Spadni!

Jan Rezek

Spadni!

Déjà vu.

Znáte to. Ten pocit, že něco, co zrovna prožíváte, už se vám přesně takhle někdy stalo. Vidíte věci kolem sebe tak, jak by podle vaší mysli měly vypadat.

Minutu před koncem kvalifikačního zápasu ve Skotsku v září 2011 mi tenhle dojem problesknul, když jsem si na lajně narazil balon s Hubňou a pak jsem ho poslal na vápno Rosovi. Jak jsem sprintoval k bráně, jednoduše jsem věděl, že mi to dá zpátky. Vybavuju si všechno úplně do detailu. Dupal jsem, co jsem mohl, a vůbec jsem nepochyboval, že mi míč přistane zase na noze.

Šance, nebo penalta. Tohle bude šance, nebo penalta…

Nádherně jsem si přihrávku přebral a pokračoval. Všechno kolem mě se pohybovalo přesně tak, jak jsem to půl vteřiny dopředu sám jasně věděl. Nevím, jak je to možné, ale v tom okamžiku jsem to prostě věděl. I to, že jsem periferně vnímal obránce, který se přibližoval.

Šance, nebo penalta.

Hlava mi pulzovala, a přestože se tohle celé odehrálo během pár sekund, jako bych měl čas vidět každou drobnost kolem sebe.

Šance, nebo penalta.

„Pojď s náma na pivo, ne?“

Moji kariéru necharakterizuje žádná filozofická věta, ale tohle houknutí Pavla Horvátha do otevřených dveří. Na svém prvním soustředění s teplickým áčkem jsem byl ještě paf ze všech těch ligových matadorů okolo sebe. Karel Rada, Tomáš Hunal, Radek Divecký, Luděk Zelenka, Pavel Verbíř… A Horvi. Zrovna takhle procházeli kolem mého pokoje sednout na jedno a já na ně mrknul. Horvimu se mě asi zželelo, tak mi nabídnul, ať se přidám. A já šel. Nedokázal jsem odmítnout. Seděl jsem, poslouchal, o čem si povídají, a hltal každé jejich slovo.

Byl jsem kluk z Března u Chomutova, co se do ligy prokousal postupně přes juniorku a druhou ligu. A hned jsem vletěl mezi tuhle bandu, která za to uměla vzít na hřišti i na baru. Chodilo se do hospody ke Zdenko Frťalovi, kam třeba jednou zavítali i Kabáti, celá sestava jen bez Pepy Vojtka. Koukal jsem na ně s otevřenou hubou, ale Horvi je měl naučené, a jak je tlama prořízlá, vůbec se nerozpakoval dát se s nimi do řeči. Jeden paňák, druhej paňák a už vidím, jak fackuje Tomáše Krulicha. Normálně mu ze srandy švihnul jednu výchovnou.

Bylo to jejich první setkání, od té doby jsou z nich přátelé.

Horvi a tahle jeho nátura mě provází celým fotbalovým životem. To díky němu jsem se mimoděk naučil, že když to má klapat na hřišti, musí hlavně držet při sobě parta, kluci v týmu musejí být jeden s druhým kamarádi a musí být sranda. V Česku to rozhodně potřeba je. Neznamená to, že jen díky srandičkám každý týden porazíte Spartu, ale jak mančaft táhne za jeden provaz, ve zlomových chvílích se to ukáže.

Všude, kde jsem hrál a dařilo se, to takhle bylo.

A skoro všude u toho byl Horvi. Platilo to o Teplicích, o Spartě, kam se vrátil z Japonska, a vyvrcholilo to Plzní, kde jsme spolu zažili vzestup z provinčního klubu až do Ligy mistrů.

Tam to tedy byla obrovská škola života po všech stránkách. Zapálenej trenér, zapálenej prezident, zapálenej sportovní ředitel, neboli trio Vrba, Šádek, Mysliveček, a k nim je ještě třeba přidat Jardu Šilhavého, který spoustu z nás přivedl, mužstvo postavil a všechno nastartoval. Podařilo se vytvořit neskutečnou skupinu kluků, dobrých fotbalistů, kteří si v první řadě skvěle rozuměli. Tamní roky byly jedna velká jízda, mám odsud zážitky navěky. Škoda, že jsem nenosil na hlavě GoPro kameru, abych se jednou mohl znova podívat, co jsme vyváděli. I tak mám ale videí dost, naštěstí už začínaly chytré telefony. Jestli někdo něco z našich starých mobilů vyhrabe a dá to ven, pár lidí se bude divit. Sám mám něco u rodičů na půdě, někdy si to budu muset projít, protože už teď jsem zvědavej, jak se liší moje vzpomínky od skutečnosti.

Co tam se dělo… Spousta nás dojížděla z Prahy a každý den, sotva jsme se nabrali na Zličíne, jsme se měli o čem bavit. Těšili jsme se do kabiny a těšili jsme se i na tréninky, protože Vrba je měl fakt dobré. Do té doby jsme třeba moc neznali zóny a různá zabíhání, učil nás to všechno jako žáčky. Často zastavil situaci, klidně několikrát za sebou, jen aby nám ukázal, kde kdo stojí blbě. Na videu to samé. Někdo vystřelil z vápna, vypadalo to jako pěkná střela, ale Vrba hned: „Ne, tady jsi mohl nahrát tomu nebo tomu.“ Člověku to otevře oči. Když se pak v podobné situaci ocitne na hřišti, bleskne mu hlavou, co kdyby někdo ještě byl tam v tom prostoru, šoupne tam balon třeba i naslepo a ono to opravdu klapne. Tohle nás posunulo hodně dopředu.

Vyhrávali jsme a každé vítězství jsme dokázali i slušně oslavit.

Nebylo to o tom, že by se pokaždé všichni sestřelili do němoty, spíš šlo o srandu. V hospodě jsme seděli společně u jednoho stolu, nikdo necivěl do telefonu, všichni se bavili. Okamžitě se mi vybaví podnik, kde jsme mívali i obědy. Stálo tam brnění. Jednou jsme si pinklí stříhali o to, kdo do něj vleze a udělá pár kotoulů.

Prohrál Petr Jiráček. A zjistil, že zvládnout kotrmelec, zatímco máte na hlavě plechovou přilbu s chocholem, vážně není jen tak.

Řezali jsme se smíchy jak malí Jardové.

Jo, občas někdo ustřelil, ale toho si dokázal Horvi ve většině případů srovnat. Když nestačil on, nastoupil Vrba. A jestliže ani on nezabral, vletěl do kabiny pan Šádek. A z toho měli všichni vítr, uměl být hodně nepříjemnej. Stalo se to vždycky možná jednou za rok, což mi nepřijde nijak moc. Na to, jak jsme řádili, jsme se chovali v mezích. Jednou za čas přece blbne každej.

Plzeňská kabina odrážela Horviho povahu, on totiž neumí fungovat bez toho, aby někomu něco provedl. To vím sám asi nejlíp, od začátku v Teplicích jsem nejvděčnějším terčem jeho vtípků. Už ve dvaceti jako mladýho cucáka, když jsme hráli na Feyenordu, mě pěkně vytrestal při večeři. Nesl jsem si tác s jídlem a polívkou a do salonku zrovna vstoupily servírky, jestli nám něco nechybí. Horvi v tu chvíli přiskočil a stáhnul mi trenky. Takže já uprostřed místnosti s tácem, kterej nebylo kam položit, a trenclema na kotníkách. Dík, Horvi.

Jeho oblíbenej fór byl třeba i ten s nahřátou lžičkou.

Když jsme spolu hráli na Spartě, přemýšleli jsme, kam chodit mezi tréninkama na kafe. Co taky jinýho může dvě kopačky trápit.

Tady chodíme furt, tady už jsme byli… Hele, půjdem do Hiltonu.

Tak jsme s taštičkama přes rameno sedli mezi kravaťáky a nóbl dámy. Jak nám přinesli kafe, Horvi nahřál lžičku, ukázal mi někam ke stropu, já se tam podíval a on mi jí přiložil na ruku. Klasika. Jenže tentokrát jsem se fakt leknul a kafe na sebe chrstnul. Super. Tak jsem si dal ještě jedno, pak jsem prohrál střižbu a v součtu s dvěma colama jsem zlitej a umatlanej platil sedm set. Kafíčko k nezaplacení. V kabině pak Horvi samozřejmě neváhal všechno detailně všem vylíčit.

Trapasy ty on umí, na tuty. Postupem let už jsem se na něj třeba dokázal i na dvě minuty urazit. Ale on věděl, že jsem pro každou srandu.

Jeho bral každej. On je totiž v první řadě neuvěřitelnej frajer, má respekt jako nikdo jinej, koho jsem ve fotbale poznal. Nikdo si k němu nic nedovolil, spoluhráči, protihráči ani rozhodčí. Každého dokázal usměrnit jen tím, jakej je. Mohl si tak dělat, co chtěl, což bylo přesně pro něj. Když to trenéři dokázali pochopit, vracel jim to schopností řídit tým na hřišti i v šatně.

Při pohledu na něj jsem si vždycky říkal, jak je fotbal jednoduchej. Prostě si zpracuješ balon, podíváš se na útočníka a buď mu to dáš krátký, nebo dlouhý. Nazdar. Co víc vymýšlet. Takhle nám to společně klapalo. Nikdy jsme nic speciálně netrénovali, ale jako on věděl, že vystartuju v pravej čas, tak jsem já nepochyboval, že mi od něj balon přijde. Jen jsme na sebe jukli, já hodil protipohyb a už to letělo. Pár jednoduchých gólů, kdy mi stačilo jen doťuknout míč, jsem díky tomu dal.

Ve Spartě v předkole Ligy mistrů proti Arsenalu mi takhle Horvi předložil dvě šance, které budu mít asi navěky před očima. Ne, že bychom mohli něco udělat s výsledkem, tehdy proti nám stál neuvěřitelný tým, ale aspoň jednu z nich jsem proměnit mohl. Poprvé jsem trefil tyč, podruhé jsem, já machýrek, chtěl z pravého křídla zkusit dloubák a přestřelil jsem. Tehdy už mě Horvi sjel, že kdybych dal každou šanci, co mi připraví, tak: „Vole, jsi Manchesteru a já v Liverpoolu.“

Vždycky jsem si říkal, že Horvi z té své kariéry mohl vytřískat trošku víc, protože na to měl, ale třeba za to můžu i já. Kdybych z jeho přihrávek nasázel víc gólů, kde on mohl být.

A kde já…

V Plzni dal Vrba Horvimu absolutní volnost, aby mohl zkoušet i riskantní míče, a ony mu většinou vycházely. A když ne, jen mu řekl, kam měl přihrát jinam, ale nikdy mu jeho styl hry nezakázal. To se mi líbilo, protože na fotbal mám stejný názor. Taky mi připadá, že snaha vytvořit útočnou situaci je pořád to hlavní, i když to třeba párkrát nevyjde. Kolikrát jsem sám slyšel, ať to hraju dozadu, jednodušeji, hlavně abych nepřišel o balon. Ne, s tím vnitřně nesouhlasím.

Pořád se řeší, že našim fotbalistům chybí ochota riskovat. A zamýšlel se někdo nad tím, jestli jim k tomu vůbec trenéři dají svobodu?

Horvi měl pro takovou hru i jednu ideální vlastnost. Mohl zahrát špatný zápas, ale druhý den už jel, jako by se nic nestalo, a příště byl zase nejlepší. To v sobě mají velcí hráči, dílčí neúspěchy je nerozhodí, okamžitě díky své mentální síle přecvaknou. Sám jsem tohle do sebe třeba za celou kariéru úplně nedostal a na Horvim a dalších jsem to obdivoval.

Byl mi zkrátka vzorem. A jsem mu vděčný za hrozně moc věcí, které pro mě udělal. I díky němu jsem se někam dostal a jsem, kým jsem.

Odmala do vás v českém fotbale hustí jediné: „Jak vletíš do vápna, spadni tam.“

Nikdy mi něco podobného neřekli Vrba nebo Bílek, jsem přesvědčený, že by to ani nenapadlo spoustu dalších velkých trenérů, ale taková ta starší generace má jasno. Nejde o to, že by vás posílali na hřiště s tímhle pokynem. Spíš kolem sebe slyšíte narážky. Máte za těch spoustu let zafixováno v hlavě, že jak se motáte kolem vápna, hlavně nezkoušejte něco ustát.

Kontakt? Padej!

Je to smutný, ale je to tak.

Nikdo vám po hraničním zákroku neřekne: „Proč jsi neběžel dál? Vždyť ses mohl dostat do šance.“ Ne. Když nespadnete, budou se na vás dívat blbě, celá kabina. Nedej bože si ještě hrát na nějaký fair-play. Prostředí vás učí přemýšlet tak, že sotva se jako útočník motáte šestnáctkou, už se vám hlavou honí: „Strčte do mě někdo, já ani nechci vystřelit. Strčte do mě někdo! Kde jsou beci?!“

Není to tak dlouho, co jsme s Příbramí hráli proti Slovácku zápas, který jsme museli zvládnout, jinak už hrozil průšvih. Já si ve vápně připravoval balon a do toho mi přijel skluzem Francis Koné, obrovskej černošskej útočník. Byl tam pozdě, od něj šlo o úplnou blbost. Jenže já místo abych zůstal stát a on mě nabral – z čehož by byla jasná, tisíciprocentní penalta – odehrál jsem míč a přeskočil ho. Hned jak jsem ale dopadl na zem, říkám si: „Ty vole, co jsem to proved? My to tady potřebujem zvládnout a já neudělám tutovou penaltu…“ Běžel za mnou i rozhodčí a divil se, proč jsem nadskakoval. Že to byla jasná pentle.

Já nevím…

Sice jsem tu situaci vyřešil herně, ale vlastně jsem to udělal špatně. Útočník by prostě měl být vychcanej a měl by umět obránce přečůrat. K tomu patří i chytrost nechat se v pravej čas zfaulovat. S tím bohužel souvisí i simulování. Ač se ho fotbal naprosto správně snaží vymýtit, vždycky tu bylo a vždycky bude. Tak to prostě je.

Hodně záleží i na rozhodčích. Když v Anglii sudí za zápas pískne čtyřikrát do píšťalky, netrpí tím tempo hry a všichni vědí, na čem jsou. Naproti tomu u nás mi přijde, že jakmile někdo spadne, je to hned jasnej faul. Nikdy to není tak, že někdo byl holt silnější v souboji. To svádí k tomu, že spousta kluků to zkouší, padá a rozhazuje rukama, aby získali výhodu pro svůj tým. I mně samotnému tohle z osmdesáti procent připadá směšné a nedůstojné. A to tvrdím i přesto, že sám z toho mnohdy těžím. Zvlášť poslední roky, kdy mě jako zkušenějšího hráče sudí přece jen berou jinak než ty řadové.

Jo, kolikrát když se dostanu do situace, z níž těžko vybruslím, počkám si na obránce, až do mě trochu drcne, spadnu a vím, že se to pískne. Využívám toho, jak je naše fotbalové prostředí nastavené, a pořád beru, že jsem v první řadě týmový hráč, který dělá maximum pro svůj mančaft.

Přitom v Anglii by mi tohle nikdo nesežral. Možná jižani to tam párkrát zkusej, a až když se jim všichni vysmějou, většinou pochopí, že se holt musejí nechat okopávat.

Takhle: On fotbal není pro panenky, jak si spousta lidí myslí. Ti, kdo tohle tvrdí, ať se někdy zajdou podívat do šatny po zápase na nohy kluků. Budou se divit, jak vypadají. Je to tvrdej sport, kde na sobě nemáte moc chráničů. Nic to ovšem nemění na tom, že simulování celkový obraz kazí.

Díky své pozici a stylu hry plném náběhů do vápna jsem se vždycky dostával do spousty situací na hraně penalty. Kolikrát si sice lidi řeknou, že jsme kašpaři, ale ono když běžíte v plné rychlosti a někdo vás rozhodí, taky to vždycky nejde ustát, přestože to pak vypadá všelijak. Jednou, ještě ve Spartě proti Teplicím, jsem to ale vyloženě zkusil a seknul sebou, jenže rozhodčí mi to nesežral. To jsem si pak sám sobě řekl, jakej jsem trapák. Vypadalo to směšně, měl jsem ze sebe špatnej pocit. Řekl jsem si, že tohle už dělat nebudu, protože mi to za to nestojí.

O penaltě ve Skotsku jsem ale nepochyboval.

Ten zápas byl a pořád zůstává jedním z mých největších fotbalových zážitků. Nezačal jsem v základní sestavě, takže jsme vycházeli z kabiny s ostatními náhradníky, když už kluci stáli nastoupení na trávníku. Rozhlédl jsem se po našlapaných tribunách, tam šedesát tisíc lidí na nohou. Devadesát procent z nich na sobě mělo kilty, tradiční skotské sukně, a zpívali Flower of Scotland, písničku, kterou používají jako hymnu. Zpěvačka v tom rachotu málem ani nebyla slyšet. Už cestou z tunelu jsem zíral s otevřenou hubou. Neskutečná atmosféra, měl jsem husinu, aniž by vůbec odstartoval zápas. Navíc jsem na sobě cítil, že jsem na tom fakt dobře. Někdy to tak máte, prostě jste přesvědčení, že když vás trenér pošle na hřiště, bude to dobré. Už den předtím na tréninku jsem cítil fazonu.

Od konce první půle jsme prohrávali, deset minut po pauze jsem pak střídal Milana Petrželu. Na hřiště jsem šel s jasnými úkoly, abych to rozhýbal a změnil obraz zápasu.

Tak jo, tak jdeme na to…

A ty vole! Hned v prvním souboji jsem dostal od Stevena Naismithe loket jako kráva. Přiletěl do souboje a naložili mi tak, že mi normálně vyrazil dech. „To není možný, co to je?“ stačil jsem si jenom uvědomit, zatímco mi hrklo v hrudi. Pár vteřin jsem zůstal jako omráčenej, jako by mi někdo na chvíli vypnul okolní svět. Následovalo obrovské naštvání na rozhodčího, že neviděl, jak já chudinka Honza Rezek tady dostal od nějakýho Naismithe loket. Křivda mě nakopla, v tu chvíli jsem hned byl ve hře.

Okamžitě jsem se dostal do varu a už to jelo. Jeden, druhej souboj na útočné polovině, kde jsem sestřelil postupně dva Skoty a dostal za to žlutou, přitom oba zákroky byly na takovou růžovou. Moje krvavé oči to vrátilo zpátky do reality, ale byl jsem aspoň parádně rozhicovanej.

Následoval vyrovnávací gól, před nímž na mě Michal Kadlec nacentroval na zadní tyč a já balon napálil před bránu, kde jsem naštěstí trefil Plášu. Ten ho nádherně uklidil za tyč. 1:1.

V tomhle období jsme dostávali strašnej céres od novinářů, hlavně tehdejší trenér Michal Bílek. Přestože působil, že všechno snáší dobře a s nadhledem, muselo to pro něj být hrozné. Kvalifikace se totiž nevyvíjela dobře, a když už to vypadalo, že se zvedáme, jeli jsme na přátelák do Norska, vyfasovali tam trojku a celé to bylo zase rázem ještě horší. Zápas ve Skotsku byl zlomovej. Jestli jsme chtěli aspoň do baráže o Euro, nesměli jsme za žádnou cenu prohrát.

Paradoxně jsme ten den hráli dobře. Bary, který to taky dost schytával, měl pár šancí, z nichž mohl padnout gól, ale nelepilo nám to. Proto bylo vyrovnání čtvrt hodiny před koncem ohromně důležité.

Za chvíli ale Rajny uklouzl na lajně a Skotové se z ojedinělé akce zase dostali do vedení.

Po tom to přišlo. Moje déjà vu.

Rosa.

Balon.

Bek.

Noha.

Spadni!

Jak jsem letěl vzduchem, byl jsem přesvědčenej, stoprocentně přesvědčenej, že se jedná o jednoznačnou penaltu. Neřešil jsem nic jiného. V hlavě jsem to tak měl: Šel jsem na bránu, dostal jsem kosu, kopem pentli. Jednoduchý. Žádný „ale“ nebo „možná“. Žádná nejistota. Já prostě už ve chvíli, kdy jsem přebíral míč, věděl, že tohle přijde.

Asi všichni jste přitom viděli televizní záběr.

Hele, takhle… Ten obránce mě štrejchnul, nekecám. Jasně, museli byste mít mikroskop, abyste to viděli, samozřejmě nešlo o žádnej faul, a on dokonce v poslední zlomek sekundy zastavil pohyb a nohu stáhnul. Já to mohl v klidu ustát, ale když půjdeme do důsledku, dotyk jeho nohy jsem na té svojí ucítil. V tu setinu mi blesklo hlavou, že jde o jasnou penaltu. To je přece ta penalta, která měla přijít. Proto mi tělo okamžitě vystřelilo do vzduchu, kopyta nahoru.

Už jsem hrál se zmíněnou žlutou kartou, takže kdyby měl rozhodčí lepší výhled, asi by mi písknul filmování a šel bych ven. Zápas, z něhož jsme potřebovali aspoň bod, bychom nejspíš prohráli.

Místo toho si Michal Kadlec rovnal balon na puntík.

Mimochodem, tomu nizozemskému rozhodčímu jsem v kariéře moc nepomohl. A dodneška jsem z toho všeho rozpolcenej. Nemám to vyřešené, pere se to ve mně. Na jednu stranu jsem strašně šťastnej, že se nám povedlo nakonec na Euro postoupit, a tahle divočina ve Skotsku, v níž jsem sehrál důležitou roli, k tomu hodně napomohla. Zároveň vím, že jsem udělal věc, na níž nebudu nikdy úplně hrdej. Chápu, že jsem nedal správnej příklad třeba dětem, co hrají fotbal. Štve mě třeba už jen to, že jsem mohl běžet dál a sám zakončit. Byla velká šance, že bych to trefil a byl za hrdinu.

Bohužel, už to nezměním. A ani po těch letech vlastně sám nevím, co si o tom celém myslet. Chtěl bych mít splachovací povahu a prostě: Nazdar, rozhodčí to písknul, takže to byla jasná penalta, nebudu se s váma bavit. Jenže takovej já nejsem. Mně to hlavou vrtá pořád, zvlášť když to někdo čas od času vytáhne. Dneska vám sice řeknu, že znova bych to samé už neudělal, ale když se do takové situace zase dostanu a budu mít na rozhodnutí zlomek vteřiny, nevím, jestli mi zase nesepne, že mám spadnout.

Bezprostředně po zápase jsem nepochyboval. Míša Kadlec penaltu suverénně proměnil, a když jsme se v nastavení ubránili, vypukla obrovská euforie. V kabině jsme na sebe naskákali a řvali jak pominutí. Pohled přímo z hřiště je vždycky úplně jinej, než má divák. My žili přímo uprostřed toho, co někdo zahlídnul možná jenom v nějakém sestřihu. Nesměli jsme prohrát, abychom nebyli za úplné zoufalce, a v devadesáté minutě klíčového zápasu jsme utekli průseru. To prostě byl důvod k pořádné oslavě.

Uprostřed rozjařeného chumlu mi neběhalo hlavou, jestli jsem něco přihrál. Myslel jsem na to, že jsem konečně klukům nějak pomohl a snad jsem ukázal, že nejsem v nároďáku úplně k ničemu. Když mě nějaká ruka vytáhla za rameno, že mám jít na rozhovory s novináři, těšil jsem se. Myslel jsem, že i oni budou mít radost, že jsme pořád ve hře.

Místo toho na mě před chumlem diktafonů a mikrofonů, zpoza nichž svítilo ostré světlo, lítaly dotazy od přinasraných obličejů.

„Co si myslíte o nasimulované penaltě?“

Jaká nasimulovaná penalta? Jo, asi jsem to mohl ustát, ale ty vole, máme bod!

„…se štěstím remíza ve Skotsku…“

Ty vole?! Vždyť jsme byli lepší!

Samé takové otázky. Připadalo mi, že nálada kolem reprezentace už byla tak divná, že i kdybychom vyhráli 10:0, stejně by se hledalo, co je špatně. Byl jsem jako opařenej, tón dotazů mě úplně zaskočil. Něco jsem vykládal, ale chtěl jsem rychle pryč. Když rozhovory skončily, měl jsem najednou strašně špatnej pocit. Až kluci mi zase vrátili radost. Přišel za mnou Rosa, ať se na všechno okolo vyprdnu, že hlavní je, že jsme to zvládli, a co o nás napíšou, neovlivním.

Však jo. Řekl jsem si, že radost a skvělej vnitřní pocit mi nikdo nezkazí, přesto mi to jedno nebylo. Jsem ten typ, co si rád koupí noviny, když se mu zadaří, ale když tuší něco negativního, radši nic nečte, aby si nepouštěl do hlavy nepříjemné věci. Jenže moji rodiče a známí čtou všechno. Navíc pocházím z vesnice, která má něco kolem šestnácti set obyvatel, a tam prostě ne každej sousedovi přeje to dobré. Vadilo mi, že místo abych si užil svůj povedený výkon v repre, budu vykreslenej jako podvodník.

V tu chvíli jsem byl přitom pořád přesvědčenej, že se jednalo o jasnou penaltu. V kabině jsem na televizi letmo zahlédl opakovačku a jo, co kdo chce? Prostě penalta.

Se stejným přístupem jsem šel i ráno na hotelu na další interview. Vláďa Šmicer, tehdy manažer týmu, se mě ptal, jestli vůbec před novináře znova chci. Ale já se cítil neohroženej. Co mi po výsledku 2:2 můžou udělat? Odpověděl jsem, ať mi všichni políběj, že se nebudu schovávat. Bral jsem, že ti venku jsou ti zlí, chtějí nás jakkoliv dostat a já jim to nebudu ulehčovat.

Ale realita mě profackovala.

Řekl jsem třeba, já chytrolín, že být v té situaci znova, zachoval bych se stejně.

Novináři mě sepsuli. Místo, aby se řešilo, že jsme furt ve hře, zase měli munici na to, jak nám naložit. Bylo mi to celé strašně líto, a nejvíc kvůli Bílčusovi a klukům. Spousta velkých fotbalistů generace před námi sice už skončila, ale pořád jsme měli v týmu hráče s obrovským jménem a my ostatní jsme jim moc chtěli pomoct dostat se na Euro.

Po příletu domů nás na Letné čekal ještě přátelák s Ukrajinou.

A co myslíte…

Už po pár minutách mě sundal protihráč ve vápně.

„Ty vole, já už nechci, aby na mně byla nějaká penalta!“

Dostal jsem šílenou kosu, bolelo to jako kráva, a tak jsem pár minut zůstal ležet a jen jsem čekal, co budou lidi řvát. Nechtělo se mi zvedat, protože pár nadávek ke mně skutečně doletělo.

Jo, od vlastních fanoušků.

Simulante. Hajzle, vstávej!

V tom zápase jsem nakonec poprvé v nároďáku dal gól, ale největší radost jsem měl z toho, že můžu už konečně vypadnout na Kypr, kde jsem tehdy hrál. Pryč od humbuku, který mi připadal nesnesitelný a nefér.

Jenže on nebyl zdaleka poslední.

Do baráže o Euro, nakonec úspěšné, nás poslalo říjnové utkání v Litvě. Vyhráli jsme 4:1 a mně se povedlo dát další dva góly. Důležité, zlomové. Byl jsem díky nim sám se sebou strašně vnitřně spokojený. Kdyby mi pár let nazpátek někdo řekl, že ve třiceti budu v repre, vysmál bych se mu. Teď jsem ale k hrdosti, že vůbec můžu mezi tak skvělými fotbalisty být, přidal i příjemný pocit důležitosti z toho, že jsem měl prsty v klíčových okamžicích kvalifikačního cyklu. Tímhle výkonem jsem snad definitivně ukázal, že k něčemu v nároďáku jsem a nedostal jsem se tam jen proto, že mě Michal Bílek jako hráče dobře znal. I díky mně jsme měli nadosah velký turnaj.

Nakonec se i přesně ukázalo, co mě naučil už Horvi. Že když tým drží pospolu, jde všechno. Tehdejší mužstvo, to byla neskutečná parta. Dodnes máme na telefonu skupinu, v níž si píšeme, a Bílčus, ať si o něm lidi myslí, co chtějí, je fantastickej férovej chlap a výbornej trenér. V Česku není moc takových, jako je on. Nikdo z těch, kdo na něj nadávali, neviděl, jakou porci práce u reprezentace odvedl a co jí věnoval, jak poctivě ke všemu přistupoval.

Šili do nás ze všech stran, jenže když už se od nás nic nečekalo, pokaždé jsme zabrali. Všechno jsme nakonec dokázali zvládnout. To podtrhnul i samotný finálový turnaj, kdy jsme v prvním utkání vyhořeli s Ruskem a všichni už zase Bílčuse vyhazovali, ale my nakonec přes Řecko a domácí Poláky prošli do čtvrtfinále. Tam nás porazil jediný faktor, Ronaldo.

Po postupu ze skupiny do všech těch zážitků vstoupil - pro mě - i jeden z vůbec největších, když jsme si mohli oslavy užít v Českém domě ve Wroclawi i s rodinami. Se mnou si tak všechno užili naši i bráchové.

Jenže lidi si z toho období stejně určitě pamatují spíš naše dva výstupy na letišti.

Už po Litvě se totiž místo nějakého Rezka, kterému se zadařilo, řešil náš pěvecký výkon. Během kvalifikace nás v novinách strašně natřel bývalý útočník Radek Drulák, padaly od něj úplně zbytečné osobní nadávky. A nás tak po jistotě postupu do baráže nenapadlo nic lepšího, než před kamerami skandovat, že „Radek Drulák nemá čů…“ Nejdřív jsme si to s gustem zapěli už v kabině a následně padlo, abychom takovou pěknou písničku ukázali i světu.

Chytře v letištní hale.

Mělo to být tak, že jsme se měli zavřít někam do hospody a tam udělat virvál. Jasně. Zvlášť když jako reprezentanti bychom měli mít nějakou úroveň. Proto se taky Rosa jako kapitán následně za celý tým omluvil. Ale kdybyste se jednoho po druhém zeptali všech těch kluků, řeknou vám, že si to užili, byla to sranda a svým způsobem nelitují.

Pro okolí jsme nicméně okamžitě byli zas jen vymaštěný kopačky, který jen tak tak něco ukopou a pak dělají ostudu.

My přitom jen měli neskutečnou radost po tom všem, čím jsme si prošli. „Hele, vy jste nám nakládali, my vám ukázali, tak vám tady zazpíváme…“ Nedokážu říct, kdo s tím přišel, spontánně jsme se chytili za ramena a rozjeli to. Ani jsme nebyli nalití, jak si kdekdo myslel. Celou dobu stáli všichni proti nám, hledali na nás to nejhorší a my přitom pořád drželi spolu. Tak jsme to teď ze sebe mohli dostat. Takhle jsem to cítil já a jsem si jistej, že i zbytek týmu. A dodnes jsem přesvědčenej, že někteří novináři, co pak ohromně moralizovali, na tom letišti zpívali s námi.

Aby toho všeho nebylo málo, po úspěšné baráži při letu z Černé Hory se, tuším, Drobas s Barym radostí chytli navzájem za klopy a jeden z nich nechtěně zabral. Tím ji vyškubnul a už to jelo. Jeden něco urval druhému, ten dalšímu, pak se začaly trhat rukávy a nohavice a už to jelo. Chytli se všichni.

Kdo ještě není roztrhanej? Kdo spí? Hele… Trh.

Lítali jsme jak pošuci po letadle a škubali, co nám přišlo pod ruku. Šlo to docela lehce. Podle mě jsme rozervali oblečení i lidem z výpravy, nějakým svazovým funkcionářům, co s námi jinak neměli nic společného.

Co vám budu povídat, v tu chvíli nám úplně nedošlo, že by z toho mohla být nějaká ostuda. Blbli jsme. Jasně, že není košer roztrhat obleky dohromady za pár set tisíc, a ještě v nich vylézt mezi lidi. To bez debat. Ale to si uvědomíte, až když se druhej den probudíte a bolí vás hlava… No ty vole, to jsme pitomci, to jsme si to zase mohli nechat až do hospody. Až tam jsme se mohli pomalovat fixama a bůhvíco.

A znova: Vůbec se nebavím o tom, že když je člověk reprezentant, měl by si dávat bacha, jak vystupuje na veřejnosti. Proto jsme bez řečí přijali pokutu, na kterou se složila celá kabina, nakoupily se nové obleky, a ještě se přispělo dětem z dětských domovů.

Upřímně? Za tu prdel to stálo.

Jako vzor pro mládež jsme sice úplně neobstáli, to beru, ale štvou mě moralisti, kteří se takhle vyndají každej pátek, rozlámou židle v baru a pak jsou pohoršení, že my se chováme podobně. Kdo nikdy neudělal žádnou kravinu? Kdo se někdy s kamarádama na oslavě neožral? My jsme přece úplně normální mladí kluci, akorát jsme byli zrovna víc vidět. A hlavně, tohle všechno by se nedělo, kdybychom byli jen nesourodý slepenec frajírků, co si jedou na vlastní triko. Tohle vycházelo z úžasné party opráskané bičem od všech chytráků, kteří nám nepřáli. My zvládli, co jsme měli, takže už nikdo nic neřešil, pustily se ventily a bylo nám všechno jedno.

Nejde o to, že bychom spolu všichni v tehdejší repre byli nejlepší kamarádi, ovšem společný duch, díky němuž jsme to dokázali strhnout na hřišti i při oslavách, měl ohromnou sílu. Vedle party z Plzně bylo tohle to nejvíc, na co budu jednou po kariéře nejraději vzpomínat.

Jo, zazpívali jsme Drulákovi, rozervali jsme si šaty, zašli jsme na pivo, ale taky jsme hráli čtvrtfinále Eura a hlavně, nikomu jsme neublížili. Nevzpomínám, že bychom se třeba někde poprali. Přestože nás lidi měli za vyvrhely, co div nepatří do vězení, vždycky šlo v první řadě jen o srandu.

Vždyť jsme jenom fotbalisti.

Vždyť to, co děláme, je jen hra.

Nikdy jsem nebyl v mládežnických nároďácích, ani jsem nebyl typ, co by vzal balon a prošel přes tři hráče. Nekličkoval jsem, nedělal přešlapovačky. Ne, mě když v dorostu dali ze středu zálohy na křídlo, zjistil jsem, že svým stylem a zarputilostí se hodím na náběhy a dokážu z nich dávat hodně gólů. Dokud jsem ještě býval rychlej, dokázal jsem rychlostí nahradit spoustu jiných herních nedostatků. A cením si toho, že jsem taky uměl hrábnout, když o něco šlo. To mnozí jiní, kteří třeba zvládli umotat čtyři soupeře na místě, nedokázali. Díky tomu všemu jsem se asi do reprezentace nakonec dostal. Jsem hrdej na to, že se mi to povedlo.

Ale pro lidi stejně budu jen simulant.

Ta penalta ve Skotsku nebyla zdaleka první, co se na mě pískla, ale stejně se to se mnou nese. Nebudu brečet, můžu si za to sám, ale co se následně strhlo, mě dodneška mrzí. Přitom do očí mi nikdo nic neřekne, nikdo za mnou nezajde, aby si o tom popovídal a chtěl znát můj pohled. Všichni jsou hrdinové jen na tribuně v davu nebo v internetových diskusích. Co jsem na tohle konto kdy slyšel osobně, byla jen a pouze sranda.

Třeba od Pavla Verbíře. Ten kdykoliv mě potká, ale fakt kdykoliv a klidně jen letmo, pokaždé prohodí něco ve stylu: „Jo a ještě jsem ti chtěl říct - ta penalta ve Skotsku, ta byla jasná.“

No a ty zmíněné diskuse… Zabrousil jsem tam párkrát a vím, že to fakt nemá smysl řešit. Bohužel, můj táta je opačného názoru. Ten mě i ve chvílích, kdy jsem už o nějaké penaltě nechtěl nic slyšet, spolehlivě zásoboval informacemi o tom, jak mi kdo kde naložil.

„…a chodí tam jeden, kterej ti pořád dokola dává hroznej čoud. Já už mu tam odepíšu.“

Říkám: „Tati, nikomu neodepisuj.“

Odepsal.

Akorát všichni ti hrdinové, co tam natírají, mají jména typu Jirka13 a táta, ne technicky moc zdatnej, vyrazil do boje jako „Jan Rezek st.“ Začal jim odpovídat, samozřejmě i nelichotivá slova, a už to jelo. Myslel si, že mě tím chrání, ale tím všechno ještě víc vygradoval.

Přesto mě fotbal jako takový celé ty roky pořád bavil, měl jsem pocit, že když hraju, jsem na hřišti platný. Až poslední sezona na Kypru mě otrávila. Po příchodu do Apollonu Limassol jsme sice postoupili do Evropské ligy a hráli parádní zápasy s Villarrealem, Monchengladbachem a Curychem, ale během podzimu skončil trenér, který si mě přivedl. Ten nový mě následně začal přehlížet. Oni vám tohle nikdy neřeknou napřímo, spíš vám nenápadně dávají najevo, že jste navíc. Nestaví vás, nebaví se s vámi, v tréninku vás posílají s poslední skupinou.

Během kariéry jsem pokaždé v takové situaci radši bral kramle. Než se někde držet na sílu, dělat spokojenej ksicht a třeba i brát pěkné peníze, to jsem radši zmizel. Chtěl jsem někde hrát, klidně i – v uvozovkách – zadarmo, ale hlavně, abych byl sám se sebou vnitřně spokojený. Nejvíc totiž miluju, když se hraje v sobotu a já ještě do pondělka nemůžu chodit. Taková ta únava ze zápasu, ta mě naplňuje.

Po jaře v Ermisu, kde to taky stálo za houby, jsme se tak s rodinou vrátili a já během dovolené ani nevěděl, jestli vůbec chci pokračovat.

Do toho jsem se potkal s Horvim. On že jde trénovat do ČFL do Domažlic a prý jestli bych nechtěl s ním. Spíš jsme si z toho dělali srandu. Jenže Horvi vycítil, že jsem už trochu bez motivace na velký fotbal, tak začal tlačit na pilu.

„Hele, ale to by nebylo špatný, kdybychom jezdili spolu, ne?“

No, nebylo… Peníze na třetí ligu v Domažlicích nabízeli super, klub měl skvělého majitele, a navíc byl ve hře odkup druholigové licence. Začal jsem si říkat, že by mě to možná bavilo. Měl jsem hlavu plnou takových úvah, když zazvonil telefon od Horviho.

„Jedu do Domažlic, pojeď se mnou, stejně máš hovno na práci.“

Tak jsem jel.

Je to krásné město. Dali jsme si tam kafe, potkali se s majitelem panem Ticháčkem, slovo dalo slovo a týden nato už jsem jel do Plzně podstoupit fyzické testy domluvený na angažmá v Domažlicích. S Horvim jsme si řekli, že mu do pátku dám definitivní verdikt, jestli podepíšu smlouvu. Nečekal jsem, že by se něco mohlo změnit, ale jo, slíbil jsem, že v pátek mu to ještě potvrdím.

Ve čtvrtek ráno telefon. Pan Starka.

„Nazdar ty kluku, nechceš se potkat? Prohodit pár slov? Nechceš to ještě zkusit u nás?“

Kdo by snad nevěděl, Jarda Starka je dlouholetý majitel klubu v Příbrami. Ta tehdy zase hrála ligu.

„Pane Starka, abych řekl pravdu, moc se mi do toho už nechce. Nevím, jestli na to vůbec ještě mám, jsem teď z fotbalu vyřízenej a navíc jsem už i domluvenej s Horvim…“
„Co blázníš, co bys šel dělat do třetí ligy? Pojď, dáme si jenom kafe.“

Za chvíli jsme seděli ve Wine Food Marketu na Strakonické. Pan Starka mluvil na pohodu, jak je jeho zvykem, a pořád dokola mi tvrdil, že ještě můžu ligu v klidu hrát a že dávají do kupy novej mančaft, kde je Roman Bednář, Tomáš Pilík, Martin Fillo… Samí dobří hráči i kluci. Jak jsme si tak povídali, ve mně se to najednou zase probudilo. Ty jo, proč to vlastně ve třiatřiceti balit? Zkusit to ještě můžu… Představil jsem si další zápasy se Spartou, Plzní a Slavií a zase mě zalil pocit euforie, že to ještě chci zažít.

Euforie ale byla okamžitě pryč, jakmile jsem sednul do auta a došlo mi, že to budu muset říct Horvimu. Ten mi krátce nato zase volal a já blbec mu říkám, že všechno v pohodě. „Akorát jsem seděl se Starasem, kterej mě láká, ale neeeee, neboj, jsem rozhodnutej. Tobě jsem to slíbil, víš co…“

Oddaloval jsem něco, co jsem vnitřně tušil, že stejně přijde. Měl jsem Horvimu rovnou říct, že ještě chci zkusit ligu a nazdar. Jenže já jsem v takových věcech spíš hodnej moula. Představa, že Horviho, zrovna jeho, nakonec odmítnu, mě strašila.

A tak nastal pátek. Horvi byl zrovna v Brně na rozlučce Petra Švancary. Už měli po zápase, vzadu cinkaly půllitry. Měl dobrou náladu, ale bylo vidět, že už chce znát moje definitivní slovo. „Tak co, jdeš do toho, nebo si mam začít hledat jiný posily?“ spustil. A já se už musel odhodlat.
„Hele Horvi, nezlob se, mně se to hrozně špatně říká, chtěl bych to ještě zkusit v tý lize…“
„Dobrý, tak čau.“

Od té doby jsme se dobrého půl roku nebavili.

Psal jsem mu zprávy. Říkal jsem si, že on přece ve třiatřiceti teprve přišel do Plzně a ještě ho čekaly senzační věci, tak by to mohl pochopit. Ale ne. Naštval jsem ho obrovsky.

Potkali jsme se až na plzeňském vánočním večírku, kde padlo jedno pivo, druhé a pak jsme se spontánně objali.

„Vždyť já tě mám rád…“
„Já tě mám taky rád…“

Stejně ale dodneška nepřiznal, že jsem měl pravdu, a přestože jsem mu to slíbil, bylo ještě brzy, abych šel do třetí ligy.

Po dvou letech, kdy jsem nakonec Příbram jako kapitán dovedl do druhé ligy, z čehož jsem byl dost špatnej, se naskytla možnost vrátit se do Teplic. Všechno zakončit tam, kde to začalo. Ale ten rok, to bylo trápení… Když dneska v klubu před současným vedením řeknete, že už nefunguje, co fungovalo za předchozího šéfa, nebožtíka pana Hrdličky, všem se zježí chlupy. Něco takového nechtějí ani slyšet. Přitom pod ním klub šlapal, měl ambice. Ano, pan Hrdlička taky udělal chyby, ale dokázal sehnat hráče a stabilně se hrálo o poháry. Teď se vyhlašuje to samé, ale realita vypadá stylem „zařiďte si to vy hráči.“ Tamní zacházení vyvrcholilo slavnou půlmilionovou pokutou kabině za porážku se sestupujícím Brnem 1:4.

Za mě nešlo ani tak o samotnou pokutu, ale o styl, jakým nám její udělení sdělili. To jsem nemohl skousnout.

„Za všechno můžete vy hráči a vy si to zaplatíte, protože lidi na tribunách řvali, ať skončí trenér a vedení.“ Tak všechno vyznělo. Alibisticky, aby udělali rázný krok a ukázali, jak jsou na ty pitomce fotbalisty přísní, předvedlo vedení tohle. Tak jsem to cítil a nebyl jsem jediný. Řekli jsme si, že papír o udělení pokuty nepodepíšeme. Většina pak nakonec podepsala, ale já se klukům nedivil. Někteří tam hrajou řadu let a zbytečně by se dostávali do problémů. Podepsal jsem i já, ale hned u stolu jsem pánům Dufkovi a Dovalilovi oznámil, že chci odejít.

Věřím, že v klubu se teď aspoň hodně věcí zlepší, když jako sportovní ředitel nastoupil Štěpán Vachoušek. Vždyť kdo jiný by tohle měl dělat, než patriot a chytrý kluk jako je on. I po kariéře byl furt na stadionu a věnoval se mládeži. Jsem přesvědčený, že díky němu se v Teplicích zacházení s hráči zase zlepší.

Každopádně když jsem tam končil, zase volal Horvi. Ať jdu za ním do Sokolova, do druhé ligy. Teplice to ale nedovolily. Všechno tak dopadlo mým návratem do Příbrami, odkud mě Horvi zase vytrvale láká k plzeňské juniorce, abych mu dělal hrajícího asistenta. Že si chce jako kouč vytvořit tým spolupracovníků, které bude brát s sebou na všechna angažmá. Nakonec mu tak asi přece jenom nedokážu odolat. Cítím, že dřív nebo později se naše cesty zase spojí.

Do té doby si ale ještě chvíli užiju pocit, že jsem ligovej fotbalista. Už na sobě přitom čím dál víc vnímám, že konec se přece jen blíží. Každý zápas už je pro mě spíš boj o přežití. Mě, který vynikal rychlostí, už začínají mladí kluci pohybově převyšovat. Je to smutné zjištění. Musel jsem změnit hru, už ani tolik neběhám.

Tím pádem na mě ale aspoň už není tolik penaltových zákroků.

Naštěstí.

Jana Mensatorová, ČTK/Petr Eret, ČTK/Ladislav Adámek, ČTK/ Michal Kamaryt, ČTK/imago sportfotodienst a archiv Jana Rezka.

Kresba: Milan Kounovský/ www.milankounovsky.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.