomíjivému prostředí sportu.

K tomu jsem vedle sebe v kabině viděl pětatřicetileté chlapy a říkal si, co z nich je. Kam spějí? Co z nich bude, až s hokejem skončí? A co bude ze mě, když budu žít jako oni? Je o co stát?

Uvědomil jsem si, že není.

Postavil jsem si vedle sebe dva světy a bylo mi čím dál jasnější, že v jednom nemůžu zůstat.

Nemůžu pokračovat v hokeji.

Na červencovém katolickém sletu v Brně jsem po zpovědi krátce popsal své dilema knězi. S tím, že si vůbec nejsem jistý co dělat a jestli skončit s hokejem. Na to on mi zcela samozřejmě odpověděl: „Ale vždyť ty už ses rozhodl. Ty hokej dál hrát nechceš.“

Skutečně. Já to přesně tak cítil, měl jsem v sobě jasno, jen jsem se bál připustit si tu skutečnost. Celé dlouhé měsíce jsem jen sbíral odvahu sám před sebou si přiznat pravdu. Něčím si rozumově obhájit, co se to ve mně děje.

Vítanou berličku jsem získal tím, že jsem se to léto dostal na vysokou školu, na denní studium. Měl jsem rázem alibi, pro okolí i sám pro sebe. Nechci školu šulit a skloubit obojí by dohromady nešlo… Ano, to mi připadalo jako pádný argument. Podpůrný argument, který obstojí.

O podstatě svého rozhodnutí jsem nepochyboval. Zbývalo ho ale povědět světu.

Rozumějte, rodičům.

Osmého srpna 2010, už docela pozdě večer, se zase schylovalo k tomu, že nepříjemnou chvíli oddálím. Prostě půjdu spát a druhý den se vzbudím zase jako už tolikrát. Nesvůj, mrzutý, rozpačitý. Ale ne, už bylo potřeba se ke všemu postavit čelem. Teď, přesně tenhle den, jsem musel definitivně někomu říct, co cítím. Uvědomil jsem si, že nemusím vymýšlet žádný proslov, žádnou srdceryvnou řeč. Že jen povím, co se mi honí hlavou. Do obýváku jsem svolal mámu s tátou i bráchy a řekl jim, že hodlám skončit s hokejem. Ráno to oznámím na zimáku.

Bylo chvíli ticho.

Všechny jsem překvapil, neměli žádné náznaky. Nevěděli, co se ve mně odehrává. Snad jen máma na mě poslední dobou viděla, jak jsem nešťastný a v jakém chodím domů rozpoložení. Málo platné, mámy tohle poznají… Ona i proto byla za mé rozhodnutí v zásadě ráda, to táta ho nekousal. Nechtěl mi bránit ve štěstí, nevnucoval mi, co mám dělat, to ne. Jen mu připadalo škoda, abych se v jednadvaceti vzdal něčeho, čemu jsem se věnoval celý dosavadní život. Dokola jsem mu vysvětloval své pocity, ale příliš jim nerozuměl. Se svým povědomím o hokejovém prostředí v Olomouci za tímhle vším viděl jen skutečnost, že mě a další mladé kluky nenechají v áčku tolik hrát.

Tak to skutečně bylo. A kdo ví, možná kdybych tehdy vážně dostával víc prostoru, třeba by se u mě radost z hokeje jen tak nevytratila. Ale třeba by mě moje vnitřní dilema stejně dohnalo, jen o nějaký čas později. Možná bylo moje rozčarování z herního vytížení skutečně jedním z aspektů. Spolehlivě ale vím, že nebylo tím zásadním.

Tenhle večer jsem usínal s ohromnou úlevou. Jako bych ze svých zad svalil obří balvan. Zároveň jsem věděl, že mluvit s nejbližšími bylo těžké, ale že daleko těžší rozhovor mě čeká ráno. Už nebylo, co prodlužovat.

Ráno přijde den, kdy oznámím konec s hokejem.

Po tréninku jsem zašel za generálním manažerem Erikem Fürstem a poprosil ho, jestli se mnou může za trenéry. Trochu jsem se před vstupem do jeho kanceláře klepal, co vám budu lhát. On se divil, co se děje. Aby takhle mladý hráč jen tak přišel a chtěl schůzku s vedením, přece jen nebývá obvyklé. Později mi řekl, že si myslel, že chci přestoupit do jiného klubu.

Já chtěl přestoupit do jiného způsobu života.

Rychlým krokem jsem před ním skoro utíkal k trenérům. U nich v kamrlíku jsem pak všem třem v pár minutách vylíčil, co večer předtím doma. Nevyhýbal jsem se ani náboženským termínům, přestože je v tu chvíli asi moc nepobrali. Ale pochopili to hlavní. Že ze dne na den se uzavírá moje kariéra.

Stáli, koukali a moc nevěděli, co k tomu říct. Já je ani nepustil ke slovu a navíc na mně bylo asi znát, jak jsem přesvědčený. Nedal jsem jim možnost k sebemenší pochybnosti, jedinou skulinu váhání. Myšlenky ze mě letěly samy, jak už to bývá, když mluvíte o tom, co skutečně cítíte a nemáte potřebu cokoliv přikrášlovat. Jednoduše jsem jim oznámil, že to balím a z jakého důvodu.

Až další den se mi ozvali, jestli si to nechci rozmyslet a že pro mě mají řešení. Později jsem ještě dostal dotaz, jestli nechci přidat peníze.

Kdepak. Už v první okamžik jsem si připadal tak svobodný… Úleva z konce té vnitřní svázanosti byla pro mě až neuvěřitelná. Už jsem nemusel každý den někam, kde jsem nechtěl být. Všechno ze mě spadlo. Neměl jsem potřebu cokoliv měnit, a už vůbec ne kvůli případným pár tisícům korun.

Spoluhráčům jsem svůj konec oznámil v kabině hned potom, co jsem se vrátil od trenérů. Ne všichni to asi zachytili, na odpolední trénink jsme tak s mamkou narychlo splácali nějaké chlebíčky, čímž jsem vystrojil jakousi mini rozlučku. Kluci se ptali, co to do mě vjelo, a já se jim snažil všechno vysvětlit. Někteří mě chápali víc, někteří míň a některým to bylo úplně jedno. Byl jsem přece jen jeden z mladých v týmu. Nekonfliktní, tichý. Nikoho jsem moc neštval, nikdo mě neřešil.

Mnozí můj konec komentovali ryze hokejově, že chápou, že moc nehraju a tím jsem se trápil. Neuměli si představit, že pro mě to celé má daleko existenciálnější rozměr. Mě netrápilo, jestli budu hrát přesilovky nebo oslabení, moc nebo málo. Mě trápilo, jestli vůbec má smysl hrát.

Nejčastější názor, co jsem pak slyšel, zněl: „Bude ti to strašně chybět. Počkej, za chvíli se vrátíš…“ Takhle ovšem uvažují ti, kteří nemají v životě nic jiného než hokej. Já měl naproti tomu obrovské vyžití, já přesně věděl, co chci. Měl jsem okolo sebe odlišnou partu lidí, sbíral nové zážitky. Najednou jsem byl plný energie, již jsem mohl investovat jinam. Do studia, do života farnosti, kde jsem se realizoval, do zpívání v mládežnické schole, kde jsem poznal svoji ženu.

S odstupem už přece jen vidím, že člověk jen kvůli víře nemusí s hokejem přestat. Ovšem v situaci, v níž jsem se nacházel, to pro mě byla jediná možná cesta, ani dnes bych neudělal nic jinak. Vím, že jsem oba tolik odlišné světy tehdy nedokázal ani za nic spojit. Skončit jsem musel, byla to jediná možnost, jak zjistit, kam skutečně směřuju. Zároveň to není scénář, jaký bych doporučil dalším. A že se mě ptalo dost kluků, kteří přešli do dospělého hokeje a zjistili, že to nebude taková sranda. Těch na hraně, kteří váhali, jestli přežívat ve sportu, nebo jít na školu, případně si najít práci a hrát jen pro zábavu.

„Tys to zažil, poraď mi.“

Vždycky odpovídám, že u mě to bylo o dost jiné, specifické. Rád se pobavím o smyslu studia a rozvoje mimo hokej, ale moje cesta byla jedinečná.

A hlavně, dovedla mě k hokeji zase zpátky.

Mladý křesťan. Ano, je mi jasné, co to ve vás vyvolává za představu.

Uhrovatý vychrtlý outsider.

Měl jsem během dospívání stejnou a když mi mamka tvrdila, že nemůžu žít jen v hokejové šatně a musím okolo sebe mít společenství věřících, abych úplně nezdegeneroval, myslel jsem si, že to jsou nějací šílenci. Že tohle vážně nepotřebuju. Ale pak jsem tomu dal šanci a viděl jsem, že ti lidi nejsou divní. Našel jsem mladé bytosti plné radosti. Všichni mezi sebou měli hezké vztahy, krásně si štěbetali. Chovali se k sobě úplně jinak, než jak jsem znal z hokeje. A zjistil jsem, že i když někdo třeba vypadá navenek skutečně jako zmíněný stereotyp, je to spíše jeho obrana. Působí chladně, protože si nevěří, stydí se, ale když ho poznáte, zjistíte, jak obrovskou má hloubku. Stačí se dostat přes jeho krunýř.

Ostatně, my křesťané jsme takoví automaticky. Neustále v obranném postavení. Připadáme si méněcenní, jako bychom byli pitomí. Protože jak může být v dnešní době někdo věřící, že?

Já se taky zpočátku bál. Taky jsem neměl argumenty. Bál jsem se, že se někdo dozví o mojí víře a začne se ptát. Už učitel na střední na mě měl narážky a já se cítil bezmocně a trapně, protože jsem si ani nedokázal svoji víru obhájit. Rozumově ji vysvětlit okolí. Děti a dospívající jsou v tomhle hodně zranitelní. Možná i proto všechno jsem nábožensky dospěl až ve dvaceti.

Pomohly mi životopisy světců, jedno období jsem je hodně četl. Asi to není to, po čem automaticky sáhnete v knihovně, ale věřte mi, stojí za to. Zjistíte, že ti lidi nebyli žádní suchaři a bledí poseroutkové, ale že spíše představují ryzí vzor mužství a odvahy.

To mě posilňovalo. I ve víře jsem tak našel svého Bureho. Jmenoval se Maxmilián Kolbe, jehož jsem si zvolil i jako patrona při biřmování. Prostřední jméno Maxmilián dnes mám i v občance.

Byl to polský kněz, velká osobnost, zakladatel vlastního řádu. Podporoval moderní technologie a za druhé světové války pomáhal odboji, i kvůli tomu byl uvězněný v Osvětimi. Po útěku jednoho z tamních vězňů tam strážci vybrali deset lidí, které za trest nechají vyhladovět k smrti. Jeden z nich byl otec čtyř dětí, Maxmilián se tedy přihlásil, že se s ním vymění. Tak se stalo a on spolu s ostatními zemřel. Až do konce jim ale byl oporou, snažil se jim do posledních chvil pomáhat. Onen zachráněný člověk o tom příběhu později mluvil a Maxmilián byl prohlášen za svatého.

Jeho příběh mě hodně zasáhl. Ten ohromný moment lidského života, kdy vystoupíte a řeknete, že jdete na smrt místo někoho jiného. Zvenčí to vypadá srozumitelně. Kněz místo otce od početné rodiny… Ale představte si tu odvahu promluvit: „Vezměte raději mě.“ To vyžaduje víc než jen být křesťanem. Tam je potřeba jistota, že co dělám, má smysl. V takové chvíli se odhalí, jestli žijete podle víry.

Aniž bych se jakkoliv mohl srovnávat s tíhou takové oběti, viděl jsem jistou paralelu ve svém vystoupení z řady. Taky jsem musel najít odvahu udělat něco, co nebylo samozřejmé. A taky mi v tom pomáhal můj vztah k Bohu.

Jeho sílu jsem si naplno uvědomil při zmíněném biřmování, což je akt křesťanské dospělosti. Jakési dovršení obrácení na víru.

Roční proces, kdy jsem v sobě řešil vnitřní rozpor a zároveň poznával něco pro mě poutavého jinde, vyvrcholil v tomhle jediném okamžiku. Stál jsem v řadě se štólou kolem krku a vnímal elektrizující atmosféru v kostele Panny Marie Sněžné, kde byly stovky lidí a zněla hudba scholy. Záleží na každém, jak je kdo otevřený, ale mě ten okamžik pohltil.

Samotný akt má svoji biblickou symboliku a je vcelku rychlý. Kněz vás pomaže olejem, udělá vám na čele a na dlaních křížek a pronese formuli: „Přijmi pečeť, dar ducha svatého.“

Vy povíte jen: „Amen“. To je v podstatě všechno.

Ale ve mně se v téhle chvíli, kdy jsem stál a vnímal okamžik v každém jeho zlomku, dovršil celý můj vnitřní proces… „Do prčic, já nějak žiju, ale přijde mi to málo, přijde mi to prázdný a tady se mi najednou otevřelo něco, co mi připadá jako mnohem víc. Jako něco, co má smysl, co může naplnit můj život,“ honilo se mi hlavou. „Nevím, co to je, nevím, kdo je za tím, ale vím, že to tady je. Cítím to.“

Právě v ten moment jsem řekl své vnitřní ANO. V duchu jsem zvolal: „Pane Bože, ať jsi kdokoliv, já se ti otevírám. Dělej se mnou, co chceš. Vím, že to je dobrá cesta.“

„Tady mě máš.“

Právě tehdy, v tu vteřinu, jsem zažil obrovsky silný pocit, že jsem milovaný.

Nevím, jak by to vysvětlil někdo jiný, ale já na vlastní kůži poznal něco, co nedokážu ani popsat. Absolutní láska, absolutní milovanost a vědomí, že chci absolutně změnit svůj život. Ještě nevím jak, ale jsem rozhodnutý opustit věci, které dělám špatně a začít žít smysluplně. Odteď budu hledat, jak žít naplněný život, ne se plácat od ničeho nikam, honit se za něčím prázdným. Možná si za tímhle představíte samé vzletné neuchopitelné myšlenky, ale v mém případě se třeba jednalo i o vzdání se tak přízemních věcí jako je sledování porna nebo hazard. Jako spousta hokejistů jsem totiž hrál ruletu a denně sázel na sport. A přestože jsem na několik let skutečně úplně přestal, tohle pokušení se mnou zůstává, přiznávám.

Co je hlavní, zážitek z biřmování mám dodnes hluboko v srdci a naskakuje mi husí kůže, kdykoliv o něm mluvím. Tehdy jsem neomylně věděl a dodneška vím, že mě Bůh miluje. Zakusil jsem to. Vím, že to nikdy nikomu nepředám, to musí každý podstoupit sám, pokud bude chtít. Já to ovšem intenzivně zažil a na této zkušenosti stojí moje víra.

Boha vnímám jako NĚKOHO. Je to osoba. Je těžké říct, čím je, snáz se popisuje, čím není. Člověk tohle celý život určitým způsobem poznává. Vždycky má představu, jaký Bůh je, ale v určité chvíli zjistí, že to tak není. A tak se to neustále mění. Vím, že skutečnost nikdy nezjistím, je to celoživotní hledání. Boha si nemůžu umístit do nějakých mantinelů, zkoumat ho. To nelze. Křesťanský život je o boření nedokonalých představ. Vždycky si můžu být jistý, že těch špatných, protože Bůh je pokaždé někdo víc.

Nedávno, když jsem se vrátil po zápase pozdě domů, jsem se byl podívat na děti, jak spaly. Dělávám to rád, protože to jsou chvíle, kdy by se člověk láskou rozkrájel. Tehdy jsem si ale uvědomil, že jedna z charakteristik Boha zní, že je otcem všech lidí. Miluje každého z nás jako své dítě. A jestliže já mám takhle moc rád své děti, což jsem mohl pochopit, až co jsem se stal tátou, jak on teprve má rád každého z nás… V té chvíli jsem intenzivně prožíval, jak On obrovsky člověka miluje.

O tom to je. O prožitku. Nejde o podobu, je ošidné Boha si představovat, přisuzovat mu lidské vlastnosti. Jde o vztah, o pouto mezi námi. To je to, co hledám.

Boha také vnímám jako Stvořitele. To on je ten, kdo je tady za tím vším. Kdo se zajímá o vesmír, musí ho zasáhnout, jak jsme v tom obrovském prostoru neskutečně nepatrní, a že vysvětlení, že naše bytí je jen náhoda, neobstojí. V tom na mě dolehne Jeho veliká síla, moc stvoření. Stačí mi jen vidět hory, třeba jen Tatry. Pokaždé jsem u vytržení, jakou mají sílu. A kdo za tím vším je, že existují…

Samozřejmě, máme detailně popsané, jak vznikly. Jak všechno vzniklo, přestože u života jako takového stále nevíme. Na všechno dnes existují fyzikální vzorečky a chemické postupy. Jenže to je všechno JAK. Křesťanská víra a Bible ovšem odpovídá na otázky PROČ. Proč Bůh svět stvořil. Protože tak miloval člověka.

Tohle všechno jsou jen obecné věci, zásadní je stejně zkušenost každého jedince. Protože každý člověk je podle mě povolaný mít s Bohem vztah, může s ním udělat vlastní zkušenost. Až právě tehdy pochopí, v čem víra spočívá.

Tak, jako já.

Když jsem se po třech letech vrátil k hokeji v Prostějově, hrál se mnou David Šebek. Šeba se mu říkávalo. Přesně ten typ, co měl rád srandičky a zvlášť do mě neustále rejpal. Sedával za mnou v autobuse a jednou, cestou na zápas do Břeclavi, ho zaujalo, že držím Bibli.

„Ukaž, co to čteš… Dej to sem.“

Podal jsem mu ji a on, aby mě zesměšnil, ji náhodně otevřel a začal předčítat nahlas.

„Tehdy se vyskytl ničemník jménem Šeba…“

Úplně zkoprněl, Bibli mi okamžitě vrátil.

Upřímně, já ani netušil, že tam nějaká postava jménem Šeba je. Až doma jsem dohledal, kde na ni tak mohl narazit a našel jsem ji kdesi v knihách Starého zákona. Ale tohle byla přesně ta situace, kdy jsem zjistil, že i Bůh má smysl pro humor. Ani nepotřebuje, abych někoho obracel na víru. Jemu stačí, abych si sedl do autobusu a četl si a on už se postará o zbytek. A ano, v téhle historce vidím Boží řízení, protože pravděpodobnost, že něco takového nastane, že člověk, jemuž se říká stejně, otevře knížku na konkrétní stránce z těch patnácti set… Ne, to není jen tak.

Srandu na svůj účet v hokejovém prostředí slýchám denně. Jednou se třeba kluci divili, jak to, že chodím do sauny nebo na pivo. Že to přece křesťan nemůže. Odpověděl jsem, že sice ne, ale že papež vyhlásil každé liché pondělí v měsíci jako den, kdy se smí hřešit.

Koukali a přemýšleli, jestli to myslím vážně. Byli schopní věřit čemukoliv.

Spoluhráč Tomáš Nouza pořád říká, že se za něj vůbec nemodlím. Že už tak dlouho sází ve Sportce a pánbůh ho nemá rád, tak jestli bych s ním nepromluvil. Načež já odpovídám, že nedělám nic jiného, než že se modlím, aby Nouzík nevyhrál, protože by mu peníze neprospěly. Jiní se zase občas diví, jak můžu faulovat nebo oplácet v soubojích. To je legrace.

Z ní jistě původně vznikla i historka na oslavě postupu do první ligy v mé první sezoně od návratu. Seděli jsme s týmem a asi dvaceti fanoušky v hospodě a ti po večeři a pár pivech začali vyvolávat jméno každého hráče, dokud nevstal. Potom si od něj dalším skandováním vyžádali rybičku.

Když řada došla na mě, místo „rybičku“ spustili „modlitbu“.

Trošku mě to vystrašilo, protože prostředí hlučné hospody a alkoholem posilněných lidí nepředstavovalo modlitebnu podle mých představ. Doufal jsem, že se ještě pokřik změní a že si vystačím s rybičkou jako ostatní, ale najednou někdo z davu zavolal směrem k obsluze: „Vypněte tu televizi.“
„Všichni ticho,“ ozval se další.
„Všichni si stoupněte.“
„Chytněte se za ruce!“

Během dvaceti vteřin kolem mě v naprostém tichu stáli navzájem se držící spoluhráči a fanoušci, jeden jako druhý v očekávání modlitby. Polknul jsem, rychle poprosil Ducha Svatého o pomoc a udělal kříž.

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého….“

V tu chvíli se strhl bouřlivý potlesk.

Do podobné situace, kdy mě Bůh dokázal použít k tomu, aby k sobě lidi přiváděl, jsem se dostal hned v následujícím ročníku. Po sérii porážek, která vyvrcholila v Jihlavě devítigólovým debaklem, v kabině létaly koše a dost jsme se zhádali. Po návratu do Prostějova jsme si řekli, že nikdo nejde domů, nakoupíme pivo a budeme řešit, jak z toho ven. Po delší diskusi jsem i já přispěl nápadem, a sice ať změníme předzápasový pokřik, který byl do té doby vulgární a nesmyslný. Nikdy se mi nelíbil a cítil jsem šanci prosadit něco, co by nás před zápasem skutečně semklo. Kluci nebyli proti a během přemýšlení o novém pokřiku pak někdo navrhnul, ať se místo něho pokaždé na ledě pomodlím.

Než jsem si vše dokázal poskládat v hlavě, kabina tuhle variantu zvednutýma rukama jednohlasně odsouhlasila.

Doma jsem si pak představoval, jak taková modlitba bude v praxi vypadat, a vůbec mi to nepřipadalo jako dobrý nápad. Je takové prostředí důstojné? Hodí se to v takovou chvíli? A vůbec, patří modlitba na led? Stmelí nás něco, čemu většina stejně nevěří?
Řekl jsem si, že se ještě pomodlím, než to celé zavrhnu a otevřel náhodně Písmo, což jsem takhle udělal asi jen třikrát v životě. Okamžitě mi padl zrak na verš Sk 18,9: „Neboj se, mluv a nemlč.“

Bylo jasno.

Našel jsem si v Písmu dva bojovné pokřiky. „Veď náš boj!“ a „Dnes bojujte za své bratry!“ Před zápasy od té doby vždycky kolem branky uděláme kruh, kluci se chytí kolem ramen, já uprostřed kleknu na jedno koleno, tohle zakřičím a oni odpovědí: „Amen“.

Tahle tradice trvá dodnes, přestože se tým od oné sezony už hodně obměnil a vím, že ne všichni už se za ramena skutečně drží.

Nebudu lhát, takhle jsem si tedy svou evangelizaci nepředstavoval. Ani tak, že budu Patrikovi Husákovi žehnat hokejky…

Skutečně, jedou přišel, jestli bych mu tím nepomohl. Nejdřív jsem odpověděl něco ve stylu: „Ty seš ale debil.“ On ale ne, že je fakt chce požehnat. Tak jsem popřemýšlel a uvědomil si, že pracovní předměty se běžně žehnají, tak proč by to nešlo i v tomhle případě. Jen jsem Patrikovi vysvětloval, že se nejedná o žádnou magii, ať si nemyslí, že odteď bude střílet jeden gól za druhým. Obřad slouží pouze jako dobrořečení, požehnal jsem jeho hokejkám, aby sloužily k dobrému.

Prakticky to probíhalo tak, že jsme je vzali do masérny, já na mobilu našel formuli obřadu požehnání, kterou jsem pronesl. Udělal jsem na hokejky křížky a pomodlili jsme se.

Těžko říct, co Patrik vnímal, když musel odříkávat modlitbu. Ale já nejsem ten, kdo by soudil. Že má někdo představu Boha jako dědečka na mráčku, který mu pomůže k bohatství, je možná dětinské, ale ani moje představa přece dokonalá není, proto nesoudím. Proto respektuju každého. Všichni jsme na cestě. Jako křesťan se snažím být prostředníkem, pokud někdo poptává kontakt s Bohem. Je třeba, abych byl tím, kdo dveře otevře, ne kdo je přibouchne a poví: „Ne, ty nejsi hoden.“

Zpočátku jsem měl spíš opačný problém. Na základě svého intenzivního prožitku z biřmování jsem chtěl všechny na víru obracet až moc intenzivně. Všem jsem chtěl vysvětlit, o co přicházejí. Na rovinu, k hraní hokeje jsem se vracel i s představou sebe samého jako jakéhosi misionáře. Kudy jsem chodil, tudy jsem vykládal, že to, co já, musí každý zakusit. Že v životě není nic důležitějšího a krásnějšího, než co jsem prožil.

Asi jsem s tím někdy byl i dost otravný, uznávám.

Naštěstí jsem si postupně uvědomoval, že prožitky nelze předat. A že o to, co mně přijde nejúžasnější na světě, každý nestojí. Tak, jako jsem o to ještě v nějakých sedmnácti nestál já. Někoho k víře přivádět násilím nelze, takové pokusy už tu v historii proběhly a všichni víme, jak dopadly. A jen přivést někoho do církve taky nemá smysl. Sám mám kamarády, kteří chtěli svatbu v kostele, tak se nechali pokřtít, ale ve skutečnosti neprodělali zásadní změnu. Ta musí přijít zevnitř, nestačí říct, že tu kolem nás něco je. Každý si může říkat, jaký je křesťan, ale až umřeme, Bůh podle toho nebude rozlišovat.

Bude posuzovat podle lásky, jakou za sebou člověk na světě zanechal. O tom jsem přesvědčen.

Křesťanství vyžaduje skutečné odevzdání se do rukou Boha, změnu priorit a důvěru, že to s vámi Bůh myslí dobře a že sice vás třeba povede životem i někudy, kde se vám to nebude líbit, ale vy tudy půjdete, protože věříte, že to s vámi Bůh myslí dobře. I ze špatné situace, nemoci či tragédie se dá vzít to dobré. Je jen na vás, jestli důvěřujete Bohu, že vám je do života seslal z důvodu, který se ukáže až později. On vidí souvislosti mnohem dále a hodnotu věcí mnohem jasněji než my.

Jediné, co v tomto ohledu můžu směrem k okolí udělat, je dávat vlastní příklad. Ani tisíce slov tohle nevynahradí.

Snad proto postupně sami kluci začali chodit a ptát se. Zajímaly je mé pohledy na obecné předsudky ohledně církve. Na její sexuální skandály, na čistotu v sexu, na stvoření. Pokud jsem byl jen tím, kdo odpovídal, vše vyplynulo přirozeně a podobné hovory jsme začínali kdekoliv a kdykoliv. V šatně během oblékání výstroje, v autobuse cestou na zápas, ve sprše, na pivě. Zatímco dřív jsem na všechny všechno chrlil, teď jsem jen cvrnkal do jejich mylných představ. Ukazoval jsem, že můj život s vírou se zase o tolik neliší od jejich. Bořil jsem předsudky. Být křesťanem totiž neznamená kdovíjaké omezení. Člověk může zkusit všechno, zároveň díky vztahu s Bohem vnímá doporučení, co je dobré a co ne. Věří mu, protože ví, že chce jeho dobro a že nepotřebuje zkoušet věci, které jsou špatné. To je jako když vám táta řekne, co smíte a co ne. Taky ho někdy neposlechnete a rebelujete, taky je kvůli tomu třeba doma zle anebo si pěkně natlučete, abyste zjistili, že měl pravdu. Nic to nemění na tom, že se navzájem stále máte rádi.

Ještě na týmovém posezení před touto sezonou jsme od jedné v noci do tří nemluvili o ničem jiném.

Cítím, že v takových situacích mě Bůh používá pouze jako nástroj. Už nejsem ten iniciativní, kdo podobné hovory začíná, jsem jen prostředník. Já a můj autentický příběh. To, že mě kluci z týmu vidí jednat v konkrétních situacích, je pro ně nejlepší svědectví o podobě křesťanské víry. Vzor toho, jak žiju svůj každodenní život, což zároveň skýtá největší úskalí, protože spoluhráči mě znají a vědí, jak se chovám. Že taky sprostě nadávám, že se dokážu naštvat. Že nejsem někdo lepší, možná se jen snažím nechovat vyloženě hrubě v situacích, kdy to někdo jiný udělá.

A taky mi tedy dávají sežrat, že i ve chvílích, kdy někdo někoho seřve, se neustále snažím hledat něco dobrého. Omlouvat chyby.

Je to tak. Opravdu vždycky hledám to dobré, snažím se vidět člověka a situace širším pohledem. „Ty na každým najdeš něco dobrýho,“ smějí se mi. Ale ono tam opravdu je. Každý člověk je dobrý, jen prostředky jsou špatné. I ten, kdo krade, chce dobro, byť jen pro sebe. Hledá dobro, akorát pokřiveně a může za to jeho představa o životě. To, co zažil doma v dětství, kdo mu co předal.

Nic zkrátka není černobílé. A my bychom neměli soudit. Ani Ježíš to nedělal, ten naopak vytýkal těm naoko dokonalým jejich pokrytectví.

Sám jsem mnohdy stejný hajzl jako ostatní, ale své chyby se snažím si uvědomovat a u zpovědi je řešit. Snažím se s lidmi bavit otevřeně, své nedostatky nepřehlížet. Nikdy si nesmím myslet, že jsem lepší než jiní. To je cesta do záhuby. I my samotní křesťané jsme ale obecně mnohdy stále takoví, že si na víru jen hrajeme, skutečnou zkušenost s Bohem nehledáme. Jdeme do kostela, kde mši tupě odsedíme, a ve finále ve svém životě nic neděláme. Pak není divu, že tohle netáhne a nestrhává nové lidi.

Máme i skvělé mladé kněze, kteří mluví srozumitelně, jsem nadšený ze současného papeže Františka, jehož každodenní promluvy dostupné přes internet jsou podle mě vždy plné obrovských myšlenek. Ten člověk je borec, který má co říct i dnešnímu člověku.

Ale…

Kdo si ve vašem okolí pustí papežovo kázání? A to nevím, co víc by měl dělat, než být na Twitteru, což je.

Stát na ulici a křičet zkrátka nemá cenu, každý musí v první řadě sám chtít. A Bůh respektuje člověka, láska bez svobody neexistuje. Proto je na světě tolik utrpení a nevěřící lidé, přestože je Bůh všemohoucí. Právě v této svobodě, již nám dává, se skrývá jeho láska, dává nám možnost rozhodnout se. Odmítnout.

Cílem života ve víře tedy není všechny obrátit, jak jsem si zpočátku myslel. Důležitější je dávat dobrý příklad svému okolí nebo svým dětem a v první řadě proměnit hlavně sebe v tichém vnitřním procesu. Potom teprve inspirovat.

Každé ráno taky prožívám vnitřní boj.

Pomodlit se, nebo se podívat na výsledky NHL?

Jak se v noci hrálo, mě pořád ohromně zajímá a baví mě sledovat, komu se jak vede, a zároveň vím, že na modlitbu mám někdy jen malou chvíli, než se probudí děti. Snažím se vstávat brzy, abych měl půl hodiny pro sebe, abych se pomodlil, a tak si srovnal myšlenky a uvědomil si, co mě daný den čeká. Právě ranní modlitba je mimo jiné čin, udržující vztah s Bohem. I ten si prochází podobným vývojem jako když se zamilujete do holky. Nejdřív prožíváte absolutní okouzlení, chcete s tím druhým být pořád. Měl jsem to taky tak, ve volnu jsem vyrážel do kostela modlit se, po večerech jsem třeba klečel u postele dvě hodiny. Dělalo mě to šťastným. Ale jako ve vztahu dvou lidí, i tady to potupně opadne a najednou nejde o extázi, o to slyšet každý den hlasy a něco zakoušet, ale o čistou věrnost.

K tomu věřím, že pokud modlitbou ztratím svůj čas, budu díky tomu v životě vědět.

Zrovna o tomhle jsme se teď bavili na společenství párů, kde se nás každý týden schází několik dvojic, s nimiž se známe už od školy. Tehdy jsme řešili věci typu jak zvládnout, abychom spolu nespali před svatbou, a i dnes po letech stále nacházíme další témata, o nichž se můžeme bavit.

Ano, já vím, že vás to napadlo. S mojí paní jsme to skutečně dva a půl roku vydrželi.

Na setkáních teď řešíme hlavně výchovu dětí a připadá nám, že člověk aby dnes byl specialista na všechno. Z každé oblasti od očkování přes lékařskou péči až po psychologii a vývoj dítěte se na nás hrne tolik informací, že se to ani nedá zodpovědně nastudovat, natož se v tom zorientovat. Ale dejme tomu, že se člověk na všechno zdravě vykašle a na první místo dá modlitbu, vztah s Bohem. Tehdy bude vědět, jak se rozhodovat. Stačí mít pokoru a zdravý selský rozum a Bůh mu ukáže. Není třeba se trápit všemi možnými úvahami, stačí vědomí, že Bůh tě miluje a všechno, co pro tebe chce, je dobré. Najednou všechny pochybnosti trochu vyblednou a ty víš, jak se rozhodovat. Jak životem projít.

Tohle dává víra. Schopnost vidět věci, jaké jsou. Protože dnešní doba jinak nedává moc příležitostí zastavit se a řešit důležité otázky, jako kam v životě směřuju. To si člověk, který je v jednom kole a za něčím se neustále honí, nemá šanci rozmyslet. Tímto způsobem mi víra pomáhá i ve sportu. Ne tak, že bych prosil Boha, abych měl úspěch na hřišti. Spíš mi pomáhá udržovat si nadhled a vnímat věci v jejich skutečném významu. Výhru i porážku prožít správně. Jistě, taky jsem chvíli naštvaný, když prohrajeme. Když vím, že jsem do zápasu dal maximum a nestačilo to. Ovšem pak si uvědomím, že na světě jsou daleko zásadnější věci a otázky k řešení, než kdo dal víc gólů v hokejovém utkání.

Proto se modlím. Proto si přečtu o věcech, které jsou dva tisíce let pořád stejné a najednou v nich objevím myšlenku, která mě nakopne, něco použitelného do mého vlastního života. Něco, co mě nasměruje k řešení. Na chvíli se zastavím a popřemýšlím, jsem sám se svými myšlenkami a věci se mi sami uspořádají.

Cítím, že tyhle chvíle mě nejvíc formují. Díky nim nemusím přemýšlet, jaké zaujímat stanovisko a jak se chovat v jednotlivých situacích. Jsem zkrátka jen takový, jaký jsem, mám jasno. Stačí dát prostor Bohu a budu autentický. Radostný. Člověk naděje, který vidí dobro, namísto aby se bál. Nebudu stále jen s někým a něčím bojovat. Všechno vychází z těch chvil, kdy jsem v intenzivním vztahu s Bohem.

Přestože by mě v tu chvíli dost zajímalo i to, jak hrála Florida s Carolinou.

Nejsem náročný člověk. I ve chvíli, kdy jsem v jednadvaceti letech ze dne na den utnul kariéru, jsem měl něco málo našetřeno. Stačilo mi pár brigád, abych zvládal žít bez příjmu z hokeje, navíc mi samozřejmě zásadně pomohlo, že jsem stále bydlel u našich. Rodiče byli nastavení tak, že dokud studuju, nebudou po mně co do financí nic chtít.

Po roce jsem si začal vydělávat trénováním dětí, nastoupil jsem v Olomouci k žáčkům.

Hned tu sezonu, kdy jsem skončil, by to nešlo. Musel jsem získat odstup, zalézt si do bubliny křesťanského prostředí a nejdřív tam zakotvit a uvědomit si, kam dál. Kam směřuju. Hokej jsem tehdy nenáviděl, bral jsem ho jako něco, co mi brání ve štěstí. Nedokázal bych dětem předávat lásku ke sportu. Proto mi trvalo, než jsem se mohl vrátit. Až když se hokej propadl v mém žebříčku hodnot na pozici koníčku a příjemného zaměstnání, uvědomil jsem si, jak je fajn. A že sám o sobě za nic nemůže, to moje nastavení všechno způsobilo.

Navíc děti mám rád, viděl jsem v jejich zápalu sám sebe v jejich věku. A možná ve mně i nevědomky ony zase zažehly kladný vztah k téhle hře. Obléknout si výstroj jsem ale dál odmítal. Udělal jsem to za tři roky jednou jedinkrát, s kamarády v krajském přeboru, a po prvním a zároveň posledním zápase jsem hned věděl, že tohle mi vážně nechybí a chybět nebude.

Jenže pak mi volal Lukáš Luňák, s nímž jsme vyrůstali a který si zahrál extraligu za Spartu. Jeho táta zrovna pod sebe vzal druholigový klub v Prostějově a Lukáš do mě klínoval, ať tam jdu a vrátím se k hokeji.

Když jsem odpověděl, že už chci jen trénovat děti, nabídl mi, že to můžu i tam.

A k tomu hrát za áčko.

Volal mi tak často, až mě zlomil. K trénování i k tomu, že to tedy ještě zkusím. Jednoduše jsem se nechal ukecat a jedno červencové pondělí spolu s ostatními spoluhráči nafasoval výstroj. Tím, že jsem se k nim připojil po letní přestávce, jsem na sobě ani v porovnání s nimi necítil takový fyzický deficit. Začátek nás všechny bolel stejně. Jestli nejste na ledě tři měsíce nebo tři roky zase takový rozdíl nepředstavuje. Ne ve třetí nejvyšší soutěži.

Nijak jsem to celé neprožíval, nevnímal žádné zvláštní emoce. Když jsem ale vzal do ruky hokejku, nedělalo mi problém být přítomný přesně v daném okamžiku. Hrát naplno. Taky mám ego jako každý chlap. Chtěl jsem dokázat sobě, Luňasovi i jeho tátovi, že to ještě dovedu. Že dokážu být platný. Že jsem to neztratil. Že na ledě nebudu za blbce. Navíc jsem poznal něco nečekaného. Já, od dětství vždycky introvert, jsem se najednou daleko líp cítil v kolektivu. Byl jsem otevřenější, zaměřený na lidi okolo sebe.

Upřímně, čekal jsem, kdy budu zase otrávený, ale nenávist a hořkost zmizela. Dostavil se spíš pocit vzájemné zvědavosti, mé a okolí. Kluci o mně předtím něco slyšeli, měli předsudky a všichni jsme se poznávali navzájem.

V mé první sezoně po návratu jsme taky hned postoupili do první ligy a já patřil mezi tři nejproduktivnější hráče týmu. Postupně se z nás stal jeden těch lepších týmů v soutěži, já dostal na dres kapitánské céčko a Pardubice si mě občas vytáhnou do extraligy. Z hokeje se stal příjemný způsob, jak díky něčemu, co umím, živit rodinu.

V tomto ohledu se dá použít biblické Ježíšovo: „Hledejte boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Ono to zní vzletně, ale jde v podstatě o to, že když na první místo dáte vztah k Bohu a modlitbu, nemusíte mít strach. Nic vám nebude chybět. To se v mém případě přesně děje. Mám teď hokej rád a ještě díky němu mají mé děti co jíst. Víc nepotřebuju. Smysl mému počínání dávají lidé okolo mě. Spoluhráči, protihráči. Baví mě je vnímat a díky svému příběhu v nich vzbuzovat povědomí o křesťanství.

Úplně nejdůležitější pro mě na mé cestě bylo, že se hokej přesunul v žebříčku priorit z prvního místa, kde neobstál, níže pod rodinu a víru. Od chvíle, kdy s ním nestojí a nepadá svět, mi zase dělá radost.

A nikdo mi nevymluví, že mě do téhle pozice dovedl Bůh.

Jana Mensatorová a Petr Komárek, Lubomír Tesař/lhkjestrabi.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.